Srí Lanka – země tajuplných příběhů a voňavého kari

Den 8, 13.2.2026: Ella Rock – Demodara - Nine Arches Bridge

V noci déšť, který se spustil k večeru, naštěstí přestal. Vstávali jsme v půl páté ráno a kolem páté jsme vyrazili. Náš cíl byl Ella Rock, odkud jsme chtěli pozorovat východ slunce. Trasa měřila kolem čtyř kilometrů. Vyráželi jsme za tmy, a věděli jsme, že cesta není dobře značená. Říká se, že na některých místech bývá značená špatně, a to úmyslně. Místní „chytráci“ se snaží turisty úmyslně zmást, aby si mohli zahrát na průvodce a vydělali. Byli jsme vybavení čelovkami a offline mapami. Zpočátku se jde po kolejích, ale hned na první odbočce jsme samozřejmě odbočili špatně. Nikde ani jediný turista, jen místní pán vykoukl z domu a volal na nás, že máme jít opačně. Málem jsme  mu zabloudili do rýžového políčka. Tak tento pán asi nebyl ten zlý, o kterých se všude psalo. Na další odbočce jsem zase šli špatně – minuli jsme odbočku a pokračovali rovně. Díky tomu jsme si celou trasu prodloužili. To jsme celí my, ale na naši obranu musím říct, že nikde nebyl ani živáček a byla tma jako v pytli. Pro tuto oblast platí, že na vrchol vede cest hned několik, tak jsme se ničeho nebáli a pokračovali dál. Když se začalo na nebi rozednívat, pochopili jsme dvě věci. Za prvé, že zřejmě bude zataženo, takže asi východ slunce neuvidíme. Za druhé, že jsme ve skluzu a nestíháme. Pro poslední úsek cesty jsme si vybrali kratší ale strmější cestu. S každým další krokem jsme si svlékali vrstvy oblečení, doplňovali glukózu a tekutiny a nemohli popadnout dech. Když jsme konečně došli k budce, ve které se prodávali lístky – 930 LKR/dospělý, 470/dítě (celkem 2 330 LKR = 157 Kč), zahlédli jsme na vrcholu pár dalších ranních ptáčat a místního strážce – pejska. Na vyhlídce fučel silný ledový vítr a jak jsme předpokládali, východ slunce nebyl skrz mraky vůbec vidět. Posadili jsme se na zem a začali hledat vrstvy oblečení, abychom si je zpět oblékli. Jakmile jsem si sedla, všimla jsem si, že mám ponožku od krve. Řekla jsem si, že je to divné, protože nemám žádný puchýř a ani mě nic nebolí. Když jsem si botu rozvázala, málem jsem omdlela. V botě jsem měla pěkně nacucanou pijavici. Snažila jsem se zhluboka dýchat, zavřela jsem oči a křičela na Tomíka, aby mě to vyndal, že jinak omdlím. S pomocí papírových kapesníčků mi jí dal pryč. Všiml si nás jeden průvodce, který tam byl s jinými turisty a poradil mi, abych si sundala boty, důkladně si je prohlédla, sundala si i ponožky a podívala se případně po dalších. Kromě toho, že jsou odporné, jsou i pěkně mazané. V přírodě totiž číhají úplně maličké a nabydou na velikosti, až když se napijí. Ty příšery se mi zakously do kůže skrz ponožky, napočítala jsem jich celkem šest. Ty ostatní byly ještě hodně malé, prozradily je hlavně fleky na ponožkách. Kdybych si ten den nevzala bílé, možná bych je ani nenašla. Vůbec totiž nejsou cítit. Měla jsem podobnou zkušenost jako Tomík – krvácení se nechtělo zastavit a jizvičky mám doteď. Vydezinfikovala jsem rány a zalepila několika náplastmi. A především jsem se snažila ten šok vydýchat. Když jsem se uklidnila a kluci si prohledali svoje boty (nenašli kupodivu nic), vyfotili jsme z vrcholu nějaké fotky a vydali se zpět dolů, tentokrát po hlavních značených cestách. Těch pár ranních ptáčat, která také vstávala na východ slunce, už bylo pryč a my jsme se potulovali po lesích zase sami.

Došli jsme na jedno místo, odkud byl překrásný výhled do údolí, na malou Adamovu horu a na vrchol, ze kterého jsme zrovna přišli. Není čemu se divit, že tu často prší. Místní příroda by nikdy nebyla tak překrásná, kdyby tu nebylo tolik vláhy.

Značená cesta nás dál vedla čajovými políčky a přes most až ke Small Rawana waterfall. Od vodopádu byl výhled na celou Ellu jako na dlani. Cesta zpět podél kolejí byla malebná, zelená, a dokonce na nás chvilkami vykukovalo sluníčko.

Na pokoji jsme se osprchovali a pořádně prohlídli. Žádnou další pijavici jsme už naštěstí nenašli. Zato oblečení od krve a bahna už nutně potřebovalo vyprat. U báječné a vydatné snídaně s nádherným výhledem do údolí jsme sledovali opičí rodinku, která dole v údolí skákala ze stromu na strom a užívala si krásný den. Požádali jsme paní majitelku, jestli by nám nemohli vyprat oblečení a dali jsme jí skoro všechno, co jsme s sebou měli. Vůbec to pro ni nebyl problém. Fleky od krve jí ani nepřekvapily, hned věděla, že to byly „leeches“.

Dalším bodem tohoto dne bylo projet se vlakem dvě zastávky, z Kitha Elly přes Ellu do Demodary, především pak přes ikonický most Nine Arches Bridge. Mířili jsme na odjezd vlaku z Kitha Elly v 11:15. Jízdenky do druhé třídy stály 50 LKR/os. (celkem 150 LKR = 10 Kč). Vlak přijel s asi dvacetiminutovým zpožděním a úplně nacpaný. Lidé téměř vypadávali ze dveří. Vmáčkli jsme se do jedněch dveří, mezi kterými jsme už zůstali kvůli výhledu. V Elle se asi polovina cestujících obměnila. A tady nastala ta pravá zábava. Všichni chtěli vidět ven, až pojedeme přes Nine Arches Bridge, což ale nebylo možné. Nastaly dohady, střety a jedna i celkem vyostřená situace, když v tunelu těsně před mostem Nine Arches jeden rozčílený Rus začal do manžela doslova kopat, aby ho pustil mezi dveře. No opět turisté, kteří nemají hranice, protože přeci oni mají právo na vše a my na nic. My ten most přeci chtěli vidět taky…až když si toho muže manžel vyfotil a řekl mu, že ho nahlásí na policii, odtáhla ho jeho manželka někam jinam.

Příjezd na samotný most byl zajímavý. Takový dav lidí, kteří tam čekali, tleskali, pískali, fotili, nás až zarazil. Kde se jich tu tolik vzalo? Vlak jel po mostě krokem, jako by celebrity přijížděly na festival. Atmosféra byla elektrizující. Na další zastávce v Demodaře vystoupila naprostá většina cestujících a rozprchla se do připravených aut, autobusů, tuktuků. Do všeho, co mělo kola. Našeho milého Rusa s manželkou jsme samozřejmě také viděli. Podařilo se nám usmlouvat cenu 1500 LKR (100 Kč) za sedmikilometrovou cestu tuktukem zpět do Elly.

Když jsme vystoupili v centru, mírně pršelo. Rozhodli jsme se, že strávíme odpoledne, když není úplně ideální počasí, prozkoumáváním obchodů se suvenýry. Nakoupili jsme nějaké magnety a narazili jsme na obchod, kde měli celkem originální a zajímavé sošky vyřezávané ze dřeva a obrazy. Po menší rodinné diskusi jsme si nakonec (i když jsem tak úplně nesouhlasila) koupili obrázek, který zobrazoval ze dřeva vyřezávaného boha Ganéšu. Člověk se sloní hlavou a čtyřmi pažemi je jedním z nejoblíbenějších a nejuctívanějších bohů v hinduismu, na kterého opakovaně narážíme při našich cestách po JV Asii. Podle lidové tradice přináší v domě štěstí a blahobyt a vztahuje se k němu mnoho historek. Některé z nich nám vyprávěli místní, kterým jsme fotku obrázku ukázali. Obrázek se na rozdíl od malby na plátně nedal zarolovat, tak jsme od této chvíle měli o jedno zavazadlo navíc.

