Tour de Skye a okruh Skotskem

Tour de Skye a okruh Skotskem

11. – 19. 4. 2017

Toto je cestopis z naší druhé výpravy do Skotska. Během první návštěvy v roce 2015 se jednalo pouze o prodloužený víkend, během kterého jsme navštívili Edinburgh, Stirling, Loch Lomond s výstupem na Conic Hill, Kelpies, Rosslyn Chapel, Merlose and Jedburgh Abbey, skotskou hranici tzv. Carter Bar a náš sen Hadriánův val, který je tedy už v Anglii. Skotsko nás nadchlo, a tak jsme si slibovali, že se tam ještě někdy vrátíme na pořádnou okružní výpravu. Trvalo to přesně dva roky a týden, kdy jsme si naše přání splnili. Tentokrát jsme si dopřáli na Skotsko 9 dní. Letenky jsem kupovala už v listopadu, jako dárek k přítelovým narozeninám.

Po dlouhém čekání jsme se konečně dočkali a v úterý 11. dubna v 9:50 odlétáme s Easyjetem do Edinburghu. Na dubnový, velikonoční, termín jsme měli poprvé štěstí, tak jsme při něm zůstali i tentokrát. Přilétáme v 11:15, což nám dává celé odpoledne na procházku po městě, které již známe. Odjíždíme autobusem AirLink na stanici Haymarket, kde se nachází naše ubytování St. Valery. I když přijíždíme o dvě hodiny dříve než je oficiální check-in, náš pokoj už je připravený. Chvíli si odpočineme a vyrážíme na průzkum. Edinburgh jsme prošli křížem krážem při naší první návštěvě, dnes  tedy jdeme jen nasát místní atmosféru. Je zataženo a občas fouká docela nepříjemný vítr, ale ani to nám nekazí náladu.  Nejprve jdeme k hradu, náměstíčku Grassmarket, znovu navštěvujeme psíka Bobbyho, a pak se vracíme na Královskou míli a projdeme jí celou až ke skotskému parlamentu. Při cestě zpátky se dostavil hlad, a tak náhodně zacházíme do Asijského bistra. To se ukázalo jako skvělá volba, kuřecí maso a nudle udon bylo moc dobré, voda a zelený čaj  zdarma! Pak už se vydáváme k Princess street, po které se v podvečer vydáváme pěšky až k hotelu. Bylo fajn se jen tak projít po městě, které máme rádi.

Středa 12. 4.  - Směr Glencoe

Ráno se po snídani odhlašujeme z hotelu a míříme zpět na letiště, kde máme rezervované auto. Opět jsme zvolili autopůjčovnu Europcar, od které jsme měli půjčeno i minule. Kvůli jízdě vlevo bereme zase plnou pojistku. Paní na přepážce se nám nejdřív snaží nabídnout za příplatek upgrade vozu, nejdřív nabízí Jaguar, pak Opel Insignii, a pak pojištění navíc. Když vše zamítneme, tak nám nakonec tu Insignii stejně dá, protože námi zamluvené auto, Opel Astra, není zrovna k dispozici. Předává nám klíčky a my se jdeme seznámit s naším strojem. Přítel to zvládá docela rychle a za 10 min jsme na cestě. Chvíli to zase trvá, než si zvykneme na jízdu po levé straně, a tak první kruhový objezd neprojíždíme správně, a protože přejedeme náš sjezd, dáváme si ho pro jistotu ještě jednou. Po hodině jízdy je z přítele zase profík na jízdu po levé straně. Palec nahoru.

První, rozjížďková, trasa vede k městečku Doune, kde se nachází hrad, napůl zřícenina, který se objevil v mnoha filmech, např. Monty Phytonův Svatý grál nebo aktuálně v seriálu Outlander. Bohužel polovina hradu je zrovna pod lešením, a tak se tu moc nezdržujeme a pokračujeme na severozápad. Projíždíme městečkem Callander a po dvou krátkých keško-zastávkách dojíždíme do městečka Killin, kde si jdeme prohlédnout místní vodopád. Jsou to ale spíš peřeje na řece než vodopád, čekali jsme asi něco lepšího. Počasí se pořád točí, chvíli poprchává a chvíli svítí sluníčko. Pokračujeme k vesnici Crianlarich, cestou s bázní sledujeme horu Ben More. Je na ní nejstarší skotská keš a chtěli jsme si pro ni dojít, ale po chvilkovém váhání místem pouze projíždíme. Už je docela hodně hodin a my máme před sebou jednu z nejhezčích částí Skotska, Glencoe, tak vyrážíme rovnou tam. Počasí se neustále mění, a tak za chvíli vidíme první duhu, kterou nadšeně fotíme. Po pár dnech máme zjistit, že duhy jsou tu tak časté, jako v Norsku vodopády a po čase se z nadšeného „jeee, duha“ stává „hmm, duha“. Po několika kilometrech dorazíme do oblasti zvané Rannoch Moor, což je jedna obrovská slať. Na části oblohy je jasno a z druhé strany jsou kopce v mlze, počasí jakoby nevědělo, jestli se má rozpršet nebo ne, a tak ano, další duha.

