Týden v severním Španělsku: Baskicko a okolí

V první polovině září jsme s klukama podnikli výlet do Baskicka a jeho okolí. V porovnání s oblíbeným jižním či východním pobřežím Španělska jsme si za cíl stanovili poznat to méně populární, severní. Za 7 dní jsme krom Baskicka navštívili také regiony: Kantábrie, La Rioja, Navarra a Kastilie-León.

Den 1 - odlet

Letíme z Vídně. Auto parkujeme na parkovišti PARKTIGER 1, které nás s 10ti procentní slevou "PARKTIGER10" vychází na týden na necelých 59 EUR. Poté jdeme na první ranní vlak na letiště (lístek 2.1 EUR), kde jde vše bez potíží a kolem 6.15 rolujeme na ranvej a letíme vstříc dalšímu dobrodružství.

Zhruba v 9.30 vcházíme do příletové haly na letišti v Bilbau a jdeme najít autopůjčovnu Clickrent. Ta sídlí asi 2 km od letiště, kam se dostáváme pomocí transitu, který nalézáme před odletovou halou. Poté už jen vyřizujeme vše potřebné a vyrážíme. Našim vozidlem je Hyundai i30, který nás na týden vyšel bez pojištění na nějakých 190 EUR, což mi přijde fajn cena :). Půjčovnu Clickrent mohu doporučit, vše šlo hladce a auto bylo v perfektním stavu. Je neděle a všechny obchody jsou zavřené, naše první setkání s Bilbaem tedy vede do McDonaldu, kde si vyhladovělí dopřáváme snídani i oběd zároveň :D.

První zastávkou po výživném obědě je fotbalový stadion klubu Athletic Bilbao, San Mamés, jehož návštěvu jsme si jako fotbaloví fanatici nemohli nechat ujít. Za 15 EUR nás pouští do útrob stadionu bez jakéhokoliv průvodce a vše si procházíme na vlastní pěst včetně kabin, press centra i muzea, a můžeme zde strávit jak dlouho chceme, což velmi oceňuju. Stadion je krásný zevnitř i zvenku a myslím si, že stojí za návštěvu i pro ty, co fotbal nesledují. Athletic Bilbao je totiž symbol baskické hrdosti. Za klub mohou nastupovat pouze hráči s baskickým původem nebo pokud prošli mládežnickou akademií klubu. Přesto se tento klub řadí ke španělské špičce, což v současnosti dělá z klubu světový unikát.

stadion už zvenku zaujme zajímavou architekturou

klubové muzeum...

ukázka dresů z minulosti

šatna domácích

pohled z prezidentské lóže

Po prohlídce necháváme auto ve stejném parkovacím domě kousek od stadionu a do centra vyrážíme pěšky. Ke Guggenheimovu muzeu to je to chůzí cca 15-20 minut. Dovnitř nejdeme, zvenku se ale kocháme nádhernou architekturou budovy, která má připomínat loď. Jedná se o nejvýznamnější budovu/památku ve městě, přesto místo není v průběhu naší návštěvy obsypáno turisty. Nejfotogeničtější spot nalézáme na opačném břehu řeky Nervión nebo na přilehlém mostě Puente de la Salve, který je sám o sobě ikonický. Po obou nábřežích proti proudu řeky vedou promenády k historickému centru Bilbaa, čtvrti Casco Viejo, která nabízí "hlavní" náměstí města - Plaza Barria - se spoustou restaurací, barů a obchůdků; kostely San Antón a San Nicolás; baziliku Santiago de Bilbao; a na samotném konci čtvrti Mercado de la Ribera - největší krytý trh v Evropě. Z celého města nejvíce se nám ale zalíbily oné dvě promenády podél řeky s majestátními budovami kolem, díky čemuž se pro všechny členy naší výpravy stalo Bilbao jedním z nejoblíbenějších měst, které jsme kdy navštívili.

Guggenheimovo muzeum z mostu Puente de la Salve

městská radnice

ulice lemující čtvrť Casco Viejo

Plaza Barria

V podvečer se přesouváme k pobřeží do nedalekého Getxa, kde jsme i ubytovaní. Stejně jako v dalších baskických přímořských letoviscích je i tady dlouhá promenáda podél přístavu a pláž lemovaná menšími či většími vilami. Dostáváme se sem až chvíli před západem slunce, o to větší kouzlo však místo má :). Od půlnoci jsme však "na nohách" a beze spánku. Procházíme si proto jen kousek a štrádujeme zpátky na ubytko dohnat spánkový deficit.

první setkání s Biskajským zálivem

podobné vily lemují celé pobřeží Getxa

Den 2 - na západ

Dnes naše cesta pokračuje směrem podél západního pobřeží Biskajského zálivu na území regionu Kantábrie. Ráno ještě máme zastávku v centru Getxa, kde se mimo jiné nachází Biskajský most - nejstarší gondolový most na světě z r. 1893 a rozhodně stojí za zhlédnutí.

Teď už z města pryč. První stanicí trasy se stává pláž Sonabia, která je vzdálena asi 40 km od Bilbaa. Počasí dnes ke koupání bohužel není ideální. Je pod mrakem, větrno a teplota kolem 15 stupňů. Z přilehlých parkovišť usuzujeme, že pláž musí v létě praskat ve švech. My jsme tu však i díky uvedeným důvodům takřka sami.

Biskajský most

pláž Sonabia

Na dalším místě už se s turisty setkáváme v hojnějším počtu, ale stále nic extra. Cca 30 kilometrů dále na západ se rozléhá město Santoňa, nad kterým se tyčí hornatý cíp, kterému dominují vysoké útesy kolem námořního majáku Faro del Caballo. Od nejbližšího parkoviště sem vede cca 3,5 km dlouhá pěší stezka. Nejprve pořád stoupáme hustou vegetací, kde si místy připadáme jak někde pralese, až se v druhé polovině trasy začnou objevovat krásné výhledy na okolní útesy. Konec cesty tam je pro labužníky, od odbočky k majáku vedou dolů k vodě schody, stovky schodů :D. Doporučuju maximální obezřetnost, sešup je vážně prudký a každá chyba může hodně bolet. Nicméně ta námaha a propocené tričko při zpáteční cestě se opravdu vyplatí. Dole, zhruba 20 m nad mořskou hladinou, se nachází samotný maják, odkud je pohled na vedlejší útesy nejimpozantnější. Pokud se chystáte jen k majáku a zpátky, vyhraďte si na to alespoň 3-4 hodiny. Po celém výběžku je ale spousta všemožných cestiček, dá se tady proto bez problému strávit i celý den.

hustá vegetace, která lemovala většinu trasy k majáku

schody vedoucí k majáku

Faro del Caballo

pohled na útesy naskýtající se od majáku

Dále míříme do města Liérganes, které jsem při plánování cesty objevil až po podrobnějším brouzdání internetem. Město se údajně nachází i na nějakém seznamu nejkrásnějších španělských měst, s čímž po naší návštěvě nemůžu jinak než souhlasit. Obklopují ho zelené pastviny a v dálce se tyčící skalnaté vrcholky Kantaberského pohoří. Liérganes mě zaujalo díky kamennému mostu, podobnému tomu v Mostaru, který jsem loni také navštívil. Zdejší most je však podstatně menší a splývá se zelenou krajinou kolem, ale své kouzlo má také. Navíc jsme tu nepotkali vůbec žádné turisty.

Cílovou destinací dneška je městečko Comillas, kde na večer přijíždíme. Město patřilo a stále patří k oblíbeným dovolenkovým destinacím španělských nejvyšších kruhů, což se také promítá i v jeho architektuře. Asi nejvíce je město proslulé díky katalánskému umělci Antoni Gaudímu, který zde nechal vystavět luxusní vilu El Capricho. Centrum je maličké, s pár obchůdky, a projdete ho do hodiny. K nasáti kantabrijské atmosféry je však večerní procházka ideální volbou. Dnes nocujeme v bungalovu v kempu El-Helguero asi 6 minut autem od města. Na závěr dne navaříme a spráskáme tunu těstovin, které pro dobrý spánek zapijeme Bacardim a jdeme na kutě :D.

kamenný most v Liérganes

palác Sobrellano - Comillas

El Capricho - Comillas

španělská svačinka...

Den 3 - po stopách La Vuelty

Dneska máme namířeno do hlavního města Baskicka - Vitorie-Gazteiz - kde máme zamluvený nocleh na 2 noci. Z Comillas sem vede celkem pohodlná cesta po dálnici zpět podél pobřeží přes Bilbao, která zabere nanejvýš 2,5 hodiny. My jsme se však po důkladném průzkumu map rozhodli pro dnešek využít populární heslo "i cesta je cíl" a pro cestu do Vitorie zvolit klikatou cestu napříč Kanteberským pohořím (naše trasa: https://mapy.cz/s/robazuzeke).

