Světové hlavní město vína Bordeaux aneb blondýna hledá pravdu ve víně
Víno v bordó barvě. Cognac, Bergerac, La Rochelle i pevnost Boyard. Nejvyšší písečná duna Evropy a oceán na dosah ruky. Historie a romantika v jednom. Zkrátka božská Francie!
Cestopis z roku 2020 napsala Blondie
Bordeaux nebo bordó. Světoznámé víno, všudypřítomné viničky a historie, kam se podíváš. Město Cognac, které dalo název oblíbené brandy. Bergerac, odkud pocházel fiktivní Cyrano. La Rochelle, které si určitě pamatujete ze Tří mušketýrů. A samozřejmě díky blízkému oceánu se dá na dovolené v Bordeaux i vykoupat. Zkrátka nádherná oblast, kam z Prahy létá (za normálních, ne-lockdownových okolností) za nízký peníz Ryanair a často i Volotea. A ano, stojí za to se sem podívat i s rouškou.
Náš tříčlenný blonďatý tým se do Bordeaux vydal na konci července 2020, tedy v době, kdy tu teprve nabírala na obrátkách „druhá vlna“ covidu. Na první pohled bylo vidět, že Francouzi berou nošení masek vážněji než my – roušky povinně na letišti, ve veřejné dopravě a uvnitř budov. A až na výjimky lidi tahle nařízení dodržovali.
Po covidovém okénku už ke krásám Akvitánie, kraje s pohádkovým názvem, v jehož srdci Bordeax leží.
Co jiného ve Francii než makronky
V centru Bordeaux
Plastové skleničky na víno inspirované Katkou Ostrou ;-)
Letiště v Bordeaux je provinční, maličké. Hned, jak vyjdete z terminálu, uvidíte u budovy první symbolickou viničku. Naše dámská trojka měla zajištěný odvoz mým kamarádem, panem Z, ale není problém se do města dostat místní dopravou buď přímým shuttlem končícím na hlavním nádraží Saint-Jean (8 euro), nebo klasickou autobusovou linkou č. 1 (1,70 euro). Více na webu letiště: https://www.bordeaux.aeroport.fr...-transport
První dvě noci jsme strávily v hotelu Teneo blízko nádraží, protože to byla jedna z levnějších možností, ale popravdě tohle ubytování nemůžu moc doporučit – ubytování bylo sice čisté, ale horší než bylo na Booking inzerováno. Navíc oblast okolo nádraží nepůsobí zvlášť po setmění úplně bezpečně. Popravdě se mi ve městě docela špatně vybíralo ubytování s dobrým poměrem cena-kvalita, ale kdo hledá, tak na Bookingu jistě najde.
Den 1: centrum Bordeaux s gastro zastávkou
Bordeaux nás překvapilo svým krásným historickým centrem, které mi chvílemi připomínalo vysněnou Paříž z filmů a chvílemi hezké britské městečko. Není divu – už ve dvanáctém století oblasti vládli Angličani díky manželství Eleanory Akvitánské a krále Jindřicha II. (rodičů Richarda Lví srdce, o jejichž bouřlivém vztahu vypráví krásný film Lev v zimě). Ostrovní království díky obchodování s místním vínem hezky zbohatlo. Po třech staletích získala Francie město zpět a z Bordeaux se postupně stal důležitý přístav, přes který do Francie proudily produkty z kolonií jako rum nebo cukr.
Dnešní Bordeaux je sice velké město, hlavní památky a zajímavosti ale obejdete po svých. My se hned ráno zastavily v Marché de Capucins, místní tržnici, kde za slušné peníze koupíte (skoro) všechno, co máte na francouzské kuchyni rádi – sýry, vína, místní ovoce, ryby, bagety, paštiky nebo místní sladké bábovičky canelles (tradiční pro tuto oblast, mají unikátní vanilko-rumovou příchuť a jsou trošku lepkavé od cukrového sirupu). Kupujeme si sýry, bagetu a rosé za 4 eura – po diskuzi s milým prodejcem nám pán napůl vytáhne korek a dá tři kelímky. S radou, že na veřejnosti se kupované víno nepije, nicméně v parcích je to v pořádku. Trochu překvapivé v zemi vína…
Marché de Capucins
Co by byla Francie bez sýru...
