Ukrajina léto 2019

Cesta na Ukrajinu – 2019

Tak opět píši cestopis z dovolené. Po bezmála 14 letech. Ne, že bych celou tu dobu nikde nebyl, či podniknuté cesty nebyly zajímavé, ale prostě řekněme, že nebyl čas a nepovažoval jsem za vhodné toto zdokumentovat.

   Cílem tohoto cestopisu jako obvykle je krom uchování vlastních vzpomínek také poskytnout rady případným dalším cestovatelům (byť je mi jasné, že za nějakých 15 let bude při dnešním rychle rozvíjejícím světě přínos možným následníkům málo cenný).

   Proč právě na Ukrajinu?? Jeden z důvodů je ten, že jsem se dal před rokem do řeči s ukrajinským kolegou z mého zaměstnání a tato země byla pro mě velice lákavou. Navíc jsem zjistil, že cestovat na Ukrajinu individuálně na vlastní pěst (bez cestovní kanceláře) je vlastně velice jednoduché. Známí a příbuzní měli zase jako obvykle spoustu argumentů, proč tam nejet. Prý že vždyť je tam válka. Je tam nefunkční infrastruktura, je tam špína, nepořádek. Je tam velká kriminalita, mafie.

   Ano, válčí se tam, ale jinde, než tam, kde chceme jet. Válčí se na Krymu a na východě, u ruských hranic. A mafii se budeme vyhýbat. Ukrajina je velice rozlehlá země. Nyní trocha zeměpisu. Rozloha Ukrajiny je 603 tis. km2 (tehdejší Československo mělo 127 tis. km2), rozlohou je po evropské části Ruska druhou největší evropskou zemí. Má kolem 50 mil. obyvatel, spousta z nich však žije v zahraničí.

   Spousta lidí má o zemích různé předsudky. Věřil jsem, že tuto cestu dokážeme, s celou rodinou- s manželkou Hankou a dětmi Adamem – necelých 13 let a Štěpánem – necelých 10 let.

   Ukrajina mě navíc dlouho lákala, i když je od nás blízko, hodně Ukrajinců u nás žije, stále zůstala nepokořena. A země bývalého SSSR na mě velice zapůsobily (cesta v roce 2003 přes Polsko do Litvy a Lotyšska- viz Webový link na cestopis z ní).

   Nemohl jsem také podlehnout reklamnímu tlaku dopravců ve stylu „Lvov je nepolíbená perla Ukrajiny. Vyražte tam dříve, než tam bude plno turistů.“

   A tak nastaly přípravy, již půl roku dopředu. Z knižních průvodců, cestovatelských časopisů, informací od známých i recenzí všude možně jsem sbíral cenné rady a plánoval cestu.

   Rozhodli jsme se použít pro delší cesty nejpohodlnější dopravní prostředek a to vlak. Nejen proto, že jsem železniční fanda, ale i proto, že vlak je na východ od nás hodně používaný a praktický.

   Po zkušenostech z nedávných rodinných dovolených (autem Maďarsko se Slovenskem či Rakouskem o jarních prázdninách 2019 a 2018, vlakem s dětmi bez manželky do Berlína 2018 i Leipzig a Severní Porýní Vestfálsko na velikonoce 2019) jsme se rozhodli pro některé zásady cesty, které se osvědčily, nicméně i porušily:

-        Ubytování přes portál Booking.com a volit místa s dobrými recenzemi, a aby nebylo potřeba dlouho dojíždět z nádraží či centra k turistickým zajímavostem

-        Abychom minimalizovali přesuny – stěhování se zavazadly, strávit na jednom místě více dnů, podnikat spíše „paprskovité“ výlety

-        Volit ubytování se snídaní, abychom pak nemuseli řešit další stravování

-        U dopravních spojení volit pokud možno přímo spojení, či s minimem přestupů

-        Dlouhé cesty rozkouskovat, dopřát si přestávky, případně volit noční „spací“ vlaky

-        Jízdenky mít zakoupené dlouho dopředu

-        No a na cestu se jako vždy připravit, co nejvíce informací mít již u nás, abychom netápali na místě

   Vše s ohledem, že nejedu sám „na divoko“, jedu s manželkou a dětma a již mi je 44 let, není to jak ve 20… Z toho důvodu jsme zvolili komfortnější ubytování i cestování (lůžkové vozy na místo sedadel bez rezervace).

 

  Takže co navštívit? Kudy jet? Kde si koupit jízdenky? Na jakém E-shopu?? Nebo v mezinárodních pokladnách??

I když z Prahy do Kyjeva lze dojet za 22 hodin jen se 2 přestupy, rozhodli jsme se cestu tam podniknout přes Polsko s jednodenní přestávkou ve městě Przemysl a cestu zpět přes Slovensko s přestávkou v Košicích. Navštívíme města Lvov – za západě Ukrajiny, a hlavní město Kyjev.

   Ve hře byla zpočátku i varianta, že manželka, kterou železniční doprava moc nebere, by letěla letadlem a na místě bychom se setkali, případně návratu letecky s celou rodinou. To se však nakonec ukázalo jako nereálné, příplatky na zavazadla a podmínky letenek se ukázaly jako pro nás nevýhodné. 

   Teď ještě si zajistit nejoptimálnější jízdenky v e-shopech dopravců. U různých jízdenek začíná předprodej v různou dobu, jsou různé podmínky a rizika. Jenže to k tomu cestování prostě patří…

  Zakoupil jsem tedy vlakové jízdenky v e-shopech, dlouho jsem řešil, jak zpět přes Slovensko. Z Kyjeva jezdí denně lůžkový vlak přímo do Košic. Jedná se ale v podstatě o jeden vůz, který z Kyjeva jede do Lvova a Čopu v ukrajinském dálkovém vlaku. Tím, že je na Ukrajině jiný rozchod kolejí, se u vagónu převazují podvozky. To trvá cca 2,5 hodiny, pak x hodin hraniční kontrola. Ve slovenské Čierne nad Tisou tento vůz připojí za osobní vlak do Košic, který zastavuje všude. I když pro kluky by tato cesta mohla být zajímavá, doba jízdy činí 20 hodin. Navíc železnice tady rýžuje na mezinárodním tarifu a překročení státní hranice, tak i z cenových důvodů jsem se rozhodl variantu tuto obejít. Cena za noční vnitrostátní ukrajinský lůžkový vlak Kyjev-Užgorod tam v porovnání s přímým vlakem do Košic vyšla směšně nízká.

   Z Kyjeva jezdí lůžkové vlaky do Užgorodu, což je město 3km od slovenské hranice a je zde silniční přechod. Jezdí odtud každou chvíli autobusy na Slovensko. Jízdenky na busy vyřešíme až na místě.

   Jediná nevyřešená část cesty tak bude přesun z ukrajinského Užgorodu přes státní hranici do Slovenských Košic. 

   Cesta je naplánovaná tak, aby navazovala na státní svátky na počátku července. Koncem června postihly střední Evropu (jako obvykle) vlny veder, kdy teploty dosahovaly běžně i 36 až 38°C, pokračuje sucho a tyto vlny veder se přesouvaly na východ na Ukrajinu. Máme tedy obavy, pokud tyto vedra budou trvat, jak trávit dny v těchto extrémních podmínkách. Hlavně zda se bude dát kde koupat, skrýt se před vedry, spíše odpočívat.

   I při balení věci jsme se rozhodli být úsporní a brát jen kraťasy, manželka letní šaty, a jen jedno oblečení s dlouhým rukávem (např. pokud se ochladí po bouřce či pokud budeme v podzemí). Nakonec počasí dopadlo jinak.

Vyrážíme

Je čtvrtek 4.7., před státním svátkem, jsem normálně v práci. Večer přijíždím domů do Čelákovic, manželka již má zabaleno. Naštěstí teploty v posledních dnech klesly na příjemnějších 30 stupňů přes den. Ještě se všichni doma osprchujeme, čeká nás přesun do polského Przemyslu, další sprcha bude až druhý den odpoledne.

   Po 8 hodině večerní se se 2 kufry na kolečkách přesouváme na nádraží a odtud vlakem do Prahy. Venku se mezitím pomalu stmívá, ale je pořád horko. Noční vlak odjíždí po 22 hodině, čekání vyplňujeme posezením v salónku Českých drah na hlavním nádraží. I ostatní cestující ze salónku jedou tímto vlakem.

   Moje zkušenosti s cestováním ve spacím vlaku jsou poměrně dávné – naposledy v roce 2003 z polské Varšavy do litevského Vilniusu. Jednalo se o cestu do Pobaltí – viz cestopis, který si také můžete přečíst. Ano, vzpomínám na cestu do Pobaltí, která na mě udělala velký dojem, oproti tehdejším předchozím zvyklostem jsem necestoval sám, tehdy jsem si našel parťáka na cestu. Pro zbytek rodiny je toto cestování premiéra.

   Na nebi jsou červánky, dlouhý vlak stojí na nástupišti pražského hlavního nádraží. Veze jej Banán ř. 151 Českých drah. Ještě je čas před odjezdem, můj mladší synek Štěpán jde okouknout a vyfotit lokomotivu. Vlak veze jednak skupinu vozů do Polska (přes Krakow, kam jedeme my), do Varšavy, a pak skupinu do slovenského Humenného včetně automobilů na Slovensko.

   Nastupujeme do lůžkového vozu. Pro neznalé, každý lůžkový či lehátkový vůz má svého průvodce či stevarda, který se o vůz stará. Při nástupu vybere jízdenky od cestujících. Jedeme nejluxusnějším lůžkovým vozem ČD. Před cca 10 lety dráhy tyto vozy nakoupily s tím, že s nimi budou jezdit na západ (do Německa, Belgie, Nizozemska či dál), ale jak Německé dráhy zrušily či výrazně omezily noční spoje, tyto luxusní vozy jezdí tak do Polska či Maďarska.

   Odevzdáváme stevardovi vytisklou jízdenku z e-shopu. Budeme ji pak potřebovat ještě na další zítřejší cestu z Krakowa so Przemyslu. Zabydlujeme se v kupé a seznamujeme se s vymoženostmi tohoto vozu. Hanka s klukama má samostatné kupé pro 3 lidi, já spím ve vedlejším kupé dole na posteli s cizími chlapy. Nade mnou uprostřed spí nějaký mladý Slovák či Polák a úplně nahoře skoro už u stropu nějaký zmatený Ind. Stejně většina cestujících v tomto voze jsou cizinci.  

   Tento vagón je protkán nejrůznějšími vymoženostmi moderní techniky. Ve voze je klimatizace, je zde spousta hejbátek, regulovátek, ale klimatizace nestíhá. Vlak se rozjíždí. Dá se však vyklopit okénko a tak se dá  větrat. Jsou zde koberce, některá kupé jsou luxusní a mají sprchu. Jinak sprcha je také na společném WC. Nejsem si však jist, že by nyní někdo blokoval WC kvůli sprchování. Před WC je nyní řada, každý před zalehnutím si chce ulevit.

   Mezitím jsme uložili naše objemná zavazadla, Hanka se vydrápala ne nejvyšší postel u stropu. Je zde žebřík a zábrana proti spadnutí. Každé kupé má skříň s umyvadlem a ručníky,  papírovámi pantoflemi a hygienickým balíčkem. Stevard prochází kupé a dává cestujícím instrukce, jak se lůžkové kupé má používat.

   Můj mladší synek Štěpán prohlásil, že tento vagón je nejblbější, jakým kdy cestoval. Je stále vedro, ukládáme se ke spánku. Přeji dobrou noc zbytku rodiny. Vlak opouští noční Prahu a jedeme na východ- vstříc novým zážitkům a očekáváním. Snažím se co nejrychleji usnout, ale neúspěšně. Ne, že by „postel“ nebyla pohodlná, ale prostě to nejde. Ten samý problém jsem měl při služebních cestách dálkovými lety do Asie, kdy cestou tam jsem skoro neusnul, byl jsem pak několik dnů unavený. Zpáteční cestou jsem spal dobře. Jestli je to stresem, nejistotou, co na cestě čeká, co nevyjde, co si člověk zapomněl zabalit, možná… Se svými spolucestujícími se nebavíme, všichni máme stejný cíl, co nejrychleji usnout a odpočinout si.

   Jo, ještě poznámka, postele jsou již povlečené. Zde si je nemusíte povlíkat sami (ani pak svlíkat). 

   Vlak jede klidně, v Bohumíně dlouho stojí. Odpojují se skupiny vozů vlaku a naopak se připojují vozy, které přijely vlakem z Břeclavi – skupina z Vídně a Budapešti. Uzly Břeclav a Bohumín jsou tak významnými stanicemi pro rozřazení nočních vlaků z celé střední Evropy. Tím, že je EU a Schengenský prostor, neprobíhá hraniční kontrola cestou do Polska, můžete klidně spát. Až na polském území jsem usnul.

A máme další den- pátek 5. července. Polsko.  

U nás v ČR státní svátek, v Polsku normální pracovní den. Probouzí mě světlo venku a pomalá jízda vlaku s klapáním. Tato trať v Polsku je hodně rozbitá. I když je to hlavní trať – dvoukolejná elektrizovaná, jsou zde dlouhé úseky, kde se jede jen 30 km/h. Mezitím v kupéčkách začíná pípat buzení – tlačítka nad postelí se rozblikají a musíte je vypnout. Stevard nastavil buzení centrálně na hodinu před příjezdem.  

   Protahuji se, venku je předměstí Slezské průmyslové aglomerace a podhůří hor Tater a Beskyd v pozadí. Protahujeme se všichni a pomalu vstáváme. Hanka toho taky jako já moc nenaspala, kluci jsou na tom lépe. Stevard klepe na dveře a s překvapením kromě kávy či čaje, což si u něj mohl každý zvolit večer, přináší také snídaňový balíček. O placení se nikde nic neříká. Na chodbě visí ceníky občerstvení a hygienických potřeb, jak se pak ukazuje, snídaně je zdarma, stejně tak hygienické potřeby si každý může odnést. S tou snídaní je to velice příjemné, vydatně se najíme, nebudeme muset v Krakově na nádraží snídani řešit. Spolu se snídaní stevard vrací naše jízdenky.

   Již se mi nedaří usnout, mašina stále houká, jsou zde pracovní místa, vlak často stojí u návěstidel. Vlak je dlouhý- má 14 vozů a pomalu se rozjíždí. Veze nás polská mašina Taurus – tady se mu říká Husarz. Pomalu vjíždíme do velkoměsta. Vlak má přijet do Krakova v 6:30, ale budeme mít zpoždění. Vládne zde čirý stavební ruch, tratě jsou rozkopané. Web Polských drah na toto předem upozorňoval, zvláště pak, kdy náš pokračující vlak dále do Przymyslu podle Poláků dlouho „neexistoval“, jede se podle výlukových jízdních řádů. Balíme věci, oblékáme se a rozhlížíme se. Vlak přijíždí na nově rekonstruované nádraží Krakow Glowny. Jsou zde především dálkové vlaky z nejrůznějších koutů Polska. Kvůli stavebním pracím je mnoho regionálních vlaků nahrazeno autobusy. Vysedáme, Štěpán jde opět ještě omknout a vyfotit mašinu. Polský Taurus se přece jen tak nevidí. Z našeho vagónu všichni vystupují, do Varšavy tak pojede prázdný.

   Návazný dálkový vlak do Przemyslu má jet do hodiny, procházíme se po nádraží, které je moderní a leží v několika patrech. Hanka kupuje nějaké sladké pečivo. Nechceme dělat velké zásoby jídla, nemá to tady smysl.

   Procházka po ranním Krakově by neměla smysl, vlak má jet brzy.  Jdeme na nástupiště, kde se mezitím hromadí lidé. Jsou zde moderní nízkopodlažní elektrické jednotky (obdoba českých Panterů, od polských výrobců), vidíme také polský rychlovlak, podobný našemu Pendolinu, avšak bez naklápění. Čas odjezdu se blíží, ale náš vlak jaksi nepřijíždí. Ale i jiné vlaky mají zpoždění. Nervozita u Hanky i kluků stoupá, na nástupišti je stále více cestujících, místenky nemáme. Podle Webu polských drah má být tento vlak málo obsazený – je to užitečný nástroj- ukazuje vám, jak bývá který vlak obvykle vytížen a zda je vhodné si zakoupit rezervaci. Jinak spousta dálkových vlaků v Polsku je povinně místenkových.

   Uklidňuji zbytek rodiny, že z tohoto nástupiště má jet více vlaků. Konečně přijíždí ten náš, je opět dlouhý a v čele je co jiného než lokomotiva EP09. Je to nejběžnější elektrická lokomotiva pro dálkové vlaky, „umí“ jet až 160 km/h. Vlak je nakonec poloprázdný, v pohodě usedáme do kupé a stejně pomalým tempem opouštíme Krakow na východ. Jsou zde paneláková sídliště, hypermarkety, průmysl, jako u nás. Kvůli výluce tento vlak objíždí celé okolí Krakowa oklikou. Cesta do Przymyslu má trvat 3 a půl hodiny. Čím se více vzdalujeme Krakowu, tím klesá osídlení, přibývá kopečků, lesíků a krajiny, připomínající poslední části filmu o vojáku Švejkovi. Vlak jede přes města Tarnow, Rzeszow (toto je údajně krásné historické město), pak město Przeworsk, kde je klášter. Nejen tam potkáváme na nádražích i ve vlaku jeptišky. S Hankou se snažíme cestou usnout, a dospat tak deficit z nočního vlaku, ale nejde to. Jo, průvodčí naši jízdenku z e-shopu Českých drah, označenou z nočního vlaku,  v pohodě uznává a děkuje nám. Vlak jede až 160 km/h, jsou zde ale i dlouhé úseky, kde se jede jen 40. Cestou potkáváme polské mašiny jako „Jezevčík“ – dvoudílná elektrická nákladní lokomotiva, „Sergeje“ soukromých dopravců, stejně tak „Čměláky“ a „Šestikoláky“, prodané do Polska tehdy od Českých drah. V regionální dopravě dominují již výše zmíněné moderní elektrické jednotky. Viděli jsme také staré „Dřevolíno“ – jednotky EN57- ve stylu našich „Žabotlamů“, byly však jen odstavené. pozn.- Dřevolíno = že uvnitř jsou dřevěné sedačky a linoleum. Touto polskou legendou jsem zatím nejel.

   Konečně Przemysl. Při cestě na Ukrajinu doporučuji se zde zastavit, už i kvůli aklimatizaci na kulturní změnu (aby váš příjezd na Ukrajinu nebyl takový extrém). Przemysl leží jen 30 km od hranic s Ukrajinou a 70km od Lvova. Jsme v Haliči – v minulosti součástí Rakouska- Uherska. Těšíme se na Švejka. Vlak končí na hlavním osobním nádraží v Przemyslu, vystupujeme s kufry a prohlížíme si nádraží. Z Ukrajiny sem vede širokorozchodná kolej a zajíždějí sem ukrajinské vlaky bez nutnosti měnit podvozky. O tom ale zítra. V honosné, ale celkem malé na tu slávu nádražní hale v malém infocentru si bereme mapku a pár prospektů. Jsme přímo v centru města. Cíl je jasný, ubytovat se. Přes portál Booking.com máme rezervované ubytování na 1 noc v apartmánu nedaleko odtud, oficiálně je příjezd (check-in) až od 14:00, ale po komunikaci s majitelkou před několika dny mi sdělila, že není problém, pokud přijedeme dříve, máme ji prý z nádraží zavolat a klidně pro nás přijede. Chceme však přijít pěšky, není to daleko, a cestou se stavujeme ve zdejším obchodním řetězci Biedronka (Beruška) – takový polský Penny Market. Známe jej z loňské dovolené na polské straně Orlických hor. Manželka a kluci jdou nakoupit, já se zavazadly čekám venku a píšu majitelce ubytování SMS: Ta mi obratem volá zpět. Říká, že nás musí ubytovat z provozních důvodů jinde a že pro nás do 2 minut přijede autem. Dobrá. Přijíždí něco jako dodávka s příjemnou mladou paní. Nakládáme kufry, usazujeme se a auto je elektromobil. Vlastně tímto autem jedeme poprvé. Říká, že původní apartmán museli z důvodu vodovodní havárie rekonstruovat a že nás ubytuje v bytě jinde. Budeme to tak alespoň mít blíže do centra a všude, kam potřebujeme. Cestou nám ukazuje město. Padne řeč i na Švejka – prý je zde velice populární. V podstatě více než u nás v ČR. Kluci, ačkoliv mají za sebou 4. a 6. třídu – o Švejkovi vlastně slyšeli až od nás. Přejíždíme na druhý břeh řeky San, která město rozděluje. Spíše než k Váhu či Hronu by se dala přirovnat k Ohří v Lounech či Žatci. I když přitéká z hor – oblastí, která by neměla být zasažena průmyslem, je San silně znečištěn.

   Přijíždíme ke starší zástavbě, byt je ve 3. patře, výtah zde není, vynášíme kufry. Majitelka se omlouvá za situaci, a je velice ochotná a příjemná. Ještě na poslední chvíli povléká postele, do bytu přicházejí řemeslníci, kteří musí opravit záchod. Domlouváme se, že si zde necháme kufry, zajdeme zatím si prohlédnout město a že jak pak ona věci vybaví, nechá nám klíč od bytu  pod rohožkou.

   Jdeme se tedy projít do města. Przemysl má 65 tisíc obyvatel a prostředí se dá přirovnat k českému městu, které je daleko od Prahy v pohraničí, takový větší Litvínov či Broumov či Jeseník, ale s krásným historickým jádrem. Leží na rozhraní podhůří Karpat, které pak přechází v nekonečnou rovinu, sahající na Ukrajinu nebo k Baltskému moři. Na úbočí kopců jsou sídliště. Přecházíme řeku San a je teplo na koupání. Zde se však řeka na tento účel nehodí. Má málo vody, sucho je podle vyprahlé vegetace (seschlá tráva, žloutnoucí listí, prachová půda) patrné i zde, voda v řece je špinavá. Přicházíme na hlavní náměstí, kde už z dálky vidíme sochu dobrého vojáka Švejka, na kterou jsme se tak těšili. U něj sedí i socha psa. Fotíme se u sochy, ve městě bude probíhat festival – Švejkovské slavnosti, připravuje se zde pódium a stánky. Vidíme zde i českou vlajku a jsme hrdí, že Švejk až tak daleko od nás zanechal českou stopu. Vypravím klukům o Švejkovi, co byl vlastně zač. Procházíme se uličkami centra města, hledáme nějaké stravování. Nakonec zajdeme so jednoho bistra, kde mají jednak kebaby, ale také plněné těstoviny – „pelměni“ – specialita zemí býv. SSSR. Tady je ale mají dost mastné, asi na polský způsob. Jdeme se podívat do podzemí pod náměstím, kde jsou jednak vykopávky a jednak pojednání o obranném systému okolo města – je zde propracovaný pevnostní systém, vybudovaný před 1. světovou válkou. Když vycházíme z podzemí, spouští se liják. Lidé jsou deštěm nadšení, po dlouhém suchém a teplém období (jako u nás) jej vítají. Uchylujeme se pod střechu postaveného pódia. Je to jen přeháňka, byť vydatná, alespoň se ochladí na příjemnou teplotu. Ještě si jdeme prohlédnout několik kostelů, jsou velice honosné s výzdobou. Poláci si na kostely a vůbec náboženství potrpí – v každém městě je socha papeže Jana Pavla II., jmenují se po něm hlavní ulice, náměstí. Je již pozdní odpoledne, turistické zajímavosti jsou již zavřené, odkládáme je na zítřek.   

   Pomalu se vracíme uličkami města do ubytování. Klíč pod rohožkou nacházíme v pohodě. V bytě uklizeno, postele povlečené, záchod opraven, na stole je psaný vzkaz od majitelky s omluvou a jako kompenzace 2 čokolády. To je milé.

   Já jsem celkem unaven po neprospalé noci, jdu si na chvíli zdřímnout. Probouzím se až za šera. Manželka s dětmi mezitím byli zase venku projít se po dalším okolí a dát si v obchodě nějaké jídlo, ale opět pršelo a trochu zmokli. Již ale neprší. Najednou jsem svěží, únava ze dne je pryč. Beru si tedy jen kabelku s foťákem a prozměnu vyrážím ven já. Město se pomalu ubírá ke spánku, po dešti jsou všude kaluže a je příjemně. Jsou zde jak paneláky, tak rodinné domky. Pokouším na nalézt Geokeše, ale marně, vlastně jsme nyní v Przemyšlu nenašli žádnou kešku. Jdu po pěší lávce přes řeku San, již je skoro tma, domníval jsem se, že mosty budou krásně nasvíceny, že bych udělal noční fotky, ale omyl. Nic takového. Jdu se tedy podívat k nedalekému betonovému bunkru pevnostního opevnění. Trochu jsem však podcenil oblečení, mám jen tričko a kraťasy a u řeky je docela chladno. Vlastně po několika týdnech je mi chladno- po období veder a sucha. Snad mě tady nikdo nepřepadne, u břehů řeky posedavá mládež, popíjí asi alkohol, před sebou mají letní víkend. Po skoro noční procházce ulehám opět a snadno opět usínám.

  Je další den- sobota 6. července. Z Polska na Ukrajinu.

Spalo se velice dobře, není zde hluk, byt má velkou terasu s výhledem na sídliště a taky na železniční trať. Dáváme si snídani z jídla nakoupeného včera v Biedronce, balíme věci. Vlak odjíždí po 13. hodině, ubytování máme opustit ve 12, takže dopoledne ještě si chceme projít další zajímavosti. Jdeme k muzeu pevnostního opevnění, které by děcky mělo podle prospektů bavit, a ejhle, je zamčeno, nikde nikdo. Snažíme se bouchat, zvonit, ale nic. Okolní místní lidé jen krčí rameny. Možná otevírací doba má znamenat, že má být otevřeno jen v pracovní dny. No nic, odcházíme díl. Jdeme do kopce, kde je otevřená věž se zvonicí -  vstup dokonce zdarma, manželka se jde podívat do vedlejší katedrály. Ve zvonici mají obrovské zvony, ovládané elektronicky, stoupáme vysoko po schodišti, u vrcholu věže jsou hodiny a přes okna u nich výhled na celé město a okolí. Ještě stoupáme dál do kopce, kde je Kaziměřský zámek, je to ale hrad. Je možno si jej prohlédnout individuálně bez průvodce. Maní zde i podzemí s hladomornou a mučírnou, což kluky zaujme. Z věží zámku či hradu je pak opět kruhový výhled na okolí.

   Dnes již není vedro, je příjemných 25 stupňů. Jdeme přes náměstí, kde již probíhají Švejkovské slavnosti, jsou zde lidé v dobových oblečeních z 1. světové války, zpívají písně o rukování na vojnu. Je zde i jedna z dominant Przemyslu – fontána s divokým prasetem, která se klukům hodně líbí. Hážou drobné polské mince nicotné hodnoty do kašny.

   Jdeme si pro naše bágly do „bytu“, zamykáme, klíč opět dáváme pod rohožku a přesouváme se pěšky (je to kousek, necelý kilometr) na nádraží. Manželka s dětma jdou koupit jídlo na cestu a zbytek dne, zároveň utrácejí poslední polské Zloté. Okolo jsou také tržnice , pro Polsko typické. Na rozdíl od těch našich tam neprodávají Vietnamci své především  oblečení. V Polsku se prodává na trzích cokoliv- od dílů na auta, elektroniku,  přes čerstvé potraviny (z chladících boxů přímo z aut) i nářadí.

   Vedle vlakového nádraží je i autobusák, jsou zde i minibusy či dodávky, které nabízejí svezení na ukrajinskou hranici. Potom pěšky přejdete přes hraniční kontrolu a na ukrajinské straně nastoupíte do podobného dopravního prostředku. Toto je nejlevnější způsob cesty na Ukrajinu, pro náš účel s rodinou ale poněkud nekomfortní.

   Na zadním nástupišti v Przemyslu (nejdále od nádražní budovy), kde jsou širokorozchodné koleje, jíž stojí náš vlak – 9 vozová ukrajinská elektrická jednotka od výrobce Hyundai typu HRCS2. Tato nástupiště leží na opačné straně nádraží, než ty vnitrostátní. Jsou ohraničená vysokými mřížemi. Někdy zřejmě hraniční kontroly probíhaly už zde. Je tady plno lidí s objemnými zavazadly.

   Z Przemyslu jezdí na Ukrajinu 2 krát za den tyto „denní“ vlaky, jedou přes Lvov až do Kyjeva. Dále jezdí tudy noční přímý pár vlaků Kyjev- Lvov- Krakow, jenže jezdí sezónně a jízdenky na něj nelze (prozatím) koupit přes e-shop, jedině v mezinárodních pokladnách v Polsku či Ukrajině. Původně jsem také uvažoval o použití tohoto vlaku pro návrat. Avšak – vlak čeká ve Lvovu 3 hodiny, další 3 hodiny zdržení jsou při výměně podvozků. Toto i s překročením hranice probíhá přes noc, takže nic nevidíte, ale taky se ani pořádně nevyspíte. Dále- pro železniční zájemce, jezdí ještě noční lůžkový vlak jinudy – z Kyjeva do Varšavy, za podobných podmínek.

   Nástup do vlaku probíhá tak, že u dveří vozu na nástupišti stojí průvodčí a kontrolují jízdenky. Pro ty e-shopové (kterých je většina) skenují kódy. Tato jednotka je nová a na ukrajinské poměry luxusní. Rozchod kolejí je sice jen o bezmála 10 cm širší než u nás, ale vůz je širší podstatně více. Jsou zde jen velkoprostorové oddíly s uspořádáním sedadel 2 + 3 (ve 2. třídě). Pro zavazadla jsou zde regály, u stropů jsou LCD obrazovky, kde běží reklamy a údaje o jízdě vlaku. Nastává doba objezdu, ale vlak nejede. U předního vnitrostátního nástupiště brzdí rychlík od Krakowa. Zřejmě je zpožděný a čekáme na něj jako přípoj. Postupně přicházejí další cestující. Neběží, nespěchají, zřejmě ví, jak to tady chodí. Podle hovorů cestující vlaku tvoří hlavně Poláci a Ukrajinci (není překvapující).

   Konečně jedeme, okolo hydraulických zvedáků na výměny podvozků osobních vagónů. Kdysi za socialismu bylo přímých vlaků ze států SSSR do střední Evropy podstatně více. Vlak zrychluje až na celých 40 km/h. Tato širokorozchodná trať je hodně rozbitá a Poláci zjevně nemají důvod ji opravit. Blížíme se ke hranici a začínají překladiště na široký rozchod.

   Vypadá to tady jako v obdobné přechodové stanici Čierna nad Tisou na Slovensku. Jsou zde splítky kolejí normálního (našeho) a širokého (sovětského) rozchodu. U některých vozů se mění jen podvozky, u jiných komodit (železná ruda, uhlí, štěrk) se jedny vozy vysypávají a substráty se pak plní do vozů s jiným rozchodem. Kontejnery se přešoupnou na jiný vůz. Rozdílný rozchod komplikuje zahraniční obchod i cesty lidí. Jeho zavedení prosadil tehdejší ruský car z obavy o napadení země nepřáteli ze západu. Aby překládka vojenské techniky umožnila čas na přípravu před bojem a zpomalila nepřítele. V praxi však v historii žádná vojska nenapadla Rusko (ani tehdejší Sovětský Svaz) po železnici. Dnes se řeší, jak náš normální rozchod dostat dále na východ (ze Slovenska vede normální kolej do ukrajinského Mukačeva, odtud z Przemyslu vede kousek na ukrajinské území také naše kolej). Dále „široká“ kolej vede do Košic do areálu Východoslovenských železáren – byla za socialismu vybudovaná pro přepravu železné rudy ze SSSR. A stejně tak do Polska do katowického průmyslového revíru vede obdobná širokorozchodná trať. Již několik let se plánuje její prodloužení až do Ostravy a té z Košic až do Vídně, jsem však spíše skeptický. Středoevropské země moc železnici nepodporují, alespoň v důsledcích. Překladiště zde na polsko-ukrajinské hranici má už své za sebou – je to tu poněkud předimenzované -  některé koleje zarůstají travou, jiné úplně vytrhané. Kolejiště zbarvené do oranžova napovídá, že se zde přepravuje hlavně železná ruda. Vidíme zde již typické „sovětské“ nákladní vozy, jsou obrovské oproti těm našim a vyšší. Mají zde vyšší nápravové hmotnosti a pevnější kolejnice. Ještě na polském území náš vlak zastavuje po plíživé cestě mezi nákladními vagóny.

   Nastupují polští pohraniční policisté a kontrolují pasy cestujících, stejně tak skříně vozů a všechna místa, kde by se dalo cokoliv pašovat. Také se ve vlaku objevuje služební pes. Manželka se diví, proč ti polští celníci nemohli jet ve vlaku už z toho Przemyslu. Mě to nepřekvapuje. Máme nové cestovní pasy s biometickými čipy, tak naše kontrola probíhá rychle. Po nudném čekání se vlak dává do pohybu a opět hlemýždím tempem se dostává konečně na ukrajinskou stranu. Jsou zde ploty, ostnaté dráty, strážní věže, kamery, LED reflektory, které prosvítí náš vlak i nyní za dne. Zastavujeme mezi jinými nákladnímu vozy. Vlakem procházejí tentokrát ukrajinské bezpečnostní složky. Jsou to vesměs mladé ženy v maskáčových kalhotách a tričcích, za opaskem mají pistoli a pouta. Zatím pasy nekontrolují. Po asi půlhodinovém čekání se vlak náhle dává do pohybu – což překvapuje. Zřejmě pasová kontrola bude probíhat za jízdy do Lvova.

   Míjíme další a další překladiště a v dáli vidíme malé vesnice s rozpadlými baráky, zato s velkými chrámy se zlatě zářícími věžemi. Krajina je rovná a terén připomíná spíše bažinu. Je zde skoro pustina, větším významnějším sídlem je až Lvov. Asi 5 km vede normální naše kolej na překladiště, kde stojí hodně kamionů a překládá se náklad z nebo do železničních vozů. Jde vidět, že i přes tyto komplikace má železniční přeprava z a do EU na východ smysl. Od roku 2020 mají naši železniční dopravci Regiojet a Leo Express ambice jezdit do těchto končin svými přímými vlaky z ČR, což dává smysl. Je zde velký potenciál přepravy Ukrajinců do střední Evropy, vždyť kolik jich dnes jezdí v nejrůznějších autobusových linkách či v dodávkách. Jsem zvědav, pokud se to těmto dopravcům podaří, jak vyřeší návaznou dopravu z této „pustiny“ někam dál, kam to dává smysl. Zřejmě smluvním BUS dopravcem či spoluprací s Ukrajinskými železnicemi.

   Vidíme zde typické lokomotivy z dob SSSR – československé Čmeláky (šestinápravové posunovací lokomotivy) i velké zdvojené elektrické lokomotivy SSSR typu Vladimir – podle označení VL… No a taky zdvojené Sergeje. Pro neznalé, v býv. SSSR mají nejen jiný rozchod, ale i jiné spojovací zařízení mezi vagóny – spřáhlo. Díky tomu mohou mít těžší a tedy i delší vlaky.

   Náš vlak nabírá na rychlosti. Zatímco na polské straně se rychlost pohybovala  mezi 10-60 km/h, tady se frčí i 120 km/h a svršek je výrazně lepší. Všude stále lesy, pole, bažiny, malé vesnice s domy, kde část střechy je z tašek, část z plechu a část přikrytá fólií. V obcích jsou štěrkové cesty. I sem zajíždějí příměstské elektrické vlaky ze Lvova. Zdá se nám divné, že by nás Ukrajinci nechtěli zkontrolovat, nakonec však přece jen přicházejí pohraniční policistky a kontrolují naše pasy jejich čtečkami. Na nic se nás neptají, jen dávají razítka. Jsme tedy vpouštěni na Ukrajinu.

   Z Przemyslu do Lvova je to 70 km, vlak toto jede 2 hodiny. K tomu jsme ještě ztratili 1 hodinu časovým posunem. Tu ale při návratu získáme zpět. Jsme v jiném časovém posunu, automaticky se ale dokázal nastavit jen můj telefon. U ostatních členů rodiny je musí k tomu „přinutit“ několika restarty a pokusy o změnu nastavení. Ukrajinská elektrická jednotka je moderní, max. rychlost je 160 km/h. Je v ní také bufetový oddíl. U sedadel jsou prospekty s nabídkou jídel, ceny na ukrajinské poměry jsou vyšší. Ani moc cestujících si nic z nabídky neobjednává. Překvapuje mě, že stevardi (a že je jich tu dost, na každý vůz jeden) nic z jídel aktivně nenabízejí, ani při hlášení vlakového rozhlasu se nezmiňuje nabídka jídel. Manželka si pomalu zvyká na nápisy v azbuce, tady si moc nepočte. Já si azbuku opět po delší době připomínám, ale ta ukrajinská je trochu jiná než ruská.

   Už bychom se měli blížit ke Lvovu, ale pořád je okolo pustina, očekávám, že dlouho pojedeme předměstími velkoměsta. Najednou se většina lidí začne zvedat, balit věci, rozhlas říká, že jsme tady. Vlak pokračuje ještě 6 hodin do Kyjeva, ale připadá nám, že většina cestujících končí ve Lvově. Přijeli jsme do Lvova ze strany, kde z tratě moc paneláků a předměstí nebylo vidět. Najednou jsou okolo vysoké domy, seřaďovací nádraží, vidím kontejnery ČD Cargo. Vystupujeme z vlaku a jsme rázem v úplně jiném světě, než jsme u nás ve střední Evropě zvyklí. Na nástupišti jsou davy lidí. Hlídáme se, abychom se neztratili a snažíme se najít východ z nádraží. Rozhlas hlásí v jazyce, který mi trochu připomíná ruštinu ze školy. Hlavní nádraží ve Lvově je historické. Mají zde také hotel (běžné v býv. SSSR, kdy cestující z dálkových vlaků, jedoucí přes více časových pásem, mohli dospat, v hotelu bylo možno strávit jen několik hodin), úschovnu zavazadel s regály (u nás jsou již jen automatické skříňky), velké čekárny, spousta pokladen. Z nástupiště musíme s kufry sejít po schodech, rampu pro kočárky či vozíčkáře či výtah byste marně hledali. Při odjezdu ze Lvova jsme pak objevili jedno schodiště, kde byly alespoň nájezdy pro naše kufry na kolečkách. No a všude davy lidí. Toto nádraží slouží pro dálkovou dopravu. Příměstské nádraží pro regionální vlaky je vedle. Je zde v nádražní hale infocentrum, malé okénko, kde mi ochotná paní dává mapu města v ukrajinštině.  

 Je to 4. hodině odpolední. Vycházíme z nádražní budovy ven. Před ní je ale nečekaně staveniště. Vše rozkopáno. Tramvajová trať s obratištěm i autobusová nástupiště nyní neexistují. Takže linkové vedení neplatí. Ale nastudoval jsem, že když od nádraží půjdeme ještě 400m do centra města, jezdí odtud autobus č. 49 k našemu hotelu. Avšak chůze rozbitou dlažbou a přes staveniště dává zabrat. Některé autobusy, dodávky, taxíky či normální osobní  auta přes hrboly, výmoly a díry přijíždějí až před nádraží přes toto staveniště. Dopravní provoz je zde spontální. Taxikáři nám nabízejí svezení, odmítáme. Také se rozhlížíme po směnárně, jelikož potřebuji nakoupit místní měnu – Ukrajinskou Hřivnu (UAH). U nádraží je směnáren dost, ale kurzy se mi nějak nelíbí, no, zkusíme ještě jít dál. Jsou zde občerstvení, předprodejní kanceláře autobusových dopravců, cestovní kanceláře.

   Další zajímavost – pouliční prodavači. Tady nemají žádné stánky. Prostě na deku, nebo na noviny či fólii, nebo rovnou na chodník či trávu (ta je ale spálená) rozloží své zboží. Spíše než obchodníci to jsou ale lidé, kteří rozprodávají své starožitnosti z bytu, použité elektrospotřebiče, úrodu ze zahrádky či knihy.

   Konečně jsme u hlavní ulice, kde jezdí tramvaje, trolejbusy, spousta autobusů, dále maršrutky (mikrobusy, resp. sdílená taxi, rozšířená v býv. SSSR), a další vozidla různého věku. Silnice okolo rozbité, tramvajové koleje taky. Nacházím směnárnu, zde je již kurz výhodnější. Ona směnárna je vlastně obchod se psím žrádlem, ale mají tady budku, kde mění peníze. Dávám EURa (je to nejvýhodnější) a říkám, že chci pokud možno menší bankovky. Dostávám přes 2800,- UAH ve stovkových bankovkách a nějaké drobnější. Kamarád v ČR mě předtím vybavil 40 bankovkami po 5,- UAH, které měl a potřeboval udat. Ty se budou náramně hodit – právě při placení v MHD či na WC. Zdejší měna se velice dobře přepočítává, 1 Hřivna je necelá 1,- Kč (přesně 0,86 až 0,89).

