Tenerife: Ostrov kontrastů

Tenerife je ostrov kontrastů - od sopečných vrcholků přes skalní masivy, borovicové lesy, zelená údolí, vyprahlou pustinu, plantáže až po pláže s jemným pískem. Každý kout ostrova nabízí jiný pohled a jiné zážitky, a právě proto stojí za to se sem vydat, ať už člověk hledá dobrodružství, klid nebo nezapomenutelné scenérie. 

Vidal jsem se na Tenerife před vypuknutím vánočního šílenství, abych si na chvíli oddechl, načerpal trochu tepla a hlavně nasbíral nové zážitky, na které budu rád vzpomínat. Je to moje druhá cesta, kde cestuji úplně sám, a musím říct, že tomuhle stylu „solo dobrodružství“ jsem propadl. Při první cestě po Toskánsku a Elbě jsem byl nejprve trochu nervózní, ale už druhý den se to zlomilo. Tentokrát mi být sám na cestách nepřišlo nijak zvláštní – oproti lidem kolem mě, kteří často nechápou, že se nebojím vyrazit bez společnosti, přitom je to podle mě úplně fajn. Je to velký výstup z komfortní zóny, neustálé překonávání sebe samotného. Právě díky tomu jsou zážitky umocněnější. Cestovat sám vlastně není úplně jen o samotě, je to o objevování světa a hlavně sebe samotného – každý krok člověka učí důvěře ve vlastní rozhodnutí, otevřenosti novým zkušenostem a radosti z maličkostí, které byste při cestování s někým jiným možná přehlédli. Cestovat sám znamená, že jediný, kdo vám může ukrást poslední kousek sušenky nebo vás přemluvit k dalšímu kopci, je člověk sám a paradoxně právě to člověku dává nejvíc svobody a radosti z každého momentu. Tím ale nechci říct, že cestovat s přáteli je něco, co bych nevyhledával. Naopak, při tomto cestování zase vznikají společné vzpomínky a posiluje to vzájemné vztahy.

Před cestou

Tenerife je součástí Kanárských ostrovů a i když jsou hned u afrického pobřeží, jsou zahrnuty do Schengenského prostoru, jelikož patří ke Španělsku. Tím pádem člověku stačí občanský průkaz nebo cestovní pas a nic víc.

Něco málo jsem si před cestou o Tenerife nastudoval, vyhledal známé i méně známé turistické cíle a udělal hrubý plán své cesty. Kdo z vás si myslí, že se Kanárské ostrovy jmenují podle žlutého ptáka – kanára divokého? Upřímně, taky jsem si to trochu myslel, ale je to naopak. Kanárek dostal české jméno podle tohoto souostroví, kde se přirozeně vyskytuje. Kanárské ostrovy, španělsky Islas Canarias, pochází z latinského slova canis, čili pes, a to na základě vyprávění mořeplavců, kteří se na těchto ostrovech setkali se smečkami psů.

Doporučuji si ještě před cestou stáhnout mobilní aplikaci TenerifeOn, o které bude řeč ještě později. 

Cesta s "utečenci"

Svou cestu jsem zahájil v Praze na Hlavním nádraží, odkud mi jel noční autobus do Berlína na letiště, protože jsem odtud sehnal letenky za pár šupů. Autobus přijel z Vídně již napůl plný turisty a napůl plný lidí, kteří působili, jako by se stěhovali za lepším. Mluvili jazykem, který jsem nedokázal identifikovat a vypadalo, že si vezou s sebou celý barák. Byla to má první zkušenost s mezinárodním nočním autobusem a byl jsem překvapen, kolik lidí tuto možnost využívá. Vsadil jsem na pohodlí toho, že mě autobus bez přestupu vyhodí přímo na letišti, ale upřímně příště raději zvolím vlak, který je o něco pohodlnější, i když časově náročnější.

Letiště v Berlíně mě mile překvapilo svým perfektním značením a obrovským náměstím, kde si lidé mohou za hezkého počasí sednout a čekat na svůj let, vlak nebo autobus. Uvnitř terminálu se hodilo i to, že tam mají trochu vypolstrované lavičky, což jsem ocenil po cestě na tvrdé autobusové sedačce.

Půjčení auta

Na ostrově fungují možná desítky autopůjčoven a pro dokonalé probádání Tenerife je auto naprosto nezbytné. Doporučuji si jej předem zarezervovat, protože pak vám cesta od schodů letadla až po nastartování motoru nezabere více než 20 minut. Já využil autopůjčovnu TopCar a cena půjčení auta (Seat Ibiza) včetně pojištění na 6 dní byla 129,39 € (~3 160 Kč). Jelikož mám pouze debetní kartu, byla mi stržena ještě záloha 200 € (~4 880 Kč). 

Je tu nějaké teplo

Samozřejmě jsem věděl, že na Tenerife bude teplo, ale byla to vlastně první myšlenka, která mi prolétla hlavou ve chvíli, kdy jsem v mikině vystoupil z letadla. Příjemných 20 °C a slunečno. Na Kanárských ostrovech panuje takřka nekonečné léto, takže jsou naprosto ideální volbou, když se chce člověk v zimě trochu ohřát a načerpat nějaký ten vitamin D. S tím souvisí i fakt, že díky své geografické poloze v prosinci slunce vychází už před osmou hodinou ranní a naopak ještě kolem půl sedmé večer je šero. Člověk si tak zimní dny o něco prodlouží a má díky tomu i více času na prozkoumávání ostrova.

Loro Parque

Všude na ostrově nelze přehlédnout reklamy na Loro Parque a Siam Park. Siam Park je obrovský aquapark, který téměř sousedí s rozsáhlým obchodním centrem Siam Mall. Za vším tím stojí jedna výrazná postava – Wolfgang Kiessling, německý podnikatel, který byl kdysi v Německu uznávaným odborníkem a zároveň obchodníkem s papoušky. Při dovolené na Tenerife zjistil, že zde panuje celoročně stabilní klima a že ostrov potřebuje celoroční atrakce, nikoliv pouze plážový turismus. Neváhal a v roce 1972 vybudoval Loro Parque, který se zpočátku zaměřoval výhradně na chov a prezentaci papoušků. Na přelomu 80. a 90. let přišel zásadní zlom, kdy se z původně úzce specializované zoologické zahrady stal plnohodnotný tematický a mořský park – přibyli další živočichové, otevřelo se delfinárium a později i kosatkárium. Loro Parque se tak na dlouhou dobu stal jediným místem v Evropě, kde bylo možné pozorovat kosatky v zajetí. Podnikatel tím reagoval na rostoucí tlak masového turismu a postupně se stal kanárskými úřady respektovanou osobností, protože do regionálního rozpočtu přinášel významné finanční prostředky a zásadně přispěl k rozvoji turismu na Tenerife. Nejviditelnějším a mediálně nejsilnějším oceněním Loro Parque je opakované vítězství v anketě TripAdvisor Travellers’ Choice, kde byl park označen za nejlepší zoologickou zahradu světa. Je však fér dodat, že se jedná o hodnocení návštěvnické veřejnosti, nikoliv o odborné posouzení. V roce 2017 Kiessling rozšířil své podnikání i na další kanárský ostrov – Gran Canarii, kde otevřel moderní akvárium Poema del Mar.

Nedivím se, že Loro Parque opakovaně vyhrává ocenění TripAdvisor. Všude potkáte usměvavé zaměstnance, kteří vás vítají u jednotlivých pavilonů a zároveň dohlížejí na dodržování pravidel, například aby návštěvníci neťukali na skla. Všude je naprosto čisto, uklizeno a pečlivě udržovaná zeleň. Když pominu expozice ptáků, nikde jsem neviděl žádné výkaly – u ptáků je to však vzhledem k jejich počtu pochopitelné. Veškeré výběhy, akvária a voliéry byly dokonale upravené. Chvilku jsem si říkal, jestli to není až příliš, ale nakonec to zanechává velmi dobrý dojem. Vstupné pro dospělého stojí 44 € (~ 1 080 Kč).
Jako první vás uchvátí výběh samčí skupiny goril nížinných, který je opravdu prostorný a dobře promyšlený. Dále mě zaujalo Planet Penguin, kde se nachází nádherná expozice tučňáků a já měl tu možnost poprvé vidět tučňáky císařské, největší tučňáky světa. Podobně bych mohl pokračovat u dalších expozic. Když si odmyslím určitou část zoo, o které bude řeč později, velmi se mi líbí celkový koncept parku. Oproti českým zoologickým zahradám má Loro Parque méně druhů zvířat, ale v dokonalých podmínkách, což je pochopitelné – subtropické klima výrazně usnadňuje chov exotických druhů ve srovnání s mírným pásmem u nás. Velmi mě zaujala také expozice Animal Embassy, kde je možné nahlédnout přes okna na veterinární kliniku, operační sál, laboratoř a výzkumné středisko, kde právě probíhal etologický výzkum papoušků. Přes jednosměrné sklo bylo možné sledovat dva papoušky – žako a aru, kteří se pod vedením dvou pracovnic podrobovali testům z oblasti chování a kognice.

Tučňáci patagonští v Loro Parque

Loro Parque nabízí během dne čtyři různé show: papoušci (4× denně), lachtani (5× denně), delfíni (3× denně) a kosatky (2× denně). Papoušci byli naprosto úchvatní. Sedíte ve velké místnosti a ošetřovatelky vám předvádějí jednotlivé druhy papoušků, kteří mají možnost volného letu nad vámi. Svými triky a pomocí různých pomůcek, například skládaček, dokazují vysokou inteligenci těchto barevných opeřenců.

Lachtaní show působila spíše jako divadelní představení, kde vystupovali tři lachtani spolu se dvěma ošetřovateli. Lachtany mimo show neuvidíte, protože žijí v zázemí za zdí bazénu, ve kterém vystupují. Bylo zajímavé sledovat, co všechno se lachtani mohou naučit. Líbilo se mi, že samice zábavným způsobem vysvětlovaly rozdíly mezi tuleněm a lachtanem, zatímco samec předvedl dokonalou imitaci zástavy srdce se šťastným koncem. Pokud show baví samotné lachtany, tak proč ne.

Dlouho jsem váhal, zda Loro Parque vůbec navštívím, protože park má i svou temnější stránku – chov delfínů a kosatek. Studie ukazují, že především ozubení kytovci (delfíni, kosatky) jsou vysoce inteligentní a žijí ve složitých sociálních skupinách, jejichž narušení může způsobovat psychické problémy. O potřebných prostorových nárocích, která by zvířata skutečně potřeboval nelze realisticky hovořit, protože je žádný park není schopen zajistit. V Loro Parque jsou chovány čtyři kosatky dravé a osm delfínů skákavých. V roce 2009 došlo k incidentu, kdy jedna z kosatek během tréninku zabila trenéra. Událost byla medializována a otevřela diskuzi o bezpečnosti a péči o mořské savce v zajetí. Park ji původně označil za „nehodu“, avšak následné vyšetřování ukázalo, že šlo o agresivní útok kosatky na trenéra během přípravy na show.

Nakonec jsem se rozhodl, že park navštívím, abych si udělal vlastní názor na provozování delfinária a kosatkária. Zvířata mě zajímají, studoval jsem obor zaměřený na veterinární medicínu a nějakou dobu jsem také pracoval v zoologické zahradě, či do jiných chodil na praxe. Pro zvířata bych se snad i rozkrájel a proto mi začátek delfíní show skoro vhrkl slzy do očí – ne kvůli delfínům, ale kvůli papouščí show, která odstartovala program. Několik ar arakanga, ararauna a hyacintových mělo možnost naprosto volného letu venku, což jasně ukázalo, že se o papoušky opravdu dobře starají. Naučit ary létat volně mimo místnost není jednoduché a bylo vidět, že si to užívají. Delfíní show byla typická, jak ji známe z videí. Paradoxní je, že park při ní prezentuje vysokou inteligenci těchto savců prostřednictvím různých triků, zatímco je drží ve sterilní betonové nádrži. Abych ale delfinárium jen nehanil, plus je, že show obsahovala edukační část o tom, co dělat, když narazíme na delfína vyplaveného na pláži.

Show s kosatkami byla podobná té delfíní. Poprvé v životě jsem viděl kosatku naživo a byl jsem překvapen, jak jsou skutečně velké, což mě jen utvrdilo v tom, že chov těchto kytovců v zajetí je problematický. Čtyři kosatky byly rozděleny do dvou bazénů, které byly menší než plavecký padesátimetrový bazén. Hlavní bazén, kde probíhala show, byl sice větší a zdál se i poměrně hluboký, ale stále je jasné, že prostor není srovnatelný s jejich přirozeným prostředím. Stejně jako u delfínů show sklidila potlesk, od toho jsem se však zdržel.

Chov kosatek a delfínů v zajetí je široce kritizován odborníky i ochránci zvířat. Zvířata v bazénech často trpí nedostatkem prostoru, stereotypním chováním a nemožností realizovat své přirozené sociální a migrační chování. Přestože parky argumentují edukací nebo ochranou druhů, realita je taková, že velcí mořští savci jsou v zajetí omezeni a vystaveni riziku zdravotních a psychických problémů. Návštěvou těchto show přispíváme k pokračování chovu a lovu zvířat z volné přírody, proto je lepší vyhledávat alternativy, kde zvířata žijí ve volné přírodě nebo jsou pozorována eticky a regulovaně, například během organizovaných výletů za volně žijícími kytovci. Nesmí se ale jednat o zbytečné nahánění zvířat. Pro více informací navštivte například webové stránky Whale and Dolphin Conservation (http://www.whales.org).  

Puerto de la Cruz

Po prohlídce Loro Parque, kde jsem strávil zhruba čtyři a půl hodiny, mě další putování zavedlo do centra Puerto de la Cruz. Velkou výhodou Tenerife je, že parkování je zdarma. Není nutné řešit parkovací zóny ani automaty. Samozřejmě existují výjimky, například parkoviště přímo v areálu Loro Parque, ale vždy je možné zaparkovat mimo něj bez větších komplikací. Musím vyzdvihnout Mapy.cz, které mě nejen na Tenerife, ale i jinde nikdy nezklamaly. Veškerá placená i neplacená parkoviště jsou v mapách přehledně označena, což výrazně usnadňuje orientaci.

Puerto de la Cruz

Puerto de la Cruz je od Loro Parque vzdálené jen 5 až 10 minut jízdy. Prošel jsem si pobřeží, navštívil obchod se suvenýry a užíval si, že nikde není přehnaná vánoční výzdoba. Když člověk nenarazí na ozdobenou palmu nebo pár světýlek na ulicích, ani nevnímá, že je advent. U pobřeží jsem se na chvíli zastavil a pozoroval rozbouřené moře – na Kanárských ostrovech totiž v tu dobu řádila bouře Emilia. 

Bouře Emilia

Těsně po ubytování mi skrze aplikaci TenerifeOn přišlo upozornění na uzavírku všech turistických tras v národním parku a přírodních rezervacích, na silný vítr, na husté sněžení v horách a rozbouřené moře. Začal jsem tušit, že se mi plány asi lehce změní. V sobotu jsem měl zarezervovanou ponorku, v neděli výlet lodí na širý oceán k pozorování delfínů a kulohlavců a v pondělí výstup na vulkán Teide. Už ten večer, kdy mi upozornění přišlo, jsem si říkal, co vlastně budu dělat.

Koupat se kvůli rozbouřenému moři na spoustě míst nebylo možné. Jen pár dní před tím, než jsem dorazil, větší vlna zabila dva lidi ze Slovenska, ale jen proto, že nedodržovali zákazy. Nezbývalo mi tedy nic jiného než program přizpůsobovat aktuálnímu počasí. Severovýchod ostrova byl prakticky neustále deštivý, takže jsem si ho jen projížděl autem, a někdy byly cesty opravdu náročné – viditelnost sotva pět metrů, ostré zatáčky, nekonečné stoupání či klesání po úzkých silnicích a vítr s autem lomcoval jako s kusem papíru. Přesto právě tyto náročné podmínky tvořily nezapomenutelný zážitek.

Monkey Park

Ráno bylo krásné – slunce svítilo, teplo příjemně hřálo, jen foukal neustálý vítr. To mi ale nebránilo vyrazit na prohlídku Monkey Parku. Moje doporučení je přijet na parkoviště asi 15 minut před otevírací dobou, protože není příliš velké a rychle se zaplní. Pokud necestujete půjčeným autem, najíždělo tam i spousta taxíků, které potom čekaly na turisty vracející se zpět do města.

Vstupné stojí 10 € (~250 Kč) a za 3 € (~75 Kč) si můžete koupit krabičku se zeleninou a ovocem, kterou můžete použít k nakrmení místních zvířat. Jak už název napovídá, jedná se o park zaměřený na chov primátů. Nicméně narazíte tam i na krokodýly kubánské, hady, ještěrky, hlodavce a spoustu papoušků. Dokonce se zde dvě ary ararauny pohybují zcela volně bez jakéhokoliv dohledu.

Monkey Park

Krokodýl kubánský v Monkey Parku

To, že přijdete hned ráno má sice výhodu, že lehce zaparkujete, ale už ne tak snadno udáte svou krabičku s krmením místním obyvatelům. Všichni zrovna obdrželi bedýnky se svou snídaní a od vás už moc nechtějí. Samozřejmě morčata jsou malé popelnice a tam to člověk vždycky dokáže, ale já měl doma několik morčat a chtěl jsem si nakrmit nějakou opici. Prošel jsem si celý park a stále jsem měl plnou krabičku. Spousta lidí obdivovala řvoucí gibony, protože jejich zvuky jsou tak specifické, krásné a rozléhají se do širokého okolí.

Konečně jsem našel prvního strávníka! Ládovala se kukuřící a hráškem, jako by týden nejedla. Chvilku jsem jí nechal, ale pak jsem ji musel odehnat, jelikož by mi to všechno snědla. A bohužel nebyla to žádná opice, ale místní vetřelec - hrdlička. 