Saint Michel
Míříme na náměstí Saint Michel s úchvatnou samostatnou zvonicí mířící až do mraků a kostelem svatého Michala. Na lavičce otevíráme víno a s výhledem na kostel meditujeme o tom, že právě tohle nám v době zavřených hranic chybělo. Vypnout pracovní mobil, sledovat místní, jak si užívají sluníčko v kavárničkách, jižní vzduch. Člověku stačí jen zavřít oči a pustit si soundrack z Amelie z Montmartru. :-)
Další zastávkou je náměstí Stalingrad (čtete správně!) na druhé straně řeky Garonny, která město dělí na staré město a civilnější a levnější čtvrť na druhé straně. Dominantou Stalingradu je obrovská socha modrého lva, která je určitě „Instagram-worthy“. Pro ty, kdo si hlídají rozpočet – ceny tu jsou minimálně o třetinu nižší než v centru, kde za kafe dáte i 5 euro. Tady jsme za americano daly eura dvě.
Přecházíme Pont de Pierre zpět do centra a dumáme nad tím, proč má Garonna docela nehezkou hnědavou barvu. Později se dozvídáme, že dle místních je to „krásná blond“… České blondýny nesouhlasí.
Pont de Pierre
Stalingrad
Quinconces
Pohoda na nábřeží
Kousek od Pont de Pierre se nachází hlavní místní atrakce Le miroir d'eau neboli vodní zrcadlo – prostor hned vedle řeky, který se v pravidelných časech zalije několika centimetry vody tak, že se v ní zrcadlí protější palác. Po asi deseti minutách se voda vypustí a nahradí ji vodní pára, která je v horkých letních dnech krásně osvěžující. Vodní zrcadlo je relativně novým přírůstkem mezi zajímavosti Bordeaux a svým způsobem i symbolem rostoucího turismu. Vedle okouzlených turistů tu ale uvidíte i místní děti, které se tu cachtají jak v bahňáku.
Blízko vodního zrcadla stojí elegantní brána Cailhau, která mi připomněla francouzské pohádky a nachází se v ní malé muzeum. Za vidění stojí i náměstí Quinconces, obrovský prostor s ruským kolem a impozantním památníkem s fontánou, který připomíná ty, kteří tu byli popravení gilotinou.
Cestou na ubytování procházíme dlouhou nákupní ulici svaté Kateřiny, kde najdete všechny známé i neznámé obchody. Je tu hlava na hlavě a v době koronaviru to na nás nepůsobí nejlépe, takže jdeme alternativní cestou kolem Parking Victor Hugo, který nabízí i netradiční instalaci visícího auta. Hned vedle najdete i krásnou bránu se zvonicí Grosse Cloche.
Place de la Bourse
Brána Cailhau
Čas na oběd...
Parking Victor Hugo
Den 2: Na skok do Španělska – San Sebastian
Ráno balíme kufry a stěhujeme se ke kamarádovi, panu Z. Máme velké plány – autem vyrazíme směr Španělsko a zastavíme se v zajímavých městech Bayonne a Biaritz. Je ale sobota a dálnice je ucpaná, takže tahle města přeskakujeme. Obě místa ale vypadají lákavě, takže je – alespoň dle fotek – doporučuji. Do obou se mimochodem dá dostat z Bordeaux přímo vlakem. Autobusem i vlakem se dá dostat i do španělského San Sebastian, ale ceny za jízdenky jsou okolo dvaceti euro, takže tu stojí za uvážení půjčení auta.
Stavíme až v San Sebastian kousek za francouzsko-španělskými hranicemi. A nasazujeme roušky, protože ve Španělsku jsou v této době povinné i venku. Popravdě to v horkém dni kazí zážitek z města, ale víme, že odpoledne nás čeká pláž, kde roušky mít nemusíme.
V centru San Sebastian
Horko... s rouškou na puse
Tapas!
... a za zády máme moře
San Sebastian je oblíbené výletní město se zajímavou architekturou, dobrým baskickým jídlem a čistými plážemi. Krásné uličky starého města nabízejí v horkých dnech příjemný stín, koupit si můžete tapas, vynikající španělské víno nebo pamlsky. My jsme zvědavé na španělské sladké, proto si v cukrárně Oiartzun v centru kupujeme dortíky a kávu, sedáme na blízké molo a se sundamými rouškami pozorujeme spálené britské turisty.
Je rozpálený den, a po výhledech na Isla de Santa Clara se přesunujeme na pláž Zuriolla, otevíráme víno a užíváme oceánu s výhledem na místní kopec Urgull, za který pomalu zapadá slunce. Nádhera, která si vyžaduje i místní skvělou sangrii.
Plaza de la Constitutión, kde se hrávalo divadlo
Pláž Zuriolla
Bezkonkurenční sangria
Oceán je celkem studený, slaný jako blázen, ale užíváme si naplno. Zpětně už vím, že to bylo jediné vykoupání v „moři“ za rok 2020… Po koupačce náš čeká více než dvouhodinová cesta zpět do Bordeaux a těšení na nejlepší část dovolené, která přijde hned další den.
Den 3: vinařské městečko Saint-Émillion a Dune du Pilat
Ráno je zatažené a skoro jistě bude pršet. Pravé výletníky to ale neodradí, proto vyrážíme autem do srdce vinařského regionu Bordeaux, městečka Saint-Émillion, pojmenované po mnichu Émillionovi, který se usídlil v místní poustevně ve skále. Římané tu víno pěstovali už ve druhém století a tenhle nápoj řídí život města i o skoro dvě tisíciletí později. Najdete tu desítky chateau neboli zámků, ale tady se jako chateau tváří i obyčejné větší domy obklopené vinicí. Na vysvětlení - chateau znamená i venkovský dům produkující vlastní víno. Není zámek jako zámek.
Rychlá prohlídka vinařství
A ochutnávka (s hořkou čokoládou, která nám chutnala víc než bordó...)
Nádherná levandule u chateau
Jako barbar preferuji roséčko z francouzského supermarketu...
Místní vinařství nabízejí i prohlídky po vlastních viničkách a ochutnávku. Tady jsme si ale potvrdily jednu věc – na Moravě vám ve vinařství ukáží víc a bordó nám nechutná. Krásná slečna průvodkyně a zároveň dcera majitele chateau se na nás ale dívá tak bezelstně, že nemáme chuť jí to přiznat. Od té chvíle ale raději zůstaneme u místního růžového, které je mimochodem vynikající.
V samotném městě musím určitě doporučit Cloître des Cordeliers, bývalý klášter, kde si u okénka můžete vybrat ze surovin na piknik (místní tapenáda, vína, bagetky, rajčátka atd.), oni vám je naloží do košíku a pak už je jen na vás, jestli si jídlo vychutnáte v klášterní zahradě, nebo přímo mezi sluncem vybělenými zdmi kláštera. Sedět v nádherné zahradě, užívat si skvělé jídlo a poslouchat cikády byl jeden z nej zážitků téhle dovolené.
Cloître des Cordeliers
Piknik v klášterní zahradě...
... nebo přímo uvnitř klášterních zdí
V centru Saint Emilion
Samotné městečko lze obejít za hodinu a nabízí zvláštní mix pravé Francie a turistického byznysu. I v době koronavirové tu bylo plno lidí, ale člověku tu mezi tou krásou ani nevadí. Stačí se projít k místnímu kostelu, odkud se nabízí pohled na celé centrum, sejít dolů na náměstí a kochat se. Nemohla jsem si nevzpomenout, jak jsem kdysi při pohledu na film Dobrý ročník snila o dokonalé Francii. Tahle vinařská mekka byla vysněnému ideálu sakra blízko.
Do Saint-Emillion se dá jednoduše dostat i vlakem z Bordeaux (https://en.oui.sncf/en/) - cesta trvá necelou půlhodinu a vyjde pod deset euro. My jsme využily našeho řidiče pana Z a odpoledne se ještě vydaly k oceánu na Dune du Pilat, nejvyšší písečnou dunu v Evropě. Kdo nemá auto, může se sem dostat veřejnou dopravou - vlakem do Le Teich a odsud autobusem č. 1 (ze zastávky Gare du Teich do zastávky Dune du Pilat) , případně lze expresním autobusem jet i z nedalekého Arcachonu. https://www.bus-baia.fr/dl/ligne-1.pdf
Co říct k duně samotné? Velkolepá. Kousek od vinařského regionu nečekaná. Z jedné strany se masa písku sváží do lesa a připomíná Afriku, z druhé písek padá do oceánu. Na první pohled vypadá děsivě, ale cestou nahoru lze využít schůdky. Odvážlivci si tu házejí míčkem (který se jim samozřejmě brzy skutálí z duny dolů), někdo zase cvičí jógu.
Konec Sahary...
Meditujeme nad tou krásou
Nahoru po schodech...
... dolů jako mravenečci
Po hodině a půl, vypité lahvince a desítkách fotek míříme z duny dolů, vyklepáváme písek z nečekaných míst a večer si ještě procházíme blízký Arcachon, milé rybářské městečko s hezkými plážemi a promenádou. Pokud jste blízko, můžete se tu zastavit, ale nic zapamatováníhodného jsem tu neviděla.
Arcachon
Den 4: dojetí u pevnosti Boyard
Tohle bylo rozhodnutí na poslední chvíli. Při pohledu na mapu mi oči náhodou zabloudily na sever a ejhle, v zálivu na severu od Bordeaux vyskočil nápis Fort Boyard. V návalu nostalgie jsem si řekla, že sem musíme, taková příležitost zavzpomínat na sledování legendární soutěže se jen tak neodmítá. S panem Z rychle googlíme a hledáme, jestli jde pevnost navštívit. Bohužel se dovnitř dostanou je televizní štáby, když se tu točí soutěž (ano, Francouzi tu stále natáčejí).
K pevnosti se ale jde přiblížit lodí s komentovanou prohlídkou z několika destinací. My vybíráme tu nejbližší – z vesničky Fouras (teď už víte, po kom se jmenuje „otec Fura“). Výlety za stejnou cenu, 14 euro, odsud pořádají dvě společnosti. My vybíráme Croisiéres Alizé v modrožlutých barvách. https://www.croisieres-alize.com...itime.html
Do Fouras se z Bordeaux jede necelé dvě hodiny. Čas využíváme vytahováním „zásadních“ informací o běžném životě ve Francii z pana Z. Věděli jste třeba, že podporu v nezaměstnanosti tu můžete dostávat i dva roky, a to za skoro 70 procent vaší staré mzdy? Grrr!
Naše plavidlo
Fouras
Fouras samotné je díra, kde většina lidí zaparkuje auto a čeká na výletní loď. Můžete si tu dát průměrné kafe, projít se po pláži zanesené řasami a koukat na Boyard na horizontu. Naše loď jede přesně na čas, nasazujeme roušky a vyfasujeme anglický letáček (mluvený výklad je jen ve francouzštině). Dozvíme se, že Boyard měla pomáhat s ochranou zálivu, ale její výstavba trvala tak dlouho (přes šedesát let!), že jako obranná pevnost nikdy nesloužila. V blízkosti se nachází malý ostrůvek Aix, kde nenajdete žádná auta, zato poštu, čtyři muzea a pět pláží.
Nostalgie...
S větrem v zádech...
A loučíme se...
U pevnosti Boyard se motá více lodí, turismus tu žije i v době koronavirové. Ale ve chvíli, kdy se z lodních reproduktorů začne linout známá znělka, je to jedno. Oči se zasní (dobrá, možná i trochu orosí), pod rouškami se objeví úsměvy a všichni se vracíme myšlenkami o nějaký ten rok zpět. Nostalgie jak blázen.
Tohle byl top našeho dne, míříme zpět směr Bordeaux, bereme útokem francouzský supermarket Casino, a posílení růžákem jsme vděční za tři krásné, nicméně náročné dny.
Den 5: odpočinek u malé Sochy svobody
Přiznávám, ráno nám po osmé zkonzumované bagetě za pár dní už tenhle symbol země gálského kohouta lezl krkem. Dáváme si míchaná vajíčka pak zamíříme k malé sestřičce americké Sochy svobody. Dokážu si představit ta zvednutá obočí – Socha svobody v Bordeaux? Určitě víte, že originální svobodnou fešandu darovali Spojeným státům Francouzi. Její autor Frédéric-Auguste Barthody vyrobil i její malou kopii, která by se vešla na Place Picard (dnes jednoduše najdete podle autobusové zastávky Picard). Původní socha byla roztavena nacisty, ale za vidění stojí i její kopie, kterou na náměstíčku najdete dnes. I proto, že v dnešní době jaksi nemáme moc šanci podívat se na její větší a starší americkou sestru.
Malá dvojnice
Hledáme kavárničku, překvapivě docela těžké!
Památník na náměstí Victoire
Zbytek dne strávíme procházkami přilehlými čtvrtěmi, které mně osobně připomínaly spíše britská městečka. Kupujeme místní rosé (přísahám, když se jedna flaška rozlije mezi tři lidi, tak tolik alkoholu to zase není!) a k němu stylové plastové sklenky na víno a odpočíváme v městském parku (Jardin Public).
Jeden z povedených street artů
Canelles
Bez mráčku...
Den 6: Město vína
Co by byla navštěva města vína bez návštěvy Města vína – Cite du Vin. Tohle interaktivní muzeum vína se Franzouzům opravdu povedlo. Kdo tenhle nápoj miluje, může tu strávit celý den. Na začátku prohlídky dostanete sluchátka a krabičku s čidlem – to u jednotlivých expozic přiložíte k vyznačenému bodu a automaticky se vám spustí výklad ve zvoleném jazyce. Expozice se týkají historie, vůní a chutí ve víně, barvy, skladování, druhů vína… Čehokoli „vinného“, co vás napadne. Zapojíte všechny smysly, uvidíte 3D hologramy, videa, očucháte všechny vůně, které lze ve vínu najít (od sýru po papír).
Na konci prohlídky čeká každého návštěvníka ochutnávka deci vína dle vlastního výběru. My zkusily alžírské rosé, bílé z Ázerbajdžánu a portugalské růžové šumivé a všechny byly moc fajn. V přízemí muzea se nachází vinotéka, kde se za slušnou cenu dají koupit vína z celého světa. Čínské, polské, americké… Morava chybí. Na můj dotaz mi prodavač odpovídá, že měli jedno víno z Česka, ale vyprodalo se. Proč nelze doobjednat, už mi nesdělil…
Cite du Vin při příjezdu lodí
Obchod s vínem v přízemí
Ochutnávka v nejvyšším patře muzea
Návštěva Města vína není levná záležitost (20 euro pro dospělého), ale mám pro vás jedno doporučení – kupte si Bordeaux CityPass (https://www.visiter-bordeaux.com...ypass.html , cena začíná na 29 eurech na den), kde v ceně máte vstup nejen do Cite du Vin, ale i do řady dalších zajímavých muzeí, galerií a dalších zajímavostí ve městě. A v ceně máte i místní městskou dopravu. Díky tomu jsme se svezli do Cite du Vin z centra lodí.
My jsme díky CityPassu navštívily i Bassins de Lumieres, umělecké centrum umístěné v bývalé základně na ponorky (!). Jedná se o obří haly s vodou, ve které se odráží světelné instalace. Ty doprovází hudba, podle které se mění to, co právě vidíte. Přítmí, hra světel, echo hudby a vůně vody ve vzduchu nabízejí fascinující zážitek.
Bassins de Lumieres
Fotky ten žážitek ani nepřiblíží...
Obě zmíněné atrakce zaberou dost času, takže za den toho víc nestíháme. Kdybych si kupovala CityPass znovu, určitě si ho pořídím na více dní. Doufám, že budu mít příležitost.
Den 7: Ze země vína do země piva
Čas jet domů. Žal se snažíme zahnat poslední francouzskou bagetou, smradlavým sýrem a pomerančovým džemem na snídani. Máme pár hodin času, proto se ještě couráme po městě a přemýšlíme, co všechno jsme nestihly. Ještě jednou zkoumáme blonďatou Garonnu, naboso se brouzdáme vodním zrcadlem, kupujeme poslední suvenýry. Bordeaux se loučí krásným slunečným dnem, odvoz na letiště máme a Ryanair letí načas! Au revoir, la belle France!
Ty ceny!
Saint-Emilion ještě jednou, protože je nej
V klášterní zahradě
Na letišti
Když tyto řádky edituju v době našeho nejdrsnějšího lockdownu, je mi popravdě smutno. Chybí mi moře, sluncem zalitá stará náměstíčka a lidí švitořících jazykem, kterému nerozumím. Ta výzva, když se neočekávaně musíte dostat v cizí zemi z místa A na místo B. A koneckonců i to plánování a snění předem. Tak si držme palce! Doufám, že můj první cestopis na Cestujlevně inspiruje pár z vás k návštěvě Akvitánie, která sice není exoticky sexy, ale má ono tajemné "je ne sais quoi" - cosi nepopsatelného, co prostě musíte prožít. A to skvělé víno všechno jenom podtrhuje...
Jak se ti cestopis líbil?
Blondie procestovala 21 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 3 lety a napsala pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Bordeaux vám nechutná a tak pijete rosé za 4 éčka, tedy stejné jako z Carrefouru za 2... To mně připomíná jednu zdejší hvězdu;-) Smíchy mně vypadla sklenička z ruky... Ale jo, cestopis fajn, fotky pěkné.
Děkuji! Ty narážky na víno jsou pro záměrně pro pobavení. Měli jsme i vynikají bordó z Bergeracu i roséčko v restauraci za 18 euro flaška. Pokud chutná, tak na cenu nekoukám. Ve Francii mi chutnají i ta levná místní vína ze supermarketu. A prodávají je už vychlazená!
Hezký cestopis. Inspiroval mě.