Snowboard na Balkáně - Bosna, Černá hora, Srbsko

Blížil se konec roku 2024 a my přemýšleli, kde bychom mohli strávit Silvestra. První nápad byly hory, ale kde ? V Čechách vše plné a pak přišel kamarád s nápadem zkusit prkna trošku mimo tradiční lyžařské oblasti a vyrazit na Balkán. Nápad se nám líbil, protože sem jezdíme rádi a taky je to trochu jiná cenová kategorie než v Itálii nebo Rakousku. Hlavní plán bylo udělat takové kolečko a zkusit olympijský svah v Bjelašnici v Bosně, Durmitor v Černé hoře a Kopaonik v Srbsku, kousek od hranic s Kosovem.

A tak jsme se 27.12 zabalili a vyrazili na cestu. První den jsme strávili převážně v autě a první noc přespali v městě Bosny a Hercegoviny - Banja Luka. V Čechách tou dobou nebyl žádný sníh a tak jsem měli trochu obavy, jak to bude vypadat víc na jihu. Naštěstí už v severní Bosně bylo patrné, že sněhu bude dost. Tou dobou totiž přišla zrovna do této části Evropy sněhová kalamita, napadlo obrovské množství sněhu a přes 200 000 domácností skončilo bez elektřiny. Už v Banja Luka to bylo patrné, když na okrajích silnic se tyčil odhrnutý sníh do výšky i dvou metrů. A tak jsme se měli na co těšit.

Banja Luka 27.12.2024

Ráno jsme v Banja Luce moc času nestrávili, zařídili jsem datovou sim kartu a vyrazili směr Sarajevo, hlavní město Bosny. Naším cílem bylo navštívit muzea věnovaná Jugoslávské válce, která zde skončila v roce 1995. I když už uplynula taková doba, pozůstatky války jsou zde stále patrné. Na zdech jsou stále vidět díry po kulkách, když se rozeženou mraky, jsou vidět okolní hory ze kterých odstřelovali snipeři civilní obyvatele v ulicích a vše to dokresluje chmurný obraz celého města. Rozhodně doporučuji navštívit aspoň jedno muzeum věnované válce. Jedná se o velmi zajímavé expozice, kde jsou fotografie, ale také pouštějí různé filmové záběry. Jedná se jak o zpravodajce, kde vidíte záběry, jak lidé utíkají, nebo se schovávají za tanky, během toho, co se střílí, tak i záběry poprav a jiných brutálních činů srbské armády. Dále jsou zde vidět dopisy, osobní věci, ale také vynálezy, díky kterým si v Sarajevu snažili usnadnit život, v době, kdy například nešla elektřina. Můžete vidět různé typy komunikátorů, generátorů, atd. My navštívili celkem tři muzea. Rozhodně doporučuji Muzeum zločinů proti lidskosti a genocidy 1992-1995 a Muzeum války Sarajevo 1992. My pak ještě navštívili Galerii 11/07/95, která se věnovala událostem genocidy v Srebrenici, kterou jsem v létě loňského roku navštívili osobně. Během těchto událostí zemřelo přes 8000 mužů a chlapců. Galerie ukazuje většinou fotografie z míst, ale jsou zde také video záběry, kde matky vypráví příběhy, kdy přišly o syny a manžela, nebo také záběry z táboru, který mělo OSN hlídat, ale nakonec odešli.
Zbytek dne, spíše večera jsme pak strávili procházkami čtvrtí Baščaršija s uličkami plných trhů a s dřevěnou fontánou. Navštívili jsme i zajímavé vetešnictví, kde se dali sehnat ještě jugoslávské peníze, různé nášivky, odznáčky apod. Také jsme se podívali na most, kde došlo k útoku na Františka Ferdinanda d´Este, který rozpoutal první světovou válku. Zbytek večera jsme seděli v tramvaji a projeli celé město na obě strany. Druhý den nás čekal přesun na Bjelašnici, a tak tunel svobody a další jiná zajímavá místa na nás počkají do příště.

Další den nás čekalo vstávání a přesun na ubytování u Bjelašnice, kde se v roce 1984 konaly Zimní olympijské hry. Svah byl dopoledne pořád pěkně upravený, počasí přálo a tak jsme si poslední lyžovačku roku 2024 celkem užili. Jedná se o menší středisko, půl denní skipas nás vyšel něco málo přes 500 kč. Na začátek docela fajn, kopce ale celkem prudké, většinou spíše červená.

manžestr ještě v jedenáct dopoledne

V Bjelašnici jsem strávili dvě noci, ale čas se krátil a my potřebovali stihnout ještě další dva státy a dvě lyžařská střediska. Tak jsme se na Silvestra zapakovali a vyrazili směr Černá Hora Žabljak. Cesta byla docela náročná, v autě jsme strávili přes sedm hodin, jelo se serpentinami přes hory, kde byl pouze prohrnutý sníh a my netušili, jak to bude vypadat za další zatáčkou. Do Žabljaku jsme přijeli někdy v osm večer, abychom zjistili, že nemáme ubytování. Jak se to stalo? Přes booking jsme potvrdili ubytování, ale když jsme dorazili na místo, nikdo tam nebyl a nikdo nezvedal telefon. Nakonec se mi podařilo domluvit se sousedy, kteří vyslali ven mladší dceru, která jediná z rodiny uměla malinko anglicky. Sousedku prý znají a zavolají jí. Ta následně řekla, že ubytování už dávno nepronajímá a jedná se o chybu bookingu. Co teď? Byl Silvestr, osm hodin večer a sehnat ubytování se zdálo skoro nemožné. Auto naložené prknama a věcma + tři lidi, takže spaní v autě také nepřipadalo v úvahu. Nakonec se nám, ale podařilo sehnat sdílené ubytování a Silvestr jsme v rámci možností oslavili s místníma v jejich kuchyni.
1. ledna - novoroční ježdění v Durmitoru na Savin kuk. Pohled to byl úžasný, svah nad kterým se tyčily obrovské vrcholky hor. Cena půldenního skipasu vyšla na nějaký 250 kč, takže taky super. Nahoru vedla pouze jedna sedačková lanovka, ze které se dalo ale v určitých místech vystoupit. My vyjeli až nahoru. Odtud se pak dalo vyjet ještě výš, ale z důvodu lavinového nebezpečí byl tento úsek uzavřený. No, to co nás čekalo, stačilo až až. Od lanovky ke kopci se šlo úzkou cestou a pod vámi kusy skály. Když jsem uviděla svah, udělalo se mi fakt zle. Naprosto kolmé a pro mě, jako skoro začátečníka téměř nemožné sjet. No co mi zbývalo, litovala jsem, že jsem nevystoupila v meziúseku, ale nedalo se nic dělat. Sedla jsem si, že si připnu prkno, najednou šup, podjelo mi to a už jsem letěla. Celý svah jsem sjela po zádech hlavou dolů, po cestě jsem akorát zahlédla, jak mě předjelo prkno a já jenom čekala o co se zastavím a doufala, že náraz nebude příliš tvrdý. Povedlo se. Jak na konci kopec zmírňoval, postupně jsem přibržďovala i já, až jsem se nakonec zastavila, úplně v šoku, neschopná se ani postavit. Dole stál nějaký lyžař, držel mi prkno, tak aspoň tak. Všichni se ptali, zda jsem v pořádku, tak jsem se smála, ale byla jsem v šoku. Kdo tohle někdy zažil, asi tuší, o čem mluvím. Tak jsem čekala, jak to sjedou kluci, to byla pěkná podívaná. Jeden vypadal slibně, ale v půlce, když chtěl udělat oblouček hodil tlamu a zbytek kopce sjel po břiše hlavou dolů, ten druhý to akorát splužil, ale nespadnul a to se cení.