   Tak výměna peněz by byla. Teď ještě najít ten správný autobus. Zastávek potřebným směrem je zde několik, jízdní řády byste tady hledali marně. Manželka se směje a je nadšená, když vidí zdejší dopravní provoz. Po ulicích s dlažebními kostkami vlastně se pohybuje rychlostí max. 20 km/h souvislá kolona nejrůznějších vozidel, když chcete se napojit z vedlejší ulice, pustí vás. Podle předchozích údajů z Internetu a z mobilní aplikace má jezdit náš  autobus 49 každých  13 minut, ale již tady stojíme déle. Nakonec však přece jen přijíždí. Jízdné v autobusech je 7,- UAH a platí se řidiči při nástupu předními dveřmi. Pokud máte předplatní jízdenku, ukážete mu ji. Ptám se, jestli dostanu nějakou jízdenku, řidič jen mávne rukou. V tramvajích a trolejbusech je to jiné, jízdné stojí 5,- UAH, nastupovat můžete kterýmikoliv dveřmi, jízdenku si koupíte u řidiče (pokud nemáte předplatní kartu) a jízdenku si musíte proděravět v mechanickém označovači. Zdejším hustým provozem po rozbitých ulicích po 20 minutách dojedeme do čtvrti, kde je náš hotel.  Vypadá to tu jako starší sídliště. Po ulicích, které jsou prostě všude rozbité, vidíme staré Žigulíky (musí jím být přes 40 let), Moskviče, Volhu, vedle nich moderní západní vozy jako Audi a BMW. Rozbité jsou zde také chodníky. K hotelu je to nějakých 300 metrů, v pohodě jej nacházíme. Hotel Etna je vedle ruin zřejmě bývalého průmyslového závodu, dvůr má společný s autoservisem.

   Musíme vyjít s kufry do výšky 3. patra, tam je recepce, tam se přihlásíme, za ubytování platím v pohodě kartou. Následně jdeme po chodbě na další schodiště, kde jdeme zase o  1 patro dolů. Výtah zde není. Je zde i druhý východ přímo ven na dvůr, ten se ale nepožívá. Je potřeba chodit takto přes recepci. Výhled z pokoje stojí za to. Na naši stranu je hřbitov, ale silně zarostlý vegetací a před oknem zástěna, zřejmě z diskrétních důvodů. Výhled si tedy neužijeme, což však nevadí, naopak v létě výhoda, že sem nesvítí slunce, je zde stín a chládek lesa a klid. Vybavení pokoje ujde, je adekvátní k ceně. Zatím ani moc nevybalujeme. Ještě chceme vyrazit do centra města, je kolem 5. hodiny v podvečer, venku krásně, není vedro.

   Vyrážíme tedy na první obchůzku po městě. Ptáme se na recepci po nějakých prospektech a tištěných průvodcích, nic takového zde nemají. U tramvajové zastávky je supermarket, kde kupujeme nějaké jídlo. Pak se tramvají přesouváme do centra. Jízda je velký zážitek. Pokud do tramvaje nastoupíte, máte strach, zda to na rozbitých kolejích nevykolejí, nebo zda se tramvaj nerozpadne. V každé tramvaji je však bezplatná WiFi, pro místní obyvatele mají moderní technologie – někteří cestující snímají chytrým mobilem kód v tramvaji, je to jakási elektronická forma jízdného. Rychlost tramvaje se pohybuje kolem 10 km/h. Auta na tom nejsou lépe, po rozbitých ulicích lze jet kolem 20 km/h, ještě k tomu jsou zácpy. Někdy byste udělali lépe, kdybyste vystoupili a šli pěšky. Ale i chodníky jsou rozbité, tady si nevyberete. Ale není kam spěchat, tady čas plyne jinak.

   Přijíždíme do centra města. Tady ulice ani koleje nejsou tam rozbité, tady se dá jet rychleji, ale stejně, jako všude v centru i na periferiích Lvova, zde jsou dlažební kostky. Vysedáme z tramvaje a procházíme se ulicemi. Nacházíme tržiště a náhodou místní občerstvení. Chceme ochutnat místní jídla. Je zde několik okének, kde prodávají pirohy (plněné pečivo), šašlik (ražniči, někdy spíše jen opečené maso na špejli). Venku je terasa, kde se však kouří. My jdeme dovnitř do takového bufetu ve stylu 80. let a je tam pult, kde paní vydává teplá jídla. Zkouším si dát polévku ukrajinský boršč (mají jen v několika modifikacích- bez masa, s hovězím masem, s párkem, se smetanou, bez), manželka s dětmi si dávají různá masa – rybí řízek, karbanátek  s bramborami a pelmeni -  plněné těstoviny. Je to velice levné a poznáváte atmosféru s místními lidmi. Paní také rozlévá vodku do plastových kelímků – to si dávají zdejší  muži.

   Docela se najíme a pokračujeme dále ulicemi centra až k hlavnímu náměstí. Co budova, to architektonický skvost. Mají zde také arménský kostel, kam nahlížíme. Vzdáleně to zde připomíná pražské Staré Město. Některé domy jsou opravené, některé však zjevně opuštěné. Je zde hodně obchodů s luxusním zbožím – oblečení a také prodejny Apple. Zajímavostí je dům s balkónem, kde mladý rocker hraje na kytaru a zpívá, pod ním hlouček lidí a člověk, který je obchází s kloboukem. Jsou zde také luxusní restaurace pro vyšší třídu. Hledáme infocentrum, které by mělo být zde na náměstí u budovy radnice. To je již bohužel zavřené. Nevadí, stejně do těchto míst půjdeme i zítra. Je možnost jít se podívat na věž, odkud by měl být daleký výhled. Vcházíme do budovy radnice, pak asi 3 patra výtahem. Dále je budka s okénkem, kde se kupují vstupenky a prudké schodiště nahoru, mezi schody je záchranná síť. Manželka ani starší kluk nahoru nechtějí. S nejmladším klukem Štěpánem jdu tedy nahoru. Je to větší výška, než jsem čekal, schody dřevěné, vrzající. Ta síť dole je spíše na padající předměty od turistů. Jdeme okolo hodinového stroje a plakátů a fotkami a kresbami o historii radnice. Konečně jsme nahoře, výhled stojí za to. Bohužel mám strach z výšek, tak si nemůžu pohled dostatečně vychutnat. Je vidět, že ačkoliv je v okolí rovina, Lvov leží na kopcích a má mnoho zeleně. V centru jsou staré budovy, za kopci  pak sídliště, kam se až dá dohlédnout. Nahoře na otevřené vyhlídkové plošině je dost turistů, hlavně mladých lidí a podle řeči jsou z býv. SSSR. Děláme fotky okolí a prohlížíme si místa, kudy jsme dnes projížděli.

   Dále procházíme po uličkách a bulvárech, kde jsou fontány a monumentální sochařská díla. V parku se baví místní mládež. Jdeme k budově místního divadla, které je také jednou z dominant města. Pak nás čeká cesta zpět k hotelu. Tentokrát jedeme autobusem. V hotelovém pokoji pak vybalujeme věci, čekají nás zde 3 přenocování.

Neděle 7. července. Lvov – 2. den

Ranní snídaně se podává v místnosti, připomínající prtavě malou školní jídelnu. Ze pultíkem je paní, která nám podává talíř s pečivem, salámem a sýrem, kávu, čaj a palačinky. Ty jsou plněné sýrem – chutná to dost netypicky. Tato snídaně je celkem skromná, ale nějak se najíme. V jídelně je TV, kde dávají videoklipy ukrajinské populární hudby.

   Vyrážíme do centra. Jedeme autobusem, tentokrát na jiné místo. Policisté zde uzavírají ulice, jako kdyby se zde měl konat nějaký závod či demonstrace. Jdeme dalšími ulicemi okolo zajímavých budov, všude sochy zdejších myslitelů a památníky, podtrhující ukrajinskou samostatnost a nezávislost. V infocentru mají další mapy i nějaké prospekty, ale nabídka informací je poměrně skromná. Pohledy zde nemají. Ale slečna za pultíkem je ochotná a vyhledává mám informace na internetu. Manželka kupuje zmrzlinu a dává se do řeči s prodavačkou, ta si velice váží, že jsme podnikli dlouhou cestu až sem. Prodavačka umí jen ukrajinsky se směsicí polštiny. Ostatně Poláků je zde hodně. Jinde nám zase paní z Polska radí cestu, prý zde žije již několik let. Je zde spousta kostelů a chrámů. Probíhají zde dopolední bohoslužby, je možné nahlédnout dovnitř. Místní tím ale nejsou moc nadšeni, když se mezi věřící pletou turisté, kteří si chtějí  chrám prohlédnout. Nacházíme také další Geokešky, vlastně zde na Ukrajině jsme našli všechny, které jsme hledali. Začíná být vedro.

   Prohlížíme si velké květinové hodiny i vykopávky zbytků zdí z dávné historie u hradeb. Dámáme si svačinu a přesouváme se ke Stryjskému parku. Jedna polská paní nám radí, kterou tramvají jet a kde vystoupit. Jedeme moderní tramvají Electron, která vypadá v ulicích města jako scifi (toť výrok mého předchůdce). Je delší než starší tramvaje, má větší kapacitu a jezdí na frekventovaných linkách a po tratích, které nejsou tak rozbité. Vystupujeme ve čtvrti, kde jsou krásné honosné obrovské vily s velkými zahradami. Domy vypadají jako zámky. Avšak opadává omítka, některé mají vymlácená okna a zahrady zarůstají. Některé jsou očividně opuštěné. Stoupáme do kopce ulicí s velkými dírami v dlažbě. Před sluncem se schováváme v lesnatém porostu. Pak přicházíme do míst, kde jsou fontány, okrasná vegetace a místa k odpočinku. Jsou zde i budovy jakési fakulty vysoké školy, na docela opuštěném místě. Některé fontány a bazény s vodou (jsou obrovské) jsou ale prázdné a zdevastované. Tato místa mají také své nejlepší časy za sebou. Je zde ale dost lidí s dětmi, kteří zde tráví volno a odpočívají. Jsou to takové plíce města.

   Nedaleko houká vláček a jsme blízko úzkorozchodné pionýrské železnice. Přicházíme na nástupiště, okolo hodně dětí a kupujeme „vstupenky“ do vláčku. Podle stavu vagónů také leccos pamatují. Tyto dětské železnice se hojně stavěly v býv. SSSR nejen pro zábavu, ale i pro výchovu mladých železničářů. Jedna taková železnice je i v Košicích v Čermelském údolí a po snaze nadšenců je stále v provozu.    Vláček se rozjíždí, v rozbitých vagónech se z reproduktorů ozývá budovatelská hudba. Trať není dlouhá, jen asi 1 km a vlak jede skoro krokem. Mají zde ale i funkční železniční přejezdy. Přijíždíme na konečnou, která leží na druhém konci tohoto parku. Vedle je dřevěný chrám, před ním spousta společensky oděných lidí, koná se zde svatba.

    Na nedalekém parkovišti si prohlížím i fotím staré stavební stroje i nákladní auta KAMAZ. Přemýšlíme, kam na jídlo a náhodou u tohoto parku a „relaxační zóny“ objevujeme areál, kde je něco jako Menza – jídelna vysoké školy. Okolo spousta rodin s malými dětmi a důchodci. Zjišťujeme, že i my můžeme dovnitř a tedy si dáváme oběd. V létě, když zde nejsou studenti, to tady slouží jako jídelna – restaurace. Za velice výhodný peníz si dáváme oběd – něco ve stylu stravování ve školní jídelně, ale je to chutné a ryze ukrajinské. Mezi zdejšími lidmi jsme se dokonale zamíchali.

   Poté procházíme parkem směrem k centru města. Je vedro, jsme vděčni za stín pod stromy. Přicházíme ke skleníku, kde jsou skalky a kaktusy a vzpomínám na svého dědu – vášnivého kaktusáře. Protéká zde potok, který je upraven uměla na vodopády, kanály, splávky. Voda je čistá a příjemně se ochlazujeme. Vlastně to tu vypadá jako v ostravském Bělském lese či na Černé louce, nebo v pražském Parku oddechu a kultury Julia Fučíka. Kousek dál jsou kolotoče a atrakce. Mladšího kluka Štěpána láká velké Ruské kolo, ale jsou zde dlouhé řady lidí, což nás odrazuje. Je neděle a rodiny s dětmi zde vyrazily, tím spíše při pěkném počasí. Kolem atrakcí tedy jen procházíme.

   Mají zde v parku hodně fontán, jezírek a budovatelských soch, které si fotíme. Je již skoro večer a ještě máme v úmyslu jít se podívat na Citadelu – má ležet na kopci s výhledem na město a má být nyní opuštěná a vydaná na pospas zarůstající vegetací. Ale nepodaří se – začíná pršet a mladší Štěpán má bolavý puchýř na noze a náplasti jsme nechali v hotelu. Tramvají se přesouváme tedy do centra, abychom přestoupili na naši tramvaj k hotelu.

   Přijeli jsme opět k místu, kde jsme večeřeli předchozí den. Venku se zatáhlo s blíží se asi pořádná bouřka. Jdeme dovnitř do „bufetu“ a dáváme si tentokrát jiná jídla. Tentokrát však je za pultem jiná paní, která není tak ochotná, dává najevo, jak ji práce nebaví. Venku je nakonec prudký liják, my jsme naštěstí v suchu, liják jsme přečkali uvnitř. Po jídle čekáme na „naši“ tramvaj, ochladili se a všude v dírách a na ulicích jsou najednou potoky a jezírka vody.

   Přijeli jsme na zastávku u hotelu, pod střechou budky čekáme, až zde doprší. Ulice a chodníky připomínají jezera a potoky a po naskládaných dlaždicích z rozebraného chodníku přeskakujeme kaluže vody. Ale v pohodě, je to zábava. Alespoň se ochladilo a je konečně příjemně. Horší to mají auta, v kalužích kalné vody není vidět, jak jsou hluboké, tudíž auto občas vjede kolem do poněkud větší díry.

   Kupujeme v obchodě něco na večeři. Přestože je neděle večer, obchody mají otevřeno. Krom supermarketů je zde hodně malých pultovek, kde mají i chlaďáky se sýry i salámy. Něco jako u našich Vietnamců, zde to má ale lepší úroveň.

   Přicházíme na hotel. Pochvala paní uklízečce – vytřela, vynesla koše, ustlala postele, doplnila toaletní papír.

Pondělí 8. července – Lvov 3. den

   Ráno se probouzíme a je další den, poněkud se ochladilo. Po snídani, která je velice podobná té včerejší (rozdíl je v palačinkách, jsou s jinou přílohou), se vydáváme do centra – tentokrát do čtvrti u nádraží. Procházíme tržnicí, kde jsou jednak stánky, uskupené podle sortimentu (drogerie, domácí potřeby, trvanlivé potraviny, nápoje, textil – připomínající naše vietnamské tržnice, a jsou zde také haly pod střechou. Tam jsou pulty, kde jsou chlaďáky s čerstvými potravinami. Maso ve velkém (z jatek, pravděp. sem chodí nakupovat hostinští), salámy, sýry, ryby, ovoce, zelenina. Je zde specifický zápach, který mi připomíná Asii. My kupujeme místní pečivo, dále pirohy – plněné kapsy. Paní za pultem je přátelská, lámanou ruštinou vysvětluje, čím jsou plněné. Okolo tržnice je opět zmatené parkování a neskutečně rozbité cesty. Nakoupili jsme svačinu a jdeme o pár bloků dál, kde má být železniční muzeum této oblasti.

   Nachází se u budovy ukrajinských železnic. Je ale celkem malé, jen jeden sál, kde přátelsky nás vítá starší pán. Vstupné se zde neplatí, je ale potřeba ve vlastním jazyce napsat naše jména a odkud pocházíme. Pán nám ukazuje exponáty a vypráví o historii nejen železnice této části Ukrajiny. Jeho jazyk vůbec nepřipomíná ruštinu, spíše je to něco mezi polštinou a slovenštinou. Ve Lvově se střídaly vlivy Polska, Rakouska-Uherska i carského Ruska. Pán pan každému z nás věnuje pamětní vizitku s mechanicky vyraženým proděrovaným datem návštěvy a  přeje nám hezký další pobyt na Ukrajině. Muzeum je poněkud zastrčené, a i když o něm hovoří místní prospekty, mnoho lidí sem nechodí.

   Poté procházíme uličkami směrem k dalšímu parku, jsou zde bytovky ne více než 4 podlažní, mezi kterými mají lidé zahrádky. U hlavnějších ulic pak lidé mají rozložené stolky, kde prodávají aktuální výpěstky ze svých zahrádek – nyní rybíz, angrešt, jahody, třešně. Těším se, až za pár dnů přijedeme k rodičům do Ostravy, také jim toto dozrává.

   Tramvají se přesouváme přes centrum  na opačný konec  města. Máme v plánu navštívit skanzen ukrajinské vesnice. Kousek jedeme po opravené tramvajové trati, kde se jede bez drncání, rychlostí až 40 km/h, jsou zde vyvýšená nástupiště i cedule s displeji o odjezdech spojů. Jedeme až na konečnou, která je na kopci. Máme výhled na část města. Pak přecházíme okolo zajímavého areálu s kostelem a vysokou věží, připomínající spíše komín či silo či těžní věž. Nahoře ale je zvonice. Je to jakési komunitní centrum pro rodiny s dětmi. Dále jdeme odlehlejší čtvrtí sídlištěm, kde  v přízemí paneláku je na jedné straně obchod s potravinami, v jiném bloku paneláku zase drogerie. Takovýchto obchůdků je zde plno, není problém zde kdykoliv nakoupit jídlo.

   Skanzen má být v lese, který je však obklopen obytnými čtvrtěmi s rodinnými domky. Přišli jsem sem z ne zrovna správné strany, kousek jdeme jen po vyšlapané pěšině. Rostou zde maliny a ostružiny. Hluk velkoměsta však je slyšet. Asi něco jako v Ostravě Bělský či Polanecký les nebo Kunratický les v Praze. Přicházíme ke skanzenu, je to velký oplocený areál v lese a na planinách. V pokladně se dozvídáme ne zrovna dobrou zprávu. Ačkoliv je otevřeno celý týden, tak v pondělí a úterý jsou uzavřené budovy. Je možné si je z venku prohlédnout, avšak dovnitř se nedostaneme. Vstupné je stejné. Hmmm, to nepotěší. Nicméně,  když už jsme zde po takové cestě…

   Jdeme tedy dovnitř. Dalo by se to přirovnat ke skanzenu v Rožnově, případně v Kouřimi či Přerově nad Labem, ale dost baráčků zde není udržovaných. Podle pavučin u zamčených dveří je u některých patrné, že se dovnitř dlouho nechodí. Nicméně nakonec nelitujeme. Asi do 3 baráčků se dá vejít dovnitř, prodávají zde místní produkty (přírodní mošty, sirupy, med, čaje) – jako u nás BIO. Jinak je zde kovárna, pekárna, truhlářství, dřevorubci, škola, dřevěný kostelík, minizoo (s domácím zvířectvem), mají zde i atrapu koně, na kterém se kluci houpou. Některé části skanzenu jsou však hodně zarostlé a je patrné, že sem mnoho turistů nechodí. Ale jinak je to pěkné místo, vhodné pro návštěvníky, kteří  chtějí poznat něco jiného než centrum Lvova.

  Vracíme se na tramvaj jinou cestou, která je více z kopce, jdeme okolo rodinných domků i bytovek i vyšších paneláků. Jsou zde patrné rozdíly – moderní luxusní domy, vedle nich rozpadající se baráky se zarostlou zahradou. Někdy se zdá, že je dům opuštěn, když však přijdete blíže, zjistíte, že dům má plastová okna, že se uvnitř svítí a že v některých oknech jsou záclony. Jinde zase vidíte balkón, kde je nosný panel zespodu zrezivělý a raději byste se pod ním nepohybovali. No a samozřejmě značné rozdíly v autech. Luxusní Audi parkující vedle půl století starého prorezlého Moskviče či Žugulíka.  

   Exodus obyvatelstva je zde nicméně patrný, opuštěných bytů a domů je zde ve Lvově plno. Většina Ukrajinců, kteří u nás pracují, pocházejí především ze západu Ukrajiny. Zároveň se zde stavějí nové bytové komplexy, plakáty inzerují cenu 13.500,- UAH za m2, což je desetina toho, co stojí nový byty v Praze.

   Vracíme se do centra. Na tramvajových zastávkách sice mají svítící tabule s odjezdy, ale nějak jim to nefunguje. Např. již 5 minut svítí, že tramvaj pojede za 1 minutu. Jinde na zastávkách místo jízdního řádku mají uveden kód na zaslání SMS, kdy vám zřejmě přijde do telefonu info, kdy jedou nejbližší spoje. V centru nakupujeme pohlednice, které mají jen v některých obchůdcích se suvenýry. Jsou za zdejší poměry celkem drahé – 11,- UAH za kus. Poté nacházíme poštu a posíláme je rodičům do ČR. Jsme odbaveni bez čekání. Dále se procházíme uličkami centra. Vlastně celé širší centrum Lvova má ulice s dlažebními kostkami. Jsou sice méně náročné na údržbu, než asfalt, ale to neznamená, že nevyžadují žádnou údržbu.

   Večer s vracíme na hotel. Tentokrát se na náš pokoj uklízečka totálně vykašlala. Nevynesený koš, nedoplněný toal. papír. Zřejmě poslední den pobytu již to pro ně nemá cenu. Ještě manželka Hanka balí věci, ať zítra ráno nejsme ve stresu.