Dopoledne nijak moc nespěcháme. Po cestě zastavujeme v historickém městečku Santillana del Mar, které patří mezi nejnavštěvovanější místa Kantábrie. Centrum s kamennými domky a dlážděnými uličkami mi připadá podobné jako to v Comillas. Nedaleko odtud se také nachází jeskyně Altamira, proslulá svými pravěkými malbami z období paleolitu. Po krátké procházce městem však naše kroky místo jeskyně směrují do zdejšího supermarketu a obstarání naší klasické low-cost snídaně/oběda, bagety s chorizem. Před polednem, po náležitém vychutnání, pokračujeme v cestě.

Santillana del Mar

Je mlhavo, sem tam spadne pár kapek a na výlet do hor dnes ideální počasí určitě není. Naše horské toulání začíná u městečka Vega de Pas. Viditelnost sice není nejlepší, ale válení oblačnosti po zdejších zelených kopcích také stojí za pozornost. Provoz je na naší trase velmi řídký, za což jsem rád, protože cesty jsou zde opravdu úzké a propasti pod vozovkou místy docela hluboké. Za vesnicí Selaya u vrcholu El Caracol zastavujeme na jedno z xy focení, které jsme doposud absolvovali (ujeli jsme pár kilometrů z trasy...:D) a kamarádovi, velkému fanouškovi cyklistiky, přijde, jakoby to tady už někdy viděl. Chvíli poté, po zhlédnutí záznamu etapy cyklistického závodu La Vuelta, mu to cvakne.. ,,minulý týden tady končila vrchařská prémie!". Kolem trati jsme našli i důkazy v podobě zahozených energy gelů. Postupem času se na silnici začínají četně objevovat i jména cyklistů a celá naše pouť napříč pohořím se tak nese ve znamení tohoto závodu. Postupně vystoupáme přes 4 horské hřebeny, které tvoří hranice mezi Kantábrií, Kastilií-León a Baskickem. Na každém z nich panuje hustá mlha a teplota jen pár stupňů nad bodem mrazu. Vyjíždíme i na horu Picón Blanco (1529 m.n.m.), kde letos končila 20. etapa Vuelty... a kde přes mlhu nelze vidět dál než na 5 metrů :D. Celkově jsem byl i přes ne zrovna nejkrásnější počasí z průjezdu horami unešený. Nejedná se o ráj jen pro náročné cyklisty, ale také pro milovníky řízení. Auto tady sice dostane zabrat a žere i trávu kolem cesty, ale vyplatí se to. Co mě překvapilo, byla změna krajiny za každým hřebenem a jak výrazný je vliv pohoří, které lemuje většinu pobřeží severního Španělska, na klima ve vnitrozemí. Jinak řečeno, v Kantábrií a Baskicku prší častěji a vše se zelená, ale stačí přejet kopec a najednou se i sluníčko ukáže a krajina se podobá třeba chorvatské.

přejezd prvního hřebenu u Vega de Pas

památka z etapy Vuelty

zdejší serpentiny jsou rájem pro všechny milovníky volantu

vysokohorské panoramata se dnes nekonala...

místy jsme si připadali jako někde v Irsku...

česká stopa na Vueltě :)

Kolem 4. odpo sjíždíme z hor do vnitrozemí a prudké zatáčky nahrazují dlouhé táhle roviny. Po cestě do Vitorie si děláme zastávku ještě u Salto del Nervión, největšího jednoproudého vodopádu ve Španělsku. Voda tady však bývá zřídkakdy a v létě téměř vůbec :D. Výhled do cca 250 m hluboké propasti je přesto skvostný. Od hlavní sem vede rozbombardovaná prašná asi 3 km dlouhá cesta k parkovišti. Odtud pak asi 2 km pěšky k vyhlídce. Podél propasti se dá pochodit i více, vedou tady turistické stezky. Nám to však pro dnešek stačí, máme už po 6. večer a vracíme se k autu a hurá na ubytko do Vitorie. Celodenní kroucení volantem mě docela dostalo. Vedle ubytka se teda jen zaplácneme pizzou, v marketu kupujeme nějaké alkošmaky a děláme si pohodový večer. Centrum hlavního baskického města necháváme na zítra.

s přejezdem do vnitrozemí se mění počasí i krajina...

