Ukrajina během útoků 6. července 2026
Cestopis z roku 2026 napsal Jan Vidim
Ulehám s vědomím, že mě pravděpodobně vzbudí poplach. Večer 5. července vidím na Twitteru příspěvek Zelenského, že se očekává další útok na Kyjev. Neusíná se snadno a ani na dlouho, okolo jedné ráno mě budí poplach, noc bude dlouhá…
Nicméně hezky popořadě. Vždycky mě naplňovalo vidět na vlastní oči něco, co známe z televize nebo z videí a bylo to něco „nedostupného“. Ať už to byl před lety Pákistán, poté Myanmar, Libanon, Afghánistán nebo naposledy Tuvalu, vždy jsem chtěl vidět místa, která mají ostatní spíš na konci svého seznamu přání. A tak přišla na řadu válečná Ukrajina.
Nočním vlakem do polské Přemyšli, pěšky přes hranici a maršutkou do Lvova. První dojem z Ukrajiny mám, že není o tolik jiná, než když jsem ji navštívil před válkou. Na druhou stranu tragicky vypadá snad každé náměstí v každém městě. Na náměstí člověk vidí fotky padlých vojáků a často i místní obyvatele, jak se slzami v očích vzhlíží ke svým mrtvým spoluobčanům.
Jinak život ve Lvově běží dál. Restaurace jsou plné, funguje i slavná Žebírkárna na Arsenálné. Ve Lvově dokonce fungují turistická vozítka. Lidé chodí do práce, chlapci hrají na hřišti basketbal, v parku se sází nové květiny. Všechno je tak obyčejné. Je pravda, že na ulicích člověk potkává muže ve vojenské uniformě a nezřídka i ty s amputovanými končetinami. Válka se stala tak přirozenou součásti života, že například hostel, ve kterém spím si už nechal vyrobit designové směrovky k úkrytu.
Ve Lvově sedám na další vlak do Kyjeva. Kupé sdílím s Irinou. 67letou dámou, která se vrací z dovolené v Řecku. Na Ukrajině miluji to, jak si (ne)rozumíme. Já česky, ona ukrajinsky a když se snaží oba, je možné se docela normálně bavit. Ukazuje mi, kde všude byla a jak nádherné moře je na Korfu. Jak tak projíždíme ukrajinskou krajinou, nelze se nevšimnout bunkrů u mostů nebo „ježků“ podél silnic. Stejně tak vidím tank a dělo naložené na vlaku a nejspíš mířící na frontu.
Irina říká, že my Češi jsme kamarádi a pomáháme jim. Zároveň je naštvaná, proč Evropa nedělá víc a říká, že Ukrajinci umírají za nás. Občas mám z konverzace dojem, jako by ona, chtěla po mně osobně, abych šel něco dělat.
Sama od sebe říká, že Slováci a Maďaři nejsou kamarádi, protože nechtějí pomáhat. Diví se, že jedu na Ukrajinu teď. Vysvětluji jí, že chci vidět, jak vypadá válka. V čem je to jiné, než vidím v televizi. Spoustu informací může být propaganda. Viditelně jí naštve, když vysvětlím, že propagandou myslím i tu ukrajinskou.
Jak přijíždíme do Kyjeva vidím z vlaku dům rozstřelený na půl. Je to hrozný pohled. Těch ještě přibude. Metro funguje naprosto normálně. Jízdenka stojí 5 korun. Myslel bych si, že je metro nějak zařízené na delší pobyty pro případ poplachu, ale ničeho takového si nevšimnu.
Check-in na hostelu mimo jiné recepční doplní slovy: „V podzemí je kryt, který můžeš použít, pokud chceš.“ Tato noc je klidná, vyspím se normálně.
Do Kyjeva jsem nepřijel obdivovat kláštery a chrámy, ale spíš zkusit zažít válku a vidět jaká je realita, každodenního života Ukrajinců a jakým utrpením si město prochází. Vidět na vlastní oči zasažené domy je o dost obtížnější, než jsem očekával. Je těžké zjistit, kde jsou. Z dostupných zdrojů se dočtu vždy jen městskou část, kam střela dopadla. Poté člověk musí hledat vlastníma očima a z fotek z internetu. Jednodušší variantou je tak zeptat se místních. Překvapivě většina lidí neví, prostě to pro ně není podstatná informace.
Ti, kdo ví, mi pak s nadšením pomůžou s nasměrováním. To nadšení, s jakým mi slečna v restauraci ukazuje na mapě hned dvě lokace, mě dost zarazí. Je to mix dojmu, „vždyť tady umřeli lidé, ale jsem hrozně ráda, že se jedeš podívat na moje sídliště“. Zarazí mě to. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli je vůbec vhodné se na taková místa ptát. A teď se o tom bavíme s takovou lehkostí. Válka je tu prostě všední věc.
Podle slečniných instrukcí dům skutečně snadno najdu. No a vidět obývák rozpůlený, lednici ještě s jídlem… Je to nepřenositelně tragický pocit. Nejvíc mě zasáhne pietní místo, kam dojde tak 20letá holka se dvěma chlapci. Rozbrečí se nad fotkou své kamarádky. Je to neuvěřitelně silný a smutný moment. Mám co dělat, abych slzy zadržel i teď, 4 dny poté, když píšu tyto řádky.