Pokračujeme v cestě a kocháme se krásami Glencoe, několikrát zastavujeme a vše fotíme. Poté zastavujeme na parkovišti před masivem Three Sisters, ze kterého se vychází na túru k Lost Valley. Už jsou čtyři hodiny odpoledne, parkoviště je plné, ale na túru už se nikdo nevydává. Ani se nedivím, je docela pozdě a počasí se stále točí. Ale když už jsme tady…jojo, jdeme nahoru. Měli by to být jen dva kilometry nahoru, a pak stejnou cestou dolů. Těsně pod kopcem se ptám vracejivšího se mladého anglického páru na to, jaká byla cesta. Slečna vypadá dost zničeně a od bahna. Sděluje nám důležitou informaci, že potok je po dešti rozvodněný, a tak se nedá na obvyklém místě brodit. Oni ho přešli o pár metrů výše na místě, které našli podle GPS. No nic, vydáváme se neohroženě vzhůru. Potkáváme pár lidí, kteří se vrací, ale nahoru už opravdu nikdo nejde. Cesta je klasicky neznačená, a tak spíše pouze odhadujeme směr, kterým máme jít. Místy skáčeme jako kamzíci, ale cesta nám docela odsýpá, až dorazíme na místo brodu. Tudy se opravdu nedá, a tak lezeme výše po směru řeky až na nejkritičtější bod cesty. Místo pro překonání řeky jsme našli, ale mám menší psychický blok, voda je vysoká a přístup není snadný. Nejdřív se prosmýknout těsně podél skály a pak se odrazit a vylézt na velký kámen, a pak PŘESKOČIT na druhý břeh. Na kameni si dodávám odvahu, ale psychický blok ne a ne zmizet. Ledové vody je tam tak po prsa, já na zádech batoh a všechny věci. No, nakonec ten skok udělám. Co si budeme povídat, taková prkotina, ale pro mě určitě největší adrenalin za celou cestu. Anebo vlastně ne, ale nebudu předbíhat.

Po překonání potoka už jen vystoupáme pár desítek metrů nahoru a už jsme v cíli. Před námi je celé schované údolí. Opravdu pěkný pohled. Dříve tu prý klan McDonaldů schovával svoje krávy. To by mě zajímalo, jak je tam dostávali. Chvíli svačíme a kocháme se pohledem. Až sem to šlo bez deště, ale mraky se rozhodly jinak, a tak balíme saky paky a vydáváme se zpět. Po pár metrech déšť opravdu přichází a doprovází nás skoro celou cestou dolů. Tentokrát skok přes vodu překonávám rychleji s vědomím – když to šlo tam, musí to jít i zpátky. Před sedmou jsme zpátky na parkovišti a hle, opět vychází sluníčko. A tak nám to nedá a ještě před cestou na hotel odbočíme do vesničky Glencoe a jdeme se projít kolem místního jezera Glencoe Lochan. Cestou máme výhledy na působivý vrchol Pap of Glencoe. Vypadá tak „vysoko“, že jsem celkem ráda, že nám na jeho zdolání nezbývá čas.

Cestou na hotel nemůžeme najít restauraci, a tak se stavujeme v místním obchoďáčku a kupujeme nějaké pochutiny. Na hotel Ballachulish, který vypadá trochu jako kamenné zámecké sídlo, přijíždíme přesně v devět večer. To si pamatuju, protože pan recepční se nás zeptal, jestli už jsme jedli a já neprozřetelně řekla, že ne. A najednou jsme pomalu dotlačeni do místní téměř 4* restaurace, která zavírá v devět, tak honem honem, abyste to stihli. Dokonce o nás šel říct ještě do kuchyně, aby s námi počítali. Restaurace ve stylu – připravené sklenice na víno, látkové ubrousky, tři vidličky doleva a tři nože doprava – a my v těžkém stylu outdoor, po celodenní túře v dešti. Po celém dni sundávám čepici, na hlavě prima spletenec vlasů, na zádech batoh (kufr čeká na recepci). Tak tady nás tedy máte. Restaurace byla naprosto plná, podotýkám. Přítel si objednal lososa s bramborama, o kterém se mu zdá ještě teď. Já objevila kuřecí steak s opečenými brambůrkami, které mi donesli v malém kyblíčku. Pěkné a dobré to bylo. Když jsme na jídlo čekali, paní majitelka, taková hodně stařičká paní, se nás byla zeptat, jestli nečekáme moc dlouho. I přesto jak jsme vypadali, se k nám všichni chovali mile. Pak už hurá po skřípějících schodech do třetího patra na pokoj. Tam jsme využili vanu a chvíli jsem zrelaxovala. Tedy jen, co mi žlutá barva vody dovolila. Je to v pořádku, nebo z toho bude nějaký exém?

Čtvrtek 13. 4. - Trajektem na Skye

Ráno nás čeká luxusní snídaně, která se podává v té luxusní restauraci. Ale teď ráno vidíme, o co jsme včera večer při večeři přišli, ten výhled! Po ranním dešti se začíná prodírat sluníčko a tak se kocháme výhledem na Loch Linnhe. Výběr jídla je velký, přítel dokonce ochutnává tu černou hmotu, tedy Haggis. A když se po snídani seznámíme s místním kocourem, který se povaluje na gauči u recepce, tak se nám odsud ani nechce. Nutno říct, že na tento hotel vzpomínáme dodnes a slovo Ballachulish jsme zařadili do našeho slovníku:) Odjíždíme až skoro v jedenáct a tím jsme si zavařili a málem díky tomu nestíháme trajekt. Ale to jsme v tu chvíli ještě netušili.