9. července – přesun do Kyjeva

Ráno snídaně je zase ta samá, jako v předchozích dnech, zase palačinky, ale na jiný způsob. Bereme kufry, loučíme se s recepční, ta ještě, než nás propustí, se jde podívat na pokoj, zda jsme neukradli ručníky. S kufry jdeme na zastávku „našeho“ autobusu 49, který jede přímo k nádraží. Už samotné pozorování provozu na silnici je velkým zážitkem. Jezdí zde i archaické nákladní automobily se specificky upevněným nákladem. Vidíme na zdejší poměry luxusní autobus, pak se ukáže, že patří české poznávací cestovce. Dále vidíme český kamion. Autobus přijíždí, je dost plný, naše rodina se ale narve dovnitř více dveřmi. Nakonec se všichni najdeme, i zavazadla máme všechna.

   Ještě na tržišti nakupujeme jídlo a pití na téměř celodenní cestu vlakem, opět nakupujeme pirohy u té samé paní, jako včera.  Poté se pěšky přes děravé chodníky mezi pomalu kličkujícími osobními auty, dodávkami, velkými autobusy a náklaďáky, přivážejícími stavební materiál, přesouváme k nádražní budově s rozkopaným okolím. Objevujeme zde i nájezdovou rampu, přece jen na jednom místě není potřeba tahat těžké kufry po schodech.

   Náš vlak již má na odjezdové tabuli nástupiště, máme čas a jdu tak s klukama bez kufrů se porozhlédnout po nádraží a udělat nějaké fotky vlaků. Zde se hlásí „mezinárodně“, takže i v angličtině. S mírným zpožděním přijíždí náš vlak ze města Ivano-Frankovsk s cílem v Kyjevě. Veze jej dvojdílný Sergej. Ten se ale přepřáhne za elektrickou lokomotivu – expresní řady ČS4 československé výroby. Je to „šestikolák“ – to kvůli velké délce dálkových vlaků. V býv. SSSR některé expresy mají i 25 vagónů.

   Opět je spousta lidí na nástupišti, hodně lidí vystupuje a pak při nástupišti průvodčí u každého vozu kontroluje jízdenky, resp. skenuje elektronické kódy jízdenek. Souprava vlaku je „tranformer“, jedny z nejmodernějších ukrajinských vozů – slouží jak pro lůžkovou přepravu, tak i s místy k sezení. Místa lze tak transformovat na 4 způsoby podle třídy a nasazení vlaku. Kluci při nástupu vzrušeně volají: Ale vždyť tam jsou postele !!!

   Uklidňuju je ale, že naše místa budou v normálním kupé. Usedáme si, dole jsou místa a nahoře jsou opravdu „postele“ – sklopné, které lze použít na uložení zavazadel. V některých kupé nahoře lidé spí. Vlak je opět plně obsazen. Pomalu se rozjíždíme, okolo seřaďovacích nádraží, lokomotivního depa, průmyslových závodů a obrovských sídlišť s vysokými paneláky, ale spoustou zeleně a protkaných všudypřítomnými zahrádkářskými koloniemi. Ano, to jsou ta místa, odkud lidé sklízeli své plodiny a pak je prodávali ve městě. Z této strany je Lvov velice rozsáhlý. Postupně osídlení řídne, krajina je rovinatější a přibývá venkov. Vlak zrychluje, vlastně se až do Kyjeva rychlost pohybuje mezi 120-160 km/h, kvalita tratě jako u nás na koridoru. Cesta touto krajinou do Kyjeva má trvat necelých 6 hodin.

   V kupé s námi jede paní s holčičkou, které ještě není 6 let, nemá své místo, ale ulehá si pohodlně nahoře na „polici“- která je vlastně postelí a tráví zde tak většinu cesty. My pozorujeme relativně nudnou krajinu -  nekonečné lány obilí, kukuřice, slunečnic, nebo lesy – listnaté či borovicové. Zjišťuji, že vlak vlastně v celém úseku Lvov – Kyjev nikde nemá zastavení!! Což na evropské poměry je nezvyklé (v porovnání s podobnými dálkovými vlaky např. ve Francii, Skandinávii). Krajina není ale úplná pustina bez sídel. Jsou zde města, jako Rovne, Brody, Šepetivka, Kososten, ale nejsou tak významná, aby v nich tento vlak zastavoval. Míjíme dlouhé nákladní vlaky, vedené vesměs dvoudílnými lokomotivami VL – Vladimir, jezdí zde i dost dálkových vlaků i příměstských osobních, jejich zastávky jsou často v pustině. Jsou zde ale plácky jako parkoviště, kam se můžete nechat přivézt z nedalekého sídla. V malých obcích jsou patrné opět rozbité silnice, podle toho, jak se auta kolébají, převažují zde Žigulíky, staré traktory, ale i občas vidíme, jak farmář má koníka s povozem a veze si úrodu z pole. U obcí a usedlostí jsou pole mix – od každého něco – brambory, kukuřice, obilí, pár ovocných stromů, či kedlubny, saláty. Zajímavostí jsou železniční přejezdy. Ty jsou většinou obsazené závorářem, který zdraví vlak, přitom zabezpečovací zařízení na trati je automatické. U křížení silnice s kolejemi je asfalt či dlažba, ta pak přechází na horší a horší dlažbu, pak štěrk, pak písek a nakonec nic – okolní terén. Silnice u přejezdu je však ohraničená patníky a svodidly, aby auta se spolehlivě na přejezd  trefily.

   Zajímavé jsou i železniční mosty -  přestože velké řeky jsme nepřejížděli, tam, kde trať překovává menší řeku či údolí – koleje se od sebe oddělují a jsou zde samostatné mosty pro každou kolej dál od sebe. Zřejmě jako ochrana proti diverzantům či partyzánům, aby při možném poškození mostu zůstal ten druhý funkční.

  Řešíme ve vlaku jinou věc, součástí jízdenky byl i 2x nápoj během cesty pro každého z nás. Zjišťuji tedy u ostatních cestujících, jak to funguje, jelikož průvodčí, přestože vozem několikrát prochází, se o žádném nápoji nezmiňuje. Okolní cestující neznají odpověď, jdu se tedy k průvodčí informovat. Ta není moc ochotná, avšak nakonec vytahuje ručně psaný papír s čísly míst a odškrtává si naše místa. Můžeme si vybrat čaj či kávu. Po čtvrthodině nám přináší do kupé po 4 sklenicích s krásnými kovovými podšálky se znakem ukrajinských železnic. Vypadá to moc pěkně. Po 2 hodinách absolvuji tuto činnost podruhé a paní se stejným „nadšením“ přináší druhý chod nápoje. Kdysi v dobách socialistických byly dálkové osobní vozy vytápěné kamny na uhlí, kam průvodčí přikládal. Byl zde i samovar, kde se vařila voda na čaj. Nyní doba pokročila, vozy mají klimatizaci na elektřinu a u oddílu průvodčího je elektrický bojler, kde vám natočí vodu na čaj či kávu. Takto to funguje ve všech vozech dálkových vlaků.

   Vlak stáje frčí, krajina venku je příšerně nudná a přejeme si, aby už byl Kyjev. Vlak nemá jídelní vůz, není možnost si zde jídlo nikde koupit. S tím jsme ale počítali. Kyjev se blíží, civilizace přibývá, jsou zde předměstí s krásnými moderními paneláky v lesnaté krajině, silnice nevypadají rozbitě, auta jsou modernější, než na západě země. Míjíme zastávky příměstských vlaků, kluky zaujmou zamřížovaná nástupiště a turnikety. Abyste se na nástupiště dostali, musíte mít platnou jízdenku. Je to podobně jako v Madridu. Přibývá také průmyslu, širokých silnic s dálničními nadjezdy. Kyjev vypadá úplně jinak než Lvov. Čím se blížíme více k hlavnímu nádraží, paneláky jsou vyšší, u oken bytů jsou klimatizace, jako v Hong Kongu. Hodně nových vysokých domů se zde staví, jak obytných, tak i administrativních vysokých prosklených budov. Jsou vidět i obchodní centra. No, tady přijíždíme fakt do jiného světa, než jsme zatím na Ukrajině byli zvyklí.

   Tento vlak v Kyjevě končí. Drobné zpoždění 15 minut na odjezdu dohnal. Je zde čilý ruch, vrcholí odpolední špička. Z nástupišť je potřeba dostat se ven nadchody, opět marně hledáme, zda je zde výtah nebo alespoň jezdící schody. Ale nenacházíme, takže opět vynést kufry pěšky…Hlavně se v těch davech lidí neztratit. Většina lidí ale míří stejným směrem – ven do města. I v Kyjevě je striktně oddělené příměstské nádraží, s kusým kolejemi (připomínající pražskou Masaryčku – zde však s turnikety u vstupů na nástupiště), od nástupišť pro dálkovou dopravu. Nádražní prostory jsou obrovské, ale člověk si připadá jako o 50 let v minulosti. Zběžně pátráme po infocentru, kde by byla mapa Kyjeva či prospekty o turistických cílech, ale nenacházíme. Snad bude něco v hotelu či nalezneme později někde ve městě.

   Vycházíme ven z nádraží, opět na širokém prostranství je spousta taxíků, autobusů, trolejbusů. Někde v tom zmatku má být i vstup do metra. Náš hotel by měl být blízko nádraží, nějakých 500 metrů a dokonce jej již i z dálky vidím. Je připláclý k jakémusi 35 patrovému paneláku. Opravdu mám pocit, že jsme spíše v Hong Kongu, původně jsem očekával, že Kyjev bude připomínat spíše Prahu. Jsou zde široké ulice s mnoha jízdními pruhy, zácpy, všude rozestavěné vysoké budovy s jeřáby. A hluk a davy lidí.

   Náš hotel Iris nacházíme velice snadno. Je zde bezbariérový přístup, výtah (funguje). Hotel je ve 3. patře vyšší budovy a má poměrně luxusní interiér. Ubytováváme se na recepci, dostáváme klíč od pokoje na magnetické kartě. Pokoj vypadá pěkně, je prostorný, i koupelna ujde. Oproti tomu, co bylo ve Lvově, je zde dostatek úložných prostor, i výhled z okna ujde. Je zde malá lednice s minibarem, nápoje však za přemrštěné ceny, ten nevyužíváme. Spěšně vybalujeme nejdůležitější věci a vyrážíme na průzkum okolí, vždyť je sotva 18 hodin, venku krásně. Mámě také v úmyslu se najíst.

   Náš hotel má dobrou polohu, 500 metrů jedním směrem je stanice metra na nádraží, kde je však hustý provoz a davy lidí, 500 metrů opačným směrem je druhá stanice metra, ale je to příšerně do kopce (byť přes park). Celou dobu jsme jeli po rovné placce, a tady v Kyjevě jsou kopce?? Možná Kyjev byl na tomto terénu postaven schválně. Přes park míří davy pracujících ze stanice metra v odpolední špičce. Do kopce jsme vyšli, je zde stanice metre „Universitět“ – Univerzita- a u ní jeden z chrámů. Je zde budka a infocentrem, přestože má mít ještě otevřeno, je zamčené. Soudíme, že podle vybledlosti dokumentů za výlohou a pavučinách u dveří asi dlouho otevřeno nebylo. No nic – mapy a prospekty seženeme jinde. Jdeme si alespoň prohlédnout chrám a okolí a manželka nakukuje dovnitř. Pak si fotí strašně dlouhou ulici – třídu, která vede přímo až někam přes pahorky na druhý konec Kyjeva. Jdeme se poohlédnout po mapě do vestibulu stanice metra, ten je nad zemí a dolů do metra se sjíždí do hlubiny. Mapy jsou zde ale jen na stěnách. Uvažujeme, zda se svést někam metrem. Zdejší odbavovací systém je prostý. U stanic metra jsou okénka, kde vám prodají žetony. Ty pak vhodíte do turniketů, které vás pustí do přepravního prostoru. Tam můžete být neomezenou dobu. Místní lidé mají čipové karty – obdoba Opencard. Pro turisty je možnost si koupit turistické karty, které krom MHD umožňují i vstupy do památek, my jsme to ale počítali a nakonec jsme usoudili, že by se nám tyto karty nevyplatily. Chtěl jsem koupit žetonů více do zásoby, abychom před každou cestou metrem nemuseli absolvovat čekání ve frontě u okénka, ale omyl – žetonů nikomu více neprodají. Jde o to, že vzhledem k inflaci se jejich cena průběžně zvyšuje a je to ochrana proti spekulativnímu skupování žetonů do budoucna. Pak jsme ale zjistili, že u turniketů je možné použít i bezkontaktní platební kartu, kde je vám odečtena částka za jízdné a turniket vás pustí dovnitř.

   Nakonec dnes metrem nikam nejedeme, žetony si necháme na další dny, cest metrem budeme absolvovat ještě dost. Prozkoumáme jen nejbližší okolí hotelu. Stavujeme se na malou večeři v jednom bistru -  mají zde kebab a zapékané bagety. Nejsou to Turci, ale místní Ukrajinci. Jídlo je chutné. Ještě se stavujeme v supermarketu – obdoba Albertu, co jsou na sídlištích, kupujeme místní potraviny i pivo v plechovce. Obchod je jen 100 m od hotelu a po dobu pobytu jej využíváme mnohokrát. Zaujala nás pěkná architektura na ulicích -  honosné vysoké domy s krásnými fasádami, balkóny,  stejně tak monumentální budovy s ohromnými sloupy. A moderní auta v ulicích bez děr a hrbolů. Ale také hluk. Vracíme se na hotel, vybalujeme, ochutnáváme jídlo z obchodu a přemýšlíme o dalších dnech v Kyjevě.

10. července. Kyjev – 1. den

Spalo se nám dobře, hluk velkoměsta nebyl na pokoji patrný. Sice stěny jsou skoro papírové, hluk z vedlejších pokojů byl slyšet. Ale jinak dobré. Venku fičí vítr a jsou mokré ulice. Dnes počasí moc nemá připomínat léto – max. 20 stupňů a přeháňky. No uvidíme. Jdeme na snídani.

   Ta se podává v malé místnosti, kde je pár stolů a málo místa. Nejprve vyplním kolonku v jakémsi sešitě, pak se naše rodina usadí na volná místa a pak nám personál postupně přináší jídla. Nápoje a příbory si bere každý sám. Slečna, která nám servíruje jídla, připomíná v rysech Nastěnku z Mrazíka. Snídaně obsahuje palačinky (i zde opět), dále pak croisant, vaječnou omeletu a misku s kaší. Tu však za ostatní členy rodiny jím jen já. Děcka se tohoto jídla moc nenají, manželka částečně, já jsem však plně najezen. Vzhledem ke stísněnému prostoru zde není čas na vykecávání. Někdy se stane, že u snídaně u stolů je prostě plno a je potřeba přijít později. Zdejšímu personálu však přinášení jídla a odnášení nádobí celkem odsýpá. Na stěně v jídelně je velká TV, kde hrají ty samé videoklipy, jako v hotelu ve Lvově. Asi místní hity.

   Na recepci hotelu mapu nemají, ani žádné turistické prospekty, na náš dotaz reagují celkem překvapeně. Mají zde jen nástěnnou mapu Kyjeva. Prosíme recepční, zda by nám pokojská  přinést další 2 prostěradla, jelikož nám bylo v noci docela zima. Prý to nebude problém.

   Vyrážíme do města, venku je chladno, v noci pršelo, na obloze černé mraky, zatím ale neprší. Míříme k nádraží, s cílem najít infocentrum, které by tam údajně dle mapy na Internetu mělo být, a navštívit železniční muzeum, které jsme včera viděli z vlaku a o kterém se zmiňovali naši předchůdci. I v Kyjevě je vedle nádraží tržiště, tomu se ale vyhýbáme. A´t pátráme jak pátráme, žádné infocentrum na hlavním nádraží Kyjev Pasažerskij prostě není. Jen okénka s informacemi o jízdách vlaků. Zdejší haly jsou obrovské, s několika desítkami různých pokladem, všude řady, slyšíme, jak pokladní řvou a rozčilují se na cestující. I to je důvod, proč mnoho cestujících dálkových vlaků kupuje jízdenky přes Internet, či přes mobilní aplikaci. Nedokážu si však představit, jak bych zde v těchto podmínkách řešil reklamaci jízdenky při ujetí přípoje či jiných mimořádnostech.

   Je problém také nalézt vchod do železničního muzea. I když jej z dálky v kolejišti vidíme, hledáme k němu vchod. Má se jednat o nástupiště číslo 15, to zde ale neexistuje. Nakonec nacházíme, zmiňované nástupiště 15 slouží jako terminál pro cestující na letiště Borispol, vstup připomíná halu na letišti pro čekání na nástup do letadla, je zde pultík s personálem a závorou. Je zde hodně cestujících s velkými kufry. Říkáme, že jdeme do muzea a personál nás ochotně pouští. Klusi si prohlížejí jednovozé dieselové vlaky, které pendlují mezi hlavním nádražím a letištěm, jsou to jedny z nejnovějších vozidel UŽ a mají přizpůsobené prostory na objemná zavazadla cestujících. Z nástupiště 15 vede chodník do muzea, je v podstatě v kolejišti, kde se nacházejí vozidla. Se zájmem si prohlížíme obrovské parní lokomotivy (do těch lze vlézt do boudičky), dále pak historické osobní vozy, kterými jezdili vyvolení politici. A to jak z doby carské, tak z doby socialismu, či válečné. Vozy jsou krásně zrestaurovány a údajně jsou stále pojízdné. Mají zde i dieselové a elektrické lokomotivy – do těch se bohužel vlézt nedá, vesměs československé výroby. Právě specializací Československa v době RVHP byla výroba posunovacích dieselových a expresních lokomotiv pro celý východní blok. Náš tehdejší průmysl tak chrlil tisíce lokomotiv do zemí býv. SSSR. Většina je stále v provozu a personál je s nimi velice spokojen. POZOR -  u muzea není WC. Zato záchody na hlavním nádraží stojí fakt za to !!   

    Vracíme se zpět přes areály nádraží, musíme také na WC. Těch je zde několik – za lidovou cenu 4,- UAH. Manželčin zážitek z WC je celkem otřesný, jsou zde „turecká“ WC – díry v zemi. Na záchodech je jedna obrovská místnost – spíše hala, kde jsou nikoliv kabinky, ale přepážkami oddělené kóje. U pánského WC- tam jsou desítky pisoárů podél stěn bez přepážek a nebo kabinky s „dírami“ zase jen s nízkými přepážkami. Do toho děsný zápach. Proste takové zařízení pro masové konání tělesné potřeby v dobách socialismu. Interiéry připomínají takových 50 let v minulosti. Ulevili jsme si a jdeme dál. Klusi si fotí vlaky na regionálním nádraží, my kupujeme občerstvení u stánků a pak hledáme vchod do metra. Ten není nijak viditelně označen logem, jeden místní mladý muž nám ukazuje, že je to tam, kam a odkud se hrnou ty největší davy lidí. Naštěstí pak zjišťujeme, že ty davy nejsou na vstup do metra, ale na řadu u okének na žetony. Ty my naštěstí máme již ze včerejška, tak procházíme přes turnikety a pak po dlouhých eskalátorech do hlubiny. Kyjevské metro je velmi hluboké. Jednak je to dáno tím, že v centru je hodně kopců, tak aby se vyrovnaly terénní nerovnosti a jednak má celkem 3 trasy, které se jako v Praze v centru potkávají ve 3 přestupních stanicích. POZOR – každá přestupní stanice na své trase se jmenuje jinak! Některé stanice jsou tak hluboko, že eskalátory jsou na více částí. Jinak turnikety mi připomínají právě ty, jaké jsem shlédl před 30 lety v Praze na školním výletě na základní škole. A také ty ze seríálu Jen počkej zajíci!! Sjíždíme s davy lidí dolů na nástupiště, je tam budka s „děžurnou“ – ženšinou, prostě vzrostlou paní mezi 55-60 lety, která v uniformě přísně dohlíží na tok cestujících. Na nástupišti je také plno, přijíždí souprava, přesně taková, jako v Praze před 30 lety. Hrneme se dovnitř, musíme se hlídat, abychom se nepoztráceli. Vystupujeme ve stanici Arzenalna, která je jinak se svými 125 metry nejhlubší stanicí metra na světě!! Ne zrovna proto, abychom si ji chtěli prohlédnout, ale prostě proto, že jsme se sem do této části města potřebovali dostat. Dlouho jedeme nahoru z hlubiny dvěma eskalátory. V „mezipatrech“ jsou rozšířené prostory, kde jsou lavice na odpočinutí, na stěnách obrazy a lustry. Nahoře se dostáváme ven, všude mokro, ale příjemně, je po dešti a svítí slunce. Je zde budka s infocentrem a otevřená!! Sláva. Je zde překvapivě ochotná paní, která nám dává mapy Kyjeva, jsou však jen ve 2 jazycích -ukrajinštině a ruštině, manželka nechápe, jaký je mezi tím rozdíl. Kupujeme také pohledy a dostáváme nějaké prospekty.

