Tanzanie bez cestovky
Zanzibar - lesk a bída tropického ráje
Cestopis z roku 2021 napsal tosovsky.pavel
Dar es Salaam
4. díl
Ráno se neprobouzíme díky zpěvu ptáků a zvuků zvířat, potulujících se kolem našeho stanu. Dnes nás probouzí troubení aut, zvuky lidí a hutný vzduch velkoměsta. Máme v jedenáct sraz se zástupcem autopůjčovny v přístavu, abychom měli čas všechno vyřídit a v klidu se ve dvě vydat trajektem na Zanzibar. Tak na to, že něco bude v klidu, v Dar es Salaamu fakt zapomeňte. Už když jsme přijížděli k přístavu, doprava houstla a každé volné místo mezi auty vyplňovali pěší, kteří přenášeli batohy, zboží, slabší lidi, který se nedokázali bránit, a tak dále. S hrůzou jsem si uvědomil, že si nepamatuju, jak vypadá náš agent (respektive oni vypadají všichni stejně) a kde ho tady budu hledat.
Naštěstí si nás našel on a taky nám trochu pomohl odehnat první naháněče, který se nám hned sápali po batozích. Nechali jsme auto uprostřed silnice, hned vedle policajtů, který ten mumraj řídili a šli si nejdřív vyřídit lístek na trajekt, který jsme měli objednaný. Poučili jsme se, že přepážka má dvě strany. Před ní stojí místní a drží v ruce kolem 2 USD na lístek, zatímco za přepážkou probíhají transakce s případnými turisty. Strčili nás dovnitř zhruba v jedenáct a my ukazujeme vytištěnou rezervaci na trajekt ve 14 h. "Ve dvě žádnej trajekt nejede" říká nám pracovník v uniformě společnosti se stejným logem, jako máme na rezervaci. "Ale dokážu vás dostat na trajekt v jedenáct. Bude vás to stát 80 USD" řekne cenu, za kterou by odvezli 40 místních. Jo, jsou tady dvojí, ba dokonce trojí ceny. Pokud někde uvidíte oficiální ceník na cokoliv, patrně tam bude sloupeček s cenama pro obyvatele Tanzanie, všechny ostatní Afričany, kteří to mají 2-3x dražší než místní a pro zbytek světa, který zaplatí 10x a víc. Protože 80 USD je stejná částka, jako máme na vytištěné rezervaci, tak souhlasíme. Okopírují si naše pasy, vyplní potřebné papíry a já mezitím sleduju dva kanadské turisty, kteří byli přistrkáni po nás. Vůbec netuší, co se kolem nich děje a mají výraz dvou kuřátek na tržišti. Troufám si říct, že my už jsme po těch třech týdnech otrkaní a dokážeme se o sebe postarat. Zaplatili jsme a začal závod s časem jak v 11,30 stihnout trajekt, co odjíždí v 11 h.
Auto jsme doplatili, vzali batohy, ty nám hned chtěli vytrhnout nosiči, tak odehnat nosiče a při tom po očku sledovat člověka, který nás měl na trajekt dovést. Protáhli jsme se poněkud pokoutnou uličkou na molo, kde bylo proticovidové stanoviště, kde jsme se měli postříkat dezinfekcí. To stejně sloužilo jen k tomu, že jsme při tom museli odložit batohy, po kterých se hned začali sápat další nosiči. Odehnat nosiče a následovat průvodce. Přicházíme k zavřené bráně, průvodce dá zaměstnanci, co za ní stojí úplatek, ten bránu otevře a pustí nás dovnitř. Nalodili jsme se a došlo nám, že na lodi s kapacitou tisíc pasažérů je tak 1500 lidí a teď se ještě nalodí všichni ti chudí, co stáli před přepážkou.
Místo jsme za svých 80 USD měli samozřejmě stejné, jako ti, co zaplatili 2USD. Iva není v obležení černých těl spokojená, a tak se vydáváme na obhlídku VIP zóny za příplatek 10USD/osobu, ta je beznadějně plná, tak máme smůlu. "Ale máme tady ještě královskou třídu", říká stevardka. Ta je za příplatek 20USD na osobu, a to už se nám nechce dávat. Nicméně jsme v Africe a před námi je žena, která má právo nás uvést do královské třídy, loď už vyplula, takže se nepředpokládá, že ještě někdo přistoupí. Chvilku si povídáme a za 20USD bez stvrzenky se dostáváme do královské třídy. Trochu je problém, že odevzdávám 100USD a dotyčná "nemá nazpět", tak jde obejít loď, jestli ji někdo rozmění – v tomto konkrétním případě by se hodilo mít drobnější dolary. Nakonec jsme svých 80USD dostali, ale až od nějakých překupníků v přístavu na Zanzibaru.
Cestou si na poslední chvíli, než přijdeme o připojení na internet, domlouváme taxíka z přístavu do hotelu a už se těšíme, že sebou flákneme na pláž a necháme se rozmazlovat.
V přístavu chvíli čekáme, než přijede objednané auto. Kolem je frmol a dvěma bělochům s batohy nabídne své služby a zboží každý, kdo jde kolem. Takže nemáme čas se nudit a pomalu se prodíráme davem na vzdálenější křižovatku, kde nasedneme jednodušeji. Nakonec přijede mladej řidič, se kterým jsme domluveni, že nás hodí až na jih do hotelu. Po cestě vyprávěl, že pomáhá tátovi, že normálně studuje letecký inženýrství, ale má teď prázdniny. Když se dozvěděl, že jsme z Česka a vyjmenoval český letadla, tak jsem mu to i uvěřil. Ptal se nás, co jsme všechno zažili a když jsme mu vyprávěli i to, že jsme byli oloupeni ozbrojeným policistou, reagoval jen "měli jste ho poslat k šípku". Tak nějak jsem si to ani zpětně neuměl představit. Chlapec nás ale popovezl jen 10 km do centrály tatíkovy taxislužby, a tam nás předal dvou ještě mladším výrostkům, kteří nás hodili až do hotelu Nest Style Zanzibar.
Zanzibar – ráj nebo peklo?
Ta změna prostředí byla obrovská. Po třech týdnech jsme si zvykli na stanování, vařili jsme si na plynovým vařiči to nejrychlejší jídlo, abychom se nezdržovali a mohli pozorovat zvířátka a jezdit v našem starém rozhrkaném autě cestou necestou. Dvacetčtyři hodin poté stojíme pod žhnoucím sluncem na recepci zazobáckého hotelu a portýr nám odnáší naše batohy kolem blankytně modrého bazénu do našeho apartmá, zatímco zpovzdálí slyšíme šumění moře. Jako je to příjemný, ne že ne. Iva bude mít zítra narozeniny, tak ji nechám jít z recepce napřed a zeptám se recepčního, co bychom pro ni mohli vymyslet, aby si ten den užila. Naservíroval mi obvyklou nabídku aktivit pro každý den, ale nic speciálního. Tak jsem s ním rychle domluvil nějaké masáže, beauty service a večeři a pospíchal za Ivou, aby nepojala podezření. A najednou se život změnil, oblékli jsme si plavky a "co teď vlastně budeme dělat?" Bar, bazén, prohlídka pláže v době, kdy odliv posunul moře asi půl kilometru daleko, nám zabrali asi dvě hodiny a smiřovali jsme se s tím, že naše akční dovolená skončila a teď nebudeme dělat NIC. S tím se nesmíříme, takže běžíme na recepci domluvit půjčení skútru na dobu našeho pobytu, abychom se mohli alespoň podívat po okolí. Google nám radí nejlepší pláže v okolí, tak se na to jdeme najíst a vyspat a zítra už budeme turisti na plný úvazek.
Druhý den ráno jsme nasedli na skútr a s větrem ve vlasech vyrazili na sever na Jambiani beach. Plácnout se do písku pod slunečník a usrkávat studený drinky nakonec není tak špatný, všude kolem lítají kity, moře je teplý a relativně čistý a člověk vypne a konečně nechá myšlenky plynout a vracet se ke dnům, které jsme prožili. Docházím k jednoznačnému závěru, že Tanzanie je krásná země, jen je škoda, že tady žijou lidi. A je jich víc jak 60 milionů. Stačí vstát a popojít deset metrů na pláž a tam se postavit. Do půl minuty u nás stál nějaký prodejce zážitků, tradic, nebo dobrých skutků. Udělal jsem si z toho zábavu, takže když přišli další tradiční Masajové nabízet přívěšky, tak jsem jim s kamennou tváří oznámil "Kluci, nechci přívěšek, ale chci Bunga Bunga" Vypadli jim oči z důlků tolik, že jim je poškrábal prolétající písek, pak se podívali na Ivu, pak zpátky na mě a nesměle se optali "Bunga Bunga?" "Jo! nic jinýho dnes nechci" A pak už jsem se jen bavil pohledem na odcházející Masaje, kteří kroutili hlavami a odebrali se raději do bezpečnějších vod k hloučku německých turistů.
Odpoledne jsem Ivu poslal na wellness a při večeři nás čekalo milé překvapení v podobě nazdobeného stolu a ve chvíli, kdy jsme si objednali, zhasla světla a celým hotelem se nesla písnička "Jambo, Jambo bwana, Habari gani, Mzuri sana. Wageni, Wakaribishwa, Kenya yetu Hakuna Matata...", kterou všichni členové personálu zpívali za doprovodů rytmického mlácení do všeho, co měli po ruce a celý průvod přišel Ivě popřát a předat malý dortík, který pro ni upekli.
African experience – to myslim vystihuje spoustu situací tady, když přestanete být nezávislí cestovatelé a svěříte se do "péče místních firem". "Chcete si jet zaplavat s delfíny? Je to půldenní výlet" OK proč ne? To zní docela hezky. Tak fajn zitra v 6 ráno vyrazíme! Jdeme spát s představou přátelských delfínků, kteří se baví tím, že se kolem nich plácají neohrabani suchozemci a oni si mezi nimi tak nějak dovádějí. Ráno za úsvitu vyrážíme na moře a po půl kilometru vidíme v dálce chumel dalších lodí. Vemte si ploutve a masky a jak vám řeknu, tak skočte do vody, zní rada/rozkaz kapitána. Ok asi je potřeba být včas připraven. Prijíždíme mezi ostatní lodě, které se chaoticky melou mezi sebou, najednou se mezi nimi vynoří delfíni, aby se nadechli a od našeho kapitána zazní „Jump!“ Takže jsme součástí poměrně kontroverzního nahánění hejna delfínů, kterým skoro na záda skáčou turisti z těch všech lodí okolo, ve snaze být jim co nejblíž, o což delfíni očividně nestojí. Po druhým zavolání „Jump!“ od našeho kapitána sundávám masku a ploutve... Těžko jim mít za zlé, že to dělají. Turista chce zábavu, pokud možno instantní, tak mu ji zařídí. Stejně tak v národních parcích. Když jeden průvodce objeví levharta, svolá ostatní vysílačkou a ti uhánějí s turistou, div nepřejedou stádo zeber. Dokud bude poptávka, tak se nic nezmění.
Jedeme se teda alespoň uklidit na samotný jih, na zastrčenou pláž, lemovanou desetimetrovými skalisky. Písek je tu jemný, moře po pás a skaliska nabízí trochu stínu. Věci si necháváme v kamenné prohlubni asi metr nad zemí a jdeme se válet do moře. Chvíli kecáme se skupinou Poláků, kteří na obrovské pláži, kde nikdo nebyl a jen dvacet metrů od břehu jsme se rochnili my, přišli rovnou k nám a začali se plácat ve vodě téměř na kontaktní vzdálenost. Nakonec nám tohle narušení soukromí ani moc nevadilo, vyprávěli jsme si zážitky a projevovali jsme jakési souznění, když si stěžovali, že se cítí jak chodící peněženky. Takhle jsme se tam plácali asi hodinu a najednou jsme si uvědomili, že je té vody kolem nás nějak víc. Rychlý pohled ke břehu nám ukázal, že hladina stoupla a některé vlny už nám málem namáčí věci. Tak jsme se sebrali, vzali oblečení a vydali se asi 300 metrů ke schodům na skaliska. Než jsme tam došli, vody ještě přibylo a místní se nám smáli, že tady voda stoupá o 1,5 metru a stihli jsme to ještě docela včas.
Nasedáme a skútr a cestou k hotelu se chci zastavit na benzínce, abychom doplnili nádrž. Smůla benzín na ostrově prý dnes není....co to je za blbost? O kousek dál je větší benzínka tak to zkoušíme i tam, ale se stejným výsledkem. Nepřijela prý loď s benzínem. Po několika pokusech na hranici dojezdu se nám nakonec podaří benzín sehnat, tak se za to odměníme návštěvou nedaleké pláže a drinkem.
Vrcholem našeho pobytu měl být Silvestr v našem hotelu. Během dne jsem se necítil fajn, což jsem přičítal úpalu z předchozího dne. Večerní oslava probíhala tak, že jsme si na pláži dávali do nosu, zatímco nám k tomu hrála živá muzika a ze tmy na nás koukalo asi dvě stě bílých očí místních domorodců, který povečeřeli kaši jako každý večer a teď koukali, co mají ti bílí na tom, jít se zrovna dneska přežrat humra na pláži...takže zážitek, který v podstatě moc nechceš. Takže jsme se najedli, dali na baru pár drinků a šli jsme spát bez velkýho oslavování, abychom se ráno přesunuli víc na sever.
Další etapa našeho výletu nás zavedla do Pwani Mchangani, kam jsme se přesunuli na zbytek pobytu. Odtud to bylo blíž na severní pláže. Bydleli jsme v malém hotýlku Lalasalama bungalows, kde se o nás staral úžasný barman a správce v jedné osobě.
Se skútrem, který jsme měli k dispozici jsme prozkoumali zbytek ostrova a to doslova. Začala nám docházet hotovost a náš barman nás nasměřoval na nedalekou benzínku "dva kilometry támhletím směrem a tam je bankomat" tam sice byl, ale nebyly v něm peníze...asi nepřijela loď jako předtím s benzínem. Ale hlídač, který bankomat hlídal, nás nasměroval dalších šest kilometrů, že tam je obchodní centrum a tam je bankomat. Taky nám nic nedal. takhle jsme pokračovali směrem k hlavnímu městu a u každého zkoušeli, jestli vyhrajeme nějakou hotovost. Nakonec jsme takhle dojeli až do Stone Townu. Iva navrhla, že bychom cestou zpátky mohli navštívit nějakou Spice garden. Už jsem to absolvoval na Srí lance a od pohledu mi všechny tyhle zahrádky přišly jako pořádný turistický pastičky, tak jsem chtěl alespoň vybrat nějakou normální. Iva vybrala podle Google jednu, která byla po cestě a vydali jsme se ji hledat. Napoprvé jsme tu cedulku, která hlásala přítomnost podniku v jedné v malé vesnici přejeli, ale vedeni googlem jsme projeli někomu po dvorečku, zatočili do křoví a tam už skončil i ten malý náznak cesty, tak jsme zaparkovali. Majitele, mladého kluka s holkou jsme tím překvapili, protože nás neměli nahlášené. No ale očividně tam takový nával nebyl, tak se nám mohli věnovat. Nakonec z toho vzniklo docela hezké odpoledne, kdy nám povyprávěli o životě a podnikání na Zanzibaru a bylo vidět, že to dělají s nadšením, které bylo nakažlivé.
Tak už jsme tady viděli vlastně všechno, co jsme chtěli. Pomalu se k nám vrací realita, a tak zjišťujeme, jak se dostaneme zpátky do Dar es Salaamu, odkud nám letí letadlo. Po naší zkušenosti z cesty sem, zavrhujeme trajekt a zjišťujeme, že nebude o moc dražší letět letadlem s místní společností. Tyhle přeskoky s malými letadly mě baví a obsahují malou dávku adrenalinu. Koupíme teda letenky a vyrážíme na odběrné centrum pro PCR test na Covid.
Jsme tu mezi prvními a přijde mi, že teď berou vzorky na Covid, odpoledne na Ebolu nebo krvácivou horečku a zvyklý jsou na ledasco. Po odběru ještě jedeme na úplný sever na pláž Nungwi, což je opravdu ještě o level lepší pláž, než jsme viděli a zažili doteď. Je to teda už ultraturistické a potvrzuju si, že mě baví zastrčená příroda víc než tahle Instagramová místa. Večer poslední večeře v naší oblíbené hospůdce na pláži, sbalit a spát, abychom ráno v osm vyrazili na letiště. Taxíka si objednáváme večer u našeho správce, tak doufám, že ráno dorazí včas.
No a ráno nám kolem šesté dorazili esemesky od pana ministra zdravotnictví. Ivě popřál hezký let a sdělil, že je negativní a mě sdělili, že jsem pozitivní. Normálně si myslím, že si tím uměle navyšují turistický ruch a příjem z turismu. Celou dobu tady nikdo Covid neřešil a Tanzanie byla jednou z mála zemí, kde dlouho nebyla žádná opatření. Jejich prezident totiž na začátku pandemie zjistil, že země nemá prachy a prostředky na to, aby nějaká opatření dělala. Jelikož tady je stejná pravděpodobnost, že umřeš na Covid nebo, že tě sežere lev při cestě do práce, tak nechal otestovat kozu a avokádo. No a když oba testy vyšly pozitivní, prohlásil Covid za lež farmaceutických společností a otevřel hranice pro celý svět. Jeho působivou vládu bohužel o pár měsíců později ukončila smrt. Bohužel na Covid. Asi za to mohly ty farmaceutické společnosti s dlouhými prsty.
Iva odmítla odletět sama, tak to znamená, že si tu pobyt o týden prodloužíme. Ráno v osm jdu odbavit taxíkáře. Barman chvilku nechápe, proč najednou nepospícháme, tak se ho zeptáme, jestli by šlo v našem hotelu bydlet ještě týden. Navrhujeme mu nějakou hezkou cenu za ubytování a on nám po telefonátu s majitelem nabídne cenu ještě nižší. Hráli jsme pohádku, že se nám tu tak zalíbilo, že jsme se rozhodli si pobyt ještě o týden prodloužit, ale všem je nám určitě jasné, proč tu sedíme. Barman to podtrhnul tím, že nám po snídani donesl tamarindový džus s tím, že "to je dobrý na kašel". Ok tak tady máme zařízeno.
S naší pojišťovnou to už bylo horší. Jediné dostupné číslo bylo na automatického asistenta, který vyžadoval nadiktování čísla pojistky, aby na to vždycky odpověděl, že nerozumí a zavěsil. Po půl hodině jsme ztratili trpělivost a zavolali na telefonní číslo pro sjednání pojištění. Tam to živej člověk zvedl okamžitě, a tak jsme mu asertivně vysvětlili, ať nás kouká přepojit a ať se neopováží na nás pustit toho digitálního asistenta. Pak už to šlo dojednat docela snadno. Prej si máme schovávat účty za ubytování a jídlo a pak jim to poslat. Letenky nám bohužel propadly a kupujeme nové.
No tak máme tejden k dobru, karanténa nařízená není, objednáváme si zájezd se šnorchlováním na další den, bereme skútr a vydáváme se zase na pláž. Druhý den jsme šnorchlovali u ostrova Mnemba, moře bylo opravdu živé a přecházelo do bílých písečných pláží, omývaných nádherně tyrkysovou vodou. Už jenom z toho pohledu člověk nechápal. Pak už je znát, že máme víc času, než je zajímavých míst na ostrově a začínáme se opravu flákat. Vyrazili jsme ještě na Kendwa beach, což je asi 100 m dlouhá pláž s bílým pískem, skoro to vypadá, že uměle navezeným. Všude byla slyšet ruština, a tak jsme se tu dlouho nezdržovali a zkusili malou zoo na severu, kterou nás provedla místní milá ošetřovatelka. Upřeně jsem pak pozoroval, jestli se přes černou barvu kůže červená, když nám u výběhu se želvama omluvně vysvětlovala, že samci jsou zrovna v říji, zatímco ti lumpíci za ní zkoušeli souložit s kupkou hlíny, půlkou melounu a otočenou plechovou mísou, zatímco u toho do rytmu vydávali zvuky tak hlasitý, jako bych čekal spíš od hrochů.
Další série testů dopadla už dobře. Pro jistotu jsem to podpořil tím, že jsem si před výtěrem natlačil do nosní dírky dezinfekční gel, proti čemuž laborant neprotestoval. Rozloučili jsme s naším milým barmanem a už nás odváží taxi na letiště. Kluci v taxíku se nás samozřejmě ptali odkud jsme a pak iniciativně našli na youtube první českou písničku, a tak za vyřvávání nějakýho rapera (Dorian), že „Dneska je hlavní forma, takže prcat na obsah“ ještě řešíme, jak se Tanzanie vyvíjí, jaké jsou její silné stránky a jakou nabízí budoucnost mladým. Kluci to vidí příznivě, země má prý hodně přírodního bohatství, což je promítnuto i do jejich vlajky. Vysvětlují nám, že zelený roh symbolizuje úrodnou zemi, modrý roh bohaté moře a žluté pásky nerostné bohatství, které se tam taky těží. Nedá mi to a jízlivě poznamenám, že černý pruh teda jistě symbolizuje nás turisty, kteří zajišťujeme minimálně dvě třetiny příjmu země. Nezasmáli se.
Po dvou týdnech v tomto ráji se poměrně rádi vracíme do studené Evropy. Líbí se nám autentická Afrika, a hlavně ryzí příroda a zvířata. Je dobré se na konci zrelaxovat, ale týden navíc už z krásného místa udělal vězení a přejedlo se nám to. Tak, jak s láskou vzpomínám na Namibii a kdykoliv bych se tam vrátil, odtud jsem odjížděl a hlavou mi běželo „Tanzanie je krásná země, jen je škoda, že tam žije tolik lidí“
Děkuji za pozornost a jestli chcete, můžete si přečíst o naší cestě do Namibie tady: https://www.cestujlevne.com/cest...-2021-3120
Jak se ti cestopis líbil?
tosovsky.pavel procestoval 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Díky za cestopis, je super, že se jen netváříte, jak všechno bylo super. Máte odvahu do těhle zemí jít na vlastní pěst. Jak jste vlastně dopadli z těmi penězi za půjčené auto, které se vám rozbilo?
Vďaka za nádherné a výstižné cestopisy. Som milo prekvapený, že sa v dnešnej chorej, hyperkorektnej dobe nájdu ľudia, ktorí sa neboja popisovať svet okolo seba pravdivo.
Díky, cestopis vnímám jako zdroj praktických a pravdivých informací. Blondie penize jsme samozrejme z toho chlápka nevyrazili. A vpodstatě ani pojistění na tohle nepomuze.
Tak to je docela masakr, to zamrzí. Ale důležitá informace pro ty, kdo by se do Tanzánie chystali na vlastní pěst. Jak mě štvali místní s tím přístupem "běloch je kasička" v Marakéši, tak tohle vypadá na mnohem vyšší level. 🤑 Z vašeho cestopisu po Namibii jsem měla mnohem lepší pocit.
My jsme byli v Keni, Tanzánii a na Zanzibaru už před cca 20 ti lety a vidím, že se tam nezměnilo vůbec nic. Jeli jsme tam nezatíženi předsudky, zpátky jsme odjížděli s tím, že většinou pro místní lidi jsme "běloši" jen kasička na peníze. Co bylo objednáno a zaplacenoi bylo nakonec úplně jinak a ještě se divili, že máme námitky. Bylo mi hodně líto místních žen, které dřely celý den ještě se staraly o děcka.