propast u Salto del Nervión

vyhlídková plošina nad propastí

Den 4 - NP Urkiola + La Rioja

Vstáváme do relativně pěkného rána. Ve Vitorií je docela chladno, ale polojasno. Jak naschvál nám však počasí nepřeje v národním parku Urkiola, kde máme dnes v plánu podniknout výšlap na nejvyšší vrchol tohoto pohoří, Anboto (1331 m.n.m.). Z teplejšího oblečení máme k dispozici jen mikinu a někteří termotričko... kraťasy jsou samozřejmostí :D. Venku je cca 8 stupňů, mlhavo, ale přesto to jdeme zkusit. Při cestě nahoru si připadám jak v Alpách. Stoupáme po zelených loukách, na kterých kličkujeme mezi krávami a koňmi. S rostoucí nadmořskou výškou ale začíná houstnout oblačnost a jde vidět sotva na pár metrů. Dosáhli jsme vrcholu "Urkiolamendi" a zvažujeme, zda má další pokračování smysl. Rozhodujeme se jít ještě kousek dál a případně se napojit na červeně značenou trasu (mapy.cz) a sestoupit zpátky. Následně se oblačnost trochu uvolní a nabídne nám výhled na samotný vrchol. Do toho nám ale začíná pršet a demokraticky se dohodneme na sestupu zpátky dolů. V údolí navštěvujeme svatyni Urkiola, která se nachází přímo v geografickém středu Baskicka a její střecha údajně stojí na rozvodí dvou moří. To znamená, že kapky deště padající na severní stranu střechy putují do Biskajského zálivu a kapky padající na jižní stranu končí v řece Ebro, která ústí do Středozemního moře.

jako v Alpách...

sem tam na nás z jinak husté mlhy vykoukly i skalnaté vrcholky...

vrchol Anboto schovaný v mlze

svatyně Urkiola

Vzhledem k podstatně zkrácenému výšlapu rozmýšlíme co dál. Ve vnitrozemí panuje docela pěkné a příjemné počasí, rozhodujeme se tudíž navštívit vinařský region La Rioja. Míříme do městečka Haro, jednoho z nejvýznamnějších měst této oblasti. V čase odpolední siesty nás vítají vyprázdněné ulice a hladoví marně hledáme otevřenou restauraci. Noční život tady však musí být bujarý, spoustu barů a fancy podniků spolu s místním vyhlášeným vínem musí vytvořit krásnou atmosféru... Z města bych nejvíce vypíchl náměstí Plaza de la Paz a kostel Parroquia de Santo Tomas, který nabízí krásný interiér a jehož okolí je poseto vyhlídkovými body na krajinu La Riojy. Vinice jsou opravdu všude, na všechny světové strany, na kilometry daleko, a my se zatoužíme podívat i přímo mezi ně. Po prohlídce města si proto děláme zajížďku do vinařské vesničky Villalba de Rioja, kousek severně od Hara, a následně přes okresky mezi vinicemi putujeme zpět na ubytování do Vitorie. Je podivuhodné, jak je zdejší krajina rozmanitá. Předevčírem jsme se toulali podél skalnatého pobřeží, od včerejška do dnešního poledne v horách a dnes odpo mezi vinicemi... a to vše "na pár kilometrech".

Haro - Plaza de la Paz

místní víno patří mezi nejlepší ve Španělsku a srovnává se s vínem z Bordeaux

Haro - v pozadí kostel Parroguia de Santo Tomas

vinice kam se podíváš...

Na závěr dne vyrážíme na prohlídku hlavního baskického města - Vitorie-Gasteiz. Město se zajímavou historií, kde mimo jiné v 16. století nějakou dobu pobýval tehdejší papež, a kde se odehrála významná bitva u Vitorie, která ukončila Napoleonovu nadvládu nad Španělskem, mě v porovnání s ostatními baskickými městy tolik nezaujalo. Za zmínku stojí pěkné náměstí Bíle Madony a historická čtvrť Casco Viejo, u které mě upoutalo její architektonické rozpoložení do oválného tvaru. Projdeme vše důležité, splašíme laciný kebab na véču a i díky zhoršujícímu se počasí jdeme chillovat na náš kvartýr.

