Srbsko a Řecko 2025- na přelomu února a března

Cestopis – dovolená Srbsko a Řecko 2025

Úvod:

Opět jsou tady školní jarní prázdniny a se starším synem Adamem, kterému již je přes 18 let, vyrážíme na další cestu za teplem. Dlouhodobě nás lákala možnost navštívit další státy bývalé Jugoslávie. Stejně tak touha vyzkoušet srbské aerolinky AirSerbia, jejichž letenky se ukazovaly za výhodné ceny na internetových vyhledávačích. Původní plán byl letět do srbského Bělehradu, strávit tam pár dní a pak se přesunout do Sarajeva- hlavního města Bosny a Hercegoviny, které leží v horách. Konzultoval jsem se svými kamarády, pocházejícími z těchto států bývalé Jugoslávie, zatímco Beograd na první týden března schvalovali (mělo by tam být příhodné počasí na poznávání přírody a památek), Sarajevo již však nedoporučovali. Tím, že leží pod horami, tam bývá zpravidla touto dobou nepříjemné sychravé počasí s dešti a sněhovou břečkou. Aerolinky Air Serbia přátelé doporučovali, prý jsou bez problémů, na dobré úrovni. Tak uvidíme.

  Pobudeme tedy pár dnů v Bělehradě a pak se přesuneme s tou samou aerolinkou více na jih do řecké Soluně, kde by mělo být přívětivé jarní počasí. Nákup letenek probíhal jako obvykle již půl roku před odletem, samotný proces koupě letenek na jejich Webu však byl zkouškou trpělivosti a odolnosti. Již v minulosti jsem chtěl s touto aerolinií letět (na prodloužené víkendy například), ale totální nepřehlednost, non user- friendly a chyby ve Webovém skriptu způsobily, že jsem to vzdal. Samotný Web nevzbuzoval zrovna důvěryhodnost této aerolinky. Nakonec jsem se překonal, nástrahy Webu obešel a letenky zakoupil a navíc i za dobrou cenu. Nakonec ale tím, že z Bělehradu do Soluně se nelétá každý den, budeme mít v Bělehradu jen 2 celé dny a zbytek jarních prázdnin budeme mít na řeckou Soluň.

  Takže vyrážíme, oproti obvyklým zvyklostem již v pátek večer- na konci pracovního týdne. Je pátek 28.března 2025, normálně jsem šel do práce a Adam do školy a večer se pak s taškami na kolečkách přesouváme na pražské letiště. Co potěšilo, tak od Air Serbia předchozí den přišla připomínající SMS, abych nezmeškal let. A samozřejmě spousta e-mailů o letu a že si můžeme upgradovat letenky do business class. Odbavení na přepážce probíhá pomalu, klidně jsme mohli na letiště dorazit o půl hodiny později. Z cestujících tu jsou samí jižní Slované, češtinu zde neslyšíme. Poletíme malým turbovrtulovým letadlem ATR 72 a cestující mají spoustu zavazadel. Náš let má odletět z Prahy před 21 hodinou, do Bělehradu doletět před 23 hodinou, poslední autobus z letiště do centra města má jet o půlnoci, rádi bychom jej stihli. Pak už je doprava do města možná jen taxíky. Dozvěděli jsme se příjemnou zprávu (kterou jsme nezávisle na více místech ověřovali), že v Bělehradu je od 1.ledna 2025 veškerá městská hromadná doprava zdarma. Takže přestože zdejší cenové relace nejsou moc vysoké, zlevní toto náš dovolenkový rozpočet a taky zjednoduší cestování. Z důvodu pozdního nočního příjezdu jsem rezervoval hotel s 24 hodinovou otevřenou recepcí a dobrým dosahem autobusové dopravy z letiště, přestože tento hotel byl dražší. Ale cena nebyla nijak přemrštěná. Při rezervaci jsem opět použil portál Booking.com a souběžně jsem se ujistil přímo v hotelu, zda je opravdu možné přijet se ubytovat takto pozdě v noci. Bez problémů, hotel je na toto zvyklý.

  Na pražském letišti jsme tedy prošli všemi potřebnými procedurami a čekáme na odlet. Tedy přesněji na nástup do letištního autobusu, který nás převeze na letištní plochu k našemu malému vrtulovému (tedy přesněji turbovrtulovému) letadélku. Letištní personál za pultíkem vybízí cestující k nástupu do autobusu ještě dříve, než je plánovaný odlet. Bylo by dobré, kdybychom odletěli dříve a tím pádem do Bělehradu taky přiletěli dříve, alespoň bychom se dostali dříve na hotel a zalehli do postelí. Někdy se to tak v letecké dopravě dělá, že pokud jsou přítomni všichni cestující a procedury proběhnou rychleji, let letí dříve. Ale náš optimismus dlouho nevydržel, jen do té doby, než jsme se autobusem přemístili k našemu letadélku a viděli tam to obrovské množství zavazadel. Ještě k tomu spousta cestujících měla velká palubní zavazadla, která museli předat personálu před nástupem, aby jej uložili do nákladového prostoru letadla. Říkali jsme si, kam se proboha všechny ty kufry do takového prťavého letadélka vejdou. A kam tolik cestujících… Interiér letadla ATR vypadá stísněně, ale mezi sedadly jsou dostatečné mezery, takže určitě je zde více prostoru než u nízkonákladových aerolinek typu Ryan, Wizz či EasyJet. Akorát do skříněk nad sedadly se nevejdou tak velká palubní zavazadla, jako u větších letadel. Proto cestující s velkými palubními zavazadly je musí před nástupem odevzdat. Je zde hodně cestujících s malými dětmi s kočárky. Nakládka zavazadel se prodlužuje a odlétáme nakonec s 30 minutovým zpožděním. Nicméně na stihnutí posledního autobusu do města máme ještě rezervu, tak to snad vyjde.

   Letadlem s vrtulemi letím po více než 20 letech, když se motory dostanou do plného výkonu, letadlo připomíná podle zvuku spíše kuchyňský mixér (ty s reaktivními motory připomínají z paluby po zvuku spíše hoblovku). Adamovi říkám, že výhoda letadel s vrtulemi pro cestující je, že nestoupají tak prudce při vzletu a pocity při „odlepení“ od země nejsou tak nepříjemné. A stačí jim kratší vzletová dráha. Na pražském letišti je již pozdě večer minimální provoz, tak nějaké minuty zpoždění se podaří dohnat a odlétáme správným směrem, takže nemusíme kroužit. Let z Prahy do Bělehradu má trvat hodinu a tři čtvrtě a během něj není dole nic vidět (je tma), Adam se sluchátky sleduje  film, který si před cestou stáhl do telefonu. Já si prohlížím propagační časopis Air Serbia a překvapuje mě, jak rozsáhlou mají síť svých destinací (po Evropě létají do všech regionů, mají i velká letadla pro dálkové lety, se kterými létají do 2 destinací do USA a do 2 do Číny (abych byl přesný, tak ne každý den v týdnu)) a mají moderní flotilu letadel, především těch na krátké vzdálenosti. Během letu dostaneme také malé občerstvení- balenou vodu 0,25 litrů a pytlík se sušenkami. Toho se sice moc nenajíme, ale je to příjemné potěšení, vzhledem k tomu, že u většiny jiných aerolinií v rámci EU cestující zdarma nedostane nic. Klesáme na přistání do Bělehradu a venku prší. Přilétáme ze správné strany a hned při dosednutí mě překvapí, jak je zdejší letiště rozsáhlé. Očekával jsem spíše prťavý terminál jako loni v moldavském Kišiněvě či rumunském Témešváru. Dlouho naše letadélko roluje po pojezdových drahách až konečně „zaparkujeme“ na ploše pro tahle malá letadla. Ale dlouho čekáme, než bude možný výstup. Konečně můžeme vystupovat a vítá nás zde sychravé deštivé počasí s teplotou jen kolem 6 stupňů. To jsme si tedy oproti Praze moc nepomohli.

  Letištní autobus dlouho pojíždí kolem celého terminálu, což je na druhou stranu zajímavé, že vidíme, jak je to tu rozsáhlé, na druhou stranu bychom ale byli už rádi ve městě na našem hotelu.  Navíc za tmy toho moc není vidět. Konečně autobus zastavuje u budovy letištního terminálu a vcházíme dovnitř a směřujeme k pasové kontrole. Musíme dlouho a daleko procházet nově vybudovanými chodbami ještě s pachem čerstvého betonu, až dojdeme na správné místo. Jsem doslova ohromen, jak je to tu obrovské, toto letiště snese srovnání spíše s Vídní než s obdobnými malými v jihovýchodní Evropě. Četl jsem, že toto letiště se pořád rekonstruuje a rozšiřuje, ale že až tak hodně, jsem opravdu nečekal. Navíc stavební práce tady stále pokračují. Hned se dozvíme, proč. V roce 2027 má právě zde v Bělehradě probíhat mezinárodní světová výstava Expo a jsou toho všude samé reklamy. Jsme před pasovkou, pro Srby jsou přepážky s kratšími frontami, my jako cizinci musíme do delší řady. Neodsýpá to tady moc rychle, navíc na pár minut se odbavování u budek pohraničních policistů zcela zastaví, dohadují se s svými šéfy a někam telefonují. Možná výpadek systému. S takovou budeme rádi, když stihneme onen poslední autobus o půlnoci. Nakonec se však fronty začnou hýbat, v pohodě projdeme pasovkou, nikoho nezajímá důvod naší cesty či zpáteční letenky či rezervace hotelu. Jenom ukážeme pas, dají nám do něj razítko a to je vše.

  Ihned za pasovkou jsou belty na zavazadla a již po nich krouží naše tašky. Tak je odebíráme a jdeme k východu hledat zastávku našeho autobusu. Je zde i několik směnáren a bankomatů (nejen „lichvářský“ Euronet), ale i bankomaty místních bank. Ve směnárnách se kurzy EUR nezdají být zas tak špatné (oproti např. pražskému letišti), ale tím, že je zdejší MHD zdarma, tak dnes místní měnu nebudeme potřebovat a zítra ráno bychom skočili do směnárny přímo ve městě u hotelu, údajně by jich tam mělo být hodně s výhodnějšími kurzy. Zastávku busu do města v pohodě nalézáme, jsou zde svítící displeje s odjezdy a jízdní řády z Internetu a aplikace Easy Way a Google Mapy nelhaly. Náš bus číslo 72 k našemu hotelu jede opravdu o půlnoci.   Máme ještě 20 minut  do jeho odjezdu, sice do města odjíždějí dříve i jiné linky, ale vzhledem k rozsáhlosti Bělehradu (je velký jako Praha) nechceme riskovat pak návazné spoje a raději si počkáme na ten náš. Ohříváme se v letištní hale, je zde Wifi zdarma a čisté WC a odmítáme nabídky několika taxikářů na svezení do města. Oproti moldavskému Kišiněvu, kde do letištní haly pouštějí jen cestující, kteří někam letí, zde může vstoupit i veřejnost.

   Pár ostatních přiletivších cestujících se ptá kolemjdoucích, jak je to s jízdenkami a jsou ujišťování, že zdejší MHD je zdarma. Přijíždí na čas náš poslední půlnoční bus 72 a z letiště nás jim odjíždí 7 cestujících. Cesta má podle jízdního řádu trvat přes hodinu, to ale v denní době. Nyní to půlnoci nakonec trvá jen nějakých 36 minut. Z letiště do centra Bělehradu je to nějakých 20 km. Nejsme rozhodně v žádném zaostalém městě. Přestože prší, venku na ulicích  je hodně lidí (je noc z pátka na sobotu), na předměstí je spousta kasin, rychlého občerstvení (i nadnárodní řetězce KFC a McDonald), spousta kebabáren, jsou otevřené i malé obchůdky takhle pozdě v noci. Projíždíme městskou částí Nový Bělehrad, což je obrovské panelákové sídliště s širokými bulváry, mezi domy jsou velké mezery vyplněné zelení. Na první pohled to tu připomíná bulharskou Sofii či ukrajinský Kyjev.

   Do autobusu postupně směrem k centru přistupují další lidé a na každé zastávce tady ve věstě je obrovský barevný LED displej s odjezdy následujících spojů a odpovídá to realitě. Blížíme se k centru a našemu hotelu, přejíždíme řeku Sávu po velkém mostě a jsme skoro na místě. Vystupujeme na konečné na zastávce Zelený Věnec a odtud je to k hotelu jen 200 metrů. Drobně prší, je sychravo a chladno, ale deštníky nevytahujeme. Hotel je přímo na hlavní rušné ulici Bankova, otevíráme dveře a pan recepční nás už vítá. Přihlášení probíhá rychle a v pohodě a do jedné hodiny ranní uleháváme do našich postelí ve slušně vybaveném pokoji.

Srbský Bělehrad- město a země kontrastů

S ranním vstáváním nespěcháme. Snídaně v hotelu se podávají do 10 hodiny dopolední. Je tedy sobota 1. března a probouzíme se v Srbsku. Spalo se dobře, přestože hotel je na jedné z nejhlavnějších ulic v Bělehradě, máme okna do vnitřního dvora, kde je klid. Snídaně jsou chutné a vydatné s velkým výběrem, jako u nás v lepších ubytováních. Přestože se jedná o čtyřhvězdičkový hotel, cena ubytování nebyla nijak závratná a určitě jsme udělali dobře, že jsme si vybrali tento hotel s dobrou dostupností z letiště a non-stop otevřenou recepcí pro naši situaci.

   Po snídani jdeme najít směnárnu a je to snadné, je jich tu plno a kurzy mají velice dobré. Měním 70,- EUR a pána za okénkem prosím, aby mi vydal menší bankovky. Bez problému, ptá se mě, zda bych neměl  taky EUR mince, tak mu nějaké dávám a přidává mi za ně bankovky srbských dinárů. Zdejší měna se celkem dobře přepočítává na české koruny, přibližně za korunu dostanete 5 srbských dinárů. Mince se téměř nepoužívají, ale nějaké jsem získal a pak je dám kamarádovi sběrateli.

Stará a nová zástavba v Bělehradě. Protékající řeka Sáva

   Vzhůru k poznávání. Dnes má být zatažené počasí s občasným deštěm, i když až večer. Tak raději dnes se budeme věnovat muzeím a poznáváním MHD tady ve městě a zítra v neděli má být více sluníčka a bez srážek, to bychom vyrazili za město do přírody k vrchu Avala. V pondělí odjíždíme a již dopoledne se musíme přesunout na letiště. Jdeme pár set metrů k Brankovu mostu přes řeku Sávu, odkud je pěkný rozhled do okolí. Za řekou vidíme moderní vysoké budovy ve čtvrti Nový Bělehrad a ve starém Bělehradě, na té straně, kde je historické centrum, si nemůžeme nevšimnout rozsáhlé výstavby vysokých budov. Atrakcí pro dopravní fanoušky jsou zdejší vozidla MHD. Je zde rozsáhlá síť tramvají na úzkém- metrovém rozchodu a vozový park je velice bohatý. Převládají tramvaje KT4 československé výroby a jejich stáří je minimálně 35 let. Nepodařilo se nám zjistit, zda byly dodávány přímo sem, nebo byly postupně odkoupeny z východoněmeckých  měst, kde jezdily v 80. a 90. letech minulého století a Němci je nahradily modernějšími typy. Nicméně jejich stáří odpovídá i jejich stav- jsou prorezlé, okna špinavá, ale tím, že je MHD zdarma, tak jsou cestující rádi, že vůbec něčím jezdí.

   Přesouváme se tramvají k řece Dunaj a trať doslova serpentýna stoupá kolem vrchu, kde je známá pevnost Kagemagan, což je také jedna z must-see strakcí a kam taky určitě máme v plánu se podívat. Je to ale kousek od našeho hotelu, tak to nehrotíme, spíše se sem podíváme až zítra za pěknějšího počasí, to bude lepší výhled na soutok Sávy a Dunaje a okolí. Nyní tedy popojíždíme pár zastávek a odtud pak pěšky na nábřeží Dunaje. Ten je tady obrovskou řekou, podstatně širší než v Bratislavě. Na nábřeží je široký chodník, kde je hodně běžců, jsou zde i kolečkobruslaři s kočárky a pár cyklistů. Na druhé straně Dunaje žádné velké město není, jen vidíme chaty na pilířích (ochrana před povodněmi). V dáli na jih se zvedají kopce a na sever od města je rovina. Vlastně jsme nedávno byli relativně blízko odtud, loni v srpnu (vlastně před půlrokem) v rumunském Témešváru, který je odtud jen 150 km daleko. V dáli vidíme železniční most přes Dunaj, po kterém právě projíždí nákladní vlak. Vlaky bychom se i zde chtěli svézt.

  Procházíme se po nábřeží a po schodech lze sejít i k samotné řece, teoreticky by bylo možné se tady i koupat, ale voda je špinavá. Okolo jsou obytné domy a sportoviště. Některé budovy jsou moderní, jiné však rozbořené a opuštěné, vlastně podobně tomu bylo v bulharské Sofii, kde zřejmě ceny pozemků nebyly tak vysoké jako u nás, kde nechat dlouhodobě opuštěnou budovu mezi perspektivními domy v okolí je spíše výjimkou. Vylézá na chvíli slunce a hned je tepleji a lepší nálada. Procházíme kolem domů sídliště a přecházíme po dlouhé lávce nad rozkopanou plochou, vypadá to, že se zde buduje park a další obytné domy. Všude spousta stavebních strojů. Autobusem (moderním a zánovním) se pak posunujeme k tramvaji (ta je stará a skoro se rozpadá) a prohlížíme si obchody, bistra a restaurace okolo. Překvapuje nás, že většina obchodů má otevřeno dlouho do noci a to i o víkendech. Což je super, jako v Moldávii, Bulharsku či Ukrajině. V Německu a Polsku si však v neděli moc nenakoupíte…

   Popojíždíme tramvají na další místo na jih od centra, je zde obrovské náměstí s parkem Cyrila a Metoděje, za ním pak vystupujeme. Nutno podotknout, že doprava tramvají je pomalá. I pomalejší než autobus, který může objíždět a přejíždět do jiných jízdních pruhů. Navíc je zde hodně světelných křižovatek, mezi kterými se pomalu popojíždí. Nyní v sobotu zde není moc silný provoz, ale v pracovním týdnu v Bělehradě jsou  zácpy běžné. Bělehrad nemá metro. Jdeme se podívat k nedalekému muzeu Nikoly Tesly, jak to tady funguje se vstupem a rezervací vstupenek, jelikož údajně to tady bývá dost přeplněno. Před nenápadnou budovou mezi nižší zástavbou domů je hodně lidí, jak pak ale zjišťujeme, nejedná se o aktuální návštěvníky. Spíše již exkurzi podnikli. Paní uvnitř nám plynulou angličtinou vysvětluje, že vstup je v každou celou hodinu až do 7 do večera, 20 minut před celou hodinou začínají lidi pouštět dovnitř ke koupi vstupenek a maximální kapacita skupiny na každou hodinu 60 lidí. Rezervace se nedělají. A je možno za vstup platit jen v srbské měně v hotovosti. A pozor, není zde WC (to jsme zjistili až při návštěvě).

  Zrovna teď je po celé hodině, takže bychom museli skoro hodinu čekat na vstup. No nic, zatím se přemístíme do muzea Jugoslávie a do muzea Tesly se vrátíme večer, to nebude vadit, až bude tma. Jdeme se podívat na nedaleké náměstí, je to spíše plocha mezi domy s parkem Cyrila a Metoděje (podobně jako Karlovo náměstí v Praze). Podle mapy by pod náměstím měla být železniční stanice. A opravdu, je zde několik vchodů do podzemí, kde je vestibul, připomínající vstup do metra v někdejším sovětském svazu. Na jedné ze stěn je umělecké dílo a před eskalátory jsou zbytky turniketů, nyní jsou nepotřebné. Personál zde není žádný a na monitorech jsou odjezdy vlaků. Jsou zde pokladní okénka a místa po automatech, již ale mimo provoz. Dívám se do telefonu na mapu a můžeme se svézt na nádraží Beograd center, což je našim potřebným směrem. Mají zde i WC zdarma, tomu však odpovídá jeho kvalita. Po dlouhých eskalátorech sjíždíme dolů ke dlouhému nástupišti hluboko v podzemí. Moc cestujících zde není, je sobota.  Raději se ptáme ostatních cestujících, jestli i na tyto příměstské vlaky se vztahuje doprava zdarma a oni přikyvují. Po chvíli přijíždí vlak. Očekávali jsme moderní elektrickou jednotku (např. od výrobce Stadler), které jezdí v Srbsku, ale přijíždí starý elektrický vlak z vagónky Riga, kterých jezdí stovky ve státech bývalého SSSR. Interiér je zanedbaný a ve vozech je cítit zápach. Okna jsou špinavá a ve vlaku je přetopeno. Následuje ještě jedna podzemní zastávka a pak vlak vyjíždí na povrch a dostává do čerstvě vybudované částečně zahloubené stanice Beograd center. Četl jsem o tomto nádraží, které tvoří obrovská betonová stavba, která se stále dostavuje (podobně jako letiště). Vidíme zde moderní elektrické vlaky. Přestože železniční provoz zde není nikterak silný, nádraží svým rozsahem připomíná to berlínské hlavní. Zřejmě počítají Srbové s dalších rozvojem železniční infrastruktury. Co však Srbové nevystihli, je umístění tohoto údajně hlavního nádraží. Je reálně mimo centrum a se špatnou návazností na další typy městské dopravy. Před budovou je zastávka jen 2 málo jezdících linek a pokud chcete jet dál, musíme 400 metrů kličkovat po chodnících na další zastávky, odkud jezdí více linek autobusů a trolejbusů. Třeba ale mají v plánu v okolí tohoto nádraží postavit další novou čtvrť s dopravním terminálem. Jsou zde pokladny, jízdenkové automaty, ze kterých se dají koupit i jízdenky na dálkové vlaky. Většina obrovské nádražní haly je zatím nevyužitá.

   Jdeme na zastávku trolejbusu s cílem popojet kousek dál, kde je nějaká civilizace a zároveň se posunout k Muzeu Jugoslávie. Trolejbus je zánovní a Adam zjistil, že od běloruského výrobce, od toho samého, co jezdí trolejbusy v moldavském Kišiněvě. Jedeme na místo, kde mají být bistra a obchody s potravinami. Bistra nás moc nezaujmou a tak jsme do obchodu, kde mají pult s teplými jídly (podobný sortiment jako v bulharské Sofii) a následně se stravujeme na lavičce v nedalekém parku. Poté popojíždíme pár zastávek k Muzeu Jugoslávie, které je v rozlehlém parku s velkou fontánou (ta je zatím mimo provoz). Muzeum má několik částí- několik budov, které jsou v oploceném areálu se zahradou, která v letním období může být také zajímavá. Je zde památník prezidenta Tita, prostředí je velice dojemné. O Josipu Brozi Titovi jsem se poprvé více dozvěděl na cestě v roce 2003 na chorvatských ostrovech Brijuni, kde měl letní sídlo a nyní je tam jeho museum. Tito nešel cestou v souladu se socialistickou politiku se sovětskými soudruhy  a Jugoslávie po 2. světové válce pak nebyla typickou zemí bývalého východního bloku. Šířil myšlenky světového míru. Udržoval dobré vztahy i se západními zeměmi. Proto v Jugoslávii např. jezdí i lokomotivy vyráběné zde s americkou licencí. V dalších budovách je expozice jugoslávské historie (resp. tehdejších zemích), kde se dozvídáme, jak byla velká část historie společná s námi. Severní části země byly součástí Rakousko- Uherské monarchie. V muzeu si na své přišel i Adam, měli zde i tehdejší domácí výrobky elektrotechniky.

   Z muzea se přesouváme k další historické památce a must-see atrakci- ke chrámu svaté Sávy, což je největší církevní stavba v Srbsku a v době postavení byla největším chrámem na Balkáně. Tato stavba je z několika míst v Bělehradě dobře viditelná  se svou obrovskou kruhovou kopulí. Z muzea je chrám viděl na protějším kopci přes údolí, které objedeme autobusem a tramvají přes centrum. Tam vidíme další monumentální budovy s ohromnými sloupy- jsou to státní instituce. Na jedné z budov je přec celou fasádu obrovské plátno s reklamou vyzývající ke vstupu do armády. Chce se mi zvracet, sám jsem  kdysi v armádě byl a tato propaganda je nechutná. Ale zpět k cestě. Dojeli jsme v velkému kruhovému náměstí Dimitrije Tucoviča s fontánou, která byla kupodivu v provozu. Odtud je to jen pár set metrů pěšky k parku, u kterého je obří chrám. Je zde dost turistů, ale nemusíme se prodírat davy lidí. Okolo chrámu je slyšet sbíječky a stavební stroje, ale vstup do obřího božího svatostánku je otevřený.

 

  Vnitřní prostory chrámu jsou úchvatné. Vstupné se zde neplatí, uvnitř nejsou žádné lavice ani židle k sezení. Nad hlavami lidí jsou obrovské elektrické svícny a je zde typická vůně kostela. Vidíme zde i hodně pravoslavných kněží- typičtí postarší muži s dlouhými šedivými vlasy a vousy. Oproti rumunským kostelům je zde více světla a převládají spíše světlejší barvy. Hned vedle tohoto obřího chrámu je menší kostelík, kde je také volný vstup a má krásnou výzdobu. Ještě si zvenku obcházíme tyhle úžasné stavby.

   Máme naplánováno, že do muzea Nikoly Tesly půjdeme na vstup v 18 hodin a postupně směřujeme k němu. Hledáme místo na večeři a objevíme místní bistro- něco jako kebabárnu, ale jsou to Jugoslávci. Dáváme si jednu velkou porci masa a příloh s balkánským pečivem a bohatě se najíme oba s Adamem. Poté jdeme k muzeu, kde je již venku řada čekajících návštěvníků, podle hlasu vesměs cizinců. Adam nejprve moc nechce jít dovnitř, navíc se stmívá a začíná drobně pršet. Deštníky s sebou nemáme, nechali jsme je na hotelu, srážky měly přijít až později večer. Nakonec před celou hodinou se začne řada pohybovat a postupně se dostáváme dovnitř. Je to dobré, vyšla na nás řada, ale skupina návštěvníků je dost početná a sály jsou plné. Nejprve návštěvníky uvede průvodkyně- rodilá mluvčí v angličtině. Poté shlédneme film – taky v angličtině, ale tím, že je zde údajně početná skupina Turků, je film a tureckými titulky, což pro nás má poněkud rušivý element. Z filmu jsme se dozvěděli o životě Tesly. Narodil se v Chorvatsku srbským rodičům v silně věřící rodině a studoval v jihorakouském Grazu, ale také v Praze technický obor Univerzity Karlovy (což jsem netušil). Poté se přesunul do USA a byl žákem Edisona. Tesla vynalezl spoustu dnešních užitečných věcí (především indukční motor), spoustu vynálezů si však nenechal kvůli svojí důvěřivosti patentovat a sebrali mu jej jeho tehdejší přátelé. Některé jeho výzkumy se zdály ostatním velice podivné a neuvěřitelné (údajně pracoval na výzkumu přesunu elektřiny bezdrátově na dálku a k tomuto účelu nechal vybudovat v New Yorku vysokou věž), do jeho výzkumů investoval mimo jiné i tehdejší bankéř J.P. Morgan (ano, ten, jehož jméno nesou nyní finanční společnosti), ten však v jeden okamžik investice rychle pozastavil. Tesla zemřel záhadně při autonehodě. Během jeho života spousta jeho práce zůstala nedoceněna a byl údajně podivín,  údajně si např. nepamatoval číslo svého pokoje, když byl ubytován v hotelu. A neměl nikdy žádnou ženu.

   Po shlédnutí filmu (který byl velice dojemný) průvodkyně ukazuje v několika místnostech Teslovy vynálezy a experimenty. Jeden z nich je úchvatný. V sále je obrovský vysokofrekvenční transformátor, který má na výstupu napětí až půl milionu voltů. Návštěvníkům jsou rozdány zářivkové trubice. Následně se návštěvníci rozestoupí okolo transformátoru, zvednou trubice, průvodkyně několikrát asi na 1 sekundu  stroj spustí a ejhle- zářivky opravdu svítí. Ještě předtím je návštěvníkům upozorněno, že pokud má někdo kardiostimulátor, nechť raději opustí sál. Je zde krátkodobě silná elektromagnetická indukce. Na dalších experimentech si mohou lidé vyzkoušet vysokonapěťové výboje šlehající z jejich těl, je to bezpečné, je tam sice vysoké napětí, ale nízký proud. Sám Tesla dospěl k závěru, že napětí není to, co zabíjí, tím je proud. Na zneuznaného vědce jsou jugoslávské národy velice hrdí a každý z nich si přivlastňuje jeho původ.

  Adamovi se prohlídka nakonec líbila a věřím, že jeho zážitek bude celoživotní, stejně tak jako pro mě. Vycházíme ven a prší více, tak se přemisťujeme hromadnou dopravou do našeho hotelu. Odtud pak voláme přes Wifi našim domů a dlouhým hovorem vyměňujeme si zážitky. Mezitím přestává pršet tak silně a rozhodneme se s Adamem, že se ještě za tmy půjdeme projít ven, když to centrum je hned vedle nás a ať využijeme deštníky, když už je s sebou taháme. Procházky nelitujeme, ven po dešti vyšlo hodně lidí. Nakonec přestalo pršet úplně a deštníky jsme složili. Centrum je krásně osvětlené, je zde hodně restaurací všech kategorií, bary, kluby, památky jsou nádherně nasvícené. Cítíme se bezpečně, sice vidíme pár individuí, ale nemají evidentně za cíl nám ublížit. Co je ale nechutné, jsou bezdomovci, kteří si přinesli postele a matrace do jednoho z podchodů pod rušnou ulicí a nocují tam v zápachu. Pod centrem na kopci mají i dlouhý silniční tunel. Vracíme se k ubytování a všímáme si pachů z místní gastronomie, dnes už jsme najezení, ale zítra večer bychom si tady v okolí určitě někam zašli.

Je další den- neděle 3. března a probouzíme se do jasného rána, z okna vidíme nad dvorem azurově modré nebe. Dnes má být rozhodně více sluníčka. Snídaně je opět vydatná a je menší obměna jídel. Tím, že jsme na ni přišli dřív, byl i trochu větší výběr. Po jídle vyrážíme za poznáním, tentokráte do přírody.

Azurová obloha a v pozadí Nový Bělehrad

  Z jedné ze zastávek nedaleko hotelu jedeme téměř přes celé město, které vypadá nyní za slunce hned krásněji, na konečnou směrem ke kopcům. Vlastně velká část Bělehradu leží právě v kopcích. Dále přestupujeme na příměstskou linku, kde je také jízdné zdarma. Jedeme k vrchu Avala, kde již z dálky vidíme typickou stavbu vysílací věže. Hustá zástavba s vysokými paneláky posupně mizí a převládají rodinné domky a je zde i hodně rozestavěných celých čtvrtí (obdoba našich satelitních městeček). Přejíždíme dálnici a stoupáme autobusem na úpatí kopce s vysílačem. Přímo k vysílači by měla jezdit jedna autobusová linka, ale na kraji sídlišť na LED displejích na zastávkách vůbec nebyla nyní uvedena a na venkově již LED displeje na zastávkách nejsou. Našli jsme podle mapy zastávku pod kopcem, odkud by tato linka měla jezdit, ale ani psaný jízdní řád zde není. 2 nezávislé zdroje jízdních řádů (aplikace Easy Way a Google Maps říkají rozporuplné informace), což nevypadá nadějně. Nicméně jsem přesvědčen jít na vrchol Avala pěšky. Má to být jen nějakých 2,3 km po pohodlné lesní cestě a převýšení 200 metrů. Navíc tady u kopce celkem nepříjemně fouká a raději bych se zahřál chůzí do kopce. Nicméně Adam je přesvědčen, že počkáme alespoň 40 minut, zda ten autobus nepojede. A on nepojede, jelikož ani v protějším směru jsme žádný neviděli. Zřejmě jezdí jen v turistické sezóně. Čekáme tedy 40 minut a pak se vydáváme nahoru. Cesta je velice pohodlná, vše je přehledně označeno, mají zde kamenné chodníčky s lavičkami a odpadkovými koši a serpentýnami stoupáme k vrcholu. Jde se listnatým lesem, stromy samozřejmě ještě bez listí, takže cíl cesty – vysílač, je vždy vidět. Turistů je zde více, i místních běžců a lidí venčících psy. Sice svítí slunce, ale jsou mraky a fouká nepříjemný studený vítr. Co bychom čekali začátkem března, že ?

   Došli jsme na vrchol Avala (511 m.n.m.), kde krom infrastruktury vysílače je také dřevěný kostelík se zvoničkou (volně přístupné a je to tam krásné). Jsou zde také stánky se suvenýry, oblečením a občerstvením pro turisty, přestože je mimo sezónu. Kocháme se výhledy z jednotlivých míst na kopci a směřujeme k patě vysílací věže, kde kupujeme vstupenky. Mají zde WC zdarma a čisté. Jsou zde také vystavené fotky z historie stavby věže a technické údaje. Věž byla postavena relativně nedávno- v roce 2007 na místě předchozí, která byla údajně poškozena válkou. Současná věž má moderní design a uvnitř ní jezdí rychlovýtahy. Se vstupenkami se tak výtahem dostáváme nahoru na vyhlídkovou plošinu ve výšce přes 100 metrů (celá věž měří 204 metrů). Z plošiny je dokonalý kruhový výhled, ale po obvodu je sklo. Pro mě se strachem z výšek je to OK, nevýhodou je, že pořízené fotky nejsou tak kvalitní. Vítr docela profukuje a sklo ho alespoň trochu tlumí. Je krásně vidět celá aglomerace Bělehradu, vlnící se veletok Dunaj i zvedající se pahorky na jih od Bělehradu. Jsou k dispozici zdarma dalekohledy a můžeme tak pozorovat detaily v přilehlých obcích.

 

 Sjíždíme výtahem o patro níže, kde je kavárna. Ceny nejsou nikterak přemrštěné (podobné jako u nás na benzínce na dálnici) a tak si každý ve výšce přes 100 metrů dopřáváme kafé cappuccino. Sedíme tak u stolečku a kocháme se v teple přes okno výhledem na krajinu. Zároveň je zde funkční Wifi zdarma (mobilní data v Srbsku nepoužíváme, není zde EU roaming a nedoplatili bychom se). Vyhledáváme spojení zpět do Bělehradu. Adam původně se chtěl vrátit vlakem z obce Beli potok, kde je nádraží, ale zjišťujeme, že z něj nejezdí osobní vlaky. Dalekohledem jsme se na nádraží dívali, šlo vidět krásně budovu, ale nic jako nástupiště. Sejdeme tedy do této obce a pojedeme do Bělehradu autobusem či mikrobusem. Zapisuji si na papír jejich odjezdy podle dostupných jízdních řádů z Internetu. I zde mají na stěnách fotky ze stavby věže. Sjíždíme dolů, obcházíme vysílač, hledáme údajné muzeum vysílací techniky, které by zde mělo být. Našli jsme jej, ale je zamčeno a žádné info o otevírací době. Tak smůla. Ještě se procházíme po vrcholu Avala, děláme fotky a pak scházíme jinou cestou dolů do jiné obce, než odkud jsme přijeli, do Běli Potok. Původně máme v úmyslu jít po lesní pěšině, tam je však bláto a tak jdeme chvíli po asfaltce, kde je naštěstí provoz slabý a nedaleko odbočuje jiné vedlejší asfaltová cesta, kterou se dostaneme do obce. Jdeme tak, abychom stihli odjezd autobusu. Přitom si prohlížíme rodinné domky a zahrádky. I zde se hodně staví, lidé zde evidentně peníze mají. Navíc spousta lidí z bývalé Jugoslávie pracuje v zahraničí a peníze, které přicházejí do srbské ekonomiky, se tvoří jinde. Je zde ale také hodně opuštěných domů a zahrad s odpadky, autovraky a zbytky stavebního materiálu. Lidé zde jako v Bulharsku a Albánii nemají chuť se zbavovat starých věcí.

  V obci mají otevřený malý obchůdek, ale nic tam nekupujeme. Jdeme se podívat k pravoslavnému kostelíku, který je s věží se zvonicí na společném pozemku s dětským hřištěm a polozbořenou budkou s bývalým WC a umývárnou. Do kostelíku lze volně vstoupit, má pěkný interiér. Mikrobus přijíždí načas podle jízdního řádu (také se na něj vztahuje doprava zdarma) a do Bělehradu jedeme jinou cestou než dopoledne velkým busem, což je dobře. Je to spíše taková vyhlídková jízda nově rostoucími čtvrtěmi rodinných domků a bytových domů. Až zde si člověk uvědomuje, jak se zde intenzivně staví. Co však člověka naštve, jsou zpomalovací prahy na ulicích, přitom provoz je zde stejně tak silný, že překračovat povolenou rychlost tady v denní době moc nejde…

   Vystupujeme z mikrobusíku v přestupním uzlu na sídlišti na okraji Bělehradu a dále do centra jedeme tramvají- čím jiným než starou československou KT4. Cesta je dlouhá, ale tramvaj jede celkem rychle. Dali bychom si něco k snědku, ale cestou nic vhodného nenacházíme. Dojeli jsme do centra k budově bývalého nádraží. Ačkoliv leželo přímo v centru s dobrou návazností na jiné typy doprav, bylo rozhodnuto o uzavření tohoto nádraží. Důležitější byly vyšší politickoekonomické zájmy- výstavba nových domů s kancelářemi a luxusními byty, respektive stavba celé nové čtvrti. Takovýto přístup není nijak neobvyklý, podobné plány byly zrušit pražské Masarykovo nádraží. Argument byl podobný- nádraží je staré a není průjezdné. Samotná budova bělehradského nádraží (která je architektonickým skvostem) zůstává, má posloužit jako muzeum s tématikou nesouvisející se železnicí. Do budovy se dostat nyní nedá, je ohraničena ploty a zdmi, Adam ale škvírami vidí, že je v ní skládka odpadků. Před budovou je unikátní sousoší- také jedna z must see atrakcí Bělehradu. Je to monument  Stefan Nemanja- což byl srbský princ. Velikost sochy s unikátním podstavcem je úchvatná.

Vedle nádraží je na zbytku koleje vystaven pomník velké parní lokomotivy, která však při bližším ohledání vytrvale intenzivně reziví. I v její budce se někdo zabydlel, uvnitř jsou záclonky a matrace, tak ji zřejmě pravidelně obývá nějaký bezdomovec. S Adamem obcházíme velký areál bývalého nádraží, kolejiště je však totálně rozebráno a stavební firmy mají areál k použití jako skladiště materiálu a strojů. Nová čtvrť vyrostla během pár let, není to ale jen asfaltobetonové peklo, jsou zde i parky a v jednom z nich je kavárna v bývalém železničním vagónu. Popojíždíme busem k místu, kde má být nákupní centrum, že bychom se tam najedli. Cestou vidíme budovu chátrající rotundy bývalého lokomotivního depa, které také brzy bude srovnáno se zemí a na jejím místě vyrostou nové moderní budovy.

   Nákupní centrum je také v monstrózním stylu- velké prostory, masivní sloupy, luxus. Podle zdejších obchodů a restaurací se jedná o něco luxusnějšího. Konzum je vidět na každém kroku. Nic si tady nekupujeme, ale z nákupáku vyjdeme na nábřeží řeky Sávy, kde jsou krásné výhledy na starý Bělehrad i na druhou stranu na ten nový. Pak se busem s tramvají posouváme směrem k pevnosti nad soutokem Sávy a Dunaje. Mělo by v okolí být několik možností stravování. Přímo u zastávky tramvaje, která je u parku s pevnostní  areálem Kalemegdan, je obchoďák. Jdeme tedy do něj, z restaurací je zde akorát McDonald, nic pro nás. Další ponaučení- restaurací v obchodních centrech se raději vyhýbat.  Jsou předražené a místní gastronomie tam většinou moc není. Argument, že vidíme na obrázcích nebo ve skutečnosti, jak jídlo vypadá, není zásadní. V obchoďáku však je supermarket potravin s pultem teplých jídel a tak kupujeme něco tam a následně pak v parku u pevnosti s vyhlídkou na město svačíme na lavičce. Podařilo se nám zakoupit pohledy města a to u jednoho ze stánků se suvenýry pro turisty. Snad se nám pak zítra dopoledne podaří také najít poštu.

   Areál pevnosti s velkým parkem na kopci je velice rozsáhlý. Flora v parku může být zajímavá v létě, nyní začátkem března jsou stromy ještě bez listí a nic nekvete. Vstup do pevnostního areálu je volný a většina z něj je otevřena nonstop, mají zde mimo muzeum vojenské techniky pod otevřeným nebem, to nás ale moc nebere. Je zde také barokní kaple, kam lze nahlédnout. Procházíme se po hradbách a vychutnáváme si vyhlídku na město a na soutok Sávy s Dunajem. Jsme rádi, že jsme se sem vypravili dnes za lepšího počasí, kdy je viditelnost podstatně lepší než včera. Ale i tak je docela chladno, brzy se bude stmívat a nepříjemně fouká. Navíc máme v podstatě letní oblečení (zimní bundy jsme nebrali), jelikož v Řecku bude výrazně tepleji.  Rozhodujeme se, že ještě se pojedeme projet v teple- vlakem, když počasí na courání po venku již není ideální. Pevnostní areál tedy opouštíme a okolo Bělehradské ZOO jdeme na tramvaj, kterou popojedeme zase na to podzemní nádraží pod obrovským náměstím s parkem, jako včera.

  Tentokrát jsme však omylem do podzemí vstoupili jiným vchodem, je zde temno, odpadky, zápach moči a stavební suť. Toto není vstup do stanice, jsou to podzemní garáže. Správný vchod jsme našli a hnedka nám jede příměstský vlak a opět je to stará elektrická jednotka z vagónky Riga s interiérem, který má už leccos za sebou. Jedeme přes nádraží Beograd center a potom dál přes řeku Sávu okolo nově budované čtvrti. Jsou zde i zbytky průmyslových areálů a přes řeku Sávu nedaleko vede starý železniční most (tedy spíše jeho torzo), kudy jezdily vlaky kdysi na původní nádraží. Jsme v části Nový Bělehrad a zdejší nádraží je také nové a je opět postaveno v mohutném stylu- samý beton. Dále jdeme aglomerací přes město Zemun (krajina zde není zas tak rovinatá, je zde pod kopcem i tunel) do města Batajnica. Jedeme okolo obrovského odstavného nádraží vlakových souprav s vidíme tak různorodost zdejších vlaků. Srbové mají jednak moderní i dvoupatrové elektrické jednotky, stejně tak dieselové, ale i soupravy vozů s lokomotivou. Zahlédneme také soupravu nočního vlaku s vozy železnice Černé Hory do přístavu Bar, jsou zde i lůžkové vozy. Tak přece jen alespoň nějaké spojení Srbska se zahraničím stále existuje, jelikož většinou a je to paradox, jednotlivé státy bývalé Jugoslávie nemají mezinárodní vlakové spoje.

  Přijíždíme do Batajnice a již je skoro úplná tma. Procházet se po okolí nemá smysl, je to v podstatě panelákové sídliště v rovině. Co ale ve tmě za jízdy nelze přehlédnout jsou spontánní skládky odpadků. V Bělehradě bylo na balkánské poměry relativně čisto, ale jak se od něj vzdalujeme dál, ujišťujeme se, že jsme opravdu na Balkánu. Podél polních cest, na kraji obytných čtvrtí a podél kolejí jsou doslova hromady odpadků a to takové, že někdo organizovaně je tam odvezl například dodávkou ze stavby. Zbytky nábytku, WC mís, bytového jádra, skleněné flašky… Lidé zde mají evidentně jiný přístup k přírodě. Vlak se má ihned vracet zpět do Bělehradu (přijeli jsme se zpožděním), takže se vracíme už směrem na hotel. Je již úplná tma. Vystupujeme v Novém Bělehradě, procházíme okolo zbytků nepoužívaných turniketů. Kousek odtud by měl jezdit přímo autobus k našemu hotelu. Železniční trať vede na náspu či estakádě nad městem a jsou zde široké bulváry se spoustou prostoru okolo panelových domů, ale také hodně zeleně. Hodně to tady připomíná ukrajinský Kyjev, kde na západním břehu Dněpru je část města s historickým centrem a pahorky a na východním břehu je obrovské panelákové sídliště v budovatelském megalomanském stylu, kde metro jezdí nad zemí.

  Přijíždíme na hotel, voláme domů a snažím se Adama přesvědčit, že se ještě půjdeme projít okolo hotelu a pak si zajít na večeři do některého z okolních bister. Nakonec souhlasí a jdeme se podívat na krásně nasvětlené kostely- pravoslavný a katolický, jsou hned naproti sobě, ale takto pozdě večer jsou již zamčené. Ještě se touláme dalšími uličkami, který mi jsme včera nešli. Lidí je venku evidentně méně než včera, jelikož zítra je pondělí- pracovní den. Pak jdeme do čínského bistra, mají tam jídelní lístek i s anglickými popisky a obrázky, což je fajn a je zde hodně anglicky mluvících hostů. Jídlo nám naservírovali brzy, což však nemělo vliv na jeho kvalitu. Podle chuti jídlo připomínalo více originální Čínu či Hong Kong, než naše české asijské restaurace. A podle útraty- u nás by to bylo určitě dražší. Ještě se projdeme pár uličkami v blízkém okolí hotelu, mají zde taky areál tržnice, takové, jaké jsou v postsocialistických zemích,  nyní je ale prázdná. Zítra se tam ale podíváme.

Máme za sebou třetí a poslední noc v hotelu v Bělehradě a je pondělí 3.března. Dnes bude končit náš pobyt v Srbsku a přesouváme se letadlem do řecké Soluně. Letí nám to po poledni a máte tedy ještě pár hodin času na procházku a poznávání, tím spíše, že je slunný den a tepleji než včera. Především náš cíl je také zajít na poštu poslat pohledy domů. Podle mapy poštu snadno nacházíme, ze zákazníků krom nás tam není nikdo, paní za přepážkou je ochotná, lepí na pohledy známky v hodnotě v přepočtu cca 25,- Kč.  Jdeme okolo včera zmíněné tržnice a opravdu to připomíná podobné z Moldávie, Rumunska či Bulharska. Jsou tam zelináři, prodejci masa s chlaďáky, taky stánky s obuví a oblečením. Jenom prodavači nejsou Vietnamci, ale místní lidé. Škoda je, že je zimní období a tudíž se neprodává čerstvé ovoce a zelenina, jak jsme tehdy natrefili na jiných předchozích cestách během letních prázdnin. Jdeme utratit poslední hotové peníze do supermarketu a zároveň koupit nějaké místní produkty pro rodinu. Mají tam hodně věcí, které by za to stály (likéry, vína), ale čeká nás ještě Řecko a trmácení s taškami, tak kupujeme jen pár sladkostí. A zároveň kupujeme něco k jídlu pro nás, jelikož do ubytování v Řecku dorazíme až v pozdním odpoledni a ani bohatá a vydatná snídaně z hotelu nás do té doby nenasytí a na letištích bude všechno drahé.

  Balíme věci a opouštíme hotel. Paní na recepci nám přeje šťastnou cestu a ať se do Srbska ještě vrátíme. Jdeme na nedalekou autobusovou zastávku s cílem jet opět přímou linkou 72 na letiště, děláme si dostatečnou rezervu proti zácpám na silnicích, které zde údajně bývají běžné. Autobus přijíždí včas dle jízdního řádu a je v něm celkem horko. Slunce se opírá do oken a tak jsme jen v krátkých rukávech. Široké dlouhé ulice v Novém Bělehradu si prohlížíme na denního světla a slunce. Pochvalujeme si, jak je provoz plynulý a že na letišti budeme mít hodně času. Ale najednou je provoz pomalejší, jsme ve sotva krokem pohybující se koloně a v dáli vidím modré majáky. Ouuups, asi autonehoda. Osobní auta kolonu na sídlišti postupně opouštějí (mají alternativy na objetí) , ale autobusy v ní zůstávají uvázlé, musí jet přes zastávky. Pomalu popojíždíme a je mi divné, že modrá světla majáků jsou stále daleko před námi a nejsou na jednom místě. Nakonec z dálky vidíme, že se nejedná o nehodu nebo jiný incident, ale o průvod demonstrantů s prapory (nejsou to známé vlajky- států nebo EU), skupina má asi jen 30 lidí a doprovází ji asi 6 policejních aut s majáčky.

  Dlouho se pohybujeme autobusem sotva krokem, říkáme si, že kdybychom vystoupili, byli bychom na letišti rychleji. Proklínáme ty demonstrující, že na jejich možná dobrý úmysl doplatí lidé, co jsou v tom nevinně. (poznámky- po návratu z cesty jsem se dozvěděl, že v Srbsku byly rozsáhlejší protesty proti korupci, nevím však, zda měly souvislost s tímto) Naštěstí máme dostatečnou časovou rezervu, průvod demonstrantů policejní auta neumožní předjet, nakonec však  odbočuje na nedalekou benzínku a kolona za ním se nakonec rozjíždí a náš autobus plynule pokračuje na letiště.

   Tam máme časový prostor dostatečný, celý nový, i když stále rozestavěný areál letiště můžeme vidět za denního světla. Jdeme si odbavit velké tašky, vše bez problémů, náš let do řecké Soluně má letět včas. Pak vyléváme vodu z flašek z příručních batůžků, procházíme security kontrolou a hned poté pasovkou. Následně na WC v tranzitním prostoru zase vodu doplňujeme.

  Je to tu opravdu rozsáhlé, ale přehledné. Z oken širokých chodeb si prohlížíme i venkovní areál letiště, fotím letadla pro mladšího Štěpána. Letiště je poněkud předimenzované vzhledem k současnému provozu, ale Srbové mají ambice na jeho rozšíření. Do našeho letu se nastupuje skleněným tunelem z gate, poletíme Embraerem 195. Podle interiéru je to funglovka nebo repasovaný stroj. Sedadla máme až v poslední řadě, což je zvláštní, určitě při nákupu letenky před půl rokem jsme si tato místa nerezervovali. Ale vůbec nevadí. Alespoň Adam může pozorovat, co za námi dělají letušky.   

  Rolujeme po letištních drahách a následně vzlétáme na runway našim přímým směrem. Je krásné jasné počasí a Adam je překvapen, že letadlo stoupá tak prudce. Není divu, let je sotva z 60% obsazen, tím pádem je i málo zavazadel a vzhledem ke krátké trase necelou hodinu má i málo paliva. Letíme nad Bělehradem a okolní aglomerací, krásně vidíme místa, která jsme v předchozích dnech navštívili. Čím letíme více na jih, přibývá vyšších hor, i se sněhem na vrcholech. Až nyní si člověk uvědomí, jak je Srbsko rozsáhlou zemí a jak ještě rozsáhlejší byla tehdejší celá Jugoslávie. Ve všech státech převládá jednoznačně horská krajina, roviny jsou vlastně jen v malé části na severu Srbska a Chorvatska. V každém případě státy Jugoslávie po dojmu z cesty do Bělehradu mě stále více lákají navštívit, hlavně Bosna a možná i Černá Hora či Makedonie.

Opouštíme Srbsko a vzhůru směr Řecko

Pohledy z letadla na hory se sněhem na vrcholcích jsou nádherné. Většina letu probíhá nad Srbským územím, krátký úsek pak je nad Makedonií. Postupně se však rozšiřuje oblačnost a když už jsme nad Řeckem, dole není vidět vůbec nic. Letadlo klesá a jde na přistání a po proletění vrstvou oblačnosti již z malé výšky vidíme moře a krajinu v Řecku v příměstské oblasti Soluně. Překvapilo mě, jak velký podíl krajiny je v této části Řecka zemědělsky využíván. Jsou zde pole (ta ale ještě nejsou zelená), ovocné sady a plantáže na zeleninu. Bezpečně přistaneme na soluňském letišti a dojedeme na část, která slouží pro lety mimo schengenský prostor. Je to tady docela malé a vystupuje se po schodech na letištní plochu a pak nás k terminálu veze pár set metrů autobus. Je zde evidentně tepleji než v Srbsku a podle kaluží na asfaltu a vlhkého vzduch je po dešti.

  Imigrační kontrola probíhá rychle a odsýpá, jenom se pohraniční policista diví, že sem přilétáme z ČR z EU přes Srbsko. A za pasovou kontrolou již na beltech krouží naše zavazadla. Překvapuje nás, že před opuštěním příletové haly je potřeba nechat projet velká odbavená zavazadla přes rentgen. Obsah příručních batůžků však nikdo neřeší. Nyní jsme venku před letištní budovou a je potřeba najít zastávku autobusu do města. To je velice snadné, vše je pečlivě označené. Podle předem zjišťovaných jízdních řádů má jet za 15 minut. U zastávky jsou 2 automaty (z nichž jeden nefunguje) na jízdenky, berou hotovost i karty a vedle je budka s prodavačem, u kterého je jízdenky možné koupit taktéž. Cena jízdenky na údajnou expresní autobusovou linku 1X do centra je 2,- EUR. Jezdí zde také jiná linka za levnější- klasický integrovaný tarif (0,6,- EUR do 70 minut nebo 2,5,- EUR 24 hodin), je však potřeba přestoupit na kraji města u nákupních center do dalších autobusů. Pojedeme expresním busem. U zastávky je také LED displej s odjezdy linek, ten ale ukazuje úplně jiné údaje než jízdní řád, podle kterého nakonec náš autobus včas přijíždí. Toto je realita Řecka- dopravní chaos. Jedeme kloubovým autobusem, který je celkem plný, u uvnitř něj je automat na jízdenky a funguje. Letiště je vzdáleno asi 20 km ode centra Soluně, zpočátku se jede podél polí a v pozadí jsou hory, velice rychle však vjíždíme do aglomerace města. Mají zde čtyřproudou silnici, ale občas na ni jsou světelné křižovatky. Provoz je zde silný a jezdí se zde celkem rychle. Městská zástavba postupně houstne, křižovatek přibývá, stejně tak zastávek. Připadá nám, že i když tomuto busu říkají expresní linka, čím dál blíže centra máme pocit, že stejně staví všude.

  Domy jsou zde velmi blízko sebe, prázdného prostoru je tady málo, budovy ale nejsou vysoké, rozhodně zde nejsou více než 8 patrové paneláky, to určitě ne. Ani zde není tolik širokých bulvárů se zelení, jak jsme zvyklí u nás ve střední Evropě. Jsou zde palmy, zelená tráva a na některých stromech jsou zelené listy. Připomíná mi to taky Maltu a Řím, podle fotek od mamky a mladšího Štěpána, když byli před 2 týdny na jarních prázdninách. Našim cílem je nyní dostat se do ubytování, jehož majitel nám už poslal kódy a instrukce, jak se dostat do bytu. Vystupujeme na zastávce u hlavního vlakového nádraží, které je koncové a náš byt by měl být na druhé straně kolejí. Procházíme před nádražní halu, podchod pod nástupišti je průchozí a za ním jsou bytové domy. Nacházíme ten náš. Box na klíče nacházíme, kód funguje a dostáváme klíče. Můžeme tak dovnitř. Jedná se o starší dům a v přízemí je cítit typický zápach starých domů. Náš byt je až v nejvyšším 3. patře, výtahová šachta zde sice je, ale výtah již několik let nefunguje. Vynášíme tedy naše tašky nahoru a nacházíme náš byt. Sice chodby domu vypadají ne moc důvěryhodně, byt je moderně vybavený, žádný zápach zde není a je zde vše, co bylo na Booking.com slíbeno. Je zde prostorný balkón s posezením a výhledem na kolejiště nádraží. Zdejší vlakový provoz, přestože se jedná o milionovou aglomeraci, není moc intenzivní. Vlaků tady jezdí málo. Hned zapínáme pračku, abychom měli čisté prádlo z předchozích dní. A jdeme hledat obchod, abychom si udělali zásoby jídla na následující dny. Je zde lednice a kuchyňský kout, oproti hotelu v Srbsku tady bude stravování výhradně na nás.

   Nějakých 400 metrů od bytu by měl být obchodní řetězec Sklaventis (údajně něco jako náš Albert). Jdeme úzkými ulicemi se starými domy, některé jsou pobořené a opuštěné. Je zde hodně koček, spíše to vypadá na toulavé bez majitelů, na několika místech venku vidíme misky s potravou pro ně. Přišli jsme k obchodu, ale zavřeno. Přitom podle otevírací doby by mělo být otevřeno. Co se to děje?? V této čtvrti má být naštěstí obchodů více. Ale i v jiných větších je tma a pusto. Přitom je pondělí. Přitom cestou busem z letiště jsme ještě viděli obchody otevřené. Adamovi se podařilo zjistit přes telefon info, dnes je lokální svátek a velké obchody mohou míz zkrácenou otevírací dobu. Jídlo vlastně nemáme vůbec žádné, s tímto jsme nepočítali. Naštěstí jsou zde otevřené malé obchůdky něco jako obdoba našich večerek, tak nejnutnější jídlo na dnešek kupujeme a zítra ráno vyrazíme do většího obchodního řetězce. Hledáním obchodu jsme se zároveň prošli po blízkém okolí a mezitím se setmělo. Časový posun oproti Srbsku nám ukradl 1 hodinu, to ale při návratu zase získáme zpět.

   Pračka mezitím doprala, dávám prádlo na sušák na balkón, vybalujeme oblečení a zabydlujeme se tady, když už tady máme strávit 6 nocí. Pan majitel nám v bytě nechal i nějaké turistické prospekty, tak je prozkoumáváme. A voláme přes Internet domů, že jsme dojeli dobře. Zapomněl jsem dodat, že v Řecku jsem podruhé. Naposledy jsme zde byli před téměř 20 lety – na dovolené s cestovní kanceláří (což byla výjimka) a pobývali jsme týden v malém letovisku na poloostrově Péloponéz, se dvěma celodenními organizovanými výlety s cestovkou – do Athén a do věštírny v Delfách. Proto chápání některých zvyklostí tady v Řecku mě nepřekvapuje. A k tomu přidávám osobní zážitky příbuzných a přátel.

První noc v Řecku. Je úterý 4. března. Spalo se nám velice dobře. Probouzíme se do jasného dne, je modrá obloha. Z nádraží hluk opravdu před noc nebyl, spíše od zaparkovaných autobusů, které odjíždějí ze zastávek pod okny. Od sousedů hluk nebyl. Adam zkoumá na balkóně plynový ohřívač na teplou vodu, který zároveň ohřívá radiátory, pokud je to potřeba. Při nižších teplotách je to efektivnější, než topit elektřinou klimatizací, kterou byt samozřejmě také má (jinak by to tu v létě nebylo k přežití). Hned vyrážíme do obchodu, do toho Sklaventisu. Slunce svítí, ale je ještě chladno, zejména ve stínu. Lidí chodí v zimních bundách a čepicích. Mráz není, je ale zatím pod 10 stupňů. Obchod je otevřený, před ním je boudička s kočkou, která je něco jako strážcem obchodu. Na boudě je její jméno a misky s jídlem, které jí nosí zákazníci. Kočka je v pokročilém stádiu těhotenství s sotva se pohybuje. Takovýchto podobných domečků pro kočky zde nacházíme hodně. Obchod má bohatý sortiment a je dvoupatrový. Nejsou zde jen potraviny, ale i drogérie, elektro, domácí potřeby. Určitě pak zde koupíme nějaké dárečky domů. Děláme větší nákup a kupujeme i jídlo do zásoby do lednice. Mají zde i pult teplých jídel, ale sortiment není tak bohatý. Paradoxem je, že mléko je zde nejlevnější krabicové z Rakouska. Vozí se sem přes půlku Evropy. Výběr ovoce a zeleniny bohužel není moc rozsáhlý, vzhledem k roční době. Živočišné produkty jako salámy či klobásy jsou zde drahé a málo zastoupené. To vysvětluje, že zdejší zemědělství se spíše specializuje na rostlinnou výrobu.  Na bytě si pak dopřáváme bohatou snídani z místních produktů.

  Poté vyrážíme na poznávání do města. Začínáme místním železničním muzeem, kam bychom se měli dostat autobusem.  Před vlakovým nádražím v podzemí je stanice metra a u ní automaty na jízdenky. Metro zde bylo slavnostně uvedeno do provozu teprve od 1. ledna, což je vlastně před 2 měsíci. Tarifní integrovaný systém je podle všeho nový. A má své dětské nemoci. Polovina automatů na jízdenky je mimo provoz, v tom, co funguje, se pokouším zaplatit kartou (nemám drobné), ale nefunguje to. Zkouším tedy bankovku a lze to, úspěšně mi vrací peníze zpět. Mají zde také okénko, kde jízdenky prodává živý člověk a je u něj fronta. Zakoupili jsme si pro každého 24 hodinové jízdenky pro celou oblast s cenou 2,5,- EUR za kus, což je pakatel (63,- CZK). Pak jdeme na povrch vyhledat zastávku autobusu, který jede našim směrem, což není zrovna jednoduché. Mobilní aplikace Easy Way a Google Maps sice fungují, linkové vedení autobusů souhlasí ale jízdní řády již nikoliv. Prostě není to online a časy odjezdů jednotlivých busů vůbec nesouhlasí. Na některých zastávkách jsou LED displeje, reální časy odjezdů busů jsou však úplně jiné. Nakonec metodou pokusů a omylů a hledání správného stanoviště správný linky autobus našim směrem nacházíme a jedeme.

   Jedeme po několikaproudých ulicích se silným provozem a bus popojíždí od jedné světelné křižovatky k další. Železniční muzeum je od centra asi 5 kilometrů v bývalé průmyslové čtvrti. Poznáváme jej podle starých odstavených rezavějících vagónů. Branka je odemčená, vcházíme tedy dovnitř na pozemek a z dálky nás vítá postarší paní. Představujeme se jí, že si chceme areál prohlédnout a uvádí  nás do jedné z budov, kde za stolem sedí další postarší pán. Řekne si o 5,- EUR za nás oba, což je velmi dobrá cena. Paní se ptá, odkud jsme a pochopí, že se o železnici zajímáme. Ochotně nám odemkne další budovu, kde jsou drobné železniční exponáty, fotografie, mapy, kancelář přednosty, výdejna jízdenek. V Řecku železnice nikdy neměla dobré podmínky. Hornaté a členité  území, hospodářská zaostalost a odlehlost způsobily, že železniční síť zde byla velmi řídká. Některé tratě byly úzkorozchodné. A dnes je ještě řidší a četnost vlaků je velmi slabá. Venku na kolejích jsou různá železniční vozidla- tedy spíše jejich vraky. Paní se celkem snaží mluvit anglicky. Zajímavé jsou 2 osobní vozy z Orient Expresu z meziválečného období. Můžeme si je prohlédnout i zevnitř. Interiér je původní  a podle toho to taky vypadá. Jeden vůz je lůžkový a jeden jídelní a používá se pro soukromé akce. Můžeme se také svézt na drezíně s ručním pohonem. Dále si areál procházíme sami. Řecká železniční sít byla malá a tak zdejší vozidla pocházejí od zahraničních výrobců. Pro budoucí zájemce o toto muzeum- není zde WC a připomíná to tu spíše hřbitov. Nicméně podle dostupných zdrojů v Řecku ani jiné železniční muzeum není.

  Vracíme se autobusem do centra Soluně ke stanici metra u nádraží a přesouváme se pak metrem k dalším památkám. Metro září novotou a interiér stanic je moderní a čistý. Vstupy do přepravního prostoru jsou přes turnikety na jízdenky na elektronických kartách. Prozatím je zde 1 linka a určitě ulevila povrchové dopravě s věčně ucpanými ulicemi. Stanice jsou ale docela hluboko, takže pokud se přesouváte na krátkou vzdálenost, je rychlejší jít pěšky. Soupravy metra jsou krátké, průchozí a bez řidiče. Na nástupištích jsou skleněné stěny a dveře, které se otevírají po příjezdu soupravy. V každém vlaku je alespoň jeden dozorčí (operátor) s vysílačkou, i ve stanicích na nástupištích se procházejí dozorčí. Vlaky jezdí v intervalu 4 minut a celé metro je poměrně malé a málokapacitní, pokud jej srovnáme s ostatními ve velkých městech. U vstupů do stanic je většinou také expozice všudypřítomných archeologických vykopávek.

  Přijeli jsme ke zdejším must-see památkám, což je starobylý oblouk a Rotunda. Vlastně Rotunda je velká kruhová církevní stavba v parku (opět zde není WC). Vstupné pro zimní sezónu činí symbolických 2,- EUR. Adam jít dovnitř nechce, tak počká na lavičce a jdu si Rotundu prohlédnout sám. Je to rychlé, uvnitř toho moc není, vnitřní prostor kruhové stavby s obrovskou kopulí je však mohutný, moc exponátů zde však není, ani židle či lavice, vlastně jen prázdný prostor. Okolo Rotundy je hodně vykopávek a stromy, které v létě, když jsou zelené nebo kvetou, mohou vypadat nádherně.  Blízko je byzantský kostel, kde je volný vstup a kam se jdeme také podívat. Je nádherně zdobený a je cítit typická kostelní vůně vonných tyčinek.

V dáli nad městem vidíme hradby a něco jako hrad, vlastně zdi hradeb jsou i zde v okolí Rotundy a jejich zbytky vedou někam do kopce nad město. Tam bychom se taky mohli podívat. Procházíme se úzkými uličkami, mezitím jsme dostali hlad a rádi bychom si zašli na WC. Těch je tu však málo (pamatuju si i z původní cesty do Řecka, že najít WC byl problém). Ze stravovacích zařízení jsou zde většinou jen menší bistra nebo kavárny s pár stolečky, kde žádné WC není. Nakonec jsme uspěli- je tady bistro s místním jídlem, které je ve varnicích za pultem a personál je ochotný a jsou tu záchody. Personál umí anglicky a tak si vybereme jídlo a jako přílohu dostaneme všudypřítomný balkánský chléb. Usazujeme se ke stolečkům, jídlo nám brzy přinášejí ke stolu i s džbánem a sklenicemi s pitnou vodou. WC je čisté a doplňuji pitnou vodu. Dobře jsme se najedli a vyrážíme dál za poznáváním. Autobus, který má jet nahoru nad město ke hradbám, právě ujel, další jede za dlouho, tak jedeme jiným, co jede dolů k moři.

Osobně se můžeme cestou busem přesvědčit, jak komplikovaný provoz je v úzkých přecpaných uličkách v centru Soluně. Na širších ulicích s více pruhy je jeden z nich vyhrazený pro autobusy a taxi. Dojeli jsme k zřejmě umělému poloostrovu, kde jsou areály bývalého přístavu a promenáda, kde lidé posedávají na lavičkách a popíjejí kafe. V budovách bývalých přístavních skladišť jsou různá muzea, která však jsou mimo náš zájem. Kotví zde velká vojenská námořní loď, která nás však taky nezajímá. Je odtud však krásný výhled na město ze strany od moře, i na čtvrti na kopci s tím hradem, kam se chceme vypravit. Po chvíli se vydáváme k zastávce busu s cílem dostat se nahoru. Zastávku jsme našli, postává na ni hodně lidí, kteří již zřejmě dlouho čekají na ten náš. Podle údajů z mobilních aplikací má jezdit každých 10 minut, což však zjevně neplatí. Na zastávce jsou LED displeje a časy odjezdů, ty však ukazují nesmysly. Toto je prostě realita Řecka. Zlatý srbský Bělehrad v tomto. Nakonec se dočkáváme našeho busu, je to starý stroj a je dost zaplněný. Jeho motor a převodovka taky již leccos pamatuje. O to je jízda zajímavější, kdy bus se snaží vyjet do prudkého kopce a ještě manévrovat v úzkých uličkách a snaží se do jen na zastávkách nacpat další cestující. Některým se to však již nepodaří.

   Zástavba v této části města je hustá, domy sice nejsou vysoké (maximálně čtyři podlaží), ale domy s malými bytečky jsou natěsnány blízko sebe. Do některých uliček ani neprojede auto. Připomíná to stará centra italských měst. Vyjeli jsme k mohutným hradbám, projeli bývalou bránou a dostali se tak k otevřenému výhledu. Vystupujeme a oddechneme si od tlačenice uvnitř. Je to tu pěkné a vzdušné. Podél obou stran hradeb vedou chodníky, je zde zeleň a lavičky, posedává zde nyní hodně mladých lidí, zřejmě je zde nedaleko střední či vysoká škola. Ale při tom kouří (neřest na Balkáně). Užíváme si výhledu dolů na město a mořský záliv. Postupně se procházíme uličkami s domky, je zde hodně chodů a teras se zahrádkami. Některé domy jsou klasicky rozbořené a opuštěné. A všudypřítomné odpadky a spousta koček. Ať jste v Soluni kdekoliv a rozhlédnete se okolo sebe, vždy uvidíme alespoň 2 kočky.

Nicméně chceme se podívat ještě výše do kopců, onen hrad, který jsme viděli ze spodu z města, ještě není zde, kde jsme nyní (tady jsou jen ty hradby). Scházíme tedy po schodech a prudkých uličkách k jiné hlavnější ulici, kde má jezdit další bus nahoru. Tentokrát čekáme jen pár minut a přijíždí moderní akumulátorový elektrický minibusík, který se v prudkých kopcích náramně hodí, jelikož při cestě dolů při brždění může rekuperací dobíjet akumulátory. Dojeli jsme na kopec, kde již zástavba není tak hustá, jsou zde širší ulice a zeleně je více. Jdeme se podívat do dalšího byzantského kostelíku. Nedaleko na kopci vidím ten velký hrad, tak jdeme k němu. Na trávě před ním leží hromady dřeva ze stavby (kusy překližky, shnilých trámů). Okolo hradu vede pěšina a je zde několik vyhlídek z hradeb na rozsáhlé okolí. Přímo na hrad dovnitř se však dostat nedá. Údajně tam ale někdy probíhají společenské akce. Obešli jsme tedy rozsáhlý hrad a pak sedíme na kamenech na hradbách, kocháme se výhledem a svačíme. Na kraj Soluně to již není daleko, po nějakých půl kilometrech končí ulice s baráky a následuje jehličnatý les na dalším kopci. Je příjemný podvečer, slunce svítí, fouká mírný příjemný vánek a je to na krátký rukáv. Po dalším chození v okolí hradu se vracíme autobusem dolů do města a na ubytování, postupně se pak šeří.

Bílá vež v Soluni a vlakový výlet pod Olymp

Na další den- středu 5.března jsme si naplánovali vlakový výlet po trati směrem k Athénám k moři pod pohoří Olymp. Vlaky jezdí málo, vhodný jede v 10:30, před tím ale se ještě pojedeme podívat k další zdejší must-see atrakci, kterou je Bílá věž. Tam se otevírá v 9 hodin. Přesouváme se metrem a ještě nám platí 24 hodinové jízdenky ze včerejška. Je opět krásné slunečné počasí, ale po ránu ještě zima. Bílá věž je v parku poblíž moře a je to kruhová stavba, uvnitř které vede spirálovitá až nahoru, uvnitř věže jsou mezipatra s expozicí o historii věže i města Soluň. Do konce března sem je zimní vstupné 2,- EUR na osobu (což je víceméně symbolické, v létě je to 8,- EUR). Nahoře na věži je ochoz s kruhovým výhledem na všechny strany. POZOR, ani v této atrakci není WC. Výhled z věže je nádherný, na jedné straně mořská zátoka s loděmi čekajícími na vplutí do přístavu a v pozadí je vidět pohoří Olympu se sněhem na vrcholech. A na druhé straně rozsáhlá aglomerace Soluně rozprostřená podél pobřeží na kopcích. Krásně je vidět i ten hrad, kde jsme včera byli. Kocháme se výhledem a pak se ještě procházíme parky s fontánami okolo.

    Spatřili jsme něco jako útulek pro kočky. U jedné budovy u parku je asi 10 boudiček, kukaní a košíků s dekami, ke si velebí kočky různých barev  a jsou zde také misky s potravou pro ně. Jinak v Soluni jsou také toulaví psi, jako všude na Balkáně opět krásná plemena, na první pohled zdraví, většinou polehávají na chodnících a lidí si  nevšímají. Přesouváme se na vlakové nádraží, tentokrát autobusem, jsou sice zácpy, ale jedeme po široké ulici, kde je pro busy vyhrazený jízdní pruh. Na nádraží jsme včas, na pokladně kupujeme jízdenky do stanice Neo Poroi. Jsou zde 2 pokladní, moc zákazníků zde nemají, za celý den odjede odtud celkem 12 vlaků. Ještě dodávám, že mládežníci do 24 let mají ve vlacích 30% slevu na jízdném. Je potřeba předložit doklad totožnosti. V Soluni na nádraží mají v suterénu WC zdarma (jsou tam ale turecké), ale čisté, uklízečka to tam stále vytírá. Je možno doplnit i pitnou vodu.

 Jdeme na nástupiště, kde stojí souprava s lokomotivou a 3 vozy, které připomínají naše InterJety. Ano, je to stejný výrobce- Siemens. Teď k historii řeckých železnic. Původně zde byl státní dopravce OSE. S finanční krizí a kolapsem místní ekonomiky hrozil bankrot této firmy. Železnice byla jedno z prvního, co se omezovalo nebo zavíralo. Našel se však investor- italské železnice, které převzaly provoz na většině zdejší skomírající železniční sítě, a založily firmu Helenic Train. Dnešní situace je taková, že mezi Soluní a Athénami je dvoukolejný elektrizovaný železniční koridor, kde jezdí denně 4 páry rychlovlaků- Pendolin rychlostí až 200 km/h a cca 3 páry (podle dne v týdnu) regionálních vlaků mezi Soluní a Larisou. V okolí Athén fungují příměstské regionální vlaky. Ze Soluně jezdí ještě denně 3 páry dieselových vlaků do města Florina v horách u makedonských hranic (tím směrem se plánujeme podívat zítra) a 2 páry vlaků do přístavního města Alexandropolis, který je směrem k Turecku a Bulharsku. V letní sezóně jezdí údajně přímé vlaky do Bulharska a Makedonie. Nyní tedy stojíme před soupravou vlaku směr Larisa, je to jediný vlak na nádraží o 3 nástupištích. V soupravě však nikdo není, cestující s kufry posedávají na nástupišti. Za chvíli nám dojde proč. Aby mohli před odjezdem vlaku kouřit. Řecko je zemí kuřáků, podobný fenomén jako v Bulharsku. Vozy mají atypický nátěr, původně jsme si mysleli, že je to vandalismus grafiti, ale obrazce s klikyháky jsou schválně, aby právě grafitisty odrazovaly (vhodné k inspiraci i u nás). V soupravě je 1 vůz první třídy (ten bude prázdný) a 2 vozy druhé třídy- jeden kupé a jeden velkoprostorový . Interiér je čistý, ale vozy zjevně nejsou nové, jsou 20 let staré a repasované. Moc cestujících zde není, vozy 2. třídy jsou sotva ze třetiny obsazeny.

   Vyjíždíme, sotva se však rozjedeme, brzdíme. Před výhybky na zhlaví jedeme krokem, jsou rozbité a vlak se kolébá. Dále pak zrychlujeme, vidíme cestou depa pro údržbu vlaků a zajímavé obstarožní soupravy. Zaujaly nás velké dieselové lokomotivy v americkém designu. Jedeme okolo velkého seřaďovacího nádraží, které zarůstá stromy a jezdí se jen po pár kolejích. Údajně sem jezdí kontejnerový vlak do přístavu ze střední Evropy. Vidíme ještě několik krytých nákladních vozů do areálu logistického centra a pak ve stanicích spousta odstavených rezavějících a hnijících nákladních vagónů všech typů (cisterny, sypáky, uhláky, plošinové), podle obrůstajících stromů jsou odstaveny a čekají na svůj osud kolem 20 let- podobný scénář jako v Bulharsku a Rumunsku. Vzdalujeme se z centra Soluně, jedeme okolo továren, mnohdy opuštěných a s chátrající železniční infrastrukturou. Vlak  jede docela rychle a plynule- až 160 km/h. Je to sice regionální vlak, ale zastávky jsou málo četné, po takových 20-30 kilometrech. Zdejší oblast je rovinatá a intenzivně zemědělsky využívaná, traktory připravují pole na setí, jsou zde ovocné sady (stromy zatím nekvetou), vinice a olivovníky (těch je ale méně), ty jsou spíše na jihu Řecka, kde je sušší klima. Přejíždíme před několik velkých řek (poprvé vidím v Řecku tekoucí řeku, na dovolené v září 2005 jsme viděli jen vyschlá prázdná koryta), souběžně s novou tratí je vidět zbytky staré tratě, chátrající ocelové mosty. Ve vlaku o 3 vozech jsou 2 průvodčí a jsou velice pilní, ihned po nástupu každému pečlivě zkontrolují jízdní doklady.

  Blížíme se k vysokým horám, trať stále nevede podél moře, spíše záliv dost objíždí. Horské scenérie jsou nádherné, na vrcholcích hor, které dosahují přes 2900 metrů, je sníh. Bájný Olymp není jedna hora, ale je to pohoř. Nejvyšším vrcholem je Mytikas o výšce 2917 metrů, nejvyšší hora Řecka  je považován za sídlo řeckých bohů a nachází se jen pouhých 17 km od moře. Hory se tedy prudce svažují k moři a to právě poblíž letoviska Platamonas, kam míříme. Stará trať vedla podél pobřeží a svažující se hory překonávala tunelem, nová trať vede delším tunelem dál od pobřeží. Ještě před ním zastavujeme ve městě Laptokaria, což je prázdninové letovisko známé z katalogů cestovních kanceláří, oblasti se říká Olympská riviéra. Vystupujeme z vlaku ve stanici Neo Poroi, je před polednem a je zde krásně a svítí slunce, před námi je krásná scenérie hor se zelenými lesy dole a zasněženými skalami nahoře. Cestou z vlaku jsme viděli v horách křivolaké skalnaté soutěsky. Mohlo by to být zajímavé pro turistický výšlap do vysokých hor, ale na toto nemáme čas a vybavení. Půjdeme podél moře. Jeden vlak zpět jede kolem 15 hodiny, to je brzy, další jede po 17 hodiny, to je sice pozdě, zpět do Soluně bychom dojeli až za úplné tmy, ale zkusíme jet přece jen tím pozdějším, když už jsme tedy, tak ať alespoň někam dojdeme a nemusíme spěchat.

  Oproti soluňské aglomeraci je zde klid. Dálnice Soluň- Athény vede sice nedaleko, ale ještě se od ní vzdálíme, také pod svažujícími se horami vede dlouhým tunelem. Je to úplná balzám na duši. Žádná hustá zástavba, žádné zácpy, ruch silničního provozu, a vlastně tady ani nejsou poházené odpadky. Jsme v turistické oblasti a turisty je tady potřeba si hýčkat. Ani zde nejsou opuštěné či rozpadající se domy. Spíše to vypadá na udržované rodinné domky s velkými zahradami, nebo řadovky s apartmány, které čekají na léto na turisty. Hodně domů je nyní neobývaných, se zataženými okenicemi, možná sem lidé přijíždějí jen na víkendy. Jdeme směrem do městečka Platamonas, souběžně s cestou vede na náspu kolej bývalé staré železniční tratě. Zpočátku je kolej zachovalá, asi sloužila k odstavování vozů, dále pak v koleji jsou vzrostlé stromy, jejich stáří odpovídá 20 letům od opuštění staré tratě. Nicméně zarostlá a rezivějící kolej pokračuje dál. Zaujmou nás miniaturní keramické kostelíčky, jsou to jakési pomníčky, v nich hoří svíčky a jsou to památníky zesnulých. Jsou udržované.

Došli jsme do městečka či letoviska Platamonas, jdeme okolo supermarketu. Podle šera a žádných zákazníků uvnitř se zdá, že mají zavřeno kvůli siestě, ale je normálně otevřeno. Kupujeme si svačinu, sortiment v obchodě je ale spíše určen pro letní dovolenkové turisty. Došli jsme m moři, je zde štěrková pláž a na ní jsou stavbaři, kteří štěrk srovnávají, uhrabávají a sbírají odpadky. Jdeme kousek po pláži podél pobřeží a po kamenech překonáváme ústí potoka. Dále je zde přístav pro rybářské lodě a pár malých jachet. A za ní je nejupravenější pláž, kde bývá zřejmě v létě nejvíce turistů. Usazujeme se na lavičce a svačíme a neodpustím si dopřát si otužileckou koupel v moři. Je zde převlékací kabinka a dopřávám si koupel ve 12°C teplém čisté moři. Vlny nejsou moc vysoké a koupel je moc příjemná. Před několika dny jsem se koupal u nás v ČR v podstatně chladnější vodě, jen něco přes 0°C po mrazivých dnech. Je to pohoda, vlažné příjemné čisté moře, modrá obloha, pálící slunce a v pozadí panoráma zasněženého pohoří Olymp. Koupu se zde úplně sám, na promenádě u moře je pár posedávajících relaxujících lidí, převážně důchodců. Po koupeli mi ani nebyla zima, vzduch mohl mít po poledni nějakých 18 stupňů a vítr foukal jen mírný. Převlékl jsem se do kraťasů a na slunci máme na sobě jen krátký rukáv, Přímo u promenády je byzantský kostelík, do kterého se také jdeme podívat. Po mojí koupeli a svačině jdeme dál po pobřeží našim směrem. Říkáme si, jaká by zde byla letní dovolená. Moře je čisté i z důvodu štěrkové pláže, asi 100 metrů od břehu je vlnolam- velké kameny a tudíž je místo vhodné ke šnorchlování a pozorování mořského života. To je to, co se nám líbilo před 2 lety v Itálii a naopak zklamalo v Albánii, kde byly pomalu svažující se pláže z jemného písku, vhodné pro dělání báboviček, ale podmořský život nula.

Sděluju Adamovi úmysl dojít po trase původní zrušené železniční tratě až do stanice Laptokarya, měl by tam být tunel a uvidíme, zda bude průchozí. Jdeme okolo bývalého nádraží Platamonas, stojí zde nádražní budova a vodárna pro parní lokomotivy. Vše je ale zpustlé a z budov jsou ruiny. Koleje kupodivu nejsou vytrhané, jsou zarostlé vegetací. Před 25 lety sem bylo možné dorazit na letní dovolenou sem teoreticky přijet z ČR vlakem. Měli bychom nachodit nějakých 12 km, což by v rovinaté krajině mělo být v pohodě. Jdeme tedy po upravené pěšině v jemném štěrku mezi kolejnicemi a je zde i šipka turistické stezky, tak snad to někam vede a tunel bude průchozí. Kolej vede po náspu, z jedné strany je moře se skalními útesy ze druhé strany je zelení zarostlý svah hor, zarostlý bujnou vegetací. Zde stromy a křoví mají zelené listy. Občas jsou u moře a po stráni roztroušeny domy luxusních rezortů, některé však v jsou zarostlé v bujné vegetaci. Blížíme se k tunelu, na kopci nad ním je vidět rozsáhlý hrad. Měl by být otevřený, tam se však Adam sápat nechce. Pod hradem u tunelu je kamenná strážní věž. Lze se do ní dostat, uvnitř je ale smetiště.

  Hurá, tunel je průchozí. Dokonce uprostřed koleje jsou trámy z překližky, tunel je zevnitř osvětlen a není v něm bláto ani smetí. Tunel je dlouhý tak 500 metrů a na jeho druhém konci je vstup do kavárny v bývalé galerii navazující na něj. Před kavárnou je však průchod ven k pláži a pěšině. Jsme na druhé straně hory a je krásně vidět prudce svažující se skálu do moře. Obáváme se, že podél moře by nebylo možno přejít za sucha. Čeká nás ještě 6 km chůze dál do Leptokarie. Máme ale dost času, abychom stihli vlak po 17 hodině. Přímá trasa má vést po hlavnější cestě, tudy se nám ale moc jít nechce, tak odbočujeme a jdeme po místních cestách, které vedou podél bývalé železniční tratě.

  Je patrná budova zastávky Skotina, koleje již zde dávno nejsou, jenom je místy patrné drážní těleso. Po opuštěném železničním mostě překonáváme široké koryto úplně vyschlé řeky, souběžně vedlejší silnice překonává koryto brodem. Voda zde zjevně teče jen po velmi silných deštích. To je taky specialita Řecka (a většiny států ve Středozemí), že voda z hor je svedena buďto do potrubí, nebo do umělých zavlažovacích kanálů k využití. Lidé se po staletí  naučili žít se suchem a vodu maximálně využit. Na několika místech potkáváme kromě všudypřítomných koček taky volně pobíhající psy. Někteří jsou větší, je nich několik najednou a běhají za projíždějícími auty. Snažíme si jich nevšímat a nereagovat na ně a oni si nás taky nakonec nevšímají. Těžko říct, zda to jsou toulaví psi bez pánů a nebo psi z okolních domů a zahrad, kteří volně pobíhají po obci. Kamarád, který projel Balkán na kole, zmiňoval, že někde na venkově jsou toulaví psi ve smečkách agresivní a k tomuto účelu s sebou vozil slzný sprej. Rodinné domky jsou úhledné, někde jsou celé bytovky (několik apartmánů v jednom domě), často jsou domy na sloupech, kde pod prvním patrem je parkovací plocha pro auta či lavice na posezení ve stínu domu. Na zahradách vidíme oranžové citrusové plody.

   Došli jsme do městečka a letoviska Leptokarya, je to tu dost podobné jako Platamonas, akorát to tady je na větší rovině. Pláže také štěrkové, taky se opravují, uklízejí a baráčky jsou úhledné a vše je zde upravené. Prostě takové načančané Řecko. Ohlížíme se zpět podél moře a směrem ke kopci s hradem, kudy jsme dnes prošli. Našli jsme supermarket, kde kupujeme odpolední svačinu a zároveň i něco na byt na večeři a zítřejší snídani, ať se už nemusíme stavovat v Soluni při příjezdu. Usazujeme se na lavičku v parku u nádraží. Přicházejí k nám kočky, zřejmě je přilákala vůně salámu. Mňoukají a vzbuzují pozornost. Nic ale od nás nedostanou ani se jich nedotýkáme. Slunce postupně klesá k obzoru a nápadně se ochlazuje. Oblékáme mikiny a postupně i bundy. Ještě se jdu podívat do blízkého byzantského kostelíku s krásně upravenou zahradou. Pak se ještě procházíme po zdejším prostranství, které je společenským centrem města. Mají zde ulici, kde v letní sezóně jsou restaurace, bary, stánky se suvenýry. Nyní většina pozavíraná.

   Přesouváme se na nádraží, nyní jen o 3 kolejích, v minulosti bylo rozsáhlejší. Z budovy na perón je okénko, kde si u paní pokladní kupujeme jízdenky. Mají zde malý baráček s WC zdarma, je sice turecké, ale čisté a s tekoucí pitnou vodou. I zde je hodně koček, jedna je zřejmě místní nádražní, skočila jedné slečně, sedící na lavičce, na klín a nechává se od ní hladit. Po chvíli před příjezdem našeho vlaku přešla tatáž kočka přes koleje k nám na nástupiště a vyskočila vedle nás na lavičku, vlézt nám na klín se ale neodvážila. Včas přijíždí náš vlak- také souprava 3 vozů za lokomotivou, jsou zde opět 2 průvodčí, opět velmi aktivní a vlak je plnější. Opouštíme nyní mimo sezónu klidné letovisko a vracíme se zpět po stejné trati do Soluně. Slunce zapadá za hory a šeří se. Je pořád jasná obloha. Pozoruji panoráma hor, vidím i stožáry s větrníky a točí se. Do Soluně dojedeme za úplné tmy. Vracíme se do bytu a pak už nikam nejdeme. Všimli jsme si, že máme s Adamem oba spálený krk- jak jsme chvíli byli jen v krátkém rukávu. Prostě jsme na 40. rovnoběžce a sluníčko má tady sílu i začátkem března-

Výlet do Edessy

Je další den- čtvrtek 6.března. Opět vyrážíme na celodenní výlet, tentokrát do vnitrozemí severozápadním směrem k horám do zajímavého města Edessa. Vlaky tam sice jezdí, ale jen 3 krát denně a v pro nás nevhodnou dobu, takže cestou tam pojedeme dálkovým autobusem a zpět vlakem. Alespoň nepojedeme tou samou cestou.

   Autobusové nádraží dálkových linek je mimo centrum, v úplně jiné lokalitě než vlakové nádraží. Je odtud asi 3 kilometry u dálničního nadjezdu. Přesouváme se tam městským autobusem ze zastávky před nádražím, což je taky malé dobrodružství. Sice víme, jaké linky tam jezdit mají a to v krátkých intervalech, žádná z nich nyní nepřijíždí. Nakonec nějaká linka přijela, k našemu překvapení však končí hned na parkovišti u nádraží. No nic, takže na druhý pokus, jdeme na blízkou následující zastávku a hned přijíždí potřebná linka. Ta jede přímo před dálkový autobusák. Je zde obrovská kruhová hala s kopulí a okolo ní stojí spousta různých autobusů. Městské autobusy mají zastávky před tou halou. Vcházíme do velké budovy s halou, je zde mumrajiště lidí s velkými zavazadly, ale pokladnu pro náš směr nacházíme snadno. Paní za přepážkou mluví plynule anglicky a autobus do města Edesa má jet opravdu v 9:30, jak bylo uvedeno na Internetu. Dostáváme jízdenky s čísly sedadel.

  Dovnitř do haly s kopulí vjíždějí jen ty dálkové autobusy. Nacházíme to „naše“ nástupiště, ale ještě máme čas, tak se procházíme. Jsou zde WC zdarma, občerstvení, všudypřítomné kavárny a je zde vystaven historický autobus. U přepážek lze zakoupit i lístky na trajekty. Jezdí sem i mezinárodní autobusové linky, dokonce i na Slovensko i k nám do ČR. Koupíte zde i jízdenky do Prahy, Brna či Olomouce. Přijíždí náš autobus, moderní dálkový vysokopodlažní, lidé do prostor pod podlahu ukládají velká zavazadla. Je zde i zvláštní fenomén, v dálkových autobusech se přepravují také balíkové zásilky, po hale chodí zřízenci dopravních společností a strkají před sebou vozíky s krabicemi, které předávají řidičům. Řidič přede dveřmi trhá naše jízdenky a jdeme si sednout do busu. Ten je sotva ze třetiny obsazen. Opouštíme Soluň po dálničních nadjezdech, objezdech a mostech, provoz je zde silný a jezdí zde hodně velkých náklaďáků. Cesta do asi 80 km vzdálené Edessy má trvat něco před hodinu. Jedeme po čím dál méně významných dálnicích, postupně se mění ve dvouproudé silnice se světelnými křižovatkami, na kterých je potřeba zabrzdit z rychlosti 80-100 km/h. To se řeší tak, že pár set metrů před světelnou křižovatkou je jakýsi předvěstní semafor- začnou blikat 2 oranžová světla nad sebou a víte, že musíte brzdit, že na semaforech naskočí červená.

  Podél cest je hodně firem, prodávajících zemědělskou techniku a čím více se vzdalujeme od Soluně, tím více přibývá ovocných sadů a plantáží a polí, farmáři na nich intenzivně pracují. Většina traktorů jsou „kabriolety“. Je zde rovinatá krajina, ale hory jsou už na dosah. Autobus zastavuje ve městech, zajíždí na jakési mini terminály, což jsou takové objezdy, někde i pod střechou mezi budovami, kde je čekárna pro cestující, pokladna a kancelář dopravní společnosti, kde předávají balíkové zásilky do autobusů. Už jedeme jen po obyčejné jednoproudé silnici a z dálky je vidět skalní ostroh, na kterém leží město Edessa. A lze vidět i jeden z vodopádů. Dál nad městem jsou vysoké hory se sněhem na vrcholcích. Právě u Edessy končí roviny, táhnoucí se k soluňskému zálivu a začínají kopce. Edessa tak leží na jakémsi obrovském schodě, místy i téměř kolmém, přes který několika vodopády padá voda zdejší říčky s několika rameny. Autobus stoupá zatáčkami prudce do kopce a dostáváme se postupně do města, které má 18 tisíc obyvatel. Proplétáme se úzkými ulicemi až k autobusáku, což je vlastně takový zastřešený dvůr mezi domy.

   Vystupujeme a rozhlížíme se kolem sebe. Na zdejším malém autobusáku jsou zase kanceláře (zřízenec vykládá na vozík balíky ze zavazadlového prostoru), okénka s pokladnami na jízdenky, bufet, kavárna a WC zdarma s tekoucí vodou, tak toho hnedka využijeme, byť si musíme vystát řadu. Ale to je v pohodě, nikam nespěcháme, máme tedy volných 5 hodin, než nám pojede vlak zpět do Soluně.  Město samotné je většinou na rovině, na jejímž okraji je skála, která se nějakých 100 metrů svažuje dolů do nížiny. Procházíme se uličkami k jedné z vyhlídek na rozlehlé okolí s vysokými skalnatými horami v dáli. Dole vidíme potrubí a přehradní nádrž a elektrické dráty, spád říčky i pod vodopády se využívá energeticky. Cestou se stavujeme v kostelích (spíše chrámech), které jsou také volně přístupné. Došli jsme až k parku, kde je několik vodních kanálků s potůčky, jsou zde historické mlýny, které po staletí využívaly spádu vody. Došli jsme až k největšímu nejvodnatějšímu vodopádu a pohled ne něj z několika stran je úžasný. Lze se dostat i za vodopád do vnitřní strany skály. Mají zde i infocentrum a kupujeme pohledy. A budku se záchody (ne tureckými), je zde čisto a doplňujeme vodu z kohoutku do lahví.

Procházíme se uličkami města a hledáme poštu na poslání pohledů. V pohodě ji nacházíme, kupodivu, přestože je popoledni, zde není žádná siesta. Ani další obchody, restaurace či úřady nejsou uzavřeny. Stejně tak v předchozích dnech. Možná se v tímto roční době- začátkem března, zde na siesty nehraje. Tím lépe pro nás. Pohledy jsme poslali, cena 2,- EUR do ČR za kus. Tak uvidíme, kdy a zda dorazí.  Dostali jsme na z tiskárny vytištěnou účtenku z pošty. Pak hledáme místní bistro za účelem oběda, nakonec je to opět něco na styl balkánské kuchyně, sedíme u stolečků venku. Pak se procházíme po parcích (je jich tu dost) a ještě, než nám pojede vlak, se jdeme projít na okraj městečka kolem zahrádkářské osady k malé přehradě. Tady je taky hodně štěkajících psů, naštěstí za plotem. Opět jsem se převlékl do kraťasů, když už je sebou mám. Tady je vegetace zelená a je zde vysoká tráva. K přehradě jsme došli, ale nelze se dostat na hráz, je oplocená. V dáli je vidět potrubí vedoucí někam nahoru na další kopec a stožáry vysokého napětí, zřejmě je zde přečerpávací elektrárna.

  Vracíme se do města již přímo ke vlakovému nádraží. Cestou nás zaujmou bytové domy taktéž s prvním podlažím na sloupech (pilířích). Prostor pod domem slouží k parkování, posezení či skládce starého nábytku. Tím, že zde nejsou nízké teploty, je zbytečné první spodní patro izolovat. Lidé zde mají hodně krbů- na grilování masa a to i u rodinných domků. Došli jsme k železničnímu přejezdu u nádraží, Adam si prohlíží zabezpečovací zařízení. Kolej směrem do konečné stanice Florina vypadá nepojížděná. Přitom podle mapy by projetí tratě až do Floriny mohlo být zajímavé, přibližuje se k vysokým horám a vede kolem velkých jezer. Na nádraží v Edesse se dočkáme vysvětlení. Na kolejích stojí mechanismy pro opravu tratě a stojí tam i dvouvozá dieselová jednotka ze Soluně. Vlaky končí tady v Edesse a dále do Floriny je náhradní autobusová doprava. A podle všeho již několik měsíců. Ještě, že jsme tamním směrem neplánovali cestu. Procházíme se tedy nádražím v Edesse, kdysi to tu bylo rozsáhlé s čilým provozem, dnes na zarostlých kolejích stojí rezivějící vozy. Dnes tu jezdí jen 3 páry osobních vlaků do Soluně. V nádražní čekárně u paní pokladní kupujeme lístky, v dopravní kanceláři je výpravčí a na stavědle u závor jsou nějací 2 týpci v montérkách a oranžových vestách. Umělá zaměstnanost je tady tradicí. Nicméně mašinfíra v našem vlaku je jen jeden, stejně tak průvodčí.

  Vlak- repasovaná 20 let stará dieselová jednotka je zvenku velmi hlučná, má 4 naftové motory. Má však ale rychlý rozjezd a dokáže jet až 120 km/h. Vyjíždíme z Edessy směrem do Soluně. První část tratě do městečka Skydra má horské parametry. Trať nějak musí klesnout do nížiny okolo skalního „schodu“, na kterém leží město. Vede tedy přes vysoké viadukty, tunely po bohužel odlesněných kopcích místy se skalami. Když pak klesne dolů, vede víceméně po nudné rovině. Jsou však vidět hory a i přes obce a města je pohled z vlaku zajímavý. Směrem k Soluni přistupují další cestující a vlak se celkem slušně zaplní. V minulosti zde podle rozsahu kolejí ve stanicích musel být čilý provoz, zemědělské produkty se hodně přepravovaly vlakem. Nyní jen chátrající vagóny a zarostlé koleje. Jak se blížíme k Soluni, zhoršuje se viditelnost, je smog a místy není vidět ani slunce. Co se to děje??!! Je zde hodně kouře. Za chvíli si oddechneme, nehoří žádná chemická továrna, ale zemědělci vypalují na polích trávu. Především tedy takovou pro nás zvláštní rostlinu- 4 metry vysokou trávu, kterou jsme běžně viděli v Albánii a občas i v Rumunsku. Vzdáleně připomíná rákos, ale tahle tráva roste i na suchých místech. A kvůli tomu je smog a zápach v široké oblasti až k Soluni. Tam jsme již zase viděli slunce. Přijeli jsme na nádraží oproti včerejšku ještě za světla a po zastávce v bytě se ještě jdeme projít po blízkém okolí.

Další poznávání Soluně a okolí

  Další den- pátek 7.března nikam nespěcháme. Adam si vytyčil  na dopoledne cíl najít infocentrum, tam koupit pohledy Soluně a pak je z některé z pošt poslat. Tak jsme se hromadnou dopravou vypravili opět za slunného dne na jednu ze zdejších must see atrakcí a to na Aristotelovo náměstí. Cestou z metra jdeme přes uličky, kde je v několika z nich místní tržnice. Je to obdoba trhů jinde na Balkáně a  v bývalém SSSR, ale tady to není v jedné hale, ale mezi několika uličkami. Místní trhovci (ne Vietnamci) zde mají mořské úlovky  (je cítit typický zápach rybiny), stejně tak jsou zde chlaďáky na maso, pulty s ovocem a zeleninou (toho je však kvůli ročnímu období malý výběr), dále oblečení, obuv, elektro, železářství.

   Došli jsme na náměstí, našli budku, kde by mělo být infocentrum, uvnitř je však prodejna vstupenek na jakýsi festival. Ale ochotná paní nám plynulou angličtinou vysvětluje, že určitě pohlednice nakoupíme i v té tržnici. Procházíme se po náměstí se zajímavou architekturou domů, je to jakési společenské centrum pro místní lidi, je zde taky hodně holubů a všudypřítomné kočky. Objevili jsme i sochu slavného Aristorela v mírně nadživotní velikosti, oděného v rouchu a s ohmataným prstem na noze (také jsme si sáhli). Aristoteles byl slavný řecký filosof, žák Platóna, vychovatel slavného Alexandra Makedonského, připomínají se mi hodiny občanské nauky na gymnáziu. Pohlednice jsme opravdu následně v tržnici koupili v jednom z krámků, kde pán prodával řecké suvenýry. Poté píšeme pohledy na lavičce na náměstí a v pohodě opodál nacházíme poštu a posíláme je domů. Jdeme se ještě podívat do několika byzantských kostelů, jsou si ale všechny velice podobné svojí oranžovou barvou, jsou z cihel a okolo nich je zeleň, i když jsou natěsnány v zástavbě města. Před kostely jsou často i zbytky antických vykopávek.

   Vrátili jsme se do bytu a po malém obědě vyrážíme na autobus s cílem vypravit se samý okraj Soluně do kopců nad město užít si přírody a výhledů z hor. Opět jsem se přepočítal, tam, kde měla být údajná „vesnice“ jsou v kopcích zase a zase hustě na sebe nalepené několikapatrové domy v prudkých svazích. Jedeme ale autobusem dál až na konečnou a zástavba tam už tak hustá není. Příroda ale také nic moc. Lesy jsou řídké a je tu hodně kamenolomů a průmyslu stavebního materiálu. Nicméně vystupujeme na konečné,  které leží na jakési náhorní planině mezi kopci a domy rozprostřenými po okolí. Dobrá zpráva je, že dolů do Soluně je možné dostat se i jinou stranou kopců. Počasí je krásné, stejně tak viditelnost. Hledáme tedy nějakou cestičku, pěšinu, kterou bychom se vypravili po hřebenech kopců.

  Několikrát jsme skončili v hustých křovích, pěšina se ztrácela, pak jsme ale tu správnou našli a dostali se k jakési bývalé farmě s rozpadlými kamennými domy, asi kůlnami či stodolami. Určitě zde není souvislý les, je to spíše taková pláň s občasnými keři a jehličnatými stromy. Výhledy ale stojí za to. A není zde typický hluk velkoměsta. Adam si také přišel na své, když prozkoumával zdejší zbytky staveb, areál bývalé farmy někdy souží na ustájení dobytka (podle bobků v půdě), občas ale taky jako airsoftové hřiště. Po krátké procházce na vrchol jednoho z kopců a kochání se rozhledem po širokém okolí se vracíme k autobusu (tedy k zastávce na rušné silici, máme štěstí, bud jede hnedka) se posunujeme směrem níže z kopců do městyse s názvem Panorama. Jedem okolo vojenského cvičiště.

  Panorama je takové luxusnější předměstí Soluně. Leží v kopcích, je zde hodně zeleně a je zde více prostorů mezi zástavbou. Procházíme se po uličkách, vyšli jsme na kopec, ne jehož vrcholu mezi jehličnatými stromy je sportovní hřiště, je ostud výhled opět do rozlehlého okolí. Svačíme a opět relaxujeme, pak se procházíme ulicemi po úbočí kupce a jsou zde luxusní bytovky, rozloha bytů je evidentně větší než těch dole v centru Soluně. Parkují zde luxusnější osobní auta. Adama zaujmou plynové ohřívače užitkové vody na balkónech, je to tady standardem. Pro lidi zde musí být komfortnější klima, hlavně v létě, když je zde chladněji a profukuje svěží vítr, než dole v Soluni. Objevili jsme malé nákupní centru, kde však přízemí je totálně opuštěno. Místa po obchodech prázdná, občas nějaké odpadky, kupodivu se tam nezabydlel žádný bezdomovec. Z Panoramy se přesunujeme dál dolů do Soluně, tentokrát na autobus nemáme už takové štěstí, ostatních čekajících cestujících je zde hodně a autobus pak přijíždí se zpožděním zaplněn. My se tam ještě vejdeme,  ostatní lidé na dalších zastávkách už tolik ne. Kvůli ucpaným ulicím dole v Soluni se často stává, že busy nabírají zpoždění a pak jich jede několik hned za sebou.

  Dojeli jsme do části Soluně a ještě se jdeme projít na pobřežní promenádu. Je to vlastně takový široký chodník podél parku se sportovišti. Zjednodušeně řečeno- jako v Praze mezi Braníkem a Podolím. Je zde hodně sportovců- běžci, kolečkobruslaři, cyklisti, na klidné hladině mořského zálivu trénují veslaři. V parku jsou posilovací hřiště a pak hřiště na basketball. Dobíráme u kohoutku vodu a hledáme WC. Našli jsme, je automatické, je třeba vhodit 1,- EUR, aby nás dveře pustily. Funguje to a uvnitř je čisto. Tato promenáda je dlouhá několik kilometrů. Ale pozor, přímo v Soluni nejsou mořské pláže, to musíte jet hodně daleko za město. Vracíme se na byt a ještě se pak sám jdu projít za tmy si prohlédnout nedaleký krásně nasvětlený kostel.

Pokus o výlet na poloostrov Chalkidiki a alternativa

Probouzíme se do dalšího slunného dne, je sobota 8.března. Máme plán na celodenní výlet autobusem na jeden z poloostrovů v oblasti Chalkidiki, je to známý cíl letních dovolenkových turistů, známý z katalogů cestovních kanceláří. Asi 60 km od Soluně pod horami vystupují do moře 3 poloostrovy, jsou dlouhé a úzké,  jako 3 prsty. Jedem z nich je na svém začátku široký jen 500 metrů a je přes něj prokopán průplav. Poloostrovy jsou různě hornaté, jeden je spíše plochý a na dalším dosahují hory výšky přes 2000 metrů. Měly by tam jezdit autobusy, poznamenal jsem si z Internetu jejich odjezdy. Tak tedy balíme věci na celý den, já tedy i ručník a plavky, abych se vykoupal v čistém moři. Přesouváme se opět na autobusové nádraží mimo centrum, tam co předevčírem. Tím, že je sobota, je dopravní ruch i ruch na tomto autobusáku výrazně klidnější. Ale nastává problém, region, kam chceme jet (pozor, nepleťte si Chalkidiki a Chalkida- to je město ležící úplně jinde, směrem k Athénám), na seznamech a tabulích vůbec nenacházíme. Ptáme se personálu za přepážkami a jen kroutí hlavou a říkají, že odtud autobusy tímto směrem neodjíždějí. V posledním okénku dostávám informaci, že busy tímto směrem jezdí odněkud v východní části města. V tom případě pro nás už není důležité vědět, odkud konkrétně, jelikož náš nalezený spoj stejně nestihneme. No nic, co se dá dělat. Změna plánu. Kupujeme v automatu opět 24 hodinové jízdenky na celou oblast Soluně a vyrazíme někam zdejší MHD. Na východní straně Soluně by údajně taky měly být útesy a nějaká pláž, tak zamíříme tam.

   Původně jsem se na Internetu snažil pátrat, odkud konkrétně busy do oblasti Chalkidiki měly odjíždět (je to dost zásadní informace), avšak se mi to zjistit nepodařilo. Když jsem po tom více pátral, všechny nepřímé zdroje mě odkazovaly na to centrální autobusové nádraží KTEL Makedonia v té velké hale s kopulí u dálniční křižovatky. Míříme tedy autobusy zdejší MHD na východ, provoz je výrazně klidnější než v pracovní den, jenom autobus popojíždí pomalu se spoustou zastávek v obytných čtvrtích a cestuje hodně důchodců s velkými nákupními taškami. Blížíme se do cíle, ale opět jsem se mýlil, tam, kde jsem očekával klidné letovisko, jsou zase ty natěsnané bytovky blízko sebe, byť ne tak hustě jako v centru Soluně. Vystoupili jsme u jednoho parku a jsou zde krásně barevně rozkvetlé stromy, vypadá to na jabloně. A to během pouhých 5 dnů, co jsme tady za slunných a teplých dnů, příroda udělala takovýmto pokrok. U nás v ČR si na toto budeme muset minimálně měsíc a půl ještě počkat.

  Jdeme k moři, je zde více zeleně, ale pořád nějaké budovy. Zde konkrétně jachtařské kluby a kotviště sportovních lodí. A místo těch útesů je zde prudce svažující se pobřeží. Roste zde jakási zelená tráva a pronikavou žlutou barvou tu kvete, na první pohled připomíná řepku, ale řepka to není. Místo na koupání v moři zde vyloženě není, jen velké kameny nebo přístavy pro plachetnice. A stejně tak v mělké vodě v moři jsou vidět nějaké řasy. Procházíme se kousek podél pobřeží, snažíme se jít zelení a vyhýbat se chůzi po rušných ulicích, ale nic zajímavého zde není. Jenom takové luxusnější bytové domy, udržované  s velkými prostornými balkony. Rozhodli jsme se popojet dál autobusem, čekáme na zastávce, jsme tady sami, avšak bus jaksi nejede. Ani v protisměru žádný. Přitom tou samou linkou jsme přijeli sem. Přesouváme se tedy o pár ulic dál, odkud má jezdit jiná linka. Dlouho asi 20 minut čekáme, nakonec jede našim směrem. Chceme se podívat k východnímu okraji aglomerace Soluně, směrem k letišti, kde má být obchod IKEA a údajně i pláže. Přesedáme na potřebný bus našim směrem, tentokrát naštěstí nečekáme dlouho, u velké světelné křižovatky si fotíme příklad typické řecké ledabylosti a to přechod pro chodce končící ve svodidlech.

Jedeme po hlavní několikaproudé silnici (je to ta vedoucí k letišti, vzpomínáme si na tu cestu) okolo pobřeží, kde se opravují lodě na suchu, malé jachty i větší rybářské lodě jsou tady vytaženy na blátivé pláži. Vystupujeme na konečné u několika parkovišť s obchoďáky a autosalonem Toyota (tato značka má tady v Řecku výrobní závod) a hledám místo, kde má být ona mořská pláž. Museli jsme překonat průchody mezi parkovišti a obejít oplocené areály, až se nakonec k moři dostáváme. Vypadá to tady ale celkem nevábně, oproti plážím na Olympské riviéře. Tady jsme však přímo na kraji soluňské aglomerace. Pláž je z jemného prachového písku a je zde hodně odpadků, hlavně plasty, které se v přírodě jen tak nerozloží. V dáli vidím dalšího plavce, obézní paní v důchodovém věku. Tak přece jsou zde nějací otužilci. Převlékám se do plavek a přezouvám se na velkém keramickém kachlu na mělčině.  Nicméně samotné moře není tak špinavé, jak by se mohlo zdát. Ty z dálky viděné škaredé řasy jsou barevná mořská tráva, která roste jen na mělčině, dá se snadno překonat a dál ve větší hloubce je voda průzračná s dokonce okolo plavou malé rybky. Hladina moře je zrcadlově klidná jako na rybníce. A voda se zdá být teplejší než před 3 dny v Platamonasu, jelikož tady je moře mělké a slunce jej trochu vyhřálo. Je bezvětří, slunce pálí a když vylezu z vody, vůbec není chladno a člověk se nemá potřebu rychle utřít a obléci se.

  Jdeme se podívat, jak vypadá řecká IKEA. Především tedy máme hlavní cíl pojíst v jejich restauraci. Zjevně tento cíl měla většina ostatních zákazníků. V IKEA restauraci je narváno, akorát najdeme poslední volná místa k sezení. Výběr jídel je zde podobný- masové koule s bramborovou kaší a brusinkovou omáčkou, k tomu bezedný kelímek na nápoje  a zjistili jsme, že se jedná o menu a můžeme si k tomu ještě dát zelný salát. Takže se docela najíme za velice výhodnou cenu, jinde tady ani v ČR bychom za tuto částku nepoobědvali. Je to necelých 20,- EUR za oba. IKEA restauraci nemůžeme opustit přímo, procházíme tedy zkratkami přes prodejní oddělení, tak si Adam alespoň se zájmem v oddělení bytových doplňků prohlíží zdejší sortiment. Především tedy svítidla a elektroinstalační materiál. Doplňky jsou ze stejných zdrojů jako u nás v ČR (prověřená Čína), kdežto v případě nábytku je politikou IKEA podporovat lokální domácí výrobce (i z důvodu logistiky, nemá smysl vozit do Řecka objemný a těžký nábytek přes celou Evropu do Švédska).

  Po „zážitku“ z řeckého obchodu IKEA se přesouváme busem zpět k centru Soluně, vystupujeme u nejbližší stanice metra a přesouváme se jím jednu stanici na konečnou Nea Elvetia. V budoucnu se má trasa metra větvit a jedna z větví pokračovat podél pobřeží.  Lokalita konečné Nea Elvatia ještě není dostavěná. Cítíme vůni čerstvého betonu, silnice jsou nové a tráva ani zeleň zde ještě není, stejně tak autobusový terminál se teprve staví. Je zde hodně volného prostoru, pravděpodobně časem zde vyroste obchoďák či nové luxusní byty. Blízko je ale zástavba nízkých bytovek, hledáme na mapách, co je zde zajímavého a nalezneme pár minut chůze park na kopci se sportovním areálem. Je sice oplocený, ale jsou zde otevřené brány. Je to vlastně takový lesopark, místy více udržovaný, místy pustý s ruinami budov (asi šatny, umývárny). Mají tady hřiště na basket a amfiteátr, stejně tak hrací prvky pro malé děti.  Je odtud taky výhled do okolí. Co nás zaujalo, jsou budovy s toaletami (zdarma a čisté), kde jsou zároveň umývárny pro sportovce a zdi a další nosné prvky stavby se vyhnuly zdejším větvím velkých stromů. I v uzavřené místnosti chodby k záchodům je kmen živého stromu!! Chvíli jsme se v lesoparku zdrželi, prohlédli si to tady a pak dalším busem pokračujeme dál,  k dalšímu místu, kde by měla být zeleň a okraj města. Sedli jsme do správného autobusu, ale jeho konečná je za nějakým podjezdem pod dálnicí a okolo něj jsou jen ostře střežené budovy a okolo vojenská auta. Zřejmě armádní prostor. Tak nic, busem se vracíme pár zastávek dál, kde vystupujeme a děláme procházku. Jsme sice na kraji Soluně, ale ten okraj tvoří dálnice s protihlukovým náspem a kromě výhledu na zalesněné hory a na část města zde nic úžasného není. Jen další relativně nové bytovky a opět byzantský kostelík, je hnedka vedle školy. V jednom z autobusů jsme zažili přepravní kontrolu (před tím jsme revizory v oranžových vestách viděli jen z dálky). Předložili jsme jim naše celodenní jízdenky na čipové kartě. Přiložili je ke čtecímu zařízení v autobusu (k validátoru). Ten však byl vypnutý (jako v polovině případů). Tak nám anglicky podělovali, usmáli se, karty vrátili a popřáli krásný pobyt v Řecku (poznali, že jsme cizinci).

  Vracíme se tedy postupně zpět k našemu ubytování. Ještě skočíme na nákup do toho obchodu s kočkou – strážkyní. Ještě koťata neporodila, ale sotva se s velkým břichem vleče. Koupili jsme také nějaké pozornosti pro rodinu doma. Zítra je neděle a otevírací doba většiny obchodů má být omezená. Čeká nás tady poslední noc, zítra jedeme domů. Ještě večer podnikám sám krátkou procházku, jdu se uličkami projít k dalšímu nedalekému byzantskému kostelíku, je krásně nasvětlen, okolo jeho zdí posedává zdejší omladina. Je sobota večer, ulice jsou plné lidí, kteří posedávají před bary, bistry či kavárnami. Říkám si, že snad mě tady nikdo samotného nepřepadne, ale je to v pohodě.

Poslední den- opuštíme Řecko a návrat domů

A je poslední den našeho pobytu tady v Řecku a den návratu domů- neděle 9. března. Zítra jde Adam do školy a já do práce. Se vstáváním v našem ubytování nespěcháme. Byt bychom měli opustit do 11 hodin a let nám odlétá až v 16 hodin. Ještě na chvíli se jdeme projít do blízkého okolí uličkami na stranu, kde jsme ještě nebyli, nahlédneme do kostelíku, kde bylo předtím večer již zavřeno. Zároveň se zastavíme na nádraží, zrovna bude odjíždět vlak Pendolino do Athén. Denně jezdí 4 páry a cesta trvá téměř 5 hodin. Vlak jede po modernizované trati rychlostí i 200 km/h, ale do Athén je to daleko. Zdejší Pendolino má 9 vozů (oproti českému se 7), ale už taky něco pamatuje. Souprava je repasovaná a vyrobena před více jak 20 lety. V Itálii ji nahradily modernější vlaky. Opět je teplý jarní slunečný den. Balíme věci a z bytu odcházíme těsně po 11. hodině a potkáváme se s panem majitelem, děkujeme mu za pohostinnost a on nám děkuje za využití jeho bytu. Nese si s sebou pomůcky na úklid, vystihuje to fakt, že o byt se stará sám a na vybavení apartmánu není vidět ženská ruka (nejsou zde žádné dekorace a předměty na okrasu). Jsme rádi, že jsme si vybrali tento apartmán, byl čistý, prakticky vybavený a hlavně pro nás s ideální polohou hned u vlakového nádraží a autobusu z letiště. A byl zde klid.

   Opouštíme tedy s taškami na kolečkách byt a máme ještě před přesunem na letiště dost času. Autobus 1X tam jezdí každých 25 minut ze zastávky před vlakovým nádražím, na kterém je WC zdarma (které stále paní uklízečka neustále šůruje). Adam je rozhodnut si koupit ještě nějaké jídlo na cestu. Tím, že je neděle, jsou však otevřené jen malé obchůdky s malým sortimentem. Blízko by ale měl být nějaký obchoďák. Tak k němu jdeme s taškami na kolečkách (naštěstí chodníky tady moc rozbité nejsou). Ten jsme našli, je sice otevřený, ale na liduprázdných chodbách si připadáme jako v domě duchů. Otevřeno je pouze multikino v horním patře a všechny obchody včetně supermarketu potravin v suterénu jsou zavřené. Tak si alespoň zajdeme na WC, to je otevřené.

   Nakonec Adam cestou nějaký otevřený obchod přece jen najde. Patálii však zažijeme při koupi, tedy spíše o pokusu koupě jízdenek na autobus na letiště tady ve vestibulu stanice metra. Linka na letiště (údajný expresní bus) číslo 1X je za speciální tarif (2,- EUR na osobu). Při cestě z letiště jsme koupili tyto jízdenky u budky na letiště a tyto jízdenky nabízely i některé z automatů. V automatech v této stanici metra však tyto jízdenky nejsou v nabídce. Jdeme tedy k okénku se živou pokladní ve vestibulu metra. Ta říká, že tyto jízdenky neprodává a že je koupíme v automatech. Hmm, vyzkoušeli jsme všechny funkční automaty a žádný tuto jízdenku neměl v nabídce. Nu což, koupíme si jízdenky v automatu v autobuse (snad bude fungovat). Loučíme se s touto částí Soluně, přijíždí autobus na letiště, je již celkem zaplněn, uvnitř něj jsou další cestující s velkými kufry, stejně tak letecké posádky v uniformách. Chceme si koupit jízdenku v automatu, ale ten je mrtvý. Tma, nereaguje. Druhý automat v kloubovém autobuse není. Stejný problém mají další nastupující cestující, kteří měli v úmyslu si koupit jízdenku zde. U řidiče je jakési okénko, tak za ním jdu a říkám mu, že automat nefunguje. Řidič tvrdí, že určitě funguje. Mezitím na dalších zastávkách za ním přicházejí další cestující, kteří jsou také překvapení a naštvaní. Pokud by nastoupili revizoři, měli bychom argument, že zjevně jsme měli v úmyslu si jízdenku v automatu koupit a ať kouká mít dopravní podnik funkční automat. Výsledkem této řecké nedbalosti je, že jsme ušetřili 4,- EUR na cestu na letiště.

  Přijíždíme na letiště, máme ještě dost času. Naposledy fotím okolní hory (tentokrát ze pěkného počasí oproti příletu) , stejně tak je výrazně tepleji než minulé pondělí. Areál letiště není tak malý, jak se původně zdálo, to jsme byli jen v příletovém non-Schengenském terminálu. Ten Schengenský je větší. Před budovou letiště svačíme a vyhýbáme se všudypřítomným kuřákům. Pak se jdeme odbavit. U přepážek Air Serbia je již řada, která se pomalu pohybuje. Úplně se ale odbavování zastaví, když přijede (doslova) k přepážkám početná skupina vozíčkářů- invalidních sportovců. Vypadá to na organizovanou skupinu asi 12 paralympioniků s doprovodem, mají obrovská nadrozměrná zavazadla. Přicházejí další lidé z personálu letiště a všichni se rozčilují (vozíčkáři vypadají na Italy a pochopili jsme, že cestují na nějakou velkou sportovní akci). Nejsme touto situací moc nadšení, jelikož v Bělehradě máme jen hodinu a 30 minut na přestup na navazující let do Prahy. Navíc nechceme, aby se opakoval podobný scénář jako při návratu loni v létě při zpožděných letech z Rumunska (to jsme při přestupu v Mnichově měli štěstí a vše jsme nakonec stihli), nebo z Moldávie – to nám tehdy ve Vídni zajistili zrychlený přestup, ale nestihli přeložit naše zavazadla, ty nám pak po 24 hodinách domů přivezla kurýrní služba. Po hádkách u přepážek našeho letu se nakonec odbavování obnovilo a můžeme tedy pokračovat v letištních procedurách. Navíc vysvětluji Adamovi, že letadlo bez nás odtud neodletí a stejně pak budeme čekat v dalších řadách.

  Máme odbavená zavazadla, v ruce palubní lístky a následují další obvyklé postupy. Vylijeme vodu z příručních batůžků, abychom si ji pak po bezpečnostní kontrole znovu mohli napustit a pak procházíme pasovkou. Jsme v tranzitní hale a naše letadlo Air Serbia- opět Embreyer 195 již přiletělo a čeká na letištní ploše. Stejně ale čekáme  u přepážky na nástup, paní z personálu si všímá, že máme sedadla u únikových východů (což nás překvapuje) a ověřuje, zda již Adamovi za tímto účelem bylo 18 let. Dále pak čekáme na nástup do autobusu, který je sice už přistaven, ale nemůžeme do něj nastupovat. Jakmile jsou všichni cestující v autobusu (pozor, ti vozíčkáři jsou odbaveni jiným způsobem odděleně), popojíždíme pár set metrů k našemu letadlu. Nastupujeme  a opravdu naše místa jsou u nouzových východů. Určitě jsme si tato místa při nákupu letenky před půl rokem nerezervovali (navíc jsou za výrazný příplatek), zato si však dopřáváme hodně prostoru na nohy před námi. Adam sedět u okna u nouzového východu nechce, tak tam sedím já. Letuška se ptá, zda je Adamovi 18 (v řadách u nouzových východů smí sedět cestující starší 18 let) a letuška se mě ptá, zda jsem seděl někdy u nouzového východu a zda vím, co to pro mě znamená. Říkám, že jo (ano, opravdu tomu tak v dávné minulosti bylo, to ještě v době, kdy si cestující nemohli předem sami sedadla vybrat) a letuška říká, ať si prostuduju návod, jak se nouzový východ otevírá. Tak doufám, že tato situace nenastane, že budeme muset absolvovat nouzové přistání. Raději ale po celou dobu letu budu připoután, pamatuji si jeden z amerických dokumentárních filmů o leteckých katastrofách, když v jednom letu v USA z důvodu únavy materiálu se utrhly dveře nouzového východu a cestující vypadl a způsobilo to závažnou leteckou katastrofu (byť někteří cestující z letu přežili).  Vy, co mě znáte, chápete, že tohle je trochu ironie, nicméně přestože na těchto místech v letadle si dopřáváte větší pohodlí, riziko zde je zjevně pravděpodobnější.

  Odlet zatím nenastává. Posádka něco řeší s pozemním personálem a venku před letadlem vidíme na letištním vozíku nenaložená zavazadla od hendikepovaných cestujících. Kapitán letadla se nám omlouvá za provozní problémy, způsobené letištním personálem při zajištění asistence u hendikepovaných cestujících. Předpokládaný čas odletu je neznámý, již jsme měli být dávno ve vzduchu. Ostatní cestující jsou také naštvaní, také pak mají letět návaznými lety z Bělehradu. Výsledek je, že teprve po půlhodině od plánovaného letu letištní personál nakládá zbývající vozíčkáře a do útrob letadla se podaří naložit jejich poslední zavazadla. Přitom letecký dopravce a potažmo i letištní personál musí předem vědět, že v daném letu je početná skupina cestujících vyžadujících asistenci. Při koupi letenky přes internet je na toto přímo zaklikávací tlačítko a pokud letí větší organizovaná skupina jako tato, musí být vše předem předjednáno. Letadlo se dává do pohybu s 50 minutovým zpožděním. Sice vzlétáme na opačnou stranu, ale letecký provoz tady na soluňském letišti je minimální. Po vzletu hned děláme oblouk nad soluňským zálivem a krásně vidíme místa, která jsme v uplynulých dnech navštívili. Teoreticky bychom let do Prahy měli stihnout. Časovým posunem získáme zpátky 1 hodinu , o kterou jsme přišli cestou sem. Pokud nám nestihnou přeložit zavazadla, nebude to žádná katastrofa, necháme si je další den opět přivézt domů kurýrem.

   Počasí na let je ideální, je jasno a krásně jsou vidět hory na Balkáně, velká bezodtoká jezera s kolísající hladinou a vzdalující se mořské pobřeží. Výrazný horský hřeben pokrytý sněhem tvoří hranici Řecka a Severní Makedonie. Napravo ve směru letu je nádherně vidět horské pásmo v Bulharsku, jsou to ty hory nad Sofií, které jsme také navštívili, když jsme byli vloni toto dobou na jarních prázdninách. Pak přelétáme nad Srbskem nad širokými údolími v horské krajině a pod námi je pěkně vidět město Niš i s velkou pevností na kopci. Blížíme se k Bělehradu, tam také přistáváme od opačné strany, podle aktuálního času bychom přípoj měli opravdu stihnout. Tady je také jasno a během oblouku nad aglomerací je krásný výhled na krajinu. Co bylo zajímavé, přistáli jsme na ranveji, některé pojezdové dráhy se opravovaly, naše letadlo udělal obrat přímo na hlavní ranveji, pojíždělo kousek zpět a pak zabočilo k letištnímu terminálu. Tento manévr jsem i přes tolik letů zažil poprvé.  Dojeli jsme přímo ke stojánce u skleněného tunelu, který se napojí velice rychle. Letušky vyzývají lidi, aby umožnili přednostní výstup těm cestujícím, kteří přestupují. Vystoupili jsme a jsme v tranzitním prostoru. Nyní rychle najít odletovou tabuli. Ha, do našeho letu do Prahy se už začalo nastupovat (to však nic neznamená, stejně se většinou čeká v dalších řadách), co je však horší, východ k našemu letu je na opačné straně terminálu. Tak spěcháme s doufáme, že nám let nenechají uletět. Navíc bývá pravidlem rozhlasem vyvolávat jména cestujících. Jiní cestující, do letu do italského Milána, však měli smůlu, před námi doběhli k východu jejich letu, který byl plánován o 20 minut dříve, než ten náš, tam jim už jen letištní personál s klidem oznámil, že mají smůlu a že to odletělo bez nich. Na což při jejich italské nátuře reagují silným rozčilením.

  Nicméně doběhli jsme k našemu odletu, měli jsme pravdu, je tam ještě řada k východu a stihneme v pohodě si zajít na WC a dobrat vodu. A pak je ještě řada před nástupem do autobusu. Malá letadla ATR, kterým poletíme, totiž parkují v ATR zóně na letištní ploše a opět tam zdlouhavě jedeme autobusem okolo téměř celého terminálu. Alespoň ale nyní za světla vidíme překladiště zavazadel a leteckého zboží, stejně tak areál na údržbu letištních vozítek. Dojeli jsme  našemu ATR, zatím však ještě nemůžeme nastupovat. Tak si alespoň z letištní plochy prohlížíme tohle prťavé letadélko a pátrám po tom, kam se vlastně vejde tolik zavazadel. Vedle nás startuje jiné ATR a překvapuje mě, že může couvat bez vytlačovacího pozemního vozítka. Pak jsem ti to doma zjistil a tato letadla mají technologii, že lze změnit úhel nastavení lopatek vrtule a probíhá to plynule, není potřeba zastavovat motor. Přemýšlíme, co se stalo s našimi zavazadly, zda je stihli přeložit. Vidíme, že k našemu ATR přijíždí malé letištní vozidlo, které se používá na tahání plošinových vozíků s kufry. Na jeho korbě přivezlo k letadlu několik zavazadel, mezi nimi jsou i ty naše. To se nám ulevilo. Takže naše tašky nakonec poletí s námi. Malé zpoždění našeho letu už není tak podstatné.

  Nastupujeme do našeho letadélka přímo úzkými výklopnými schody přímo z letištní plochy a zjišťujeme, že sedíme sice v jedné řadě, ale vedle sebe přes uličku. Opět jsme si určitě tato místa nerezervovali. Ale to nevadí. Stejně se šeří, a za letu už nebude nic vidět. Startujeme, roztáčíme vrtule a pojíždíme po letištních drahách. Vzlétáme na opačnou stranu, tak si naposledy prohlížíme za zbytku denního světla město Bělehrad s tokem řek Dunaje a Sávy a pak děláme oblouk a míříme směr Praha. Dál už cestou venku není nic vidět. Letadla s vrtulemi mají nevýhodu, že oproti těm s reaktivními motory jsou pomalejší. Jejich rychlost je cca do 480 km/h oproti 800 km/h. Na krátkých trasách toto nevadí, tam nejvíce času zaberou procedury na letištích a pojíždění po pojezdových drahách. Nicméně do Prahy přilétáme včas. Procházíme pasovou kontrolou, nakonec jako občané ČR a EU stojíme v řadách nejdéle, ale nevadí to. Pohraniční policista se podivuje, že letíme z Řecka přes Srbsko. Na naše zavazadla nemusíme čekat, akorát vyjíždějí, když jsme přišli k beltům. Před 10. večerní hodinou se dostáváme domů a Adam tak může jít zítra do školy a já do práce.

   Zážitků je jako obvykle hodně, shodli jsme se s Ademem, že loňské prázdniny v bulharské Sofii ale byly lepší. Bylo tam více možností, kam se dostat z města hromadnou dopravou dál do zajímavých oblastí, vlaky mely větší četnost než v Řecku a všechno tam bylo přehlednější (zejména spolehlivější autobusy MHD). A samozřejmě o něco levněji než v Řecku při stejné kvalitě.

A toto je konec tohoto cestopisu. Jako obvykle uvádím body a témata k jednotlivým zemím:

Srbsko:

Registrace v Srbsku. Podle zdejších zákonů cizinci musí při pobytu v Srbsku absolvovat registraci. Toto pravidlo se ale většinou nedodržuje. Pokud člověk je ubytován v hotelu, má to ze něj hotel zajistit, pokud v soukromí u přátel, má to zajistit majitel domu, kde cizinec je ubytován. Za nedodržení registrační povinnosti mohou být ukládány i tisícové pokuty. Vlastně jsem si na registraci vzpomněl až předposlední den pobytu. Hotel se o tom vůbec nezmiňoval a pohraniční policisté při odletu se o toto nezajímali.

Pokud jste student, rozhodně si nezapomeňte doma studentský průkaz ISIC. I když vstupné není moc drahé, získáte tak výraznou slevu.

Cenové relace. Jsem naprosto transparentní, uvádím pro vaši představu, kolik jsme kde platili. 1 RSD=0,21,- Kč.

Ubytování na 3 noci pro 2 osoby ve čtyřhvězdičkového hotelu se snídaní Srbija Garden Bankova …  31290,06,- RSD / 6814,- CZK

Vstup do Muzea Jugoslávie: dospělí 600,-, studenti 300,- RSD

Vstup do muzea Nikola Tesly: dospělí 800,-, studenti 500,- RSD

Vsup na vysílací věž na vrchu Avala: dospělí 400,-, studenti 200,- RSD

Večeře v lepším čínském bistru: 1490,- RSD /328,- CZK

Poslání pohledu do ČR (dorazil do 5 prac. dnů): 110,- RSD, pohledy z Řecka stály 2,- EUR a stále na něj čekáme

2 krát kafé cappuccino v luxusní kavárně na vysílací věží Avala: 700,- RSD (jako u nás na benzínce na dálnici)

Obecně cenová úroveň je v Srbsku nižší než u nás, nicméně ceny pohonných hmot jsou o něco vyšší (platy jsou výrazně nižší). Vozový park v Bělehradě je evidentně starší než u nás. Viděli jsme i několik aut značky ZASTAVA (pro neznalé jugoslávská značka, takové menší sovětské Žigulíky).

Jugoslávie- teprve za letu si uvědomím rozsáhlost Srbska a následně i celé bývalé Jugoslávie. Zcela rozdílná je ekonomická vyspělost jednotlivých států. Na severozápadě je nejvyspělejší Slovinsko- které se svými zvyklostmi a  mentalitou lidí vymyká zbytku států a Balkánu (např. odpadky v přírodě). Kdysi při první návštěvě v roce 2003 jsem Slovinsko nazval „slovanským Švýcarskem“. A právě Slovinsko je nejvyspělejším slovanským státem s největším HDP na obyvatele. Jedním z důvodů mimo jiné je, že je tam málo uprchlíků z Afriky a blízkého východu.

Mobilní signál, Wifi. Srbsko není v EU, poplatky za roaming jsou brutální. Místní SIM kartu lze za levný peníz koupit v každé trafice. My jsme ji na náš krátký pobyt nepotřebovali. Veřejné Wifi je velmi rozšířené (v hotelích, nákupních centrech, v celém areálu bělehradského letiště).

Platby kartou. Otevírací doba obchodů. Placení kartou je zde rozšířené jako u nás. Většina obchodů s potravinami má dlouho otevřeno (do 20 hodin večer, i déle), stejně tak malé obchůdky. To je pro cestovatele velice dobrá zpráva. Směnárny a lékárny jsou v Bělehradě na každém rohu a taky otevřené dlouho.

Pitná voda. V Srbsku jsme běžně pili kohoutkovou vodu a naprosto v pohodě. Výhodou cestování v tomto období bylo, že jsme nemuseli s sebou v batozích tahat kila voda na pití. Na veřejných WC bylo možno v pohodě vodu si natočit, stejně tak v parcích a na náměstích byly kohoutky s pitnou vodou.

Srbské ženy. Tak jako v každé zemi hodnotím zdejší vzhled žen. Tady jsem měl celkem smůlu, že začátkem března většina žen byla vzhledem k počasí navlečených do zimních bund a kabátů a převládaly nevýrazné barvy oblečení jako bílá, šedá, hnědá, černá. V létě (tím spíše za veder) je to vždy zajímavější, když ženy jsou oděné do barevných letních šatů s odhalenými nohami a rameny. Musím ale podotknout, že srbské ženy jsou velmi elegantní. Jejich slovanský vzhled se nezapře. Pamatuji si, jak jsme před 2 lety byli na jaře na Velikonoce na pobytu v jihorakouském Grazu, kde byly germánské ženy, ne moc atraktivní. Na jeden den jsme podnikli výlet do nedalekého slovinského Mariboru a tamní slovanské dámy byly podstatně atraktivnější než germánské Gertrůdy. Zjednodušeně bych řekl, že srbské ženy jsou takové vyšší Italky. Oblékají se elegantně, výrazně a daleko více kladou důraz na svůj vzhled než např. západoevropské ženy. Převládají dámy s černými a rovnými vlasy. Mladé slečny 16-20 let nosí v březnu vesměs jako u nás široké volné kalhoty (i kapsáče), sportovní typy pak legíny a sportovní boty. Zralejší ženy 45-54 let (moje cílová skupina) pak přiléhavé tmavé džíny a tmavý kabát a boty kozačky nebo střevíce.

Kouření. Srbsko coby balkánský stát má hodně kuřáků. Je to taková neřest celého Balkánu. Postávající vypalující lidi vidíte před budovami, u vchodů do letištní haly jich také bylo hodně.  Kouří prakticky všechny věkové skupiny krom dětí, je to tady jakási společenská norma. Ostatně, spousta v oněch výše uvedených žen venku kouřila, mladé slečny pak elektronické cigarety.

Jazyková komunikace. V Srbsku jsme se v pohodě domluvili anglicky. Srbština jako slovanský jazyk je pro nás nejvíce vzdálený, takže při poslechu jejich řeči jen zběžně chápeme celý kontext. A to jsem to měl ještě snazší, že jsem kdysi pracoval s kolegy z bývalé Jugoslávie a trochu tak poznal jejich řeč. Srbsko má přátelštější vízovou politiku oproti EU (Číňané dokonce při turistických pobytech do 30 dnů nepotřebují žádné vízum, stejně tak občané jiných asijských národů), takže Srbsko je zahraničním turistům otevřené. Zároveň se nestává útočištěm uprchlíků, kteří mají v úmyslu parazitovat na sociálních dávkách. Srbové tedy chápou, že je potřeba se cizí jazyky učit. Potkali jsme zde spoustu lidí z východoslovanských národů. Jazyková podobnost je s nimi je větší než s námi. Možná i proto se spousta lidí i do Srbska „uklidila“ před válkou na Ukrajině. Srbové používají azbuku, ale je trochu jiná, než ta ruská, kterou se ještě někteří z vás učili ve škole. Spousta věcí je ale psaná latinkou, takže bez problémů přečtete. Zapomeňte však, že většina Webových stránek má anglickou verzi. Spíše některé z nich mají přepínač mezi její azbukou a latinkou.

Vliv Číny. Je patrný na každém kroku. V návaznosti na předchozí bod, Číňané mají do Srbska jednodušší cestování i kvůli víz i kvůli přímým letům. Asiatů potkáváte v ulicích a u turistických cílů hodně. Je zde hodně čínských restaurací a bister, jídlo v nich chutná jinak než u nás. Na budovách jsou loga čínských bank a firem. Údajně čínské stavební firmy se podílejí na modernizaci železnice a letiště. Stavby jsou v megalomanském stylu, hodně mi to připomíná, když jsem byl v Číně na veletrhu v roce 2010. V ekonomice Srbska je vidět, že to funguje i bez EU fondů (EU fondy jsou mnohdy v dnešní době právě prostor pro korupci a neefektivitu investic z EU). Často u nás vidíme, že projekty financované EU jsou předražené, i ty samotné propagační reklamní tabule stojí hodně peněz a místo nich by se daly investice (např. do škol, dopravní infrastruktury, vodovodů) využít efektivněji. Nepochybuji o tom, že na rozkvětu srbské ekonomiky se podívají peníze z Číny a že se v podstatě zase jedná o budování sféry vlivu. Nechci taky v žádném případě Čínu oproti EU nijak vychvalovat. Princip sfér vlivu je v podstatě stejný všude ve světě.

Yandex taxi v Srbsku. Ano, tato obdoba BOLTu a Uberu, která působí především v zemích bývalého SSSR, působí i zde. My jsme to nepotřebovali.

Tento krátký pobyt v Srbsku ukázal, že cestování do Srbska je snadné, aerolinky Air Serbia jsou ve velice dobré úrovni a není tedy důvod se obávat. Už se velmi těším na další cesty do zemí  tohoto regionu bývalé Jugoslávie. Návštěva Bělehradu a velmi blízkého okolí byla je velice malá ochutnávka. I vám- následným cestovatelům přeji spoustu krásných zážitků.

Řecko-  body a témata:

Při krátkém pobytu tady na severu Řecka jsme nabyli dojmu, že je to země koček. V balkánských zemích je obecně hodně toulavých psů. Jsou i v Řecku. Ale daleko více je zde v této části Řecka koček. Naleznete je prakticky všude v městech a obcích. Nejvíce jich je u kontejnerů s odpadky. Většina koček nevypadá zbědovaně, naopak. Jsou to krásné výstavní kusy a evidentně jsou dobře živené. Těžko říci, zda kočky jsou toulavé, či patří majitelům, ale kočka na rozdíl od psa je zvíře, která spíše než ke konkrétnímu člověku se váže k obydlí, místu. Kočky mají oproti psům mnoho výhod, které jim umožňuje přežití. Jednak mají univerzálnější jídelníček. Krom malých hlodavců loví také plazy (ještěrky, malé hady), malé ptáky a pokud má k tomu příležitost, tak rybky (existuje taky kočka rybářská- ta však v Evropě nežije). Však vy, co máte kočku, víte, co občas přinese za úlovek. Kočka dokáže prolézt i malými otvory (říká se, že kam strčí hlavu, proleze celým tělem) a umí lézt po stromech. Jistě však taky víte, že kočka není jen přátelské mírumilovné zvíře, která se s vámi mazlí a vrní při tom, ale přece jen je to drsná šelma. Viděli jsme v Řecku bratské boje, jak kocouři se tlapkami boxovali při boji o zbytky jídla z kuřecích kostí u kontejnerů s odpadky. V každém případě tady na severu Řecka mají kočky velice dobré podmínky k přežití a i bez podpory lidí by si potravu našly.

Kouření v Řecku. Když jsem se zajímal o to, v jakých státech Evropy je největší podíl kuřáků, statistiky ukazovaly právě na Řecko. Pamatuju si, jak při dovolené v roce 2005 s cestovní kanceláří nám průvodce tvrdil, že téměř všichni řidiči autobusů zde kouří. Ve vnitřních prostorách je kouření zakázáno a dodržuje se, před restauracemi, na nástupištích vlaků či obchody, i před letištní budovou, je spousta kuřáků všech věkových a sociálních skupin. Jako jinde na Balkáně i zde lidé zatím nepochopili, jek je důležitý zdravý přístup k životu a je to jeden z důvodů, proč v balkánských zemích je výrazně kratší délka života občanů, než např. ve Skandinávii.

Místní věřící. Řecko je silně věřící země. Hodně lidí chodí do kostelů a opět si pamatuji na dovolenou v roce 2005, jak nám česky hovořící průvodkyně na athénském Akropolisu celkem agresivní formou vyčítala, že my Češi jsme národem ateistů a jak můžeme bez náboženství vůbec žít. Kostely jsou tady velice dobře udržované, to se dalo čekat. Ale co mě překvapilo, tak spousta lidí (i mladé slečny) se křížkují cestou v autobuse, pokud jel okolo kostela. Stejně tak cyklisté za jízdy, řidiči v autech, nebo lidé před nástupem do dopravních prostředků. A podle všeho zde lidé dodržují náboženská pravidla i v mezilidských vztazích. Škoda, že se jimi neřídí při rozhazování odpadků do přírody, dodržování dopravních předpisů či důslednosti. 

Pitná voda, WC. Výhoda cestování mimo léto, voda. Kohoutkovou vodu jsme v Řecku normálně pili a naprosto v pohodě. Stejně jako v Itálii jsou ve městech vodovodní kohoutky (na náměstích, v parcích, na plážích, na nádražích), kde si můžete nabrat vodu. Cestování v březnu mělo výhodu, že jsme s sebou nemuseli nosit v batozích hodně pití oproti horkému létu, nebyli jsme zpocení a unavení z horka a nemuseli se skrývat tolik před sluncem (byť jsme se spálili na krku, když jsme chodili v krátkém rukávu). U řeckých bytů a domů jsme většinou viděli klimatizační jednotky, ale zřejmě to nebývá ještě všude pravidlem. 

Stavebnictví v Řecku. Když jsme cestovali předtím po rozvíjejících se zemích jako Moldávie, Albánie či Rumunsko a nyní i Srbsko, tyto země byly jedno velké staveniště. Ve městech se stavěly celé nové čtvrti, luxusní bytovky, kancelářské skleněné budovy, na okrajích mest pak nové rodinné domky. V Řecku však žádný stavební boom neprobíhá. Ano, občas někdo dostavoval část rodinného domu nebo jsme viděli nějaký nový bytový dům, ale nebylo to tak do očí bijící. Řecko prostě dosáhlo v minulosti nějaké úrovně rozvoje a už se tady tolik nestaví. Podobný rozdíl jsme si všimli v roce 2022 během letní dovolení ve Švédsku oproti rozvíjejícímu se Polsku.

Řecké ženy. Údajně jsou řecké ženy vášnivé (kvůli náboženským zvyklostem však zřejmě jen v manželství). Neměl jsem možnost si toto ověřit, ale mi se určitě líbily více srbské ženy (byly vyšší, elegantnější a v obličeji měly slovanské rysy). Některé i mladé ženy měly na hlavách šátky. I přes celkem teplé počasí zdejší ženy neodhalovaly části svých těl a co jsem si uvědomil, prakticky zde ženy vůbec v tomto období nenosily sukně či šaty. Pokud porovnám s dánskou Kodaní, kterou jsme navštívili během krátkého víkendu loni v květnu (počasí tam bylo podobné), tak dánské ženy byly hodně oblečené v šatech a dlouhých sukních, které vlály ve větru, stejně tak jako jejich vlasy. Obecně řešeno, mezi řeckými ženami bych si určitě životní partnerku vybírat nechtěl.

Elektřina, energie. Ceny benzínu zde jsou s ohledem na kupní sílu obyvatelstva vysoké, ale asi o 10-20% levnější než v Německu. Takže podobné jako u nás. Ve výrobě elektřiny převládají elektrárny na fosilní paliva, především ropu a plyn z dovozu. U hranic s Makedonií se těží lignit (nekvalitní hnědé uhlí)- nemá však zásadní podíl. Z obnovitelných zdrojů energie je zásadní větrná energetika, když má Řecko vysoké hory. Vodní elektrárny mají zanedbatelný podíl – je to suchá země a voda z hor se odvádí potrubím nebo kanály do aglomerací. Používá se také biomasa- hlavně odpad při zpracování zemědělských produktů. Fotovoltaické panely jsou v Řecku rozšířené, hlavně jako doplňkový zdroj elektřiny pro rodinné domy a byty, ale v zimě toho moc nevyrobí. Viděli jsme fotovoltaické panely i na úrodné půdě s vegetací, což považuji za totální zhovadilost a krok proti přírodě (o degradaci půdy jsem psal v minulých cestopisech). Otočné solární elektrárny, které jsou na stěžních a využívají maximální a optimální intenzity slunečního záření, které byly rozšířené na jihu Itálie, jsme zde neviděli. Hodně domů má také termosolární panely na ohřev teplé vody (je jich více než těch fotovoltaických). Elektrických aut zde moc není, ani nabíjecí infrastruktura, což v zemi, kde převládá výroba elektřiny z fosilních paliv, dává smysl. V Německu, kde se elektromobilita stále více vynucuje, však se také elektřina vyrábí především z fosilních paliv, zvláště po nedávném nelogickém a nepochopitelném odstavení jaderných elektráren. Ale i v Řecku jezdí elektrobusy a říká se jim „bezemisní vozidla“, což je nesmysl, ty emise akorát vznikají někde jinde.

Co dalo Řecko světu. Opět vzpomenu na předchozí cestu do Řecka o letní dovolené v roce 2005, kdy delegát a průvodce již neexistující cestovní kanceláře CK Alex pan Janis (Řek plynule mluvící česky), který s námi jezdil na autobusové výlety,  a tam celou dobu vyprávěl do mikrofonu řecké báje a pověsti a historii Řecka. Jeho fantastický profesionální výklad a úžasný přehled byl nezapomenutelný. Pan Janis zmiňoval, že ve starověku dosáhlo Řecko světové úrovně v tehdejší vědě, kultuře, filosofii, stavitelství. Jejich právní systém se stal východiskem pro budoucí světová práva. A je škoda, že takováto tehdejší řecká pečlivost a důslednost nevydržely do současnosti. Dnes hraje Řecko bezvýznamnou roli ve světové vědě a ekonomii. Ba naopak, Řecko svoji hospodářsko - ekonomickou nezodpovědností tlačí EU a EMU ke dnu. Korupce zde stále kvete a Řecko prostě nemá na to, aby bylo vyspělým státem. Pokud by Řecko nemělo své krásné čisté moře, památky a hory, které jsou cílem turistů, vypadalo by to tady jako někde v rozvojové zemi.

Patent s kontejnerem. Co však Řecko přece jen dalo světu je jedinečné technické řešení – kontejner na odpadky s trubkou ve spodní části. Když na trubku šlápnete, otevře se vám víko kontejneru, aniž byste se jej museli dotknout rukou. Je tam soustava táhel a čepů pákového mechanismu. Zřejmě toto Řekové vyvinuli, aby více motivovali občany dávat odpad do kontejnerů. Nemusíte se tak bát, že si zašpiníte ruce při odhození odpadu. Stejně tak, pokud máte plné ruce, snadněji se vám kontejner otevírá. V třídění odpadu Řekové nejsou velcí přeborníci. Mají kontejnery na směsný odpad, tam hážou většinou vše a pak kontejnery na tříděný- tam se dávají dohromady plasty, sklo a papír. Ale opět řecká nedůslednost,  kartonové krabice nedokážou složit, rozřezat, a tak zabírají hodně místa a další odpad se do kontejneru nevejde. Stejně tak je většinou spousta nepořádku před kontejnery (to ale zase svědčí kočkám, ty jsou ve svém živlu).  Objevili jsme v Soluni pár recyklačních buněk (boudy, kde do otvorů můžete vhazovat jednotlivé typy odpadů), ale bylo jich velice málo a bez zájmu občanů.

Makedonie. Měj jsem ze školy ze zeměpisu zafixováno, že Makedonie je stát z bývalé Jugoslávie (leží v jižní části). Ten se ale nedávno oficiálně přejmenoval na „Severní Makedonie“. Makedonie je region, který leží krom bývalé Jugoslávie právě i zde – na severu Řecka a dokonce i v části Bulharska. Takže vlastně jsme byli v Řecku a zároveň v Makedonii. Řekové jsou patřičně na svůj makedonský původ i na osobu Alexandra Makedonského. Je to podobné, jako region Slezsko, který leží v ČR, Polsku a zasahuje také do Německa.

Vojenské prostory, role armády. Je v Řecku nepřehlédnutelná. Geografická poloha na výspě Balkánu vždy vyžadovala ostražitost a nutnost vojenské obrany. Řecko bylo i nyní je několik století ve stálém konfliktu s Tureckem (rozdílná mentalita, náboženství a turecká rozpínavost, dobyvačnost a krutost). Na pevnině jsme viděli hodně střežených vojenských objektů, cvičiště, kolony vojenských vozidel. A to jsme neviděli vojenské námořnictvo, které má na ostrovech své základny. Říkám si, že vstup Řecka i Turecka do NATO v dávné době bylo ze strany světových velmocí velice prozíravé nejen jako protipól tehdejšího  Sovětského Svazu, ale i proto, aby se Řekové a Turci mezi sebou nepovraždili. Ale i nyní, například v době uprchlické krize, si řecká i turecká pohraniční stráž mezi sebou dělaly naschvály. Napětí mezi těmito zeměmi je viditelné, například ozbrojení příslušníci okolo budovy tureckého konzulátu v Soluni. Mimochodem, v Řecku je u mladých mužů stále povinná vojenská služba.

Motorky, mopedy. Těch je v Řecku hodně, podobně jako v Itálii. Prohání se na nich hlavně mládež, hlavně v úzkých křivolakých auty ucpaných uličkách.

Anglický jazyk v Řecku. Za 20 let od předchozí návštěvy se toto hodně změnilo. Zatímco v roce 2005 narazit na anglicky mluvícího Řeka bylo vzácností, nyní se tam běžně anglicky domluvíte. S prodavačkou v obchodě, v bistru, s pokladní na nádraží, s řidičem v autobuse. Jednak Řekové pochopili, že jsou malý národ a pokud k nim jezdí tolik turistů, se prostě anglický jazyk naučit musí. A jednak spousta Řeků pracuje nebo pracovala v zahraničí, takže často mluví anglicky na úrovni rodilého mluvčího. Za 20 let vyrostla také skoro nová generace, která se anglický jazyk učí ve školách. Spíše byl pro nás problém rozluštit písmo v řecké cyrilici (jejich verzi azbuky), hlavně na potravinách. V Srbsku byla latinka oproti jejích „azbuce“ více rozšířená.

Pošta, pohlednice. Zatímco ze Srbska pohledy do ČR na 3 různé adresy dorazily do 5 prac. dnů po odeslání, doručení z Řecka trvalo o 2 týdny déle!! A to již jsem se s nimi chtěl rozloučit. Ano, opravdu z Řecka trvalo doručení pohledů do ČR 15 pracovních dnů = 3 týdny!!