Skiathos, Skopelos, Alonissos – ostrovy slunce a miliónu pláží

Při brouzdání cestopisy a hledání cílové destinace pro léto 2025 jsme narazili na cestopis od Honzy Fotografa o řeckých ostrovech Skiathos a Skopelos. Honzovy úchvatné fotky a fakt, že Řecko dosud navštívil jen jeden člen naší výpravy, a to v dávné minulosti, jsme okamžité otevřeli mapu a začal se nám rodit itinerář. Tímto bychom Honzovi chtěli za tento tip moc poděkovat – osobně jsme mu již poděkovali, ale o tom až později. Musím přiznat, že až dosud jsme měli Řecko zařazené mezi zeměmi, které nás na první dobrou úplně nelákaly. Naše představa destinace plné dovolenkářů od cestovních kanceláří a drahého jídla se nakonec úplně minula s realitou a opět jsme se přesvědčili o tom, že předsudky člověka jen brzdí v rozletu. První, co mě nyní po návratu z naší dovolené napadá je, že se spousta zemí pyšní krásným mořem, a přitom Řecku nesahají ani po kotníky. Ještě dnes se mi v hlavě míhají obrazy pláží tak úchvatných a přitom komorních a téměř bez lidí v doprovodu melodií ze světoznámého filmu Mamma Mia!, jehož scény na severních Sporadech vznikaly. Naše výprava (2 dospělí a třináctiletý syn Tomík) se na každé dovolené snaží vyhnout davovým akcím, organizovaným výletům a přeplněným místům a myslím si, že tyto ostrůvky tuto naši představu splnili na jedničku. Také nás zaujalo, že tuto dovolenou (konkrétně mám na mysli dva ostrovy z těchto tří) můžeme pojmout trochu jinak – bez pronajatého auta nebo motorek. Bez starostí, kde načepovat, v jakém stavu vozidlo najdeme na parkovišti a jak bude probíhat předání. Skiathos i Skopelos má totiž po celé své délce zavedenou skvěle fungující autobusovou linku. A co si budeme – denní náklady za dopravu jsou pak méně než poloviční než v případě pronajatého vozu. Na našich dovolených rádi chodíme pěšky, pár kilometrů každý den se s dostatkem vody dá krásně zvládnout. Obzvlášť když cesty vedou převážně pod jehličnatými stromy a jsou z nich překrásné výhledy. Po zjištění, že Ryanair v letní sezóně provozuje přímé spoje Praha – Skiathos s dobou letu cca 2 hodinky a mezi ostrovy jezdí trajekty několikrát denně jsme naplánovali náš dvanáctidenní island hopping (model 4-4-3 noci) na odlet ve čtvrtek 17.7. a návrat v pondělí 28.7. Letenky jsme kupovali ihned, jakmile Ryanair otevřel prodeje ve svém systému, tedy v září.

Den 1, čtvrtek 17.7.2025: Praha - Skiathos – Alonissos

Brzký ranní let v 6:10 utekl rychle, dvě hodinky cesty a časový posun plus 1 hodina znamenaly, že po deváté hodině jsme již plnými doušky ochutnávali rozpálené letní ulice ranního městečka Skiathos. Z letiště jsme jen s našimi malými batůžky 40x30x20 cm došli pěšky na náměstí, kde jsme se občerstvili v první taverně, na kterou jsme narazili a převlékli se. Plán byl následovný: lístky na trajekt, které jsme měli koupené dopředu, byly původně na čas 15:40. Dva dny před odletem nám ale přišla SMS, že trajekt bude z důvodu údržby zpožděný a jeho odjezd bude posunutý na 19:00. Měli jsme tedy více času na prvotní prozkoumání ostrůvku, především okolí letiště a jeho unikátně položené a velice krátké přistávací dráhy dlouhé pouze 1628 metrů. Na jednom jejím konci vede silnice se semaforem pro auta, kde se před přistáním letadla rozsvítí červená a na druhém se rozprostírá pláž. Starty a přistání letadel na této dráze deset minut pěšky od města jsou jedním z high-lightů ostrova a my ho měli zařazený v itineráři několikrát. Vtip byl ovšem v tom, že dychtivý pozorovatel až do poslední chvíle nevěděl, z jaké strany bude vytipované letadlo startovat nebo přistávat. Směr větru se zde totiž nepředvídatelně mění a s ním i směr startů a přistání.

Rychlý ranní let

Vynikající lívance s máslem a medem, mňam

Semafor u runwaye

Okolo letové dráhy, na které v toto chvíli nebyl plánovaný žádný let, jsme se zamířili vykoupat na pláž Psarochoma. Cesta nebyla nijak náročná, přibližně za půl hodinky jsme již dováděli na liduprázdné oblázkové pláži. Poté jsme si řekli, že prozkoumáme ještě pláž na druhé straně runwaye, Xanemos beach a zkusíme štěstí s plane spottingem. Jakmile jsme se ponořili do blankytně čisté vody, odstartovalo nám nad hlavami letadlo. Nestihli jsme ani zaběhnout pro telefon. Byl to zvláštní pocit, z ničeho nic hluboké dunění a najednou se objevilo přímo nad námi. Vyšplhali jsme na blízký kopec, odkud je přímo na dráhu vidět a počkali si na pár letadel z tohoto úhlu. Kluci byli nadšení a jako zpestření před odjezdem trajektu zajímavé. Kolem čtvrté jsme se vydali zpět do městečka, kde jsme se ještě před vyplutím chtěli navečeřet. Vybrali jsme tavernu Mylos a udělali jsme moc dobře. Vynikající řecký salát, musaka a pomerančový fresh nám přišel k duhu. V přístavu jsme byli asi 45 minut předem a bylo to moc brzy. Zjistili jsme totiž, že když v Řecko odplouvá loď v 7, stačí dorazit v 6:45. Není vůbec potřeba žádná výrazná časová rezerva jako v jiných zemích (např. na Filipínách). Námi vybranou linku provozuje společnost Aegean Flying Dolphins, lístek se ukazuje až při vstupu na loď a doba plavby na Alonissos je cca 1,5 hodiny. Přes zastávky v Glosse a Skopelosu jsme na Alonissos dorazili dle plánu. V přístavu na nás podle předchozí domluvy čekal Dimitros, náš ubytovatel. Když slyšel, že jsme původně plánovali do apartmánu dorazit pěšky, tak se zhrozil a raději pro nás přijel. Představoval si asi, že přibližně dvoukilometrovou cestu z přístavu budeme absolvovat s kufry, ale když uviděl naše maličké batůžky, tak se pousmál.

