Srí Lanka – země tajuplných příběhů a voňavého kari

Naše cestovatelská skupinka (2 dospělí a třináctiletý syn) už měla tuto destinaci vyhlídnutou nějakou dobu. Dokonce jsme již měli i stanovený itinerář a vyhlídnutá ubytování. Ale jak se říká: člověk míní a život mění, a proto na naši cestu na Srí Lanku došlo až v únoru 2026. Na přelomu dubna a května 2025 jsme využili akce Turkish Airlines a koupili letenky, které jsme měli již předem vytipované (jeden přestup v Istanbulu a brzký ranní přílet do Kolomba). Cena za jednoho byla v průměru 16 470 Kč (ještě jsme využili slevu z nalétaných mílí, syn Tomík využil studentskou slevu). Ano, vím, dá se koupit i za méně, ale dostali jsme se již do věku, kdy na dálkové přelety necílíme na low-costy, složité přestupy ani na odlety z jiných evropských měst než z Prahy.

Následně jsme ještě několikrát upravili itinerář. Původně jsme zamýšleli absolvovat klasický cestovatelský okruh: sloni v Pinnawale, Sigiriya, Kandy, vlakem do Nuwara Eliya, následně Ella, safari v Udawalawe a pak jih Talpe. Vyčleněných jsme i s cestou měli 16 dní. Nakonec jsme ale okruh obrátili. Důvody byly dva: profláknuté itineráře úplně nevyhledáváme, a hlavně zásah shůry, bouře Ditwah. Ta na konci listopadu 2025 způsobila rozsáhlé záplavy a sesuvy půdy, zničila spousty domů i celých vesnic, narušila na některých místech infrastrukturu a způsobila smrt stovek lidí. Museli jsme proto počítat s omezením na železnicích, okolí Kandy bylo totiž z obou stran odříznuté od vlakového spojení. Během vánočních prázdnin jsme nakonec itinerář dokončili, domluvili řidiče, zjistili vlaky a autobusy a půjčení skútrů. Také jsme si nastudovali, jak postupovat v případě zařizovaní srílanského řidičáku, ale o tom až později.

Itinerář: Rekawa (3 noci), Udawalawe (2 noci), Ella (2+2 noci), Nallathanniya (2 noci), Sigiriya (3 noci)

Legrační je, když si uvědomím, jakou původní představu o tomto okruhu jsme měli a jaká nakonec byla realita. Sice si před každou cestou zakazuji ukládat do paměti nějaké „představy“ z fotek z internetu, a hlavně srovnávat s jinými destinacemi. Tady si ale srovnání představ vs. realita dovolím vypíchnout. Přeci jen jsme tuto destinaci studovali několik let, přečetli spousty materiálů, a skutečnost pak byla diametrálně odlišná. Nechápejte mě špatně, určitě nechci říct, že by mě Srí Lanka zklamala, to určitě ne. Hodně překvapila a působila úplně jinak, než jsem si myslela, že působit bude. Potvrdilo se, že z fotek člověk nepozná, jak se na daném místě bude cítit a jak na něj bude působit. Především také nepozná, že lidé, kteří na fotkách můžou působit zasmušile až nesympaticky, jen promluví a okamžitě si vás získají. Že místní lidé, kteří sami téměř nic nemají, by se rozdali a od srdce se snaží, aby turisté odjížděli spokojení, aby šířili obraz své země jako místa, kde se sice živlům poručit nedá, ale oni vám ukážou cestu, jak místní přírodu poznat a zamilovat si jí. Zkrotit ji totiž nedokáže nikdo. Že i přes nějaké ty překážky má jejich země tolik co nabídnout i přes jeden nezpochybnitelný fakt. Nic tu není zadarmo. Není proto divu, že Srí Lanka je hluboce náboženská země. Většinovým náboženstvím je buddhismus (70% obyvatel), 13 % obyvatel tvoří hinduisté, 10 % muslimové (sunnité) a 7 % lidí věří v křesťanství. Mezi sebou se však tolerují, pomáhají si, a dokonce některá významná náboženská místa různá náboženství i sdílejí.

Den 1 + 2, 6.2. a 7.2.2026: Praha – Istanbul – Kolombo – Rekawa

Let Turkish Airlines z Prahy v 9:35 s dobrým servisem a následné pětihodinové čekání v Istanbulu uteklo bez nějakých větších obtíží. Let do Kolomba již trval déle, ale zato se letělo přes noc, takže celkem osm hodin, dva servisy a nějaký ten film, přílet před plánovaným dosednutím, vše na jedničku. Víza jsme si předem nezařizovali, na pasové kontrole se jen úředník zeptal, jak dlouho tu budeme a bylo hotovo. Toto byla ta jednodušší část cesty.

Za pasovou kontrolou jsme našli hnízdo bankomatů, vybrali jsme si dle recenzí ověřený bankomat People's Bank, kde jsme si vybrali bez poplatku za středový kurz ze dvou karet celkem 300 000 LKR (20 000 Kč). Také jsme s sebou měli z ČR 900 USD. Veškerá ubytování jsme měli zabookovaná s platbou na místě, částky jsme tak nějak odhadli a peníze nám vystačily úplně akorát.

Po výběru z bankomatu jsme měli v plánu zařídit si na okénku Temporary Driving License for International Tourists. Z ČR jsme měli s sebou zařízené mezinárodní řidičáky, ale všude jsme četli, že na letišti je lepší si za poplatek 2 000 LKR nechat ještě vystavit místní řidičák, když chceme řídit skútry, a že by celá procedura měla být rychlá. Času jsme měli dost, tak jsme si stoupli do fronty. Velice nemilé překvapení ovšem bylo, že poplatek za jeden řidičák se mezitím zvedl na 15 000 LKR! Třicet tisíc rupií (2 050 Kč) jsme za dva dny řízení skútrů opravdu dát nehodlali a rozhodli se, že nakonec dáme na informace z půjčovny, ze které nám pár dní před odletem psali, že nyní nově stačí mít u sebe ten mezinárodní. Poslali nám video, na kterém policejní náčelník jasně říká, že nyní nově stačí mezinárodní, a NEBO Temporary Driving License for International Tourists.

Před letištní budovou jsme nasedli do autobusu 187 (nebo spíše do dodávky s klimatizací), kterou jsme se nechali odvézt na konečnou zastávku Colombo Fort. Cesta stála 290 LKR (20 Kč) na osobu a trvala asi 40 minut. Překvapilo nás, že jsme v tomto autobusu byli jediní „bílí“ a že i místní platili stejnou částku za lístek. Bylo plno do posledního místečka a využívala se i sklápěcí sedátka v uličce.

Okolí autobusového nádraží Fort není zrovna malebné místo. Pohybují se zde pochybné existence, které na člověka mluví, když okolo nich projde. Když se zeptáte na cestu, nakonec ochotně poradí, tak pořád nevím, zda jen zdání klame a místní jsou nakonec hodní. Vlakové nádraží ve Fortu se nachází asi 5 minut chůze od konečné zastávky letištního autobusu, má několik nástupišť a je jednoduše přehledné. Využili jsme i místní toalety – byly zde dva druhy: placené v trochu lepším standardu a zdarma, což byla klasická špinavá díra v zemi. U okénka jsme si koupili lístky na vlak do druhé třídy na konečnou do městečka Beliaththa, odjíždějící v 10:30, s příjezdem do Beliaththy kolem třetí odpoledne za 650 LKR/os. (44 Kč). Na vyhledávání spojů jsme využívali oficiální stránky drah: https://eservices.railway.gov.lk...on?lang=en

Původně jsme měli políčeno na dřívější vlak, který měl jet kolem osmé, ale už doma jsme zjistili, že kvůli bouři a poničených kolejích je od listopadu mimo provoz. Udělalo se docela velké horko a dvouhodinové čekání se vleklo. Na nádraží na nás pokukoval bufet, ze kterého se linula vůně kari a mával na nás pán. Nakonec jsme pokušení odolali, báli jsme se, aby se pětihodinová cesta vlakem „nezvrtla“ na cestování na WC. Spokojili jsme se s našimi zásobami proteinových tyčinek a hroznového cukru, u stánku jsme si koupili jen vodu. Na cestu vlakem jsme se těšili, slyšeli jsem o ní samá superlativa o krásných výhledech, sezení v otevřených dveřích a milých lidech. No, osobní zkušenost byla trochu jiná.

Vlak přijel už dost plný. Všechna místa k sezení si úzkostlivě hlídali místní. Ti, kteří se nevešli na sedadla si chtěli stoupnout mezi otevřené dveře, takže zbyla jen místa uvnitř vagónu v uličce. Ve Fortu se měnila lokomotiva, takže kromě toho, že vlak přijel se zpožděním, a ještě se měnilo na poslední chvíli nástupiště, čekalo se s vypnutými větráky na rozpálených kolejích asi dvacet minut na novou lokomotivu. Než jsme se vůbec rozjeli, byli všichni v nacpaném vlaku zralí na omdlení. Pak jsme se rozjeli – krokem. Když to zkrátím, tak první část (asi dvě třetiny) cesty byly spíš utrpení. Vlak sebou, na to, že jel tak pomalu, na špatně udržovaných kolejích strašně házel. Člověk se musel držet oběma rukama, aby nespadl. Obzory byly spíše děsivé, všude kolem kolejí odpadky. Když jsme se přiblížili k moři, vypadalo zlověstně a rozbouřeně. Když jsme konečně ulovili místa k sezení a mohli si trochu odpočinout, začalo venku pršet. Zrovna jsme si psali se dvěma půjčovnami skútrů a přemýšleli, ke které se vydáme jako k první, když nemáme ten místní řidičák. Nakonec nám z obou psali, že bude stačit mezinárodní. Teď už jen, aby přestalo pršet, abychom nemuseli jet se všemi věcmi na motorkách v dešti a všechno bude fajn. 

Do Beliaththy jsme nakonec nedorazili s tak velkým zpožděním, usmlouvali jsme tuktuk do Tangalle, sedmikilometrovou cestu, na 1 000 LKR (70 Kč) a vyrazili do půjčovny, kupodivu, bez deště. Tento den nám tak úplně nebyl souzen, protože se nám zde poprvé za naši cestovatelskou éru stalo, že jsme museli odmítnout připravené motorky. Celou dobu ve vlaku jsem se bála, že problém budou řidičáky, že nakonec budeme muset jezdit autobusem nebo tuktukem, opak byl ale pravdou. Jedna z motorek měla místo klasické SPZky na kovovém plíšku jen dva cáry papíru v igelitech a druhá měla opravdu špatnou přední brzdu. Normálně jezdíme na čemkoliv, co brzdí, neřešíme ani rez, ani hlasité brzdy, ani nefunkční tachometr nebo palivoměr. Ale toto bylo i na nás moc. Brzdy jsou základ a papírové SPZ na nás jen upozorní každou hlídku. Vrátili jsme se na hlavní silnici, kde jsme si našli tuktuk za 200 LKR ke druhé půjčovně, kterou jsme měli vybranou. Po dobrodružnějším hledání jsme jí našli, půjčili si motorky, které měly naježděno přes 300 tisíc km, kňučely jim brzdy, ale fungovaly, a konečně jsme mohli vyrazit do cíle dnešního dne, ubytování v Rekawě. 

Jistě, mohli jsme si domluvit auto s řidičem, který by nás naložil na letišti a odvezl až do Rekawy. To bychom ale přišly o všechny zážitky tohoto dne. Neslyšela bych historky paní ve vlaku, vedle které jsem si sedla, když se konečně uvolnilo místo, a která mi vyprávěla, že před pár dny zrovna odešla do důchodu, že byla celý život učitelkou tance a ukazovala mi fotky ve svém telefonu, jak projezdila se svými tanečníky celou Srí Lanku.