V jedenáct tedy vyjíždíme směr Fort William, což je skotské město outdooru a vychází se odtud na nejvyšší horu Británie, Ben Nevis. Tuhle túru ale v plánu nemáme. Četla jsem, že tohle městečko není nic moc, ale i tak tu zastavujeme, protože jsem v edinburském hotelu jaksi zapomněla v zásuvce přepěťovku, kterou potřebujeme koupit. Nakonec zjišťujeme, že Fort William má docela pěknou krátkou hlavní třídu se spoustou obchodů s outdoor oblečením a zrovna byly slevy. Vražedná kombinace. Než se rozhodneme, jestli tohle nebo tamto tričko, uběhnou asi dvě hodiny. Když sedáme do auta a do navigace dáme přístav trajektů na Skye v Mallaig, s hrůzou zjišťujeme, že cesta tam trvá přesně hodinu, a že přesně za hodinu nám to jede! Jak jsme to mohli nechat zajít takhle daleko? Navíc po cestě jsou další tři turistické cíle, které jsme chtěli navštívit! Takže přítel jede půjčeným autem po levé straně asi 130. Jedeme krásnou přírodou, ale nezbývá nám, než se kochat za jízdy. Míjíme Glenfinnan viaduct, známý most, přes který jezdil Harry Potter do Bradavic. Vede k němu pěkná stezka, ze které lze viadukt krásně vyfotit. Dokonce přes něj parní vlak několikrát za den projíždí. Bohužel na to není čas, a tak mi přítel akorát přibrzdí na parkovišti a já udělám foto, na kterém není viadukt za stromy skoro vidět. Zrovna vykoukne sluníčko a je pěkné světlo, ale bohužel, musíme uhánět dál. Co mě nejvíc mrzí je, že po cestě je vesnička Arisaig, ve které se za 2. světové války cvičili naši parašutisti a mají tam pomník. Tohle bylo místo, které chtěl přítel opravdu vidět, dokonce jsme ve Fort Wiliamu koupili umělé vlčí máky, které jsme chtěli u pomníku položit. Neměla jsem to srdce mu říct, že to nestíháme, tak jsme se do Arisaigu doslova přiřítili. Naštěstí památník byl hned vedle hlavní silnice a parkoviště. Vyběhli jsme z auta, položili kytky, rychle všechno vyfotili a uháněli jsme dál. Odsud byl trajekt pouze 5 km. Když jsme přijeli přesně v poslední možnou chvíli do přístavu, přistupuje k našemu autu pán, ptám se ho, jestli to stíháme. Řekl, že autu před námi řekl, že už je pozdě. Tak mu říkám, že máme koupené lístky. Vyšle mě tedy do pokladny, ať se zeptám tam. Vyběhnu tam, oni mi rychle mění voucher za lístek a pán nás rychle navádí na loď. Hned za naším autem se zvedá záď a loď vyplouvá. Cesta z pevniny na Skye trvá půl hodiny. Jsme ještě tak plní adrenalinu, že máme pocit, že sotva si sedneme, loď už přiráží k přístavišti Armadale na Skye. A tak autem zase z lodi vyjíždíme a vyrážíme na průzkum tohoto ostrova. Uff.

Krátce po vylodění začne slejvák. Panuje pravé aprílové, nebo spíše skotské?, počasí. Jedeme směr hlavní městečko Portree, kde máme ubytování, a cestou stavíme na výhledech a na keškách. Takové nejznámější fotografické místo je kamenný most ve Sligachanu, v pozadí s pohořím Cuilins. Je zataženo, honí se mraky, a tak Cuilins ani moc vidět není, ale i tak je to pěkné místo. Další taková epizodka, která se nám přihodila cestou byla, že nám v autě praskla lahev od Coca-Coly, která si z vesela vytékala do našeho vypůjčeného, nového auta.

Na ubytování v Portree jsme přijeli v šest hodin. Bydleli jsme v malém B&B Gleann an Ronnaich, v podstatě u dvou kluků, manželů, doma. Na Skye se doporučuje rezervovat ubytování klidně i půl roku dopředu.

Jen co jsme se rozkoukali, vyrazili jsme autem do centra. Původně jsme chtěli jít pěšky, byl to asi jen jeden kilometr, ale jelikož to vypadalo, že začne každou chvíli pršet, auto vyhrálo. Městečko je to opravdu malé, ale má pěkný přístav s barevnými domky. Když jsme vše vyfotili, vyrazili jsme na večeři. Šli jsme do indické restaurace, což je v podstatě anglické národní jídlo. Restaurace byla trochu předimenzovaná na pracovní sílu, ale jinak jsme si docela pochutnali. Pak už jen na ubytování a spát.

