Cestopis

Stopover v Ománu

3 dny, 4 noci a skoro 1 100 km severním Ománem
Cestopis z roku 2019 napsal David

Původně jsme měli namířeno do Malajsie. Když jsem však plánoval rodinný jarní výlet do jihovýchodní Asie, díky zde uvedené akci Oman Air na lety z Prahy do Kuala Lumpuru, naskytla se možnost zůstat pár dní v Ománu. Tarif umožňoval asi jakkoli dlouhý stopover v Muscatu s jen velmi malým příplatkem. To se mi při dlouhé cestě do cílové destinace jevilo jako super nabídka. V jakékoli arabské zemi jsem nikdy nebyl, tedy krom několika hodin v Dubaji a jednoho dne v Istanbulu. A jelikož celý výlet byl v plánu absolvovat s rodiči, možnost nechat je v poušti, kdyby něco, byla fajn :-)

Cesta

Odlet je plánovaný už na šestou ranní, takže řešíme trochu problém, jak se v šesti lidech dostat na čtvrtou ráno na letiště. Nejsme úplně z Prahy, i když daleko to taky nemáme. Před pátou už však sedíme na kávě v Menzies salonku za míle z loňské cesty do Panamy. Skoro na čas startujeme s Lufthansou do Frankfurtu. Zde trávíme skoro tři hodiny v salonku na terminálu jedna a dále pokračujeme už s Oman Air do Muscatu. V ománské A330 je opravdu spousta místa na nohy. Dle palubního infotainmentu se groundspeed pohybuje hodně přes 1 100 km/h, většinu cesty asi fouká příznivý vítr. Cesta uteče rychle a se západem slunce už kroužíme nad Ománem, abychom již za tmy přistáli na velmi hezkém a moderním letišti v Muscatu.

Jelikož tu máme opravdu jen 3 dny a 4 noci, chceme vidět, co nejvíce bude možné. Volíme tedy jediný možný způsob a sice půjčení auta. Je nás šest a chceme i do hor a do pouště, takže hned na letišti vyzvedáváme Mitsubishi Pajero, které by to mělo všechno zvládnout. První noc máme rezervovanou v hotelu Riyam, který je jen kousíček od centra Muscatu a kam cesta z letiště trvá asi 30 minut. Jelikož zde chceme trávit i poslední naši noc v Ománu za tři dny, domlouváme se, že si zde na recepci necháme uložená některá zavazadla, která budeme potřebovat až v Malajsii. Ještě vyrážíme obhlédnout místí supermarket Lulu, který je jen kilometr od hotelu, ale vzhledem k tomu, že nás navigace posílá po dálnici, jedeme raději autem. I tak nám cesta trvá docela dlouho a dokážeme se i na tom jednom kilometru dobře zamotat.

Noční Muscat z letadla
Noční Muscat z letadla

Den první - Muscat -> Jabal ash Sham

Na snídani jdeme hned jak je to možné, abychom mohli co nejdříve vyrazit na cestu. Mimo jiné tu podávají skvělý hummus, který u nás tedy rozhodně nevyhledávám, a který jak dále zjistíme, mají skvělý asi v celém Ománu. První naše zastávka je v centru Muscatu u pobřeží, kde si chceme prohlédnout místní trh a případně nakoupit něco dobrého na cestu. Naneštěstí zjišťujeme, že většina krámků je ještě zavřená. Prohlížíme alespoň rybí trh a po chvíli už vyrážíme z centra směr Mešita sultána Kábúse.

Jedeme samozřejmě podle navigace, když v tom dojedeme k celkem dost zatopené silnici. V Ománu by jeden nečekal takhle po ránu povodeň. Asi to byl zbytek vody, který ještě nestihl odtéct po pravděpodobných deštích, které před pár dny na severu země spadly.