   Po malé svačině jdeme širokým bulvárem centrem města až ke Kyjevskému paláci dětí a mládeže, což  je monumentální budova. Opodál je místo s vyhlídkou, odkud lze spatřit rozsáhlé okolí s řekou Dněpr  a sídlišti na východním břehu Dněpru. Kyjev má kolem 3 milionů obyvatel a Dněpr jej rozděluje na 2 přibližně stejně velké části. Na pravém – západním břehu se od řeky ostře zvedají pahorky, na kterých leží historické centrum města. Na levém – východním břehu terén stoupá pomalu, u řeky jsou pláže, lesy, ramena řeky, a za nimi jsou obrovská paneláková sídliště, domy jsou však vyšší než u nás, běžně mají i 30 pater. Mezi nimi jsou pravoslavné chrámy s pozlacenými střechami, jsou postaveny o několik století dříve. Je zajímavé, že socialistický režim je při stavbě sídlišť nesrovnal se zemí. Podél Dněpru jsou přístavy, průmyslové závody, čističky. Asi 20km  na sever města leží přehradní hráz, která vzdouvá řeku o 130km a vytváří obrovské jezero. I tam jsme se chtěli původně podívat, ale nevyšlo nám to. Řeka Dněpr tvoří hranici mezi západem a východem Ukrajiny, údajně to jsou 2 různé mentality a kultury národa. Někdo s nadsázkou říká, že na Dněpr tvoří i faktickou hranici mezi Evropou a Asií, byť tato hranice je ještě o několik tisíc kilometrů dál na východ.

   My teď stojíme téměř na vrcholu tohoto obrovského města, přes Dněpr vede několik mostů, po jednom z nich vede trasa metra nad zemí. Soupravy metra se vlní po mostě v obloucích do stanic, které jsou na východě města také nad zemí. V povzdálí vidíme zlaté věže chrámů. Jdeme dál parkem, děcka se zastavují na hřišti s houpačkami a prolézačkami. Manželka tuto dobu využívá k návštěvě blízkého muzea, či spíše památníku hladomoru, což by kluky moc nebavilo. Památník zachovává velký dojem, byl postaven na památku utrpení lidí hladem v různých dobách budování socialismu i 2. světové války. Je zde také věčný oheň, chvíli se poblíž hořáku zahříváme. Přesouváme se udržovanými zelenými parky k historickému areálu Kyjevskopečorská Lávra, což je komplex převážně církevních staveb. Stavujeme se na WC, jsou zdarma, ovšem zápach je příšerný, u toaletářky posedávají i další důchodkyně, manželka byla opět otřesena. Hledáme vchod do komplexu Lávra. Platíme základní vstupné do areálu, pokud chcete i do muzeí, která jsou uvnitř, je potřeba si připlatit, stejně tak je možné si připlatit za individuálního průvodce.

  Chrámů je zde několik, dovnitř ale většinou jde jen manželka, muži nesmí dovnitř v kraťasech a ženy musí mít zakrytá ramena, vlasy a šaty pod kolena. Lze se ale dostat na zvonice věží. Celý areál je čistý, je zde klid, záchody zde jsou čisté. Nesmí se zde fotit. Celá areál je přes 1 km dlouhý, našim cílem jsou podzemní chodby. Ty jsou až na konci areálu. Potkáváme zde pravoslavné mnichy -  jsou to starší pánové 55+, poznáte je podle dlouhých šedivých vousů a vlasů, jsou oblečeni v černých pláštích. Vypadají jako Dragan Dabič – původně vůdce Bosenských Srbů a následně válečný zločinec Radovan Kadadzič, který se skrýval a několik let žil pod novou identitou pravoslavného mnicha.

   Vcházíme do podzemí. Mají zde zdarma k dispozici šátky na zakrytí holých novou, vlasů či ramen. Části těl si tak všichni zakrýváme, kupujeme si za pár hřiven svíčky a jdeme dolů. Prostory jsou zde stísněné. Není zde holá skála, zdi jsou omítnuté a není zde chladno. Je zde i umělé elektrické světlo, ale přece jen se svíčkami je to ta pravá atmosféra. Jsou zde sarkofágy s mumiemi církevních hodnostářů z historické doby, ale nejsou vidět, jen jednomu neboštíkovi kouká ruka. Jsou zde výklenky, kde se konají brzy ráno bohoslužby. Překvapivě v podzemí není moc chladno, je zde teplo od svíček i od procházejících lidí. Procházíme skrz podzemní chodby a jinou cestou se pak dostáváme ven, kde svlékáme šátky na zakrytí oděvu. Toto podzemí se klukům velice líbilo, pokud máte děti, toto doporučuji.

   Procházíme ještě další stavby v komplexu Lávra, také velice zajímavé. U východu slyšíme po delší době češtinu, je to menší skupina turistů s průvodcem, který dává instrukce. S nadšením krajany zdravíme, oni jsou také nadšení. Říkáme, že jsou první Češi, které jsme na této cestě po Ukrajině zatím potkali. Jdeme jihovýchodním směrem k památníku, který leží v rozsáhlém parku, je zde vystavena armádní technika – bojová vozidla pěchoty s ukrajinskou vlajkou, je možné si na ně vlézt, což děti i manželka tak činí. Já si připomínám vojenské časy. Mají zde také rozsáhlejší skanzen vojenské techniky – jako památka na vítezství ve velké vlastenecké válce (2. světové). Ten je však ohraničený, dovnitř se platí vstupné, nemáme zájem jít dovnitř. Krom tanků, vozidel pěchoty či děl, které znám běžně z vojny, zde mají také raketomety a zaujal nás tank na kolejích. V podstatě železniční vagón a na každé straně měl věže od tanku. Okolo jsou monumentální sochy bojovníků se samopaly. Všude znaky srpu a kladiva – býv. SSSR.

   Zajímavý je památník, kde je tank, natřený v ukrajinských barvách (modrá a žlutá) se vztyčeným kanónem a proti němu stojící tanky bez barev. Zřejmě to má znamenat, že my Ukrajinci se nedáme ruským tankům a budeme naši vlast bránit za každou cenu. Mají zde podzemní průchod pod betonovým monumentem s fontánami se sochami s vojenskou tématikou. Něco na způsob památníku v Hrabyni u Ostravy a Opavy, všude mnoho betonu. Je zde také další věčný oheň. Nad těmito památníky stojí „The Motherland Monument“ -obrovská socha s mečem, která vzhlíží k východu a hlídá město od nepřátel. Byla postavena po 2. světové válce na počest ukrajinských obětí, padlých ve válce. Její výška vč. podstavce je 102 metrů. Původně jsem si spletl tuto sochu s jinou, která je v ruském  Volgogradě, také stojí na pahorku, také má meč, ale je vyšší. Na sochu v Kyjevě se dá vylézt na vyhlídková ochoz, je u jejího úpatí. Tam však nejdeme, i okolní terén poskytuje dobrý výhled.

   Hledáme cestu k nejbližšímu metru, mělo by to být procházkou parkem ke stanici Dnipro – Dněpr, která leží nad zemí přímo na mostě přes řeku. Ale mapy v mobilní aplikaci tentokrát nemluví pravdu, to, co se zobrazuje jako chodník, vůbec neexistuje. Dost tedy ujdeme navíc. I když jsme téměř ve středu města, není zde civilizace, jen lesopark, rozpadlé budovy, kdysi zřejmě sloužící pro odpočinek občanů, trávící volný čas v parku. Směrem k řece je strmý sráz a pod ním několikaproudá silnice, jejíž ruch sem doléhá  a za ní řeka Dněpr. Nakonec cestu v pohodě nacházíme, silnici legálně podchodem překonáváme a dostáváme se k řece. Kupodivu je zde park s květinovými záhony, jakási sportovně relaxační zóna s cyklostezkami a běžeckými chodníky, ale také snobské restaurace (podle parkujících bouráků). Staví se zde něco jako hotel a restaurace na vodě, podle všeho to bude velká snobárna – na relativně odlehlém místě. Sice u rušné silnice, ale daleko od další civilizace. Jdeme postupně našim směrem, zatahuje se a vypadá to na déšť. Vidíme bažinatý břeh Dněpru, voda je špinavá, jak říkal kolega před mým odjezdem, nedoporučuje se v řece koupat. Jdeme ale okolo zajímavé sochy u řeky, je to loď a na ní vzrostlí muži – údajně to jsou zakladatelé Kyjeva – hrdinové Dněpru.

   Začíná pršet. Ke stanici metra je to asi 1 km, ale není moc se kde schovat. Nakonec nacházíme autobusovou zastávku, odkud by bus k metru měl jezdit, ale údajně jezdí cca co 45 minut. Před deštěm se schováváme nedalekém v podchodu pod silnicí. Asi po 10 minutách se v dáli autobus objevuje a přesouváme se jim ke stanici metra. Ta leží opravdu na mostě přes silnici, kdy most pak pokračuje dál přes řeku. Je to vlastně u dálničního nadjezdu- čtyřlístku, kde není krom toho žádná civilizace. Jen spousta aut, zácpy, i na dlouhém mostě přes Dněpr. Kupujeme žetony a jdeme na nástupiště na mostě. Trať metra zde ústí z podzemí pod kopcem a dál vede po uvedených mostech přes řeku a dál mezi pruhy silnice již nad zemí. Soupravy jsou plné lidí, vracejících se z práce, my se dovnitř nějak nacpáváme. Jedeme přes velikou řeku na východní stranu, přes stanici Hidropark, které leží v odpočinkové zóně. Jsou zde písčité pláže, zakotvené loďky, rybáři, sportovní hřiště. Nyní je však chladno a prší. Popojedeme ještě pár stanic nad zemí a v jedné usoudíme vystoupit. Měl by zde být nějaký obchoďák, kde se snad bude dát najíst. Pod střechou nástupiště nadzemního metra na lavičce čekáme, až přeje dešťová přeháňka. Mapa v mobilu nic moc o stravovacích možnostech okolo neříká, vyrážíme tedy na slepo k jedné z budov, která se tváří jako obchoďák. Všude opět davy lidí, zácpy na cestách, proudy lidí se z metra valí k autobusovým zastávkám, kde se řadí do dlouhých zástupů pro nástup so busů. Obchoďák s restauracemi jsme ale nenašli, jen stánky venku s kebaby, a tak proti všem zásadám jdeme poprvé a jedinkrát na této dovolené do zdejšího McDonaldu. Je to jako u nás.

  Ještě se stavujeme na tržnici uprostřed sídliště, kde manželka vybírá ovoce a zeleninu u trhovců. Na tržnici už ale stánky balí, je večer. S nákupem pak jdeme zpět na metro a pak po naší trase zpátky do stanice Univerzitět, odkud je to 500m pěšky do našeho hotelu. 

   Přicházíme na pokoj, uklízečka se snažila – vytřela, vynesla koše, ustlala. Prostěradla navíc však nikde. Jdu urgovat na recepci, tam již sedí někdo jiný, než ráno. Říká, že se vynasnaží to zařídit a někam volá. Nicméně, až do konce pobytu se nepodařilo hotelu přinést nám další prostěradla, takže se na noc přikrýváme improvizovaně.   

11. července – Kyjev 2. den

Snídaně opět velice podobná. Zase palačinky, tentokrát však na jiný způsob, ostatní jídla jsou stejná. Já se opět najím, o zbytku rodiny se to moc říci nedá. Venku je zase chladno, černé mraky se pohybují po obloze.

   Do centra města tentokrát vyrážíme autobusem. Odbavení v autobuse (a jak později zjišťujeme, tak i v trolejbuse), probíhá odlišně než ve Lvově. V každém vozidle je průvodčí s oranžovou vestou. U toho je potřeba za hotové peníze si koupit jízdenku, kterou pak nechat proděravět v označovači. Někdy mají průvodčí k tomuto účelu speciální kleště přímo u sebe. Údajně existují i vozidla, kde není průvodčí, ale jízdenky prodává řidič, pak si jízdenku označíte. Povaha průvodčích je různá. Zatímco někde hned při nástupu na vás průvodčí s úsměvem volají a hlásí se, abyste si u něj koupili lístek, jinde průvodčího marně hledáte a pak zjistíte, že sedí na sedadle mezi cestujícími, píše SMS a cítí se být otrváven, že po něm chcete jízdenku. Cena lístku je 8,- UAH, stejně jako žetonu na metro. Jedeme širokými bulváry na světoznámé náměstí Majdan – náměstí nezávislosti. Okolo jsou opět monumentální budovy ve stylu socialistického realismu 50. let- se sloupy, průjezdy pod domy – podobně jako stará Ostrava- Porube či Praha- Dejvice nebo Havířov, zde v Kyjevě je to však podstatně mohutnější. Všude záhony květin, uklizeno, upraveno.

  Majdan je magické místo. Je to hlavní náměstí ve městě, kde se psala revoluce. Něco jako Václavák v Praze. Jsou zde sochy, fontány  a památníky z doby 2013-2014, kdy zde probíhaly protestní akce, při kterých někteří občané Ukrajiny i zahynuli. Jsou zde panely, na nich plakáty s fotkami z té doby, a vzpomínky na zahynulé občany -  různého věku. Mají zde i velké křeslo z železného šrotu. Zaujme nás také památný sloup, kde jsou uvedeny směry a vzdálenosti do jednotlivých měst na Zemi. Praha je 1163 km, tím si uvědomujeme, jakou dálku jsme na cestě překonali. V podstatě podobná vzdálenost, jako kdybychom jeli do Londýna. Pod hlavní třídou, vedoucí přes náměstí, je podchod, v něm je tržiště, s různými sortimenty zboží – ovoce, zelenina, textil, příslušenství k telefonům. V jednom domě na náměstí je luxusní nákupní galerie. Děláme na náměstí spoustu fotek, je polojasné počasí, neprší, sotva 20 stupňů, pro prohlídku města ideální.

   Jdeme dále a sbíráme další Geokeše. Objevujeme další sochu vojáka Švejka. Tentokrát je to tehdejší ředitel zdejšího národního divadla, který tuto roli ztvárnil. Našim cílem je najít zajímavou budovu – Chimera house – Dům s chimérami – příšerkami. Ty jsou velice působivé. Cestou mineme právě probíhající protestní akci. Stojí zde asi 30 lidí, čtou projevy, zpívají, pro umělecký dojem odpalují dýmové granáty. Okolo nich stojí asi stejný počet policistů a lidí z ochranky. Vše probíhá přes honosným palácem s vysokými sloupy. Dívám se na desku na fasádě, co je to za budova. Prezident Ukrajiny. Hmm, zajímavé. Jsme přímo u jámy lvové. Raději se k protestní akci nemícháme. Vše ale probíhá poklidně, policisté a ochranka se tváří apaticky, zřejmě podobné akce jsou zde na běžném pořádku.        

   Procházíme centrem dále, okolo zajímavé budovy s mozaikou na fasádě, je to ukrajinská centrální banka (pro zájemce, uvnitř je i muzeum měny), dále okolo budovy vlády. Všude je hodně vojáků. Dále jdeme parkem okolo fotbalového stadionu klubu Dymano Kyjev, tento však neslouží pro ligové zápasy, ale pro tréning či utkání žáků. Obecně fotbal je na Ukrajině velice populární sport.  Vybíráme podle mapy trasu, abychom nemuseli překonávat velká převýšení na zdejších pahorcích. Má to za následek, že přecházíme po lávce nad rušnou ulicí. Lávka je však úzká (sotva 5m) a nad ulicí vede ve výšce asi 30 metrů!! Se svým strachem z výšek se nemohu kochat výhledem na okolí, rychle ji přecházím a nedívám se dolů.

   Přicházíme parkem s místy na odpočinek (dětská hřiště, kavárny, cukrárny, sportoviště) k atrakci – vodnímu domu. Původně sloužil jako vodárna se zásobníkem, nyní je v něm muzeum vody. Nachází se na pahorku ___. Kupujeme vstupenky, ale k našemu překvapení je zde exkurze s průvodcem. Sice v malé skupince po asi 10 lidech, ale z výkladu nic nemáme, alespoň zbytek rodiny. Zjišťuji, že jazyk průvodce je o dost jiný než ruština, jakou jsem se učil ve škole. Rozumím výkladu jen v hrubých rysech. V podstatě je expozice věnovaná výrobě pitné vody, dále vody v přírodě, užívání a plýtvání vodou v domácnosti. Vše je přizpůsobeno pro děti, ale spíše do 10 let. Ale našim klukům se zde nakonec líbí. Mě zaujala expozice o řece Dněpr. Je považován za jeden z největších evropských veletoků, podle 3 kritérií (průtok v ústí, délka toku, plocha povodí) je vždy v první desítce evropských řek. V Kyjevě je Dněpr širší než Dunaj v Bratislavě, ale jeho tok je pomalejší. Pramení v Rusku, je to důležitá dopravní tepna, je na něm postaveno hodně velkých přehrad s elektrárnami. Oproti středoevropským řekám nemá nejvyšší průtok vody v ústí do moře, ale ve vnitrozemí (podobně jako Nil). Protéká suchou stepní oblastí, hodně vody se vypaří, nebo použije pro průmysl, zavlažování. Až nyní, po poslechu průvodce jsem pochopil, jak je ukrajinština odlišná od ruštiny. Vlastně i ukrajinská azbuka má některé znaky jiné, než ty ruské.

   Ještě zajímavost, u vodního domu mají velkou kovovou sochu žáby, v jejích ústech je otvor, kam lze házet mince. Přesouváme se dál téměř po vrstevnici k další atrakci – památníku přátelství národů. Je to velká pláň, nad kterou se tyčí obrovský oblouk, je vyroben z titanu.  Jeho průměr je 50 metrů. Je zde několik soch – jedna zobrazuje muže různých ras, patřících k Sovětskému Svazu. Je zde šikmooký asijský samuraj, Kozáci a Tataři, každý oděn se specifickém oděvu. Na jiné soše jsou odhodlaní bojovníci se samopaly. Z planiny je úžasná vyhlídka na řeku Dněpr s přístavem, mosty a sídlišti na východním břehu, jsou zde i pozorovací dalekohledy. Je zdě plno turistů (tedy ne tolik, jako v Praze v centru) a podle řeči jsou spíše ze zemí býv. SSSR. Procházíme dále nad údolím, je zde široký chodník vysoko nad terénem, překonávající rušnou silnici. Dle mého   názoru může být 30-40 m vysoko. Je ale široký, tak 7 metrů, zábradlí jsou vysoká, na některých místech je podlaha ze skla, takže adrenalinové povahy si výhled dolů mohou vychutnat. Já opět chodník rychle procházím co nejdál od okrajů.

   Jsme na druhém kopci, na jedné straně opět prudký sráz směrem k řece, na druhé straně prudký kopec a na jeho vrcholu centrum s dalšími památkami. Jde se místy po dřevěných lávkách nad terénem, všude okolo spousta laviček na odpočinek. Našim cílem je pozemní lanovka (na podobném principu jako ta např. v Praze na Petřín či ve Vysokých Tatrách na Hrebienok). Je to také jedna z „must see“ atrakcí Kyjeva (pozn. Musíte to vidět = nebyli jste tam, nebyli jste v Kyjevě). Vydali jsme se špatným chodníkem, takže lanovku nejprve podcházíme a pak obcházíme starou čtvrť okolo dalšího chrámu (manželka již dovnitř nechce, již těch chrámů viděla dost, navíc zde se vybírá vstupné). Vycházíme na kopec, kde jsou další obrovská náměstí a monumentální budova s vysokými sloupy – ministerstvo zahraničí. Jsou zde stánky se suvenýry, chvíli si připadáme jako v centru Prahy.

Přicházíme k lanovce, nejsou zde davy turistů, pojedeme už prvním spojem. U okénka si kupujeme opět jako v metru žetony po 8,- UAH. Jsou to tytéž jako v metru. Interiér vozů lanovek je stejný jako všude na světě, jsou zde oddíly v několika výškových úrovních. Lanovka se pomalu dává do pohybu a klesáme dolů do čtvrti k řece. Cestou ve výhybně míjíme druhý vůz. Klukům se lanovka velice líbí. V dolní stanici je expozice o její historii, kusy lana, kolejnice, fotografie a kresby z doby stavby a provozu. Byla postavena v roce 2005, délka tratě je 238 metrů, stoupání 36%. ta na Petřín má délku 510m a stoupání 29,5%.  Kluci ještě chtějí vidět odjezd vozu nahoru. Mezitím začíná pršet. Jsme u stanice metra Počtovaja ploščeď (Poštovní náměstí), a tak suchou nohou se ukrýváme do metra. Sjedeme pár stanic směrem od centra. Oproti venku je v metru vedro. Jednak z nedávné vlny horkého počasí, dosahující jako u nás 36-38 stupňů přes den a jednak z těch davů lidí uvnitř. Nyní je venku přes den max. 20 stupňů. Jedeme do stanice Obolon, trasa k našemu zklamání nevede nad zemí, ale pod zemí. Stanice na tomto úseku ale nejsou hluboko. Vylézáme na povrch, jsme uprostřed velké křižovatky širokých ulic uprostřed sídliště, ale není zde ruch (oproti včerejšku). Jsou zde nižší paneláky (max. 20 pater), velké mezery mezi domy a všudypřítomná tržiště.  Tady je již po dešti. Vidíme zde české tramvaje T3 – legendy, které jsou nezničitelné. I když jim musí být 40-50 let, stále slouží.