náměstí Bílé Madony

hlavní městská katedrála

ulice ve čtvrti Casco Viejo

Den 5 - zpátky na pobřeží

Ubytování na další 2 noci máme booklé zpátky na pobřeží, v San Sebastiánu. Původní plán vedl přes baskické vnitrozemí, počasí nám nicméně znovu nepřeje, leje jak z konve, a my proto měníme kurs a do San Sebastiánu zamíříme přes Pamplonu, kde pro dnešek hlásí polojasno. Putujeme tak do Navarry, už pátého španělského regionu během pátého dne. Cestu nám zpříjemňují krásná panoramata na podél dálnice se vinoucích ostrých skalnatých vrcholků. ,,Navarra sama o sobě stojí určitě také za návštěvu...", říkáme si v autě. Parkovacího místa u centra je spousta, jen pozor na barvy zón. My parkujeme v modré na jižním nábřeží řeky Arga a špacírujem do města. Pamplona je světově proslulá díky oslavám svátku sv. Fermína, který je patron města i celé Navarry. Oslavy začínají 6. července a končí 14. července slavným během "Encierro", během kterého jsou do centra města vpuštěni býci, jenž zběsile prohánějí odvážlivce z řad veřejnosti. Historické centrum je maličké, pár čistých pěkných ulic, katedrála a náměstí s krásným altánem uprostřed. Na projití všeho důležitého nám bohatě stačí dvě hodiny. Oproti ostatním městům jsme tady potkali i pár organizovaných skupinek anglických turistů, přesto na mě ale Pamplona zapůsobila pohodovým dojmem.

městská radnice

v pozadí zvonice městské katedrály - pohřebiště navarrských králů

náměstí Plaza del Castillo

Odpoledne se má počasí na pobřeží umoudřit a vydržet tak až do konce našeho výletu. Celou cestou nás však doprovází mohutný liják, takže nezbývá než doufat, že předpověď vyjde :D. Máme dostatek času, a proto zastavujeme ještě v surfařském městečku Zarautz, západně od San Sebastiánu. Nachází se tady údajně nejdelší pláž v celém Baskicku, měřící 2,5 km. Počásko se nám zde už trochu zlepšuje a my se tak jdeme kousek projít a skočit na oběd. Město může být příjemnou zastávkou nejen pro surfaře, ale také pro poutníky, turisty i cyklisty. Obklopují ho malebné zelené pastviny a vinice, a prochází tudy také slavná Svatojakubská cesta.

Po obědě přejíždíme do San Sebastiánu. Stejně jako v Bilbau, i tady začínáme na fotbalovém stadionu. Hned vedle dálnice stojí Reale Arena, domov dalšího baskického velkoklubu, Realu Sociedad. Na prohlídku nejdeme, dnes už se žádná nekoná. Pofotíme stadion jen zvenku, prohlédneme si fanshop a odjíždíme na ubytování. Máme pronajaté studio na kopci Ulia, kolem kterého se rozprostírá park plný turistických stezek a krásné přírody, to vše jen 30 minut pěšky od centra. Ubytujeme se a v podvečer zamíříme do města, jehož jádro si procházíme jen zběžně, ale i to stačí k pochopení toho, proč se jedná o vyhlášenou prázdninovou destinaci španělské smetánky. Na pláži v zálivu La Concha se dokonce nachází bývalé letní sídlo španělské královské rodiny. A není divu, město je opravdu perlou severního pobřeží Španělska a pro mě jedno z nejpůvabnějších měst, která jsem navštívil. Bývalá vojenská základna chránící sever Španělska se v minulém století transformovala v moderní kosmopolitní město, jehož význam a popularita stále rostou. Pořádají se tady různé festivaly, roste počet obyvatel i turistů. Vydáváme se na horu Urgull, odkud kromě západu slunce sledujeme také šílené zprávy z Česka o přípravách na extrémní povodně. Po západu slunce se rapidně ochlazuje a my se proto se zastávkou v mekáči vracíme utahaní na ubytko, nabrat síly na další den.

Zarautz

pláž Zurriola

výhled na město z Monte Urgull

městská radnice

západ slunce nad Monte Igueldo

Den 6 - na skok do Francie

Kolem půl sedmé ráno nám spánek přerušuje nepříjemný zvuk budíku a my vstáváme do chladného rána. Dopoledne bychom chtěli stihnout navštívit města Biarritz a Saint-Jean-de-Luz, nacházející se ve Francii. Autopůjčovna by nám v případě překročení hranice účtovala poplatek ve výši 20 EUR za každý den pronájmu, což jsme vyhodnotili kvůli pár hodinám jako zbytečnost, a proto parkujeme zdarma na P+R parkovišti přímo u hranice ve městě Irun, odkud přecházíme přes řeku do francouzského Hendaye. Tady se téměř hned u řeky nachází vlaková stanice, ze které máme v plánu vyrazit. Vše šlo zatím hladce, ale při koupi lístků se na přepážce dozvídáme nepěknou věc - francouzské železnice dnes stávkují. Vlaky mají buďto obří zpoždění nebo nejedou vůbec, což nám poněkud kazí plány. Chvíli ještě vyčkáváme, zda se situace nezmění, ale marně. Měníme původní záměr a do Saint-Jean-de-Luz nás o asi 2 hodiny později nakonec dopravuje autobus společnosti Txik Txak.