Velkou mešitu jsem viděl před mnoha lety v Istanbulu, ale tak jako tato na mě určitě nezapůsobila. Obrovská, naleštěná, zdobená, čistá stavba. Spíše celý komplex se zahradou a mnoha zákoutími. Vstup je zdarma, ženy musí být kompletně zahaleny, u pánů stačí dlouhé kalhoty a tričko. Z následujících tří dnů byla mešita jediné místo, kde jsme byli, kam bylo vyžadováno takovéto zahalení. Fascinující je, že mešita je jen pár let stará. Nenapadá mě jediné místo na světě, kde by dneska někdo stavil takto monumentální stavbu tohoto typu.

Další cíl je asi 160 km vzdálená Nizwa. Z Muscatu skoro celá cesta vede po dálnici a hned za městem se zvedají hory, které se rozprostírají skoro po celém severu země. Už z dálnice pozorujeme místní venkov, vyprahlou hornatou zem, kde tu a tam stojí pár stavení. V porovnání se všemi místy, kde jsem kdy byl, je tohle asi nejvíce exotika. V Nizwě samozřejmě míříme hned ke známé pevnosti. Za vstup chtějí 5 OMR i přesto, že v průvodci píšou 0,5 OMR, asi chyba v čárce. Z pevnosti je výhled na celé město i přilehlou palmovou alej. Je chvíli po poledni, takže celé město působí docela mrtvě. Krámky jsou zavřené až na klimatizovaný supermarket a jednu kavárničku přímo pod pevností. Ani tady v turistickém centru u pevnosti ale není nijak draho, což trochu "kazí" mojí představu o Ománu, jako o celkem drahé zemi.

Pobřežní promenáda v Muscatu
Mešita sultána Kábúse
Ománský venkov
Pevnost Nizwa
Pevnost Nizwa
Nizva - zelené město uprostřed vyprahlých hor

Moc dlouho se nezdržujeme, protože spát dneska chceme v horském kempu na úpatí nejvyšší hory Ománu ve výšce kolem dvou tisíc metrů nad mořem. Tam je to ještě pořádný kus cesty, o které tušíme, že nebude moc zpevněná. Přestože jsme se s naším pobytem v Ománu v půlce dubna trefili snad do tří nejchladnějších dní za už nějakou dobu, teploty nijak zvlášť nepřesahují třicítku ani v poledne, těšíme se do hor, kde by mělo být chladněji. 

Postupně se přesouváme k městečku Al Hamra a dále již stoupáme kolem vesnice Ghul. U této vesnice se stékají dvě řeky, teď jsou však koryta skoro prázdná, jako asi většinu roku. Každopádně za řekou od hlavní silnice se rozprostírají dnes již ruiny původní vesnice s hliněnými staveními a stále obdělávaná políčka. Dnešní vesnice je však jen přes řeku od té staré. Chvíli pozorujeme rozdíly mezi novým a starým Ghulem a také to, jak se suchá koryta řek využívají jako zkratky pro auta.

Dále se cesta začíná zvedat výrazněji a začínají se otevírat moc krásné výhledy. Povrch krajiny se nijak zvlášť nemění, pořád skoro vyprahlé kameny, jen opravdu zřídka nějaký menší aspoň trochu zelený keřík. Na silnici zatím stále leží asfalt, který je skoro perfektně rovný až na snad tisíc zpomalovacích prahů v každém městečku i vesničce. Konečně dorážíme na místo, kde asfalt z ničeho nic končí. Zapínáme tedy náhon na všechna kola a směle pokračujeme dál. Do kempu zbývá asi jen 15 km, ale trvá nám to ještě dost dlouho. Už jen pár kilometrů před cílem najednou začne v autě něco pískat a na palubovce se rozsvítí červená kontrolka, kterou z mé Octavie neznám. Dle manuálu zjišťujeme, že máme přehřátý převodový olej. No super. Zatím to však jede a daleko to už opravdu není. Zpětně si říkám, že by cestu do hor zvládlo asi i obyčejné auto s předním náhonem, jen pomaleji a za sucha.

Z celkem malého kempu s arabskými stany na fotkách se vyklubal docela velký resort. No co, rychle se ubytováváme a běžíme k okraji horského hřebenu pozorovat západ slunce. Je to tu úžasné, příjemně pofukuje, teplota je také příjemná, ticho a krásný výhled. Za chvíli začínají vycházet hvězdy, které však ruší pár silných světel v kempu, ale hlavně měsíc skoro v úplňku. Součástí ubytování je i večeře. Je pravda, že nejbližší krámek je aspoň hodinu cesty odsud, takže to asi ani moc jinak nejde. Dále se dozvídáme, že náš plán vyjet za úsvitu až na nejvyšší horu, kam vede cesta sjízdná autem se ruší, protože na horu se smí buď jen pěšky, na což nemáme čas anebo s povolením armády, které také nemáme. Užíváme si tedy další výborný hummus a následně spaní ve stanech. No, stan to sice opravdu je, ale velikosti menšího bytu s velkou postelí, peřinami, sprchou a teráskou. Dokonce tu mají i elektrický přímotop, asi jeden z mála v Ománu.

Cesta do hor
Původní vesnice Ghul
Starý i nový Ghul
Pohoří Al Hadžar
Západ slunce
Noční obloha v kempu

Den druhý - Jabal ash Sham -> Wahiba Sands

Ráno vyrážíme na jen kousek od kempu vzdálenou hranu Wadi Ghul. Což je kaňon, kterému se také přezdívá Grand kaňon Arábie. Z hrany je opravdu nádherný výhled na skoro kilometr vysoké stěny kaňonu a naopak o ještě kilometr vyšší nejvyšší horu Ománu, na kroužící  velké ptáky, které neumíme pojmenovat a na kozy, které se k nám sbíhají. Do kaňonu se dá i sestoupit a zároveň se oblast využívá i pro skálolezení. My se však jen kocháme tichem a širokým výhledem. Sluníčko i tady v horách připaluje. Nasedáme do auta a pouštíme se z kopce zpátky dolů. Dnešním cílem je další kemp uprostřed pouště Wahiba Sands.

Po cestě zastavujeme ve městečku Bahla, kde je opět velká pevnost. Ze silnice vypadá o dost větší než ta v Nizwě a za vstup tady chtějí opravdu jen 0,5 OMR, jak uvádí náš průvodce, takže tady už chyba v čárce není. Je tedy otázka, jestli chyba u pevnosti v Nizwě byla v průvodci anebo v pokladně. Z věže pevnosti je opět úžasný výhled na celkem zelené městečko. U každého domu stojí několik palem a za městečkem se do hor zvedá historické opevnění. Pevností člověk prochází sám a jelikož má opravdu hodně zákoutí, dá se tu celkem snadno ztratit ostatním.

Wadi Ghul - Grand kaňon Arábie
Ještěrka
Všudypřítomné kozy
Pevnost Bahla
Výhled z pevnosti na oázu

Cestou dále se krajina postupně rovná a hory jsou jen na obzoru. Zastavujeme ještě u pevnosti Jabrin. Ne že bychom potřebovali navštívit všechny pevnosti v okolí, i když jsou pěkné, ale u pevnosti Jabrin má být podle průvodce vyhlášený obchůdek se suvenýry. A opravdu, je tu celkem pusto, vedle pevnosti vzrostlý strom, pod kterým se usadíme na oběd - místní chléb s hummusem a hned za ním onen krámek. Zde poznáváme pověstnou místí pohostinnost, kdy hned ve dveřích je nám nabízena arabská káva a datle. Osobně kávu nepiju, ale tato mi vlastně celkem chutná. Je slabá, ochucená kardamomem a sladká. Každopádně datle jsou famózní. Měkké, šťavnaté a sladké. Po dlouhém rozhlížení bereme větší balení datlí, nějaké kadidlo a podpalovače k němu, ještě další kadidlo a vonnou esenci, která se má prý přimíchat ke kadidlu. Nikdy jsme kadidlo doma neměli, takže to musíme zkusit, obzvlášť, když je to typicky místní produkt. Překvapuje mě, když za celý nákup, kávu a datle prodavač chce jen jeden a půl riálu, takže ani ne stokorunu. A to bychom měli ještě smlouvat, jak je místním zvykem - moc nevím o čem.

Pevnost Jabrin je už opravdu v rovině a nás začíná tlačit čas, protože do městečka Al Mintirib, které leží na samotné hranici pouště a kde se máme hlásit před vjezdem do pouště a příjezdem do kempu je to ještě přes 200 km. Navíc tam máme být nejpozději ve čtyři odpoledne, abychom ještě následnou další hodinovou cestu pouští do kempu zvládli za světla. Už se tedy moc nezdržujeme a vyrážíme.

Silnice v Ománu jsou rovné, udržované, s jen malým provozem a všichni jezdí dost rychle, takže cesta utíká. Hlavně je pořád na co koukat, jak se hory mění v rovinu a ubývá i městeček podél silnice. Některá městečka, která projíždíme svým charakterem a uspořádáním ulic připomínají starý americký západ, tak jak ho známe z westernovek. Jedna hlavní ulice a s velkým odstupem od ní řada často barevných domků, kavárniček i sem tam nějaký krámek. Po cestě projíždíme několik koryt řek.

V Ománu asi není moc zvykem stavit mosty přes řeky. Ono také k čemu, když tu voda v korytech teče jen pár dní v roce. Ve městech koryta často slouží jako parkoviště, a jinak řeku na silnici označují jen značky. Ještě před tím, než se před námi začnou objevovat první písečné duny a krajina opět změní svojí tvář, předjede nás menší náklaďák. V tu chvíli si všímáme, že veze asi 6 velbloudů na korbě. Pobaveně sledujeme, jak velbloudi koukají přes kabinu na cestu a také jak poctivě v zatáčkách vyvažují. Dokonce to vypadá, že se jim to líbí a přesně vědí co mají dělat. Trochu s nimi závodíme pár kilometrů, ale pak je necháme jet, protože rychlost na cedulích u silnice překračujeme už o dost a další pokutu ze zahraničních výletů nepotřebuji.

Konečně dorážíme do městečka Al Mintirib a do kanceláře, kde probíhá check-in do kempu. Dostáváme mapu a pán nám radí, abychom upustili pneumatiky před cestou do pouště. Jedeme do pouště. Tedy musíme ještě prokličkovat městem, ale pak asfalt a domky nadobro končí a dále je jen písek a vyjeté koleje v něm. Kolejí se držíme asi 20 kilometrů, kdy dojíždíme k velkému kempu, kde jsou velbloudi a asi i nějaké atrakce pro turisty. My ale pokračujeme ještě dalších 8 kilometrů, kde trochu pobaveně uprostřed pouště narážíme na křižovatku s cedulí na náš kemp. Jízda autem po písku je skoro stejná jako po silnici. Je tedy asi dobré držet se vyjeté cesty, ale jinak se dá jet i celkem rychle. Takže žádný velký zážitek z řízení v poušti se nekoná. Každopádně poušť samotná je pro nás všechny úplně něco nového. Vlastně až tak ne, když si člověk najde dobré místo v dunách Maspalomas na Gran Canarii, tak to vypadá skoro stejně. Tedy tam jsem před pár lety byl. Rozdíl je v tom, že tam člověk odevšad vidí buď město nebo moře, no je to prostě jen pár dun. Zato tady je město 30 km daleko a na druhou stranu pouště to je dalších 150 km. Takže celková rozloha pouště není vlastně nijak značná, oproti jiným arabským pouštím. Ale i z té nejvyšší duny, na kterou vylezete vidíte zase jen duny a duny.

Kemp na mě působí trošku nepatřičně vzhledem k tomu, kde se nachází. Jedná se o 6 malých budov, ve kterých jsou vždy dvě postele a koupelna. Dokonce s vanou - v poušti. No nic, je to tady hlavně kvůli turistům a protože tu jsme s rodiči, tak spát v opravdovém stanu sbaleném na zádech nepřichází úplně v úvahu. Každopádně je tu absolutní ticho, kus za kempem postávají dva velbloudi, asi místní a slunce pomalu zapadá, takže je i celkem příjemně. Lezeme na okolní duny a kocháme se pohledem na ně. Krom správce kempu a dvou dalších turistů tu nikdo není. Dokonce ani nic není, krom písku.

Celou cestu sem si říkám, jak krásné tady musí být hvězdy. To by ale nesměl být úplněk. S pomocí chytrého telefonu docházím k tomu, že by měsíc měl zapadnout asi ve 4 ráno a svítat by mělo začít až v 5, takže celá hodina na pozorování noční oblohy. Opravdu ve 4 vstávám a jdu ven. Je docela chladno, takže i v poušti uplatňuji mikinu. Hvězdy jsou krásné, ale zas taková paráda, jak jsem čekal to není. Měsíc těsně pod obzorem je pořád znát. Město 30 km daleko překvapivě taky a po chvíli kochání už začíná být znát i vycházející slunce. Takže jen pár fotek, když už jsem až sem dotáhnul stativ a jdu zase spát.

Velbloudi jedou
Cesta pouští
Kemp uprostřed pouště
Západ slunce v poušti
Ranní stopy od brouků
Stádo velbloudů

Den třetí - Wahiba Sands -> Muscat

Ráno je před chatičkami spousta zajímavých stop. Usuzujeme že od hmyzu. V písku jsou krásně vidět. Po ještě dalším rozhlížení a focení opět balíme a vyrážíme zpět směr civilizace. Po cestě míjíme několik stád velbloudů i s mláďaty.

Prvně se nám nechce, protože je to zajížďka, ale nakonec nás náš knižní průvodce přesvědčí zajet do Wadi Bhani Khaled. Jedeme tedy z pouště rovnou k horám a opět stoupáme. Dojíždíme až na konec silnice, kde je parkoviště a dále musíme už pěšky. Není to ale ani kilometr pěšinkou skrz oázu, podél horského potoka a ve stínu okolních hor a palem. Prvně jen slyšíme, poté i vidíme několik žab a vážek. Po chvíli už přicházíme k první tůni. Tady se ale zatím nikdo nekoupe, takže pokračujeme již spíše po skále než cestě dál a po několika dalších stovkách metrů přicházíme k další tůni, kde už se lidé koupou. Moc se neodslíkáváme, abychom nepohoršovali místní, i když tady asi žádní nejsou a lezeme do vody. Překvapivě celkem studená, pěkně čistá modrá voda mezi skoro bílými skalami. Proplouváme proti proudu do další tůňky a k maličkému vodopádu. V ománském horku opravdu super věc.

Wadi Bhani Khaled
Wadi Bhani Khaled
Wadi Bhani Khaled
Ománská žába
Ománský vážka

Při pohledu do mapy je to odsud k moři vzdušnou čarou 26 kilometrů. Horší ale je, že po silnici je to 150 kilometrů. No nic, musíme jet. Objíždíme tedy horský masiv, který sedí mezi námi a mořem a nedá se přejet. Velká část cesty až k městečku Sur vede po dálnici, přestože v mapě dálnice značená není. Místy je dálnice opravdu úplně prázdná a to vidíme možná až 10 km před sebe. Trošku nechápu, proč a pro koho tady staví dálnici, asi proč ne. Ze Suru již opravdu vede dálnice i podle mapy až do Muscatu a to z velké části podél moře.

Zastavujeme u dalšího údolí Wadi Tiwi, kde by se mělo dát také koupat, ale vzhledem k času jen prohlížíme jeho ústí a pokračujeme na známější Wadi Shab, kde ale také jen fotíme výhledy do údolí a na hory. Více nás láká vykoupat se také v moři. Jen kousíček od Wadi Shab je Pebbles beach. Což je moc pěkná oblázková pláž. Je opravdu plná jen oblázků. Takže na ležení to moc není, ale až na pár místních opodál tu nikdo není. Vesnice je až za kopcem, takže jen moře, výhled na hory a oblázky. Moře je příjemně teplé, přesto osvěžující. Úplně průzračné není, ale to nám vzhledem k tomu, že tu nikdo není vůbec nevadí.

Zbývající část cesty zpět do Muscatu už jedeme jen s jednou krátkou zastávkou u Bimmah Sink Hole. Kde jen koukáme do díry a nakonec i do ní sestoupíme. Na koupání už ale není čas. Se soumrakem přijíždíme do Muscatu a hned míříme do známého hotelu. Večer jdeme znovu zkusit štěstí na trh do města a tentokrát to tu žije. Procházíme spletitými uličkami a koukáme, co vše se tu dá koupit. Nakonec končíme den v ománsko-indické restauraci.

Musíme ještě zabalit, protože ráno musíme v šest opustit hotel, abychom stihli let do Kuala Lumpuru.

Horská silnice od Wadi Bhani Khalid
Téměr prázdná nová dálnice z městečka Al Mintirib podém pouště na jihovýchod
Ústí Wadi Tiwi
Pebbles beach
Bimmah Sink Hole
Trh v Muscatu

Něco na závěr

Vzhledem k tomu, že jsme měli opravu jen 3 dny, tak si myslím, že jsme toho stihli docela hodně. Vlastně i trávit čas v autě vůbec není špatné, když je pořád na co koukat a také když venku běžně bývá 30, 40 a možná i více stupňů. Celkem jsme ujeli asi 1 100 km, což při ceně benzínu cca 11 Kč/l není nic drahého. Bydleli jsme dvě noci v opravdu turistických zařízeních, která rozhodně nebyla levná. V horách stála noc na osobu asi 1 200 Kč a v poušti přes 2 000 Kč. Oboje včetně večeře a snídaně. Půjčení sedmimístného terénního auta nás vyšlo na celkem 4 dny na necelých 6 000 Kč.

Takže jako ochutnávka Ománu to vůbec nebylo špatné a vlastně hodnotím Omán jako jednu z nejhezčích zemí v kterých jsem kdy byl. Ano byl jsem tu jen tři dny, ale pro mě to byla jednoznačně největší exotika. Za tři dny se dá stihnout lezení po horách i po písečných dunách, koupat se v horských tůních i v teplém moři a ochutnat skvělý hummus a datle. Dále poznat úplně jinou kulturu, kterou si místí chrání, ale rozhodně nemají problém s jinou kulturou a s turisty. Když dodrží pár základních pravidel, jako třeba zahalení se při vstupu do mešity a vyhnou se zbytečnému odhalování na veřejnosti, při koupání a podobně, tak je Omán opravdu velice přívětivá země s pohostinnými a milými obyvateli.

Do Ománu bych se chtěl někdy určitě znovu vrátit a mít ho v plánu jako hlavní destinaci. Styl cesty po Ománu bych zachoval, půjčit auto a jet. Ale aspoň na dva týdny. Jedná se přeci jen o zemi 4x větší, než je ČR.

Mapa s trasou
Mapa s trasou

 

Zážitky pro tebe sepsal David

03. 06. 2019, poslední aktualizace 2019-06-04T16:25:08+02:00

David žije v České republice a procestoval 26 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsal pro tebe 2 cestopisy .

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 2 minuty
Minsk
cizy 2019-10-18T11:18:35+02:00 9 komentářů
Bělorusko 2019

Dlhé roky odkladaná návšteva Bieloruska a 52 septembrových hodín v Minsku.

Čtení na 1 minutu
Slavutyč & Kyjev
cizy 2019-10-17T13:21:28+02:00 0 komentářů
Ukrajina 2019

Víkendová otočka do Kyjeva a Slavutyču – jedného z najmladších ukrajinských miest, ktoré vzniklo po Černobyľskej havárii.

Čtení na 13 minut
Makedonské léto na podzim
Avatar uživatele Vojtěch Jančík
Vojtěch Jančík 2019-10-17T11:02:31+02:00 6 komentářů
Severní Makedonie 2019

Země krásné přírody, zajímavých míst a nyní také levných letenek.

❤️ Oblíbené
Čtení na 12 minut
Guinea aneb Jak se nebát navštívit 11. nejméně navštěvovanou zemi na světě? 🌍
Vojta Adami 2019-10-15T22:08:13+02:00 16 komentářů
Napříč světem 2019

Mnoho mých blízkých mě od této cesty odrazovalo, případně mě psychicky připravovali na nejhorší. Opak byl ale pravdou! Přečtěte si o mé nejúžasnější cestě + mrkněte na mé vlogy na Youtube!

Další cestopisy