Špína a hnus v Londýně, ale jinak paráda jako vždycky

Březen 2022

S mou přítelkyní Luckou, jsme se už delší dobu bavili, že bychom chtěli někam vyjet, ale covid nám v tom docela bránil, a i dovča po Česku občas nemusela dopadnout. Pomalu jsme dávali dohromady místa, kam bychom se chtěli podívat – hodně jsme mazali, protože milionáři (zatím) nejsme – až jsme rozhodli o naší první společné zahraniční destinaci. Vyhrál to Londýn – město, ve kterém jsem už párkrát byl, takže ho jakž takž znám (alespoň historické centrum), jazyk umím, no a zpáteční letenky z Brna za 1000 pro oba, no neber to, když za ty prachy se člověk ani do Prahy (a zpět) nedostane. S covidem už to taky nebylo tak žhavé, takže bomba. Jedeme!

Pasy?! Jo, od kámoše, co v Anglii přebýval jsem věděl, že mu i po brexitu stačila občanka… co už jsem nevěděl, že i tato výjimka jednoho dne skončí, a už vůbec jsem nevěděl, že už skončila… Dva týdny před odletem zařizovat pas… jsem nadšený, zejména proto, že za něj zaplatím daleko více než obvykle, a taky kvůli davům, které se po začátku ruské války na Ukrajině připravují na emigraci a od rána do večera okupují prostory magistrátu, taktéž kvůli pasům. Snad mi ho stihnou vyrobit. Nakonec jsem si vyzvedl pas den před odletem, ufff.

Den 1

Hurá do Brna. Byl jsem rád, že můj první let byl z Brna, protože i člověk, jako já, který nikdy neletěl, se na brněnském letišti zorientuje úplně bez problému. Co si budeme, větší výkon by byl se tam ztratit, když je to jen jedna trochu větší hala. Co se letu týče, tak pro mě trochu očistec, hlavně moment, kdy pilot letadlo srovnával, dal mému bříšku dost zabrat. Let jako takový nebyl nakonec tak hrozný, připomínalo mi to cestu ve vlaku, ale ten divný pocit, že pode mnou nic není, ten tak nějak zůstal.

Přilétáme na Stansted a jdeme s davem. Mašinka na kontrolu pasu se semnou moc nebaví, ale nakonec i tuto překážku překonávám, chytám svou drahou polovičku za ruku a míříme k východu. Při cestě samozřejmě pokoukávám po cedulkách a kontroluji, jestli jdeme správně na autobus, který nás hodí do města. Lucka jde s davem, na co cedulky, že? Lucka by šla doleva, a to, že vím, kam jít, protože jsem doteď mapoval cedulky, pro ni nic neznamená. Máme čas, tak jdeme doleva, abychom se mohli o 5 minut později a pořádně vyzmrzaní vrátit, a jít směrem, kterým jsem chtěl já. Po chvilce jsme na zastávce autobusu a čekáme. Do prvního jsme se o 1 člověka nevlezli (to je těch x minut ztracených před chvílí), tak čekáme na další. Cesta uteče rychle, vystupujeme na Liverpool street a nasedáme na metro směr ubytování. Za pár kaček na nás čeká 1* hotel Abercorn House London v Hammersmith. Vzhledem k tomu, že na ubytování budeme až po deváté, vidíme to pak už jen na nějaké pivo v nějaké nalévárně poblíž.

Od hotelu jsme očekávali střechu nad hlavou a strategickou pozici blízko metra. Lucka čekala ještě trochu čistoty, ale to se přepočítala. Hned po příjezdu výtahem na patro nás do nosů praštil brutální smrad. Bůhví, co tam kdo vařil (podle ostatního osazenstva, které jsme potkávali na chodbách, bych se nedivil ani vaření něčeho ostřejšího…). Pokoj vcelku ušel, až na pár drobků a vlasů na zemi, postel naštěstí čistá. O společných sprchách a toaletách vyzdobených nápisy krví a exkrementy se bavit nebudeme. Je to jen na dvě noci, a kromě spánku tam nebudeme, uklidňujeme se. Odkládáme věci a vyrážíme.

Zastavujeme se v hospodě The William Morris – JD Wetherspoon, která nás naláká zástupy mladých lidí, kteří do ní proudí. Oproti ostatním hospodám a restauracím v okolí vypadá, že bude z levnějšího kraje. Ano – celkem pitelné pivo Old Speckled Hen za £3,5 (v té době to toleruji, a netuším, že je to nejlevnější pivo, jaké si dám). U druhé pinty škrtám „celkem pitelné“ a dávám nové hodnocení „vlastně celkem dobré“. Nevýhodou je samozřejmě absence pěny, takže než přes celou hospodu dojdu se dvěma sklenicemi za Luckou, velká část obsahu končí na zemi a na mě. Po ochutnávce piva nám trochu vyhládlo, a tak jsme zamířili na kebab přes silnici, ale ten mě chuťově neoslovil (Ještě netuším, že se jednalo o jedno z nejlepších jídel, které jsme si dali).

Den 2

Je to vlastně jediný den, který máme v Londýně celý. Naším cílem je projít takový ten základ, jako se školou na exkurzi, a navíc stihnout dvě místa která známe z filmů a seriálu. Vstáváme kolem 8 a vyrážíme na metro. Počasí nám moc nepřeje, protože je pod mrakem a má tomu tak být celý den. Snídani a svačinky na většinu dne pořizujeme v Tesco express v místním obchodním centru / stanici metra.

Zde se setkáváme s rodem Holub sapiens sapiens - holubem tak dokonale zvyklým na lidi, že je schopen využívat všech činností člověka, aby odešel s plným břichem. Zejména v McDonald's žijí tito holubi v naprosté symbióze s člověkem. A jsou úplně všude a nikomu nevadí.

Vystupujeme na Monument Station, kde začíná naše procházka po městě. Přecházíme Temži, míjíme HMS Belfast a míříme směrem k Tower Bridge. Po druhém břehu míříme zpátky k London Bridge, který opět přecházíme a pokračujeme k Millennium Bridge, kde se pokocháme pohledem na něj s katedrálou sv. Pavla v pozadí, k níž následně přecházíme.

Chvilku spočnem, nastoupíme na autobus a vystupujeme až kousek od London Eye. V Soutbank Centre, nedaleko oka, zrovna probíhá nějaký food festival, který si s Luckou projdeme, ale jídlo nás příliš neoslovilo, a tak pokračujeme dál. Prohlížíme si gigantickou frontu u ruského kola, ve které bychom opravdu stát nechtěli. Překračujeme Westminster Bridge s výhledem na Big Ben a Westminsterský palác, přičemž věž i palác jsou v rekonstrukci… Ještě nemám fotku z Londýna, kdy by se na jedné z těchto staveb nepracovalo. Prostě smolík. Jdeme s davem po Victoria street, ale neodbočujeme k Buckinghamskému paláci, protože si chceme udělat krátkou zastávku u Westminsterské katedrály, kterou jsem zatím také nenavštívil. Procházíme dál kolem Little Ben Clock a napojujeme se doprava, takže k Buckinghamskému paláci nakonec také dorazíme. Nějaký čas strávíme v St. Jamse’s Park, kde vládne absolutní pohoda, nebo nám to tak alespoň přijde, když se můžeme na chvilinku uvolnit z toho nejšílenějšího davu, který okupuje cestu od Westminsteru po Buckingham. Pohodu trochu kazí průvod v dálce, který dělá neskutečný kravál. Lucce jako správný znalec tvdím, že jsou to určitě fotbalový chuligáni. Na žádost mé drahé polovičky se tím směrem jdeme podívat, stejně bychom tam tudy šli na Trafalgar square, takže to máme po cestě. Když dojdeme blíže, vidíme, že se nejedná o průvod chuligánů, ale feministek… Kravál stejný, tak se člověk nemůže divit, že se spletu. Pár kroků a jsme na Trafalgaru, kde pro změnu probíhá protest proti válce na Ukrajině. Udělám pár fotek a vytížené centrum opouštíme.

Zvedám palec a zastavuje mi taxi. „221b Baker street“ a vyrážíme. Byl to můj klukovský sen a konečně se splnil. Lucka taky spoko – sice si myslím, že spíše než že by tak žrala Sherlocka (i když ho má ráda), ocenila to, že si konečně zas vezeme zadek. Řidič nám zastaví přímo před vchodem do muzea. Před ním stepuje zástup lidí, kteří se kvůli kapacitě nemohou vydat dovnitř. Chvilku čekáme, uděláme si selfie, a pokračujeme dál. Na Baker street nasedáme na metro na Metropolitan Line a míříme na nádraží King’s Cross. Nadšení vystupujeme a na nádraží ihned vyrážíme mezi perony hledat nástupiště 9 a ¾. Hledáme a nikde nic, navíc jsme tady asi úplně sami. Vzhledem k vytíženosti ostatních atrakcí mě zaráží absence dalších hledačů. Zkušeně vytahuji mobil a ptám se strýčka Googla, jestli jsem nepochybil – ne, jsme správně. Ok… jdu dělat ostudu, tentokrát dobrovolně. Většinou mě k tomu nutí Lucka, abych se ptal na věci, které buď vím a ona chce pro jistotu názor domorodce, nebo na věci jiné, kdy je jasné že bude ostuda, protože jsme v situaci, která není běžná. Lucka má výhodu v nevýhodě, neboť kromě němčiny nevládne žádným jiným jazykem, tak se lingvistické kousky očekávají ode mne. Jdu se zeptat osoby, která, kromě toho že je mezi perony mimo nás jediná, vypadá, že zde pracuje. Zas taková ostuda to není. Chlápek se jen lehce usmál, asi už je zvyklý, že se mu po peronech toulají zmatené ovečky, a poslal nás do vestibulu, který jsme předtím zcela ignorovali. Ano, je to tam. Vystojíme půlhodinovou frontu, navzájem se vyfotíme, a pokračujeme na našich cestách.

Začíná se stmívat, takže je jasné, kam musíme. Piccadilly má kouzlo i přes den, ale v noci o to víc. Dáváme si rozchod, a zatímco já se snažím dohnat celý den, kdy nebylo moc co fotit hraním si se světly a snahou vymyslet alespoň nějakou dívatelnou kompozici, Lucka jde šopovat. Po asi hodině se pochlubíme fotkami / nákupy a jdeme na metro. Plán zní najít hospodu na pivo a večeři, ideálně mimo nejvytíženější místa, abychom měli ještě nějakou kačku na zítřek. Na mapách nacházím hospodu The Swan, která není ani moc daleko a „dva dolárky“ na Google mapách naznačují, že by to tam šlo. Lucka dostala za úkol vybrat nám jídlo a já jsem šel pro pivo. Na čepu Old Speckled Hen, které jsme s Luckou už měli, takže jasná volba. Docela hustě se mi otevřela huba a vyvalily se mi oči, když po mě borec za pultem chtěl 26 liber. To je 13 liber na pivo, což je skoro o 10 liber víc, než po mě za stejné pivo chtěli den předtím v jiném lokále. Když jsem se vrátil ke stolu, Lucka mi svým pohledem naznačila, že tady jíst nebudeme. Když jsem jí řekl za kolik pijeme, málem sebou švihla. No, co si budem, když dostanete to nejdražší pivo, budete si ho vychutnávat, tak jsme si ho vychutnávali – pili jsme tu jednu pintu minimálně půl hodiny. Poděkovali jsme, rozloučili jsme se a rychle jsme pádili do Hammersmith najít někde něco „jednodolárkového“. Po chvilce chození jsme se rozhodli, že zajdeme do místního mekáče a za takto ušetřené peníze skočíme ještě na jedno, ať se nám líp spí. V hotelu, při cestě na pokoj, jsme přeskočili ve vlastních zvratcích ležícího, spícího hosta, pak ještě jednou při cestě do koupelny, no a do třetice ještě při návratu na pokoj. S tímto výkonem jdeme spát.

Den 3

Je neděle a my vstáváme docela brzy. Probudí nás totiž něco nezvyklého – paprsky slunce. Jdeme na check-out a míříme na metro. Letadlo nám zpátky do Brna letí až odpoledne, tak se můžeme celé dopoledne ještě toulat, a já vidím naději, že si udělám i pár snímků bez lidí a se sluníčkem, a celkově budeme mít větší pohodu. Jedeme metrem směr Westminster a v podstatě obcházíme takovou tu tradiční trasu. Je to poprvé co vidím památky liduprázdné a využívám toho pro nespočet fotek. Už jen to, že si můžu v klidu postavit stativ a nemusím se bát že mi ho někdo i s foťákem shodí je kouzelné.

Jakmile si uděláme kolečko se zastávkami, nasedáme zase na metro a jedeme na Liverpool street, kde nás nabere autobus a pojedeme na letiště. Alespoň takový je plán. Bylo by to hezké, kdyby se náš první zahraniční výlet s Luckou neproměnil v drama, ale buď máme špatnou karmu, nebo nevím. Autobus na zastávce sice stojí, ale řidič nám vysvětluje, že dálnice je rozkopaná a na letiště pojede objížďkou víc než 3 hodiny. To znamená, že bychom se tam dostali asi půl hodiny po odletu našeho letadla. Peníze nevrací a řešení nenabízí. Super. Napadl nás vlak, ale ten v neděli nejezdí. Naštěstí nás tam takhle zoufale postává asi 6, tak jeden pohotový Polák, který navíc plánuje letět stejným letadlem jako my s Luckou, volá Uber, složíme se a čekáme. Uber byl na mapě sice kousek, ale trvalo mu to tak, že jsme mu museli jít kousek naproti. Přesto, že dostal info, že pekelně spěcháme, zajíždí na benzínku, a ještě si u tankování brouká. Já už pomalu hledám další spoj do Brna a ubytování. Lucka vymýšlí, jak si přehází dovolenou v práci. Pak se konečně rozjíždíme. Jedeme přes dědiny, kudy by autobus opravdu nemohl. Úzké cesty, nulový výhled do zatáček. Náš řidič se toho nebojí a šlape na plyn. Přesto že je nás v autě 6, baví se jen jedna dvojce – zřejmě se mluvením snaží vytěsnit to, že brzy skončíme uvnitř nějakého protijedoucího vozu. Zbytek, včetně mě, sleduje cestu se staženýma půlkama, a očima dobržďuje a uhýbá všemu co se na nás řítí. Po asi 40 minutách zastavujeme na letišti. Pamatujete si francouzskou komedii Taxi taxi? Jo tak tak nějak jsme se všichni cítili. Ovšem díky dravosti a schopnosti našeho řidiče jsme dojeli v podstatě ve stejný čas, jako bychom jeli tím autobusem, kdyby vše klaplo tak jak mělo.

Protože je Lucka nervózní z velikosti letiště, část s obchody prosvištíme až dojdeme k naší bráně. Teď je Luli spokojená, protože víme, kam máme potom jít, a ráda by se vrátila pro něco na jídlo. To ale máme smolíka, protože jak jednou dojdeme tak daleko, tak už se nemůžeme vrátit (alespoň to říkala paní zaměstnankyně měsíce – velmi příjemná). Nezbývá než hodinu o hladu počkat na letadlo.