Když jsme naložili na skútry všechny věci, zaplatili za tři dny pronájmu za oba stroje 15 000 LKR (1025 Kč), načepovali dvakrát do plna za 1940 LKR (133 Kč), mohli jsme konečně opustit město.

Doprava i osídlení řídlo, až se nakonec všude kolem nás objevila rýžová políčka. Po odbočení z hlavní silnice jsme se dostali do jezerní oblasti. Tenounká silnička tak akorát na šířku jednoho auta nás vedla kolem jezera, pozorovaly nás volavky a další vodní obyvatelé. Byl tu až neuvěřitelný klid. Zaměstnanci z ubytování Heaven in Satinwoods nás již vyhlíželi z vrat. 

Po celém dni jsme se konečně zastavili, posadili se ke stolu v krásné tropické zahradě, dostali jsme chladivé ručníky na otření rukou a ovocný welcome drink. Všichni zaměstnanci byli moc milí a v čele s velice komunikativním klučinou Chamim nám ukázali pokoj a vysvětlili vše potřebné. 

Po vybalení jsme se vydali na večeři do blízké rodinné restaurace Ruwani na naše první pořádné jídlo tohoto dne a konečně to vyhlášené srílanské kari. Naprostá exploze chutí, každá mistička s něčím jiným. Napoprvé jsme vyzkoušeli kari bez masa, jen zeleninové, a ještě kottu – nakrájené a osmažené placičky roti s masem a zeleninou. Objednali jsme si kromě pití jen dvě jídla a bylo toho pro nás tři až dost. Do této restaurace jsme zavítali pak ještě dvakrát a pokaždé jsme platili kolem 5-6 000 LKR (340-410 Kč) a doslova jsme se odkouleli úplně nacpaní.

Oblast Rekawy jsme si vybrali kromě toho, že je klidná, stranou od turistických míst, dobře položená, co se týká návaznosti do naší další destinace (Uduwalawe), především kvůli výskytu karet obrovských, které zde v sezóně na pláži kladou vajíčka. V docházkové vzdálenosti od hotelu se nachází Rekawa Turtle Sanctuary, kde je možnost s průvodcem, jakmile se setmí, na vlastní oči vidět želvu, která přijde na pláž naklást vejce. Tyto želví stanice jsou rozesety po celém jižním pobřeží, ale tato je opravdu komorní. Na druhou stranu je tu také druhý pohled na tyto stanice, které někomu mohou připadat trochu kontroverzní. Je pravda, že želva je někdy diváky natolik vyrušena, že vejce prostě nenaklade a vrátí se do moře. Veřejným tajemstvím je také, že místní „hlídači“ vejce po nakladení vykopou a pak je v líhni ukazují za peníze turistům, kteří si můžou vejce nebo čerstvě vylíhnutá mláďata vzít do ruky, nebo je vypustit na pláži do vody. Ať se na to člověk dívá, jak chce, je to nepřirozené zasahování do procesu zrození a porušování základních pravidel setkání s volně žijícími živočichy, a to zní, že se na ně nesahá. Na toto téma by se daly psát odstavce, ale zpátky k našemu prvnímu večeru. 

Po sedmé hodině se oficiálně na pláž již nesmí chodit, ale najdou se jiné cesty než oficiální vchod přes líheň. Některá ubytování jsou umístěná přímo na pláži, tak nevím, kdo by to tam celé hlídal, když pláž v Rekawě měří několik kilometrů. Základní pravidlo, kdyby přeci jen někoho napadlo se tam jít jen projít je, že úplné tabu je bílé světlo. Pořídili jsme si proto čelovky, na kterých se dá nastavit červené světlo, a to na svícení pod nohy úplně stačí. Potkali jsme na pláži pár takových výletníku, procházkářů, jako my. Na jedné straně pláže svítilo velké červené světlo, tak jsme se tím směrem vydali. Ve tmě kolem světelného kruhu stálo několik turistů, průvodce jim vykládal informace o želvách a uprostřed světelného kruhu ležela obrovská želva. Kopala si díru do písku, bylo na ní vidět, jak jí to vyčerpává. Chvilinku jsme se na ní zpoza hloučku turistů podívali a šli zpět. Zhodnotili jsme, že je to zázrak přírody a že je to divný pocit přihlížet. Jako by na porodním sálem stál hlouček turistů a díval se na porod. Možná to z ženského pohledu moc přeháním, ale ty obrovské oči té želvy ten hlouček lidí moc dobře viděly. Budoucí maminka je sledovala a hlídala si odstup, v případě nekomfortu byla připravená své úctyhodné dvě stě až třistakilové tělo rychle uchýlit zpět do rozbouřených vln.

Den 3, 8.2.2026: Silent Beach, Turtle Beach, Jungle Beach

Na prozkoumání jihu Srí Lanky jsme měli vyčleněné dva celé dny. Chtěli jsme najít nějakou hezkou pláž jen s pár lidmi, ideálně i s nějakým stínem pod palmou, kde by se dalo bezpečně koupat. Měli jsme nastudováno, že nemáme očekávat klasické koupací pláže, že moře může být hodně divoké, že spodní proudy jsou nevyzpytatelné. Měli jsme dokonce vymyšlenou strategii - nechodit do vody všichni najednou – když by někoho z nás chytil proud, základní pravidlo je nebojovat a nechat se proudem nést, ostatní zavolají pomoc. Bojovat s proudy je prý jistá smrt a dřív nebo později by proud člověka měl pustit. Ano, je to tak, naše heslo zní: „připraven není překvapen“ :D

Snídani na hotelu jsme měli domluvenou na půl osmou a byla famózní. Chami nám popisoval u každého chodu co je co. Prvním chodem byly úžasné palačinky plněné kokosem (ty se staly naší nejoblíbenější pochoutkou této dovolené) a k nim jsme dostali mističky s bůvolím jogurtem a medem a talíře s ovocem. Pak se ještě servírovala vajíčka a toasty. Bylo toho moc, tak jsme si ovoce vzali s sebou do batohu do krabičky s tím, že se nám ještě na pláži určitě bude hodit. Když jsme se chystali s věcmi do motorek, Chami i s ostatními nám pomáhali vyjet s motorkami. Ještě nám vyleštili zrcátka a u jedné motorky se jim nezdály brzdy (zase ty brzdy!) – zajeli s ní ještě pro jistotu na rychlou kontrolu k mechanikovi. Opravdu o nás měli starost, celá ta situace byla roztomilá, jsou hodně starostliví. Připadali jsme si, jako bychom odjížděli od babičky, když nám pak všichni mávali a přáli, abychom si užili den.

Po cestě jsme nakoupili pár základních věcí: vodu, malé banány a sušenky v malém supermarketu. Pak jsme ještě jednou stavěli u takové malé pekárny, kde jsme si koupili téměř od všeho něco. Později jsme zjistili, že kromě palačinek je vše plněné extrémně pálivými kari směsmi a těmto jídlům se říká Short eats. 

Prvním cílem tohoto dne byla Silent Beach. Parkovali jsme zadarmo až úplně dole u pláže, po cestě na pláži se majitelé malých bister snaží nalákat zákazníky, aby si u nich zdarma obsadili lehátka s tím, že si u nich něco objednají. My však zásob měli plný batoh a lehátky jsme nepotřebovali, tak jsme došli už na druhou stranu pláže, uvelebili se na písku a hurá do vody. Zpočátku jsme šli do vody oparně a řídili se naším heslem, ale pak jsme zjistili, že vlny tu sice jsou, ale proud člověka vrací zpět na pláž a nikoliv obráceně. Nikam jsme nespěchali, pláž byla moc příjemná, široká, slunce nebylo moc ostré (což jsme si mysleli mylně) a bylo nám hezky. Koupili jsme si na pláži kokos za 400 LKR (27 Kč), ujedli něco z pálivých zásob a po druhé hodině vyrazili na našich strojích na další zastávku.

Chtěla bych se ještě vyjádřit k místní dopravě. Jak jsem již říkala, jsme zvyklí na kdeco, jsme vyježdění, opatrní, ale doprava tady je šílená. Nejvíce nebezpečné jsou autobusy. Jedou hlava nehlava do protisměru, do zatáček, jedou rychle, agresivně, bez skurpulí. Asijské pravidlo „kdo troubí, jede“ je tady ještě doplněno pravidlem „vetší má přednost“, a to doslova. Od motorek se očekává, že zastaví ve škarpě, uhnou, nepřekáží. To jsme pochopili hodně rychle, dali si mezi sebou rozestup, před každou zatáčkou jsme se rovnali automaticky ke krajnici a jeli tak, abychom mohli při každé příležitosti prostě uhnout, a nebo zastavit.

U Turtle Beach jsme byli navedeni na placené parkoviště za 400 LKR (27 Kč), zdarma tu v úzké uličce parkovat nešlo. Tato pláž na nás tak nezapůsobila, bylo na ní podstatně více lidí. Sem jsme ale nejeli kvůli jen tak nějakému plavání. Jak již název napovídá, ve vodě tu plavou želvy a dá se k nim doplavat krásně přímo ze břehu. Z domova jsme si přivezli dva šnorchly a brýle, vystřídali jsme se tedy u jedné opravdu veliké želvy, kterou jsme notnou část měli jen pro sebe. Plavali jsme u ní a pozorovali jí, jak se krmí chaluhami a čas od času se nadechuje nad hladinou. Byl to krásný zážitek. Obzvlášť, když se na člověka kouká těma svýma vševědoucíma očima. Dojedli jsme pálivé short eats s tím, že máme ještě nějaký čas do západu slunce a dala by se stihnout ještě jedna zastávka, obzvlášť, když jí máme po cestě.

Měli jsme vybranou pláž Jungle Beach. Legrační byla cesta k ní, navigace nám trochu pomotala hlavu, ale s pomocí místních jsme konečně našli místo, kde nechat motorky (prakticky v lese). Samozřejmě nás to podle názvu mohlo napadnout, ale i tak nás překvapilo, že se k ní dá dostat jen krátkou procházkou džunglí. Na pláži jsme byli téměř sami, celou jsme ji zprava doleva prozkoumali a strávili zde podvečer. Nakoukli jsme za roh a zjistli, že vedlejší záliv vůbec nevypadá špatně. Byla tam další o dost větší pláž, téměř bez lidí, s jednou malou restaurací, houpacími sítěmi, a hlavně vypadala chráněná, protože byla celá ve tvaru písmene U. Řekli jsme si, že se na ní podíváme na satelitních mapách, že bychom se sem vydali další den.

Na ubytování jsme se vrátili za tmy, večeřeli zase v Ruwani – kari mělo trochu jiné chutě než předchozí den, takže super.

Den 4, 9.2.2026: Ranlakshmi Paradise Beach

Ráno jsme zjistili, že včerejší slunce na našich ramenou a dalších částech zanechalo červené stopy, tak jsme si na výpravu na Paradise Beach přibalili trička do vody. Po úžasné snídani, při které jsme pozorovali u krmítka pískající veverky, různě zbarvené ptáky, a dokonce i páva, jsme se zastavili v pekárně pro palačinky. Tentokrát jsme pálivé taštičky vynechali. Zase jsme trošku tápali, kde zaparkovat, ale s pomocí místních a směrovek jsme místo našli. Sešli jsme dolů po značené pěšince, prošli doslova po zápraží restaurace, ze které se na nás usmíval majitel, který zde v patře bydlel.

Pláž byla překrásná. I když se nám předchozí den na Silent Beach líbilo, tato byla ještě hezčí. Palmy se nakláněly nad zlatavý písek a vytvářeli stíny, modré moře netvořilo po ránu zatím téměř žádné vlny, a lidí by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Obsadili jsme si jeden „obýváček“ pod stromy na konci pláže a celý den si tu užívali klid. Plavali jsme, prozkoumávali zákoutí, koupili si od místního rybáře jednu malou mušli na památku, a nakonec jsme i zavítali do restaurace a u usmívajícího se majitele jsme si objednali velkého chňapala červeného (red snapper) připravovaného na ohni, ke kterému nám ještě připravil brambory a vynikající zeleninový salát. Platili jsme 6 000 LKR (410 Kč). S panem majitelem jsme si povídali a zaujalo nás, že rozumí česky a moc dobře zná Prahu. Říkal nám, že deset let pracoval v centru kousek od Náměstí Republiky a že si Prahu zamiloval. Všimli jsme si, že na Srí Lance je dost obvyklé, že mladí lidé po škole vycestují na pracovní víza do zahraničí, například do Jižní Koreje nebo do arabských zemí na pěti až desetiletý kontrakt, vydělané peníze investují do vlastní restaurace, vybudují apartmány nebo koupí auto, a pak sami podnikají.

Když jsme se vrátili do Heaven in Satinwoods, bylo ještě světlo. Vydali jsme se proto prozkoumat za světla naši pláž v Rekawě. Mířili jsme původně sledovat západ slunce, ten ale kvůli podvečernímu smogu a mrakům nebyl vidět. Pláž je opravdu obrovská, široká, divoká. Není divu, že si jí želvy tak oblíbily, lidem se tu totiž moc nelíbí, a ony tu pak mají klid. Jako východ z pláže jsme použili průchod okolo Turtle Sanctuary. Působila opravdu komorně, myslím si, že pokud někdo chce vidět želvy s průvodcem, prohlédnout si muzeum a vidět nějaká ta mláďátka, tato líheň je jedna z těch přívětivějších. My sem ale nemířili, jen jsme prošli kolem do naší oblíbené restaurace Ruwani. Tentokrát jsme si objednali rybu upravenou jako „devilled“: s omáčkou, která obsahuje sójovku, rajčatový protlak, zázvor, česnek a ocet.

Den 5, 10.2.2026: Tangalle - Udawalawe

Naprosto famózní snídaně s bůvolím jogurtem byla tento den ještě doplněná tzv. hoppers - tradiční srílanské tenké palačinky ve tvaru mističky, připravované z fermentovaného těsta z rýžové mouky a kokosového mléka, které jsou typické křupavými okraji a měkkým středem.  Po snídani jsme zaplatili za pobyt za 3 noci se snídaní pro tři osoby 178 USD (3 030 Kč) a běželi zabalit krosny.

Kolem deváté jsme měli domluvené vrácení motorek přímo na autobusovém nádraží v Tangalle. Bratr majitele půjčovny dorazil včas, vrátil nám zálohu 50 USD a s úsměvem jsme se rozloučili. Přešli jsme silnici na autobusové nádraží, zeptali jsme se nějakého pána, aby nás nanavigoval, že se potřebujeme dostat do Uduwalawe. Potvrdil nám, že platí informace, kterou jsme měli zjištěnou předem, a to, že budeme muset přestoupit ve městě Embilipitiya. Když autobus do Embilipitiye přijel, pán na nás už mával. Autobus sám o sobě byl super zážitek: krásně vyzdobený a polepený, se světýlky a hlasitou hudbou. Doslova cirkus na kolečkách. Průvodčí nám za jízdy prodal lístky, celkem jsme za všechny tři platili 460 LKR (32 Kč) a cesta trvala něco přes hodinku. Autobus jel rychle,  „trhal asfalt“, projížděli jsme krásnou krajinou. Kochali jsme se výhledem na rýžová políčka, které lemovaly kokosové palmy a banánovníky. Místní, především ženy, byly krásně oblečené a všichni se usmívali. Zapovídali jsme se s nějakým pánem, kterého naše cesta po jejich krásné zemi velice zaujala, především náš plánovaný výstup na Adamovu horu.

Autobusové nádraží v Embilipitiyi je celkem velké, mnohem větší než v Tangalle. Odchytili jsme tam pána, který nás doprovodil na správný autobus do Uduwalawe. Tento druhý autobus už nebyl tak pěkně vyzdobený, sedačky měl potrhané a průvodčí byl pěkný syčák. Za patnáctiminutovou jízdu chtěl za tři lístky téměř stejnou cenu, jako jsme platili předtím, ale to jsme jeli hodinu: 450 LKR (31 Kč) a nedal nám žádný lístek. Ale co člověku zbývá – hádat se s ním o desetikoruny? Vystoupit? Zaplatili jsme se slovy, že chceme jet na zastávku R.E.T. Junction. Po chvíli autobus zastavil a milý pan průvodčí na nás mává, že jsme na místě a máme vystoupit. Vzápětí jsme ale zjistili, že nás z autobusu vypoklonkoval na špatné zastávce. Chtěli jsme na R.E.T. Junction a on nás vyložil na Udawalawa Junction. Zda to udělal úmyslně nebo zda šlo o záměnu a jen nám špatně rozuměl, už jsme něřešili. Potřebovali jsme dopravu ještě na zbývajících tři a půl kilometru. Usmlouvali jsem tuktuk za čtyři stovky (27 Kč), krosny hodily na střechu do ohrádky a jelo se. Zasmáli jsme se, že na každé dovolené se nějaký ten vykutálenec najít musí, jinak by to nebyla správná výprava, a že doufáme, že se pan průvodčí těmi penězi zadusí, inu, karma je zdarma a obzvlášť na Srí Lance. Pán asi není budhista, protože by toto nikdy věřící neudělal.

V ubytování Wild Safari Nest jsme byli i po všech peripetiích nakonec dříve, než byl plánováný check-in, ale to vůbec nevadilo. Vřelé přivítání od správce, který se jmenoval Hansi, bylo příjemné. Dostali jsme čerstvý fresh jako welcome drink, pokoj byl opravdu moc pěkný. Mile nás překvapila cena: necelých 43 USD (910 Kč) za dvě noci se snídaní, prostorným pokojem pro tři a hlavně, s bazénem. Ubytování je komorní, jsou tam jen 4 pokoje, hlavní devízou kromě krásného bazénu je to, že ubytovatelé jsou ochotní zařídit půldenní safari za velice dobrou cenu. Byli jsme domluveni na následující ráno na soukromé auto jen pro nás tři za 10 000 LKR (684 Kč). Vstupné do parku se platí zvlášť, pro nás tři to bylo 32 000 LKR (2190 Kč). Pravda je, že vstupné pro turisty jsou na Srí Lance všeobecně vysoké, s tím je potřeba dopředu počítat.

Ubytovali jsme se a hned jsme si šli vychutnat odpolední sluníčko k bazénu, kde jsme byli téměř celé odpoledne sami. K večeru jsme se vydali do městečka na křižovatku R.E.T. Junction pro zásoby a navečeřet se. Městečko nebo spíš vesnice je maličká, za celý večer jsme potkali jen jeden pár turistů, jinak samé místní. Čekali jsme kvůli blízkému safari zástupy turistů, ty jsme ale nikde neviděli. První občerstvovací zastávka, která nás zlákala, byl ovocný stánek hned na křižovatce. Místní dědoušci zde prodávají ovoce a připraví z něj i čerstvé smoothie. Sklenice byly veliké a cena lidová – za tři čerstvé džusy jsme platili 900 LKR (62 Kč). Prošli jsme si hlavní silnici na obě strany, viděli školu, poštu a pár obchůdků. Nakukovali jsme do jednoho stánku s občerstvením a přemýšleli, jakou dobrotu tam připravují. Všimli jsme si totiž, že několik místních na skútrech přijelo nakouknout, paní jim řekli, že to ještě nemají usmažené, a tak se vraceli opakovaně. Že by místní měli tento stánek tak oblíbený, že by nedočkavě vyhlíželi, až ty dobroty paní připraví? Tak to musíme mít! Paní nerozuměly anglicky ani slovo, ale byly nadšené z bílých zákazníků. Dali nám svoje židličky, abychom si mohli při čekání sednout, někde sehnaly i tác a plastové misky, dokonce i lžíce. Stánek totiž není vybavený na zákazníky, kteří se chtějí najíst u nich, vždyť jen vydávají hotové jídlo do pytlíků. Jako by slovo, že něco nejde nebo nemají prostě neexistovalo. Smažili tam dva druhy koulí z těsta, jedny z čočkového dhalu a druhé jakoby slané koblížky, k tomu se dává pálivá směs z kokosu s čili. Ještě měly v nabídce dva druhy cizrnového salátu, jeden více a jeden méně pálivý. Ochutnali jsme všechno, byl to naprostý luxus. Kolem nás chodili pejsci, běhala holčička s panenkou, přijížděli místní pro jídlo do pytlíků. Sledovali jsme šrumec, paní se na nás usmívaly, přidávali nám další a další jídlo, až jsme byli dosyta navečeření. S mastnými prsty jsme zaplatili 400 LKR (28 Kč), vrátili se na ubytování a šli brzy do hajan. Ráno jsme měli vyjíždět v 5:00.

Den 6, 11.2.2026: Udawalawe – safari

Brzké vstávání nám ani moc nevadilo, spalo se nám dobře. Hansi pro nás měl připravenou malou svačinu na cestu - banány, sušenky a vodu. Přivítali jsme se s řidičem a jelo se. Byla ještě tma a my byli rádi za mikiny, které nám poradil Hansi, ať si vezmeme. V otevřeném džípu dost foukalo. Když jsme u vstupu na pokladně zaplatili a naše auto se postavilo do fronty k hlavní bráně, začalo se pomalu rozednívat. Brána se otevírá v šest. Za bránou je několik možností, kudy jet. Celá fronta aut se tedy ihned za vjezdem rozjede do různých stran a člověk má pocit, že tu nakonec ani tak moc lidí není. Park je obrovský, rozkládá se na ploše více než 30 hektarů. Založen byl v roce 1972, volně se v ní pohybuje přibližně 500-600 slonů. Jedná se o opuštěné teakové plantáže, opuštěnou zemědělskou půdu a savany v okolí volní nádrže Udawalawe, hlavní typy vegetace v parku zahrnují suchý smíšený stálezelený les, říční les, křoviny, travnaté porosty a keře. Jedná se o prostředí na pomezí suché a vlhké oblasti, kde se různým druhům zvířat moc líbí, a především se dají díky otevřené krajině dobře pozorovat. Nachází se zde kromě slonů například buvoli, krokodýli, jeleni skvrnití, příležitostně i leopardi a různé druhy ptáků včetně pávů. Ideální čas na návštěvu je brzy ráno, protože přes poledne se zvířata obvykle schovají do stínu a odpočívají.

Kousek za hlavní branou na nás čekali připravení první vítači. Dva mladí sloní samci, puberťáci, moc dobře vědomi si toho, že návštěvníci obvykle přijíždějí vyzbrojeni svačinami. Nejprve se jen tak nenápadně ochomítali kolem džípů a ochotně se nechali fotit, a pak jen tak jako by nic choboty zabloudili do aut mezi sedačky a hledali ukryté svačinky. Nějaký ten banánek by přišel k chuti. Řidiči džípů je ovšem moc dobře znají, takže mladíci nakonec odešli s nepořízenou. Naše auto po setkání se sloními puberťáky na další křižovatce odbočilo z hlavní cesty, osamělo a prodíralo se po hrbolatých nerovných cestách mezi keři a nízkým porostem. Náš řidič hledal zvířata, ukazoval nám ptáky, popisoval stromy a k výkladu používal encyklopedii. Potkali jsme šakala, jeleny, nějakého příbuzného jezevci, pávy, zelené ptáčky s dlouhým zobákem (vlhy indické - Asian Green Bee-eaters) a orla proměnlivého (Hawk-Eagle). Zahlédli jsme i slona, který se před námi rychle schoval do křoví.