Nesli jsme se s ním i na poslední zastávku tohoto dne - Nine Arches Bridge. Zjistili jsme, že okolo Elly sem vede několik přístupových cest. Vybrali jsme si tu nejbližší a vyrazili.

Nine Arches Bridge (Most devíti oblouků), známý také jako „Most v oblacích“, je jednou z nejikoničtějších památek na Srí Lance. Most byl dokončen v roce 1921 britskými inženýry ve spolupráci s místními staviteli. Kvůli nedostatku oceli během první světové války je postaven výhradně z kamene, cihel a cementu. Most je součástí jedné z nejkrásnějších železničních tras na světě (Kandy – Ella), která za naší návštěvy bohužel nebyla celá stále v provozu.

Množství lidí u mostu bylo asi největší ze všech míst na Srí Lance, které jsme během naší dovolené navštívili. Není se čemu divit, most je opravdu krásný a z různých úhlů působí jinak. Našli jsme fotící místo na schodech, které vedou k další přístupové cestě od hlavní silnice a čekali jsme na projíždějící vlak. Jako vždy na sebe nechal čekat a když se blížil, z dálky zahoukal. Lidé začali pískat a tleskat, jako na festivalu. Nacpaný po strop projížděl rychlostí kroku, strojvůdce i průvodčí mávali, všichni si to užívali.

Byli jsme už zmrzlí na kost, protože počasí bylo pořád dost chladné. Vydali jsme se proto zpátky na ubytování. Šli jsme pěšky zpět do Elly a pak po kolejích. Když jsme míjeli naší oblíbenou restauraci, objednali jsme si večeři na sedmou večer, abychom pak nemuseli čekat, až panímáma uvaří, ale mohli rovnou jíst. Na terásce u našeho apartmánu jsme strávili podvečer a byli jsme mile překvapeni, když paní majitelka přinesla vyprané a vyžehlené prádlo. Ráno jsme jí ho dali, a že ho nebylo málo, a už to má hotové. V křesílkách jsme odpočívali při krásném výhledu do údolí. Sledovali jsme, jak se stmívá a Ella se pomalu rozsvěcuje. Když už byla úplná tma, zašli jsme na večeři a do hajan. Byl to dnes dlouhý den.

Den 9, 14.2.2026: Mahamevnawa Buddhist Monastery - Nine Arches Bridge - Little Adam's Peak

Tento den jsme si přispali. Probudilo nás sluníčko, které se nám snažilo dostat až do peřin a jako by nás zvalo na snídani na terásce. Původně jsme měli v plánu v Elle zůstat 4 noci, ale v tomto ubytování už měli plno. Rozdělili jsme tedy náš pobyt na dvě místa s tím, že to druhé jsme vybrali více v centru a blíž ke druhému treku, který jsme tu měli naplánovaný – na Malého Adama. Když jsme se dosyta najedli, a ještě se pokochali krásnou teráskou, zaplatili jsme za pobyt a prádlo (za prádlo chtěli 700 LKR za kilo) a pomalu jsme vyrazili. S díky jsme odmítli nabízený tuktuk do Elly (trasa dlouhá kolem tří kilometrů) za 1800 LKR. Chtěli jsme vyzkoušet místní aplikaci PickMe. Kupodivu jsme téměř ihned narazili na řidiče, který naši poptávku přijal, a cena byla 300 LKR (20 Kč). Přešli jsme koleje a s řidičem jsme se setkali na silničce. Na první pohled sympatický chlapík se jmenoval Buddika. Po cestě se nás ptal, jaké máme plány na dnešek. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že na nás počká, až si na dalším ubytování vše domluvíme a ubytujeme se, a pak nás odveze do kláštera Mahamevnawa.

Little Hideaway Ella se nachází v boční uličce kousek od centra. K našemu překvapení okolí není úplně hezké. Trošku jako by se člověk ocitl na staveništi a možná tomu tak i je. Staví se zde zřejmě další apartmán pro turisty. Ale abych jen nekritizovala, první věc, která nás překvapila moc mile, byla, že jsme přijeli asi v jedenáct hodin a náš pokoj už byl připravený. Večer jsme si s ubytovateli psali a upozornili nás, že přijet před check-inem můžeme, ale pokoj s největší pravděpodobností připravený nebude, protože jsou v něm ještě předchozí hosté. Měli jsme zamluvený třílůžkový pokoj v horním patře se snídaní na dvě noci za 120 USD (2450 Kč). Pokoj byl velikostně akorát s krásnou novou koupelnou, hodně okny, a podél celé jeho délce se táhla užší teráska. Působil tedy velice vzdušně a poskytoval výhled přímo na Ella Rock. Milá a usměvavá paní majitelka nám vše ukázala a měla radost, že my máme radost, že je pokoj pro nás už připravený. Bohužel během chvilky, než jsme se uložili věci, začalo hustě pršet. Paní domácí nám šoupla deštníky, řekla nám, že jí také mrzí, že se nám zkazilo počasí a zamávala nám s přáním pěkného výletu.

Nastoupili jsme zpět do tuktuku k Buddikovi, zatáhl nám postranní roletky proti dešti a vyrazili jsme ke kláštěru. Cestou se naštěstí vypršelo, a když jsme přijeli na parkoviště pod klášterem, déšť se jako mávnutím kouzelného proutku zastavil. Buddika měl za nás radost, že se počasí umoudřilo, a ukázal nám, kde na nás bude čekat. Musím mu uznat, že nám ani jednou nedal najevo, že by někam spěchal a nikdy na nás netlačil. Vždy jsme si mohli na daném místě užít čas dle libosti. Domluvili jsme se na ceně 2 300 LKR (155 Kč), prakticky se jednalo o půldenní ježdění a že ta cesta nahoru ke klášteru není zrovna jednoduchá. Samá serpentina a výmol.

Mahamevnawa Buddhist Monastery Ella (známý také jako Kumbalwela Mahamevnawa) je proslulý svou polohou "v oblacích", protože leží na vrcholu hory ve výšce cca 1 300 metrů n. m. Nabízí dechberoucí panoramatické výhledy na pohoří kolem Elly a okolní čajové plantáže. Vstupné je zdarma. Dominantou celého komplexu je velká bílá stúpa se zlatým vrcholem, uvnitř které se nachází několik soch Buddhy v různých pozicích a krásné fresky. Na jedné z nich byla zobrazena i Adamova hora (pozor: neplést si s Malou Adamovou horou). Celý areál s dalšími stavbami a sochami působí jako celek velmi uklidňujícím a čistým dojmem. Výhled na všechny světové strany do nekonečné zeleně a mraků byl překrásný. V celém areálu musí člověk chodit bez bot, což celkovému pocitu klidu a uvolnění dodává na síle. Lidí tu bylo jen pár a většina z nich byli věřící.

Po cestě zpět do Elly jsme se s Buddikou bavili o našich plánech na další den. Počasí bylo všelijaké a ani místní nemají tušení, co si na ně matka příroda vymyslí. Ukazoval nám fotky blízkých vodopádů, kam předchozí den bral nějaké turisty. Říkal, že okolí dobře zná, že se tu narodil a dokáže naplánovat pěkný okruh po méně známých místech, vyhlídkách, vodopádech a čajových plantážích, kdybychom chtěli. Na to jsme samozřejmě slyšeli a řekli si, že s ním je nám dobře, že je to ochotný a milý týpek, který i dobře mluví anglicky. Plány na další den tedy vymyšlené.

V Elle jsme se nechali vyložit u stezky k Nine Arches Bridge. Včera jsme si most s projíždějícím vlakem vyfotili ze schodů, na tento den jsme měli naplánovaný spot z druhé strany v takové malé „kavárničce“ ve svahu. Za 600 LKR (40 Kč) jsme si koupili dva kokosy a čekali na vlak. Ten samozřejmě měl zpoždění. Když na sebe nechá čekat, více ho pak ale čekající ocení pískotem a tleskáním. Po jeho odjezdu jsme ještě jednou přešli most na druhou stranu a po schodech, na kterých jsme fotili včera, jsme se napojili na druhou přístupovou cestu k mostu. Touto cestou to totiž bylo nejblíže k poslední zastávce tohoto dne – k Malému Adamovi.

Little Adam's Peak je zajímavé místo. Těsně pod kopcem se nachází hotel a zábavní park se zip linem, hudba zesílená na maximum. Dost velký cirkus na náš vkus. I přes tento šrumec je tam hezky. Za rozlehlými čajovými plantážemi se k nebi vypíná Ella Rock, která se chvílemi schovává do mraků a jakoby vše z dálky kontroluje.

Po tři sta schodech jsme vystoupali do výšky 1 141 metrů nad mořem. Vrcholek Malého Adama byl zrovna celý schovaný v mraku a vidět nebylo kromě mlhy vůbec nic. Respektive nahoře jsou ve skutečnosti tři malé vrcholky, na ty další dva ale dojde už jen hrstka lidí. Z prvního vrcholku jsme nic moc neviděli, ale věděli jsme od Buddiky, že mraky se na vyhlídková místa usazují často. Není třeba klesat na mysli, jen chvilku počkat. A hle, mrak se rozpustil a výhledy se začaly ukazovat. Dominantní Ella Rock, zelené kopce, hluboká údolí s kroutícími se silničkami, vzdálené vodopády, Ella i s klášterem Mahamevnawa a pohoří Namunukula.

Vydali jsme se na druhou vyhlídku prudkým klesáním a strmým stoupáním, kde jsme posvačili. Dokonce nám mraky na chvilku i odkryly něžné červánky, které zbarvilo zapadající slunce. I přes ten cirkus, který se pod vrcholem nachází, toto místo určitě stojí za návštěvu.

Když se slunce pro tento den definitivně odmlčelo a nadvládu převzala noc, Ella rozprostírající se na protějším kopci, a i klášter, se rozsvítili. Nasadili jsme si čelovky a vydali se dolů. Kolemjedoucím tuktukem jsme se za 500 LKR (34 Kč) nechali odvézt k vyhlídnuté restauraci Mom’s Kitchen. Objednali jsme si tři jídla, protože jsme po celém dni byli opravdu vyhladovělí, a měli jsme co dělat vše sníst. Platili jsme za tři jídla a konvici čaje 4 700 LKR (316 Kč). S bolavými nožičkami jsme došli na ubytování, kde jsme doslova padli únavou.

Den 10, 15.2.2026: Demodara View Point - Demodara Iron Bridge - Kombukara Waterfall - Little Adam's Peak

Chladné zamračené ráno rozjasnily usmívající se obličeje panímámy a pantáty, kteří nám nanosili nahoru na terasu královskou snídani. Nekompromisně největší a nejlepší snídaně, kterou jsme na Srí Lance měli a při které jsme už panímámě museli říct, že další talíř se na stůl už nevejde, ať už nic dalšího nenosí. Omelety, palačinky, ovoce, toasty, placky, mléčná rýže s čili pastou, káva a čaj – bylo toho tak pro deset lidí nebo pro tři na celý den. Na první pohled bylo jasné, že to nejde sníst. Nechtěli jsme nic nechávat, aby se neurazili, tak jsme palačinky, toasty s máslem a marmeládou, placky a ovoce zabalili s sebou. Také jsme si odlili čaj s mlékem a cukrem do lahve. Měli jsme tedy zásoby a mohli jsme vyrazit na celodenní výlet s Buddikou, který na nás přesně v devět čekal u domu.

Počasí opět nebylo ideální, z husté vrstvy mraků občas spadlo i pár kapek. Naší první zastávkou byla vyhlídka nad železniční stanicí Demodara, ze které se otevíral zamlžený výhled a Buddika říkal, že se blíží déšť. Technický unikát Demodara Loop je jedním z nejpozoruhodnějších inženýrských kousků na srílanské železnici. Aby vlak překonal prudké klesání v hornatém terénu, trať se stáčí do kruhu, podjede samu sebe tunelem a pokračuje dál do údolí. Železniční stanice Demodara stojí přímo nad tímto tunelem, kterým vlak poté projíždí o několik desítek metrů níže. Legenda praví, že inženýrům došly nápady, jak výškový rozdíl vyřešit, dokud jeden z místních dozorců neukázal na svůj turban a nenavrhl, aby trať vedla podobným způsobem – tedy spirálovitě přes sebe.

Vyfotili jsme se tedy, zaplatili vstupné 50 LKR/os. (celkem 10 Kč) majiteli pozemku, na kterém se vyhlídka nachází, a se zvedajícím se větrem se vydali zpět do tuktuku. Buddika nás pak odvezl na železniční stanici Demodara, kde jsme už byli před pár dny (přijeli jsme vlakem), ale tehdy jsme se tu motali v davu lidí a místo si pořádně neprohlédli. Kousek od zastávky je miniatura tohoto technického unikátu a vyhlídka dolů na vjezd do tunelu. Pak se nás zeptal, jestli se chceme podívat na místa, kde si jako malý hrával se svými kamarády. Nikam jsme nespěchali, rádi jsme se nechali provést a byli mile překvapeni.

Pěšinkou jsme došli k železničnímu mostu Demodara Iron Bridge (známý také jako Black Bridge), což je ocelový železniční most, který je nedílnou součástí technického unikátu Demodara Loop. Most se klene nad řekou Badulu Oya a poté pokračuje do tunelu č. 42, nad nímž je zmíněná vlaková stanice Demodara. Buddika nám vyprávěl, jak se jako malý s kamarády koupal v řece Badulu Oya (Černá řeka) a ukazoval nám místo, kam místní mladí chodí na rande. Zrovna tam jeden srílanský pár měl piknik. Prošli jsme kolem nich a posadili jsme se na břeh řeky. Zjistili jsme, že by za chvíli mohl projíždět vlak, tak jsme také vyndali svačinu, rozdělili se s Buddikou a počkali na něj. Mladý pár odešel a my tři tu zůstali úplně sami. Když se vlak objevil za zatáčkou, mávali jsme, nám na oplátku mávali strojvůdci a i cestující. Byla to taková komornější varianta Nine Arches Bridge, ale toto místo jsme měli čistě jen pro sebe.

Buddika nás dovedl do tunelu č. 42, řekl nám, ať si ho opatrně projdeme skrz, že skočí pro tutktuk a sejdeme se na druhé straně tunelu. Říkal nám, abychom šli opatrně, protože v tunelu bydlí vlaštovky a je tam díky jejich výkalům vlhko a kluzko. No, zkušenost to byla zajímavá. Nasadili jsme si čelovky, abychom viděli pod nohy, ale světlem se ty vlaštovky vystrašily a začaly nad námi zběsile létat a samozřejmě i kálet. Manželovi zásahly rukáv bundy. Na druhé straně tunelu jsme vyběhli se smíchem od ucha k uchu a vyprávěli Buddikovi, jak tam na nás „útočily ptačí bobky“.

Další zastávkou byl vodopád Kombukara. Vybrali jsme ho cíleně s tím, že by zde neměli být turisté, a pak také, že by se v něm mělo dát i vykoupat. Počasí na koupání tedy moc nebylo, ale nepršelo. Když jsme zaparkovali, nechali jsme se nalákat od panímámy, která provozuje místní občerstvení, na teplý čaj (vynikající zázvorový) a teplé placky. Buddika dostal od panímámy za to, že nás k ní dovezl, také nějaké placky a čočkový dhal. Říkal, že opravdu hodně pálil, a když to říká místní, tak by to pro nás asi bylo nepoživatelné. Platili jsme 1000 LKR (67 Kč). Čaj nás zahřál, a tak jsme vyrazili podél řeky Badulu Oya nahoru proti proudu k vodopádům. Nikde ani živáčka, jen krásná příroda. Minuli jsme první vodopád a Buddika pokračoval se slovy, že výš bude ještě jeden, který je vhodný ke koupání. Říkal nám, že tato řeka je ta stejná řeka, která tekla pod Iron Bridge u Demodary. Vyprávěl, že když zaprší, hladina řeky se rychle zvedne a je lepší rychle odejít z jejího dosahu. Že u těchto vodopádů (kterých je směrem výš ještě víc, ale je k nim nebezpečná cesta) často trávil čas se skupinou přátel předtím, než se oženil. Posedávali na kamenech podél řeky a pořádali pikniky. Pak se všichni oženili a vdali a nyní už na takové věci není čas. Nyní se musí vydělávat a zajišťovat rodinu. Tomík si tento den maximálně užíval, má moc rád průzkumné výpravy a všeobecně místa bez lidí, kde může jen vstřebávat přírodu a atmosféru místa.