   Obchoďák, který zde má být dle mapy, zde opravdu je. WC v něm jsou čisté, je zde jednak hypermarket, převážně na potraviny, pak menší obchůdky, tak i restaurace. Ta je našim cílem. Jednak zde jídlo přímo vidíte a jednak je to rychlé a levné. Mají zde restauraci opět ve stylu, že si vezmete tác, příbory a za pultem vám paní podají vybrané jídlo. Zde jsou mladší slečny a ochotně anglicky vysvětlují, co jídla obsahují. Opět ukrajinská kuchyně, každý si vybere, co se mu líbí. Já si dávám opět polévku ukrajinský boršč – opět velice chutné. Ještě pro upozornění – „kompot“ zde znamená nápoj, nikoliv náš kompot. Je to prostě pití z ovocné šťávy. Něco jako limonáda, malinovka. Většinou ale neperlivá.  V každém případě se najíme za menší peníze lépe a chutněji než včera v McDonaldu.

 Po jídle jdeme směrem k hypermarketu nakoupit místní potraviny. Cestou se manželka rozhlíží u obchůdků na oblečení. Děcka kamsi vyrazily, manželku zaujal výprodej letních šatů. Nerušeně vybírá, pak si jich několik zkouší v kabince. Je zde ochotná a přátelská prodavačka, podle všeho i majitelka obchodu, částečně je Polka. Jsme v obchodě sami, celkově je obchoďák celkem prázdný. Nakonec po dlouhém vybírání a zkoušení si přece jen manželka jedny šaty vybere. Chci zaplatit kartou (hotovost v ukrajinské měně se nám už tenčí a moc nechci směňovat další Eura, aby pak nám z té ukrajinské měny ideálně nic nezbylo). Paní se ale omlouvá, že jí zrovna nefunguje terminál. Ale že na nás v pohodě počká, v obchoďáku je také směnárna (šli jsme okolo ní). Pak se paní nabízí, že zamkne obchod, půjde s námi ke směnárně. Nakonec ale mávne rukou, vezme si od nás 20,- EUR bankovku, na kalkulačce počítá kurz a zbytek nám v místní měně vrací z kasy. I takto se dají věci bez problémů vyřešit. Děkujeme paní prodavačce za ochotný přístup a manželka má letní šaty s památkou na Ukrajinu.

   Místní hypermarket (není to žádný západoevropský obchodní řetězec) má velký výběr zboží. Z 90% jsou to místní výrobky. Samozřejmě zde naleznete také čokolády Milka či česká piva Kozel či Plzeň, ale ty jsou několikanásobně dražší než podobné místní značky. Zboží je úhledně upraveno, uklizeno. Nechceme ale nakupovat zde věci jako dárky z cesty, to až při samotném návratu, ať se s nimi nemusíme celou cestu trmácet v zavazadlech. Takže nakupujeme jen na „svačinu“ či na ochutnání. Máme problém někdy odhadnout název pečiva a ovoce při vážení a tisku etikety, prodavačky ochotně poradí.

    Opouštíme obchoďák, rozhlížíme se okolo, mají na sídlišti také vodní plochy, jezera s plážičkou na kopání a také na rybaření. A spoustu zeleně. Prostě město, stavěné v socialistickém duchu s rozlehlými prostranstvími. Nevýhodou těchto měst je, že pokud se chcete někam dostat, musíte ujít hodně kilometrů. Jdeme do metra a vracíme se do hotelu. Vrcholí odpolední špička, všude přeplněné soupravy. Musíme přestoupit na naši trasu. Značení je přehledné, ale přestupující lidé připomínají spíše „ropovody“ či produktovody. Chodby na přestup jsou zde jednosměrné. Není divu při tolika lidech. Soupravy metra ve špičce mají interval až k 1 minutě. Jedna souprava odjede, hned za ní přijíždí další a lidé se hrnou. Mají zde 4 eskalátory v jednom směru!! Opět to připomíná spíše metro v Hong Kongu či čínském Guang-Zhou než to pražské. Naštěstí jsme se jako rodina nepoztráceli a nakonec v pohodě přijíždíme do „naší“ stanice Universitět. Vyjíždíme nahoře z „hlubiny“, ještě odpočíváme na lavičkách v mezipatře. Shora dolů na nástupiště po eskalátorech jede souvislý dav lidí  - zřejmě v okolních úřadech či firmách skončila pracovní doba, nebo tyto lidi chrlí přijíždějící autobusy a trolejbusy. Říkáme si, jak se tyto proudy lidí dole narvou do přecpaných vlaků. Z těch ale vlastně další davy zase vystoupí.

   Jsme venku z metra, jdeme parkem dolů k hotelu, opět je po dešti, příjemný vzduch. Čeká nás poslední noc v hotelu v Kyjevě. Manželka se ujímá postupného balení věcí. 

12.7. – 3. den v Kyjevě, návrat vlakem směr Slovensko

Ráno snídaně opět na velice podobný způsob, jako v předešlých 2 dnech. Palačinky zase na trošku jiný způsob. Já zase snědl kaši po zbytku rodiny. Máme sbaleno, teď ještě se odhlásit na recepci a kufry dát do „lagguage room“ (místnosti na zavazadla), jelikož vlak nám odjíždí až po 17 hodině a ještě se chceme někam podívat. Recepční se opět šla podívat na pokoj, zda jsme neukradli ručníky, či nečerpali něco z minibaru.

   Vyrážíme ven – navštívit zdejší ZOO. Dlouho jsme se rozhodovali, co tento poslední den podniknout. S ohledem na nejistou předpověď počasí a fakt, abychom se nevzdalovali příliš daleko, aby nám pak kvůli tomu případně neujel vlak, jsme se rozhodli pro nedalekou ZOO. Ne ani tak kvůli prohlídce zvířat samotných, ale spíše, abychom poznali, jak je zde o ně postaráno, jaké mají výběhy, jaké je zde prostředí pro návštěvníky.

   Jako dopravní prostředek tentokrát volíme trolejbus. Na jeho zastávku je to blíže než do metra. Jdeme po širokých bulvárech k náměstí, kde je výrazná kruhová budova. Je to ukrajinský národní cirkus. Okolo jsou reklamy na nejrůznější přestavení s artisty. ZOO je u stanice metra Polytechnický institut asi 5 minut jízdy.

Avšak, třeba říct, že ZOO nás zklamala. Nachází se v jakési zelené oáze uprostřed husté městské zástavby. Zvířat málo, výběhy a vybavení ZOO (toalety, restaurace, hřiště a zázemí pro děti) je chátrající. Nedá se vůbec srovnávat se ZOO u nás v ČR, tím spíše s pražskou ZOO, která poskytuje zvířatům prostředí, aby se co nejvíce podobalo tomu jejich přirozenému, s vyhlídkami pro návštěvníky, aby mohli zvířata co nejlépe a nerušeně pozorovat. Kyjevská ZOO se postupně modernizuje, ale bude to dlouho trvat. V každém případě toto 3 milionové město by si zasloužilo výrazně lepší ZOO. Ale také nás zde něco zaujalo, např. malí primáti či bizoni. I pavilón tropických zvířat byl zajímavý. Možnosti občerstvení nic moc, navíc k tomu neochotná obsluha. Některé jídla ani neměli ve stánku vystaveny, takto toho asi moc neprodají.

   Zdejší vodní plochy – jezírka pro vodní ptactvo- mají silně znečištěnou vodu. Ta má zelenožlutou kalnou vodu, zřejmě kvůli letošnímu suchu a nedávným vlnám vedra. Vůbec tak vodním ptákům nezávidíme.

   Dnešní den je oproti těm předchozím s max. 20 stupni tepleji, je přes 25 stupňů a nepotřebujeme tak dlouhé rukávy. Začíná být ale nechutné dusno. Rozhodujeme se, co na jídlo. Mají zde místní restauraci se zahrádkou, kde nabízejí za dobrou cenu (79,- UAH) polední menu na několik chodů (to je zde obvyklé, zahrnuje předkrm, hlavní jídlo, moučník a nápoj), ale podává se jen v pracovní dny v době okolo poledne (vlastně jako u nás). Děcka si ale bohužel nedokážou vybrat, neví, jak jídlo bude vypadat, takže míříme do nedalekého obchoďáku, kde mají opět samoobslužnou restauraci na tácy. Zde je ale dost plno, paní, co vydávají jídla za pulty, křičí na zákazníky „zakazajtě, zakazajtě“ (objednávejte si), aby to odsejpalo. Něco si tedy rychle vybereme a postupujeme k pokladně. Dávám si studenou okurkovou polévku „okuroška“, což je zdejší specialita. Je to polévka něco na způsob okurkovo – zeleninového  kompotu se smetanou a podává se studená. Dával jsem si ji tehdy v Litvě v roce 2003.   

   Za oknem vidíme, že se venku spustil liják, taková letní přeháňka. Jdeme do zdejšího hypermarketu koupit jídlo na cestu, případně koupit něco domů pro přátelé. Nevíme, jaké budou zítra možnosti na poslední nákup a utracení peněz při opuštění Ukrajiny. V obchodě vše podobné jako včera, je to tentokrát jiný řetězec. Vše upravené, uklizené, bohatý sortiment všeho. Ukrajina má velkou výhodu, že má spoustu vlastních produktů potravin, proto není odkázána na import (na rozdíl od Ruska) a ceny potravin tak jsou nízké. Levný zde mají i alkohol – i kvůli nízké spotřební dani.

   Vycházíme z obchoďáku, již přestalo pršet, ale na ulicích a chodnících jsou kaluže a potoky vody. Vracíme se opět trolejbusem. Pro info – i zde v Kyjevě mají autobusy i trolejbusy WiFi. Možná kvůli lepšímu odbavení cestujících přes mobilní aplikace. V hotelu vyzvedáváme kufry a jdeme na nádraží. Čas odjezdu se blíží. Je zde také hodně vojáčků – mladí kluci, kterým je sotva 20 let. Povinná vojenská služba zde zrušena nebyla, vzhledem ke konfliktu na Krymu a na východě země ani jen tak brzy zrušena nebude, spíše naopak. Mladí kluci v maskáčích pokuřují před nádražím ve skupinkách po více než 15 lidmi a vesele se baví. Podle mě vojenská služba musí být ve zdejších podmínkách ale dost drsná. Východ je v podstavě ve válce.

   Manželka čeká ve stínu na lavičce u perónu s kufry a já jdu s klukama dokoupit něco na cestu a prohlédnout si a nafotit vlaky. Mají zde i vysokorychlostní jednotku, něco na způsob našeho Pendolina. Maximální rychlost na ukrajinské železnici je však (zatím) jen 160 km/h. Vidíme taky přijíždějící dálkový vlak z Běloruska, policie postavila na nástupišti zábrany a dovnitř nastupují pohraniční policisté se služebními psy. Cestující kontrolují až zde.

  Udělalo se zase vedro, těšíme se do našeho vlaku, který má odjíždět o půl šesté. Na nástupišti opět přede dveřmi vagónu je potřeba ukázat stevardovi jízdenky, tentokrát chce vidět i naše pasy. Zabydlujeme se v našem kupé. Spodní sedadla- vlastně postele -  mají po odklopení velký úložný prostor, kam dáváme kufry. Horní lůžko není tak vysoko (max. 180 cm od země) a pokud se nespí, dá se použít jako police na zavazadla, nebo lze odklopit, aby nepřekáželo. Manipulace s lůžky je cestujícím zde povolena (na rozdíl od některých lůžkových vozů v ČR). I nad chodbičkou je v kupé velký úložný prostor. Rozhodně tyto lůžková kupé jsou praktičtější než ty u nás. Stevard má svoje kupé na začátku vagónu. Je to pohodový starší vysoký pán, který podle chování má neježděno několik desítek let těmito vlaky. WC odemyká až po odjezdu vlaku (nechápu proč, když jsou vakuová). Slyšíme zde slovenštinu, o pár kupé od nás cestuje parta slovenských mladíků. Podle vzhledu a velkých batohů to jsou pohodoví vandráci, se stejným úžasem pozorují okolí z okna vozu.

   Vlak se rozjíždí, stevard se nám představuje. Na postelích máme povlečení, které si v tomto typu vozu musíme povléci, zjišťujeme, co kam patří. Vlak je opět celý plně obsazen, tento má více zastávek a je pomalejší než ten, kterým jsme přijeli na cestě sem. Z Kyjeva ve večerní špičce lidé odjíždějí příměstskými vlaky z města ven, i na silnicích jsou kolony.  Chvíli cestou prší, venku i ve voze se příjemně ochladí, klimatizace moc nefunguje.

   Vlak má 15 vozů a z Kyjeva do Lvova jej veze opět šestinápravová expresní lokomotiva ČS4. Vlak jede trošku jinou trasou – přes Fastiv a Bedrychiv. Krajina je ale velice podobná – nekonečné lesy, pole s obilím, slunečnicemi či kukuřicí, jen málo sídel.

   Hrajeme společenské hry, hodnotíme zážitky a poleháváme. Postupně se šeří a uvelebujeme se na postelích. Tento vlak fakt nikam nespěchá, v některých stanicích zastavuje i 10 minut. Objednáváme si první čaje (pro každého jeden), stevard je zase přináší na kovových podšálcích. Kluci usnuli opět jako první, mně a manželce za zpočátku usnout nedaří. Ale pak se vlak z jedné stanice rozjede a usínám také.

13.7.  Vzhůru na Slovensko

Proklínám kuřáky. Přestože v ukrajinských vlacích je kouření jako na většině společenských míst zakázáno, porušování zákazu bývá zde obecně tolerováno. Cestující chodí kouřit na představek vagónu, na opačné straně, než je kupé stevarda. Při kouření jsou lidé hluční, probírají podle všeho rodinné konflikty. Připadá mi, že i klimatizace nasává kouř. Vlak kolem 2. a 3. hodiny ranní dlouho stojí ve Lvově a někteří cestující jsou hluční až moc. Pak se rozjede a všichni jsou ticho – asi usnuli.

   Podaří se mi naspat více času, než při cestě prvním lůžkovým vlakem. Slyším, že rychlost vlaku se postupně snižuje, trať je rozbitější, čím se jede výše do hor. Je-li potřeba dostat se na Zakarpatskou Ukrajinu, musí se překonat hory s průsmyky. Vedou drsnou a liduprázdnou krajinou zalesněných hor. Tato krajina je úplně jiná než rovinatá převážná část Ukrajiny. Snažím se spát, ale drncání je stále silnější, vlak častěji houká a ostatní cestující se začínají probouzet. Je 7 hodin, vlak zastavuje ve stanici Sijanki, což je vrcholová stanice tratě přes Užocký průsmyk. Původně jsem netušil, že náš vlak pojede právě tudy a nebyl jsem si jist, zda vzhledem k denní době bude možné něco vidět. Nicméně taky vstávám, v tomto vlaku je probuzení nenucené. Do cílového Užgorodu máme dorazit v 8 hodin, což bohatě stačí na probrání ze spánku a zabalení věcí. Je dobré, že stevard cestou kontroluje WC, zda není ucpané, a doplňuje toaletní papír i tekuté mýdlo (a vlastně ve vlacích zde je také záchodová štětka, jednoduchá věc, která zpříjemní WC). Tím, že jsme na horách, se navíc příjemně ochladilo a oblékáme si dlouhý rukáv. Když pootevřeme okénko (zde ve vagónu se dá jen odklopit), ucítíme vůni lesa, jako někde na pile. To jsou hory. Zdejší pohoří má kolem 1200 metrů, se přirovnat svou krajinou k našim Beskydům. Jsme nedaleko ukrajinsko-polsko- slovenské hranice přímo v Užockém průsmyku ve výšce 853 metrů. Najednou se vlak ocitá na hřebeni hor a pod námi je hluboké údolí. Nad lesy se snáší mlha. Jsou zde nekonečné lesy, občas je vidět v údolí vesnici. Pod námi na úpatí hor jsou vidět koleje a to v několika úrovních. To je trať, po které pojedeme. Překonává hory pomocí několika smyček s vysokými mosty a tunely. Je jednokolejná, elektrizovaná, veze nás tentokrát dvoudílný Vladimir. Trať má nejvyšší stoupání 22 promile, což je pochopitelné. Rychlost vlaku se pohybuje mezi 30-50 km/h. Jsme rychlík, oproti zastávkovým osobním vlakům, vedeným elektrickými jednotkami, nestavíme všude. Projetí této tratě je „lahůdkou“ pro každého železničního cestovatele. Snažím se udělat pár fotek, ale nelze otevřít okna (jen odklopit), venku je mlhavo. Cestou dolů do Užgorodu nekřižujeme ani nepředjíždíme žádný jiný vlak, rychlost stoupá až na 70 km/h. Vedle Užockého průsmyku je ještě Jablunický průsmyk, kde je doprava silnější (jak osobní, tak nákladní)- trať je tam dvoukolejná a má lepší parametry. 

   Postupně klesáme, pomalu přejíždíme přes mosty a tunely, u nich jsou strážní budky s vojáky se samopaly. Ano, přestože 2. světová válka skončila v roce 1945, stále tady vojáčci stráží, zřejmě na obranu před možnými partyzány… Vlak jede po klikaté trati, otevírají se nádherné výhledy do krajiny na přírodní scenérie. Právě sem vyráží i hodně českých turistů, i hodně cestovních kanceláří zde pořádá dovolené pro dobrodruhy. V údolí řeky Už (Uh – tak se jmenuje na Slovensku, kam pak doteče) jsou vesnice, dokonce i vidíme lyžařský vlek. Čím vlak sjíždí dolů, tím je osídlení hustší, domky méně rozpadlé, přibývá zemědělské činnosti. Slováci ve vedlejším kupé s úžasem také sledují zdejší atmosféru. Hodně je zde rozestavěných domků, případně je vidět, že se domky opravují. Na říčce Už je patrné sucho, břehy jsou obnažené, vody je málo a je špinavá.

   Mezitím začínáme balit,  cestující svlékají ložní prádlo a nosí jej do kupé stevarda, kde se tak tvoří obrovská hromada. I my tak činíme, ještě před tím jsme si nechali od něj přinést další „porci“ čajů – je to příjemné osvěžení po probuzení. Údolí se postupně otevírá, rozšiřuje, u Užgorodu se otevře úplně a objevuje se rovina. Je zde i průmysl. Poslední kilometr před nádražím jedeme okolo neskutečného nepořádku – je to osada, kde jsou totálně rozbité domky ve smetišti a to doslova. Žádný asfalt ani dlažba na silnicích, ale na střechách satelity a občas před domy luxusní auta (že by místní mafiáni??).   

   Vystupujeme po téměř 16 hodinách z vlaku, stejně tak jako většina ostatních cestujících. Slováci pokračují dál- patrně do Čopu, odkud jezdí přímé vlaky do Košic. Náš pobyt na Ukrajině pomalu končí.

   Na nádraží je hodně lidí, vystupují po daleké cestě přes půlku rozsáhlé země s velkými kufry. Příbuzní je očekávají, vítají je a pak nastupují do přistavených osobních aut či dodávek. Někteří přesedají do navazujícího místního vlaku – elektrické jednotky s dřevěnými lavicemi. Také u nádraží je velké smetiště odpadků, ale jak se ukazuje, je to jen zde. Třeba je to tím, že je zde málo odpadkových košů.

   Co dále?? Před vlakovým nádražím je autobusák. Je 8 hodin ráno. Musíme sehnat lístky do Košic. Přesouváme se s kufry na kolečkách do haly. Jsou zde okénka, kde prodávají lístky na místní spoje. Pak je tady luxusní kancelář s čekárnou, kde mají kožená křesla a stroj  na chlazenou vodu zdarma. Za stolem u počítače je mladá slečna, která zařizuje jízdenky. Zbytek rodiny čeká a já jdu zjistit naše možnosti. Slečna dává svým chováním patřičně najevo neochotu a přestože je ještě ráno, je očividně hodně unavená (a naštvaná). Ale dokáže prodat jízdenky do nejrůznějších cizích zemí, i z Košic na navazující vlaky Regiojet na Slovensko i Česko. Říkám, že chci do Košic a na dnes a v kolik by to mělo jet. Jeden volný autobus jede něco po deváté (skoro za hodinu), další až ve 14 hodin. Po bojové poradě se rozhodujeme, že pojedeme tím za hodinu. Ne, že by v Užgorodu nebyly zajímavosti, ale jsme po nočním přesunu celkem unavení a raději dáme přednost jistotě v civilizovanějších Košicích. Mladší synek přináší naše pasy a kupujeme jízdenky – jsou na jméno. Nemám již moc ukrajinských peněz. EURa nebudou potřeba, lze platit kartou. Máme tedy hodinu na to, abychom se tady porozhlédli, utratili poslední zdejší peníze a zároveň koupili nějaké dárky pro přátele. Mezitím odjíždí předchozí autobus do Košic, který stíhají ještě někteří lidé z našeho vlaku.

   Užgorod je jedno z největších měst Zakarpatské Ukrajiny, má 116 tis. obyvatel a je to taková brána do země. Připomenu, že mezi světovými válkami bylo toto území součástí Československa a místní na tu dobu velice rádi vzpomínají. Nepoužívala se zde azbuka a železnice zde měla stejný rozchod jako u nás. Po dohodě velmocí po 2. světové válce bylo rozhodnuto, že toto území připadne Sovětskému Svazu jako část Ukrajinské svazové socialistické republiky. Nyní patří Zakarpatsko mezi nejzaostalejší části Ukrajiny, ale i celé Evropy. Většina Ukrajinců, pracující u nás, pochází právě odtud. Zdejší nádraží je rozsáhlé, budova opět velkolepá a honosná. Je zde hodně místa pro cestující, které jsou ale plně využité něj při příjezdech a odjezdech dálkových vlaků párkrát za den. V suterénu budovy po širokých schodech sejdete  k velké úschovně zavazadel a WC. Jsou čistá, za 4,-UAH.

   Nákup – utracení peněz. Tady je to jednoduché, není čas hledat supermarket, stejně cenové rozdíly mezi velkými a malými obchody zde nejsou tak výrazné. Přes nádražím je obchod s potravinami, posílám tam manželku s dětmi, já hlídám venku kufry. Je to ale pultovka. Prodavač zjišťuje že nerozumí, tak si nás nevšímá. Nakonec při použití větší asertivity kupujeme svačinu i zdejší trvanlivé potraviny jako dárky. Zůstávají nám jen bankovky asi za 4,- UAH, ty si necháme na památku.

   Autobus je již přistaven, řidič nás vítá a ukládá naše kufry do zavazadlového prostoru. Nastupujeme, čísla sedadel na jízdenkách jsou jen orientační, můžeme si sednout, kam chceme. Autobus je sotva ze třetiny obsazen. Vypadá moderně, není to starý „škopek“. Má klimatizaci (ta ale teď není potřeba), WiFi (ta ale funguje jen na Ukrajině), WC – to je ale po celou cestu zamčené. Usedáme na místa, každý má pro sebe 2 sedadla a vyjíždíme. Užgorod je poměrně rozsáhlé město, má sídliště, několik super, hyper- marketů. Je zde několik krásně opravených chrámů a hrad. Přejíždíme řeku Už, která nabrala na síle, je širší než před městem. Brzy opustí Ukrajinu a vydá se na Slovensko. Státní hranice s přechodem je na kraji města. Zvláštností Užgorodu je, že má letiště, jehož přistávací dráha vede směrem ke slovenskému území. Takže při přistání nebo vzletu letadlo musí překonat částečně vzdušný prostor Slovenska.

   Z autobusu pak ve městě vidíme, že zde není zas takový nepořádek, jak okolo nádraží. Naopak, město se zdá uklizené, upravené, i domy jsou vesměs opravené. Pokud se na Ukrajinu dostanete v budoucnu tudy, rozhodně se zde zastavte, už i pro aklimatizaci na ukrajinské prostředí.               

   Jsme u celnice. Není zde řada, najíždíme do pruhu pro autobusy. Není kam spěchat. Ostatně překročení této hranice na cestě zpět je pro nás velkým „zážitkem“. Ještě něco – zde u celnice se tyčí velká budovatelská socha vojáka. Zde začínal (nebo končil) Sovětský Svaz – území velkého bratra. Vzpomínám na základní školu a na hesla jako „bratrství“ a „se Sovětským Svazem na věčné časy“.  Když někde visela československá vlajka, vedle ní visela i sovětská – srp a kladivo. Když se hrála naše hymna, po ní se hrála i sovětská – „Sojuz něrušimyj“. Dnes už nikdo nepochopí tuto jednostrannou orientaci na tuto zemi…

   Ale zpět k cestě. Nejprve do autobusu nastoupil nějaký týpek v maskáčích a prohlédl si naše pasy, nevybral si je. OK. Pak nastoupil pohraniční policista s pistolí, pasy si vybral a odnesl je na celnici. Bude to na dlouho – pokynul řidič a jde si spolu s pár cestujícími zapálit. My zatím pozorujeme dění okolo. Pohraničníci prohlížejí osobní auta, okolo pobíhá „služební“ pes, není to Německý ovčák ani Dobrman, je menší, očichává lidi a každý si jej hladí. Spíše je to takový mazlíček místních celníků. Potom přichází další týpci v uniformách a řidič před nimi otevírá všechny poklopy a přihrádky autobusu. Postupně se náš bus posunuje k dalším budkám. Nakonec na řidiče volají Ukrajinští celníci a dávají mu hromádku s pasy cestujících. Ten je nám pak rozdává. Následně se posunujeme se Slovákům. V protějším směru potkáváme autobusy Regiojet, navazují na noční vlak, který z Prahy a Bratislavy ráno přijíždí do Košic. Náš řidič pokuřuje a povídá si s dalšími autobusáky, probírají, jak se vede. Slovenští pohraničníci mezitím vybírají naše pasy a odnášejí si je do své budky. S našimi českými pasy jsou rychle hotoví, navíc máme biometrické s čipem.     

 Popojíždíme dále, do jakési velké plechové haly, kde sídlí Finančná stráž slovenskej republiky. Slovenští celníci s kamennými výrazy v obličeji a povýšeným chováním k cestujícím připomínají československé celníky z dob socialismu. Je potřeba vyklidit celý autobus. Potom si všichni nastoupíme před autobus do řady s našimi zavazadly, které položíme na stoly. Celníci zavazadle i nás nedůvěřivě prohlížejí. To bude něco, až se na ně vyvalí naše špinavé prádlo po tolika dnech cesty!! Nakonec však celníci obsah zavazadel nechtějí vůbec od nikoho vidět. Zpracovávají naše pasy a pak nám je vracejí.

  Máme vyhráno, náš autobus je propuštěn a může vyjet vzhůru do EU. Na přechodu jsme strávili téměř 2 hodiny!! Teď nás čeká 90 km cesta do Košic. Ještě je potřeba si seřídit čas, vracíme se do našeho časového pásma a získáváme tak hodinu k dobru. Tentokrát můj telefon se však s časovým pásmem nedokáže smířit. I když se jej nuceně snažím přesvědčit, že má mít o hodinu více, nechce se nechat a pořád si myslí, že je na ukrajinském čase. Až po několikátém restartu se vzpamatuje. Telefony od zbytku rodiny tentokrát oproti cestě tam se s novým časem v pohodě vyrovnají.  Vzpomínám na moji starou Motorolu-  véčko, která se vždy v pohodě s časovými pásky sama nastavila, při cestách do Hong Kongu přes Dubai a Bangkok. A to neměla mezinárodní roaming ani GPS. Holt i moderní technika někdy nedělá, to co dělat má.

   Jedeme po rovných nerozbitých silnicích, domy a prostředí v obcích připomíná to naše. Domy jsou většinou opravené, je zde čisto. Ale míjíme několik „osad“, kde je to jako přes 30 lety, když jsem byl s rodiči na zájezdech ve východních částech Slovenska. Na polích probíhají žně, všude je zemědělská technika. Někde již mají sklizené balíky slámy. Krajina je rovinatá, ale v dáli se tyčí pohoří Vihorlat a pod ním přehrada Zemplínská Šírava (hladina však přímo z busu není vidět), kdysi oblíbený cíl rekreace za socialismu. Vítá nás větší město – Michalovce s typickými socialistickými sídlišti. Cesta autobusem je uspávající, kluci usnuli na chvíli, já s manželkou také k tomu nemáme daleko. Prostě po noci ve vlaku jsme celkem unavení.

   Před polednem přijíždíme do Košic. Je to město ležící na úpatí hor, dál na jih k Maďarsku (necelých 30 km) se otevírá rovinatá krajina. Byl jsem zde jen jednou – v roce 1995 a to jsem tudy jen projížděl vlakem. Celkem se tedy na Košice těším. Vystupujeme na autobusáku, protahujeme se, vlakové nádraží se nachází hned vedle. V supermarketu zbytek rodiny nakupuje zdejší potraviny na svačinu a večer. Pak se pěšky přesouváme do nedalekého ubytování v centru města.

   Rázem oproti Ukrajině jsme v jiném světě. Manželka i děti lidem rozumějí, stejně tak nápisům všude kolem. Je zde hodně turistů, i ze zahraničí. Ve zdejším infocentru mají mapy a prospekty v 7 cizích jazycích, dostatek pohlednic a slečna za přepážkou má aktivní přístup k zákazníkům. Po ubytování v Penzionu (ten sice zklamal, staré rozpadající se vybavení, očekávali jsme za ty peníze trochu víc, ale jsme vlastně v centru města kousek od nádraží) a jdeme pěšky ven. Historické jádro města je pěkně upravené. Byli jsme se podívat v technickém muzeu, kde si děcka užili hraní.   Procházíme se po košickém starém městě, sbíráme další geokešky a pak si prohlížíme zajímavou fontánu na centrálním náměstí se zvonkohrou. V centru je spousta barů a klubů se zaměřením na cizince (loučení se svobodou). V podstatě do Košic je velice snadné se dostat – dobré spojení s okolními státy, je zde letiště, kousek do Maďarska, místní lidé hovoří anglicky. Platí se zde EURem, lidé si zde přečtou nápisy. Občané z EU zde mohou jezdit na občanky a bez jakýchkoliv pohraničních formalit. Mají zde moderní tramvaje a autobusy, park osobních aut jako ve středních Čechách. Svou historii i turistické zajímavosti zde aktivně prezentují. Co mě ale překvapilo, je zde dost tmavých spoluobčanů Rómské národnosti. To ale již ke Slovensku, obzvláště k tomu východnímu, patří.

   Náš penzion leží naštěstí v klidné uličce, kde není hluk, ani se zde nepotulují pochybné existence ani  opilci. Dnes jdeme brzy spát, ještě před setměním ale s jedním z kluků jdeme sami podívat se ne osvětlenou fontánu a barevnými LED světly. Do toho hraje zvonkohra a je to velice působivé.

14.7. Návrat z Košic

Ano, naše putování je v závěru. Vlak nám odjíždí v poledne. Ráno jsme si po několika dnech užili opět pestrou snídani v našem penzionu. Mají zde spousty druhů jídla – párky, salámy, sýry, lupínky, marmelády, džusy na pití. Bohatá snídaně vyvážila ne zcela čisté a funkční vybavení pokoje. Ještě necháváme naše kufry na recepci a jdeme se projít po městě. Opravdu do zdejší infrastruktury se zde hodně investovalo, i kvůli nedávnému mistrovství světa v hokeji, což Košice dostalo do zájmu cizinců.

   Po poledni jedeme rychlíkem do Žiliny, je totálně přecpaný, ještě, že máme místenky. Poté přesedáme na rychlík do Ostravy, kde se stavujeme u mých rodičů. Druhý den – v pondělí 15.7. odpoledne se pak vlakem dopravce Regiojet vracíme do Prahy a následně pak domů do Čelákovic.

Na cestě jsme strávili 12 dnů. 2 noci jsme spali v lůžkových vlacích, 1 noc v ubytování v Polsku, 6 nocí na Ukrajině a 1 noc na Slovensku. 1 noc pak u rodičů v Ostravě.

   Třídíme zážitky, prohlížíme fotky, zařazujeme pohlednice. Cesta se všem líbila, byla to netradiční dovolená. Ze 100% uskutečněná individuálně, bez cestovky. Opět se potvrdilo, že dobré plánování a nasbírání informací před cestou se ukázalo velice užitečné.

   Kam příští rok?? Nejraději opět na východ. Bělorusko (dělám si srandu)? Ne, tato země není pro turisty zrovna přátelská. Ale celkem reálné je Estonsko (zažít bílé noci, poznat přátelskou mentalitu lidí, každý tam mluví anglicky, je to EU a platí se tam EURem). Navíc by bylo vhodné vyhnout se neustálému stěhování s kufry mezi vlaky a ubytováním. Raději zvolit menší počet ubytování (ideálně jen jedno) a strávit tam více nocí. No uvidíme, je ještě dost času.

Sumarizace, fakta z cesty, i tipy a triky pro případné následovníky – cestovatele.

Kyjev- ceny, rady: Všeobecně Kyjev je dražší než Lvov i jiná místa na Ukrajině. Je to hlavní město, životní náklady tam jsou všeobecně vyšší, než jinde. Počítejte s cenovou úrovní o 15-20% vyšší než např. ve Lvově. Začíná to na cenách WC, lístků na MHD, a končí na hotelích, stravování, vstupným. Kyjev leží podstatně dál od nás než Lvov i zakarpatská oblast a pokud vás neláká krajina po cestě ani životní styl lidí na venkově (ani ten však z vlaku moc nepoznáte), vyražte do Kyjeva letecky. Cesta tak vám nebude trvat 22 hodin jako po zemi, ale jen 2 hodiny (z Prahy). Levné letenky jsou z Bratislavy, odkud jsou přímé lety, ale pozor na příplatky za zavazadla. Kyjev má 2 letiště – menší Zhuljany, které leží blízko centra, je v podstatě ve městě, a větší Borispol. To je mezinárodní a mezikontinentální obrovské letiště, které je 30km od centra. Jezdí na něj ale v textu zmiňovaný vlak z hlavního nádraží, stejně tak autobusy ze stanic metra na východní straně města.

   Pokud máte zálibu v architektuře, rozhodně Kyjev doporučuji. A to nejen stavby z doby socialistického realismu, ale i z dávnější historie či současnosti. Smiřte se ale s ruchem, hlukem, přeplněnou MHD, dopravními zácpami. Kyjev má ale hodně zeleně, i míst ke koupání v letních vedrech. Ne tedy v Dněpru, ale na jeho přítocích, kde jsou klidná místa s plážemi a čistší vodou, případně na jezerech, který jsou často přímo u sídlišť.

   Pokud chcete poznat více Kyjev, 3 noci pobytu jsou rozhodně málo. Uvažovali jsme podívat se k přehradě Novgorod, na sever od města. Zároveň tento výlet by se dal spojit s rezidencí Mežhorje, kde pobýval tehdejší prezident Janukovič a žil si zde nebývale luxusně na úkor svých občanů. Dále u stanice metra Hidropark u Dněpru je miniaturní svět, areál se zmenšeninami ukrajinských budov. Rozhodovali jsme se také, zda navštívit mořský svět- aquazoo, nakonec jsme dali i kvůli nižšímu vstupnému přednost klasickému Zoo, což asi byla chyba. Ale kluci si užili mořské živočichy před 2 měsíci v Aquazoo v německém Dusseldorfu. Pro zájemce je možné navštívit také Černobyl – nachází se jen 130 km od Kyjeva a cestovní kanceláře tam organizují denní výlety. Děti tam však nesmí.

   V Kyjevě je rozvinutý systém funkční MHD, přesto jsou zde na silnicích zácpy, mnoho lidí ze zásady volí raději cestu svým autem, která je ve finále mnohem delší.

-        Jsou zde 3 linky metra, o nich bylo nahoře již napsáno. Vzdálenosti mezi stanicemi jsou na „sovětské poměry“, oproti Praze jsou to spíše kilometry. Co mě ještě překvapilo, že vchody do metra nebyly zřetelně označeny, tak jako v jiných středo- a západoevropských městech, kde z dálky vidíte logo metra. Dětem se bude metro líbit, zejména nadzemní úseky tras. Doporučuji ale jet mimo špičku, kdy nejsou soupravy tak přecpané.

-        Autobusy – není co dodat

-        Trolejbusy – kloubové, nekloubové, československého výrobce Škoda. Je zde několik, vzájemně izolovaných tras.

-        Tramvaje. Těmi jsme bohužel nejeli. Také je zde několik vzájemně izolovaných a nepropojených tras. Dále jsou zde trasy „rychlé tramvaje“ – tratě jsou vedeny na samostatném drážním tělese s vyvýšenými nástupišti a mimoúrovňovým křížením silnic

-        Městská železnice. Také jsme bohužel nejeli. Takový místní S-bahn. Je to okružní trasa, vedoucí na oba břehy po mostech přes Dněpr. Před hlavním nádražím Pasažerskij je stanice této linky částečně zahloubena. Vlaky jsou staré elektrické jednotky.

-        Marštutky- sdílená taxi, neboli mikrobusy, dodávky -  ty jezdí do okrajových menších čtvrtí či za město. Většinou vyjíždějí od stanic metra.

-        Taxi – podle sdělení přátel nejsou vůbec drahá, doporučuje se používat mobilní aplikace k tomu určené. Může se ale hodit pro pohodlnou dopravu z letiště či nádraží, zvláště, když máte hodně kufrů a neznáte zdejší poměry.

  Lidé na Ukrajině, přístup k turistům: Co se týče vzhledu lidí, tak ukrajinské ženy jsou velice půvabné. Nehodlají svou přirozenou krásu zakrývat. Bylo léto, ne sice vedro, ale ženy byly velice pěkně oblečené a upravené. Neváhaly chodit v kraťasech, letních šatech, sukních. Co je ale zde bijící do očí, jsou ženy v sukních či společenských formálních šatech a na nohách mají tenisky (kecky). V tomto dávají přednost pohodlí před formalitou. A to jak manažerky, tak i studentské typy. Muži – typický muž ve vysoký asi 180cm, hubený a nakrátko ostříhaný, bez vousů. Jako takový vyšší Vladimir Putin. Zdejší muži ve zralém věku nemají bříško (pupek), jako ti středoevropští (čeští, slovenští, němečtí, rakouští).

   Přístup k cizincům a chování lidí je dáno několika desetiletími socialismu, kdy zákazník byl vnímán jako obtížný hmyz, který prodavače či úředníka či zřízence za okénkem obtěžuje. Zákazník měl všechno zakázáno. Proto paní, prodávající vstupenky do památek, žetony do metra, či jízdenky na nádraží, se chovají povýšeně. Když cizinec nerozumí, nebo nechápe, rozčilují se. Prodavačky v obchodech jsou často neochotné, nejsou aktivní. Buďto nejsou motivované, nebo je jim to jedno a nechápou tržní princip. Zboží, které se v obchodech prodává, často není vystaveno, nejsou o něm žádné informace. Vrcholem je, když se prodavačka postaví do dveří svého obchodu a zapálí si cigaretu. Tímto dost odrazí případné zákazníky. Ale záleží na lidech, setkali jsme se naopak se spoustou aktivních, otevřených lidí (nejen mladší generace, např. ta paní ve Lvově na tržnici, která nám prodávala pirohy).

   S angličtinou se zde moc nechytnete, ale mladá generace anglicky umí,  případně ti, kteří pracují pro zahraniční firmy, což je zde prestiž, také platy těchto lidí jsou výrazně vyšší.

   Překvapila mě neslušnost, nezdvořilost či neohleduplnost zdejších lidí. Ukrajinský kolega to okomentoval slovy, že tady je jiná východní mentalita. V dopravních prostředcích nastupující nepustí vystupující, lidé se v davu strkají, neplatí zde zdvořilost, ale právo silnějšího.  Zdejší lidé se často předbíhají v řadách (v obchodě, na WC ve vlaku), až když je upozorníte, že vy zde v řadě čekáte a že si předbíhání nenecháte líbit, tak vás pustí. Pravidla chování, že dámu je potřeba pustit do dveří, nebo že nejprve se vystupuje a pak nastupuje, tady nejsou moc zažitá.

Doprava na Ukrajinu vlakem:

Polsko: Zdejší železnice je učebnicovým příkladem země, kde se její transformace nepovedla. Situace se ale postupně zlepšuje. Jsou zde oddělené specifické dopravní systémy.

   Dálkové vlaky provozuje společnost PKP Intercity, která je partnerem Českých drah. Pokud si koupíte u nás mezinárodní jízdenku do Polska, jedete s nejvyšší pravděpodobností s touto společností. Jsou zde vlaky IC, EIC, EIP premium (zdejší „Pendolinum“ – rychlovlak, ale bez naklápění (na přímých tratích toto nepotřebuje)) , pak vlaky TLK – běžné rychlíky. Dálkové vlaky (krom TLK) jsou převážně povinně místenkové. Většinou lze i místenku nakoupit i v ČR, ale jen osobně v mezinárodních pokladnách. PKP Intercity má i svůj e-shop, se spoustou tarifních nabídek, ale nikoliv na mezinárodní jízdenky. Ty si musíte koupit v pokladně. Ale POZOR, nejbližší mezinárodní pokladna v Polsku je ve Wroclawi – 100 km od hranic,  nebo pak v Katowicích, Krakowě.

   Regionální vlaky původně provozovala společnost PKP PR- Przewozy regionalne. Ty ale byly postupně předány vojvodstvím -  regionální útvary, něco jako u nás kraje. Zpočátku byly velké problémy - nedostatek souprav, lokomotiv, rušení spojů, velká zpoždění. PKP Intercity a regionální společnosti si vzájemně neuznávaly jízdenky a vzájemně si je ani neprodávaly. Dokonce si společnosti musely půjčovat vlaky i vozy i od ČD !! Nyní se ale situace postupně zlepšuje – hlavně s rozvojem integrovaných dopravních systémů – v regionech okolo velkých měst -  kdy na jednu jízdenku můžete jet příměstským vlakem, tramvají či busem. Je zde spousta mobilních aplikací (např. KOLEO.PL), které vám prodají jízdenky na regionální vlaky. Jezdí zde čím dál více moderních souprav. Regionální dopravci mají také zajímavé tarifní nabídky, které jsou atraktivní i pro nás Čechy (např. Koleje Dolnoslaske – operující na polské straně Krkonoš a Orlických hor-  mají „Bilet Sudetski“ či „Weekend s Koleje Dolnoslaske“. Pro výlet v tomto regionu doporučuji, také se tam časem plánuji s dětmi podívat.

   U PKP Intercity jsou však stále problémy (podle informací od známých i recenzí na Internetu). Častá zpoždění, nedodržování řazení vlaků, arogance firmy při kompenzacích při ujetí přípojů atd. Zrovna jsem četl článek, kdy jeden Polák na e-shopu na protest spekulativně skoupil jízdenky na celý vlak (350 jízdenek). Co by polská železnice rozhodně potřebovala, je více konkurence, což provětralo trh i nás v ČR. Ale blýská se na lepší časy. Brzy plánuje LEO Express rozšířit v Polsku své působení (nyní má jen 1 pár vlaků denně do Krakowa), stejně tak Regiojet. Polský železniční trh je „pole neorané“ s obrovským potenciálem. Tak jako u nás v ČR najednou lze doplňovat vodu v zimě na WC, vlaky jsou čistější, nemají tolik zpoždění, personál se k cestujícím začíná chovat jako k zákazníkům, najednou na e-shopech lze koupit více typů jízdenek. Ale to je na delší diskusi, která není cílem tohoto cestopisu.

   POZOR při přepravě dětí v Polsku. Zdejší tarif nabízí slevy pro děti, ale většinou jen pro Poláky. V mezinárodní dopravě je to trochu jinak, my jsme slevu dostali. Rozhodně doporučuji předem zjistit podle toho, čím a kam chcete jet.

  Vlaky na Ukrajině. Zde prozatím v osobní dopravě není žádná konkurence. Nicméně úroveň zdejší železnice mě příjemně překvapila. Práce u železnice je prestiž – především znamená stabilitu a perspektivu uplatnění. Strojvedoucí jsou na mašinách v uniformách s výložkami a čepicemi, vždy jsou na mašině 2. Lokomotivy jsou nablýskané, vypadají moderně, i když leccos pamatují. V dálkové dopravě jsme potkali moderní vlaky (což se o regionálních elektrických jednotkách říci nedá). Vlastně zde dlouho nebyly poschoďové vozy (a vlastně ani nikde v SSSR původně nebyly). Prvními patrovými soupravami byli naši „Elefanti“ v Litvě v příměstské dopravě, a pak 6 vozí „Elefanti“ na Ukrajině pro dálkovou dopravu – ty jsme však neviděli. Na hlavních tratích je automatické zabezpečovací zařízení (ne však přejezdy), stejně tak ve stanicích. Nákladní doprava je velice rozšířená a přestože infrastruktura se zdá býti předimenzovaná (zarostlé, nebo vytrhané koleje), není to jako u nás či v Německu, kde hodili nákladní železniční dopravu v podstatě přes palubu. Ve velkých uzlech na Ukrajině fungují seřaďovací nádraží se svažnatými pahrbky (na nich posunují naši „Čmeláci“), stále fungují a rozšiřují se vlečky, kontejnerové terminály. Je stanicích jsou nákladiště, překladiště, kde se z vagónů vykládá třeba cement (hadicemi se přečerpává do nákladních aut), palety se zbožím , na nádražích jsou stáčírny paliv. Železnice je zde strategicky důležitá pro zdejší hospodářství, po většinou elektrizovaných tratích se prohánějí dlouhé nákladní vlaky. Je to jiná cesta, než stavět nové fabriky u dálnic bez nepojení na železnici. Pak je silniční síť přetížená kamiony, časté zácpy, exhalace, nehody. Železnice na Ukrajině se nedále modernizuje. Zvyšuje se rychlost i buduje se nové zabezpečovací zařízení. Železnici také zatím nahrává nedostatečná silniční infrastruktura a drahé palivo (vlaky jezdí většinou na elektřinu z levných jaderných, či vodních elektráren z přehrad na Dněpru). Ukrajina má ložiska uhlí, kdežto ropu většinou dováží – z Ruska. Proto i benzín je na zdejší poměry drahý (u Lvova cca 28,- UAH, u Kyjeva 29,50,- UAH v době našeho pobytu).

Pokud jde o cestování v dálkových lůžkových vlacích, jsou 3 typy míst:

-        1. plackartnaja – otevřený průchozí oddíl ve vagónu, s tím, že místo sedadel zde jsou postele a to ve více patrech. Ve spodní posteli je velký úložný prostor na zavazadla. Tento typ je ale na ústupu (i v Rusku). Je to nejlevnější varianta, ale nemáte prakticky žádné soukromí. Lůžkoviny si musíte povléct i svléct sami. Hodí se na poznávání zdejších lidí. Cestující jsou sobě velice družní. Vzájemně si hlídají děti, nabízejí mezi sebou jídlo i pití, můžete si s cizím spolucestujícím zahrát šachy, karty.

-        2. kupéjnaja – jsou to kupéčka jako u nás, pro 4 lidi. Dole na lavicích proti sobě jsou postele, nad nimi je po jedná posteli, která se dá v době, kdy se nespí, odklopit, nebo použít jako úložný prostor na zavazadla. Lůžkoviny si také musíte povléci a svléci sami. Máte zde soukromí, je zde čisto. Vzhledem k tolerovanému kouření na představcích vozů doporučuji, pokud jste nekuřáci, si zarezervovat kupé co nejblíže k průvodčímu (místa s nižšími čísly).

-        3. De-luxe. Nejpohodlnější, ale také nejdražší cestování. Máte kupé, resp. kabinky se 2 postelemi, o povlečení se postará stevard. Někdy máte v kupé i umyvadlo a součástí jízdenky bývá i občerstvení. Přemýšlel jsem, zda u typů 2. a 3. se jedná o stejné vozy, kdy pokud chcete de-luxe, jsou obsazeny jen 2 postele, ale nebude tomu tak. Varianta De-luxe je o více než dvojnásobek dražší než kupéjnaja.

Ve všech typech oddílů má každý vůz průvodčího (stevarda), který posbírá jízdenky, přes výstupem vás probudí a jízdenku vám vrátí. Vydává lůžkoviny, podává nápoje (kávu, čaj) ze samovaru. Doporučuji při rezervaci si čaj zakoupit, je to příjemné osvěžení během cesty. Ceny jízdného jsou velice nízké, finanční kalkulaci uvádím níže.   Všechny dálkové vlaky na Ukrajině jsou s povinnou rezervací (i ty „nelůžkové“, které jezdí přes den – dálkové elektrické jednotky Przemysl – Lvov – Kyjev, nebo z Kyjeva do aglomerací na východě). Je velmi malá šance, že v den odjezdu seženete volná místa. Doporučuji provést nákup přes Internet - uz.gov.ua. Stránky jsou i v angličtině, případně mají i mobilní aplikaci. Líbilo se mi, že v den odjezdu a i 2 hodiny před odjezdem mi přišla zpráva, abych nezmeškal vlak.

!!! Krom jednoho vlaku (Krakow -  Przemysl) všechny ostatní na naší cestě byly plně obsazené, koupi jízdenek s rezervací předem tedy nepodceňujte.

  Na Ukrajině, pokud vás cestuje méně než počet míst v kupé, musíte počítat s tím, že na zbývajících místech budou cestovat cizí lidé. Oddíly pro ženy a muže se zde neřeší.

Níže pro vaši představu uvádím ceny jízdenek a km vzdálenosti. Jeli jsme 2 dospělí, 2 děti (9 a 12 let):

-        Lůžkový vlak Praha-Krakow vč. 4x bohaté snídaně 500km a Krakow- Przemysl 255km – celk. 3453,- Kč

-        Denní expresní vlak Przemysl- Lvov – 70 km, s překročením státní hranice – 826,- Kč

-        Denní expresní vlak Lvov- Kyjev včetně 2x nápojů pro každého, 572 km – 1098,- Kč

-        Lůžkový vlak Kyjev-Lvov-Užgorod včetně 2x nápojů pro každého, 837 km – 1102,- Kč

-        Autobus Užgorod- Košice – 96 km s překročením státní hranice – 738,- Kč

-        Denní vlak Košice- Ostrava- 354 km- 1048, Kč, bez rezervace, ta koupena za 4 x 1,- EUR na webu slovenských železnic

Vlastenectví, národní hrdost: To jsou pojmy, které na Ukrajině mají velký význam. Ukrajinské vlajky (žlutá a modrá) visí nejen na státních budovách, ale i na soukromých domech, lidé nosí tyto barvy na oblečeních, náramcích, batozích. Vlastenectví je zde všude zdůrazňováno, Ukrajina má hodně památníků nezávislosti a svobody (a také vítězství ve válce). Tyto pojmy jsou důležité zvláště v době, kdy došlo k obsazení Krymu a východu země.

   Ruská propaganda se však snaží vyzdvihnout fakt, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ (podobně jako tehdy náš T.G. Masaryk prosazoval myšlenku „čechoslovakismu“), argumentují historickým celkem Kyjevská Rus a společnou historií. Teď jsem četl v novinách, že po obsazení části země v roce 2014 byly zákonem zakázány sovětské symboly, některé stavby a umělecká díla však mají výjimku.   

  To my Češi moc vlastenci nejsme – vlajky vytáhneme, jen když se koná mistrovství světa v hokeji či fotbale a při cestách do zahraničí málokdo má na oblečení naše státní barvy…

Ukrajinci jsou také hrdí na vítězství ve velké vlastenecké válce, kde padlo hodně občanů.

   Ukrajinský fotbal: V roce 2012 se konalo v ukrajinských městech mistrovství Evropy ve fotbale, což zmodernizovalo zdejší infrastrukturu a posílilo národní hrdost. Fotbal je zde velice rozšířen, i v malých obcích s několika rozpadlými domy je fotbalové hřiště. Je zde hodně soch fotbalistů. Ve městech jsou fotbalové stadiony moderní. V Kyjevě mají i muzeum fotbalového klubu Dynamo. 

   Telefonování na Ukrajině. Při překročení hranice na cestou tam nám přišla od operátora SMS, že nás vítají, že za příchozí hovor platíme 18,- CZK/min, za SMS 10,- CZK a za odchozí hovor kolem 60,-CZK. Operátoři rýžují na tom, že Ukrajina není v EU. Pokud chcete v zemi hodně telefonovat vnitrostátně, rozhodně doporučuji pořídit si SIM kartu místního operátora, ať už na volání, tak na Internet. Před Kyjevským nádražím brigádníci rozdávali zdarma místní SIM karty, i zdejší operátoři mají spoustu akcí.

   Kouření a alkoholismus na Ukrajině: Kuřáků je zde opravdu hodně. Jednak je to dáno nízkou cenou cigaret, jednak kouření je zde považováno za běžnou součást života. To je jeden z důsledků o 10 let kratší délky života oproti střední Evropě. Podle zákona je kouření sice zakázáno ve veřejných uzavřených prostorách, v dopravních prostředcích, v okolí zastávek MHD, ale vesele se tam kouří. Nesmí se kouřit uvnitř restaurací, ale ne předzahrádkách, byť jsou pod střechou či plachtou, se kouřit smí (podobný paradox je i u nás). Osvěta a motivace být nekuřákem zde ještě není moc rozšířená, lidem zřejmě nevadí smrad, nepořádek s popelem, vajgly a prázdnými krabičkami. Alkohol je zde levný a dostupný. V bufetech často rozlévají vodku do průhledných plastových kelímků, podobným těm od jogurtů!!   

   Zdejší krajina, prostředí: Co však člověk na Ukrajině může obdivovat, je původní – neindustrializovaná krajina. Na rozdíl od u nás, kde plánování rozvoje krajiny postrádá jakoukoliv dlouhodobě udržitelnou koncepci, případně  „koncepce“ je jen vládou peněz a moci. U nás se na nejkvalitnější úrodné půdě okolo dálnic se staví železobetonové haly s logistickými centry a automotive (pozn. výrobci dílů pro automobilový průmysl) montovnami. Tyto stavby vznikají i v Pošumaví okolo dálnice D5, kde byly původně lesy. Přibývá tak asfaltových a betonových ploch, ze kterých dešťová voda jen odteče, nevsáhne se do krajiny a také tyto areály zvyšují teplotu v krajině. Za následek to pak má vlny veder a sucha, a když zaprší, stejně to vláhu do krajiny nepřinese. Stejně tak přibývající obytná zástavba, která vzniká často na „zelené louce“, zatímco v centrech měst a obcích jsou nevyužité plochy po opuštěných domech a starých průmyslových areálech, které jsou často útočištěm bezdomovců a bez přínosu ke krajině, žádný funkční užitečný biotop. Česko (stejně tak Německo – kde se také stavějí nové haly na polích daleko od sídel u dálnic – bez napojení na železnici) tak industrializuje postupně svoji krajinu. Navíc tyto průmyslové i obytné areály jsou náročné na infrastrukturu – musí se tem zavádět elektřina, voda, následně odvádět odpadní voda, lidé se tam přivážejí a pak zase odvážejí. ČR tak ztratila potravinovou soběstačnost. Musíme tak dovážet brambory z Polska, jablka z Itálie, okurky z Maďarska. Když takto cestuji českou krajinou, uvědomuji si, že člověk takto vlastně likviduje svoji civilizaci, podřezává si vlastní větev. Navíc sklady i automotive montovny mají jen dočasný význam, dokud je na světě poptávka po automobilech, či dokud nadnárodní firmy tyto montovny nepřesunou do jiného státu, kde budou pro ně momentálně ekonomicky přívětivější podmínky. Takováto sebevražedná devastace přírody Ukrajině zatím nehrozí. Ano, místa je tu (zatím) dost, takže i když se něco nového staví, nemá to takové důsledky. Nemám pochyby o tom, že moc peněz, úplatků na Ukrajině je ještě výraznější než u nás. Tady zájem pouhého občana nemá žádnou sílu. Až tedy u nás původní českou krajinu nezodpovědným hospodařením přeměníme v polopoušť a budeme trpět vlnami veder a sucha s následnými povodněmi, farmáři na Ukrajině rádi zasadí plodiny na dalších polích či použijí lepší zemědělské metody a prodají nám své ovoce a zeleninu či obilí. Ukrajinu tak možná čeká skvělá budoucnost – stane se dodavatelem potravin pro okolní Evropu. Stejně se tam může stát domovem pro naše důchodce – naleznou zde větší klid, pohodu, příznivější klima, nižší životní náklady, možnost a prostor vypěstovat si vlastní ovoce a zeleninu s stát se tím více nezávislými na okolním globalizovaném světu. Otázkou je však kvalita a dostupnost zdravotní péče, kriminalita a korupce. Tam vládnou zatím oligarchové a místní mafie.   

   Pořádek: Nemohu říct, že by Ukrajinci byli nepořádní. Přestože zde není tolik odpadkových košů a místa na tříděný odpad jsou zde zřídka, není zde moc poházených odpadků. Jsou sice osady (nebo slumy), kde si připadáte jako na skládce, ale to jsou ojedinělá místa, kdy žijí sociálně nepřizpůsobiví občané. Ve vlacích a na nádražích místa na tříděný odpad nenajdete.

      Automaty ve městech: Zajímavý fenomén. Vypadá to jako bankomat, ale je peníze vám to nevydá. Tyto „stroje“ slouží k tomu, abyste přes něj zaplatili např. energetice, za vodu, dobijete kredit mobilního operátora, koupíte si elektronickou letenku, vsadíte si „sportku“, v Kyjevě pak je možné koupit si turistickou kartu tímto „strojem“. Je to docela dobrý nápad, ale tyto automaty s rozvojem mobilních aplikací s dostupností Internetu postupně ztrácejí smysl, jsou často poškozené, nefunkční.

   Měna, peníze. Toto vůbec nebyl problém. Ukrajinskou hřivnu v zahraničí nekoupíte (pro směnárny či banky není perspektivní), ale na Ukrajině jsou směnárny na každém kroku. Některé jsou otevřené i non-stop. Většinou to nejsou jen směnárny, ale peníze mění na místech jako zlatnictví, cestovní kancelář, potrava pro zvířata, supermarket s potravinami. U měn jako EUR a USD, pokud nejste zrovna u hlavních nádraží, jsou kurzové rozdíly u nákupu a prodeje často jen 1%, a tak se divím, zda se jim to vůbec vyplatí. S poplatky za směnu jsem se nikde nesetkal. Platby kartou jsou zde hodně rozšířené, asi jako u nás, včetně bezkontaktních terminálů. S turnikety v metru se čtečkami bezkontaktních platebních karet Ukrajinci leckoho předběhli. Porovnával jsem kurz, který použila banka, a o jednotky procent vyšlo příznivěji směnit si na Ukrajině EURa, nakoupené v pražské směnárně. Při platbě kartou Reiffeisen bank a Airbank před zaúčtováním transakce vycházely kurzy podobně, Airbank však nakonec při zaúčtováním použila horší kurz. Jsou to ale jen jednotky procent, nic zásadního.  Vybírat místní měnu v bankomatu jsem nezkoušel, o tomto nemohu poradit.

   Noční prohlídky měst – toto jsme bohužel neabsolvovali. Začátkem července se stmívá až po 22 hodině a s dětmi to již bylo pozdě. Navíc by bylo složité s omezeným provozem MHD se vrátit do ubytování. Jediná byla má procházka po večerním Przemyslu (to ale zklamalo) a pak po centru Košic. Věřím ale, že nasvětlené budovy a efekty ve Lvově a Kyjevě mohou být nádherné (oblouk u památníku přátelství národů prý svítí jako duha).

   Všeobecný závěr: Ukrajina na všechny z rodiny udělala velký dojem, spíše pozitivní. Negativním dojmem byla hygiena na WC (jak se říká, podle záchoda poznáš kulturu národa). Člověk ale zde pochopí, že i na východě od EU je něco zajímavého a že stojí za to se tam podívat. Kluci se mě v Kyjevě při pohledu na rozsáhlá sídliště na východ od centra ptali, co je ta těmi paneláky a továrnami v dáli, kde se rozprostírá nekoneční rovinatá krajina. Říkám jim, že tam je další nekonečná krajina s loukami, lesy, močály, dále pak hory s jezery a obrovskými řekami. Několik tisíc km je pak Tichý oceán. Všude tam v té krajině žijí lidé, je zde relativní pustina, ale i obří velkoměsta.

   Na závěr možná ještě vtip. Znám jej z dob socialismu, když jsem chodil na základní školu (tedy přes více než 30 lety). To se 3 prezidenti – státníci se tehdy nechají na 50 let společně zmrazit. Ronald Raegan – prezident USA, Gustav Husák – prezident Československa a Michail Gorbačov – prezident Sovětského Svazu. Po 50 letech je  probudí a jsou si koupit do trafiky noviny. Raegan si přečte titulek článku „Farmáři z USA sklidili letos rekordní úrodu kukuřice“.  Hmm, to je dobré. Husák si přečte „Československý průmysl vyrobil letos rekordní množství oceli“. Hmm, to zní taky dobře. Pak se ale Husák s Raeganem podívají smutně na Gorbačova. Hmm, ten dopadl nejhůře, když  vidí článek s titulkem „Na československo – čínských hranicích je klid“. Stále tento vtip je aktuální. Svět se za tu dobu hodně změnil.

   V každém případě dovolenou – hlavně tu individuální -  na Ukrajině doporučuji. Každý si tam přijde na své. Pokud vás láká pohodová atmosféra města s historickými památkami, bude se vám líbit Lvov. Pokud chcete jet do moderního velkoměsta se spoustou atrakcí, budete nadšení z Kyjeva. A pokud jste romantický dobrodruh, vyražte do hor na zakarpatské Ukrajině, kde se můžete několik dnů toulat se zdejších nekonečných lesích, aniž byste potkali člověka. Spíše potkáte medvědy, vlky, lišky. Výhodou také je, že na Ukrajině není „přeturistováno“, jak např. v Praze, Krakowě, Budapešti či v Krkonošských letoviscích. Není to složité se tam dostat, je tam pro nás levně, přitom celkem fungující infrastruktura, je to sice pro dobrodružnější povahy, ale zážitky budou stát za to. Mnoho štěstí přeji našim případným následovníkům!