Ač se to nezdá, tak přístav v Saint-Jean-de-Luz patřil v minulosti mezi nejdůležitější ve Francii. V 17. století město zažívalo svůj zlatý věk, když bylo základnou baskických korzárů, kteří s požehnáním francouzského krále drancovali pobřeží Biskajském zálivu. Městečko na mě působí ospalým, ale pohodovým dojmem. Procházíme se hlavní pěší ulicí Rue Gambetta, kde stojí kostel, ve kterém se v 17. století oženil francouzský král Ludvík XIV. s dcerou španělského krále Marií Terezií, aby tak ukončil konflikt mezi Francií a Španělskem. Promenáda u moře je lemována přepychovými hotely a kasiny, které svědčí o věhlasu města jakožto luxusní prázdninové destinaci. Do 2 hodin máme vše důležité z městečka projité a přemýšlíme, co dál. Do Biarritz bychom museli čekat ještě hodinu na autobus, přičemž návrat by byl až večer. Rozhodneme se proto vrátit zpátky do Španělska, protože San Sebastián nemáme zdaleka prozkoumaný a raději strávíme čas tady. Do Hendaye nám kupodivu zpátky jede vlak, takže jde vše bez problému. Z Irunu nazpátek místo dálnice volíme panoramatickou silnici přes pastviny podél pobřeží, kterou vřele doporučuju (mapa: https://mapy.cz/s/bakohageke).

hraniční přechod Irun-Hendaye

Saint-Jean-de-Luz

Ludvík XIV. se ve městě oženil

Saint-Jean-de-Luz

pohled na hranici mezi ESP a FRA, kterou tvoří řeka Bidasoa

Po příjezdu chillujeme na ubytku a po chvíli nás s kamarádem napadne se stavit do obchodu. Cestou sem zažíváme největší krizovku s řízením za celý výlet a taky potvrzení faktu, že není vhodné navigaci vždy věřit na 100 % :D. GPSka mě totiž při příležitosti zkrácení cesty o pár set metrů zavedla do úzké uličky ve svahu, kde bych bez sklopených zrcátek a asistence kamaráda řídícího situaci zvenku, neměl šanci projet. Navíc vycouvat zpátky díky svahu a úzkému prostoru prostě možné nebylo, to by spojka nezvládla :D. Fuu.. toto bylo doslova o pár centimetrů, ale naštěstí jsme to dokázali :D. Odpoledne vycházíme do města. Postupujeme podél celého pobřeží až na vrcholek Monte Igueldo, kam se nám těsně před západem slunce podaří dorazit. Pokud někdy budete v San Sebastiánu, toto místo byste rozhodně neměli vynechat. K vidění je tady zábavní park pro děti, restaurace a nejvíc ikonický výhled na město. Po západu slunce jdeme pomalu zpátky, na ubytko ještě dlouhá cesta... Dnes je pátek a je tady hodně živo. Historická čtvrť Parte Vieja praská ve švech lidé si tady při typické španělské atmosféře naplno užívají zdejší "pinxtos" s deckou dobrého vína. Ochutnáváme zdejší uvolněnou náladu do té doby, než nás přemůže únava, atak se uchylujeme zpátky do našeho kvartýru.

San Sebastián - Parte Vieja

"ikonický výhled" z Monte Igueldo

San Sebastián - Monte Igueldo

San Sebastián - La Concha

Den 7 - zpět na začátek

Máme před sebou poslední den. Na programu je přesun zpátky do Bilbaa podél pobřeží Biskajského zálivu s několika zastávkami. První z nich je městečko Lekeitio, které patří mezi významné baskické přístavy. Při hledání zajímavostí mě zaujaly nejvíce fotografie z přilehlého ostrova San Nicolas, odkud pohled na město vypadá opravdu náramně. Na ostrůvek však vede chodník, který je přístupný pouze při odlivu, na který bohužel při naší návštěvě štěstí nemáme a není se sem jak dostat. No nevadí, procházíme si kousek promenády a po chvíli pokračujeme dále.

Lekeitio

Záměrně nevyužíváme dálnice, abychom si užili zdejší prostředí co nejvíce, ale panuje tak hustý provoz (vč. bezohledných cyklistů), že nám cesta do dalšího přístavního městečka - Bermea - zabírá místo 50 min asi 2 hodiny. Od místních ani z následného googlení nedokážu pochopit, co dnes vlastně Baskové slaví... Na všech místech za celý dnešek potkáváme snad více lidí než za celý týden dohromady :D. V Bermeu se téměř nikde nedá zaparkovat, půl města je uzavřeno a lidí je v ulicích více jak na Václaváku, na což jsme tady doposud zvyklí, krom San Sebastiánu, nebyli. Městečko však za návštěvu stojí, přístav je ze stran obklopen domy s typickou baskickou architekturou, což vypadá malebně. Nedaleko odtud se nachází největší turistická atrakce Baskicka i možná celého severního pobřeží Španělska - ostrůvek Gaztelugatxe, na kterém se rozléhá středověká poustevna zasvěcená Janu Křtiteli. Vstupné se sem neplatí, nicméně je sobota a do parku se vpouští omezený počet lidí, s čímž jsme dopředu nepočítali a pro dnešek je vše už vyprodáno :D. Pokud sem míříte v sezóně o víkendu, tak velmi doporučuji alespoň pár dní předem prozkoumat, zda je vůbec volno. Zkoumáme situaci kolem a přemýšlíme, že se přivaříme k nějaké organizované skupince, ale všechny pokusy jsou k naší smůle marné :D. V okolí se ale nachází pár vyhlídkových bodů, a proto jdeme zkusit spatřit ostrůvek alespoň odtud, což se nám podaří. Nacházíme spot, kde jsme úplně sami a odkud máme skvostný výhled na ostrov i na útesy v jeho okolí, tak aspoň malá náplast...

Po pořízení několika památečních fotek se posouváme jen o pár kilometrů dále, do letoviska Bakio. Po celou dobu pobytu jsme měli počasí všelijaké a ke koupání moc nepřálo... I dnes je poměrně zima a větrno, přesto se vyhecujem a chladné biskajské vlny okusíme. No a jak jinak, do týdne jsem samozřejmě onemocněl :D ...

Bermeo

Gaztelugatxe

pláž v městečku Bakio

Po návštěvě Bakia jsme původně měli v plánu zastavit v Plentzií nebo se projít odtud k nedalekému majáku Gorliz, to už nám však čas už nedovoluje. Chceme totiž uzavřít kruh jak se patří - procházkou Bilbaem při západu slunce. Před Bilbaem stavíme na pumpě a pucujeme auto do přijatelného stavu k odevzdání - některé poklady ukryté pod sedákama apod. nám opravdu vyrazí dech... například takový taveňák není výjimkou :D. Poté se valíme ubytovat a na závěr dne jdeme pěšky do centra naposledy nasát baskickou atmosféru.

rozloučení s Bilbaem

Den 8 - návrat domů

Vstáváme brzy, v půjčovně otevírají od 8.00 a náš let je naplánován na 9.30. Odevzdání auta se trochu protahuje, protože nejsme jediní, komu letí letadlo v podobný čas. Do odletu nám zbývá hodina a deset minut a my teprve přijíždíme na letiště :D. Naštěstí se ale na security checku fronty netvoří a nakonec zbyde i čas na nákup posledních suvenýrů v duty free. Během týdne jsme měli trošku obavy, jak se dostaneme z Vídně díky probíhající povodňové kalamitě domů (na Moravu) a zda vůbec odletíme. Naštěstí vše probíhá v pořádku a náš letoun se přesně na čas odlepuje od dráhy letiště v Bilbau. Let probíhá pohodově a z výšky pozorujeme krásné výhledy na nejvyšší Alpské vrcholky včele s Mont Blancem a Matternhormem.

Montblanský masív

asi nejfotogeničtější vrchol Evropy - Matternhorn

Po příletu nás žádné komplikace nečekají. Auto nacházíme na stejném místě - ,,neuplavalo!" - radujeme se... :D. Cestou domů nás doprovází silný vítr, leje, ale nakonec se s přejezdem hranice do Česka počasí umoudří a vysvitne i sluníčko. Mezi pátou a šestou odpoledne vysazuju kluky a pak už mířím domů.

Toť vše! Respekt každému, kdo to dočetl až sem...:D Na závěr bych chtěl moc poděkovat mým dlouholetým spolucestovatelům a kamarádům, Honzovi, Marianovi a Márovi, se kterými jsem zažil další povedený výlet, jenž určitě nebyl poslední :).

díky Hoši!

Na kolik nás to vyšlo:

- letenky (se slovou Wizz Air): 2 500 Kč
- půjčení auta (včetně pojištění atp.): 1 900 Kč (po rozpočítání mezi 4 lidi)
- benzín, cesta na letiště, parking: 1 300 Kč (po rozpočítání mezi 4 lidi)
- jídlo, pití, potraviny: cca 5 100 Kč
- ubytování: 4 800 Kč
- ostatní (suvenýry, MHD, parkování, mýtné, vstupy atp.): 2 000 Kč

Částky jsou zaokrouhlené, ale celkově nás vyšel týdenní výlet na cca 18 000 Kč na hlavu, což není to úplně nejlevnější varianta. Párkrát jsme navštívili i restaurace s jídlem kolem 20 EUR na osobu, tudíž na této položce se určitě ušetřit dá. To se ovšem nedá tolik říct o ubytování, pokud nechcete spát ve stanech či hostelech s více lidmi. Trefit se do mého "zlatého" rozmezí 500 - 600 Kč na noc za jednu osobu se nám podařilo snad jen ve dvou případech. Celkově nejdražší ubytování je v San Sebastiánu. Čím dále do vnitrozemí, tím je zpravidla ubytování levnější.

Ubytování:

Noc 1 - Hotel Neguri (Getxo)
Noc 2 - Camping El Helguero (Comillas)
Noc 3+4 - Apartahotel Libere Vitoria (Vitoria-Gasteiz)
Noc 5+6 - Albergue/Auberge ULIA Youth Hostel (San Sebastián)
Noc 7 - Bilbao Hostel (Bilbao)

Děkuji za přečtení cestopisu a věřím, že při plánování může být někomu přínosem! :)

Instagram: https://www.instagram.com/dany_seliga/

Závěrečná doporučení, rady a tipy

Dodržujte maximální povolenou rychlost! Měla by to být samozřejmost, přesto je dobré na to dávat větší pozor než u nás. V obcích bývá mnohdy maximální povolená rychlost stanovená na 30 km/h, což je velký nezvyk oproti našim podmínkám, zvlášť když není provoz. Dodržování rychlosti kontrolují radary, kterých také není poskrovnu. Bývají i tam, kde byste je nečekali. Jednou jsme se nachytali při výjezdu z hraničního města Irun, kdy jsme vyjížděli ze zastavěné části města do kopců a před značkou oznamující konec obce číhal radar tolerující maximální rychlost 40 km/h.

Co se ještě dopravy týče, dejte si pozor na enormní množství cyklistů na cestách a to zejména, je-li pěkné počasí. Cesty jsou tu mnohdy velmi úzké a manévrování složité, zvlášť když někteří z nich jezdí opravdu rychle a mnohdy si připadají neohroženě, obrňte se proto trpělivostí. Místní pravidla silničního provozu vč. rychlosti, cyklistů atp. respektují a oproti jihu Španělska je tady provoz o dost poklidnější.

Při parkování v ulicích si zjistěte informace o jednotlivých parkovacích zónách. Ve Španělsku barvičkama zrovna nešetří. Setkali jsme se tu se zónami barvy modré, zelené, oranžové i červené. Pro každé město nebo lokalitu se přitom mohou podmínky dané barvy lišit. Např.: parkování v zelených zónách je obecně určené jen pro rezidenty, ale v Bilbau mohou tady na určitou dobu zaparkovat i auta bez speciálního povolení. Nejčastěji jsme parkovali v modrých zónách, které jsou z naší zkušenosti nejčetnější a ve všech městech byly zpoplatněny s maximální dobou stání 2 hodiny. Možností, kde zaparkovat je spoustu. Vhodnou alternativou jsou i parkovací domy nebo podzemní garáže, které jsou ale docela drahé a často soukromé.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 0 x Velmi praktické!

📷 3 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 9 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal danyseli

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-02-12T15:11:56+01:00

danyseli procestoval 38 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 2 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil