Šílený Balkán
Stačí si půjčit auto a vyrazit na více jak 3 000 km cestu
Cestopis z roku 2019 napsal Ondřej Tollinger
Šílený Balkán
Počáteční plán zdolat nejvyšší hory Bosny, Černé Hory a Kosova se hned v úvodu nepatrně zkomplikoval rozhodnutím, že skupina se na cestě do Kosova rozdělí. Důvodem rozdělení byly opětovné rozbroje mezi Srbskem a Kosovem, které jsme s obavou sledovali již pár měsíců před naším odjezdem. Cesta, která začala přejezdem ke slovenským hranicím a pokračovala přes Maďarsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Albánii, Kosovo a Srbsko trvala dohromady jedenáct dní.
Videa z cesty:
Bosna - Visoko & Sarajevo = https://youtu.be/aOUVf8Ozw3o
Bosna - Maglic = https://youtu.be/U-X8miW67gE
Černá Hora - Kotor, Budva, Sveti Stefan & Skadar = https://youtu.be/8H3A5G10znU
Albanie - Shkodër = https://youtu.be/NvKdNVsjlqc
Černá Hora - Zla Kolata = https://youtu.be/6S2NAJRC9UM
Kosovo - Đeravica = https://youtu.be/iA7eLArG6SI
Cestou k městu Visoko, které se pyšní unikátními bosenskými pyramidami, jsme navštívili ještě tvrz Vranduk. Tato malá pevnost nás ovšem nezlákala k jejímu důkladnému prozkoumání. Jinak tomu bylo s výstupem na vrchol hlavní pyramidy, kterou spolu s ostatními pyramidami objevil amatérský archeolog Semir Osmanagič a pojmenoval ji Sluneční pyramida. Dosud tajemství těchto pyramid nikdo neodhalil a ani my jsme nebyli výjimka, tak jsme si jen užívali pěkného výhledu. Odpoledne naše cesta již směřovala do Sarajeva. Toto město je jedním z nejkrásnějších měst, které jsem měl možnost navštívit. Rozhodně stojí za to se projít uličkami historického centra. Z mé předchozí návštěvy Sarajeva mohu doporučit také nedalekou pevnost, kterou jsme však tentokrát z časových důvodů navštívit nestihli. Nezapomeňte v Sarajevu ochutnat místní grilované speciality a tamní piva. Určitě nebudete litovat!
Tvrz Vranduk
Vrchol pyramidy
Sarajevo
Centrum Sarajeva
Hlavním cílem v Bosně pro nás byla nejvyšší hora Maglič s výškou 2386 m. Náš výstup začal ještě na Bosenské straně, avšak pokračoval k jezeru Trnovačko, které již leží v Černé Hoře. Došlo tedy na ilegální překročení hranic. To nás však netrápilo, protože následující den jsme se vraceli zpět do Bosny. Výstup na samotnou horu od jezera není náročný a měl by ho zvládnout každý. Je potřeba si dávat pozor na podjíždějící suť. Byl jsem sám svědkem nepozornosti jedné ženy, která si po pádu zranila nohu a byla následně dopravována zpět do bezpečí. Náš návrat se naštěstí odehrál bez komplikací a mohli jsme dále pokračovat do Černé Hory.
Jezero Trnovačko
Maglič
Cílem v Černé Hoře byl nevyšší vrchol Zla Kolata. Poznávání Černé Hory začalo výletem do nádherného městečka Kotor, které je zcela oprávněně zapsané v seznamu UNESCO. Nad městem se tyčí ve výšce 250 metrů nad mořem majestátní hrad. Cestu si ale dopředu pořádně rozmyslete a vždy je dobré myslet na doplňování tekutin. Vstupné do hradu nás vyšlo na 8 Euro, ale namáhavý výšlap z mého pohledu opravdu stál za to. Další zastávkou po cestě ke Skadarskému jezeru bylo město Budva, které má krásné historické centrum a městečko Sveti Stefan, ke kterému náleží nádherný mys, ve kterém se nechá i koupat. Turisty nejspíš odradil lehký deštík před naším příjezdem, tak jsme si užívali koupání skoro sami. Určitě se nám to líbilo více než plné pláže v Budvě. Se západem slunce pokračoval náš přesun ke Skadarskému jezeru do ubytování ve vinici. I přes možnost ochutnat a zakoupit místní víno můj zrak padl na vínovici, kterou jsem následně také koupil. Druhý den se nám povedlo u jiného místního prodejce koupit několik lahví vína a můžu tedy doporučit nejen pálenku z vína, ale i samotné místní víno. Dále mohu doporučit projížďku lodí po Skadarském jezeře a odpolední koupání na téměř opuštěné pláži Murići. Mimochodem opravdu je v tomto jezeře možné spatřit vodní zmije.