Jiný dům se nachází asi 20 minut jízdy autobusem. Ten byl zasažen do střechy a zatím stojí. Zrovna na něm probíhají uklízecí práce. Nejdřív se z oken všechno vyhází ven před dům a až pak odveze. Tady zásah nezvládly i okolo zaparkovaná auta. Jsou prostě rozmáčklá, jak kdyby byly z modelíny.
Chci se jet podívat také do Buči. Městečka na předměstí Kyjeva, kde ruská armáda vyvraždila stovky civilistů při tažení na Kyjev. Do Buči jezdí autobus za 50 korun a člověk tam je z kyjevského metra za dobrou třičtvrtě hodinku. Z okna člověk vidí dozvuky bojů prakticky hned za hranicí hlavního města. Vyhořelé obchodní centrum, různá vojenská opevnění, a hlavně stopy střelby snad v každém plotu.
Vystupuji na hlavním náměstí. Tady se dnes žije úplně normálně, funguje tu Mekáč, supermarket, holič. Nelze si ale při procházení ulic nevšimnout děr od střelby v dopravních značkách nebo na stožárech veřejného osvětlení či fasádách domů. Pěšky pokračuji do Hostomelu. Tam je, nebo spíš bylo, letiště a zničené největší letadlo světa. Až k letišti se nepřekvapivě nedostanu, ale to, co mě v okolí zaujme je, v jakém rozsahu zde probíhá nová výstavba. Nějak nevím, proč jsem si myslel, že realitní trh bude na Ukrajině mrtvý, opak je pravdou.
Vracím se večerním Kyjevem zpět do hotelu. Na náměstí se tu hraje ping-pong, lidé si užívají v restauracích, já mířím do postele. Ulehám s vědomím, že mě pravděpodobně vzbudí poplach. Večer 5. července vidím na Twitteru příspěvek Zelenského, že se očekává další útok na Kyjev. Neusíná se snadno a ani na dlouho, okolo jedné ráno mě budí poplach, noc bude dlouhá.
Čekal jsem, že se to stane, takže pro jistotu beru s sebou do krytu všechny svoje věci. V mém pokoji jsem já a dva Ukrajinci, ti do krytu nejdou. Asi po hodině ukrývání slyšíme první výbuchy.
Některé jsou natolik daleko, že by zvukově klidně mohlo jít o ohňostroj. Jiné jsou mohutné rány, které duní celým domem a nahání hrůzu. Vnitřně svádím konflikt o to se uklidnit. Vím, že jsem 3 metry pod zemí a okolo mne dvě metr silné stěny a že to by mě tedy mělo ochránit, když by střela dopadla na náš dům. Přesto se nelze snadno zbavit úvah „a co kdyby?“.
Pocit, že na vás někdo střílí a chce vás zabít, je něco, co neumím srovnat s ničím, co jsem dosud zažil. Vědomí, že někde před hodinou ruský voják zmáčknul tlačítko, aby umírali lidé, ve mně vzbuzuje mimo jiné velký vztek. Výbuchy slyšíme tak od dvou do tří ráno. Poplach končí okolo páté. Jsem tak unavený, že ihned usínám. Pak mě opět vzbudí poplach okolo 8. ráno, který trvá asi 30 minut. Pak zvládnu naspat ještě několik hodin.
Tentokrát rakety zasáhly Podilský distrikt. Bližší lokalitu si člověk musí dohledat sám. Trošku se mi podaří lokalitu upřesnit scrollováním na Twitteru. Přesto místo zásahu najdu vlastně náhodou. Prostě jdu sídlištěm, když v dálce uvidím tyčící se jeřáb. Tam objevím místo naprosté zkázy. Raketa dopadla přímo na tento dům a pak ještě jedna na auta zaparkovaná vedle.
Na místě se nelze ubránit slzám. Ti, kteří v domě bydleli střídavě panikaří a pláčou, jiní opravují dřevotřískou popraskaná okna, humanitární pracovníci rozdávají jídlo, v troskách se akrobaticky pohybují záchranáři, děti hledají útěchu v náručích svých rodičů. Je to velmi silný okamžik. Opravdový obraz zkázy a zbytečného utrpení. Snad jedna věc mi trošičku zvedne koutky. Kdo je jediný člověk s neprůstřelnou vestou na místě? Ano, novinář.
Mimo zapáskované oblasti je možné se v místě katastrofy normálně pohybovat, nikdo mě neomezuje, neříká, že nesmím fotit.
Cestou zpět ještě uvidím další zasažený objekt, nejspíš jde o nějaké skladiště. Je kompletně zničené. Myslím, že to je jedna z těch největších ran, co jsem v noci slyšel. Vzdušnou čarou je to k mému hostelu maximálně 2 km. Až cynicky působí, že jen pár zastávek tramvají normálně funguje pizzerie.
Všechny mezinárodní autobusy a vlaky na nejbližší letiště jsou několik dnů předem vyprodané. Musím tedy krkolomně na hranici s Moldavskem, pěšky přes hranici a pak stopem do Rumunského Jasy, odkud se dá dostat přímo do Prahy.
Kompletní fotogalerii najdete u nás na webu: https://www.excursia.cz/blog/ces...ehem-valky
Jak se ti cestopis líbil?
Jan Vidim procestoval 64 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil