Slasti a strasti Kolumbie
Zápisky z okružní cesty Kolumbií v roce 2022, kde jsme navšívili vše od hor, přes poušť, deštný prales až k moři.
Cestopis z roku 2021 napsal Zagloba
Bogotá
Vyrážíme 19. února 2022 z Vídně, protože odtud jsou výrazně levnější letenky než z Prahy a to i když se připočtou náklady na cestu do Vídně. Cesta je bez problémů, letadla letí téměř na čas, nikdo ani neprudí kvůli covidu. Jen v Bogotě musíme ukázat, že máme očkování a už dostáváme razítko do pasu. Hotel máme rezervovaný přes Booking, pro první cestu večer po Bogotě si radši bereme taxíka za 50 000 COP, kterého máme objednaného z hotelu. Na letišti doporučuji měnít peníze hned v první směnárně na kterou se narazí. My to neudělali a v příletové hale byl kurz o 50 COP za dolar horší. Také kupujeme kartu na městskou dopravu, abychom ji měli připravenou na zítra. Jmenuje se Tullave a necháte si na ni nabít kolik jízdenek potřebujete a pak už si jen pípáte v turniketech. Karta se prodává v nenápadném stánku na letišti v přízemí. Náš taxikář už na nás netrpělivě čeká, tak nasedáme a uháníme ulicemi do hotelu.
Poznámka: U názvů míst budu uvádět jednou až třemi hvězdičkami své subjektivní hodnocení jak mě místo zaujalo.
Jezero Guatavita *
Druhý den ráno jdeme na městský autobus. Po hlavních trasách tu jezdí dlouhatánské červené autobusy Transmilenio. Mají vyhrazeny pruhy uprostřed silnice a mezi těmito pruhy jsou zastávky. Je to takové autobusové metro, protože díky vyhrazeným pruhům nestojí autobusy v kolonách. Zastávku máme kousek od hotelu a podivujeme se, jak skoro všichni Kolumbijci poctivě nosí roušky i venku na ulici, když jdou zcela sami po chodníku. První den v Bogotě jsme trochu v obavách, jak to bude s bezpečností, ale asi jsme si zvolili správnou čtvrť, protože všude jsou jen normální lidi, žádní bezdomovci či jiná individua. A čím dál tím víc poznáváme, že se nemáme čeho bát. Kolumbijci jsou přátelští a snaží se pomoci i přes jazykovou bariéru. Na zastávce pípneme kartu u turniketu a jedeme na Terminal del Norte. U okénka nám jízdenku nechtějí prodat a ukazují, že máme jít hned na nástupiště, ale někam dozadu. A tam už téměř odjíždí autobus do městečka Guatavita. Nasedáme a za 30 vteřin odjíždíme.
V Guatavitě jsou trochu problémy s rezervovaným ubytováním, ale nakonec se vše daří vyjednat a ještě nás paní domácí vlastním autem odváží na minibus k jezeru Guatavita, protože pěšky už bychom to nestihli. A opět je to chlupovka, kupujeme zpáteční jízdenky za 20 000 COP a za chvilku už jedeme. Jenže pak nastává šok. U vstupní brány je dav lidí. S tím se dalo počítat, je neděle. Ale dozvídáme se, že se do parku nesmí nosit žádné plasty (nakonec to stejně nikdo nekontroluje, tak plastové lahve s vodou zůstaly v baťůžcích) a že se musí jít organizovaně s průvodcem. Asi si ten park hodně cení, protože kromě toho, že jdeme s průvodcem, jehož výkladu ve španělštině vůbec nerozumíme, jsou kolem cesty občas i další hlídači. Příroda je tu ale hezká, spousta květů, i kolibříka se mi podařilo vyfotit. Vlastní jezero jsem si představoval velkolepěji, ale možná moje zklamání bylo pod dojmem davů. Guatavita je posvátné indiánské jezero, Španěly považované za El Dorado. Každý nový panovník musel vykonat obětní obřad. Z rákosu byl postaven vor a na něj byly naloženy zlaté předměty. Král byl potřen a pomazán zlatým prachem. Poté vstoupil na vor a se zlatem odplul do středu laguny. Zde naházel zlaté předměty do vody a omyl si z těla zlatý prach. Od té doby se traduje, že v jezeře jsou velké zlaté poklady.
Kolibřík
Květ
Příroda
Jezero Guatavita
Popravdě jsem byl z tohoto výletu dost zklamán. Zejména proto, že se muselo jít ve skupině a vzhledem k tomu, jak je toto místo všude opěvováno, mi nepřišlo zas tak úchvatné. Například proti jezerům na Islandu... Vracíme se zpět do městečka, a ještě se jdeme trochu projít. Městečko je nové, bylo postaveno v 60. letech 20. století, protože původní město bylo zatopeno přehradou Tominé. Ale naštěstí bylo postaveno v tradičním stylu.
Kostel
Brána
Kavárna
Solná katedrála ** a solný důl ***
Další den jedeme směr Zipaquirá. Autobusy bohužel nejedou přímo, ale musí se kus zpátky na Bogotu a v Briceñu přestoupit na autobus do Zipaquiry. Řidič autobusu nám ochotně ukazuje zastávku, kde máme počkat na další autobus. V Zipaquiře je podle průvodců další velká zajímavost - solná katedrála (Catedral del Sal), která byla vytvořena z bývalého solného dolu. Vstupné je 66 500 COP. Celý chrám tvoří tři hlavních části, které zřetelně symbolizují zrození, život a smrt Ježíše Krista. Nejdřív jdeme chodbou, kde byla z postranních štol vytvořena křížová cesta. Pak přicházíme do hlavního kostela a nakonec nám promítnou video přímo na stěny dolu. Vše je nasvíceno barevnými světly, ale mě to připadá trochu pouťové. V hlavní štole úplně dole je spousta stánků s drakokamy a mnoha dalšími cetkami (hodně drahými), což mi zcela zkazilo celkový dojem z katedrály. Katedrála je určitě zajímavá, ale podle mého názoru je to trochu pouťová atrakce s dost velkou cenou vstupného. Prý zvolena v roce 2007 v nějaké anketě za největší div země, ale v Kolumbii jsou daleko lepší místa.
Křížová cesta
Katedrála
Postranní kostel
Sošky ve výklencích
Například solný důl v nedaleké Nemocónu. Autobus chytáme na ulici a za chvíli jsme u dolu. Skoro žádní turisté a výklad máme dokonce v angličtině. A vstupné je jen 30 000 COP. Sice byl důl také trochu nasvícen barevnými světly, ale daleko decentněji a hlavně to vypadá jako solný důl. Samozřejmě tam jaké i kostel, kde se prý i pořádají svatby. Za mě je solný důl v Nemocónu o několik řádů lepší než celá slavná solná katedrála. Asi to bude dáno i tím, že nemám rád místa, kde jsou davy lidí.
Chodba v dole
Kostel se solnou koulí
Solné krápníky
Villa de Leyva **
Další den vyrážímě směr Villa de Leyva. Nejdřív autobusem zpět do Briceño, odtud luxusním autobusem do Tunjy a pak zase místním autobusem do Villa de Leyvy. Je to městečko se zachovalou koloniální architekturou. V roce 1954 bylo prohlášeno za národní památku. Je tam nezvykle velké čtvercové náměstí s kostelem (bohužel zavřeným). Na rozdíl od jiných měst jsou domy bílé. Procházíme se uličkami, pak se ještě zajdeme podívat na Casa Terracota. To je velmi pozoruhodná budova, kterou vytvořil architekt Octavio Mendoza z hlíny. Teď o ní prohlašuje, že je to největší kus keramiky na světě a pořádá tu prohlídky pro turisty. Bohužel jsme tam byli zrovna v den, kdy se prohlídky nekonaly, tak se dal dům vyfotit jen přes plot. Nakonec ještě jdeme k jezírkům Pozos Azules. Je to asi 3 km za městem. Villa de Leyva je příjemné klidné městečko, které mohu doporučit.
Náměstí s kostelem
Koloniální domy
Casa Terracota
Pozos Azules
Poušť Tatacoa ***
Do pouště Tatacoa je z Villa de Leyva dlouhá cesta. Nejdřív se musíme vrátit do Tunjy, pak do Bogoty a odtud do Neivy. To trvá celý den, takže přespáváme v Neivě. Ráno jedeme místním autobusem do Villavieja, kde už čekají natěšení tuktukáři, aby nás odvezli do pouště. Bohužel musíme přistoupit na jejich cenu, protože jsou na ceně domluvení. Tatacoa není poušť v pravém slova smyslu, je to spíš suché území. Po noční dešti ovšem území není suché, ale značně blátivé, takže tuktukář má co dělat, aby tam malými kolečky tuk tuku někde nezapadl. Je zjevně zkušený v jízdě v blátě a tak po chvíli zastavujeme u našeho ubytování. Tatacoa se skládá ze dvou částí - červené a šedé pouště. My jdeme nejdřív na červenou poušť, protože se tam dá v pohodě dojít pěšky od našeho ubytování. Trochu nám to připomíná americký Brice canyon, prochází se tam mezi věžičkami z červené hlíny. Také tam roste hodně kaktusů, spíš malých, ale kvetoucích. Ke konci cesty trochu bloudíme, asi jsme sešli z cesty, ale po přelezení několika kopečků objevujeme schody zpět na hlavní cestu.
Tatacoa - červená poušť
Tatacoa - červená poušť
Kaktus
Tatacoa - červená poušť
Sluníčko vysušilo bláto a protože je to k šedé poušti asi 6 km, najímáme si odvoz. Šedá poušť je menší než červená, je tam jen jedna okružní cesta. Po jejím absolvování se jdeme vycachtat do bazénků, protože už je docela horko. Na poušti je také astronomická observatoř, kde je možné pozorovat hvězdy, ale protože neumíme španělsky, necháváme tuto atrakci jiným. Poušť Tatacoa je opravdu velmi zajímavé místo, podle mého názoru by byla velká škoda ji nenavštívit.
Tatacoa - šedá poušť
Tatacoa - šedá poušť
Kozel
Bazénky v šedé poušti
San Agustin ***
Opět nás čeká dlouhý přesun. Přesuny jsou v Kolumbii dost náročné, silnic je málo, provoz dost velký. Jezdí tu i hodně kamionů, takže i když to na kilometry tak daleko nevypadá, časově se to dost protáhne. Do Villavieja nás odváží pan domácí, pak busem do Neivy, odtud busem do Pitalita a nakonec colectivem (to je takový malý náklaďáček, kde pár lidí sedí v kabině a zbytek na lavicích na korbičce) do San Agustinu. Přijíždíme v odpoledních hodinách, takže je ještě chvíle času na prohlídku městečka. Na náměstí mají nějaké vystoupení, kde hrají na kytary. V hostelu si ještě na zítra objednáváme jeep tour po okolních vodopádech a archeologických nalezištích.
San Agustin
San Agustin
Kostel
Hudební vystoupení
Další den vyrážíme džípem na výlet. První zastávka je u vodopádu Salto de Mortiño. Bohužel na něj není pořádný výhled a je tu i několik atrakcí jak například jízda v koši po laně k vodopádu, ale ty jsou mimo provoz. Po prohlídce vodopádu ze dvou vyhlídkových plošin pokračujeme k archeologickému nalezišti Alto de las Piedras. U okolí San Agustinu je několik unikátních pohřebních komplexů, pocházejích z doby 0 až 900 let n.l. Jsou zde k vidění hrobky augustiniánské kultury. Každá hrobka se skládá ze sochy v přední části a hrobu v zadní části. Tento areál je ze všech tří, které jsme v San Agustinu navštívili, nejmenší. Po prohlídce pokračujeme k vodopádu Salto de Bordones. Ten byl monumentální a byl na něj i dobrý výhled. Je to nejvyšší nepřerušovaný vodopád v Kolumbii. Další zastávkou byla pauza na oběd a po ní archeologické naleziště Alto de los Ídolos. To bylo větší než Alto de las Piedras, rozkládá se na dvou kopcích a je tu opět spousta hrobek s velice zvláštními sochami. Je zapsín na seznamu UNESCO. Předposlední zastávka byly u malého muzea v Obandu a nakonec končíme u Estrecho del Magdalena. Magdalena je nejdelší řeka v Kolumbii a tady se docela široká řeka tísní v asi 2 metry širokém zúžení. Tím naše jeep tour končí a po nákupu suvenýrů se vracíme do San Agustinu.
Salto de Mortiño
Alto de las Piedras
Salto de Bordones
Alto de los Ídolos
Alto de los Ídolos
Estrecho del Magdalena
Poslední den v San Agustinu je vyhrazen na hlavní archeologický areál (zapsaný na seznamu UNESCO), který je asi 3 km od města. Tam se přesouváme taxíkem. Vstupné na všechny 3 areály, které jsme navštívili je na společnou vstupenku za 50 000 COP. Na začátku je malé muzeum s exponáty, které jsou patrně vzácnější. Po jeho prohlídce pokračujeme na okružní cestu, kde jsou vystaveny jednotlivé sochy, který byly patrně u hrobek, které již asi neexistují. Poté následuje několik oblastí s odkrytými hrobkami. Je to opravdu velmi zajímavé místo, prohlížíme si sochy, kde každá drží něco v rukách. Ke konci prohlídky je skalnaté místo, přes které protéká říčka, kdy se prý dělali obřady. Jsou zde ještě patrné reliéfy na kamenech. Docházíme až na kopeček úplně vzadu, ale tady už to není tak monumentální. Vracíme se zpět přes ještě jedno naleziště a pak už se vracíme taxíkem zpět do San Agustinu.