Když jsme dorazili ke druhému vodopádu, Tomík se jako jediný z nás ihned začal převlékat do plavek a vůbec mu nevadilo chladné počasí ani studená voda. Až když mu začali „omrzat“ nohy, z nadšení ho to trochu probralo. I tak se ale vykoupal a podle jeho slov by ho mrzelo, kdyby do té vody nešel. Pak se rychle osušil a převlékl, aby se zase zahřál. Buddika měl o něj jako správný táta starost, pořád říkal, aby se už osušil, nebo nastydne.  Po cestě zpět do Elly jsme nespěchali, kochali se horskou krajinou porostlou čajovníky a výhledem na Little Adam's Peak a Ella Rock. Buddika nás vyložil na parkovišti pod Little Adam's Peak, kam jsme se ještě jednou chtěli podívat a prozkoumat i třetí nejzazší vyhlídku. Za ochotu, vstřícnost, báječnou atmosféru a dobře vymyšlený okruh jsme Buddikovi nakonec zaplatili 6 500 LKR (437 Kč). Měl velkou radost, protože dostal o tisíc rupií víc, než byla původní domluva a odpoledne nám ještě poslal fotku, že zbytek dne už nepracoval a strávil čas s manželkou a synkem. Budu se ale opakovat, my za tento den nelitovali jediné utracené rupie.

Na Malém Adamovi docela foukalo a díky tomu dnes nebyla na vrcholku mlha. Došli jsme až na třetí vyhlídku, kde jsme byli zase úplně sami. Na ty výhledy a pocit volnosti by si člověk zvykl. Užívali jsme si poslední večer v Elle, která je plná kontrastů. Přeplněná místa vs. úplně liduprázdná. Hluk vs. absolutní ticho. Proměnlivé počasí, které ukáže několik svých podob během jediného dne. Narazit tu lze na vyloženě zlé a nepříjemné lidi, ale i na lidi se srdcem na dlani. Abych to shrnula, jsem moc ráda, že jsme Ellu nakonec do itineráře zařadili a strávili zde nejvíce času, protože i kdybychom zde byli ještě o několik dní déle, pořád by se tu dal vymyslet zajímavý program. A ty pijavice jí odpustíme.

Na večeři jsme tentokrát po svých došli opět do Mom’s Kitchen, objednali si limetkový čaj a jen dvě jídla. Seznámili jsme se s u vedlejšího stolu sedící šedesátiletou dámou z Německa Wihelminou a celou večeři jsme si vyměňovali poznatky z našich dvou úplně odlišných cest do Srí Lance. Nejzajímavější na celém jejím vyprávění bylo asi to, že ve svém věku na Srí Lanku přijela jako sólo cestovatelka a vše si zařizuje sama.

Den 11, 16.2.2026: Ella - Ambewela - Nallathanniya

U královské snídaně jsme pozorovali skotačící veverky, které jako by čekaly, co po nás zbude. Nedočkaly se ale, protože jsme si vše, co jsme nesnědli, zabalili s sebou. Sbalili jsme se do krosen a vyrazili  na vlak v 9:52. Původně jsme tímto vlakem měli jet až do Hattonu, ale bouře Ditwah zničila koleje v této oblasti a vlak nyní jezdí jen do Ambewely. Tam na nás měl čekat první řidič, kterého jsme si domluvili předem z domova jako balíček transportů od majitele autodopravy, kterého jsme si našli na facebookové skupině, Potato Cabs. I když se mu situace během našeho pobytu dost zkomplikovala, o čemž budu psát později, zařídil úplně vše a za ceny PickMe nebo nižší.

Zpět ale k nádraží v Elle. Šli jsme v předstihu, abychom si koupili lístky na vlak. Dočetli jsme se, že tak hodinku před odjezdem je dobré tam už být a vyplatilo se. Hodně turistů si lístky rezervuje předem, a když jsme si vstupenky do druhé třídy koupily my, už nebyly k dispozici. Za všechny tři za dvouhodinovou cestu vlakem, která se ale protáhla na tři a měřila 50 km, jsme platili 750 LKR (51 Kč). Říkali jsme si, že druhá třída je jistota, že s lístky do druhé třídy se dá posadit i do třetí, ale opačně to nejde. A za ty peníze, no neber to. Vlak přijel s menším zpožděním, ale podařilo se nám ulovit místa k sezení. V Haputale vystoupili téměř všichni turisté a my pozorovali místní, užívali jsme si výhledy do hlubokých lesů, otevřených údolí, na čajové plantáže a fotili se z otevřených dveří. Vlak jel pomaloučku a byla to naše poslední cesta vlakem na Srí Lance, tak jsme si jí chtěli vychutnat.

V Ambewele jsme se našli s řidičem a vyrazili. Sice jsme jeli jen 75 km, ale cesty jsou tu šílené. Uzounké a ve svahu, některé pořád poničené bouří. V protisměru autobusy nebo náklaďáky, občas dost těžké se vyhnout. V Hattonu jsme čepovali a při té příležitosti jsme si prohlédli město, pak už jsme vjeli na opravdový venkov. Krajina okolo nádrží je překrásná, všude se rozprostírají čajové plantáže. Dokonce se nám podařilo vyfotit tamilské dělnice, které se zrovna chystaly z plantáže domů. Když jsme na horizontu uviděli typický tvar Adamovy hory, věděli jsme, že jsme blízko.

V Pine Trees Homestay už nás vyhlížel majitel Chatu. Poskytuje spolu s manželkou ubytování celkem ve třech pokojích se společnou terasou. Za pobyt se snídaní na dvě noci za dva pokoje jsme platili 117 USD (2 470 Kč). S Chatuem jsme měli domluvené, že nám připraví i obě večeře pro nás tři, každá z nich nás stála i s pitím do 3 000 LKR (203 Kč). Ubytování se nachází na příjezdové cestě směrem k Adamově hoře, přibližně 6 kilometrů od začátku stezky. Ubytování v této lokalitě jsme vybírali dlouho. Náš první argument byl, že jsme hledali klidné místo, kde budou hodní majitelé, kteří si s námi budou povídat a u kterých si budeme více připadat jako na návštěvě u příbuzných než v hotelu. Také jsme chtěli zorganizovat půldenní výlet po okolí a vidět nějaké vodopády a čajové plantáže, se kterým nám Chatu moc rád pomohl. V této lokalitě byl pro nás luxus až na posledním žebříčku priorit. Chtěli jsme jen základ s teplou vodou a domácí kuchyní. Myslím, že naše požadavky ubytování splnilo skvěle. Díky tomu, že jsme měli zamluvené dva pokoje, měli jsme k dispozici i dvě koupelny. Jednu jsme si určili na sprchování a tu druhou na čištění zubů a používání WC. Po sprchování byla totiž ta první koupelna celá mokrá.

Po příjezdu jsme na zbytek dne už neměli žádné velké plány. Chtěli jsme jít brzy spát, čekal nás budíček v jednu hodinu ráno. Zbytek odpoledne jsme si povídali s Chatuem, potulovali se jen kolem domu a těšili jsme se na kari, které nám připravovala jeho žena.

Chatu nám vyprávěl o sesuvech půdy v oblasti a ukázal nám jeden, který ohrožoval jeho dům. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale vedlejší obchůdek tolik štěstí neměl. Chatu nám ukázal zeď, kterou začal stavět, aby ochránil svůj majetek. Vysvětlil nám, že na Srí Lance jsou velmi nízké platy, a proto většina lidí, se kterými jsme se setkali při našich cestách, například řidiči nebo pronajímatelé ubytování, mají svoje civilní zaměstnání a řidiče/průvodce/ubytovatele dělají často jen jako přivýdělek v sezóně. On sám pronajímá tři pokoje, zároveň obhospodařuje menší čajovou plantáž, a ještě ve svém domě vybudoval další dvě koupelny, které pronajímá kolemjedoucím poutníkům. Ti se podle tradice před výstupem na Adamovu horu chtějí po dlouhé cestě rituálně omýt a převléct do bílého oblečení, což můžou u něj. Mimo tyto činnosti je také řidič a průvodce. Říkal nám, že následující den odjede se skupinou turistů na desetidenní putování po Srí Lance, takže se tu o nás po zbytek pobytu bude starat jeho manželka a rodiče. Vyprávěl nám, že jeho manželka pracuje pro místní úřad jako koordinátorka tamilských dělnic, které pracují na plantážích. Funguje jako jejich odbory, vyjednává jim lepší pracovní podmínky a bydlení tak, aby se jim lépe žilo. Během povídání nás vzal na svojí čajovou plantážičku, vysvětlil nám, jak je třeba zaštipovat čajové stromečky, aby dobře rostly, a jaké jim vyhovuje počasí. Poté nám se ženou uvařili čaj přímo ze své plantáže. Po naprosto geniálním zeleninovém kari, které samozřejmě podle místních pálilo „jen trochu“ jsme si připravili batoh a oblečení na ráno, hlavně čelovky, a šli do hajan.

Den 12, 17.2.2026: Adam's Peak - Upper Gartmore Falls

Adamova hora je s výškou 2 243 m n. m. nejposvátnější horou Srí Lanky a je významným poutním místem pro čtyři hlavní světová náboženství díky prohlubni na vrcholu, která připomíná otisk chodidla. Buddhisté (Srí Pada): věří, že zde zanechal stopu sám Buddha při své návštěvě ostrova. Křesťané a muslimové (Adamova hora): věří, že jde o stopu Adama, který zde poprvé stanul na Zemi po vyhnání z ráje. Hinduisté (Siva Padam): považují stopu za otisk boha Šivy. Na vrchol vede přibližně 5 500 schodů.K hoře se také váže legenda o motýlech, která vysvětluje její další sinhálský název – Samanalakanda, což v překladu znamená „Motýlí hora“. Podle místního folklóru se každý rok (obvykle v březnu a dubnu) vydávají tisíce motýlů na svou poslední pouť k vrcholu hory, aby vzdali úctu posvátnému otisku chodidla Buddhy. Legenda praví, že tito křehcí tvorové přilétají na horu, aby zde na konci své cesty hromadně zahynuli. Poutníci na stezkách skutečně často vídají „koberce“ barevných křídel. Tento úkaz má i své vědecké vysvětlení. Jedná se o sezónní migraci mnoha druhů motýlů (např. bílých a žlutých bělásků), kteří v mracích přelétají přes centrální vysočinu Srí Lanky právě v období vrcholící poutní sezóny. Pro pozorovatele na zemi to vypadá, jako by celý hmyzí svět směřoval k jedinému posvátnému bodu na obzoru. Oblast okolo hory Srí Pada je přísně chráněná. Hora leží v srdci divočiny Sripada Peak Wilderness Sanctuary, která je od roku 2010 součástí přírodního dědictví UNESCO. Rezervace byla vyhlášená již v roce 1940 a je třetí největší v zemi.

Budík jsme měli nastavený na jednu hodinu ráno, v půl druhé už nás vyhlížel Chatu v nastartovaném autě. Odvezl nás k začátku stezky a ukázal nám, kde si můžeme objednat tuktuk, až se ráno budeme vracet. Podél stezky stojí stánky s občerstvením, není tedy třeba nosit s sebou příliš lahví vody. My měli jen asi dva litry, a když nám voda došla, koupili jsme si další. Celé stoupání jsme pojali takovým poklidným tempem s přestávkami, i jsme si v jednom stánku dali teplý čaj se sušeným mlékem. Žaludky jsme ještě probuzené neměli, tak jsme svačili až ráno cestou zpět. Celá cesta byla osvícená lampami, jen na některých místech na schody moc dobře vidět nebylo, a protože schody byly dost nepravidelné – jeden delší, několik kratších a pak rovinka, dali jsme si na krk čelovky. Místní lidé výstup pojímají jinak než turisté. Oni na vrchol nemíří na východ slunce. Výstup většinou začínají v pozdním odpoledni, když se na místo dostanou vlakem a autobusem, jdou přes noc a ráno některým z brzkých spojů zase domů. Také často pro cestu volí víkendy. Přesně proto my jsme zvolili úterý. K množství lidí, které často turisty od návštěvy hory odradí, bych ještě dodala, že v náš prospěch ještě hrál fakt, že vlak zatím nejezdí až do Hattonu, ale jen do Ambewely. Cesta sem je tedy o dost komplikovanější. Chatu nám říkal, že množství poutníků v době naší návštěvy bylo hodně malé, podle jeho slov tak desetina obvyklé návštevnosti. Pro nás výhoda, pro místní podnikatele ekonomická katastrofa.

Zpět ale k samotnému výstupu. Je potřeba zmínit, že počasí bylo svěží horské a my měli na sobě dokonce i podvlíkačky. Místní byli na noční chlad připraveni, v mikinách, bundách, rukavicích, čepicích, ale v žabkách a naboso, bez ponožek. Lokální zvyk nosit vždy a za každého počasí žabky nás udivoval. Po cestě jsme narazili i na několik betonových budov, něco jako přespávárny. Lidé se tam různě uložili a na pár hodin si zdřímli. Někteří spali i na schodech, jen tak v sedě. Nahoru i dolů mířili mladí, staří i děti. Někteří z nich měli v ruce hůl, s pomocí které se jim schody lépe zdolávaly. V jeden moment se na nás usmál místní pán, který se již vracel dolů, a dal nám svoji hůl. Pak jsme ještě posbírali další dvě hole a zapadli jsme mezi místňáky jako nic. Když jsme uviděli místní babičku, která sotva šla, ale nevzdávala se, Tomík ji předal svoji hůl a ona měla takovou radost! Lidé se s námi dávali do řeči, odkud jsme a co jsme na Srí Lance viděli. Cítili jsme se tam jako součást nějaké komunity. Nejnáročnější část výstupu byla ta pod vrcholem – tam kde začíná červené zábradlí s předělem uprostřed. Terén je tu velmi strmý, schody vysoké a zdánlivě nekonečné, a ještě po nich na některých místech teče voda.

Vrcholu jsme dosáhli na necelé čtyři hodiny. Ještě pořád byla úplná tma, hodně místních pospávalo u staveb na vrcholu a foukal tu opravdu silný ledový vítr. Rychle jsme si převlékli mokrá trička za náhradní suchá a navlékli na sebe všechny vrstvy oblečení, které jsme měli s sebou. Nemilé překvapení v té zimě pro nás bylo, že před vstupem na úplnou špičku hory k posvátné stopě se musí sundat boty.

Jen v ponožkách jsme se zašli poklonit posvátné stopě a zazvonili na zvon. Počet zazvonění u každého návštěvníka udává, kolikrát už horu zdolal. Jedna babička zvonila asi třicetkrát. Když jsme si prohlédli okolí svatostánku, obuli jsme si zpět boty a šli jsme si zabrat místa na vyhlídkovou tribunu a čekat, zda se slunce ukáže mezi mraky.

Samotný východ slunce vidět nebyl, nic to ale neměnilo na faktu, že atmosféra místa byla jedinečná. Výhled na zelené kopce, jezero a pomalu se probouzející přírodu ve skupině místních byl unikátní. Celý ten zajímavý okamžik ještě podtrhla bohoslužba, která se na vrcholu hory po svítání konala. Věřící pískali na píšťaly, hráli na buben a průvod bíle oděných mnichů nesl svaté předměty. Někteří místní byli atmosférou úplně dojati a plakali.

Ještě jednou jsme si celý areál prošli za světla a pomalu se vydali zpět dolů. Výhledy ze schodů na okolní přírodu byly až neskutečné. 

Po cestě jsme se ještě jednou stavili na čaj s mlékem a dali jsme si i něco k snědku. Sledovali jsme místní nosiče, kteří neúnavně nosili do stánků na trase zboží, a to na hlavě. Také jsme měli štěstí na skupinu opic, které v odpadkových koších u cesty hledaly něco na zub. Na úpatí kopce jsme nějaké drobnější peníze přispěli do kasičky mnichům, ti nám požehnali a vyznačili nám na čelo oranžovou značku z kurkumy, tzv. třetí oko a uvázali nám na ruku provázek pro ochranu před zlými duchy.

V městečku jsme se domluvili s jedním tuktukářem, aby nás odvezl nazpět do ubytování za 500 LKR (34 Kč). Chatu s manželkou nám připravili snídani a my si mezitím dali horkou sprchu. Spát jsme ale nešli, na to jsme byli příliš probuzení.

Kolem jedné hodiny jsme měli domluvený tuktuk, kterého nám zařídil Chatu za 6 000 LKR (405 Kč) na půldenní výlet k vodopádům a po cestě zpět ještě do města Maskeliya. Na výběr jsme dostali dvě možnosti, nakonec jsme si vybrali trasu čajovými plantážemi a okolím jezera na vyhlídkové místo nad vodopádem Gartmore (známé také jako Sri Pada Falls). Druhá možnost, vodopád Laxapana, by byl určitě také super volba, ale byl opačným směrem a oba bychom nestihli.

Cesta trvala asi hodinku. Jeli jsme vesnicemi, okolo čajových plantáží a továren, překrásnou přírodou. Zatažené počasí a nízká oblačnost, která Adamovu horu schovala do šedivého hávu, dodávaly místu zvláštní tajuplnou atmosféru. Vesničkami projížděl sem tam barevný autobus, jinak tu byl úplný klid.

Cesta byla čím dál horší, samá díra. Dojeli jsme krokem do malé vesničky, za kterou se v mraku schovávala Srí Pada, a tady jsme zaparkovali. Skupina kluků u místní školy hrála kriket, vedle nás protékala říčka Maskeliya Oya, podél které vedla pěšinka, z druhé strany lemovaná čajovými plantážemi.

Pěšinka nás dovedla až na horní vyhlídkové místo Upper Gartmore. Horní část říčky zde vytváří koupací bazénky, a pak padá z výšky cca 25 metrů přímo do přehrady Maskeliya. Místo je to opravdu komorní. Kromě nás tu bylo jen pár místních a místní blázen, který sám sebe jmenoval do role hlídače. Neuměl mluvit, ale vždy, když měl pocit, že jsme moc blízko kraje nebo na kluzkém místě, tak na nás volal. Za jeho péči jsme mu v místním stánku koupili limonádu. Na toto místo často vzpomínáme, protože mělo neopakovatelný vibe a výhled na přehradu a celé okolí byl jako z plakátu. Trochu nás jen mrzelo, že se nám Adamova hora, která se za vodopádem tyčila, ani na chvilku neukázala. Celkově nám přišlo, že na počasí zatím moc štěstí nemáme, ale říkali jsme si, že až opustíme hory a dorazíme do oblasti Sigiriya, určitě se na nás zase sluníčko usměje.

Po cestě nám řidič ještě zastavil na hlavní třídě v městečku Maskeliya. Prošli jsme si obchody s oblečením a vybrali Tomíkovi moc pěkné sportovní tričko za 1800 LKR (122 Kč) a nějaké zásoby: sušenky, brambůrky a vodu. K večeři jsme si zase nechali od manželky Chatua připravit vynikající kari. 

Večer nám přišla zpráva od pana Brambory (Potato Cabs) týkající se našeho plánovaného zítřejšího transportu. Ráno jsme ho konečně měli potkat osobně, protože zbývající transporty, které jsme s ním měli domluvené, měl odjezdit přímo on. Zpráva od něj nás ale vyděsila, protože po cestě do Nallathanniye boural. Sám naštěstí není zraněný, vyvázl s jen pár modřinami. V mezičase nám však stihl zařídit náhradní auto, takže se o náš přesun prý nemusíme bát. Opakovala bych se, když bych zase řekla, že je to frajer.

Den 13, 18.2.2026: Nallathanniya - Ambuluwawa Tower – Aluviharaya Temple - Sigiriya

Po báječné snídani, kterou nám naservírovali Chatuovi roztomilí rodiče, jsme si sbalili věci a nasedli do přistaveného auta. Řidič Thusitha, se kterým jsme měli strávit celý dlouhý den, byl moc sympatický týpek. Cena byla předem stanovena na 18 000 LKR (1 216 Kč), čistá trasa měřila 160 km a trvat bez zastávek měla cca 6 hodin. Plánovanou jsme měli jednu zastávku, ale nakonec byly dvě. Do oblasti Sigiriya jsme se už moc těšili. Mysleli jsme si totiž, že deštivé a chladné počasí zůstane zde v horách. Podle všeobecných informací by totiž únor měl být v Centrální provincii nejsušším měsícem s pouhými pěti deštivými dny za celý měsíc. No, úplně to tak nebylo, ale o tom později.

K první zastávce jsme jeli celkem dlouho, nějaké tři hodiny, a celou dobu si Thusitha s námi povídal. Vyprávěl nám, že jeho civilní zaměstnání je farmář. Vlastní rýžová pole a spolu se svojí manželkou je obdělávají.

Vstupné do areálu Ambuluwawa Tower bylo na místní poměry dost vysoké. Pro dospělého 2 750 LKR, dítě 1 500 (celkem 7 000 LKR = 473 Kč) s tím, že jsme si ještě pro cestu až na vrchol zaplatili tuktuk, který tam na nás čekal a odvezl nás i dolů za 1 500 LKR (101 Kč). Tato věž nemá moc dalekou historii, byla postavena v roce 2006, ale jedná se o velmi unikátní a fotogenickou stavbu a měli jsme jí prakticky na trase. Jen není ideální pro lidi, kteří mají jako já strach z výšek. Ale jak se říká, nejlepší pro překonání strachu je léčba šokem.

Schodiště na vrchol věže se nejdříve točí uvnitř, takže výstup ze začátku moc děsivý není. Po chvíli ale schodiště přejde ve venkovní po obvodu, které se spolu se zužujícím se obvodem věže zužuje také. Ta uzounká část úplně nahoře je tedy něco. Když se potkají lidé, kteří jdou proti sobě, tak je to opravdu oříšek. Obzvlášť pokud jeden z nich má batoh nebo pár kilo nadváhy. Ještě že stavitelé mysleli na to, že se lidé při výstupu budou vyhýbat s lidmi, kteří sestupují, a na pár místech se ve věži nachází takové kapsy. Samozřejmě, čím užší je věž, tím menší jsou tyto kapsy. Z rozhleden je člověk zvyklý, že na vrcholu bývá platforma. Zde ale ne, schodiště se prostě v jednom bodě tak zúží, až zmizí, a to je vše.

Cestu nahoru jsem celkem zvládla, ale dolů už přestávala veškerá legrace. Moje hlava a nohy se při vyklánění do volného prostoru horní polovinou těla vzpouzely.  Až zpátky na spodních patrech a pak na pevné zemi jsem zklidnila třesoucí se nohy a byla jsem na sebe pyšná, že jsem to nakonec zvládla.

Po dalších dvou hodinách jízdy nám Thusitha nabídl, jestli nechceme ještě jednu zastávku. Přímo na cestě se nachází jeden chrám se zlatým Buddhou na kopci, který turisté ještě neobjevili a prý je moc hezký. Neváhali jsme. Tomík byl nadšený, protože místo od pohledu vypadalo na dobrodružství. Já jsem si říkala, že doufám, že nebudeme šplhat zase někam do výšek.

Chrám Aluviharaya je historické místo. Právě zde, v 1. století př. n. l., došlo k přelomové události: Buddhovo učení bylo poprvé v historii písemně zaznamenáno. Do té doby se předávalo pouze ústně. Místo není tak fotogenické jako jiná místa na Srí Lance a turisté tu nejsou žádní. My jsme do přilehlého skalního chrámu vůbec nešli, mířili jsme na vyhlídku ke zlatému Buddhovi nahoře na kopci. Po cestě jsme ztratili směr, ale zachránila nás kouzelná babička. Pustila nás zkratkou přes jejich pozemek. Když už nám přišlo, že cesta trvá nějak dlouho, jel kolem tak desetiletý kluk na tuktuku. Manžel na něj zapískal a on nás za pár drobných kousek přiblížil. Cesta tedy dobrodružná byla. Když jsme došli na úpatí schodiště, obdivovali jsme zručnost mnichů, kteří schodiště ve starověku vytesali do skály. Samotný výstup po schodech uprostřed džungle a v těsné blízkosti vodopádu byl krásný. Nahoře jsme byli sami, nikde ani živáčka. Cestou dolů jsme se zase ztratili. Zkratku přes pozemek kouzelné babičky jsme nenašli. Návrat jsme si tedy protáhli asi o kilometr a půl. Máme prostě talent na navigaci, o tom žádná.

Posledních šedesát kilometrů přesunu jsme jeli asi hodinu a půl a do cíle dorazili se stmíváním. V Sigiriyi samozřejmě pršelo. Před hotelem jsme se rozloučili s Thusithou a šli se ubytovat.

Ubytování La Dolce Vita jsme měli vybrané už dlouho. Hotel má jen šest pokojů a překrásný bazén zasazený v tropické zahradě. Jeho velikou výhodou je především jeho poloha. Nachází se přibližně kilometr a půl od vchodu na Lví skálu. Měli jsme rezervovaný třílůžkový pokoj se snídaní na tři noci za 211 USD (4 460 Kč). O hotel se starají mladí kluci v čele se sympaťákem Salou, přes kterého jsme si v průběhu pobytu zařizovali vše potřebné.

Na následující brzké ráno jsme měli v plánu vystoupat na Lví skálu a pozorovat z ní východ slunce. Sala nás hned upozornil, že určitě ke vstupní bráně nedoporučuje jít pěšky. V této lokalitě se totiž nachází divocí sloni a někteří můžou být agresivní. Zrovna před dvěma dny tu jeden slon zabil turistu. Když se láme den s nocí, sloni přecházejí mezi místem, kde spí, k místu, kde se krmí, přes silnice. Místní se jich opravdu bojí, dokážou ublížit i poničit majetek. Důvodem prý je, že někteří turisté je krmili, aby se s nimi mohli vyfotit, a oni od té doby vždy, když vidí člověka, od něj chtějí jídlo. S tímto fenoménem, myslím tím, že se místní slonů opravdu bojí, se ještě setkáme. Riziko v našich očích nestálo za ušetřených 1 000 LKR (67 Kč), a proto jsme si tuktuk zamluvili.

Den 14, 19.2.2026: Sigiriya Rock – Polonnaruwa - Pidurangala Rock

Řidič tuktuku na nás čekal přesně v pět hodin ráno. Přes noc se vypršelo a k ránu naštěstí již přestalo. Vlhkost se ale zkoncentrovala a vytvořila mlhu hustou jako mléko. Vstupné jsme platili v USD, celkem to bylo 90 USD: 35 USD za dospělého, 20 USD za dítě (dohromady 1914 Kč).

Lví skála (Sigiriya) je nejvýznamnější památkou Srí Lanky (součástí kulturního dědictví UNESCO), často označována za neoficiální osmý div světa. Jedná se o pozůstatky monumentálního palácového komplexu z 5. století, který nechal na 200 metrů vysokém magmatickém suku vybudovat král Kášjapa. Jde o jedno z nejlépe dochovaných městských plánování prvního tisíciletí na světě. Zahrady, vodní nádrže a budovy jsou rozvrženy v dokonalé symetrii a zajímavostí je, že některé vodní prvky jsou dosud funkční. Po Kášjapově smrti se místo proměnilo v buddhistický klášter, který zde fungoval až do 14. století, než byla pevnost pohlcena džunglí a znovu objevena Brity v roce 1831.

Když jsme vystoupali nahoru na skálu, mlha ještě zhoustla. Východ slunce nebyl vidět a postupně nebylo vidět vůbec nic. Toto ráno s námi matka příroda opět nespolupracovala. Možná jsme si prostě měli sednout a čekat, ale my byli naštvaní a zklamaní. Připadalo nám, že téměř celou dovolenou bojujeme s počasím, brzy vstáváme a i přes veškerou snahu a pozitivní přístup se nám ani jednou nepoštěstilo vidět východ ani západ slunce. Bez nálady jsme se po chvíli čekání sebrali a vydali se zpět do hotelu.

Prošli jsme areál až k východu a vrátili se na snídani, která nám zahřála bříška a náladu trochu zlepšila. Nakonec se mlha začala rozpouštět a my se rozhodli, že vyzkoušíme hotelový bazén. Byl sice studený, ale jinak skvělý, veliký, akorát hluboký a měli jsme ho jen pro sebe.

V 11 hodin jsme měli domluveného řidiče přes pana Bramboru na celý den do areálu starověkého města Polonnaruwa za 13 000 LKR (876 Kč). Tento den nešlo o velké vzdálenosti, jen jsme potřebovali, aby nás do města a po něm někdo vozil.

Polonnaruwa byla druhým hlavním královským městem Srí Lanky. Sloužila jako hlavní metropole ostrova přibližně mezi 11. a 13. stoletím, a dnes je jednou z nejdůležitějších památek zapsaných na seznamu UNESCO. Společně s městy Kandy a Anuradhapura tvoří tzv. Kulturní trojúhelník. Archeologický park je rozsáhlý a rozdělený do částí, má cca 4–5 km na délku.

Náš řidič byl mlaďoučký dvacetiletý klučina. Do Polonnaruwy k muzeu, kde se prodávají lístky, jsme jeli něco přes hodinu. Celkem podstatná část cesty vede u hranice národního parku Minneriya National Park, a proto je zde vysoká pravděpodobnost, že člověk na této úzké asfaltce lemované hustými stromy potká divoké slony. Klučina jel pomalu a opatrně, oči navrch hlavy. Bylo na něm vidět, že tato silnice nepatří zrovna mezi jeho oblíbené. Byl vcelku nervózní a pořád nám opakoval, že nazpět musíme jet co nejdříve. Že se stmíváním tudy chodí sloni a že za tmy tudy prostě nepojede. Věděli jsme ale, že času máme dost, tak jsme s ním nediskutovali.

U pokladny jsme koupili lístky: 30 USD/dospělí, 15 USD/dítě (celkem 75 USD = 1594 Kč). Naše první zastávka byla u Royal Palace. Stavby kolem paláce a palác samotný na nás moc dojem neudělaly, rychle jsme si je prohlédli a pokračovali dál.

Následně jsme stavěli v areálu Sacred Quadrangle, kde se nám líbilo mnohem víc. Při vstupu do jednotlivých staveb je potřeba si zakrýt ramena a kolena a zout si boty. Počasí bylo nestálé, chvílemi svítilo ostré slunce, a pak i sprchlo a bylo dusno. Buclaté mraky vytvářely za starobylými stavbami krásnou kulisu, lidí tu bylo pomálu a Tomík měl možnost vše důkladně prozkoumat.

Pak jsme pokračovali dál ke stúpě Rankoth Vehera z dvanáctého století. Jedná se o čtvrtou největší stúpu na celé Srí Lance. Tady už nebyli lidé skoro žádní, ale zato dost dotěrní prodejci suvenýrů, kteří za námi lezli skoro až do auta. Staveb jsme po cestě samozřejmě mezi stromy viděli ještě spoustu, ale to by na prohlídku města musel mít člověk úplně celý den.

Poslední zastávka, kterou jsme zvolili, Gal Vihara, je považován za absolutní vrchol srílanského skalního sochařství. Jsou tu čtyři monumentální sochy Buddhy také ze dvanáctého století vytesané do jediného žulového bloku. Sochy jsou kryty střechou a působí, jako by je někdo vytesal nedávno, jak jsou zachovalé.

Byly teprve dvě hodiny odpoledne a řidič ani nevěřil vlastním očím, když jsme nasedli zpět k němu do auta. Už jsme byli s prohlídkou města hotovi, dostatečně nabaženi a mohli jsme vyrazit zpět. Za to, že jsme byli tak rychlí, jsme si s ním domluvili, že nás odveze na hotel se převléknout a podnikne s námi ještě jednu zastávku, Pidurangala Rock.

Vstupné na Pidurangalu bylo jen 1 000 LKR/os., 500/dítě (celkem 2 500 LKR = 166 Kč), což nás příjemně překvapilo. Řidič nám na parkovišti pod horou kladl na srdce, abychom se vrátili dříve, než bude tma. Cesta na horu zpočátku utíkala, ale poslední pasáž za ležícím Buddhou začínala být o poznání náročnější. Místy se doslova přelézají veliké balvany a těsně pod vrcholem dochází k zácpě, protože lidé mířící nahoru i dolů se musí vyhnout v jednom úzkém průchodu. Výhled na Lví skálu ale bez pochyby stál za vynaloženou námahu. Místo je to krásné, výhledy na všechny světové strany, a taková uklidňující atmosféra. Jen škoda, že slunce bylo zase schované za mraky.