Procházím kolem kočkodanů a jeden z nich se přiblížil k mříži a rukou mi naznačuje, abych mu podal krabičku. Skvělé, konečně někdo, a navíc jsem byl u jejich výběhu sám. Začal si vybírat z téměř plné krabičky co mu chutná a ostatní kočkodany odháněl, chtěl všechno jen pro sebe. Ve vedlejším výběhu, kde byli také kočkodani, přišly dvě opice, které si také vybíraly jen to nejlepší. Nakonec zbyla pouze okurka, kterou jsem udal morčeti.

Byl to opravdu hezký zážitek, když si můžete nakrmit opice, aniž byste jim nějak ublížili. Děti mají možnost nakrmit lemury a morčata pouze v průchozí voliéře. K ostatním opicím se nedostanou. Člověk se musí opravdu natáhnout, aby si opice mohla vzít jídlo z krabičky. Tím je zajištěno, že se lidé větších opic nedotýkají skrze mříže.

Strávil jsem tam asi hodinu a půl a když jsem odcházel, parkoviště bylo plně obsazené a v parku se pohybovalo hodně lidí. Někteří návštěvníci krabičky od krmení vyhazují, ale nejvhodnější je je odevzdat zaměstnancům parku, protože se tak alespoň nemusí hrabat v koších, jak jsem několikrát viděl.

Sumbmarine Safaris

Po zážitku s opicemi jsem se vydal do městečka Los Cristianos. Vždycky, kam cestuji mám takovou nepsanou tradici – jednou navštívit místní McDonald’s, protože nabídka se v každé zemi liší. Dal jsem si rychlý oběd a řekl si, že se sem musím vrátit na západ slunce.

Z Los Cristianos jsem se po půl hodinové cestě přemístil do přístavu Marina San Miguel, kde začínal můj další zážitek. Zaparkoval jsem před přístavem, ale až později jsem zjistil, že lze parkovat zdarma přímo kousek od kanceláře Submarine Safaris na molu. Submarine Safaris je společnost působící na Tenerife a Lanzarote, která nabízí podmořské výpravy ponorkou na elektrický pohon.

Ponorka Submarine Safaris

Výhled z ponorky

Ponorka má kapacitu asi 40 lidí, kteří postupně nastupují přes dva otvory po žebříku. Každý má k dispozici své okno, které sdílí se sousedem. K dispozici jsou sluchátka, ve kterých běží komentář k plavbě, dokonce i v češtině. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavostí o podmořském životě a samotné ponorce. Například jsem vůbec netušil, že bylo vyrobeno jen 13 těchto ponorek, ale poslední nese označení číslo 14, protože tradičně se v námořnictví číslo 13 vynechává.

V přístavu byla viditelnost velmi nízká, ale jakmile se ponorka vzdálila a postupně se potápěla, viditelnost se zlepšila. Nedokázal jsem přesně odhadnout na jakou vzdálenost bylo vidět, ale bylo to dost na to, aby si člověk mohl ponor užít ve společnosti ryb a rejnoků. Ponorka proplouvá kolem dvou vraků lodí a skal, kde se hemžil podmořský život. Následně usedla na dno v hloubce 30 metrů a bylo možné vstát a ponorku si prohlédnout, včetně jejího řízení. Mezitím kolem ponorky plavali potápěči s rejnoky. Bylo vidět, že rejnoci potápěče vyhledávají. Ne kvůli jídlu, které potápěči ani neměli, ale kvůli bublinkám z dýchacího přístroje. Nechávali se šimrat bublinami na břiše a i když se potápěč snažil rejnoka odlákat, stále se vracel nad jeho hlavu. Při návratu do přístavu bylo zajímavé sledovat na čem vlastně samotné molo stojí – tvoří ho stovky betonových krychlí naskládaných na sebe.

Byl to zajímavý zážitek stojící 58 € online (~1 400 Kč). Za hodinu ponoru je to sice poměrně dost, ale na druhou stranu žijeme jen jednou a kde to zažiju? Baví mě potápění jen s brýlemi na pobřeží, ale vždy jsem měl respekt z velkých hloubek, když v moři není vidět na dno. Tenhle ponor mě tohoto respektu zbavil a teď bych si už troufnul zkusit se podívat i za okna ponorky. Pokud máte něco podobného a chtěli byste se někdy potopit s dýchacím přístrojem, ale určitý druh respektu vám v tom brání, pak je tahle zkušenost dokonalým klíčem k otevření dveří na dno oceánu!

Na konci samotného zážitku si můžete zajít do kanceláře pro certifikát o absolvování ponoru. K dispozici jsou také suvenýry a možnost zakoupit si za 8 € (~200 Kč) fotografii, kterou vám pořídí na venkovní palubě ponorky před nástupem.

Montaña Roja (173 m. n. m.)

Montaña Roja, neboli Červená hora, je už tisíce let vyhaslá sopka přímo u pobřeží nedaleko letiště Tenerife Sur. Už při přiblížení letadla k Tenerife nelze tento kopec přehlédnout. Červená se ale nejmenuje náhodou. Její hornina je bohatá na železo, které při kontaktu se vzduchem oxiduje a dodává hoře tuto výraznou červenou barvu.

Do teď jsem ještě na Tenerife nevylezl na žádný kopec a tady byla možnost jak se uspokojit. Sem byl vstup povolen i přes výstražné informace kvůli bouři Emilia. Parkování je možné na několika parkovištích u této sopky. Je také obklopena dvěma plážemi, takže parkoviště využívají i lidé mířící za koupáním. Byl jsem tam v době od 14:30, kdy slunce pralo v plné parádě a zaparkovat nebyl žádný problém. Výstup mi trval rychlejším tempem přesně 30 minut. Nejprve se jde po písku k sopce, na samotný vrchol se stoupá po strmé hornině, přesto jsem úspěšně předbíhal ostatní turisty. Na vrcholu se naskytl krásný výhled na celou krajinu – letiště, pláže, banánové plantáže, města i hory. V horách bylo vidět, že bouře stále řádí, ale naštěstí se většinou držela tam. Přesto jsem ještě neviděl nejvyšší horu Španělska – vrchol Teide. Při mém příletu byla již zahalena bouří, která stále trvala. Doufal jsem, že se počasí uklidní a v pondělí budu moci vystoupat až na její vrchol.

Výhled z Montaña Roja

Na vrcholu jsem strávil asi 15 minut a pozoroval pohyb na letišti, které se nachází v popředí hor. Sestup byl o něco náročnější, protože se hornina sypala pod nohama. Díky nasbíraným turistickým zkušenostem jsem se ale dokázal proskákat dolů malými krůčky, zatímco ostatní mizeli v dáli za mnou. Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou k autu, a tak jsem se rozhodl sejít přes pláž, kde se na velkých vlnách surfovalo. Výhled na letiště mě natolik uchvátil, že jsem se autem vydal k prahu dráhy a sledoval přistávající letadla, která prolétala jen pár metrů nad mou hlavou.

Candelaria

Do západu slunce zbývalo ještě dost času, a tak jsem se rozhodl navštívit hlavní poutní místo Tenerife, městečko Candelaria. Nacházejí se zde známé sochy původních obyvatel Kanárských ostrovů, Guančů, a také Bazilika Panny Marie.

Po vystoupení z auta jsem málem uletěl, protože foukal opravdu silný vítr. Krátkou procházkou jsem došel až na hlavní náměstí Plaza Patrona de Canarias a tam přišlo překvapení. Náměstí bylo v rekonstrukci, sochy nikde a to mě upřímně trochu mrzelo.

Candelaria

Los Cristianos

Vrátil jsem se do Los Cristianos, konkrétně do části Playa de las Américas, což je typické letovisko plné hotelů, restaurací a zkrátka klasické turistiky zaměřené na pohodový pobyt. Z pláže je krásný výhled na hory i nekonečný oceán.

Dorazil jsem tak akorát — slunce už se blížilo k obzoru a sotva jsem vstoupil na pláž, rozehrála se ta nejhezčí podívaná západu slunce. Vychutnal jsem si ji se sluchátky v uších a jakmile slunce zcela zmizelo za horizontem, vydal jsem se podél pobřeží sledovat obrovské vlny narážející na břeh. Romantika jak blázen.

Západ slunce v Los Cristianos

Tohle místo rozhodně doporučuji navštívit právě při západu slunce. Okolo pláže je navíc spousta podniků, takže si tenhle okamžik můžete vychutnat i s něčím dobrým v ruce.

Pozorování kytovců ve volné přírodě

Byla neděle a dopoledne jsem měl naplánovanou plavbu na širý oceán za pozorováním delfínů a kulohlavců. Bohužel byla kvůli velkým vlnám zrušena. Mrzelo mě to, protože tato plavba běžně nabízí možnost spatřit delfíny i kulohlavce a v zimních měsících se zde objevují také keporkaci a jiní velcí kytovci, kteří se přesouvají do teplejších vod. Bohužel se s tím nedalo nic dělat.

Plavbu jsem si rezervoval přes Booking.com, kde mě to se slevou Genius 2 stálo 12 € (~295 Kč). Bylo to daleko výhodnější než si to rezervovat přímo přes stránky společnosti, která plavbu nabízela. 

Na Kanárských ostrovech jsou plavby za účelem pozorování kytovců přísně regulované a lodě musejí dodržovat řadu pravidel. Minimální vzdálenost od zvířat musí být 50 až 100 metrů v závislosti na druhu kytovce. V jejich blízkosti nesmí rychlost lodě překročit 5 až 10 uzlů (9–18 km/h) a motory musí být buď zcela vypnuté, nebo v tichém režimu, aby zvířata nebyla rušena. U jedné skupiny kytovců se mohou nacházet maximálně tři lodě zároveň. Ty se nesmějí pohybovat do kruhu kolem zvířat ani je nijak vytlačovat směrem k pobřeží. Přísně zakázaný je jakýkoliv fyzický kontakt se zvířaty i jejich krmení. Tato pravidla se mi velmi líbila, a i proto jsem se rozhodl, že se takové plavby chci zúčastnit. Pokud chcete mít jistotu, že výprava, kterou podnikáte tato pravidla skutečně dodržuje, hledejte loď se žlutou vlajkou. Ta označuje provozovatele, kteří se řídí zásadami etologického pozorování kytovců ve volné přírodě.

Masca

Jelikož byla plavba zrušena přišel na řadu záložní plán. Noční bouřka zasáhla i pobřeží, a tak jsem si nebyl jistý zda dopolední program vůbec vyjde. Rozhodl jsem se vyrazit do horské vesničky Masca na západě ostrova Tenerife. Cesta do Mascy je velmi úzká, klikatá a místy i lehce nebezpečná, hlavně kvůli riziku padajících kamenů. Někdy bývá z bezpečnostních důvodů cesta uzavřena. Zároveň je cesta nádherná. Člověk si sice na volantu doslova ukroutí ruce, ale výhledy za to bez debat stojí. I přes déšť jsem byl ochotný neustále vystupovat z auta a dělat si krátké zastávky na focení. Po cestě jsem opakovaně narážel na balvany ležící přímo na silnici, což byl jasný důkaz toho, že se tady bouřka vyřádila.

Masca

V Masce stál pracovník místní ochrany přírody, který mě upozornil, že pokud bych zde chtěl zůstat déle, mám se nahlásit v informačním centru. Zároveň mi důrazně doporučil opatrnost při cestě dolů, protože ze skal často padají kameny. Při sestupu jsem se vydal směrem na Buenavista del Norte a opět to stálo za to. Výhledy byly naprosto úchvatné. Deštivé mraky se prolínaly se slunečnými úseky a vytvářely dramatické kontrasty, které doslova hladily oči a dělaly z cesty samotné silný zážitek.

Icod de los Vinos

Severní část ostrova je na počasí velmi proměnlivá. Panovalo vyloženě aprílové počasí, i když na Kanárských ostrovech by se mu klidně dalo říkat prosincové. Chvíli pršelo, chvíli svítilo slunce a celý den se tyto nálady neustále střídaly.

Sotva jsem vylezl z auta v Icod de los Vinos, začalo prudce pršet, a tak jsem se schoval do kostela sv. Marka. Chvilku jsem tam pobyl a všiml si, že kostely na Tenerife mají jednu zajímavou vlastnost – dřevěné stropy. Pod kostelem jsem využil veřejné a čisté toalety, které byly zdarma, což je u nás spíše výjimka.

Pár kroků od kostela se nachází impozantní strom známý jako El Drago Milenario, tedy Tisíciletý drak, nebo se mu také česky říká Dračí strom. Jedná se o největšího a nejstaršího zástupce dračince dračího, jehož stáří se odhaduje na 800 až 1 000 let a výška dosahuje přibližně 20. metrů. Je to endemický druh, tudíž se vyskytuje pouze na Kanárských ostrovech a Madeiře a je jeden ze symbolů Tenerife. Pokud se chcete dostat přímo k němu, tak je potřeba zaplatit vstup do parku. Nicméně pohled na celý strom od kostela je velmi pěkný a zdarma.

El Drago Milenario

Dalších pár kroků od Dračího stromu narazíte na další zajímavou zastávku – Casa del Plátano, neboli Banánový dům. Jde o malou, ale velmi pěknou expozici věnovanou pěstování banánů na Tenerife a ostatních Kanárských ostrovech. Dozvíte se zde o historii pěstování banánů na Tenerife, prohlédnete si tehdejší repliku kanceláře ředitele plantáže a navštívíte ukázkovou plantáž, kde je spousta užitečných informací. Například zjistíte, že kanárské banány jsou jediné na světě s chráněným zeměpisným označením Plátano de Canarias, které je uděleno na základě kvality, proslulosti a pověsti názvu. Díky mírnějším teplotám na Kanárských ostrovech než v Ekvádoru, Kolumbii nebo Kostarice zrají banány déle a to až o tři měsíce. Tím se vyznačují výraznou sladkostí a intenzivním aroma. Vstupenka do Casa del Plátano stojí 5 € (~125 Kč), ale místo ní dostanete jeden kanárský banán. K dispozici je také možnost zakoupit různé produkty z banánů – marmelády, chipsy, kosmetiku, pálenku či sušené banány obalené v cukru. Ochutnávka pálenky je možná po prohlídce zdarma, ale to bohužel nešlo, protože jsem řídil. Místo toho jsem zkusil banánový donut. Prohlídka nezabere více než 30 až 45 minut a rozhodně stojí za návštěvu, pokud chcete poznat tuto plodinu podrobněji. Dozvíte se například, proč je banán zakřivený, kolik plodů vyprodukuje jedna rostlina, co se s rostlinou děje po odumření nebo zda je banán strom, keř či něco jiného. Odpovědi na tyto i další otázky najdete na informačních tabulích po celé expozici.

Casa del Plátano

Putování po ostrově

Počasí se moc nelepšilo, ale i přesto jsem se vydal na severovýchod ostrova do pohoří Anaga, které je známé svými výhledy a vavřínovými lesy. Podmínky byly náročné. Projížděl jsem úzké a klikaté silnice. Husté lesy i v odpoledních hodinách silnici téměř úplně zastínily, takže byla viditelnost velmi omezená. Mlha situaci ještě zhoršovala a řízení bylo složité, protože nešlo moc předvídat, co se ze zatáčky objeví. Vstupy na turistické stezky byly navíc uzavřené páskami, takže bych se stejně nikam nedostal.

Řízení na Tenerife se prakticky neliší od České republiky. Ostrov téměř obepíná dálnice s povolenou maximální rychlostí 120 km/h. Silnice jsou ve velmi dobrém stavu, asfalt je kvalitní jak na dálnicích, tak na klikatých horských cestách u vesničky Masca, v pohoří Anaga nebo v Národním parku Teide.

Ceny pohonných hmot se pohybují mezi 0,9 a 1,1 € za litr, což je výrazně levnější než u nás. Čerpací stanice jsou prakticky na každém rohu a většina nabízí obsluhu, která natankuje za vás. Já jezdil na samoobslužnou čerpací stanici GM Oil, kde litr benzínu stál 0,996 €.
Na ostrově jsou radary dobře značeny a měří aktuální rychlost, nejedná se o úsekové radary. Tenerife je skvělé pro roadtripy autem i na motorce. Klikaté cesty s velkým převýšením vyžadují zkušenosti, ale řízení si zde užije každý. Důležité je sledovat vodorovné dopravní značení, například na kruhových objezdech se občas dává přednost zprava, ale vše je přehledně vyznačeno na silnici.

Los Gigantes

Západ slunce se blížil a já přemýšlel, kde ho dnes budu sledovat. Rozhodl jsem se pro Los Gigantes, obrovské útesy na okraji oceánu. Chtěl jsem jít na pláž, odkud by byl krásný výhled na skály, které se při zapadajícím slunci zbarvují do různých odstínů. Kvůli vysokým vlnám byla pláž bohužel uzavřena, takže jsem měl smůlu. I tak byl z místa, kde jsem parkoval auto, nádherný výhled na širé moře a atmosféru dokresloval zvuk velkých vln narážejících do skal.

Los Gigantes

Cestou z Los Gigantes jsem poprvé spatřil majestátní sopku Teide s Pico Viejo. Bouřka i veškerá oblačnost se rozptýlily a odhalily tyto impozantní hory pokryté sněhem, na kterém se odrážely barvy zapadajícího slunce. Wow! Během sledování západu mi ale přišel e-mail, že museli zrušit zítřejší lanovku pod Teide kvůli sněhu. S tím se nedalo nic dělat, a tak jsem začal přemýšlet, co budu zítra místo toho dělat. 

