Stopoval jsem 50 km od syrských hranic a slyšel výbuchy
Když plánuju výlet, vždy se snažím ho co nejméně naplánovat, o to větší dobrodružství to pak je. A tak jsem si stopnul blázny ve šrotu a nechal se vypískat od vojáka na hranicích se Syrií
Cestopis z roku 2020 napsal Jan Vidim
První den
Odlítáme z Istanbulu v devět hodin ráno, navzdory koronaviru je letiště plné lidí, stejně jako letadlo. Letiště v Diyarbakıru vypadá nově a překvapuje nás jeho velikost, architektura odletové haly a zejména zeleň v ní vytváří dojem luxusu, který jsme nečekali. O dopravě z letiště víme prd, protože na Cestujlevně průvodce není a jiné zdroje už v rychlosti proházet nestíháme. Před letištěm stojí dva autobusy, nastupujeme do toho plnějšího, s tím že to je lepší, jak hodit si mincí a někam stejně dojedeme a aspoň to bude sranda. Jízdné se platí pomocí kartičky, kterou samozřejmě nemáme. Naštěstí to hned pochopí řidič a nechává nás jít, v tu samou chvíli jeden cestující tasí svou kartičku, ať se dnes svezeme na jeho účet. Pro tentokrát tureckou pohostinnost odmítám a cpu mu do ruky 5lirovou bankovku.
Letiště Diyarbakir
Sídliště Diyarbakiru
V autobuse si na plno začínáme uvědomovat na jakém místě jsme a že je to co by kamenem dohodil do míst jako Sýrie, Irák a Írán, jsme trošku nervózní, co s námi bude, nervozitu a zároveň ohromné nadšení ještě podpoří auto s íránskou poznávací značkou. Část čtenářů se nad mým nadšením může pozastavit, ale jistě se najdou další zeměpis-podivíni, kteří pochopí, že právě zažívám druhé Vánoce. A to je 28. prosince. Zážitkem s poznávací značkou žiju ještě teď. Vystupujeme někde, kde se to zdá dostatečně jako centrum. Kupujeme lahev vody za 1 TRY a pokračujeme dále do centra. Pořád v sobě mám pocity strachu, vzrušení, obav, nadšení. Místní na nás koukají jak na zjevení, alespoň pro teď to pohodlí rozhodně nepomáhá. Na náměstí kupujeme preclík a fotíme si prodavače. Házíme batohy do hotelu, kde musíme jako kamarádi opačného pohlaví mít každý svůj pokoj.
SPZ, která mi udělala Vánoce
Myslím, že je zřejmé, proč jsem si pána fotil
Jako první navštěvujeme stánek s kebabem za příjemných 7 TRY. Dalším úkolem je sehnat šátek přes vlasy, aby Káťa nemusela nosit ten mírně odpudiví vyrobený z „rouškoviny“ koupený v Istanbulu z automatu. Lezeme do malého kumbálku, kde nám prodavač ukazuje, co nabízí a kolik to stojí, záhy přijde jeho anglicky mluvící kamarád. Nic se nám nesnaží prodat a jen se s námi vybavuje o tom, jak se máme odkud jsme a tak dále. Asi si chtěl procvičit angličtinu. To ještě nevíme, že si pána docela oblíbíme. Milý Turek nám navrhuje, že nám ukáže město, dá ochutnat čaj a kávu, a že bychom se zašli podívat do jeho obchůdku s koberci, zda-li by se nám nějaký nezalíbil. Příležitosti využíváme, ačkoliv náš zájem o koberce je nulový. Část našeho rozhovoru mám na svém Instagramu, můžete ho omrknout. Bavíme se o válce, která region sužovala před 5 lety, jeho rakovině, ale i o počasí a rodině.
Kumbálek, prodavač a Kateřina
Náš průvodce ve svém obchůdku
Ukazuje nám dominantu města Velkou Mešitu, která je, pokud si dobře pamatuji, prý 5. nejstarší na světě. Dozvídáme se jak to v mešitách chodí, kam smí a nesmí turisté, ženy, muži atd. Pokračujeme přes trhy a krámky k další mešitě. Na ní na nás opět doléhá atmosféra, jakou jsme cítili při příletu, minaret mešity je totiž viditelně poškozený kulkami z dob bojů. Míříme k hradbám města, které jsou po Velké Čínské Zdi druhým největším opevněním světa. Na hradbách nás oslovuje zahalená dívka našeho věku, máme čas a zájem, a tak se s ní dáváme do řeči. Studuje ve Frankfurtu a kvůli covidu se vrátila domů. Je přímo dojatá, že jsme se rozhodli navštívit její rodné město. Vracíme se zpět do obchůdku s šátky, aby nám náš „průvodce“ dal na sebe kontakt. Zmínil se, že vodí lidi do Sýrie a Iráku, email na takovou osobu prostě musím mít!
The Grand Mosque
Trhy v Turecku hrají všemi barvami
Konflikt skončil před 5lety, takto poničené stavby nejsou v Diyarkabiru výjimečné
Studentka a průvodce v širším centru Diyarkabiru, vypráví o válečném 3měsíčním lockdownu, kdy opuštění domova, znamenalo riskovat život
Ulice pár bloků od centra
Hrající si děti
Druhý den
Další den pokračujeme do Hasankeyfu, historické město, které možná je, možná není pod vodou, kvůli přehradě, která se staví, nevíme, zjistíme na místě. V autobuse zůstáváme jako poslední a radost nám to nedělá a tak se náš řidič anglicky ptá, kam chceme hodit. Na Google mapách mu ukazuji, most v centru. „Not possible to go there“ odpovídá a odváží nás do „nového“ old town. Později zjišťujeme, že Google zde ještě neaktualizoval mapy. Po Íránské SPZ další malinký achievement – být na místě, které není na Googlu. Nasáváme svěží vzduch a kocháme se výhledy, kterým dominuje masouleum, které Turci přesunuli nad vodní hladinu již před delší dobou. Je to kouzelné místo, čas jako by se pro mě zastavil, sedíme a koukáme, fakt paráda!
Nové "old town", v pozadí nově postavené vesnice a mauzoleum
Mauzoleum a já
Jako z tapety, v pozadí je vidět vodní hladina, pod kterou je starý Hasankeyf
Místo si chceme ještě více vychutnat, a tak jdeme na čaj a kávu. Velmi dobře anglicky mluvící Turek si k nám přisedá a vypráví o životě před zatopením města. Pro mnoho lidí je to nepopsatelná ztráta a ještě se s ní budou dlouho vyrovnávat (město bylo vystěhováno v roce 2019). Zároveň je znát, že buď pochopili nebo jim „bylo vládou pochopeno“, že voda je v kraji velmi potřeba a tak není jiná cesta. Je to velmi smutné. Lidé se nemohou vrátit do domů ve kterých vyrůstali, přestože jsou jen stovky metrů daleko. Když už máme při sobě, tak dobře anglicky mluvícího Turka, řešíme s ním jak se dostat do dalšího města (Mydiatu) nebo za kolik přespat v místním hotelu. Možnosti dopravy jsou dvě, buď si stopnout autobus nebo auto. Druhá možnost nám není doporučena. Vydáváme se na hlavní silnici a poté co asi 30 sekund nejede autobus si říkáme „sr*t na to“ a máváme na auta.
Nejdříve jeden řidič nabízí, ať si sedneme na korbu naloženou melouny, a že nás vezme do dalšího města, které je asi v půlce cesty. Nedohadujeme se ani 2 minuty a vidíme, jak zastavuje další auto a couvá (!) pro nás, na dálnici (!). Řidič couvajícího auta jede až do naší cílové destinace a tak nasedáme. Soudě podle kontrolek je v autě je rozbité úplně všechno, pásy nejsou vůbec. Připomínám, že na syrské hranice je to asi 50 km, peprnější už to být nemůže. Co autě chybí na bezpečnosti dohání v hlasitosti rádia. Co řidiči chybí ve smyslu pro obezřetnost dohání ve smyslu pro rychlost. Totálním krámem jedeme i 150 km/h. Mám strach, ale komunikujeme přes Google Translate, a tak radši zjišťujeme, jak se mají a co dělají. Videa z této cesty mám na instagramovém profilu, jestli něco, tak tohle stojí za zhlédnutí. https://www.instagram.com/storie...85242631/. Vše nakonec dopadá dobře. Namístě ještě seženeme hotel a jsme připraveni na další den.
Highway to hell. Nakonec milý kluci, kteří pořád spamují Káťu na Instagramu
Třetí den
Mydiat spíš jenom proběhneme a ještě dopoledne nasedáme na bus směr Mardin. Tam si chceme půjčit auto, prozkoumat památky v okolí a jet se podívat na syrské hranice. Opět přes překladač domlouváme půjčení auta. 300 TRY za auto bez řidiče a 350 za auto s řidičem, volba je to snadná a protože pojištění místní půjčovna nenabízí anebo se na něm nejsme schopni domluvit a tak dohoda zní 100 TRY teď a zbytek 250 TRY doplatíme řidiči, který nás vyzvedne druhý den ráno. Zbytek dne trávíme v Mardinu v hotelu Kadim. Ochutnáváme místní víno a pivo, které je oproti ostatnímu zboží předražené, nepřekvapuje nás to. Plechovka piva stojí i 17 TRY. Večer ještě jdeme na procházku a pak si děláme piknik na hotelové terase. Zkoumám, kde přesně je turecko-syrská hranice a dojímáme se, že se koukáme na zemi jako je Sýrie. Navíc když 10 dní zpátky jsem ani neměl letenky. Byla to pro mě příjemná dávka satisfakce. To nejlepší ale mělo přijít následující den.
Pohled z Midyatu - Sýrie na dohled
Midyat za krátkou návštěvu stojí, vynechat ho ale rozhodně lze
Midyat
Midyat
Výhled z hotelu, ideální místo na večeři
Trocha uměleckého focení na mobil
Čtvrtý den
Řidič nás nabírá podle domluvy, jedná se o stejného týpka, co s námi včera jednal v autopůjčovně, což bylo, ve vší úctě k němu, zklamání, protože jeho angličtina je omezená. Ona to vlastně není ani angličtina jen „yes“, „no“, „photo“. No nic o to větší sranda to bude. A můžu si otestovat, jak se bude chytat čeština. Jedeme novým Renaultem Fluence, kterému sice nesvítí žádná kontrolka a když jedeme 130 nemáte pocit, že jste na prahu života a smrti, ale ohromná prasklina na čelním skle nebudí pozitivní emoce. Vyrážíme směr Nusaybin, město přímo na hranicích se Sýrií. Než se přiblížíme na dohled hranice, předjíždíme auto s iráckou SPZ, bohužel ji nestíhám fotit, ale mé nadšení je značné, i když už ne takové jako minule. Značka má vlevo modrý pruh, stejně jako ty naše, a vněm ze shora dolů IRAQ. Odbočujeme doleva směr Nusaybin, to už je zeď na dohled odhadem 500 až 600 metrů.
Odbočka, v pozadí matně vidět zeď
Emoce pracují na plno. Koukáme se do Sýrie, vidíme domy, mešity, elektrické sloupy a auta jsou vidět jako mále pohybující se obdélníky. Být to někde jinde, řekl bych že blázním, když se nemůžu vynadívat na takovou věc jako je dům, ale vědění toho, že to je ta Sýrie tomu přidává nesmírnou váhu a důležitost. Opět se dojímám a mít slabší chvilku a být sám tak asi i tu slzu utrousím. Podél hranice jedeme asi 20 minut. Před Nusaybinem nás ještě čeká policejní kontrola, jestli covidí nebo bezpečnostní nevíme, ale za poslední 3 dny je to aspoň 4. kontrola. Řidič nás vyklopí před největší Nusaybinskou mešitou, ta nás ale nezajímá tolik jako rozstřílený dům opodál. Prožívám nepopsatelné pocity, Sýrie je skutečně za rohem a důkaz války mám přímo před očima. Jako bych byl válečný reportér. Nepopsatelné, tečka. Na IG jsou videa přímo z místa, tak mrkněte.
Emocím se nelze ubránit při pohledu na tohle
To už se koukáme do Sýrie
Ulice Nusaybinu
Cesta podél hranice
Jdeme co nejblíže to jde, teď už vidíme, co se děje v syrském městě Kámišlí zcela zřetelně. Fascinující, přitom tak všední a obyčejné. Slyšíme rány jestli je to střelba, výbuchy, nebo jen nějaké cvičení, nevíme. Jsem si ale jistý, že vyklepávání koberců to nebylo. Jdu přímo k boudě, kde by za „normálních“ okolností seděl celník, co otevírá závoru. Vzápětí slyším píšťalku a vojáka, který na mě mává, ať jdu dál. Odpor nekladu a vracím se zpět. Pak se nás ještě jeden místní v parku před hranicí, zeptá odkud jsme a jdeme si pro kebab. Najedení sedáme do auta a míříme ke klášteru Mor Gabriel. Videa i se zvukem opět na IG.
Pohled od hranice směrem do Turecka, obyvatelé mají z místa parčík
Z klášteru odjíždíme asi ve 3 odpoledne před odletem do Istanbulu v 19:30 ještě navštěvujeme obchůdky a nakupujeme dobrůtky na doma. Protože řidič nesedí za volantem může nám konečně vyprávět svůj příběh. Je to 22letý mladík, který se před dvěma lety vrátil z vojny a je na to patřičně hrdý a diví se, že stejně starý kluk na vojně nebyl. Veze nás na letiště, kde si dáváme závěrečné selfíčko. Všem nám je líto, že se musíme rozloučit. Třeba se ještě někdy setkáme.
Klášter Mor Gabriel
Klášter Mor Gabriel
Letiště Mardin
Jak se ti cestopis líbil?
Jan Vidim procestoval 51 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 6 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil10 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Vzhledem k relativně neobvyklému cíli výletu by se hodilo uvést více podrobností a reálií. Např. kdy jste letěli, jaké jsou momentálně (předpokládám, že jde o nedávnou akci) covid opatření v Turecku atd.
Stran výstřelů ... no, při mé poslední návštěvě Turecka nějaký kokot odpálil ve městě bombu. Pár takových zážitků a nadšení rychle vyprchá...
Oukej, díky za radu.
'Nadšení' jsem schválně nepoužil, to bych řekl že je až moc pozitivní emoce. Na druhou stranu jsem skutečně rád, že jsem tam byl. V tu chvíli podělanej až za uši
Hezké, je z toho vidět takové to správné cestovatelské nadšení. Ale s tou Sýrií bych to až tak nehrotila, ne? Vždyť do těchto zemí jako Irák, nebo minimálně Kurdistán nebo třeba Afghánistán nebo právě do té Sýrie se dá normálně dostat s místním průvodcem. A Irán má, jak se shodne většina cestovatelů, snad nejúžasnější obyvatele na světě.
Znáš youtubera drewbinsky? Koukni na jeho videa nebo instagram. Celkem boží inspirace.
No to jsme si pak říkali, že je to takové vyhrocené a ve skutečnosti prostě město a prostě auto. Ale když tu posledních x let absolvujeme mediální masáž, ty pocity jsou pak silnější. A ano lze se tam normálně dostat s průvodcem, ale my neměli ani plán ani průvodce, takže nadšení že jsme tam bylo celkem na místě.
Drew Binsky je frajer, jednou bych chtěl mít byznys jako má on. Loooong way to go
Nepochybně se tam dostat dá, ale obvykle to není low cost záležitost.
Průvodce chtěl za Sýrii 1000 USD na 5 dní
Spisovatelský střevo úplně nemám a tak ocením každý konstruktivní i nekonstruktivní komentář. Je to můj první cestopis. Jo a dejte follow na instagramu, tam mi jde to vyprávění o dost lépe a je to realtime. :D
O Kurdistánu jsi někdy slyšel? Pokud sem ještě chodí Navaja, dala by ti školu;-)
Samozřejmě?
Myslím, že Navaja minimálně čte ;-)