Po cestě dolů jsme se zasekli na tom zúženém místě, a právě kvůli tomuto záseku jsme na parkoviště dorazili až se stmíváním. Řidič byl v nervu, ukazoval nám místo, kde zemřel ten již několikrát zmiňovaný turista a na parkovišti dokonce hlídala i policie a kontrolovala, aby nějaký neinformovaný turista přeci jen nechtěl zkusit své štěstí a do města vyrazit pěšky.

Vše dobře dopadlo, do hotelu jsme přijeli celí a žádného slona jsme nepotkali. Klučina si oddechl a šel hned volat mamince, že je v pořádku. No, co si z této zkušenosti vzít? Že se tu těch slonů asi opravdu bojí.

Den 15, 20.2.2026: Dambulla Cave Temple - Sigiriya Rock

Po vynikající snídani jsme měli domluvený tuktuk do jeskynního chrámu v Dambulle a zpět za 4 500 LKR (303 Kč). Zařídil nám ho Sala a cena byla nižší, než by vycházela přes PickMe. Vstupné stálo 10 USD za dospělého, 5 USD za dítě (celkem 25 USD = 531 Kč).

Jeskynní chrám v Dambulle je největší a nejlépe zachovalý jeskynní chrámový komplex na Srí Lance a je také zapsán na seznamu UNESCO. Tento posvátný areál, starý přes 2 000 let, tvoří pět hlavních jeskyní vytesaných pod masivním skalním převisem. V každé z jeskyň se nachází nepřeberné množství soch a nástěnné malby, které zobrazují výjevy z Buddhova života a srílanské historie. Vše komorně nasvícené a opravdu velice zachovalé. Jen je třeba počítat s tím, že v jeskyních je celkem horko a také s náboženským rituálem, při kterém se jeskyně na 15 minut dopoledne pro návštěvníky uzavřou.

Během naší návštěvy jeskyň trochu sprchlo, ale po cestě dolů k hlavní bráně se obloha vyjasnila a začalo svítit slunce. Prohlédli jsme si ještě Golden Temple a obří pozlacenou sochu Buddhy, a protože jsme na odpoledne neměli žádné velké plány, rozhodli jsme se, že dáme ještě jednou šanci Lví skále, když konečně svítí slunce a vypadá to, že tentokrát bychom si z ní mohli vychutnat i nějaké výhledy. Na cenu vstupného jsme se rozhodli neohlížet. Kolikrát v životě se na toto místo ještě podíváme? Nechtěli jsme opouštět Srí Lanku s pocitem, že Lví skála se jako jediná, ale přitom jako ta nejhlavnější památka, moc nepovedla.

V areálu Sigiriya jsme nikam nespěchali. Prohlédli jsme si i dolní zahrady a užívali si část dne, kterou jsme nakonec pro návštěvu zvolili. Kolem poledního jsme se vyhnuli největším návalům turistů, většina lidí totiž přijede ráno nebo odpoledne. 1 200 schodů, které jsme zdolávali postupně, nás už nijak nepřekvapily. Po cestě jsme se různě zastavovali, vychutnávali si sluncem osvícený výhled do krajiny a dolů na zahrady, pozorovali opičky a obdivovali starodávné umění.

Na poslední platformě pod nejprudším schodištěm jsme obdivovali ikonické lví tlapy, které jsou pozůstatkem původní obří sochy sedícího lva. Schodiště kdysi vedlo přímo skrze jeho otevřenou tlamu.

Na úplném vrcholu skály se rozprostírají pozůstatky královského paláce krále Kášjapy z 5. století, včetně pozůstatků zahrad, teras a královského bazénu, který dodnes drží vodu. Tady nás chytla krátká dešťová přeháňka, po které slunce ještě nabylo na síle. Nejvíce se nám líbil výhled do krajiny poblíž bazénku. Fotogenické opice se promenádovaly po zábradlí a pózovaly. Byli jsme moc rádi, že jsme místu dali druhou šanci. Poblíž schodiště, než jsme po něm zamířili zpět dolů, jsme objevili ještě zajímavý výhled na protilehlou Pidurangalu.

Příkré schody dolů ke lvím tlapám trochu probudily můj strach z výšek, ale zato nás dovedly k fotogenickému chodníčku podél skály, za kterým se kupila oblaka. Fresky „Nebeských panen“ v jeskyni, kde se nesmí fotit, už jsme sice viděli předchozí den, ale rádi (především kluci) jsme je obdivovali znovu.

Spodní část areálu jsme už prošli rychleji, začínalo totiž zase pršet. Déšť se spouštěl pozvolna, ale po cestě městečkem zpět na hotel se spustily úplné provazy vody. Usadili jsme se proto v rodinné restauraci, na kterou jsme narazili po cestě a rovnou se navečeřeli. Přemýšleli jsme nad časem stráveným v okolí Sigiriye. Nemohli jsme se ubránit malému zklamání z počasí, které samozřejmě nelze ovlivnit. Když pomineme tyto vrtochy matky přírody, je potřeba podotknout, že tuto oblast na Srí Lance určitě nelze vynechat, i když množství historických i přírodních krás je zde již celkem dost cítit turismem. Přesto, že je město Sigiriya malé, jezdí sem velké turistické autobusy, a ve stylu komunikace a v chování místních nám chyběla taková ta typická srílanská vřelost.

Den 16, 21.2.2026: Sigiriya – Kolombo – Istanbul – Praha

Z důvodu brzkého ranního odletu z Kolomba v 7:25 jsme vstávali opět velmi brzy. Náš poslední řidič na nás čekal přesně tak, jak jsme se domluvili s pane Bramborou. Když jsme nastoupili k němu do auta, s očima úplně vykulenýma nám popisoval, a dokonce nám i ukázal na záznamu z kamery na předním skle, že po cestě pro nás u silnice narazil na slona. Dvouhodinová cesta utekla bez potíží a na letišti jsme byli dokonce v předstihu. Jinak k cestě domů asi není co popisovat, vše proběhlo v klidu a na čas.

Když bych celou naši výpravu měla shrnout, bylo by to asi takto:

Rekawa – želvy, pláže, báječná péče zaměstnanců, bůvolí jogurt a palačinky

Uduwalawe – safari, nejlepší poměř cena/výkon, super bazén a masáž

Ella č.1 – Ella Rock, vlak, nejkrásnější apartmán, nádherná terasa

Ella č. 2  - Little Adam's Peak, den s Buddikou, největší a nejlepší snídaně

Nallathanniya  – Adam's Peak, ubytování jako na návštěvě u příbuzných, skvělé domácí kari, čajové plantáže a vodopád

Sigiriya – Lví skála, Polonnaruwa, Dambulla, krásný bazén v tropické zahradě kousek od centra, stategická pozice

Závěr

Následný konflikt na blízkém východě Srí Lanku opět, jako katastrofy, kterým již v minulosti musela čelit, velice zasáhl. Nedostatek pohonných hmot a omezené možnosti, kudy se k nim nyní můžu turisté dostat, místním lidem navázaným na turistický ruch určitě ublíží. Jak říkal Chatu: žít na Srí Lance je jako být ve vodě, když neumíte plavat. Když už si myslíte, že se blížíte k hladině a budete zachráněn, zase se objeví něco, co vás stáhne dolů. Věřím ale, že i přes nepřízeň osudu a nelehký život mají místní lidé i štěstí. Moci žít na tak krásném místě, na místě plným tajuplných zákoutí, bohaté historie, nádherných výhledů, dechberoucí přírody a především víry, jak náboženské, tak i té obyčejné lidské, je požehnání. Příroda je tu divoká, umí ale být i překrásná. Musím říct, že už jsme nějaké ty země světa viděli, ale nic podobného Srí Lance určitě ne. Místo je to naprosto unikátní a nedá se k žádnému jinému místu přirovnat. Je to země plná historie a příběhů, země, se kterou se život nemazlí, a právě proto by ji měl každý cestovatel alespoň jednou za život navštívit. My určitě máme v plánu vydat se na Srí Lanku znovu, protože je zde ještě mnoho krásných míst, které se nám do itineráře nevešly, a která určitě v budoucnu chceme vidět.

Rozpočet

Letenky: 49 411 Kč

Ubytování: 17 300 Kč

Doprava (vlaky, autobusy, skútry, auta, tuktuky) + jídlo + vstupy + suvenýry + ostatní režie: 27 000 Kč

Celkem 93 711 Kč

První díl našeho putování jsem zpracovala zde: https://www.cestujlevne.com/cest...-kari-5429