Borovice jak blázen

Po snídani jsem si řekl, že se zkusím držet původního plánu. Vyrazil jsem do hor s tím, že uvidím, kam se vlastně dostanu. Nejprve jsem se propletl klikatými cestami až do vesničky Vilaflor, která je nejvýše položenou obcí na Tenerife. Už tady krajina dostává úplně jiný ráz. Vesnice je obklopena borovicovými lesy a nacházejí se zde i dvě majestátní borovice, Pino Gordo a Pino de las Dos Pernadas. Pino Gordo je nejširší strom na Tenerife, jeho kmen má průměr přibližně 3,6 metru, výšku přes 45 metrů a stáří se odhaduje na 700 až 800 let. Pino de las Dos Pernadas je se svou výškou 56,3 metru nejvyšším stromem na ostrově. Už tady na člověka dýchne chladnější horský vzduch, protože nadmořská výška se pohybuje okolo 1 500 metrů nad mořem. Po ranních dvaceti dvou stupních na slunečném pobřeží to byl docela výrazný teplotní šok.

Pino Gordo

Bohužel se u těchto majestátních borovic vytvořila kolona aut před uzavřenou cestou. Silnice do Národního parku Teide byla zavřená kvůli sněhu na vozovce. Přesto ale existovala naděje, že se během dne znovu otevře, protože teploty i v horách se držely nad nulou a sníh mohl postupně tát. Prohlédl jsem si tedy tyto obrovské borovice, chvíli jsem zde poseděl, ale situace se nijak neměnila a nechtěl jsem zůstávat čekat. Rozhodl jsem se proto zkusit přístupovou cestu do národního parku z jiné strany. To však znamenalo znovu sjet dolů na pobřeží, napojit se na dálnici a poté opět stoupat do hor. 

Národní park Teide

Cesta do hor ze směru od Guía de Isora mě nejprve uchvátila svou krásou a zároveň i tím, že byla otevřená. Nádherná silnice se proplétá borovicovými lesy a z obou stran ji lemují dřevěná svodidla. Celkově působí velmi malebně, a proto tuto trasu rozhodně doporučuji projet. Borovicové lesy najednou ustoupily a odhalily dva zasněžené vrcholy - Pico Viejo a Pico del Teide. Byl to dechberoucí pohled v ostrém kontrastu s černou vulkanickou horninou.

NP Teide

Národní park Teide je přírodní památkou světového dědictví UNESCO. Jeho povrch pokrývají vulkanické horniny, které místy vytvářejí až měsíční krajinu a řadu zajímavých geologických útvarů. Je však potřeba si dát pozor na to kde se člověk v národním parku pohybuje. Na některé trasy je vstup povolen pouze s oficiálním povolením správy parku. A jak takové povolení získat? Je to docela oříšek. 

Nejprve doporučuji navštívit stránky TenerifeOn, což je oficiální web ostrovní rady. Jsou zde velmi přehledně zpracované jednotlivé turistické trasy a to nejen v rámci národního parku, ale i mimo něj. Ke každé trase jsou uvedeny veškeré potřebné informace, včetně toho, zda je pro vstup vyžadováno povolení. Já jsem si předem prošel všechny trasy v interaktivní mapě a poznamenal si místa, kam bych se chtěl podívat. Jako pomocník při plánování to fungovalo výborně. TenerifeOn je navíc k dispozici i jako mobilní aplikace, kterou doporučuji mít během pobytu staženou v telefonu. Nejen že v ní máte přehled o povoleních na vybrané trasy, ale také vám chodí aktuální notifikace o vydaných opatřeních na Tenerife. Mně aplikace opakovaně upozorňovala na varování před nepříznivými meteorologickými jevy, informovala o uzavřených silnicích a o dalších omezeních, která ostrovní rada v danou chvíli zavedla. V horských oblastech a při proměnlivém počasí je to velmi užitečný oficiální zdroj informací.  

Aby mohl člověk žádat o povolení, musí si nejprve vytvořit uživatelský účet. V něm si může ukládat i místa, která chce v budoucnu navštívit. Důležité je vědět, že o povolení ke vstupu na vybrané trasy je nutné žádat přes webový prohlížeč. Mobilní aplikace tuto možnost nenabízí. Já jsem žádal o povolení na trasu PNT 10 Teleskop Bravo, tedy na cestu od horní stanice lanovky až na samotný vrchol Pico del Teide. Každé pondělí v 7:00 kanárského času se spouští vydávání povolení na termíny za tři týdny. To znamená, že pokud chcete vystoupit na vrchol Teide, musíte si povolení zajistit tři týdny před plánovaným výstupem. Krátce před osmou hodinou ranní našeho času jsem si sedl k počítači. V 8:00 se vydávání povolení spustilo, ale web okamžitě spadl a prakticky nefungoval. Opakovaně jsem se snažil stránky načíst, ale neustále padaly. Takto se to opakovalo zhruba půl hodiny. Byl jsem z toho poměrně zklamaný, a proto jsem napsal e-mail na příslušnou kontaktní adresu s popisem problému. V odpovědi stálo, že mezi 7:00 a 7:05 se přihlásilo více než 2 100 uživatelů, přičemž na jeden den je vydáváno pouze 300 povolení k výstupu. Moje poslední šance byla zkusit to další pondělí, ale tam už jsem byl omezený termínem, protože v úterý jsem odlétal domů a povolení jsem potřeboval na pondělí. Další pondělí se mi nicméně poštěstilo a povolení jsem získal během dvou minut. V tu chvíli jsem byl nadšený, ale zároveň jsem si uvědomoval, že vše bude záviset na počasí, protože tato trasa bývá kvůli nepříznivým podmínkám občas uzavřená. Jakmile jsem povolení získal, bylo nutné ihned rezervovat i lanovku. Ta mě vyšla celkem na necelých 46 € (~1 105Kč). Samotná povolení byla v roce 2025 zdarma, nicméně ostrovní rada se rozhodla od 1. ledna 2026 zavést ekologický poplatek pro turisty, a proto je nově zpoplatněn i výstup na Pico del Teide. Rozhodně doporučuji mít stažené offline mapy, jelikož v horách není signál a nejeden turista bloumal a snažil se chytit nějaký signál. 

Chinyero (1 552 m. n. m.)