Kluci pak ještě jezdili, já si to došla pěkně dolů pěšky a dala si pivo, docela dlouho jsem se z toho ještě vzpamatovávala. Co se týče náročnosti, tak vrchol je opravdu černočerná, takovýmu se u nás, řekla bych, nic nevyrovná. Zbytek byla většinou červená, kopce tu jsou dost prudké, ale sjet se to dalo rozumně. Každopádně za mě, tam žádná modrá nebyla. Upozorňuji, že fotky dost zkreslují a absolutně není vidět, jak prudké kopce to jsou.

Teď už nás čekala poslední štace a to Srbsko a lyžařské centrum Kopaonik, které se nachází na hranicích s Kosovem. Cesta byla docela dlouhá a náročná, navigace nás vedla nejkratší cestou, která byla právě skrz Kosovo. Náš plán to bylo objet, ale pak jsme špatně zahnuli a dojeli k hranicím. Celníci byli dost nepříjemný a v podstatě nám zakázali projet. Když jsme vysvětlili, kam jedeme, tak už se zase smáli, ale řekli, že se musíme otočit a objet to. Prostě za žádnou cenu nechtěli, abychom jeli přes Kosovo. Na ubytování jsem dorazili někdy v jednu v noci, majitel na nás ale čekal a byl velmi přátelský. Hned nás pohostil rakijí, uzeným masem, sušeným ovocem a všema dobrotama z domácí výroby.

Druhý den jsme vyrazili na Kopaonik a byl to skvělý konec celého výletu. Já po předešlé zkušenosti jsem se rozhodla půjčit lyže, na kterých se cítím více jistěji a vyrazili jsme. (mimochodem půjčovné na celý den včetně všeho cca 300 kč, půldenní skipas 600 kč). Vyjížděli jsme kabinovou lanovkou z města Brzece, kde jsme nechali i auto a to byla chyba. Za chvíli se dozvíte proč. Ski centrum bylo neskutečný, to, co nás čekalo nahoře, nám vyrazilo dech. Řekla bych, že úrovní se to vyrovná rakouským lyžařským centrům. Velikostně cca 60 km sjezdovek, každá vedla jinam a všude všechny možný vleky. I když jsme jezdili většinu dne, nepodařilo se nám projet všechny trasy. Zážitek opravdu parádní. No náš cíl byl jezdit dokud to půjde, poslední lanovkou se nechat vyvézt nahoru a pak sjet kopec dolů do Brzeče k autu a tady nastala ta chyba. Poslední kabinová lanovka do Brzeče odjela a už nic nejelo a nahoře nás horská služba upozornila, že svah v této části hory není sjízdný, tedy můžeme zkusit trochu freeride, ale jsou zde i části, kde není sníh, nebo kde je pouze skála. Kluci nad tím chvíli uvažovali, ale byli jsem dost unavení a už začínala být tma. Jediná možnost byla sjet do Kopaoniku a zde si vzít taxi do Brzeče. Na vrcholu jsme zůstali úplně sami a já měla docela strach. Ono totiž stačilo někde špatně odbočit a dostali byste na sjezdovku, která končí někde v lese a odtud už se není jak a kam dostat. Druhá věc byla, že jsem měla půjčené lyže, boty zůstaly v půjčovně a půjčovna zavírala za cca 20 minut. A tak jsme vyrazili, skoro po tmě jsme sjeli, naštěstí dobře, do Kopaoniku, shodili věci a začali shánět taxi. Půjčovnu už jsem neměla šanci stihnout, ale podařilo se mi tam dovolat a nakonec na nás počkali. Taxi jsme sehnali a za úplné tmy se vrátili do Brzeče, vrátili lyže a šli spát.

Musím říct, že tohle ski centrum se nám opravdu líbilo a rozhodně se sem ještě vrátíme na víc dní.