Acheologický park San Agustin
Acheologický park San Agustin
Acheologický park San Agustin
Acheologický park San Agustin
Acheologický park San Agustin
Ptáček
San Cipriano ***
Po návratu z archeologického parku máme na 2:30 odpoledne koupené jízdenky do Popayánu. Jdeme do kanceláře, kde jsme je kupovali a že si prý máme sednout. Sedíme, čekáme, už jsou tři pryč a nic. Tak se zajímáme kdy to pojede a že prý je nějaká zablokovaná silnice a že dneska už nic nepojede, prý až zítra. Tak chceme vrátit peníze, ale že máme počkat na šéfa. Ten po chvíli přichází, vrací peníze a dokonce volá do našeho ubytování v Popayánu, aby ho zrušili, že nepřijdeme. Jak už jsem pravil, Kolumbijci jsou hodně ochotni pomoci. Ubytováváme se hned přes ulici a rozhodujeme se, že pojedeme ráno už v 5:30, abychom si ještě stihli prohlédnout Popayán. Jenže si hned nekupujeme jízdenky a to je chyba. Ráno vylézáme z hotýlku, minibus už tam stojí, ale řidič nám říká ortel "full". Co teď? Zrovna odjíždí colectivo do Pitalita, tak nasedáme a jedeme. V Pitalitu hned odjíždí autobus do Popayánu. Radujeme se, jak jsme to udělali dobře, hodina zdržení ještě není tak moc. Je to nějakých 130 km, tam budeme za chvíli. Jenže... Nejdřív to jde dobře, silnice je asfaltová, jedeme docela svižně. Sice se chvíli zdržíme, když v jedné vesnici nakládají nějaká ozubená kola, ale jen chvíli. Pak ale asfalt končí a začíná úzká kamenitá cesta s velikými dírami, mezi kterými musí řidič kličkovat. Pochodová rychlost nepřevyšuje 20 km/h. Touto šnečí rychlostí přejíždíme hory vysoké přes 3000 metrů. Jsme úplně vydrncaní, když konečně zase začíná asfalt. Z Pitalita jsme vyrazili v 7 ráno a do Popayánu dorazili ve 2 odpoledne. Protože ještě musíme ten den dojet do Cali, kde máme ubytování, není z prohlídky Popayánu nic, jen přesedneme na jiný bus a frčíme dál. Tady už jde cesta dobře, už jsme zase na hlavní silnici, tak v půl šesté přijíždíme do Cali. Tam se jdeme rychle ubytovat, najíst a vyvalit se.
Další den mám v plánu návštěvu černošské vesničky San Cipriano v džungli. Jdeme na autobusák a kupujeme jízdenky do Cordóby. To je kousek od města Buenaventura, které je u moře. Cordóba je vlastně jen zastávka na hlavní silnici. V Cordóbě nás hned oslovuje maník, neb dobře ví, že pojedeme do San Cipriana. Tam se totiž dá dostat jen po kolejích, žádná jiná cesta tam nevede. Dřív tady jezdil vlak, ale ten je už dávno zrušený, tak si místní vyrobili po domácku zvláštní vozítka. Je to podlážka, která má kolečka z kuličkových ložisek. Ty se nasadí na koleje. Na podlážce je napevno přidělaná motorka, která je zadním kolem opřená o kolejnici a zajišťuje pohyb. Platíme turistické jízdné 10 000 COP za osobu a jednu jízdu, ale zase za takovou atrakci, která není nikde jinde k vidění rádi místním přispějeme. Nasedáme a začíná ďábelská jízda. Prý se tady i stává, že se vozítka srazí, ale náš řidič do zatáčky vždy trochu přibrzdí a rozjíždí to jen na rovinkách, tak se do San Cipriana dostáváme bez nehody. Domlouváme se na času návratu a pak už procházíme vesnicí, kde je spousta vojáků, asi tu měli nějaké manévry, protože když jsme se vraceli, už tu nebyli. Za vesnicí vcházíme do džungle a obdivujeme zdejší flóru. Jsou tu i malé vodopády, spíš jen kaskády. Prohlížíme zcela zvláštní květy, které jsme ještě nikdy neviděli. Po moc hezké procházce se vracíme a následuje jízda po kolejích zpět. Jdeme na hlavní silnici s tím, že si mávneme na projíždějící autobus. Když nám ani druhý nezastavil, je nám to divné. Rozhodujeme se, že pojedeme do 20 km vzdáleného města Buenaventura, kde je autobusák. Autobusák je ale až na druhém konci města a město je úplně zasekané, těch 20 km jedeme snad hodinu. Na autobusáku kupujeme lístky do Cali a pak už chápeme, proč nám autobusy nezastavily. Když odjíždíme, jsme úplně plní. Do Cali přijíždíme už za tmy.
Vozítka do San Cipriana
Motýl
Ptáci
Vodopádek
V džungli
V džungli
Salento *** a Valle de Cocora ***
Příští den se přesouváme do města kávy, Salenta. Nejdřív busem do Arménie a pak místním autobuskem do Salenta. Odpoledne se jdeme podívat na kávovou farmu. Vybrali jsme si menší a turisty méně navštěvovanou farmu Don Elias. Dá se tam dojet džípem z náměstí, je to asi 4 km daleko. Hned se nás ujímá farmář a provádí nás po farmě. Dokonce máme i výklad v angličtině. Vysvětluje nám rozdíl mezi arabicou a robustou. Zde na horách (jsme ve výšce přes 2000 mnm) se pěstuje arabica a v nížinách (např. v Brazílii) se pěstuje robusta. Samozřejmě říká, že jeho arabika je nejlepší na světě. Keřík vydrží 16 let, přičemž po osmi letech se odřízne a na něm vyraší nový, který vydrží dalších 8 let. U něj na farmě se káva sbírá ručně a prý má 5000 keříků. Mezi keříky jsou nasázeny i banánovníky, ty jsou tam kvůli tomu, aby měly keříky stín. Pak nám ukazuje další zpracování kávy - nejdřív se musí sundat vrchní slupka, nechat ve vlhku fermentovat a pak se suší. Usušená se prodává firmám, které ji praží a balí. Před pražením je však nutné suntat ještě jednu slupku. Na závěr dostáváme šálek dobré kávy. Pak se vracíme džípem zpět do města.
Kávové plody
Kávové keříky
Strojek na zbavení první slupky
Před upražením a po upražení
Následující den vyrážíme na celodenní trek do Valle de Cocora. Cocora (v překladu vodní hvězda) byla indiánská princezna z kmene Quimbaya a dcera místního náčelníka Acaime. Údolí je známé díky nejvyšším palmám na světě - palmám voskovým, které jsou vysoké až 60 metrů. Džíp nás ráno odváží na výchozí místo treku. Začátek cesty vede přes louky nahoru na vyhlídky ze kterých obdivujeme výhledy na palmy i na okolní kopce. Takže často zastavujeme a kocháme se. Cesta dál pokračuje kolem kvetoucích stromů, keřů a květin. Ve výšce skoro 3000 metrů rostou borovice s velmi dlouhým jehličím. Máme i štěstí na kolibříky, ale ti se velmi špatně fotí. Pak začíná docela prudký sestup k řece. Protože je jako vždy po dešti, docela to klouže. Cestou vidíme i houby - muchomůrku červenou a asi klouzka. Dole u řeky jdeme na odbočku k domu s kolibříky. Je to ale velké zklamání. Nejdřív se musí vylézt poměrně dost do kopce, pak chtějí vstupné 15 000 COP a za to tam mají krmítka se sladkou šťávou, ke kterým přilétají kolibříci. Ti kolibříci, které jsme viděli ve volné přírodě byli lepší a zadarmo. Takže nechoďte tam, nemá to cenu. Jak bylo až do teď docela hezky, i sluníčko svítilo, spustil se odpoledne solidní déšť. Chvíli se schováváme po střechou, ale pak si říkáme, že to stejně nemá cenu a vyrážíme do deště. Z cesty se posléze stává potok, protože vodě se po ní radostněji teče. Jdeme kolem řeky, kterou občas musíme překonávat po pochybném mostě. Když vyjdeme z lesa na pastviny, je všude spousta bláta, na cestě - potoce se už nesnažíme vodě vyhýbat, protože to moc nejde. No, prostě se vracíme úplně durch. Ale stejně to stálo za to.
Valle de Cocora
Palmy voskové
Palmy voskové
Kolibřík
Muchomůrka červená
Most přes řeku
Piedra del Peñol ** a Guatapé **
Ze Salenta jedeme autobusem do Medellínu. Zase to vypadá, že to není moc daleko na vzdálenost (nějakých 280 km), ale časově to jedeme celý den. V jednom úseku opravují silnici a protože tu není možnost objížděk, musí se pracovat za plného a to dost silného provozu. A tak si silničáři klidně na hodinu zavřou silnici oběma směry a hotovo. Do Medellínu dorážíme za tmy, tak si radši bereme taxíka za 30 000 COP do hotelu. Další den ráno vyrážíme na skálu Piedra del Peñol neboli El Peñón de Guatapé. Je to ojedinělý skalní útvar v Kolumbii. Jde o obrovskou skálu vypínající se do výše 200 metrů nad okolní plochý terén a byla prohlášena za národní přírodní památku. V Medellínu mají metro, které nejezdí pod zemí, ale na pilířích nad zemí. Na metro je nutné si koupit kartu Civica a ta se nabije potřebným počtem jízdenek. Kartu prodávají na všech stanicích metra. My máme metro asi 200 metrů od hotelu a jedeme na Terminal de Transporte Norte a odtud autobusem, který nám zastaví přímo u skály. Vstupné je 20 000 COP. Nahoru vede skoro 700 schodů, tak je to trochu funění, ale vyhlídka na okolní jezerní krajinu stojí ta to. Poměrně dlouho se kocháme než zase slézáme dolů.
Piedra del Peñol
Výhled
Dravec
Dole pod kopcem hned chytáme autobus do nedalekého Guatapé. To je považováno za nejbarevnější v celé Kolumbii. Na domech jsou i reliéfy, znázorňující výjevy ze života, vyjadřují profese jejich obyvatel a některé vzory mají i náboženskou tématiku. Procházíme uličkami a kocháme se. Dole nacházíme deštníkovou uličku, kde chvíli odpočíváme na malém náměstíčku. Pak už se vracíme zpět do Medellínu.
Guatapé
Guatapé
Reliéf na domku
Guatapé
Deštníková ulička
Tuk tuk
Medellín **
Po návratu do Medellínu se ještě jdeme podívat na náměstí za stanicí metra. Je tu zvláštní budova, která vypadá jak kostel, ale je to palác kultury. A pak je tu ještě spousta zajímavých soch, no, posuďte sami.
Palác kultury
Sochy v Medellínu
Sochy v Medellínu
Sochy v Medellínu
Další den jsme chtěli lanovkou do národního parku Arví. Je ale mlha a podle předpovědi má lejt. Tak zůstáváme ve městě a jdeme na městský kopec Cerro Nutibara. Na vrcholu je malá replika kolumbijské vesnice Pueblito Paisa a socha náčelníka Nutibary, který se stal legendárním tím, že vedl povstání indiánských kmenů proti španělským dobyvatelům. Z kopce je také dobrá vyhlídka na Medellín.
Pueblito Paisa
Náčelník Nutibara
Pak pokračujeme metrem a městským autobusem k zámku El Castillo. Vstupné bylo 15 000 COP. Zámek byl postaven v roce 1930 architektem Nelem Rodríguezem, který byl inspirován zámky v údolí Loiry ve Francii. I zahrada se snaží být ve stylu francouzských zahrad. Je velmi zajímavá, prakticky je to pro nás Evropany Jihoamerická botanická zahrada. Po prohlídce zahrady začíná pršet, tak se jdeme schovat do zámku. Ten je uvnitř také velmi zajímavý, pozoruhodný je dětský pokoj, kde jsou na zdi výjevy z pohádek například o Perníkové chaloupce nebo Červené Karkulce, což by jeden v Kolumbii nečekal. Jako zvláštní expozici tu mají výstavu jízdních kol.
Zámecká zahrada
Zámecká zahrada
Zámecká zahrada
Zámek El Castillo
O perníkové chaloupce
Interiér zámku
Národní park Tayrona *
Z Medellínu letíme letadlem do Santa Marty. Na letiště jezdí shuttle od nákupního centra San Diego za 12 000 COP. Letadlo letí přesně na čas. V Santa Martě na nás konečně dýchne teplo. V horách, kdy jsme byli skoro pořád takové horko nebylo. Před letištěm stojí autobus a jede do Santa Marty. Cena je překvapivých 2 000 COP. Na jedné křižovatce vidíme další autobus s nápisem Taganga, kam máme namířeno, tak rychle přestupujeme. V Taganze máme v plánu konečně cachtání v moři. Takže celé odpoledne a další den až do pozdního odpoledne lenošíme, odpočíváme, válíme se a cachtáme v moři.
Taganga
Taganga
Rybí trh
Západ slunce
Pak se přesouváme ke vchodu do národního parku Tayrona. Doporučuje se tam jít hned po otevření, kdy tam ještě nejsou davy lidí. Zjišťujeme, že se brána otevírá v 8 hodin. Další den v 8:10 jsme před bránou a tam už stojí 3 autobusy a u pokladny je dlouhá fronta. Hm, přijít včas... Naštěstí fronta postupuje relativně rychle. Platíme povinné pojištění 10 000 COP za osobu na dva dny a pak příšerných 63 500 COP za vstup. Ještě si rezervujeme stan za 50 000 COP za osobu v kempu San Juan. A očekáváme jaké zázraky na nás za ty strašné prachy čekají. Od brány jede k začátku pěší trasy minibus za 5 000 COP, což už je částka zanedbatelná. Pak už vyrážíme na 5,5 km dlouhou trasu. Začátek je trochu obtížnější, musí se přelézat jakýsi kopeček, pak u se jde prakticky po rovině. Čekal jsem prales podobný jako v San Ciprianu, ale tady je to dost suché, prostě dost obyčejný porost. Cestou vidíme jednu opičku, jednoho leguána a mravence na cestě, kteří nosí velké kusy listů. Kdo už v nějakém podobném pralese byl, bude zklamám jako já. Za ty peníze to rozhodně nestojí. A samozřejmě zas ty davy lidí. V kempu nám přidělují stan a pak se jdeme podívat na pláž. Ta sice není moc velká, ale stačí. Restaurace má ceny v souladu s cenami v parku, to znamená příšerné. Chvíli se cachtáme a pak jdeme na procházku kolem pobřeží. Vidíme písečného kraba, který ze své díry v písku vždycky vynese trochu písku, zahodí ho a pak zase zaleze do díry. Asi si buduje obydlí. Už je k večeru, tak se vracíme do stanu. Další den dopoledne se věnujeme válení a cachtání. Odpoledne se vracíme zpět k bráně a jedeme autobusem zpět do Santa Marty. Za mě rozhodně nemá cenu do tohoto parku chodit.
Opička
Palmy
Leguán
Pláž San Juan
Pláž San Juan
Krab
Bogotá **
Ze Santa Marty letíme do Bogoty letadlem. Opět je vše přesně na čas, z letiště tentokrát jedeme autobusem Transmilenio. Z letiště je ale nutné jet autobusem nejdřív na konečnou Transmilenia, která se jmenuje Portal Dorado. Po ubytování se jdeme podívat do vyhlášeného muzea zlata. To je opravdu zajímavé a vstupné je pouhých 2 000 COP. Nejdřív je expozice, kde je ukázáno jak se vyráběly zlaté předměty. Expozice je doplněna videem. A pak už procházíme mnoha sály s mnoha exponáty. Mají toho tu opravdu hodně.
Muzeum zlata
Muzeum zlata
Muzeum zlata
Muzeum zlata
Poslední den v Kolumbii se jdeme podívat na kopec Cerro de Monserrate, kde je kostel Monserrate. Tam je možné buď jít pěsky, jet klasickou lanovkou nebo kolejovou lanovkou. My volíme kolejovou lanovku, protože ta klasická jezdí až od 12 hodin a pěšky bychom to nestihli. Ráno tam ještě není fronta, takže za chvíli a za 14 000 COP za zpáteční jízdenku jsme nahoře. Od lanovky vede ke kostelu křížová cesta s bronzovými sochami. Nahoře je krásný výhled na Bogotu. Když se pokocháme, jdeme se podívat na kostel a pak se ještě chvíli procházíme po kopci. Po návratu dolů se jdeme podívat na dům Simona Bolívara a pak jdeme do barevné čtvrti La Candelaria. Tam chvíli posedíme na náměstíčku Chorro de Quevedo a pokračujeme na hlavní náměstí Plaza de Bolívar, kde se nachází prezidentský palác a katedrála. V katedrále je zrovna mše, tak se můžeme podívat i dovnitř. Pak začíná pršet, proto jdeme na oběd a pak do našeho hotelu čekat na to než se vypravíme na letiště. Od Lufthansy dostáváme v rozmezí asi 15 minut 3 maily. Měli jsme mít odlet v 20:55. První mail byl, že odlet bude zítra v 16:05, což byl docela šok. Za 5 minut další mail, že odlet je dnes v 22:05. A za dalších 10 minut mail, že odlet je dnes v 21:05. No, nakonec nebylo zpoždění 10, ale 20 minut. Zřejmě se Lufthanse rozbilo letadlo, protože jsme letěli jiným typem a s logem StarAliance a ne Lufthansy. Proto asi nevěděli jak rychle seženou nové letadlo, ale podařilo se jim to velmi rychle. Let zpátky tak byl bez problémů a přestup ve Frankfurtu jsme i přes zpoždění stihli v pohodě.
Křížová cesta
Kostel Monserrate
Bolívarův dům
La Candelaria
Katedrála
Prezidentský palác
Na závěr bych měl asi zhodnotit celou cestu. Kolumbie je země s mnoha zajímavými místy. Protože jsem projel už hodně zemí světa, tak znám země více zajímavější, ale i méně zajímavé. Paradoxně se mi nejméně líbilo na těch nejvíc doporučovaných místech, kde byly davy lidí. Ale dostal jsem se i na místa ze kterých jsem byl nadšený. Takže cestu do Kolumbie může jen doporučit. V celé zemi jsem neměl pocit žádného nebezpečí. Jen odpoledne a k večeru v Medellínu kolem stanice metra, kde jsme bydleli byli týpci kterým jsme se raději vyhnuli, ale mimo toto místo byli všichni Kolumbijci přátelští a vždy ochotni pomoci.
Jak se ti cestopis líbil?
Zagloba procestoval 95 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 3 lety a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Pěkný cestopis. Myslím, že zájemcům o okružní cestu po Kolumbii na 3 týdny ukáže, co by mohli vidět a případně ubrat při kratší cestě. Viděli jste různorodé oblasti, akorát z přírodních míst, která by milovníci přírody neměli v Kolumbii vynechat, ne páramo s klejovkami (frailejón, nad hranicí lesa). Nejde srovnávat prales na západním pobřeží, kde se nachází jedny z nejdeštivějších oblastí na světě, s džunglí v NP Tayrona, který leží poblíž pouště Guajira a ještě to bylo na konci období sucha. U pěkných pláží bude samozřejmě hodně lidí a kdo chce navštívit v Kolumbii pláže, neměl by se nechat odradit špatným hodnocením, protože jinde (min. na snadněji dostupných místech) by to asi bylo ještě horší z hlediska přírodních krás a množství lidí. Já tam nebyl, protože jsem neměl čas a čekalo mě pak pobřeží Venezuely.
Když jste jeli ze San Agustínu do Popayánu a bus byl plný, tak jste to místo na severozápad vzali na východ do Pitalita a bus teda jel, pokud jste se nevraceli přes San Agustín, což by byla nejkratší cesta, nejdřív na sever po silnici značené jako nejhorší z možných přes La Argentina? To není 130 km, ale téměř 200 km (zpět přes San Agustín 155 km). Přímá silnice není asi stále vyasfaltovaná po několik desítek km ve výškách kolem 3000 m n.m., ale kromě úseku přes poslední vesnici před NP Puracé se jelo kolem 50 km/h a kamenitá nebyla (stav v prosinci 2012). Já se tam prošel na stezce k Laguna del Buey a po silnici přes park (provoz byl malý), než jel další bus (musel jsem platit o dost víc za 2 lístky, než co stál přímý spoj, pak už na stojáka u dveří). U horní hranice lesa kolem 3200 m n.m. tam byla nejhezčí vegetace, co jsem viděl v horách Jižní Ameriky. Škoda, že jste neměli čas na Popayán (aspoň hodinu se projít v centru). To bylo pro mě spolu se Sucre nejhezčí město Jižní Ameriky (mám rád bílou koloniální architekturu).
On ten špatný dojem z Tayrony byl i díky tomu šílenému vstupnému a cenám v parku. Prostě za ty prachy, co jsem tam nechal to nestálo. Na pláži jsme byli ještě v Taganze a nepřipadala mi o moc horší než ta v parku. Ale vše je subjektivní, každý na to má jiný pohled.
K té cestě ze San Agustina - přímo ze San Agustina toho teď moc nejezdí. Busy jezdí z Pitalita a do San Agustina nezajíždí a jedou rovnou na Isnos. Ano, dalo se jet jen na odbočku do Isnosu a tam počkat na bus z Pitalita, ale poté, co den předtím bus nejel, ráno byl plný, zvolili jsme jistotu - jet zpět až do Pitalita na autobusák. Navíc pršelo, tak se nám nechtělo zůstávat někde na odbočce. A ta cesta je 160 km (podle mapy.cz), takže ani těch mých odhadovaných 130 a ani těch 200.
Toho Popayánu je mi taky líto.
Vstupné do NP bylo už tehdy vysoké všude v Kolumbii (pokud ho v daném místě vybírali, v mém itineráři vybírali jen na 1 ze 3 v El Cocuy a na 6 dní to nevadilo). Raději nejezdi do Číny, protože tam je ve většině NP ještě vyšší.
Takže ty busy jezdí po stejné nejkratší trase (psal jsem o této 155 km), ale asi, že je málo turistů, nezajíždí do San Agustínu a stav silnice se evidentně zhoršil.