tři ženy, jedno montenegro (a žádné auto)
Aneb jak se zorientovat v jedné z nejmladších post-jugolávských republik. Bez auta a znalosti černohorštiny, ale s trochou rozumu a neochotou nechat ze sebe strhnout kůži (v žádném slova smyslu).
Cestopis z roku 2025 napsala tjekkerdóttir
Předmluva
Do Dubrovníku, tedy první krátké zastávky naší spanilé jízdy, jsem se dostávala po vlastní ose z belgického Charleroi. Zatímco zbytek výpravy tak ve čtvrteční večer teprve pomalu balil, já už se potila ve frontě na odbavení. Ryanair mě v samostatném emailu varoval, že je třeba počítat se zpožděním a na letiště se vypravit alespoň tři hodiny předem. Neposlechla jsem a nevymstilo se mi to, i když fronta vypadala ze svého konce skoro nekonečná. Daleko větší dobrodružství byl nakonec samotný let, respektive jeho úplný závěr. Letadlo se totiž zlověstně naklánělo a chvilku před samotným přistáním se opět zvedlo strmě vzhůru. Následoval druhý pokus, po kterém jsem nechtěně dala hlavičku sedadlu před sebou. Ozval se potlesk a obratem zapnutý mobil mě srdečně přivítal v Bosně a Hercegovině. Ještě, že jsem si předem nastavila datový strop na 0 korun.
A když jsem kolem jedné ráno uléhala do postele v City Walls Hostelu, měla jsem toho už akorát tak dost. Autobusem jsem se dostala z letiště až k bráně a prošla městem plným pařících turistů a dostala se dovnitř pomocí klíče ze zašifrované schránky (v hostelu byli velmi laskaví i navzdory tomu, že mi pár dní před dovolenou vypršela karta a systém tu novou neměl), dost dlouho mi nicméně v labyrintu chodeb a pokojů trvalo najít vlastní postel.
Červená historie, červené auto.
Samotný Dubrovník za návštěvu určitě stojí, třebaže asi ne nutně během turistické sezony, a to kvůli vedru i davům turistů (to se ale dá říct víceméně o celém Balkánu, minimálně o těch jeho částech, které se dotýkají moře). Moc příjemné - a žádná turistická past - je Red History Museum Dubrovnik, poblíž něj navíc milovníci piva najdou DBC, Dubrovnik Beer Company. A zastávku FLIXBUSU, kterým jsem se ve 20.30 vydala do Kotoru. Dost mě v tu chvíli popudil akorát poplatek dvě eura za zavazadlo, který jsem musela uhradit na místě, třebaže jsem měla řádně zaplacený lístek už spoustu dní předem. Nakonec jsem ale měla dost času zase vychladnout, zpoždění totiž narůstalo už před hranicemi a ve finále se vyšplhalo na dvě hodiny. Jak jsem se dozvěděla od místního kluka, který cestoval na vedlejším sedadle, řidič navíc udělal "zvláštní manévr", kterým se mu podařilo velkou část fronty na hranicích předjet. Kdyby to neudělal, místo půl jedné jsme taky mohli přijet třeba až ve čtyři...
V Kotoru, kočičím městě, dávají tyhle malé šelmy nejen dobrou noc, ale i dobré ráno. Hlídají jeho uličky ve dne v noci a budou vás provázet doslova všude, kam se hnete. Pokud chcete uniknout alespoň turistům, můžete se ubytovat v části města jménem Muo. Odtamtud je to už jen na půl cesty do kostela svatého Iliji, jehož chátrající věž a jeden z poloodkrytých hrobů s bíle se skvící stehenní (?) kostí doplňují všudypřítomné QR kódy s informacemi. Žádnou z nich vám ale předat nemůžu, protože data z airalo nás v Černé hoře ustavičně zrazovala. Kousek pod kostelem si v místním domě jeden muž zapojil lednici a z ní za lidovou cenu prodává žíznivým turistům vychlazené nápoje. Výhledy z terasy jsou perfektní a kazí je jenom občasná turistická loď.
Kostel: pohled z vnějšku.
A vnitřku.
To jsou panorámata.
Tekutý chléb, tedy jedno z mála piv produkovaných přímo v Černé hoře.
Kdo tiskne, ten jede
Kolega mé matky, znalec balkánské kultury, jazyků i gastronomie, nás varoval předem: Pokud nebudeme místní, budou se nás snažit natáhnout - hlavně v taxíku. Jako protiútok jsme se rozhodly tomuto způsobu dopravy úplně vyhnout. Zkazím jednu z point tohohle cestopisu a prozradím, že se to úplně nepovedlo - v Kotoru jsme se ale téhle zásady dokázaly držet. Autobusy totiž z tohoto města jezdí do všech světových stran. Ty městské v časy, které se do poslední chvíle nedají odhadnout. Když vám v obchodě vedle řeknou, že jezdí v půl, přijede možná ve tři čtvrtě, možná v celou. S jistotou ale můžete vědět, že budete vždycky čekat nanejvýš hodinu...
Pokud chcete o kousek dál, například do Budvy, Tivatu nebo Hercogu Noveho, kupte si jízdenku na autobus na busticket4.me - a najděte si také místo, kde si ji vytisknete. Jízdenky totiž musíte předkládat v papírové podobě a za tisk na stanici zaplatíte 5 EUR za stránku. Na kotorské poště nás s prosbou o tisk poslali do vedlejšího hotelu, kde jsme napoprvé zaplatily 50 centů za stránku. Podruhé mi to paní na recepci jenom odmávla a nechala mě tisknout zdarma. Hvala! Cena jízdenky se ale nakonec stejně navýší. I když byste totiž neměli zavazadlo do úložného prostoru, budete muset zaplatit "vstupenku na peron", aby vás pustili k autobusu.
Vzácnost celé Černé hory: jízdní řád.
Siesta.
Výhledy.
Nehasit, hořím
Třetí den pobytu nás překvapil poměrně mohutný požár na kopcích nad městem. Střídavě hořelo a čoudilo ještě další dva nebo tři dny, paní domácí původem z Arménie (zjevně dlouhý příběh) nás nezúčastněně ubezpečila, že se to tak děje každý rok.
Červená se line záře.
Když nejdou hasit ohně, dá se hasit alespoň žízeň. Jako tři pivařky jsme pily hlavně místní pivo Nikšičko, tedy světlou i tmavou variantu, které v mnoha větších podnicích nabízeli čepované. V supermarketech jsme ale nacházely i variantu Radler, grepovou nebo citronovou (tu bych směle označila jako o trochu lepší). Osvěžit se dá i zmrzlinou: skvělou prodává řetězec Moritz Eis, a to i celkem "obskurní" příchutě. Zajímavé je, že jeho pobočky najdete i v Kosovu, Rumunsku nebo Rakousku. A také v Chile...
Velkoměsto Podgorica
Hlavní město Černé Hory, Podgorica, dělá dojem asi jako kdyby se hlavním městem zničehonic staly třeba České Budějovice (Budějovičákům se tímto omlouvám). Naleznete tu pár obchodních ulic v centru, starý most Adži-paša nebo přírodovědné muzeum, toho času s velkou výstavou o koření (pouze v černohorštině). Tam nás zavedl příjemný pan ajťák poté, co jsme mu omylem vlezly do kanceláře (pozor, jako muzeum je na mapách někdy označena jen jeho administrativní budova). Po chvíli konverzace došlo řeč i na vztah s Albánci. Jak se zdá, pro mnoho Černohorců jsou nejlepším albánským vývozním artiklem mladé ženy. Když totiž muž dosáhne jistého věku a je stále starým mládencem, může si v Albánii, jakožto o několik řádů chudší zemi, sňatek domluvit a dívku doslova "vyplatit" z její původní rodiny, které se musí akorát zaručit, že svou (klidně o pár desetiletí mladší) manželku uživí a nadto se k ní bude chovat hezky.
Dary země.
O pár set metrů blíže Bohu (?)
Ke klášteru Ostrog jsme se z Podgorici dostaly vlakem, zdaleka nejmodernějším, který nás za dobu v Černé hoře vezl. Jely jsme ráno, a byla to dobrá volba, v denním hicu be se cesta (chtěly jsme se ke klášteru vydat poctivě pěšky) nejspíš moc nedala vydržet. Přímo u kláštera nás překvapilo množství lidí, kteří zde zjevně strávili (minimálně jednu) noc na notně špinavých a uválených dekách. Pro nás bizarní výjev, pro místní součást tradice a poutní cesty. Právě kvůli množství poutníků jsme se však rozhodly návštěvu interiéru vynechat a omezit poznávání areálu jenom na notně vyuzenou "svíčkárnu".
Jména věřících na všech... pomnících?
Doslov
S pomocí ChatGPT jsem navzdory našim zásadám přes WhatsApp domluvila odvoz na letiště – v 7:30 ráno, za 12–15 eur dle taxametru. Ráno jsme ale taxikáře vyhlížely marně. Telefon nebral, zprávy ignoroval, čas běžel a nervozita stoupala. Red Taxi (to mělo být dle kolegy nejlevnější), které nám zkoušel domluvit číšník z první otevřené kavárny, se také neobtěžovalo zvednout. Naštěstí hned vedle postával řidič ze Žuti Taxi, který marně čekal na klienta. Mladík nám ho během minuty domluvil – nám nepřijel taxík, jemu nepřišel kunšaft. Čekaly jsme cenu kolem 30 eur, čas byl neúprosný a bylo to na nás jistě znát. Pan řidič zjevně zaslechl naši konverzaci: „We are not expensive,“ pronesl. Konečná cena? 8,55 eur. Zázraky se dějí nejen o Vánocích.
Jak napsal na naše zážitky kolega Jaromír:
„Černá hora je jedna velká improvizace.“
Ale jak bych dodala já: stojí to za to!
Jak se ti cestopis líbil?
tjekkerdóttir procestovala 48 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 8 lety a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Parádně napsaný cestopis, dobře jsem se při čtení bavila a ještě se dozvěděla spoustu zajímavých věcí! Díky 😉
Parádně napsaný cestopis, dobře jsem se při čtení bavila a ještě se dozvěděla spoustu zajímavých věcí! Díky 😉
Díky! Koukla jsem ti na profil a vidím, že se chystáš do Dánska. Žila jsem tam čtyři roky, kdyžtak napiš. T
Díky! Koukla jsem ti na profil a vidím, že se chystáš do Dánska. Žila jsem tam čtyři roky, kdyžtak napiš. T
Super, díky, určitě by se mi hodilo pár tipů 👍
Super, díky, určitě by se mi hodilo pár tipů 👍