Kotor
Budva
Sveti Stefan
Prázdné pláže u jezera Skadar
Další významnou zastávkou byl náhled do Albánie. Jelikož už jsem v Albánii jednou byl, tak mě tato země nezaskočila. To však neplatilo pro další členy naší výpravy. Zcela mě pobavil komentář: "Tohle je malá Asie." Sám musím uznat, že je na tom hodně pravdy. Samotné město Shkodër je velice zajímavé především díky pevnosti Rozafa, která se tyčí nad samotným městem a jsou z ní nádherné výhledy do okolí. Příjemné pozitivum je, že vám nikdo nebude bránit prozkoumávat různé kouty této pevnosti a ani běhání po hradbách. Co se týká cen v Albánii, tak ty jsou poměrně nízké a určitě se tedy vyplatí jít na jídlo do města (na chorvatské vaření můžete zcela zapomenout). Samotná kapitola byla směna peněz. Policista sice anglicky neodpověděl, ale zavolal na nějakého pána přes ulici, aby přišel. Nejdříve jsem myslel, že nám pomůže s angličtinou, ale on nám na ulici, prakticky přímo před policistou, vyměnil eura za albánské leky. Jiný kraj, jiný mrav a samozřejmě jsem žádný doklad nedostal. Doporučuji ochutnat/zakoupit jejich brandy Skënderbeu.
Pevnost Rozafa
Mešita Xhamia e Madhe v centru města
A konečně se dostáváme k hlavnímu cíli výpravy (v Černé Hoře), kterým byla Zla Kolata (2534 m). Návrat proběhl přes hraniční přechod Grnčar a kdo viděl pohádku Tři veteráni, ten si jistě vzpomene na to, jak jim pán u hraničního přechodu rukou zvedl závoru pro vjezd do země. Tak nějak podobně to tam tedy vypadalo. Při představě této pohádkové scény, mi smíchy cukaly koutky. První zastávkou po hraničním přechodu byl Ali Pasha pramen. Je to místo, kde vyvěrá řeka z kopce a zážitek je to poměrně okouzlující. Poté již stačilo popojet pár kilometrů do vesnice Vusanje. Při příjezdu jsem si všiml albánské vlajky, ale až později jsem pochopil proč jí zde mají. V této vesnici žijí převážně Albánci. Já jsem již dopředu zařídil ubytování u jedné rodiny, která také byla Albánská. Co mě ale překvapilo nejvíce byla jejich přátelská atmosféra a nepřekvapilo to jenom mě, ale i ostatní. První večeře proběhla zcela v rodinném duchu u jednoho stolu a paní domácí nám uvařila tradiční speciality, což dokreslovalo tento kouzelný večer. Možná tomu pomohlo i to, že nás pán domu přivítal místní pálenkou a já pochopil, že když vypijete panáka rychle, tak to není nejlepší způsob, jak ukázat, že vám chutná. Oni panáky upíjejí postupně a když se dopije, tak vám ho zase doplní. Měl jsem nakonec tři panáky.
Městečko Gusinje
Ali Pasha pramen
Další ráno začalo poměrně brzkým vstáváním, protože to byl den D naší výpravy. Já měl již batoh připraven a hodil jsem do sebe menší svačinu. Poté se vyrazilo na cestu. Po několika kilometrech jsem si všiml, že u cesty je salaš, kde nabízejí nějaké občerstvení a padlo rozhodnutí, že po cestě zpět zkusíme otestovat. Celá cesta byla naprosto úžasná, a vůbec ne komplikovaná. Samotný závěr sice nebyl lehký, ale ne neřešitelný. Ruce je třeba zapojovat minimálně a spíše může dělat problém psychická stránka, tak jako se to stalo nám. Přemýšleli jsme nad tím, co zapříčinilo v minulosti pád dvou Čechů a kam asi spadli. Nám se naštěstí nic nestalo, a to i přesto, že kromě Zle Kolaty byla zdolána i Dobra Kolata (2525 m), která je ve finále možná náročnější než ta Zla. Cesta zpět již byla "pohádková", i s avizovaným občerstvením při salaši.
Dobra Kolata se Zlou v pozadí
Na vrcholu Zle Kolaty s Dobrou v pozadí
Salaš
Následující ráno byla vysazena část party u parku Biogradska Gora a druhá část (včetně mě) pokračovala do Kosova na výšlap nejvyšší tamní hory Djeravica (2656 m). Pod horou je malá obec Gropa e Erenikut, kam směřovala naše cesta. Vzhledem k tomu, že se jedná poměrně o lehký výšlap, tak se zastavilo na oběd ve městě Peć. Což se ukázalo jako chyba, protože i když se dočtete, že cesta z městečka Junik do obce Gropa e Erenikut není dobrá, tak ona je spíše opravdu hodně špatná. Sice se tam pracuje na zlepšení, ale věřte, že s Fordem Fiestou se dostat po takové cestě pod horu opravdu nedalo. Když už jsem snažení vzdal a nechal auto v malé zatáčce (bez ohledu na to, že druhý člen naší dvoučlenné výpravy mi říkal, ať to auto netrápím už dávno), tak jsem ani nestihl nasadit pořádně batoh na záda a v dálce jsem uslyšel auto. Pán zastavil a pomohl nám asi s devíti kilometry cesty, která byla opravdu extrémní, a i když nás nechal asi 3 km od zmíněné obce, tak nás vlastně zachránil, respektive naši cestu tento den. Poté vše probíhalo prakticky v běhu. Stan se postavil někde mezi sruby u potoka a časově nám bylo jasné, že se na vrchol můžeme dostat ještě za světla. Myslím, že máme možná časový rekord nejen při výstupu, ale i při sestupu. Štěstí nám přálo natolik, abychom se dostali na vrchol, ale zas ne tolik, aby nás nezastihla bouřka. Nehledě na silnější studený vítr jsem ještě vyndal drona, zkusil udělat pár záběrů a poté již sprintoval dolu. Druhý člen výpravy mě za moment dohnal a pak pokračoval prakticky náš běh ke stanu. Přehnalo se přes nás pár kapek a když už se zdálo, že vše bude konečně bez komplikací, tak nás u jedné salaše nepříjemně překvapila smečka psů, která se za námi rozběhla a kdyby je bača nezahnal zpět, tak nevím, jak to mohlo dopadnout. Ke stanu se přišlo se západem Slunce a pomalu jsem nestihl ani pořádně dát věci do stanu a začalo zase pršet. Závěrem se snad dá jen říct, že vlastně vše bylo úplně dokonale načasované a vše vyšlo na jedničku, akorát ta hvězdička tam přece jen chybí, protože časově to bylo extrémní.
Oběd v Peć
Cesta na vrchol
Vrchol Djeravica
Předposlední den cesty nás ráno probudilo sluníčko a doprovodilo nás na cestě k autu. Po přibližně dvou kilometrech nám opět zastavilo auto. Pán nás svezl několik kilometrů a vysadil na křižovatce, po které nás čekalo ještě dalších pár kilometrů k autu (mimochodem ta druhá cesta, po které jel pán a není nikde na mapě, je prý lepší). Pak už jen byla velká pozdní snídaně v Deçanu a cesta zpět do Černé Hory. Časově vše vyšlo dokonale a druhá dvoučlenná část naší výpravy dorazila pár minut před námi na místo setkání. Vzhledem k tomu, že další plán již nebyl, tak bylo rozhodnuto zastavit se po cestě v Srbsku u jeskyně Stopica, která již bohužel pro nás akorát zavírala své brány (příjezd se nestihl asi o 15 minut). Následně se jelo přespat do města Sabac. Příjezd na čas se moc nepovedl a úvaha vyhnout se dálnici nebyla úplně ideální, ale zase to byla zábavná cesta s mnoha zastávkami na pivo. Pozdní příjezd nám nakonec nedovolil brzké vstávání a následující den jsem se chopil řízení směrem zpět do ČR. I přes různé komplikace tedy musím říct, že se celý výlet povedl a už se těším na další trek po Balkánských horách.
Jak se ti cestopis líbil?
Ondřej Tollinger procestoval 51 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil6 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Najvyšší vrch Kosova je Maja e Njerit ( Rudoka e Mahde, alebo macedónsky Velika Rudoka ) 2 658 m n.m. Niektoré zdroje uvádzajú 2 660m a aj 2 661m. Nachádza sa v pohorí Šar planina, na hranici s Macedónskom.
Záleží podle jakých zdrojů, oficiálně je nejvyšší hora Kosova Djeravica. I když možná to brzy změní. :) To je jako s nejvyšší horou Evropy, já jdu na Elbrus a hotovo. :D
Stihli ste toho dosť na jednej ceste. Bol som na všetkých týchto kopcoch, len trošku iným štýlom. Djeravica ale nie je najvyšší kopec Kosova. A ten prechod cez hranice na Trnovačko jazero býval legálny.
Ne? A jaký je nejvyšší vrchol Kosova? Podle oficiálních údajů by měl být. Přechod k Trnovačku je možný bez komplikací, ale oficiálně to legální není. Posílal jsem dotaz na ambasádu a jakékoli překročení hranic bez razítka je považované za neoprávněný vstup do země a nedoporučuje se. :)
Tiez sme boli minuly rok na Maglici, ale isli sme rovno z toho parkoviska Prijevor hore a vracali sme sa naspat cez Trnovacko. Prislo mi to tak lepsie. Je to o dost kratsie a nemusis ist tu istu cestu 2x. :)
My sme na Trnovačko boli dve noci, je tam čo pochodiť aj iné, ako Maglič. A návštevy salašov s rakijou, kajmakom, syrom...ojojój.