Pláž Psarochoma

Xanemos beach

Xanemos beach z kopečka s runwayí

Taverna Mylos

Aegean Flying Dolphins

Z celkem široké nabídky ubytování na Alonissosu, nejméně turistickém z těchto tří ostrovů, jsme vybrali ubytování ve starém městě Choře: Orpheas Traditional House. Když se Dimitrisovo Subaru šplhalo do kopečků, zrovna zapadalo slunce a my děkovali, že jsme se rozhodli ubytovat zde. Chora je maličká, ale dýchne na člověka atmosférou starých časů. Parkovat se může jen na vyhrazeném parkovišti, protože uzounkými uličkami často auto ani neprojede. Dimitris nám vysvětlil, že jméno ostrova Alonissos vymyslel Homér a znamená „mořský ostrov“, což je podle jeho názoru „stupid name“, nám ale v tu chvíli připadal ostrov neskutečně krásný a říkali jsme si, že ve srovnání s rušným Skiathosem si připadáme jako v úplně jiném, hezčím a romantičtějším světě. Tradiční a citlivě zrekonstruovaný domeček byl pro nás tři velikostně akorát. Tomík měl ustláno na přistýlce v přízemí, u které byla i menší koupelna s umyvadlem a toaletou. Kuchyňka šikovně zastrčená pod schodištěm nebyla stavěna pro vysoké osoby, ale obsahovala veškeré potřebné spotřebiče včetně kávovaru na kapsle. Nahoře v patře se nacházela ložnice s manželskou postelí, koupelnou s druhou toaletou a sprchou. Zde byl také vchod na balkón, odkud byl překrásný výhled na moře. V městečku se nacházel menší supermarket, kde jsme ještě před spaním pořídili pár základních zásob a po náročném dni šli spát.

Ložnice v horním patře

Horní koupelna

Schody mezi patry

Kuchyňka pod schody

Ranní výhled z ložnice

Výhled z balkónu

Den 2, pátek 18.7.2025: Paralia Spartines, Paralia Monicas

Tento den bylo v plánu se pěšky potulovat po ostrově, najít si pěknou klidnou pláž a odpočinout si. Po malé snídani na ubytování jsme se vydali pěší stezkou dolů z kopce asi půlhodinovou procházkou do přístavu, kde jsme se nasnídali v příjemné kavárně The Corner. Nakoupili jsme si také s sebou nějaké zásoby, především slaný řecký koláč se sýrem a špenátem. Zhodnotili jsme, že přístav Patitiri je velice komorní a příjemné místo a že zde člověk nakoupí a vyřídí vše potřebné. Prošli jsme se prakticky celým městečkem až do sousedního městečka Votsi, kde jsme si ještě ve večerce dokoupili pití a kousek melouna. Mířili jsme na pláž Spartines, kterou jsme si vytipovali jako jednu z klidnějších. Musím uznat, že lidí zde moc nebylo, ale už jsme viděli hezčí pláže.

Chora

Cesta do přístavu

Výhled na choru po cestě do přístavu

Přístav (Patitiri)

Paralia Spartines

Během svačiny jsme si všimli, že na pravé i levé straně pláže vedou vyšlapané cestičky mezi borovice, řekli jsme si tedy, že se podíváme, kam vedou, protože podle satelitní mapy, by za útesem mohla být ještě jedna pláž Monicas. Z mapy ale nebylo zřejmé, jestli se na pláž dá dostat z pevniny. A bylo to jako objevit poklad! Krásná skrytá pláž, kam za celý den nepřišel téměř žádný člověk! Světlounké oblázky, bílé útesy a borovice sklánějící se nad průzračně tyrkysovou vodou, bylo to jako ve snu. Hned jsme pochopili, proč se lidé, kteří jednou zavítají na Alonissos, na ostrov opakovaně vracejí. Takových tajných zákoutí tu bude určitě více. Užívali jsme si krásný slunečný den, stavěli stavby z oblázků, obdivovali jejich barvy a tvary a občas zahlédli kotvící plachetnice, jejichž posádky zbystřily nádheru této skryté zátoky daleko od nejbližší silnice. S postupujícím dnem nabírala barva moře ještě na sytosti, až z té modři přecházel zrak.

Cesta na Paralia Monicas

Paralia Monicas

Když se na pláž od skalisek začaly natahovat stíny, vydali jsme se pomalu zpět do přístavu. Překvapilo nás, jak bylo v borovicovém lese příjemně, a jak na nás jako protipól na ulicích městečka Votsi opět zaútočil neúprosný žár rozpálených ulic. V přístavu Patitiri jsme se zastavili na večeři v příjemném stínu rychlého občerstvení na gyros a řecký salát. Moc milá obsluha a pomalé tempo městečka nám pomohlo se zchladit. Přemýšleli jsme, že na cestu zpět do chory využijeme autobus, který měl za chvilku jet z přístavu, ale nakonec jsme se do kopce vydali pěšky. Strmé stoupání trvá jen chvilku a jakmile skončí schody, je už zbytek cesty příjemný a člověk si cestou prohlédne, jak bydlí místní, jak opečovávají svoje zahrádky a také vidí celý přístav pod sebou jako na dlani. Po rychlé sprše v domečku jsme se ještě večer vydali na vyhlídkové místo v kopcích, odkud je vidět vedlejší Skopelos a ze kterého se dá pozorovat západ slunce. Na tuto podívanou se nás zde sešlo jen pár, jen my však pěšky. Většina přijela na motorkách, čtyřkolkách nebo autech. Na závěr dne jsme si ještě dali jedno místní pivko na balkóně a hurá do hajan.

Výhled na přístav po cestě do chory

Cesta do chory

Cesta na vyhlídkové místo

Pořád na západ

Lidí jen pár

Celý Skopelos u zapadajícího slunce

Den 3, sobota 19.7.2025: Agios Dimitrios, Kokkinokastro, NikIro's beach

Ráno jsme opět po rychlé snídani seběhli dolů do přístavu, kde jsme si dali pořádné kafe a větší snídani z pekárny a nakoupili nějaké zásoby. Na desátou hodinu nás očekávali v půjčovně Dimiris Place, kterou nám domluvit Dimitris. Kvůli brzké rezervaci nám drželi dobrou cenu, a to 20 EUR za jednu motorku. Zaplatili jsme tedy 80 EUR za dva skútry na dva dny, načepovali benzín na blízké benzíně a vyrazili do prvního cíle dnešního dne: Agios Dimitrios. Na skútrech jsme chtěli objet nejkrásnější a nejznámější místa ostrova a udělat si celkový obrázek. Začínali jsme na tom nejvzdálenějším, rozuměj 14 km daleko. Pro zasmání: na jedné křižovatce jsme váhali, kam odbočit a všiml si nás jeden místní pán. Přijel k nám blíž a ptal se nás, kam jedeme. Když jsme mu řekli, že míříme na Agios Dimitrios, ukázal nám cestu se slovy, že je to daleko, asi 20 minut cesty. Cesta byla kouzelná. Silnice se vinula skrz lesy, doprava minimální. Když jsme se blížili, silnice se začala klikatit z kopce a pobřeží celé severní části ostrova a protějšího ostrůvku Peristera se ukazovalo v celé kráse. Na pláž se bohužel začal sjíždět snad celý ostrov. Agios Dimitrios je oblázkový výběžek s krásnou čistou vodou, který od pohledu nápadně připomíná chorvatský Zlatni Rat na ostrově Brač. Lze si pronajmout slunečník s lehátkem nebo zůstat jen na kamínkách, problém ale byl dost silný vítr, který drtivou většinu lidí vyhnal jen na závětrnou část pláže, na které dle našeho vkusu začalo být dost těsno. Rozhodli jsme se tedy pokračovat v cestě.

Klikatící se silnička a výhled na ostrůvek Peristera

Výhled na Agios Dimitrios se skákacím hradem už z dálky napovídal větší množství lidí

Příjezd na Agios Dimitrios

Agios Dimitrios

Všimli jsme si, že jedna z motorek hlásí málo benzínu, přitom jsme čepovali přibližně na 60 km jízdy a ujeli jen 14. Vyměnili jsme se, aby ta s menším množství paliva vezla menší váhu (kluci jezdili spolu, já sama). Problém byl, že nejbližší benzínová stanice byla vzdálená deset kilometrů a čekaly nás serpentýny do kopce. S trochou obav a možná i štěstěny jsme dojeli na co nejnižší spotřebu na parkoviště u pláže Kokkinokastro. Cesta byla malebná, ale ty obavy. Člověk nechce zničit půjčenou motorku nebo uvíznout na rozpálené silnici. Domluvili jsme se, že se vykoupeme, Tomík počká na pláži a my s manželem zajedeme s tou motorkou, která má víc paliva na benzinu (cca další 4 km) pro palivo do PET lahve. Pláž Kokkinokastro nás mile překvapila. Mysleli jsme si, že zde bude také hodně lidí, ale opak byl pravdou. Ikonické červené útesy propůjčovali zátoce, ve které nebyl žádný vítr ani vlny, úplně jiný nádech. Lehátek zde bylo jen pár a dále po pláži jsme byli úplně sami. Polovina pláže je písčitá, ta vzdálenější kamínková s písečnými místy.

Cesta na Kokkinokastro

Kokkinokastro

Nechali jsme Tomíka odpočinout ve stínu a hlídat věci a nejprve se šli poradit do plážového baru, jestli náhodou nějaký benzín nemají. Barman byl vtipný, nejdříve nám jako palivo nabídky whiskey, ale pak se nám snažil pomoct, že by nám zavolal taxi. S druhou motorkou jsme zajeli pro palivo a při té příležitosti jsme ještě nakoukli na druhou stranu zálivu za výběžek, kde by se podle mapy měla nacházet druhá klidnější pláž NikIro's beach. Budu se opakovat, když řeknu, že jsme našli další skrytou perlu. Běželi jsme pro Tomíka, přeparkovali motorky blíže ke vstupu a skrz olivový sad sešli dolů. Celkem zde bylo asi deset lidí. Opět část pláže písčitá nebo menší oblázky, část větší oblázky. Ve vodě písek. Celá pláž už byla během odpoledne ve stínu, ale ta barva vody! Rozhodli jsme se, že sem se zítra vydáme už od rána. Vedle v zálivu se nachází pláž Tzortzi Gialos, která má písčité dno a velmi postupný vstup do vody. Z pláže NikIro's se sem dá krásně kvůli absenci proudů a výraznějších vln doplavat. Cestou zpět na ubytování jsme se zastavili v supermarketu hned naproti naší záchranné benzině pro nějaké zásoby (limonádu a pivo) a pak také v přístavu pro gyros a řecký salát s sebou. Večeře na balkoně při zpěvu cikád, na to by si člověk zvykl.

Cesta na NikIro's beach

NikIro's beach - cesta mezi olivovníky

Parkoviště v choře

Večerní výhledy z chory

Den 4, neděle 20.7.2025: NikIro's beach, Paralia Giala

Tento den jsme si na skútrech sjeli opět do města na snídani a pro zásoby. Celý den jsme strávili na pláži NikIro's, kam jsme dorazili jako první a obsadili si strategické místo ve stínu pod borovicí. Den byl jako malovaný, z barvy vody až přecházel zrak. Když jsme doplavali doleva za výběžek, dalo se krásně chodit po písčitém dnu i bez bot do vody. Běloučký písek jsme po našem přejmenovali na karibísek (jako v Karibiku), případně jako kari-písek jako vtip. Říkali jsme si, proč vlastně všichni jezdí do Chorvatska a Itálie, když sem se člověk dostane rychleji a pohodlněji..? Buďme rádi, že i v době internetové se taková místa pořád dají najít. Měli jsme v plánu odpoledne navštívit ještě jednu pláž, ale tak se nám líbilo na tomto místě, že jsme nakonec zůstali celý den.

Překrásné ráno na skútru

Malé parkoviště

Cesta na NikIro's beach

Cesta na pláž olivovým hájem

Cesta na NikIro's beach

NikIro's beach

V pozdním odpoledni jsme místo opustili (za celý den se tu vystřídalo asi 15 lidí) s tím, že zajedeme do obchodu, a ještě s motorkami nakoukneme na pláž Paralia Giala, která se nachází pod chorou a o které nám říkal Dimistris. Jeho bratr prý vlastní mlýn, který se nad ní sklání. Cesta na pláž byla hezčí než pláž samotná. Místo se nám moc nelíbilo, lidé zde byli od pohledu zvláštní. Pobyli jsme chvilku a místo ani nevyfotili. V podstatě se vyplnilo to, proč jsme z pláže NikIro's nechtěli odejít, abychom si nepohoršili. V choře jsme po rychlé sprše nakoupili několik malých suvenýrů a dali si večeři v restauraci Panselinos s krásným výhledem z kopců na západ slunce.

Cesta na Paralia Giala

Výhledy z chory

Večeře v restauraci Panselinos

Den 5, pondělí 21.7.2025: Paralia Patitiri; Skopelos

Ráno jsme si sbalili batůžky a na skútrech s věcmi sjeli do přístavu. Slunce už bylo opět v plné síle, tak jsme po snídani a vrácení motorek ještě před odjezdem trajektu vyzkoušeli moře na přístavní pláži. Velice mile nás překvapilo, že i tady se dá pohodlně koupat v čisťounké vodě! Trajekt na Skopelos nám odplouval ve 12:45 se společností Seajets. U této společnosti je potřeba udělat si on-line check-in (zabere cca 2 minuty) a také není třeba být v přístavu v předstihu. Loď, na kterou jsme měli lístky, se jmenuje Superstar. A je opravdu obrovská, uveze až 250 aut a 1630 pasažérů. Jenom samotná cesta na ní byl zážitek. Cestu jsme si užívali z otevřené horní paluby. Zakotvení v přístavu Skopelos bylo asi půl hodiny po vyplutí. Město i samotný přístav je nesrovnatelně větší než na Alonissosu a celá jeho historická část je postavená do kopce. Uzounké dlážděné uličky, které lemují krásné bílé domy s barevnými okenicemi, jsou plné schodů. Opravdu hodně schodů. Ubytováni jsme byli v hotýlku Aperanto Galazio, 800 metrů vzdáleném. Za čtvrthodinku jsme do hotelů dorazili, ale jazyky na vestách a vykoupaní ve vlastním potu. Přivítal nás majitel hotýlku a představil se nám opět jako Dimitris :D říkali jsme si, jestli znají i jiná jména :D Pokoj byl prostornější, než jsme čekali a výhled z balkónu stál za všechny ty schody (které ještě párkrát půjdeme)! Ubytovali jsme se, odpočinuli a vyrazili na večeři do pizzerie La Tana, kde jsme si mimo jiné dali vynikající salát s pomeranči. Cestu nazpět jsme si prodloužili o zastávku v supermarketu a k večeru jsme se ještě na smrákající městečko zašli podívat na vyhlídkové místo k hradu. Šetřili jsme síly, protože jsme na další den měli plánovanou hlavní výpravu celé naší dovolené.

Paralia Patitiri

Seajets Superstar

Poslední pohledy na Patitiri

Seajets Superstar

Loučení s Alonissosem

Den 6, úterý 22.7.2025: Agios Ioannis, Spilia Beach

Po čaji a malé snídani, kterou jsme si udělali na pokoji jsme sešli dolů do přístavu na první autobus v 7:00. Během našich příprav zrovna vycházelo slunce a podívaná, kterou jsme mohli sledovat přímo z balkónu byla až neskutečná. Město se pomalu probouzelo a autobus byl díky tomu poloprázdný. Jedna jízdenka stála 4 eura a okružní jízda přes všechna městečka a pláže na jižní straně ostrova trvala 50 minut. Vystupovali jsme v městečku Paleo Klima jako jediní z už téměř prázdného autobusu. Plán trasy naší cesty vypadá takto:

Východ slunce nad Skopelosem

Jakmile jsme odbočili z asfaltové silnice, udělali jsme si přestávku na snídani, kterou nám Dimitris připravil s sebou, vajíčka natvrdo a toasty se šunkou a sýrem přišly k chuti. Cesta utíkala rychle, pod stromy bylo příjemné dopolední šero, nezabloudili jsme a ani nepotkali živou duši. Až poslední úsek byl náročnější prudší sestup, ale s překrásnými výhledy. Objevili jsme se u kostelíka Evangelismos Theokou, od kterého to bylo do cíle jen deset minut po silnici. Už když jsme se blížili k proslavenému kostelíku z filmu Mamma Mia na skalním výběžku Agios Ioannis, byli jsme nadšení, že se nám podařilo přesně to, co jsme si od této výpravy slibovali – dorazit sem mezi prvními návštěvníky a vyhnout se výletním lodím, které pak toto místo úplně zkazí. Nebyl tu zatím ani jeden autobus, na parkovišti jen pár aut a lidí by člověk na prstech spočítal! V malém občerstvení jsme si dali pořádné kafe do kelímku a pro Tomíka kolu a vyrazili nahoru ke kostelíku, dokud ho máme skoro sami pro sebe. Nám osobně přišly nejhezčí výhledy ze schodů, které vedou nahoru na útes. Nahoře u kostelíka nás až zase tak moc neuchvátily, ale místo je to každopádně moc hezké. My samozřejmě po výstupu a sestupu zamířili rovnou na přilehlou plážičku, na které byla jen hrstka lidí a absolutně průzračná voda. Větší a menší oblázky se střídaly s písečnými místy a dalo se proplavat i na vedlejší kamínkovou pláž, kde lidé nebyli žádní. Téměř žádné vlny, blankytná voda a slunce nás zabavily, čas běžel a bylo nám hezky. Z rozpoložení nás jako blesk z čistého nebe vytrhla hlasitá hudba a loď, která se z nenadání vynořila zpoza útesu. Samozřejmě to byla první výletnická loď toho dne, bylo přibližně jedenáct hodin a nastal čas rychle vyklidit pole. Loď na té maličké pláži v tom maličkém zálivu zakotvila a začala vykládat desítky výletníků. Lidé, kteří na pláži byli s námi, také utrpěli šok. Počet osob v zátoce se najednou zdesetinásobil. Jakmile všichni vystoupili, začala kotvit další loď, snad ještě více nacpaná k prasknutí. Rychle jsme se oblékli, obuli a doslova utekli.

Turistické značky po cestě

Cesta na Agios Ioannis

Výletníci zdraví

Cesta na Agios Ioannis

Rozpálenou silničkou jsme se vyšplhali zpátky ke kostelíku Evangelismos Theokou, kde v tu dobu parkovalo už několik aut. Mířili jsme na blízkou pláž Spilia, ke které vedla polní cesta přímo od kostelíku. Tato pláž je takový skrytý klenot, kam se chodí zchladit lidé, kteří chtějí utéct davům z Agios Ioannis. Na google mapách jsou fotografie dvou přilehlých jeskyní, které mají poskytovat dostatek tolik žádaného stínu. Ten poskytují, ale jen prvním několika šťastlivcům. Když jsme přišli na pláž my, plážička i zátoka byla překrásná, ale jeskyně byly úplně plné (asi deset lidí). Zůstali jsme proto na pláži na slunci, jen si rychle oblékli trika do vody, abychom se chránili před ostrým poledním sluncem a šup do překrásně čisté vody. Vtip je v tom, že zátoka je z otevřeného moře krytá ostrůvkem a žádné větší lodě se do ní nevejdou. Výletníci proto toto místo míjejí. Za celou dobu, kterou jsme zde strávili, připlula jsem jediná malá motorová loď, jejích šest členů posádky se vykoupalo a brzy odplulo. Na pláži bylo horko, ale protože byli téměř všichni ostatní návštěvníci plážičky schovaní v jeskyních, připadali jsme si zde, jako bychom tu byli sami. S postupujícím odpolednem jsme si začali pomalu zjišťovat, na jaký autobus zpátečním směrem se budeme směřovat. Měli jsme vyhlídnutý autobus, který měl stavět v Paleo Klimě kolem 17:50, na cestu jsme měli vyčleněné něco přes hodinu, ale nakonec jsme na autobus ještě dobrých 20 minut čekali, protože jsme jí zvládli rychleji, než jsme plánovali. I když ta cesta, k té bych se ne úplně ráda vracela. Ve zkratce: bylo opravdu horko :/ na cestu jsme si nechali dva litry vody a byli jsme za ně rádi. Autobus po cestě zpět do města posbíral návštěvníky pláží a zaplnil se k prasknutí. Některé lidi už nebral, ale čekajícím na zastávkám říkal, že chvilku za ním pojede druhý, který měl v 18:00 začínat v Neo Klimě. V přístavu jsme si ještě skočili do supermarketu a do pekárny. V pekárně jsme se před výstupem nahoru do hotýlku posilnili vynikajícím pomerančovým koláčem. V protější pojízdné prodejně jsme si nechali s sebou zabalit 3 gyrosy a vydali se se zásobami do schodů. Samozřejmě, že jsme na výběr hotelu nad městem párkrát nadávali, ale zpětně bychom určitě neměnili. Na toulání dlážděnými uličkami a na výhled z balkónu, především ráno při východu slunce, nikdy nezapomeneme. Večerní pokec s Dimitrisem, který téměř nemluvil anglicky a který nám vždy ochotně připravil balíčky na ráno na další den, byl také moc příjemný.

Cesta na Spilia Beach

Spilia Beach

Den 7, středa 23.7.2025: Hovolo Beach

Tento den jsme si trochu přispali a vydali se až na druhý autobus v 8:30, který nás dopravil do Klimy (4 eura/os.). V plánu byl takový pomalejší a odpočinkový den na pláži Hovolo, ke které se dá dostat vcelku náročnější cestou podél útesu po kamenech, občas je potřeba projít některý úsek vodou, a proto se doporučuje mít na sobě boty do vody. Doufali jsme, že obtížnější přístup odradí velké množství lidí a přijde jich jen pár. Měli jsme radost, že se nám tato teorie potvrdila a na tuto divokou pláž, na které se nenachází žádné slunečníky s lehátky ani žádné bistro, dorazilo za celý den lidí pomálu. A ti, kteří přeci jen přišli, dlouho nevydrželi. Jakmile ustoupily dopolední stíny a slunce ukázalo svojí sílu, pláž se rozpálila. My si ale nasadily trička do vody, klobouky, dodržovali pitný režim a užívali si volnost a překrásnou barvu vody, kterou tato pláž nabízí. Den utekl jako voda a do města jsme se vrátili autobusem, který nás naložil v městečku Neo Klima před šestou hodinou. Na večeři jsme se vydali do Anna´s Restaurant, ale že bychom byli úplně nadšení se říci nedalo. Přemýšleli jsme, jak naložit s dalším dnem. Chtěli jsme prozkoumat oblast Paralia Amarantos (další místo z filmu Mamma Mia), ale nebyli jsme si jistí, zda se tam půjde i vykoupat. Místo jsme měli nastudované z cestopisu od Honzy Fotografa a představovali jsme si ho tak, že vstupů do vody zde moc nebude a malé plážičky, které by se tu měly vyskytovat, budou možná obsazené. Pojali jsme to tedy tak, že se tam podíváme a kdyby se nám nepovedlo najít vhodné místo ke koupání, popojedeme si autobusem někam jinam, třeba na pláž Milia.

Pláž v Neo Klimě

Cesta na Hovolo Beach

Hovolo Beach

Den 8, čtvrtek 24.7.2025: Paralia Amarantos

S dostatečnými zásobami vody a jídla jsme jeli autobusem v 8:30, tentokrát jen do zastávky Agnontas (2 eura/os.). Vrátili jsme se kousek zpět po silnici k rozcestí a po prašné cestě mezi stromy podél pobřeží až na výběžky (tři prsty). Paralia Amarantos je sice filmové místo ze snímku Mamma Mia, ale jedná se o skalnaté výběžky, u kterých výletní lodě své pasažéry nevykládají. Jen proplují okolo, jejich osazenstvo si výběžky vyfotí a odplují. Nehrozí tu tedy „zahlcení návštěvníky“ jako na Agios Ioannis. U nejvzdálenějšího z výběžků se nachází malá lagunka s jeskyní a průzračnou vodou. Zde už se několik lidí koupalo, tak jsme se vydali na další průzkum. V odlehlém rohu kousek před výběžky jsme zahlédli uschlý strom, který nám byl povědomý. Říkali jsme si, že ho určitě známe z Honzova cestopisu a že by u něj mohla být taková malá plážička. Vydali jsme se tedy tam a doufali, že nám tuto plážičku zatím nikdo neobsadil. Ani tam nevedla kloudná cesta, tak jsme pořád nevěřili, že je to ono – až dokud jsme tam nedorazili. Bylo to ono – skrytý klenot! Jediné místo v této oblasti s písečným vlezem do azurové vody, který není ani z cesty ani z výběžků téměř vidět! Okamžitě jsme se do tohoto maličkého kousíčku pláže zamilovali, bylo to velikostně přesně akorát pro naší tříčlennou skupinku. Občas se někdo pokusil k nám přidat, ale když se přiblížil, smutně zjistil, že do svahu a křoví se mu deka pokládá dost nepohodlně a při cestě do vody nám musí doslova chodit po věcech. Díky tomu, že plážička byla tak maličká, jsme ji měli pro sebe celý den. Cachtali jsme se, užívali tu nádheru, pozorovali maličkého kraba, který tu bydlel a rybičky. A říkali jsme si, že tohle místo je snad ještě tisíckrát krásnější než záběry z výše zmíněného filmu. Když den pokročil a my se pomalu chystali plážičku opustit, zaslechli jsme češtinu: „pojď, oni už odcházejí!“ pochopili jsme, že někdo o tomto místě ví a čeká, aby nás na plážičce vystřídal. Když jsme se drápali do svahu okolo křoví, zahlédli jsme povědomou tvář. S manželem jsme se na sebe podívali a manžel říká: „nejste náhodou Honza Fotograf?“ Přikývnutí a úsměv nás úplně dostal, to snad není možné! Přišli jsme na tohle místo jen díky Honzově cestopisu a když z něj odcházíme, málem do sebe vrazíme :D Honza s přítelkyní říkal, že se sem na tuto plážičku opakovaně vrací, a my mu poděkovali za jeho cestopis, protože bez něj bychom sem asi nikdy nešli. Až dodnes nechápu, že jsme ho tam potkali, protože ještě ten den dopoledne jsme se koukali na jeho fotky z tohoto místa a říkali jsme si, jak je to super, že jsme to místo našli a dorazili na něj tak brzy, než ho někdo jiný stihl obsadit. Jinými slovy, že jsme mu ho vlastně obsadili? Potkat se tu ve stejný den a ve stejný čas, to je až neuvěřitelné, jako by se člověk teleportoval do cestopisu někoho jiného. Po zvláštním a vtipném setkání jsme si ještě prošli všechny tři výběžky a pokochali se nádhernými výhledy, i když bylo pořád šílené horko. Když jsme vyšplhali zpět na prašnou cestu, do které se opíralo slunce, připadali jsme si, jako by nás někdo přejížděl žehličkou. Z Agnontas jsme se autobusem vrátili do města, kde jsme se tradičně stavili v supermarketu, pekárně a koupili si z pojízdné prodejny s sebou gyros na pokoj. Po cestě do našich oblíbených schodů jsme ještě pořídili nějaké památeční magnety. Na hotelu jsme si popovídali s Dimitrisem, který nám připravil poslední snídani do balíčků. Potřebovali jsme ještě večer zabalit věci a udělat rychlý online check-in, ráno nás čekalo brzké vstávání.

Cesta na Paralia Amarantos

Paralia Amarantos

Paralia Amarantos - jeskyně

Plážička na Paralia Amarantos

Den 9, pátek 25.7.2025: Skiathos: Evangelistria Monastery, Xanemos Beach

Ráno jsme se ještě pokochali nádherným východem slunce z našeho balkónu a po malé snídani jsme vyrazili na trajekt v 7:00 společnosti Seajets, který nás okružní plavbou a s mezizastávkou v Glosse měl kolem osmé hodiny vyložit zpět na Skiathosu. Předchozí večer nám od společnosti Seajets přišla sms, že trajekt vypluje o 10 minut dříve oproti plánu, abychom byli v přístavu včas. Musíme uznat, že lodní doprava zde funguje opravdu na jedničku!

Poslední východ slunce z balkónu

Cesta do přístavu

Přístav v ranním hávu

Trajekt Iolkos

Na Skiathosu jsme si nejdříve zašli koupit lístky do kiosku na náměstí (2 eur/os.). Chtěli jsme jet autobusem v 9:30 do kláštera Evangelistria a lístky je doporučováno kupovat si předem, protože do kláštera jezdí jen malý mikrobus a bývá často vyprodaný. Poté jsme došli na vyhlídkový spot u letištní dráhy zkusit štěstí, jestli plánované přistání letadla Easy Jet náhodou nebude z té strany. A bylo! Adrenalinový zážitek se vším všudy, letadlo přistávalo těsně nad námi!

Zpět na Skiathosu

Přistání letadla na palubě trajektu

Přistání doslova nad hlavami

Po pár vteřinkách adrenalinu jsme se vydali zpět na autobus, který nás vyvezl do kláštera v kopcích. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli jen malé batůžky plus jídlo a pití, nemuseli jsme řešit uskladnění zavazadel. Prostě jsme je celý den nosili s sebou, mohli se libovolně převléknout nebo přezout a nijak nám batůžky nevadily. Klášter je malý, ale moc pěkně udržovaný. Do muzea se nám moc nechtělo, ale místo toho jsme se posadili do příjemné kavárny, která byla umístěná nad klášterem v krásné zahradě plné růží. Vynikající káva, fresh džus a řecký salát nás osvěžil a pomalu jsme se vydali na další část výpravy.

Evangelistria Monastery

Evangelistria Monastery - bazalka všude, kam se podíváš

Kláštěrní kavárna

Vynikající salát v krásné zahradě

Necelé čtyři kilometry z kopce na pláž Xanemos (ano, naše druhá návštěva) vedly okolo studánky s pitnou vodou (na těchto ostrovech se jinak voda z kohoutku nedoporučuje pít), kde si zrovna vodu natáčela do kanystrů řecká rodinka. Z těchto tří ostrovů se jedině na Skiathosu nachází několik studánek/pítek, ze kterých neteče kohoutková voda ale čistá voda z hor.

Studánka

Cesta s výhledy na všechny strany, i na protější Skopelos

Hlavní město ostrova schované za olivovníky

Výhled na runway

Runway končí na pláži Xanemos

Na pláži Xanemos jsme strávili moc příjemné odpoledne. Bavili jsme se především planespottingem. Vyhlíželi jsme letadla, koupali se v krásné čisté vodě, znovu vyšli na přilehlý kopeček a sledovali startující letadla. Když jsme pláž opouštěli, změnil se směr větru a letadla na tuto stranu začala přistávat, viděli jsme tedy oboje – starty i přistání. Kolem šesté jsme slíbili jsme Kyriakosovi (majiteli našeho dalšího ubytování), že dorazíme, a proto jsme něco po páté hodině hodili na záda batůžky a pomalu vyrazili na cca 2,5 km dlouhou cestu.

Pláž Xanemos

Start letadla přímo nad tavernou

Start z kopečku

Cesta vedla kolem letiště po rozpálených asfaltkách a moc příjemná nebyla, ale za nějakou půlhodinku jsme opět úplně mokří dorazili do cíle. Ubytovaní jsme byli v jednom z krásných apartmánů Vabel a byla to naprosto skvělá volba. Kyriakos s rodiči jsou výjimečně milí hostitelé a apartmány jsou naprosto nádherné. Z fotek jsme si byt představovali o mnoho menší, a úplně nejvíc jsme si zamilovali terasu s výhledem do krásné olivové zahrady. Měli jsme dvoupodlažní rohový apartmán, který byl kompletně vybavený. Každý den nám dokonce kromě úklidu i doplňovali kapsle do kávovaru, čaj a cukr. Na uvítanou jsme dostali lahev vína. V oknech i balkonových dveřích byly sítě proti hmyzu. V horním patře se nacházela prostorná ložnice a toaleta, dole byl pro Tomíka připravený rozkládací gauč. Veliký kuchyňský kout a stůl s barovými židlemi a koupelna tak akorát, vše ideálně rozvržené. Ale posezení na terásce bylo úplně top, vůbec tu nebyli žádní komáři, takže jsme tu snídali i večeřeli každý den. Když jsme se zabydleli, vydali jsme se do supermarketu, který byl vzdálený cca 400 metrů. Původně jsme chtěli zajít na večeři do restaurace, ale když jsme uviděli terásku, neodolali jsme. Nakoupili jsme si pečivo, zeleninu, feta sýr, šunku, tzatziki, vynikající čokoládový koláč napuštěný sirupem (přejmenovali jsme ho na čokosmrt) a nějaké zásoby na další den. Vynikající masitá rajčata a okurky s fetou a pár lístky bazalky, křupavá bageta a tzatziki, to byl absolutní balzám na duši!

Cesta vedoucí kolem letiště

Ložnice v patře

Koupelna

Obývák a kuchyně

Teráska

Supermarket

Den 10, sobota 26.7.2025: bezejmenná pláž na poloostůvku Kalamaki

První věc, kterou je potřeba zmínit o Skiathosu, který je bez debat nejturističtější z těchto tří ostrovů je, že má také největší množství pláží – říká se že až 65! Drtivá většina těchto pláží je písčitá s pozvolným vstupem, najdou se i oblázkové (jako např. Xanemos), ale těch je pomálu. My se snažili i v červenci najít nějakou pláž, kde by po včerejším náročném dni byl klid a co nejméně lidí. Pokud možno bez lehátek a slunečníků. Prostě takovou komornější. Myslím, že se nám to povedlo. Níže mapička:

Na Skiathosu není potřeba hlídat jízdní řády, autobusy na nejvytíženější lince Skiathos – Koukonaries jezdí cca po deseti minutách. Kousek od našeho ubytování se nacházela zastávka autobusu č.1 (autobus začíná za zastávce č.0), u řidiče jsme si koupili lístky na zastávku č.12 za 3 eur/os. Poté nás čekaly cca 2 km cesty. Prošli jsme kolem rušných pláží, kam se už začali sjíždět první návštěvnící a kolem velkého hotelu Radisson stále po silnici dozadu. Nakonec jsme odbočili mezi vilky. Na tuto pláž, kam jsme měli namířeno, se chodí koupat lidé, kteří jsou ubytovaní ve vilkách v této ulici. Některé vilky zde na pláži dokonce mají svůj vlastní slunečník a lehátka. Byli jsme zvědaví, jestli se na tuto plážičku nějak dostaneme, ale nakonec jsme našli vyšlapanou neudržovanou cestička. A bingo, na místě jsme byli sami! Za celý den by se všichni návštěvníci, kteří přišli pěšky nebo připluli, dali na prstech spočítat. Většina ale dorazila až odpoledne, velkou část dne jsme tedy měli pláž jen pro sebe a rozhodně nebyla maličká! Sledovali jsme lodní provoz mezi protilehlými ostrůvky, připlouvající a odplouvající trajekty, viděli jsme přistávat letadla. Tomík stavěl stavby z písku, kterého se konečně dočkal. Boty do vody jsme zde nepotřebovali. Voda byla nádherně čistá, vlny jen decentní. Celkově vzato krásně strávený klidný den. Dva kilometry zpět na zastávku nebyly nic strašného, většina cesty byla skryta ve stínu stromů. Prohlédli jsme si slunečníky obsypané vedlejší pláže a zasmáli jsme, že se nám povedlo i tady utéct davům. Po návratu do ubytování jsme ještě zašli do supermarketu na velký nákup, protože jsme zjistili, že zítra (v neděli) bude obchod zavřený. Vynikající večeře na terásce na závěr dne byla už jen třešnička na dortu.

Autobusová zastávka č.12

Cesta na pláž

Pláž pod vilkami

A zase letadla

Pláž

Den 11, neděle 27.7.2025: Paralia Mantraki, Elia Beach

Tento den měl být náš poslední plážový na naší dovolené. Chtěli jsme vidět severní pláže tohoto ostrova, a ještě dopřát hlavám, a především nohám ještě nějaké ty kilometry. Trek nebo procházku po těchto krásných zelených koutech Řecka na rozloučenou. Z autobusu jsme vystoupili na zastávce č.23 (za 3 eur/os.) a vydali se po dobře značené turistické trase skrz les Mantraki na stejnojmennou pláž.

Krásnou cestu, která vedla borovicovými lesy po písčitých cestách, nám zpříjemňovali dva průvodci, kteří se k nám přidali už u autobusové zastávky. Dva pejsci se od nás nechtěli oddělit. Vždy, když jsme zastavili, zastavili také. Bylo to vtipné, protože nás zavedli až na pláž a až tam nás opustili. Lehli si ke stánku s občerstvením a čekali, až otevřou.

Rozcestí u autobusové zastávky

Mapy pro pěší

Začátek treku

Cesta mezi borovicemi s průvodci

Cesta mezi borovicemi

Pláž Mantraki byla překrásná. Těch pár slunečníků jsme jí i odpustili. Došli jsme úplně doprava, kde žádné slunečníky nebyly a rychle do té nádherné vody! Absolutně žádné vlny, pozvolný vstup do vody po heboučkém žlutém písku. Odloupnuté kousíčky slídy, které jsou součástí písku, se třpytí, jako kousky zlata. Říkali jsme si, proč tyto překrásné pláže kvůli jejich barvě také nepojmenují „zlaté písky“. Přemýšleli jsme, na kterém z ostrovů se nám pláže líbily nejvíce a dospěli jsme k závěru, že se to takto nedá říci. Každý z těchto tří ostrovů byl výjimečný svojí atmosférou, každý má svá unikátní místa a na každém si návštěvníci můžou najít to své. Tato pláž není otočená směrem k žádné plavební trase, za celé dopoledne se tu objevily asi jen tři malé lodičky, jejichž majitelé/nájemníci tu zakotvili, aby se tu vykoupali. Jinak tu byl naprostý klid.

Přivítání na pláž

Zlatavý písek

A ta voda

...

Když jsme se vykoupali a nasvačili, vydali jsme se ještě po značené trase do vedlejšího zálivu prozkoumat pláž Elias. Její zvláštností je to, že se nachází přímo u písečné duny. Její písek je světlejší, voda má trochu jinou barvu a celá zátoka je větší. Kolem poledne slunce už pálilo a když jsme na druhé straně vylezli z lesa, rázem jsme si připadali jako na poušti. Na pláž jsme se doklouzali z duny, rychle se převlékli a vzali si boty do vody a i trika. Na světlém písku bylo jako v peci, slunce pálilo na kůži i do nohou. Voda měla překrásnou barvu, ale na náš vkus bylo až moc dlouho mělko. Když jsme se zchladili, vytvořili jsme provizorní přístřešek pro naše věci, aby nám voda v lahvích nezačala vařit. Nechali věci ve stínu a vydali se do plážového baru se občerstvit. Udělali jsme dobře, protože stín s krásným výhledem na zátoku, vynikající točené pivo a skvělé grilované kuřecí maso nám bodlo. Původně jsme se chtěli zajít podívat i na pláž Agistros, ale při představě chůze v tom rozpáleném písku nás rychle chuť opustila. Po občerstvení jsme se ještě chvíli vznášeli ve vodě až neskutečné barvy a povídali si o tom, proč vůbec lidé kvůli moři létají na druhý konec světa, když Řecko má moře snad všech odstínů modré a písek nebo kamínky podle nálady. Říkali jsme si, že je tolik destinací, které jsou nadhodnocené, co se týká vodních radovánek! Vyčvachtaní jsme posbírali věci a vyšplhali zpět na dunu. Vrátili jsme se ještě na pláž Mantraki, protože se nám tam moře i atmosféra líbila ještě o ždibet více. Mezitím na ní už dorazilo o trochu víc lidí, ale pořád žádné davy, až si člověk říkal, kde všichni jsou. Na Skiathosu je sice hodně turistů, ale mezi všechny ty pláže se rozprostřou a každý si najde své místo. Cestu zpátky pro příjemné lesní pěšince nám už milí pejsci nezpříjemňovali, a tak nám rychle utekla. Nepotkali jsme ani živáčka a když jsme přišli na zastávku, autobus přijel hned.

Turistické značky

Značené cesty

Cesta na pláž po duně

Výhled z duny

Taverna na pláži

Pohled od taverny

Po rychlé sprše a svačince jsme měli na tento večer ještě jeden plán. Projít si trochu víc městečko Skiathos (samozřejmě s mezizastávkou u runwaye), prozkoumat oba jeho zelené výběžky a v jeho uličkách najít jednu fresku na zdi. Jedná se o kresbu na fasádě domu, která zobrazuje mladého muže, jenž se sklání k ženě k polibku a za zády drží květiny. Byla to taková malá legrácka, ale protože jsme tento obrázek hledali téměř hodinu, už nás smích pomalu přecházel. Když už jsme se chtěli vzdát, zachránila nás místní babička, která ač nerozuměla anglicky ani slovo, ihned věděla a nasměrovala nás. To byl asi náš poslední bod, který jsme si na této výpravě chtěli splnit. Už tradiční večeře na terásce byla báječná, ale trochu smutná, že zítra ráno budeme muset vyrazit na letiště.

Povinná "zkratka" kolem runwaye

Krásně se nastavuje ve zlatavém slunci

Přístav v podvečer

Okolí přístavu

Den 12, pondělí 28.7.2025: rozloučení se Skiathosem

Po vynikající čokosmrti k snídani jsme se rozloučili s Kyriakosem a jeho rodiči, kteří nám nabízeli odvoz zdarma na letiště. S díky jsme odmítli, protože jsme ještě na rozloučenou chtěli zkusit štěstí na přistávající letadlo na vyhlídkovém místě, okolo kterého jsme (po kolikáté už?) šli. Letadlo sice nakonec přistávalo ze špatné (druhé) strany, ale když se na naší straně pláže otáčelo, piloti nám zamávali. Řekla bych, že to byl takový symbolický konec této naší výpravy a už se těšíme na další.

Piloti mávali na rozloučenou

Zase na letišti

Měli jsme štěstí na letadlo se včeličkou

Rozloučení se sluníčkem

Závěr

Alonissos, Skopelos a Skiathos nás jedním slovem učarovaly. Každý z těchto ostrovů jistě nabízí ještě spousty dalších míst k objevování a každý zvlášť by si určitě zasloužil více času, než jen pár dní, které jsme na na nich strávili. Milovníci moře, což my jsme, si můžou vybírat z nepřeberného množství druhů pláží. Určitě bych vyzdvihla snadnou a spolehlivou dopravu mezi ostrovy i na ostrovech, vynikající jídlo a velice milé lidi, kteří zde žijí. Ubytování, které jsme zvolili, jen dokreslovalo atmosféru každého z ostrovů. Na Alonissosu tradiční historický řecký domeček, avšak citlivě zrekonstruovaný. Na Skopelosu hotýlek nad městem, díky jehož umístění jsme prochodili celé městečko a pozorovali neskutečné východy slunce. A na Skiathosu překrásný apartmán v kouzelné zahradě plné starých olivovníků. Asi ani nedokážu vypíchnout jedno jediné místo, které mi na této výpravě přirostlo k srdci více než ta ostatní. Když si snažím vybavit si jedno, napadá mě jich pořád příliš mnoho. Kdyby měla shrnout nějaký významný pocit, který ve mně tato dovolená vyvolává, tak by to byl pocit svobody. Pocit, že ani v červenci na člověka neútočí davy další lidí a že se zde na severních Sporadech moje duše znovu nadechla. Že jsme zde byli absolutními pány svého času a že jsme ho využili na maximum. A že Řecko není drahé.

Celkové náklady - shrnutí:

12 dní, 3 osoby, celkové náklady včetně letenek (12 774 kč) a trajektů 68 000 Kč.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 3 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala ChocolateLady

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-09-10T07:13:00+02:00

ChocolateLady procestovala 21 zemí světa světa, nejvíce Asii a Evropu. Na Cestujlevne.com se přidala před 2 lety a napsala pro tebe 6 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

1 komentář

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Azul

před 3 měs

Krásný!!! A dík za podrobný info.