Pak jsme zamířili k obrovské vodní nádrži, u které jsme hned na začátku narazili na krokodýly. Na první pohled jsme nejprve nevěděli, proč zastavujeme. Mysleli jsme si, že u vody leží jen nějaké hromady hlíny. Až při bližším pohledu jsme v hromadách rozeznali velké krokodýly – geniální maskování. V dálce až skoro u horizontu jsme viděli několikačlenná stáda divokých slonů, která z dálky v bezpečí za vodní hladinou nádrže sledovala skrumáž džípů. Objeli jsme nádrž z druhé strany a tam už se vytrvale krmil úhledně zarovnanými klubíčky trávy dospělý slon. Jedno klubíčko si (asi jako ochranu proti slunci, které už začínalo nabírat na síle nebo pro pobavení diváků) chobotem zamotal a dal si ho na hlavu. Z džípu jsme pozorovali, jak slon trpělivě nejprve trávu oběma předníma nohama trhá, pak s pomocí chobotu vytvaruje klubíčko, které si chobotem následně dá do pusy a spokojeně sežvýká. Procházel se kolem džípů, užíval si obecenstvo a zvědavýma očima nás pozoroval. Vzápětí se z křovin vynořila tříčlenná sloní rodinka, dva dospělí s mláďátkem. Pásli se úplně stejným způsobem, tvarovali si z trávy klubíčka. Mláďátko se drželo maminky, ale nijak moc se nebálo.

Když se sloni posunuli mimo náš zorný úhel, vydali jsme se pomalu směrem zpět ke vstupní bráně do parku. Po cestě jsme ještě potkali dva zvědavé sloníky, možná, že to byli ti stejní, kteří nás ráno vítali u vstupu. Jeden z nich nám chobotem prošacoval džíp, ale měl smůlu, banány jsme už snědli. Poslední zvířata, která jsme v parku viděli, byli buvoli. Celé stádo se chladilo v bahnité koupeli a ani jim diváci vůbec nevadili. Ve vodě jim bylo asi moc fajn, protože teploty už opravdu stoupali. Když jsme se džípem vraceli zpět na ubytování, potkali jsme pána, který po silnici vedl další stádo buvolů. Zajímavé na tom bylo, že všechna auta se prostě situaci přizpůsobila, zpomalila a objela je, až když byla příležitost. Nikdo netroubil, nikdo se nerozčiloval. Ne jako u nás.

Hansi nás na ubytování již vyhlížel a vyptával se, jak jsme byly spokojení. Měl za nás radost, že jsme viděli tolik zvířat a začal spolu s manželkou připravovat naši snídani. Ovoce, toasty, vaječné omelety, hoppery a naše oblíbené palačinky. Naše prázdné žaludky přesně tohle potřebovaly.

Odpoledne jsme strávili u bazénu, od pěti hodin jsme měli s manželem domluvenou masáž. Vyzvedl nás tuktuk a odvezl až na místo, Tomík zůstal na pokoji. „Masážní salón“ byl zahradní domek u rodinného domu a museli jsme chvilku počkat na manželku majitele, která pospíchala z práce. Pán masíroval manžela, paní mě. Klasická srílanská ájurvédská masáž nás lákala moc, i když jsme její cenou tedy moc mile překvapeni nebyli. Prověřovali jsme si cenové možnosti v okolí a zjistili, že cena, za kterou nám masáž zařídil Hansi, je v této oblasti normální. Za oba dva za hodinovou celotělovou masáž jsme zaplatili i s odvozem tam a zpět 16 000 LKR (1094 Kč). S řidičem tuktuku jsme se domluvili, aby na nás počkat před hotelem, vyzvedli jsme Tomíka, a ještě nás odvezl zpátky na křižovatku do vesnice. Chtěli jsme se navečeřet v restauraci, kterou jsme měli vyhlídnutou z předchozího dne: Bath Gedara Restaurant. K jídlu jsme si od dědoušků z vedlejšího zelinářství přinesli freshe a dali jsme si kari a k němu rýžovo-kokosové válečky se směsí z červené cibule a čili. Jídlo bylo moc dobré a platili jsme kolem 3 000 LKR (200 Kč).

Den 7, 12.2.2026: Udawalawe – Buduruwagala - Diyaluma Falls – Ella

Po vydatné snídani na nás čekal domluvený řidič, opět zamluvený přes Hansiho. Původně nás měl jen odvézt do Elly, což by pro něj znamenal půlden práce, a původní domluvená cena byla 11 000 LKR (750 Kč). My jsme se s ním ale nakonec domluvili na celém dni. Přidali jsme ještě dvě zastávky s docela významnou zajížďkou a celková cena pak byla 19 000 LKR (1300 Kč).

Naší první zastávkou byly starobylé sochy vytesané do skály – Buduruwagala. Dominantou tohoto místa je obrovská skalní stěna (vysoká asi 20 metrů), do které je vytesáno celkem sedm soch Buddhy a dalších postav. Tyto sochy pocházejí z 9. nebo 10. století, uprostřed se nachází nejvyšší postava – stojící Buddha o výšce přibližně 16 metrů, která stále nese stopy svého původního štukovaného oděvu a dlouhý oranžový pruh naznačuje, že byla kdysi pestře natřena. Jedná se o nejvyšší stojící sochu Buddhy na ostrově.

Zaplatili jsme vstupné 1 000 LKR za dospělého a 500 LKR za Tomíka (celkem 2 500 LKR = 170 Kč), manželovi u vchodu půjčili šátek přes ramena za 100 LKR (6,80 Kč) a šli jsme si prohlédnout areál. Místo působilo poklidně, návštěvníků bylo jen pár. Po stromech se proháněly opice. Před sochami jsme si museli sundat boty a bylo příjemné chodit naboso po vyhřátých skalách. Nafotili jsme si místo z různých úhlů, pozorovali místní věřící, kteří se chodili Buddhovi poklonit a nosili mu květiny a různé oběti.

K Diyaluma Falls jsme dorazili asi kolem jedné hodiny. Řidič nás vyložil u odbočky z hlavní silnice, kde na nás čekal. Kilometr a půl jsme ušli asi za půl hodinky, u budky jsme zaplatili vstupné 350 LKR/os. (celkem 1 050 LKR = 71 Kč) a zamířili nejprve nahoru ke koupacímu jezírku, od kterého jsme pak podél řeky postupovali níže k dalším úrovním vodopádu.

Místo je to překrásné, jediné, co nám vadilo, byli další návštěvníci. Bezohlednost a hlučnost turistů byla občas až zarážející. Dokázali jsme si představit jen si sednout na okraj vodopádů a vstřebávat tu překrásnou přírodu kolem nás, ale vždycky se našel nějaký křičící skokan ze skákacího místa nebo ječící skupinka zralých žen, které při skupinové fotce nepochopitelně musely vyluzovat zvuky až nelidské. Když jsme došli k nejnižšímu a nejvíce fotogenickému a dechberoucímu místu, počkali jsme si, až skupina žen s průvodci konečně opustí areál. Pak nastal až neuvěřitelný klid. Sedět nahoře nad přepadem u druhých nejvyšších vodopádů na Srí Lance, 220 metrů vysokých a kochat se výhledem do okolí, bylo překrásné. Můj strach z výšek mě ani kluky nepustil moc blízko ke kraji, ale i tak jsme si roztáhli deku a nasvačili se.

Po cestě autem do Elly se mi udělalo celkem špatně. Cesta byla samá zatáčka, brzda, plyn, vyhýbání se autobusům. V Elle byla zácpa, a když jsme se proboxovali do její horní klidnější části Kitha Elly, náš řidič měl co dělat. Příjezdová cesta k našemu ubytování byla uzoučká a strmá. Nakonec jsme mu řekli, že zbytek už dojdeme, že nemusí zajíždět dál. Rose Dale Homestay Ella stojí přímo u vlakových kolejí a nevede sem pořádná příjezdová cesta. Zato je to velmi klidné místo s překrásným výhledem do údolí a na Ellu. Měli jsme na dvě noci zamluvený nově postavený apartmán v horním patře. Majitelé už nás vyhlíželi. První, co člověku vyrazilo dech, byla terasa. Citlivě navržená a zařízená tak, aby zapadala do okolní krajiny. V prostorném apartmánu jsme měli kuchyňku s ledničkou, gauč, dvě manželské postele s moskytiérami a velikou koupelnu. Postele byly tak skvěle umístěné, že z nich člověk viděl přímo z francouzského okna ven. Na terase se vyjímaly dvě super pohodlná proutěná křesílka a houpačka zavěšená ke stropu. Moderní decentní osvětlení umožňovalo člověku trávit na terase čas i po setmění. Za dvě noci se snídaní jsme platili 143 USD (3 030 Kč) a nelitovali jsme jediné koruny. 

Mladá paní majitelka, která se spolu s rodiči stará o své hosty (o patro níž jsou ještě další dva pokoje), nám přinesla na přivítanou horký čaj z místních plantáží a kokosové sušenky. Přišel nám vhod, přeci jen jsme se přesunuli do hor a podnebí je tu chladnější než na jihu. Oblast Elly se nachází více než 1000 metrů nad mořem. Než jsme si vybalili věci, venku začalo pršet. Půjčili jsme si připravené deštníky a vyrazili jsme na večeři do maličké rodinné restaurace Garden View Restaurant kousíček od nás po kolejích. Docela dost pršelo a na jídlo jsme dlouho čekali. Po kolejích kolem nás projel vlak, což nám připomnělo, že právě vlak a koleje jsou hlavním lákadlem této lokality. Když panímáma přinesla objednané zeleninové a kuřecí kari, byli jsme už docela zmrzlí. Porce byly opět velkorysé, a to kari bylo báječné. Pálilo docela dost (mělo být nepálivé), ale právě díky své pálivosti nás pořádně zahřálo. Koupili jsme si ještě lahev vody platili jsme kolem 2 000 LKR (136 Kč).

Po sprše nás čekal menší šok. Tomík se posadil na postel, něco ho zasvědilo na kotníku, a tak se podrbal. Nahmatal ale něco slizkého. Lekl se, podíval se na svoji nohu a po prostěradle se plazila PIJAVICE. Musel jí mít zakousnutou na noze celé odpoledne už od vodopádů! Měla asi tři centimetry, byla pěkně napapaná, a když na ní Tomík sáhl, tak se pustila. Nikdo z nás nikdy pijavici neviděl, až teď. Byli jsme úplně v šoku a nedokázali jsme pochopit jak to, že jsme si jí nevšimli ani při sprchování! Koukali jsme na ní úplně konsternovaní, ona se tam plazila po prostěradle a snažila se schovat. Vzali jsme jí do ubrousku a spláchli do záchodu. Rána Tomíkovi dost krvácela a krev nechtěla vůbec přestat téct. Vydezinfikovali jsme mu jí a několikrát vyměnili náplast. Rána nebyla veliká, ale pijavice mu do ní vypustila látky proti srážení krve. Ještě se mu opakovaně otevírala několik dní a doteď tam má jizvu. Popravdě, když jsem viděla slizkou plazící se pijavici v posteli, málem jsem „vrátila“ večeři. Když jsme se uklidnili, hystericky jsme se začali smát, že teď už chápeme upozornění z různých zdrojů, že v Elle jsou pijavice.