Pátek 14. 4.  - Okruh poloostrovem Trotternish

Ráno po báječné snídani, jeden z majitelů je šéfkuchařem v místní čtyřhvězdičkové restauraci, jsme vyrazili na naší tour de Skye. Dnes máme v plánu objet poloostrov Trotternish dokola a navštívit většinu zajímavých míst po cestě. Naším prvním cílem je skalní výběžek Old Man of Storr, který je jenom 10 km od Portree. Je sice trochu zataženo, ale neprší, což je docela výhra. Nakonec během dne zažijeme modrou oblohu i kroupy, takže Skotsko se vším všudy. Krátce po desáté zastavujeme u silnice na „parkovišti“ a vydáváme se vzhůru. Cesta nahoru trvá asi 45 minut. Nejdříve se vydáme k Old Man of Storr. Je to čedičový monolit, který je vysoký 55m. Celý ho obcházíme, abychom si ho užili ze všech stran. Potom se vydáme na jeden kopec opodál, ze kterého je nádherný výhled na celý Storr i okolní krajinu a záliv. Děláme jednu fotku za druhou a nemůžeme se vynadívat. Opravdu krásná scenérie, ne náhodou je to jedno z nejfotografovanějších míst na světě. Cestou dolů nás v půli cesty chytne pořádný slejváček. Máme pocit, že už jsme skoro u auta, a tak nevyndáváme pláštěnky, což se ukazuje jako chyba. Navzdory dešti nahoru stoupá stále spousta lidí. Když se dostaneme k autu, zjišťujeme, že naše outdoorové oblečení moc neobstálo, hlavně kalhoty. Zvažujeme, jestli se máme vrátit do penzionu a převléknout se, nebo pokračovat dál v cestě a doufat, že když nejsou kalhoty nepromokavé, tak snad budou alespoň rychleschnoucí. Jelikož je už půl druhé a nechceme se dále zdržovat, tak nakonec zapínáme v autě topení a vyrážíme dál směrem na další přírodní zajímavost, kterou je Kilt Rock. Kilt Rock jsou útesy vypínající se do výše až 60 m. Vysoké čedičové sloupce svým tvarem připomínají záhyby skotského kiltu. Z vyhlídky je taky vidět působivý vodopád Mealt Falls. Nutno poznamenat, že Kilt Rock je vzdálen pouze 12 minut jízdy a když vylézáme zauta, svítí krásné sluníčko a před námi jsou téměř pohlednicové výhledy, a to jsme ujeli pouze 8 mílí!! Déšť nám připomíná už jen naše stále navlhlé oblečení.

Další zastávkou je 3 míle vzdálená An Corran Beach. Malá plážička u rybářské vesnice, na které jsou na pobřeží otisky nohou dinosaurů! Otisky jsou 165 milionů let staré. To bude asi ten důvod, že jsme je nenašli, ale podle fotek tam opravdu jsou. Zajímavé místo, kde jinde to mají…

Když jsme se chystali na Skye vybírala jsem, na kterou túru se vydat, jestli na ikonický Old Man of Storr nebo The Quiraing, skalní masiv tektonického původu, neméně úchvatné místo. Tajně jsem snila, že uvidíme obě, blázni jsme na to dost, ale s postupujícím časem, byly už skoro tři hodiny, a s proměnlivým počasím, jsem od této bláhovosti upustila. Chtěla jsem se jet alespoň podívat na výchozí místo, kam se jede dost krkolomně, úzkou, horskou silničkou pro jedno auto. Když jsme vystoupali autem nahoru, a po menších peripetiích našli místo k zaparkování, tak okolní krajinu zrovna zalilo slunce. To byla taková nádhera. To by nebylo, kdybychom se nevydali alespoň na kousek cesty! Cesta byla po dešti zablácená a docela foukal vítr, ale výhledy krásné. Přítel s sebou hned na začátku švihnul do bahna, když se snažil chytit papírek, který mi uletěl. Ups. Cestička podél skal byla místy nebezpečná, ale podmanivá a lákala, abychom šli dále. Všude v dáli byly vidět pasoucí se ovce. Když jsme šli asi 15 minut, tak se zase přihnal černý mrak a déšť. Tentokrát už poučeni, rychle vytahujeme ponča. Přítel své pončo roztrhl hned při pokusu dostat se do něj. Celá situace mě dohání do absurdního smíchu. Přítel by se nejradši vrátil, ale já ho popoháním dál. Za chvíli je zase po dešti a mezi mraky vykukuje sluníčko. Nikde ve Skotsku nejsou nijak značené cesty a tak za skalní formací Prison (Vězení), pokračujeme několik set metrů dál, abychom pak zjistili, že jsme asi někde zapomněli odbočit. Vracíme se tedy zpět k Prison a zjištujeme, že cesta pokračuje strmě vzhůru. V podstatě to ani cesta není, jen se šplhá po drnech příkře vzhůru. Tady mě docela přepadá panika. Čím víc stoupáme, tím víc je to nebezpečné. Pod nohy se mi pořád plete pláštěnka, na kterou si šlapu, k pádu není moc daleko. Celé situaci nepomáhá ani to, že vlastně nevíme, jestli jdeme správně, protože v okolí zrovna nejsou žádní lidé. Představa, že jdeme špatně a budeme se muset stejnou cestou vrátit dolů, což mi připadalo v tomto příkrém svahu neproveditelné, mě mírně přiváděla do hysterického stavu. Vyšplhali jsme se až k Needle, což je skalnatý útvar ve tvaru jehly. Konečně stojíme vodorovně, to mě mírně uklidňuje. Před námi vidím dvě holky, což mě naplňuje nadějí, že jdeme správně. Po očku je sleduji a snažím se držet za nimi krok, aby se nám neztratili z dohledu. Lidé sem šplhají hlavně kvůli působivé louce uprostřed skal, the Table. My uděláme pár fotek a v podstatě se hned vydáváme na druhé straně skály k příkrému sestupu. Jdeme pomalu, aby nám neujely nohy. V polovině sestupu začíná opět pršet. Napojíme se na nám už známou cestičku, která vede podél celého masivu a oddělíme se od klesající skupiny a pokračujeme sami doprava zpět k parkovišti. Za chvíli už slunce opět krásně svítí na okolní krajinu. Když dnes už potřetí znovu dojdeme k Prison, tak tam stojí skupinka lidí a ptají se nás, jestli cesta vede opravdu nahoru. Odkývali jsme jim to a oni se vydávají k výstupu, který už máme naštěstí za sebou. Do pěti minut se přiřítí další déšť, tentokrát i s kroupami! Chudáci tam visí uprostřed strmé cesty, to jim nezávidím. Vypadá to, že otec je neohrožený horal nebo voják a žene svojí rodinu stále vzhůru. My jdeme směr parkoviště. Naše ponča jsou pod náporem krup na cáry. Naštěstí k autu se vracíme už bez deště a je půl šesté. Krásné to bylo, počasí nakonec celý zážitek okořenilo, jen kdyby tam bylo alespoň minimální značení, člověk by se mohl uklidnit a víc se kochat.

Vracíme se na hlavní silnici a pokračujeme dále v cestě okolo poloostrova. Sledujeme, jak neuvěřitelně rychle se tu mění počasí. Fouká vítr, a tak mraky plují po nebi tak rychle, že se radikálně mění počasí snad v 20 minutových intervalech. Svítí sluníčko, padají kroupy, prší a celý den pořád dokola. Jedeme dál k Duntulm, ale až ke zřícenině hradu nejdeme, fotíme si krásně sluncem nasvícenou krajinu u pobřeží. Pak dál k muzeu tradičního života na ostrově Skye. Je už zavřeno, tak jen zvenku okukujeme kamenné stavby se slaměnou střechou. Tady zažíváme další kroupovou přeháňku. Dále pokračujeme k vesničce Uig, za kterou se nachází odbočka k Fairy Glen, další kouzelné místo se zajímavě zvrásněnou krajinou. Je to jediné plánované místo, které jsme nakonec nenavštívili. Bylo už půl osmé a zrovna pršelo, tak jsme jeli dál. Když za pět minut zase svítilo sluníčko, tak mě to mrzelo, ale tak třeba někdy příště. Zpátky v Portree jsme v obchodě nakoupili něco k večeři a za tmy jeli zpátky na ubytování. Počasí bylo dnes bláznivé, ale alespoň se déšť střídal se sluníčkem, takže jsme to brali, jako štěstí. Spoustě lidí tu jen prší.

Sobota 15. 4. - Další perly ostrova Skye

Dnes nás čeká další zážitky nabitý den. Na ubytování se rozloučíme s majiteli a jedeme zpět do Portree, chceme se ještě projít kousek po pobřeží Scorrybreac s výhledem na barevné domky. V dáli se blíží černé mraky, čekáme velkou přeháňku, a tak se po chvíli vracíme k autu a zamíříme ke hradu Dunvegan na druhé straně ostrova. Je to jediný hrad na Skyei a patřil rodině McLoadů. Nakonec jsme ale dovnitř nešli, odradila nás docela vysoká cena 14 liber a hlavně svítilo sluníčko, a tak jsme chtěli radši vidět nějakou pěknou přírodu. Proto pokračujeme cestičkou dále ke Coral Beach. Zaparkujeme na parkovišti a k pláži jsou to ještě asi 2 km pěšky. Je to takový malý Karibik po Skotsku. Fouká celkem studený vítr, ale svítí sluníčko, voda má tmavě tyrkysovou barvu a je tu pěkně. Lezeme na kopec vedle pláže, ze kterého je krásný výhled. Dost tam ale fouká, a tak jdeme dolů k vodě. Jsou tu zrovna nějací blázni, kteří se svlékli do spodního prádla a běží rovnou do moře. Brrrr. Sedneme si do závětří a rozděláme svačinu. Jenže v dáli se zase tvoří nějaké mraky, a tak se po chvíli vydáme zpátky k autu. Když se pak autem vracíme, hrad Dunvegan alespoň zdálky vyfotíme.

Dále směřujeme na další perlu tohoto ostrova a tím je Neist Point Lighthouse. I cesta tam je zážitek, 10 mílí po úzké silničce pro jedno auto. Cestou je spoustu vyhýbacích míst a je tu spoustu slušných řidičů, kteří si vycházejí vstříc. Až to navozuje určitý pocit sounáležitosti. I když jsou už čtyři hodiny, na místě nás čeká úplně plné parkoviště, takže chvilku trvá, než se nám podaří zaparkovat. Tady se pár podrážděných řidičů najde. Naštěstí na vše zapomínáme v okamžiku, kdy se přes mírně bahnitou a podmáčenou zem dostaneme na útes a vidíme ten nádherný výhled. Dnes máme opět štěstí, vidíme mys a maják Neist Point v celé své kráse a v odpoledním slunci. V takové štěstí jsem ani nedoufala. Všichni turisti vyrazili k majáku, ale my jsme si vybrali cestu po útesu, abychom měli výhled na celý mys. Opravdu neskutečná nádhera. Jsem ráda, že nás cesta sem neodradila. Když odjíždíme, parkoviště už je téměř poloprázdné. My ale ještě nemáme dost. Vydáváme se ještě k Fairy Pools, dalšímu doporučovanému místu. Cestou se nám v celé své kráse ukáže poprvé pohoří Cuilins. Na parkoviště k Fairy pools dorazíme až v půl sedmé. Slunce bude za chvíli zapadat, ale zase máme štěstí a sluníčko nám jezírka ještě na chvíli osvítí.

Zaparkujeme u silnice a vydáváme se asi k 600 m vzdáleným jezírkům. Cestou se musí překonat jeden menší brod a netušili jsme, jestli bude průchozí. Ráno v infocentru v Portree jsme slyšeli, jak tam turisty od návštěvy Fairy pools odrazují kvůli dešťům v minulých dnech. Na místě to ale vůbec problém nebyl. Po dvaceti minutách chůze už jsme u jezírek. Je to pěkné, ale nezasáhne nás to takovým dechberoucím způsobem, jako ostatní scenérie na Skye. Voda je ale průzračná, tak jak slibovali a výhledy na horské pohoří Cuilins jsou opravdu krásné. Po půl hodince kochání se vracíme zpět k autu, pro změnu začíná opět trochu pršet. Jak se ukáže, je to náš poslední déšť ve Skotsku. Teď už se ale definitivně vydáváme do vesničky Kyleakin, která je hned vedle mostu, který spojuje Skye s pevninou. Máme zamluvené ubytování v hotýlku King´s Arms. Je tu ubytováno několik zájezdních autobusů, a tak je tu docela rušno. Jsme na pokoji, ale přítelova dušička stále nemá klid. Jen 15 km od nás je totiž jeho vysněný hrad Eilean Donan Castle. Když už jsme tak blízko, byl by hřích ho nevidět nasvícený. Jsem už unavená, ale nakonec přeci jen sedáme zpět do auta a poprvé překonáváme Skye Bridge, který tu stojí od roku 1995. Za 20 min parkujeme na liduprázdném parkovišti. S námi je tu ještě jedno auto, a když jdeme okolo něj směrem k hradu, posádka se nás česky zeptá, jestli nemáme oheň. Heh. Osvětlený hrad byl pěkný, chvíli se kocháme a snažíme se udělat nějakou ucházející fotku. Pak už se vracíme na hotel, prohlídku hradu máme naplánovanou na ráno. Na pokoji jsem už opravdu unavená, otevíráme si ještě místní pivo, ale usínáme dřív, než ho stihneme dopít.

Neděle 16. 4.  - Návštěva Nessie

Ráno si trochu přivstaneme, abychom na snídani předběhli davy lidí z cestovek. Pak už opouštíme ostrov Skye. Smutné. Mně se tu moc líbilo. Opět překonáme most a už jsme na pevnině a rovnou směřujeme k Eilean Donan Castle. Parkoviště se pomalu a jistě plní. Nedá nám to a nejdříve dlouze fotografujeme hrad ze všech stran. Přítel je ve svém živlu. Pak už jdeme přímo na prohlídku hradu (vstupné 10 liber). Prohlídka je samostatná, všude jsou informační panely. Dnes jsou Velikonoce a je tu pro dětské návštěvníky připravená hra na hledání skrytých vajíček, a tak děti všude pobíhají. Prohlídka hradu je zajímavá, bohužel se tu nesmí fotit. Nejvíce nás zaujala kuchyně, kde měli figuríny služebníků a makety různého jídla. Tam jsem musela jednu fotku tajně udělat:)

Po návštěvě giftshopu, jdeme ještě do místní kavárničky, kde mají otevřeno, přestože je velikonoční neděle, a dáváme si sendvič. Pak už, až na malé keškovací zastávky, směřujeme k jezeru Loch Ness. Cestou se před námi rozprostírají zasněžené vrcholky skotských hor Highlands a je to krása.

Za dvě hodiny jsme u hradu Urquhart. Je to asi nejznámější zřícenina hradu na břehu jezera Loch Ness. Hrad není z cesty vůbec vidět, a pokud ho vidět chcete, musíte zaplatit 9 liber. Je to jeden z „must see“ hradů, a když už jsme tady, jdeme se na něj podívat. Opět máme štěstí a svítí nám sluníčko, ale nevíme, jak dlouho vydrží, protože se ženou černá mračna. Prohlídka začíná v infocentru promítnutím krátkého filmu o historii hradu. Jelikož stojí na strategickém místě, tak se o něj v průběhu staletí vedli různé mocenské boje. Film končí a najednou se zvedne plátno a rozhrne se opona a my koukáme přes skleněná okna přímo na hrad. To bylo velmi působivé. A pak už honem na hrad, ať máme fotky se sluníčkem. Fouká vítr, ale z hradeb jsou opravdu pěkné výhledy na celé jezero. A Lochnesku jsme viděli taky!.... (Tak ne, no). Spoustu času ještě trávíme v místním obchůdku se suvenýry. V městečku Drummnadrochit, u kterého se hrad nachází, je i muzeum lochneské příšery. Tam jsme ale nešli, nakoukli jsme jen do jejich suvenýr shopu. A to byl tedy blázinec, tisíce figurek lochnesky ve všech barvách a tvarech.

Dnes máme zajištěné ubytování v Inverness, ale děláme ještě zajížďku a volíme delší trasu přes Glen Affric, což má být jedno z nejhezčích údolí Skotska. Nakonec to ale asi byla zbytečná cesta, protože už je dost pozdě a na projížďku Glen Affricu nám nezbýval čas. Bylo by to už velké zdržení. Přeci jen ale ještě nejedeme přímo do Inverness, ale kousek nad něj k městečku Fortrose a k výběžku Chanonry Point. Pobavilo nás, že k majáku se jede přímo přes golfové hřiště. Místní pláž je oblíbené místo pro pozorování delfínů, ale musíte tu být ve správnou denní dobu, když je příliv. Je odsud vidět i britská vojenská pevnost Fort George. Bylo tu taky dost větrno a už se stmívalo, takže docela zima. Posbírali jsme místní kešky, vyfotili maják, a pak už jsme definitivně jeli do Inverness. Byli jsme ubytování v hotelu Corriegarth, který měl vlastní parkoviště. To byla výhoda. Po ubytování jsme rychle vyrazili do centra, hledat něco k jídlu. Jenže jsme nemohli nic najít nebo se dohodnout, a tak jsme se po hodině hladoví vrátili do hotelu a objednali si jídlo v hotelovém baru. Byla to spíš taková pivnice, a tak jsme si objednali i místní pivo. Docela nám chutnalo.

Pondělí 17. 4. - Do hloubi skotské historie

Ráno po snídani se vydáváme na prohlídku Inverness. Nejdříve se jdeme k místnímu hradu, od kterého se nám naskýtají opravdu krásné výhledy. Počasí vyšlo na jedničku a v dálce vidíme zasněžené hory. Městečko nás překvapí svou malebností. Hlavně se nám líbí procházka podél řeky Ness. Odlovíme pár pěkných keší a vracíme se k hotelu pro auto. Pak se rozloučíme s Inverness a míříme směrem na Culloden, který je odtud jen asi 10 km. Je tu velký památník k Bitvě u Cullodenu. 16. dubna 1746 tu došlo k potlačení skotského povstání a byla to poslední bitva konaná na britské půdě. Do památníku jsme nešli, protože se tam platil vstup, ale šli jsme se projít po bitevním poli. Mezitím jsme se na mobilu snažili načíst všechny důležitá historická fakta. Bitva byla krátká, trvala asi hodinu. 1500–2000 jakobitů bylo v bitvě zabito nebo zraněno. Ztráty britských vojsk byly mnohem nižší, 50 mrtvých a 259 zraněných. Byli jsme tu den po výročí, a tak tu bylo všude spousta květin. Skotské klany, které tu bojovali a zemřeli, mají po celém poli rozesety pomníky. Chvíli nám trvalo, než jsme objevili pomník rodu McDonaldů.

Potom jsme popojeli pět kilometrů ke Clava Cairns. Jsou to megalitické stavby z doby bronzové, postavené přibližně 2 000 let př. n. l. Tři prstencovité hromady kamenů nejspíš kdysi sloužily jako hrobky. Vstup je zdarma a nejsou tu žádní turisti. Rozhodně zajímavé místo. Nedaleko odtud je hrad Cawdor, na který průvodce pěl ódy. I když to byla trochu zajížďka, vydali jsme se tam. Na místě jsme bohužel zjistili, že je zavřeno a zpoza brány nešel hrad ani zahlédnout. Škoda cesty. Když jsme ale zahlédli odbočku na město Nairn, které bylo vzdáleno 8 km, zajeli jsme se podívat alespoň tam. Četla jsem, že v létě je to oblíbené přímořské letovisko. Léto sice není, ale i tak se nám místní pláž líbila a byla to příjemná procházka. Svítilo sluníčko, ale foukal docela studený vítr.

Pak už nebylo na co čekat, byla před námi ještě téměř dvou hodinová cesta do městečka Ballater, kde jsme měli domluvené ubytování. Ballater se nachází v národním parku Cairngorms, takže se bylo pořád čím kochat. Cestou jsme viděli legendární skotské krávy, u kterých jsme na chvíli zastavili. Když jsme pak znova vyrazili na cestu, automaticky jsme se zařadili na pravou stranu silnice. Když se proti nám po chvíli řítilo auto, uvědomili jsme si náš omyl a rychle přejeli do správného pruhu. Byl to naštěstí náš jediný přehmat. A proč jsme si vybrali zrovna Ballater? Hned vedle městečka se nachází královský hrad Balmoral, na který jezdí na dovolenou královská rodina a já ho vždycky chtěla vidět. Nenapadlo by mě, že se mi to jednou splní.

Jsme ubytovaní přímo na náměstí v hotýlku Deeside Inn. Hned po ubytování jdeme hledat něco k jídlu. Mimo sezónu bylo městečko liduprázdné. Udělali jsme menší okruh. Jednou ze zajímavostí je, že místní obchodníci dodávají své zboží na Balmoral a mají nad obchodem čestné cedule, které jim královská rodina udělila. Byli jsme se podívat i na místním historickém nádraží, které bohužel v roce 2015 vyhořelo a ještě nebylo opraveno. Dříve sem jezdila královská rodina vlakem. Jsou tu vystavené fotografie královny Viktorie, jak vystupuje z vlaku. Podle fotek je to nádražíčko opravdu pěkné, určitě bude stát za to, až ho opraví. To ale nebylo jediné neštěstí, které toto městečko v posledních letech postihlo. Na Silvestra v roce 2015 zastihly městečko silné povodně a bylo celé pod vodou. Na jaře 2017 to už poznat nebylo, ale místnímu turistickému ruchu to asi moc nepomohlo.

Nakonec jdeme do indické restaurace hned vedle hotelu. Pan majitel je velmi vstřícný. Jsme tam sami a dokonce nám zapálí i svíčky. Na naše cestovatelské oblečení to tam vypadá trošku hogo fogo, ale zdá se, že jim to nevadí. Jsou hodně úslužní, možná to má spojitost s těmi záplavami, že teď si váží každého návštěvníka. Aniž bychom si to objednali, tak nám přinesli polívku jako pozornost podniku. Byli opravdu moc milí. Zaplatíme, necháme dýžko a odkulíme se do hotelu.

Úterý 18. 4. - Po královských stopách

Dnes je náš poslední celý den ve Skotsku, utíká to. Snídani si užíváme v poloprázdné hotelové jídelně v staroanglickém stylu. Rozhodně to mělo svoji atmosféru. Ráno ještě posíláme z náměstí pohledy. (Kupodivu dorazily do Prahy až za dva měsíce a měly na sobě razítko Filipín a Švýcarska ???)

K Balmoralu přijíždíme krátce po otevírací době, neb průvodce radil, že později bývají fronty. Od kasy jezdí, k asi kilometr vzdálenému hradu, autobuso-vláček. Půjčíme si audio guide a vydáváme se na prohlídku stájí, které jsou přebudovány a nyní jsou v nich různé expozice. Jsou tu vystavené různé atributy a fotografie ze života královské rodiny na hradě. Hrad Balmoral v roce 1852 koupila královna Viktorie, která si toto místo zamilovala. Líbila se nám výstava královských PF od 50. let do současnosti. Pak už jsme se šli projít zahradami. Opět nám vyšlo počasí a svítí sluníčko a na hrad máme hezké výhledy. V zahradách nám paní v audio guidu doslova popisuje, kde se co a jak pěstuje, a kolik čeho bylo potřeba, aby to uživilo celý hrad. Samotný hrad, jakožto opravdové sídlo královny, není přístupný. Dovolí nám nahlédnout pouze do jedné haly. I tak nám ale prohlídka Balmoralu zabrala asi 2, 5 hodiny.

Pokračujeme k městečku Braemar, kde stojí architektonicky zajímavý hrad, který zaujme svými věžičkami. Byl postaven v roce 1628. Je zavřeno, ale vstup přes branku je volný, a tak si ho jdeme alespoň vyfotit.

Potom už pokračujeme vyhlídkovou trasou po Old Military Road a užíváme si výhledy na okolní přírodu a hory. Několikrát neodoláme a zastavujeme k focení.

Rozhodujeme se, že se ještě zajedeme podívat na královský hrad Glamis, o kterém jsme slyšeli na Balmoralu. Narodila se v něm královna matka. Bohužel z toho byla zase další zbytečná zajížďka, protože hrad nebyl od brány vůbec vidět. Na oficiální prohlídku jsme už neměli dostatek času a pána, co hlídal bránu, se nám k nakouknutí přemluvit nepodařilo.

Pak už jedeme přímou cestou na poslední dnešní zastávku, kterou je městečko St. Andrews. Cesta nás vede skrz dopravní špičku ve městě Dundee, takže přítel to má trošku s adrenalinem.

V St. Andrews je nejstarší golfové hřiště na světě a je to i nejstarší univerzitní městečko ve Skotsku. Studoval zde princ William a seznámil se tu s Kate. Nejdřív se jedeme podívat ke golfovému hřišti a pak se jdeme projít po městečku. Nejvíce nás zaujaly fotogenické ruiny katedrály St. Andrew, která byla postavena v roce 1158. V té době to bylo nejposvátnější místo v celé Británii. Jsme tu zrovna při zavírací době, ale to hlavní vidět stačíme. Poté se po nábřeží procházíme k ruinám hradu. Je to opravdu malebné historické městečko. Náhodou procházíme i kolem kavárny, kde byli Kate a William na prvním rande. Jdeme se ještě podívat na nádvoří místní univerzity, kde se zrovna koná nějaké hromadné focení. Holky jsou vyzdobeny jakoby všechny čekaly na svého prince a my ve svém outdoorovém oblečení moc nezapadáme, a tak jen rychle odlovíme místní keš a mizíme.

Jedeme podél pobřeží zpět do Edinburghu a loučíme se se skotskou přírodou. Když se blížíme k Edinburghu, máme krásný výhled na majestátní, červený Forth Rail Bridge a já lituji, že zrovna v ruce nemám foťák. Naštěstí máme most nafocený z minulé návštěvy.

Na nám již známý hotel, Ibis Budget Edinburgh Park, ve kterém jsme byli ubytovaní při minulé návštěvě, přijíždíme až v devět večer. Rychle se umyjeme, zabalíme vše zpět do našich pidi kufříků a jdeme si brzo lehnout, neboť nám to letí už v 6 ráno.

Středa 19. 4.  - Brzké ráno

Budíček ve 3:20 ráno, brrrrr. Oblékáme se jako mátohy, ale naštěstí máme tu možnost dopravit se na letiště autem, jinak bychom museli vstávat ještě dříve. Hotel je od letiště vzdálen pouze 8 minut jízdy, takže je to ideální. Jedeme rovnou do autopůjčovny, kde je pěkně mrtvo. Auto necháváme zaparkované na vyznačeném místě a klíče hodíme do schránky. Pomalým krokem táhnu svůj kufr k terminálu, skoro se k odletu musíme přemlouvat. Skotsko nás opět nezklamalo a určitě jsme tu nebyli naposled. Příště buď navštívíme úplný sever Skotska nebo zůstaneme týden někde v oblasti Glencoe. Momentálně to ale vypadá, že příště už pojedeme ve třech….:)

Cena pro dva:

Letenky: 3.900,- Kč

Auto: 8.650, - Kč + benzín

Ubytování: 17.500, - Kč