Smrt na Islandu

Na brigádě v hotelu jsem skončil dříve a prázdniny nabídly spoustu volného času.  Letenky na Island s Wizzairem byly trefa do černého. Přetrpěné 4 hodiny s mojí dvoumetrovou výškou na sedadle těsnějším než podprda tvé mámy. V Keflavíku  hned čekalo nemilé překvapení, neboť mi nějaké hovado rozbilo u batohu lahev vodky, a tak jsem ho musel později sušit.

U východu mě vyzvedává Polák Jerzy a jedu k němu do bytu. Couchsurfing je skvělá věc i přes to, že mě musí hostitel už potřetí tišit, protože sousedi už spí. Udělá mi večeři a na druhý den i snídani. Jako bonus mě bere na autotour po zajímavých i nezajímavých objektech Keflavíku a přilehlého okolí.

Zamíříme směrem Reykjavík, kde se rozloučíme a já putuji na noc do hostelu. Koupím si ještě zámek a krosnu nechávám na pospas hostelové vachrlaté skříňce.  Stíhám se porozhlédnout po všech turisticky vyhledávaných objektech v čele se slavným kostelem Hallgrímsirkja (nebo tak nějak).  Slunce zapadá cca kolem třetí ráno a mě o půlnoci zaráží bezdomovec v ráži. Prvně chce drobáky, pak chlast, nakonec jen cuká nohama, když ho odvádí policie.

Hostel není překvapivě zdarma, tudíž se radši uchyluji k Martě na další couchsurfing. Není tam místo pro oba, a protože jsem gentleman, Marta odchází spát ke kamarádkám.  Ráno po jejím příchodu odjíždím směr Laugavegur trail autobusem. 

V základním táboře v Landmannalaugaru něco nehraje. Ve stanu je kosa, že by Rusům zmrzla vodka a moje termoprádlo nikde. Všude kolem high tech oblečení a ještě víc high tech osoby. Můj lihový vařič vypadá na odpis a pevné palivo ne a ne chytit. Čekám tedy do rána, kdy vše sbalím a radši vyrážím na cestu. O trase jsem si zjišťoval holé nic, a tak jen funím do kopců. Hole stále při sobě. Sem tam mě omámí výpary, až málem spadnu ze srázu. První den dám 29 km do dalšího kempu. V zásadě jsem línej na sprchu i na jakýkoli vaření. Jen si ležím ve stanu v prachové lázni.

Dnes nastane etapa až do Thorsmórku. Prvně to ale vzdá jedna hůl. Sloužila dobře, kamarádka. Bez ní jsou brody těžší. Pomalu toho začíná mít plné zuby. Ostrý vítr mi už leze málem do trenek a batoh je bez chůze s holemi těžší než vypasený tělocvikář.  Prvně bylo v plánu jít až do Skogaru, ale i tohle je úspěch. Trasa se normálně chodí 3-4 dny. Já to dal za dva a jako bonus jsem se na konci pozvracel. Potom jsem autobusem zamířil k vodopádům a nakonec k ubytování.

Na Islandu jsem byl necelé dva týdny a po treku jsem dost stopoval a poznával jih země. Poslední dva dny jsem opět strávil v Reykjavíku na hostelu za přítomnosti súdánského uprchlíka, jenž mi nabídl pizzu a kazašských pracovníků. V noci ještě s mojí postelí začal ramlovat jeden Němec, jehož alkohol rozsekal jak cigánské hračky. Sbaleno jsem měl rychle a na letiště už nestopoval, ale jel autobusem. 

Proč jsem nadepsal příběh smrt na Islandu? Kromě toho, že jsem viděl několik mrtvých ovcí, jednoho koně, tři přejeté kočky,papuchalka a dva špačky, taky umřel můj strach ze sólo cestování. Zjistil jsem, že pokud člověk neklesá na mysli, tak se vyseká i z té nejprekérnější situace. Takže cestě zdar! A příště se můžete těšit na dobrovolničení v Dánsku :D