Tanzánie corona ride
Ani vražedná pandemie mě nezastaví
Cestopis z roku 2020 napsal Jakub Vonšovský
Potřeboval jsem někam vypadnout. Do tepla. Kde mají restaurace a kavárny. Jako ajťák můžu přece pracovat odkudkoliv. Raději home office u moře, než v šerém a plesnivém království českém. Na světě je prý jediná země, která bere bez testů. Co je to ta Tanzánie?
Spontánní akce
Rozhodl jsem se ze dne na den. Z úterý na středu. V neděli letěl. Ještě se mi trochu motalo v hlavě z očkovacího koktejlu, který jsem v polovině týdne dostal. Tak tady leží to slavné Serengeti. Na mapce jsem si pomocí Tripadvisoru a dalších cestovatelů z tohoto webu vyznačoval místa. Studoval Lvího krále. Chyběly jen červené nitky.
Z rozhlasu letadla se ozvalo, že import, export nebo přechovávání jistých látek je v Tanzánii přísně zakázáno. Řeč je o naprostém díle ďábla - plastových taškách. Byl jsem však už ve frontě na vystupování. Na letišti jsem si počínal jako hotový profesionál. Sáčky jsem otřel od otisků prstů a trousil je po různých koších na letišti. Různé papírky s mojí jmenovkou zase po jiných. Nikdo si mě nesmí s těmito zločiny spojit. Po zametení všech stop jsem chladnokrevně pokračoval na imigrační a tvářil se jako anděl. Na mě si nepřijdou. V moři právě kvůli mě zemřelo jedno krásné velrybě, které mělo ještě celý život v průzračných nekonečných vodách před sebou.
Tanzánie trpí jako spousta jiných afrických zemí nezvladatelnou korupcí. Ještě na letišti jsme hráli s celníkem hru nervů. Koukal na můj pas, který se mi jednou rozmočil v anglickém dešti a od té doby jsou jeho stránky mírně pokrčené. "No nemusel bych tě pustit. Tak co s tím uděláme?" Chvíli na sebe koukáme, pak vyhrožuje, že to ukáže šéfíkovi a možná mě prostě pošlou zpátky domů. "Hej, fakt bych chtěl vidět Vaše safari. Prý jste na to dobrá země." Po krátkém divadle se šéfíkem (odběhne za druhým celníkem) to vzdává a po 10 minutách jdu do fronty na vízum. Když ho po hodině opouštím a mířím do letištní haly, slyším za sebou, jak říkají dvěma postarším Číňanům (zbytek kolonizační skupiny už pustili do letištního prostoru): "Tady ten znak nesedí. Tak co s tím uděláme?"
Trvalo jenom 30 minut mi směnit peníze na místní měnu. Při jednom člověku přede mnou si říkám, že u rovníku možná ještě slušné skóre. Ale ještě že nás tam nebylo třeba 5. Odcházím od okýnka. Horda krvelačných taxikářů. Nene, váš druh už znám. Na(ne)štěstí není endemický, ale rozlezl se už po celém světě. Ušetřil jsem tak 600 - 1000,- za cestu do centra Dar es Salaamu. Mnohamilionové tanzanské metropole. Za autobus Dhala dhala jsem dal jen 4,-. Haha, zase jsem vyzrál na systém. Omyl. Kulturní šok začíná.
Dar es Salaam
Předepsaná kapacita asi 15. Je nás tam tak 430. Jako Somálců ve sprše. Maximální vlhkost. Vnitřní teplota asi 50°C, pocitová tak 180°C. Nemůžu dýchat. Říkal jsem si při nastupování, že do centra vede snad jen jedna silnice. Prakticky hned jsme odbočili z hlavní silnice na prašné cesty. Batohy nemůžu mít na zádech. Držím je v rukách a lokty si udržuju odstup od skla, abych si při poskakování na nevyasfaltované cestě o něj nezlomil nos. Projíždíme darskými slumy a děti venku si na mě ukazují prstem. Moje cesta do centra se protáhne asi na hodinu a půl, ale zpětně bych neměnil. Lepší vtažení do cizí kultury jsem si ani nemohl přát. Jako když Vás rodič chytne za nohy, pustí z mola a nechá topit, než se naučíte plavat. Stále je to milující rodič. Na hostel jsem dorazil propocený jako zápasník sumo, vytahaný, vyčerpaný a od místního slunce už popálený.
Darské slumy
Poslední 2 kilometry dojdu pěšky. Zameťte si tu trochu.
První týden jsem pracoval home office. Proto jsem se zatím zdržoval v Daru. Bohužel Tanzánie i na africké poměry patří spíše k chudším zemím a prakticky nikde nefunguje internet. Sice si ho na kavárnu napíšou, ale pak jedou z jedné simky, o kterou se podělíte se všemi zákazníky. Třeba se skupinkami mladých holek s Instáčem. Někdy pak ten internet nefunguje vůbec. Počítač se jen připojí na router a u toho to zůstane. Ještě horší jsou výpadky proudu, které tady občas večer přijdou (možná i ve dne, ale ty jsem nezaregistroval). Přestane fungovat větrák, smartphone přestane z vašeho upoceného prstu přijímat rozkazy. Pomalu začnete umírat na přehřátí a abstinenční příznaky z nedostatku Facebooku. A počítač? Ten bez proudu nejede taky. Vylezete mezi lidi. Večer jste na neosvětelné ulici vidět místňáky, kteří se živí vyrovnáváním bohatství evropského a afrického kontinentu desetisekundovými rychlovkami. Ti slušnější Vás varují, abyste se v tomto centru tohoto města v noci raději nepohybovali.