Konečně jsem zase mohl uspokojit své turistické srdce a projít se po části trasy PR-TF 43, konkrétně Circular Chinyero. Tento okruh kolem sopky Chinyero měří přibližně šest kilometrů a vede po vyznačené trase borovicovým lesem, přes sopečný popel, drobnou vulkanickou horninu a místy i po lávových kamenech pocházejících z poslední sopečné erupce. Vhodná obuv je nutností. Cestou máte krásný výhled na Teide v celé své kráse. Na tuto trasu nebylo třeba žádné povolení.

Chinyero

Sopka Chinyero je v současnosti spící, přičemž její poslední aktivita byla zaznamenána v roce 1909. Šlo zároveň o poslední sopečnou erupci na Tenerife. Trasa Circular Chinyero vede přes ztuhlé a místy rozpadlé lávové proudy, takže při procházce člověk kráčí přímo po geologických stopách nedávné sopečné činnosti.

Pico del Teide (3 715 m. n. m.)

Po procházce okolo Chinyero jsem se vydal autem mezi sopečnou horninou blíž k Teide, nejvyšší hoře Španělska. Čím byl člověk výš, tím více přibývalo sněhu, který nicméně tál, jelikož bylo sedm stupňů nad nulou. Člověka naprosto tento vrchol ohromí a bohužel jsem nebyl sám. Během bouře Emilia, která panovala v minulých dnech na ostrově, napadlo od roku 2016 nejvíce sněhu na ostrově. Toho se samozřejmě chtěli zúčastnit i místní a nahoře v národním parku nastal dopravní kolaps. Kolony aut se tvořily všude, lidé se buď fotili, nebo koulovali. Cesta byla otevřená jen ke spodní stanici lanovky, dál směrem k La Orotavě byla uzavřena. Všechna auta se tak musela obracet a vracet zpět, takže šlo spíše o exkurzi z auta, ale i za toto to stálo. Lanovka skutečně nejezdila, ve vyšších polohách byla pokrytá ledem. Pokud má však člověk zakoupenou jízdenku a lanovka je z důvodu nepříznivého počasí uzavřena, jsou mu do pár dní automaticky peníze vráceny na bankovní účet, takže o své finance není třeba mít obavy.

Pico del Teide

Pod Pico del Teide se nachází známé skalní útvary z vulkanické horniny Roques de García. Zaparkovat zde nebylo možné, takže jsem kolem nich jen projel. Při cestě k Teide jsem si ale všiml vyhlídkového místa, kde téměř nikdo nebyl, takže při návratu jsem se zde zastavil. Jmenuje se Mirador de Los Azulejos a odtud se otevírá pohled na měsíční krajinu, která připomíná povrch jiné planety. Hned mě napadla otázka, zda by toto místo nemohlo sloužit i pro vědecký výzkum. Například testování nějakých robotů a jiných vesmírných technologií. Popojdu pár kroků dál a na informačních tabulích se dočtu, že tato krajina skutečně slouží jako testovací laboratoř pro hledání známek života na Marsu. Vědci zde zkoumají metody detekce vody a života. Ohromující. 

Po kochání se horskými výhledy mi nezbývalo nic jiného než zajet nakoupit něco k jídlu a připravit se na poslední západ slunce na Tenerife. Vybral jsem si pláž La Tejita u Montaña Roja. Jedná se o krásnou a rozlehlou pláž s keříky, která se nachází přímo pod zmiňovanou vyhaslou sopkou.

Arco de Tajao

Byl to můj poslední den a zůstávaly jen poslední hodiny na ostrově. Po snídani jsem zabalil věci, naložil je do auta a pomalu se dostavovaly smutné pocity toho, že odjíždím domů. Poslední zastávkou mého putování po Tenerife se stal kamenný oblouk Arco de Tajao. Jedná se o zvětralou písčitou horninu, která vytvořila impozantní přírodní oblouk.

Arco de Tajao

Poslední minuty

Vrácení auta na letišti Tenerife SUR probíhá naprosto perfektně. Při vjezdu na letiště je potřeba se držet příslušných značek RENT CAR, které vás dovedou k jednomu společnému vjezdu a poté už jen podle navigačních cedulích hledáte svou autopůjčovnu. Tam stojí pikolík a ukáže vám, kam máte zaparkovat, odevzdáte mu klíče, zeptá se vás jestli byl s autem nějaký problém a jdete na své letadlo. Vrácení auta nezabralo více jak 5 minut, opravdu super přístup. Před odchodem z auta jsem si vyfotil stav tachometru a vyšlo mi, že jsem společně s Ibizou ujel 1 137 km.

Jakmile jsem odevzdal auto, byl opravdu konec. Do letadla se mi vůbec nechtělo – ze slunečného a teplého Tenerife zpět do zamračeného a chladného Česka. Dny tu byly delší, cestou zpět se opět zkrátily. Každopádně Tenerife má co nabídnout opravdu každému – plážovému povaleči, surfaři, cyklistovi, turistovi, motorkáři i fotografovi. Každý si tu najde to své.

Kaleidoskop Tenerife

Tenerife uchvátí cestovatele svou rozmanitostí. Subtropické lesy plné palem hladí oči svou zelení, zatímco tajemné vavřínové lesy zahalují úzké horské cesty do mlhy a tajemství. V zimě, pokud má člověk dostatek štěstí, se objeví zasněžené vrcholky, které prudce kontrastují s černou sopečnou krajinou a borovicovými lesy pod nimi. Strmé útesy se dramaticky propadají do nekonečného oceánu, rozlehlé banánové plantáže žhnou pod sluncem a písčité pláže lákají k odpočinku. Západ slunce pak proměňuje oblohu v ohnivé divadlo barev, které rozehrává scénu mezi mořem, horami a nekonečnými horizonty. Z mého pohledu je to ostrov kontrastů, kde se příroda opravdu vyřádila a společně s dobrodružstvím to spojuje v jedinečný zážitek, který mi zůstane na dlouho.

Tento text byl napsán v roce 2025. Cesta se uskutečnila od 11.12 do 16.12.2025.