2. den v Tanzánii si při obědové pauze fotím poster nad autobusovou zastávkou. Něco mi na něm přišlo strašně vtipné a chtěl jsem to poslat kamarádovi. Vedle mě zastavuje černé auto s černými skly. "Proč si to fotíš?" Už asi popatnácté stejnou otázku za poslední hodinu jsem už naštvaně odbyl se slovy: "A co je ti do toho?" Otočil jsem se směrem na chodník a přichází ke mně voják se samopalem. To černé auto k němu asi patřilo. To je v Daru všechno vojenský objekt? Uniformovaný se tváří nabroušeně a po chvíli výslechů chce projet můj mobil. Při posouvání galerií si říkám, že snad nedojede až k mým domácím hrátkám s kačenkou a autíčkem ve vaně. Moje hračky nikdo cizí očumovat nebude. Naštěstí jsem ten den pro stejného kamaráda, vášnivého amatérského entomologa, nafotil i nějaké brouky. Vojáka to očividně po několika střevlících přestalo bavit a mobil mi vrací. Přidal jsem si na seznam další důvod, proč v Daru nezůstávat.
3. den jsem se už rozkoukal a přesunul se na Masaki. Poloostrov na severu města, který vypadá docela dobře. Betonovou džungli střídá stromová. Proto se spousta cizinců sdružuje právě na něm. Navíc tam měli naprosto úžasný hostel s tropickou zahradou na baru/recepci a dokonce funkčním internetem. Nejzajímavější však byli lidé, které tady člověk potkával. Do pokoje vtrhla skupina čtyř turistů, které na první pohled nespojovalo snad nic. Jak byl jeden dlouhý, tak byl druhý široký a starý. Poznali se tady před pár dny a hned vyrazili na nejbližší safari, kousek za městem - Mikumi. "Museli jsme v noci udržovat oheň. Ten lví páreček si to užíval tak metr od nás. Měli jsme strach, že je v noci přepadne žravka."
Město není zajímavé. Je hlučné, špinavé a chaotické. Jako ostatní valká města trpí vysokou kriminalitou a je permanentně ucpané. Vlhkost je kvůli oceánu velmi vysoká - ale blízký Zanzibar má aspoň co nabídnout. Pokud zrovna nejste nákupní maniaci, kdy v centru Dar es Salaamu seženete všechno od salámu, přes traktor, až po osobního otroka. A k tomu jako bonus ananas zdarma. Darem se jinak v podstatě jen projíždí. Po pátku se tak vydávám lodí do Stone Townu, hlavního města Zanzibaru. Konečně začíná to zajímavé.
Přívětivější stránky Dar es Salaamu
Východ Slunce nad Indickým oceánem z Masaki
Home officujem v teple!
Okolí Masaki
Na hostelu Slow Leopard
O jeho čistotu se zaměstnanci starají
Zanzibar
Zanzibar a Tanzánie byly v minulosti dvě země, které se spojily v jednu. Pokud člověk přijede lodí z Daru, čeká ho zde typicky nelehký úkol. Sehnat propisku na vyplnění imigračních lejster, které se při zdejší fluktuaci lidí ztrácejí ve velkém. Venku jsem na už 15. taxikáře během 10 metrů zvýšil hlas, že FAKT NIKAM NECHCI JET a jenom hledám cestu ven. Byl to však hlídač, který mě stejně zvýšeným hlasem poslal ke skutečnému východu. Po několikaletých cestovatelských zkušenostech jsou na mém společenském žebříčku úplně dole fetky, po nich taxikáři a teprve po nich následují bezdomovci a short-term tradeři.
Stone Town mi připomínal svými úzkými uličkami a spletí chodbiček nejvíc asi Marakéš. S přimhouřením jednoho a půl oka se šedým zákalem i Benátky. Většinou jsem se tady jen propletl, protože mi to nepřišlo až tak nové. Jinak koncentrace různých naháněčů z celé Tanzanie je nejvyšší právě tady - Stone Town je jeho asi hlavní atrakcí. Nedá se ani nikam posadit. Internet je už hodně špatný i na zobrazení map a mobil jsem kvůli výpadku proudu přes noc nenabil. Popravdě jsem se to tady vždy snažil jen proletět směrem k další destinaci.
Úzké uličky benátského typu.
Místní tržnice. Během 5 sekund se objeví skvělá nabídka koření pouze do Vaší kuchyně.
Show must go on!
Tanzánie není vyhlášená jako země památek. Stone Town však skýtá jednu budovu, na kterou jsou místňáci pyšní. Zdejší Big Ben / Pražský hrad / Eiffelova věž se jmenuje House of Wonders. Budova z 19. století, která sloužila v posledních letech jako muzeum. 6 dní po mém odjezdu ze Zanzibaru se tato památka zřítila k zemi. Omán, který financoval rekonstrukci, vyslal tým, aby prověřil stopy po možné korupci. Ale já vím co se stalo opravdu. Zase jednou něco neuneslo moji zničující karmu :-).
Skoro každý na ulici velkých měst je Váš kamarád. Svou bílou barvou svítíte jako neon hlásající: "Ahoj, kámo". Pozdraví svého přítele, zeptá se jak se máte, odkud jste. Zmíní Petra Čecha, Nedvěda, ... Pokud jste se dostali až sem, je to zlé. Už se nevyhnete. Hnou se kam se hnete Vy. Rozdávají rady. Kde je dobrá restaurace (mají provizi), kdo je skvělý kontakt na safari (mají provizi a zaplatíte aspoň o polovinu více - 25000,- místo 15000,-), kde je skvělý tatérský salón (tady už chápete pravidla hry), .... Když uhnete z jejich naučeného scénáře, může jejich angličtina zakolísat až k nule. Dojdou s Vámi až na hostel. Pomůžou s taškami. Pohlídají děti. Odprodají ty svoje. Obvolají během toho 15 přátel, ke kterým Vás už objednají. Na konci jste vyčerpaní. A o 200,- chudší, které byste za tuto nadstandardní péči měli zanechat. Ale hej, máte číslo na holiče, který má taky spoustu kamarádů, a domluvenou schůzku na pátou.
Přichází první návštěva přírody. S Britem Jacobem se domlouváme, že navštívíme les Jozani, kde žijí opice. Na skoro celý zbytek dovolené se stává mým parťákem, abychom získali silnější vyjednávací pozici a snížili ceny za atrakce. Navrhuje, abychom si půjčili skútry a dojeli tam sami, že se vyhneme službám místních řidičů. Majitel půjčovny přichází na hostel. Bere si naše pasy, protože Zanzibar prý vyžaduje vlastní řidičská oprávnění a mizí s nimi na úřad. Po hodině se vrací, že úřady už dnes zavřely, ale zavolal nám místního řidiče. To jsme ani jeden nečekali. Ale dva druhy opic, rostlinku citlivku nebo mangrovy ten den tím pádem ještě stíháme. Večer si při večeři při svíčkách říkáme, že se nám dnešek pěkně vydařil. Ne že bych byl fanda na homosexuální romantiku, ale při návratu na hostel jsme museli proud chtě nechtě oželet.
Opička se chystá přeskočit na druhou větev
Jozanské mangrovy
Nad nimi se pohybujete po dřevěné stezce
Na další 2 dny jsme se rozdělili. Chtěl jsem se dostat k východní straně ostrova, k azurovým plážím Paje, které jsou na letácích cestovek k uvolnění duše a mysli člověka. Při hledání autobusu jsem musel neustále odmítat lákavé nabídky, kdy vás chce každý buď svézt nebo má kamaráda, který vás určitě sveze (přestože jste na autobusáku a zřetelně hledáte spoj), jsem našel už skoro naplněné Dhala dhala. Brzy pojede. Místní chtěli pomoct a rozdělali mi mezi řidičem a jeho pomocníkem dětskou sedačku. Žlutou s malými hrošíky. Budu mít krásný výhled ven. Usadil jsem se a chlápek mi chtěl podat vodu. Odmítl jsem. Třikrát. Počtvrté mi to prostrkával oknem u řidiče. Asi to bude v ceně a myslí to upřímně. Beru. "Bude to 500". Zase se přehrabuju v plném batohu a podávám 2000 šilinků. Teď začíná jeho část role, kdy se přehrabuje ve všech svých věcech, aby našel nazpátek. Jako všichni tady. S kukuřicí v puse a mobilem u ucha naskakuje řidič. Přes okýnko propadne 1500 šilinků. Řidič šlape na plyn a já se svou nepřipevněnou sedačkou s malými hrošíky padám zpátky do autobusu...
Masaj sedící v první řadě cestujících mě svými instinkty stihl zachytit. Zabírám zpět svoji pozici a už se pomalu proplétáme složitým dopravním systémem města. O 10 minut později se řítíme zanzibarským pralesem. Venku si lidé rozdělávají před chatrnými chatrčemi ohýnky. Děti tančí na použitých pneumatikách kamiónů. Vrátil jsem se o století nazpět. Řidič se vyhýbá vozidlům v protisměru, dalším dodávkám, autům nebo skútrům. Na silnici jsou výmoly, tak to pěkně skáče. Často se jede přes krajnici, protože není místo. Když je relativně prázdno, jedem pralesem 110. Zelenám jako místní rostlinky, protože to brzy jistě někam napálí a já se svou nepřipevněnou sedačkou do toho Paje asi doletím. Vyvalíme se z pralesa. Pár Francouzů se na zastávce ptá na cestu a oznamuje mi, že jsem přesně tam, kde být chci. Já jim svoji zelenou hlavou jenom přikyvuju. Někdy lehce po obědě konečně dorážím na pláže s krystalickou vodou a domlouvám si ubytování.
Na zdejších plážích s tyrkysovou barvou moře můžete kitovat, šnorchlovat nebo jet prostě jen "chorvatskou klasiku". Při odlivu se projdete třeba kilometr, než se dá plavat. Nakonec jsem spíš využíval napuštěný bazén u hostelu, který má navíc výrazně chladnější vodu a člověka osvěží lépe, než velmi teplá voda Indického oceánu. Taky si do něj můžete objednávat koktejlíky a poklábosit s dalšími turisty. Nekonečné párty a socializace jsou zde něco, čemu se nevyhnete. I když na dovolené jezdím pouze poznávat, ani já se nevyhnul situaci, kdy mě v noci vlekla nějaká snad americká slečna na pláž pod hvězdy. Každou sobotu se navíc na Zanzibaru koná "Fullmoon party", kde si člověk může zatrsat se zajímavými lidmi celého světa.
Můj výhled z dhala dhala
Tyrkysové moře v Paje
Zanzibar je ztělesnění stereotypní představy o tropickém ráji
Hakuna Matata
Místní způsob života a kultura má spoustu pozitiv. Nikdo nikam nespěchá, dodržuje se TFT - Tanzanian Flexible Time. Filozofie se točí kolem "Hakuna Matata" = "žádné problémy", spojení, které jsem tady slyšel asi jenom 130x. Pořád se usmívají. Neradi se stresují. Pokřikují na Vás "Pole pole" = "pomalu pomalu" a všichni vás pozdraví "jambo" nebo "karibu" s takovou samozřejmostí, že jsem si připadal jak v počítačové hře. Kolem oběda není problém vidět jinak slušné občany si polehat pod stromy kolem rušných ulic, což je zvyk, který se u nás dodržuje snad jen v okolí pražského Sherwoodu. Zpomal člověče a zaposlouchej se do svého nitra. Problémy, které máte v Evropě, nejsou žádné problémy. Tady se dá i něčemu přiučit (tím neříkám, že máte hodit vše za hlavu, rozvalit se na gauč a přejít na sociální dávky).
Výbavou každého slušného Tanzaňana je si umět dobře pokecat. Poklábosí s Váma, kam až jim to jejich znalost angličtiny umožní. Mezi sebou klábosí prakticky pořád. Když Vám podávají lejstro nebo zakoupené zboží, kolikrát se zastaví 30 centimetrů od Vašich rukou a začnou klábosit s jiným místňákem. Po 2 minutách si na Vás vzpomenou a nákup Evropanovi, který mezitím záhadně změnil barvu z bílé na červenou, předají. A samozřejmě se zde předhánějí, kdo má mobil u ucha více a kolik hovorů stihne vyřídit. Začal jsem je podezírat, že je to zdejší měřítko společenského statusu.
S jídlem je to v Tanzánii velice jednoduché. Jí se tady rýže, maso, fazole a místní Vám je často naservírují ve všech možných kombinacích. A pak je tady ovoce. Prodává se úplně všude a k jídlu se dává jako příloha - takové místní brambory. Lepší banány jsem nejedl. Stačí se projít na 2 minuty kolem stánků a jistě Vás někdo pozná jako nejlepšího přítele z Česka, který Vám se slovy lámané češtiny "jak se máš" naplní tašku ovocem za speciální slevovou akci jenom dnes a Vaše přátelství za 100,-. Nebo Vámi domluvenému místňákovi za 5,-. Pak si můžete u pořádných kousků manga a papáji pokecat jak jde život, na jaké safari pojedete a proč se korona zrovna Tanzánii vyhýbá.
Tady se nic moc jiného ani nejí. Liší se jen způsoby přípravy nebo druh suroviny.
Doprava je velkou slabinou Tanzánie. Ta má dlouhodobý problém s bezpečností přepravy lidí. Za posledních 10 let jsou mezi 6 nejhoršími lodními katastrofami 2 právě odtud. Naberou co nejvíce lidí a pak se prostě pomalu potopí (https://www.idnes.cz/zpravy/zahr...nicni_evam). Občas se safari autíčko někde vybourá i s turisty. Osobně mě ale nejvíc zaujala nehoda cisterny s benzínem v Daru v roce 2019. Po havárii se seběhli taxikáři z širokého okolí, aby si pro sebe nějaký ten benzín ulili. A pak si u ní někdo z nich zapálil cigaretu. 57 mrtvých a přes 60 zraněných. Prostě taxikářská karma (vložit démonický smích zlého padoucha tady).
Co mají společného Vánoce a Covid-19? A jak to tady s nimi je? Ani s jedním si místní moc hlavu nelámou. I přes třetinovou křesťanskou populaci mi bylo řečeno, že oslavy něco stojí. Černoši ve velkých městech si jen vyberou dovolené a jedou navštívit své rodiny. Covidu zdejší obyvatelstvo věří, že se někdy v květnu zbavilo snad za pomocí modliteb. Jejich prezident někdy na jaře nechal otestovat papáju s pozitivním výsledkem, vyhodil vrchní zdravotníky nebo šéfy laboratoří, že jsou jistě placení západními farmaceutickými koncerny a prohlásil, že případné komplikace budou léčit madagaskarským výtažkem z pelyňku. Věřím, že tomuto mysliteli vyjdou negativně testy spíš na IQ, než na covid. Na druhou stranu, pokud k Vám plynou peníze z turismu... Pravdou ale je, že v populaci, kde je polovina lidí pod 15 let, koronavirus takovým strašákem asi nebude.
Safari
Přiznejme si to. Do Tanzánie nejezdíme pokecat si s místňáky. Ani za digitálním detoxem díky četným výpadkům proudu. A zanzibarské párty nebo chytání bronzu nejsou můj styl. Hlavním lákadlem země jsou národní parky, zejména dvojice Serengeti a Ngorongoro, která k sobě neodmyslitelně patří jako Bonnie a Clyde. Nebo Zeman a Ovčáček. Navíc autobusem, který jel z Dar es Salaamu do Arushi 14 hodin se člověk podívá, jak je tato země rozmanitá. Vesničky a políčka s červenou půdou střídají obří kopce (takové několikakilometrové Beskydy) a džungle.
Cestu autobusem na sever lemují různé vesničky.
Nebo zemědělská půda.
A scénické výjevy trochu vyšších Beskyd.
Safari často začínají ve velkém městě severu - v milionové Arushi. Bohužel kolem Vánoc je skoro nemožné se sem z Dar es Salaamu dostat. Místní se ve velkém vrací na svátky domů a všechno je vyprodané. Stačilo však do prostoru vypustit ty správné informace, promluvit si s pár lidmi, přihodit na cenu lístku a původní "Už je všechno vyprodané až do 26." (za 5 dní) se změnilo na "Máme ještě jedno sedadlo vzadu hned na zítra ráno." V Tanzánii platí heslo: "Všechno jde, když se chce. Se správnými kamarády a penězi."
Na počátku je umění ukecat si na safari tu nejlepší cenu. My to měli za $200 na den s tím, že se spí ve stanech přímo v kempu. Vyjíždí se z milionové Arushi, odkud nás převezli na sběrný bod na Mto wa Mbu. Zde se já a Brit Jacob setkáváme s opravdu různorodou skupinkou. Slovinský pár, jehož mužská část uměla česky, mimo asi 10 dalších jazyků a který navštívil už přes 120 zemí. V roce 2004 na Srí Lance se svým kamarádem přežil ničivé tsunami, který se po perné noci ráno divil, proč jsou na recepci místo recepčních ryby a krabi. Američanka v penzi, která sloužila v armádě u polárního kruhu a její novopečený indický manžel z nějakého horského tradičního kmene, který jako malý lovil pro rodinu jídlo lukem a šípem. A mexický počítačový vědec, který nenosil sombrero. Společně zvládneme i případnou krvelačnou smečku lvů.
Projíždíme Ngorongoro, abychom se dostali do Serengeti, kde máme strávit první dva dny. Zastavujeme v klasické vesnici zdejších pastevců - Masajů, kteří mají jako jediní povolení přebývat v tomto chráněném území. Hranice osady jsou vymezeny kůly, které je mají chránit před lvy. Za vstup si vybírají $10, za který předvedou klasický tanec a vezmou člověka do svého obýváku. V malé chýši se nachází dvě postele, jeden sedák, chlívek pro jednu krávu a malé ohniště. Pár metrů čtverečních je stále mnohem prostornějších, než můj bývalý pokoj v Londýně. Potud je člověk spokojen. Pak ho však vezmou prohlédnout si suvenýry a musíte říct, co se Vám líbí. Vezmou si to do ruky a odvedou někam mimo dosah ostatních (naštěstí jste po dvojicích). Někde za chatou si pak za malého vyřezaného nosorožce řeknou klidně o 800,- a při odmítnutí začnou vyjednávat. Měli jsme to po třech stovkách za sebou, když v tu chvíli vytáhli 50 euro, že chtějí směnit. "Nemám". Na důkaz se dožadovali nahlédnutí do peněženky. Uáááááá, ještě že jsem se rychle adaptoval a začal si už před touto vesnicí udržovat 2 komůrky s penězi. V místní škole jsou děti neustále nachystané na turisty a po malém divadýlku s vyjmenováním několika anglických číslovek se čeká příspěvek. Pokud sem jezdí jedno auto za druhým, kdy se vlastně něco učí? Fuj, cítím past vedle pasti. Já vám ty kůly proti lvům vytrhám a natočím si pořádný autentický wildlife. A zadarmo.
Masajská vesnice s kůly na ochranu
Tanec s turisty
Nemůžu najít zvonek
Fotím z jejich postele, kam jsme si měli sednout.
Dětičky ve škole se od mala učí čtení, psaní, počty a angličtinu.
A jak stahovat bílé turisty
V Serengeti se projíždíme po vyjezděných cestách a fotíme si nekonečné pláně (odtud jeho masajské jméno) se zvířátky. Chytli jsme velkou migraci a po savaně se prohání tisíce buvolů. Mezi nimi se tu a tam mihnou skupinky zeber. Xenofobie není standardem ani v živočisné říši a spousta druhů žije pospolu na obranu proti predátorům nebo vyloženě v symbiotickém vztahu. Jinak buvol je první zvíře z velké pětky, kterou se snaží každý průvodce zprostředkovat turistům.
Olduvai - významné naleziště několika vývojových stádií člověka
Velká migrace
A tady je máme. Lev a lvice se líně povalují v trávě. Opodál leží jiný, mladší samec. Když starší přijde k sobě, protože začíná pršet, vyjede na mladšího, který musí prchnout. Král je zde jen jeden. Z velké pětky, zvířat, které je obzvlášť nebezpečné lovit, nám tak zbývá už jen nosorožec, slon a levhart. V Serengeti se nám povedlo ještě najít jak slona, tak levharta, přestože ho spatřit je poměrně obtížné a zdaleka ne každá skupina to zvládne. Jinak je poněkud škoda, že pro průvodce je nalezení pětky hlavním programem. Osobně bych si raději nafotil moje oblíbené krokodýlky.
Ne všechna zvířátka žijící v tropech však chcete potkat. Se západem slunce jsme dojeli do tábora, který vypadá stejně jako kempy v Česku. Spí se ve stanech, jen záchody se sprchami a společenská místnost jsou zděné. S nadšením jsem naběhl do sprch s ručníkem. Nánosy potu musí dolů. Uvnitř jsem se zarazil. Na stropech se kroutili obří tropičtí pavouci, druhá půlka byla zalezlá v neprůhledných kokonech. Pohyboval jsem se centimetr po centimetru a připadal si přitom jako Ripleyová ve Vetřelcích při zachraňování malé Newt z hnízda xenomorfů. Na podlaze sprchy byla pořádná mrtvola. Občas se očividně spustí až dolů. Co bych teď dal za plamenomet Ripleyové. Tady by šlo všechno k zemi. I s celou budovou. Stejně už ji nelze zachránit. Umyl jsem si aspoň vlasy, jinak bych byl příliš zranitelný a zase centimetr po centimetru vycouval, skenujíc si přitom 360° zorné pole. Neskončil jsem v kokonu. Přežil jsem vlastní smrt.
Slunce mizí a my se zabydlujeme v táboře
I am Batman!
Všichni tady chcípnem!
S Tanzánii jsem si splnil jeden z dlouholetých snů. Jako dřívější fanoušek astronomie jsem se chtěl někdy podívat na oblohu jižní polokoule, která je údajně hezčí, než ta severní. Vyplížil jsem se v noci z tábora, abych našel legendární Jižní kříž. Žádné světelné znečištění. Nikdy jsem neviděl tolik hvězd. Mléčná dráha byl pořádný kus rozlitého mléka na obloze. Nešlo ji přehlédnout, přestože v Praze není vidět ani za jasných nocí. Houští kousek ode mě se pohnulo. Snad jen představivost. Dál jsem skenoval oblohu. Orion obloze naprosto dominoval, navíc naležato. A támhle je ten Velký Magellanův oblak - rozplizlá galaxie vypadá jak pořádná šmouha na skle. Krása. Představivost začala pracovat. Vybavil jsem si sebe, jak mě lev odtahuje za nohu někam do trávy a ráno najdou jenom můj krk, do kterého bude pršet, protože nebude mít hlavu. Zase to zašustilo. Něco tam fakt je. Posvítil jsem mobilem. Z temnoty na mě zíraly dvě zářící oči. "Dddobrý večer. Nashle. Jáááá už musím." Rychlejším, než poklidným krokem, jsem došel k doutnajícím uhlíkům v táboře. Už tam nejdu.
K mému příběhu se přidal další. Tu noc zažili Rick a Lin - dvě sladké švýcarské dětičky, které jsme tu a tam některé večery potkali a které i svým věkem zesilovaly můj pocit, že se nacházíme ve mnou milovaném Jurském parku (jedničce, ty další dva díly bych spálil jak ty pavouky na záchodech, kdybych mohl). Lin nám lámanou angličtinou líčila, jak si v noci odskočila na záchod a nechala stan otevřený. Při návratu pokárala svého mladšího bratra, ať vypadne z její půlky. Ten se ospale ozval z druhé půlky stanu co po něm chce. Po krátkém šoku následoval křik :-). Ráno jsme se shodli, že všechny naše příběhy nejspíš způsobily hyeny, které prý v noci kolem tábora krouží (jak nějaké hyeny).
Mexičan bez sombrera Rodrigo se občas choval trochu nestandardně. Na výzvu "zavřete všechna okna" nezareagoval a po odskočení posádky auta na záchod nám dvě opice rabovaly auto. Naštěstí se už naučily do čeho všeho se balí jídlo a mobily je nechají chladnými. Ale škoda těch skvělých sušenek v oranžovém balení. Na jinou výzvu našeho průvodce, ať se nepotlouká daleko od auta sám, se vrátil nafučený se sdělením "I heard you". Za dvě hodiny nám průvodce před dvěma lvy ztropil scénu, jak se pro nás snaží a nějaký Mexičan bez sombrera mu pak řekne "I hate you". Radosti nedorozumění. Ale kočkám ho nepřehodil ani během těch 5 trapných minut ticha. Proto mu ani nikdo nevěřil, když druhý večer, tentokrát v Ngorongoro, nám na večeři tvrdil, že si chtěl zajít na záchod, ale stál mu tam slon. Vyrazil jsem tam a následoval rozjívenou skupinu Rusů, že za záchodem něco je. Za zděnou budovou si tam opravdu poklidně stojí a radostně bimbá ušima. Průvodce nám další den vysvětlí, že zvířata lidi vítají, protože jim poskytují ochranu proti lvům. Radosti spaní v africké divočině.
Tahle opička není na gumičce. Klidně Vám vybrakuje auto.
Tým Alfa u břehů jezera Manyara.
Ráno vyrážíme do nitra Ngorongoro. Bývala to sopka, která se propadla a vytvořila tak kráter, který umožňuje unikátní podmínky pro život. Země před 4 miliony let promarnila jedinečnou šanci zlikvidovat australopitéky, kteří se zdržovali v oblastech Východní Afriky, a mít tak dnes klid. Cestou míjíme Olduvai, který je důležitým nálezištěm našich předků. Lístky se ale prý musí koupit v Arushe, tak nezastavujeme. Jedeme po okraji kráteru Ngorongoro, který je zahalen v mlžném oparu. Pomalu sjiždíme dolů. Z cesty pro jedno auto se klasicky stávají dva pruhy, a tak jedeme mírně nahnutí přes krajnici. Dolů je asi 600 m sráz. Poslal bych domů aspoň zprávu jak je všechny miluju, ale se signálem to tady není nikterak slavné. Po 20 minutách jsem už na dně. Stejně tak zbytek posádky a náš džíp. Většinu povrchu kráteru tvoří pouze tráva a zdejší fauna se tak musela přizpůsobit životu bez stínu. Na druhou stranu je tady nikdy neodtékající stojatá voda. Zvířata odtud nikam nemigrují, protože není kam. Můžete tak přijet v kteroukoliv roční dobu. Naši sbírku pokémonů kompletujeme o nosorožce, který nám do velké pětky chyběl jako poslední.
Po Ngorongoro jsme se na poslední den vydali do Tarangire. Tento park je vyhlášený slony a baobaby. Jak někdo však poznamenal už dříve, Serengeti obsahuje vše, co mají různé jiné parky roztroušené po celé Tanzánii. Nic nás tady už nepřekvapilo a tak je asi lepší, když člověk v Tarangire začne a dá si ho jako předkrm před hlavním chodem. Ono se to po chvíli stejně už docela opakuje. A člověk si začne klást otázku, jestli je to opravdu divočina, když jsou zvířata na lidi už tak zvyklá, že safari autíčka a stany už integrovala do svého způsobu života. Lev si k Vám klidně přijde pro stín. Odpoledne jsme se s naší skupinou zajímavých lidí rozloučili a s Jacobem pokračovali zpět do Arushi, kde jsme naše safari dobrodružství zapili s rodiči Ricka a Lin. Další den nás čeká Kilimandžáro.
Can you feel the love tonight?
Nenechte se zmást zdánlivou neškodností. Snaha ulovit buvola končí často smrtí.
Sloní miminko je jen pár dní staré. To vlevo se právě kojí.
Zrádný a mrštný levhart
Nosorožkyně stráží svého chrápajícího manžela. Až se probere, přichystá mu snídani. Prostě nádhera.
Africká žena, která to přehnala s kroužky na hlavě.
Pokud člověk není zrovna sportovec nebo nemá 5-8 dní na výšlap Kilimandžára až na jeho vrchol, dá se objednat i jednodenní výlet jeho džunglí kolem vesnice Materuni. Člověk dojde k 90 m vysokému vodopádu, poplácá se po rameni, že byl schopen ujít celé 3 kilometry a jde zpět do vesnice se podívat na jejich tajemný poklad v džungli, který člověku dodává nadpřirozené schopnosti. Přímo před turisty se projde několik fází přípravy Arabicy, od sesbíraných plodů, přes pražení, až po slití do termosky a následnou ochutnávku. Vše se skutečně dělá ručně a po dotazu Jacoba, jestli mu můžou zakoupenou kávu pomlít, mu ji skutečně projeli ještě jednou obřím hmoždířem. Pro mě jako milovníka kávy sladká tečka celé dovolené.
Ručně psaná smlouva na Materuni. Doslova jsem si ji vyseděl.
Míříme do džungle k vodopádu
Výhled ze spodních pater Kilimandžára
Vodopád Materuni
Mýty a současnost
Žádný kontinent není opředen tolika mýty a stereotypy jako Afrika. Místní spí ve slaměných chatrčích bez elektřiny, nemají co jíst, chodí kilometry pro vodu a některé po cestě sežere lev. Spalující horko a malárie kvalifikuje třicetileté vzhledově na v evropských poměrech staříky a místní jsou sice líní, ale jinak přeborníci ve šplhání přes zdi. No možná některé čtenáře zklamu. Ale všechny z nich do určité míry platí :-) Opravdu však jen do určité míry a třeba napadení zvířetem je dnes už jen velmi vzácné. Ona Afrika se také rozvíjí a minimálně velká města se snaží dohnat evropské metropole řadou vlastností - vzhledem, kancelářskými pozicemi, klimatizací, kanalizací, vodovodem a pořádným připojením pro Netflix. Kanceláře majitele podniku, na kterého jsem narazil v letadle, vypadaly poměrně evropsky - sekretářka zvedala telefony, účetní jela Excel a zaměstnanci dělali, že pracují. V jejich zasedačce jsem vůbec neměl pocit, že bych měl sedět někde v Africe. Troufnu si říct, že i v chudé a nerozvinuté Tanzánii lidé nejvíce touží po nových telefonech a 5G síti, ne po nejnovějším modelu oštěpu s hroty od Gilette.
Minimálně Tanzánii se už povedlo díky vakcinaci vymýtit některé nemoci - posledně třeba žlutou zimnici. Spousta lidí tady už malárii ani nikdy nezažila a pokud přijde, zajdou si pro léky do lékárny. Klimatizace je schopná redukovat přirozenou lenost, která vychází z minima pohybů při spalujícím žáru během dne. Ne všude je však horko a na výše položených místech může být i blízko rovníku pěkná zima. Dál od rovníku se pak projevuje střídání ročních dob a třeba ve vyšších polohách JARu zažívají v zimě i sníh. Nevím jak v jiných zemích, ale velkou plochu Tanzánie zabírá zemědělská půda (hlavně kvůli 20 letem komunismu ve 20. století) a predátoři museli ustoupit do vyhrazených národních parků, kde mají povolení žít pouze Masájové. Na naprosté většině plochy vás tak může napadnout maximálně kráva. Ale třeba šamanství a čarodějnictví zde hraje stále velkou úlohu. Občas zde nějaké čaroděje upálí nebo povaří místní albíny do polívky. Ti se tak uchylují ze strachu o vlastní život do Dar es Salaamu - a že jsem jich tam potkal.
Je otázkou jak moc podkopává snahu se rozvíjet kolektivní sen o životě v Evropě. Když tady vyrůstáte, jste masírováni seriály o krásném životě na lepším místě. Skvělá auta a domy. Peníze a nekonečné párty. Spousta sexu s běloškami, které podle amerických seriálů hlavně posledních let po svalnatých černoších doslova jedou. Místňáci se Vás tak ptají na možnost pozvánek, bez kterých nemůžou vyjet ven. Když si sednete najíst se mezi místními jejich jídla, přisednou si nějaké slečny a začnou pokládat otázky zhruba v tomto pořadí: "Jak se jmenuješ?", "Odkud jsi?", "Máte to tam v Evropě hezké?", "Máš nějaké děti?", "Dáš mi svoje číslo?" Člověka pak napadne, jestli je součástí tohoto lákavého balení i HIV.
Jak moc je člověk motivován být třeba dělníkem, když si jako turistický průvodce přijde na několikanásobnou mzdu? Přesto se zdejší země rychle rozvíjí. Jen pod taktovkou jiných hráčů. Indové s oblibou obsazují vedoucí pozice a hlídají si efektivitu svých zaměstnanců. Plakáty budoucích mostů a silnic lemují japonské a korejské vlajky. Ale hlavním hráčem je tady někdo jiný. Bavil jsem se s několika Číňany, kteří tady pod příslibem nového života za slušný plat a možnosti nalezení manželky (kterých mají doma nedostatek) houfně přicházejí rozšiřovat moc Říše středu. Čína již brzy i ve Vašich domovech.
Korejci staví most
Ani na rovníku nemusí být pořád teplo. Ráno v Ngorongoro jsme mrzli.
Moje album na FB: https://www.facebook.com/media/s...mp;type=3.
Jak se ti cestopis líbil?
Jakub Vonšovský procestoval 64 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Super čtení, hezky a vtipně napsáno, díky za něj.
Zní to jako černá Indie mixnutá s Thajskem. Tip, tip, tip, bribe, hellomyfriend. A jak to tu poslední dny čtu, z Tanzánie se stává nové Chorvatsko. Kdo tam ještě nebyl, jakoby nežil.
Naštěstí mi nikdo nestál před záchodem, aby mi za úplatu podal toaletní papír. Kamarádovy historky z Indie zněly ještě o fous šíleněji. Do Tanzánie teď valí všichni, protože je otevřená a jako snad jediná země světa nechce testy. Ještě před měsícem jsem si myslel, že si nechám rovníkovou Afriku na stáří, protože v safari autíčkách jezdí určitě jenom američtí důchodci a tolik peněz nemám.
Tak jsem si lockdownovou sobotu udělala lehce exotickou a koukla do tvé Tanzanie.
Musím říct, že to máš nejen skvěle sepsané a plné cenných dat a faktů, ale hlavně - fakt legrace to číst. Věta o pomalém potopení lodi mě dostala nejvíc! 🔝😁
Ze všeho nejvíc cením tvoje spontánní rozhodnutí. Měls kliku, že jsi to stihl s normálním návratem domů (bez polití savem na letišti, preventivním upálením zaživa a nasledným ukamenováním 🙃)..