Ukrajina + Moldavie

Upozornění

Vzhledem k politickému dění bych Vás chtěl informovat, abyste prosím brali následující text jako fiktivní děj s fiktivními postavami a smyšlenými informacemi. I když jsou v textu zmíněna reálná místa, text není založen na pravdivých událostech a neshoduje se s aktuálním děním. Případné shody jsou čistě náhodné. Zdroj přiložených fotografií je neznámý. Také mi, z důvodu možných přílišných emocí a zkratkovitého jednání některých čtenářů či komentujících, dovolte publikovat tento cestopis anonymně.

Tento text je osobním cestopisem a je založen na zkušenostech autora a na informacích získaných z veřejně dostupných zdrojů (noviny, oficiální oznámení, veřejné kanály a online zdroje). Autor nepublikuje tajné, interní ani utajované informace a nezveřejňuje postupy, které by sloužily k obcházení právních předpisů či k ohrožení bezpečnosti. Text je publikován anonymně z důvodu ochrany soukromí. Čtenáři jsou tímto důrazně vyzýváni, aby při svých cestách vždy dodržovali platné zákony České republiky i zákony navštívených zemí. Je doporučeno respektovat místní předpisy, pravidla a doporučení a vyvarovat se jakéhokoliv jednání, které by mohlo ohrozit bezpečnost nebo narušit suverenitu cizího státu.

Tento cestopis neslouží jako doporučení ani návod k cestování do oblastí zasažených ozbrojeným konfliktem nebo jinak nebezpečných regionů. Cesta do takových míst, včetně území Ukrajiny, může představovat vážné riziko pro bezpečnost. Je důrazně doporučeno řídit se aktuálními pokyny Ministerstva zahraničních věcí a dalších oficiálních institucí a do konfliktních oblastí necestovat.

Úvod

Rozhodl jsem se napsat článek o mé cestě na území Ukrajiny, do města Oděsa, která je v současné době zmítána konfliktem. Spousta veřejně dostupných informací ohledně Ukrajiny je zavádějících nebo politicky motivovaných. Mnoho cestovatelů tak může být po příjezdu překvapeno. Doufám, že moje informace alespoň někomu pomohou. Omlouvám se za případné odchylky. Informace prezentuji tak, jak jsem je vnímal nebo jak jsou veřejně dohledatelné.

Před cestou jsem chtěl najít více informací o tom, jak to tam momentálně vypadá, a k mému překvapení jsem na českých serverech moc informací nenašel. Vidím tedy smysl v tom, že se podělím o získané informace s ostatními a nenechám si je pro sebe. Rád bych také upozornil na to, že jsem globálně politicky neutrální a není v mém zájmu podporovat nebo poškodit žádnou politickou stranu či stát, včetně Česka, jehož jsem občanem. V roce 2025 jsem vyrazil na Ukrajinu, abych prohloubil vztahy a rozvinul možnou spolupráci s kamarádem zapojeným do mezinárodní neziskové organizace, která působí mimo jiné v Oděse.

Příprava

Jelikož jsou lety do Oděsy zrušené, rozhodl jsem se nejdříve letět do hlavního města Moldávie, Kišiněva a odsud pokračovat autobusem do Oděsy. Považuji se za obyčejného člověka a rád cestuji jako ostatní veřejnou dopravou. Zpátky jsem zvolil stejnou trasu. Velkým problémem bylo zdravotní pojištění. Těžko jsem hledal pojišťovnu, která by kryla cesty na Ukrajinu. Pojišťovny zaměřené na nomády i na konfliktní oblasti už vyřadily Ukrajinu a oblasti federace z možnosti pojištění. Nakonec jsem tedy zvolil pro mě neznámou pojišťovnu z Kypru, která tvrdila, že cesty na Ukrajinu kryje. Pojišťovna opravdu legitimní image neměla. Říkal jsem si, že alespoň nějaká naděje na úhradu zdravotních výdajů je lepší než žádná.

I když jsem zvyklý na nekomfort a z komfortní zóny vystupuji častěji než většina lidí, i tak jsem před cestou pochopitelně cítil napětí, jako vždy. Věděl jsem, že je to cesta, která mně i lidem v mém okolí může otevřít vliv na Ukrajině. Bylo ji tedy potřeba absolvovat i za tu nejvyšší cenu. Standardně nikoho ve svém okolí o těchto cestách neinformuji, kromě své přítelkyně, protože je to pro mě neefektivní a nesmyslný postup. Co ale dělám, je to, že když se blíží nějaká aktivita, při které je třeba vystoupit z komfortní zóny, navštěvuji své přátele a rodinné příslušníky pro případ, že by to bylo naposledy.

Vybavení

Před odletem do takovéto oblasti je vždy dobré si připravit únikový plán pro případ eskalace a být připraven na potřebu urychleného přesunu nebo přivolání pomoci. Pro cestovatele, kteří pravidelně navštěvují konfliktní oblasti, se to může zdát jako příliš velká příprava, ale já jsem člověk, který se snaží strategicky snižovat rizika ve svém životě. Jelikož jsem potřeboval být mobilní, zvolil jsem pouze nejnutnější věci, abych v případě potřeby úniku mohl jednoduše vzít batoh a přesunout se do bezpečnější lokace. Vzal jsem si tedy jen svítilnu, píšťalku, power banku, kopie dokumentů, mapu a několik proteinových tyčinek. Stáhl jsem si aplikaci pro hlášení útoků „eAlert“ a nastavil Oděskou oblast. Pokaždé co se v Oděse rozezní sirény se spustí i telefon a nejvyšší hlasitostí hlásí: „Take shelter immediately“ (Jděte okamžitě do krytu).

Den 1.

Odlet

Ráno před odletem jsem doprovodil přítelkyni do práce a poté jsem ještě zajel zařídit povolení roamingu v Moldávii u svého telefonního operátora , nechtěl jsem si kvůli pár hodinám pořizovat novou SIM kartu. Sháněl jsem ještě píšťalku a svítilnu. Poté, co jsem všechno koupil, zaparkoval jsem auto na parkovišti před bytem a na letiště jel MHD. Na letišti šlo vše hladce a nic zajímavého se nekonalo. Podle pasů byla většina lidí v letadle občany Ukrajiny. Let trval 1 hodinu a 50 minut. Lety mám rád, sám letadlo pilotuji, takže létání je pro mě běžná činnost. Kde jsou ty časy, kdy jsem letěl poprvé a připadalo mi to jako objevování Ameriky.

Přílet

Po příletu do Kišiněva mě překvapilo, že letiště je poměrně malé a nedokáže pojmout mnoho návštěvníků, o tom ale budu psát později. Do centra každou chvíli jezdí autobus. Potřeboval jsem si také koupit místní měnu, abych si mohl koupit jízdenku a případně něco dalšího, pokud by prodejce neměl terminál na karty. Na letišti jsem si vyměnil 15 eur za moldavské leie. Následně jsem zjistil, že je tam i bankomat, takže jsem si vybral ještě nějakou hotovost.

Cesta na hotel

Jelikož jsem zvyklý, jako asi každý občan střední Evropy, kupovat jízdenky před nástupem do veřejné dopravy, hledal jsem nějaký terminál, kde ji mohu koupit. V internetových mapách jsem si našel, kdy jede autobus do centra. Na zastávce stál mladý muž zhruba mého věku (necelých 30 let), který vypadal, že patří k dopravní společnosti. Zeptal jsem se ho anglicky, zda ví, kde si mohu koupit jízdenku. Sebevědomě mi odpověděl, že jízdenku koupím později, a odběhl za jiným mužem, který také stál na nástupišti. Tak jsem tedy nákup jízdenky neřešil. Po příjezdu autobusu jsem nastoupil a spolu se mnou i zmíněný muž. Přistoupil jsem k němu a znovu jsem se zeptal, kde si mohu koupit jízdenku. Jen mávl rukou a opět šel něco řešit. Klasika :D. Poté, co se autobus rozjel, začal muž s visačkou dopravní společnosti vybírat peníze a na oplátku dávat jízdenku. Vůbec jsem nevěděl, kolik jízdenka stojí, tak jsem mu dal nejmenší bankovku, kterou jsem měl. Vrátil mi spoustu drobných. Jízdenka byla opravdu levná. Jelikož je Moldavsko nejméně rozvinutou zemí Evropy, čekal jsem mnohem starší a zaostalou architekturu. K mému překvapení je Kišiněv relativně moderní město. Řekl bych, taková starší Praha. Ani auta, která jsem míjel, nevypadala nijak zvlášť staře, většina byla moderních. Na hotel, který jsem si před cestou rezervoval, jsem dorazil okolo 8. hodiny večer. Vždy rezervuji hotel přes online platformu a vybírám takový, který má hodnocení alespoň 8 z 10 a je za střední cenu. Hotel zvenku vypadal ucházející. Před ním seděli tři mladí muži a kouřili. Pozdravil jsem je a vešel dovnitř. Po vstupu k „recepci“, jestli se to tak dá vůbec nazývat, jsem zjistil, že je hotel v rekonstrukci a na chodbě leží stavební materiál. Jelikož jsem kluk z vesnice, nepotřebuji žádný luxus. Stačí, když se mám kde vyspat a osprchovat. Na recepci nikdo nebyl, tak jsem chvíli počkal. Asi za 5 minut přišla mladá slečna s postarší paní. Slečna se postavila za recepci a začala se s paní bavit. Já jsem dál stál a čekal, až vyřeší, co potřebují.

Téma hotel

To jsem ještě netušil, že check-in a platba za pokoj pro mě budou dost nepříjemné. Poté, co se ty dvě ženy domluvily, slečna usedla za recepci a začala si hrát s telefonem. Podotýkám, že jsem stále stál přímo u malého stolu, který měl fungovat jako recepce a kde právě seděla. Když jsem viděl, že mě pracovnice úspěšně ignoruje a nic už neřeší, pozdravil jsem ji a řekl, že mám v hotelu rezervovaný pokoj. Podívala se na mě, stále držela telefon v ruce a arogantně odsekla: „A co?“ a odešla pryč. Asi po dalších pěti minutách přišla s jinou mladou slečnou, která se mě, s podobně arogantním výrazem, zeptala, kde jsem si pokoj rezervoval. Jelikož v současnosti žiji v Praze a jsem zvyklý na to, že velká část občanů Česka, kteří zde žijí, má poněkud nižší sociální a emoční inteligenci, chování hotelových pracovnic mě proto příliš nerozhodilo. Klidným hlasem jsem odpověděl, že jsem pokoj rezervoval přes hotelovou platformu, a ukázal jsem jí svou rezervaci. To jsem ale ještě nevěděl, co bude následovat. Podívala se na potvrzení a znovu se začala věnovat telefonu. Zeptal jsem se jí, jestli mám něco udělat. Odložila telefon a odpověděla, že samozřejmě čeká na moji platbu. V potvrzení rezervace stálo, že platba je možná pouze v hotovosti nebo převodem na účet. Zeptal jsem se tedy, zda je převod možný, protože jsem si hotovost chtěl nechat na pozdější výdaje. Řekla, že to půjde, a dotázala se, co k tomu budu potřebovat. Odpověděl jsem, že to ještě zjistím. Nemohl jsem ve své finanční aplikaci najít měnu moldavský leu, tak jsem ji požádal, jestli by se na to mohla podívat se mnou. Rázně mi odpověděla, že tam asi není a začala na mě pronikavě zírat. Když jsem se zeptal, proč na mě tak zírá, opět odsekla, že stále čeká na platbu. V tu chvíli už jsem toho měl dost a rozhodl se celou situaci ukončit. Vytáhl jsem z kapsy hotovost a zaplatil. Netušil jsem, že konfrontace bude pokračovat, a ještě se vyostří. Po platbě mi dala klíč a oznámila, že můj pokoj číslo 14 je ve druhém patře. Zeptal jsem se, zda k němu potřebuji kartu, nebo jen klíč. Řekla, že klíč stačí. Podle jejích instrukcí jsem se vydal do druhého patra. Když jsem vystoupal, uviděl jsem označení „2“ a začal hledat pokoj s číslem 14. Po jeho otevření mě ale překvapil pohled na místnost plnou sušícího se prádla. Zkontroloval jsem, že jsem opravdu ve správném patře i u správného pokoje a byl jsem. Vrátil jsem se tedy na recepci a oznámil, že pokoj je plný prádla. Rázně mi odsekla, že jsem ve špatném patře, že tohle je patro „0“, a že mám jít do druhého. Znovu jsem se tedy vydal do údajného druhého patra a opět jsem se ocitl u těch samých dveří s prádlem. Podle všeho jsem byl skutečně správně. Vrátil jsem se na recepci, kde už obsluhovala jiné hosty. Už jsem toho měl dost, a tak jsem jí důrazně řekl, že mě celá situace nebaví a ať mi ten pokoj sama ukáže. Začala tam nahlas počítat do dvou, zvýšeným hlasem mi opakovala, že mi to už přece jasně řekla, a že to není nic těžkého najít pokoj 14 ve druhém patře. Asi pětkrát zopakovala, jestli chápu, že tohle je patro nula a že do druhého patra se musí ještě výš, a že na mě nemá čas. Za normálních okolností bych požadoval vrácení peněz a z hotelu odešel, ale nechtěl jsem se zbytečně rozrušovat. Chtěl jsem zůstat klidný a soustředěný před cestou do Oděsy. Odsekl jsem, že toho mám opravdu dost a že jí to půjdu vyfotit. Vydal jsem se znovu do stejného patra, vyfotil číslo patra, chodbu, dveře a sušící se prádlo a šel zpět na recepci. Tam už řešila ubytování dalších hostů. Skočil jsem jí do řeči a oznámil, že jí chci dokázat, že ten pokoj, o kterém celou dobu mluvím, je opravdu ten, jehož klíč mi předtím dala, taky do jakých dveří by tento klíč pasoval. Nadále se bavila s hosty a ignorovala mě. Přistoupil jsem tedy blíž a ukázal jí fotky. V tu chvíli bylo vidět, že si uvědomila, že jsem měl celou dobu pravdu. Podala mi jiný klíč a stručně řekla, že se „omlouvají“. Odpověděl jsem stručné „OK“ a šel najít svůj pokoj. Pokoj byl ucházející. Odložil jsem batoh a vydal se do města najíst.

Kišiněv

Jak jsem již psal, Kišiněv mě překvapil jak je moderní. Jelikož už byla tma, nechtěl jsem se pouštět do většího objevování a raději jsem se chtěl připravit na cestu na Ukrajinu. Chtěl jsem si dát nějaké tradiční jídlo, ale v okolí jsem nenašel žádné otevřené bistro, hospodu ani restauraci s moldavskými pokrmy. Nakonec jsem tedy šel na kebab, kousek od centrálního parku. Při výběru jídla byl přede mnou muž, který působil zmateně a nejspíš byl bez domova. Viděl jsem, že bohužel nemá dost peněz na zaplacení své objednávky. Než jsem k němu stihl přijít a doplatit zbytek, pracovnice bistra se na něj příjemně usmála a nechala mu celé menu zdarma. V tu chvíli jsem se zastavil a nevěděl, co si o tom myslet. Takové gesto jsem naposledy viděl při svém působení v severní Africe. Bohužel ve střední a západní Evropě je něco takového velmi vzácné. To mi okamžitě zpříjemnilo pobyt a změnilo pohled na celý můj krátký čas v Kišiněvu. Když jsem přišel na řadu, nevěděl jsem, co si objednat. Zmíněná pracovnice neuměla anglicky a byla ze mě trochu zaskočená, tak jsem přešel do ruštiny a objednal si lokální kebab menu. Za mnou stáli dva kluci, kteří se se mnou krátce dali do řeči v angličtině. Po krátkém rozhovoru jsem dojedl jídlo, uklidil po sobě, poděkoval a rozloučil se. Krátce jsem si ještě prošel centrum a v supermarketu koupil nějaké pečivo na zítřejší cestu. Překvapilo mě, že běžné potraviny jsou v Moldavsku ve většině případů dražší než u nás, což mi později potvrdila i kolegyně, jejíž manžel je moldavský občan. Poté jsem se vydal zpět na hotel.

Znovu ten zpropadený hotel

Po příchodu na hotel jsem se chtěl osprchovat a připravit se na cestu do Oděsy. To, že na pokoji chyběl ručník, jsem už ani neřešil a vytáhl jsem svůj cestovní z batohu. Když jsem vešel do sprchového koutu, zjistil jsem, že mechanismus pro spuštění vody nefunguje. Ve sprše byla 2 ovládání kulovitého tvaru, která měla sloužit k regulaci proudu a teploty vody. Takové ovládání jsem nikdy předtím neviděl. Bohužel regulace proudu vůbec nefungovala a po asi 30 minutách pokusů jsem byl nakonec rád alespoň za to, že voda začala slabě kapat. Recepce hotelu už byla samozřejmě prázdná a já jsem se nechtěl zbytečně rozčilovat. Chtěl jsem být psychicky v klidu, tak jsem to prostě přijal a alespoň se nějak částečně omyl. Musím říct, že jsem zvyklý na to, že se občas nemohu osprchovat, ale tentokrát mě čekala poměrně důležitá schůzka a chtěl jsem být alespoň čistý. Celý sprchový kout vypadal velmi levně a nekvalitně. Kýval se, nebyl pevně usazený a nestál rovně. Následně jsem zjistil, že na pokoji není peřina, ani deka, jen povlečení. Noci už nebyly úplně teplé a samozřejmě ani topení nefungovalo. Co se dá dělat. Nebudu brečet nad rozlitým mlékem. Po tom spíš symbolickém než skutečném „umytí“ jsem si alespoň připravil únikový plán pro případ eskalace situace.

Únikový plán

Zjistil jsem si aktuální situaci a sledoval, jak postupuje linie kontaktu. Kde jsou nejintenzivnější útoky a jak časté jsou v současnosti útoky v Oděse. Zjistil jsem také, kde se nacházejí strategické cíle. Dále jsem si vypsal telefonní čísla na své kamarády, kteří mají vliv na jedné či druhé straně a v případě nutnosti by mě mohli podpořit. Zapsal jsem si i kontakty na rodinné příslušníky v Česku, stejně jako časy a místa odjezdů autobusů z Oděsy a přehled hraničních přechodů. Měl jsem také přístup k seznamu hotelů, které se nacházejí daleko od strategických cílů, jsou přístupné, mají kryt a jsou označeny jako bezpečné. Tento seznam je neveřejný (tajný), vypracovaný pracovníky mezinárodní neziskové organizace a využívá se při návštěvách vlivných mezinárodních politických představitelů. Z tohoto seznamu jsem si vybral hotel a rezervoval pokoj. Tuto informaci jsem nikde nesdílel. Těmito kroky jsem minimalizoval riziko mého zranění. Po této přípravě jsem šel spát.

Den 2.

Konečně se přiblížila má cesta z Kišiněva do Oděsy. Jak jsem včera v noci předpokládal, noc byla dost chladná a pod samotným povlečením mi byla zima. Jelikož nejsem z cukru a řídím se heslem: „co tě nezabije, to tě posílí“, nechtěl jsem to dál řešit. Včerejšek je minulost a tu už nezměníš. Udělal jsem si základní hygienu a ještě jednou se pokusil o sprchu. Ani tentokrát se mi ji však nepodařilo zprovoznit, jak už jsem ostatně očekával. Sbalil jsem si tedy věci a vyrazil na autobusové nádraží s názvem NORD. Nádraží bylo vzdálené pár km od hotelu, což je pro zdravého mladého muže snadno zvládnutelná vzdálenost. Cestou jsem se ještě zastavil v obchodě a koupil si dvě 1,5l lahve nesycené vody. Voda je v krizové situaci ta nejdůležitější výbava. Za denního světla působil Kišiněv ještě příjemněji než v noci. Z mostu jsem viděl železniční koleje, které vypadaly, že už dlouho nebyly používány. Bylo znát, že město je o něco méně rozvinuté než Praha, ale právě to mu dodávalo určité kouzlo. Rozhodně jsem si představoval něco mnohem horšího, vzhledem k tomu, že jsem v nejchudší zemi Evropy.

Cesta autobusem Kišiněv - Oděsa

Po příchodu na autobusové nádraží tam již čekal autobus, klasicky oblepený ukrajinskými vlajkami. Po předložení pasu se mě řidič zeptal odkud jsem a nalepil mi na pas štítek s číslem sedadla. Batoh si ve veřejné dopravě vždy beru s sebou a mám ho u nohou. Nikdy ho nedávám do prostoru nad hlavou ani do nákladového prostoru. Řidič mi tedy podal štítek na zavazadlo a nechal rozhodnutí na mně. Autobus vyjel přesně na čas a panovala v něm ponurá nálada. Sociální interakce byly omezené na naprosté minimum. Bylo cítit, že všichni cestující cítí napětí spojené s touto cestou. Během jízdy jsem sledoval zmíněnou mobilní aplikaci, která hlásila spuštění sirén v Oděse. To ještě umocnilo můj už tak intenzivní vnitřní pocit. Asi za 3 hodiny jsme dorazili na hranici v Palance. Čekali jsme přibližně hodinu, než jsme přišli na řadu. Očekával jsem to nejhorší. Vzhledem k mým globálním aktivitám jsem počítal s možností, že mi nebude umožněn vstup nebo že nastanou komplikace. Ale jak se říká: „Kdo se bojí, nesmí do lesa.“ Je třeba vystoupit z komfortní zóny, i když hrozí riziko. Nenarodil jsem se proto, abych prožil poklidný život, nic nezměnil a zemřel s pocitem promarněného času. Když jsme přišli na řadu, do autobusu vstoupil úředník a vybral všechny pasy. U mého se na chvíli pozastavil. Zkontroloval občanství, podíval se na mě a pokračoval dál. Podle pasů bylo zřejmé, že autobus vezl převážně občany Ukrajiny, několik občanů federace a mě, občana Česka. Následovalo další přibližně hodinové čekání. Moldavští a ukrajinští úředníci neustále pobíhali mezi sebou a předávali si pasy. Řidiči autobusů se několikrát rozčilovali a došlo samozřejmě i na "vyjednávání" s úředníkem a řidičem autobusu o urychlení kontroly. Asi po hodině přišel jeden z řidičů a ukrajinsky oznámil, že si máme vzít věci a vystoupit z autobusu. Vzali jsme si tedy zavazadla, prošli jsme z jedné strany budovy přes kontrolu a na druhé straně nás opět nabral náš autobus. Řidič nám vrátil pasy a mohli jsme pokračovat v cestě. V pasu jsem našel jak moldavské, tak ukrajinské razítko. Pomyslel jsem si: "Super, zvládli jsme to všichni". Teď nastane ta pravá zábava. Cítil jsem úlevu. Jeden z bodů, kterého jsem se obával, byl za mnou. Teď už jen navázat vztahy, přežít Oděsu a úspěšně se vrátit přes hraniční kontrolu (což jsem považoval za největší riziko). Moje nadšení však brzy částečně opadlo. Jakmile jsme opustili hraniční přechod, začal jsem z okna autobusu vidět opuštěná auta v polích a na lesních cestách. Všechna měla rozbitá přední skla. Po několika minutách jsme projížděli checkpoint připomínající ty, které znám z Asie nebo Afriky s obrněnými vozy, zátarasy, „ježky“, zadržovacími celami a samozřejmě ozbrojenými vojáky. Tento checkpoint byl zaměřen především na kontrolu těch, kdo opouštějí Ukrajinu. Kontrolním bodem jsme projeli bez problémů a pokračovali směrem k Oděse. Cestou jsem si také všiml ukrajinské "přípravy" podél hranice s Moldavskem zřejmě jako preventivní opatření v případě útoku z tohoto směru.

Co dělat v případě útoku

Po příjezdu do Oděsy na mě již čekal kamarád, který mě přivítal a vysvětlil mi, co mám dělat v případě sirén. Také mi řekl, že sirény, které zazněly v poledne, byly kvůli vzdušnému útoku na pozice federace. Balistika tedy mířila z Oděsy pryč, nikoli naopak. Proškolil mě, že jakmile se rozezní sirény v mobilní aplikaci, následně zazní i v celé Oděse. Není však třeba panikařit, nejdříve je třeba zjistit, co se děje. Přihlásil jsem se proto do veřejné Telegramové skupiny „freechat_odesa“, kde členové ukrajinského odboje hlásí civilním obyvatelům informace ohledně útoků. Jakmile se rozezní sirény, je potřeba zkontrolovat, co ve skupině píší. Často se jedná pouze o vzdušný útok v oblasti Oděsy, který nesměřuje přímo na město, nebo o útok „spojeneckých“ sil, který směřuje přes Oděskou oblast dál na pozice federace. Kryt je nutné vyhledat až v případě, že drony skutečně míří na město nebo už jsou ve městě. Po vypuštění dronů trvá minimálně 30 minut, než doletí a zasáhnou cíle v Oděse. „Spojenecké síly“ mají také rozmístěné mobilní systémy protivzdušné obrany (PVO) přímo ve městě, které se snaží drony destabilizovat. Upozorňuji, že i v případě úspěšné destabilizace (nikoliv neutralizace) může dron či balistika po dopadu stále explodovat. Po vypuštění balistiky jde o minuty do zásahu ve městě, a je proto třeba neprodleně vyhledat úkryt. Když jsem se kamaráda zeptal, kde najdu úkryt nebo jak poznám, kde je kryt, řekl mi, že to musím vědět sám, a pokud to nevím, musím jít „naslepo“ nebo mám takzvaně „pešek“, což mě příliš neuklidnilo. Podotýkám, že v tomto období zaznívaly sirény průměrně několikrát denně.

Oděsa

Následně mi řekl, že se mi bude celé dva dny věnovat, ale v 5 odpoledne si musí něco na dvě hodiny zařídit. Byl jsem rád, že alespoň budu mít průvodce, který může všechno sledovat za mě. Oba jsme měli hlad, a tak jsme šli do jeho oblíbené kavárny, kde jsem si dal boršč a místní tvarohové kapsy. Jídlo bylo dobré, ale nejsem gurmán, takže ho nedokážu příliš ocenit. Upozornil mě také na to, že majitelka kavárny sympatizuje s oddílem Azov (efektivní ukrajinský vojenský oddíl) a ukázal na okno, kde byly vidět zbraně a náboje, které oddíl kavárně daroval. Poté mě doprovodil na hotel a pomohl mi s check inem, jelikož jsem očekával, že pracovnice hotelu nebude umět anglicky. Po ubytování jsem se ještě zeptal na kryt a zda bych ho mohl vidět, jak vypadá. Pracovnice řekla, že to není problém a zavolala „Naděždu“, která v krytu vytírala podlahu, jestli by mi kryt neukázala. „Naděžda“ odložila mop a ochotně přiběhla. Aktivně mi ukázala, kudy se do krytu jde, i samotný kryt, evidentně byla ráda, že i v těchto časech Ukrajinu navštěvují cizinci. Kryt je místnost pod úrovní země. Tato místnost byla vybavena třemi postelemi a „Naděžda“ mi entuziasticky řekla, že mají generátor a funguje tam elektřina i internet. Po ukázce jsem jí v ruštině poděkoval a omluvil se za našlapání na mokrou podlahu. Z nějakého důvodu její entuziasmus náhle ustal. Hned poté mě kamarád poučil o tom, že i když je v Oděse hodně občanů federace a ruština je slyšet na každém rohu, není dobré ji používat. Když cizinec mluví rusky, místní si to mohou vyložit různě. Šel jsem se konečně osprchovat na pokoj a odpočinout. Kamarád si šel zařídit své aktivity. Asi za dvě hodiny jsem dostal zprávu od kamaráda, že je připraven a můžeme se někde setkat. Zvolili jsme městský park.

První siréna

Cestou do parku mi telefon začal hlásit, že hrozí útok a mám neprodleně vyhledat kryt. Následně se rozezněly sirény po celém městě. Asi 300 metrů ode mě byl podchod, šel jsem tedy rychlou chůzí do podchodu a zjišťoval, co se děje. Kamarád mi volal, že je vše v pořádku, že je veden útok na Mykolajiv, takže Oděsa je bezpečná. Vyšel jsem z podchodu a šel směrem k parku. Asi za deset minut sirény odvolali.

Večerní Oděsa

Když jsem dorazil do parku, prošel jsem si ho, protože jsem stále čekal na kamaráda. Byl jsem překvapen, kolik lidí tam běžně žilo a bavilo se. V parku právě probíhala nějaká akce pro děti. Bylo tam spoustu dětí a o kus dál cvičila parta lidí v důchodovém věku. Park byl plný života, i když před několika minutami hrozil útok na město. Poté jsem zašel do části parku nazvané "Divadlo". Našel jsem tam umělé jezírko s barevnými karasy. To bylo něco pro mě. Už od mala mám rád zvířata a mám doma akvárium s rybičkami. Měl jsem z toho velkou radost. Když kamarád přišel, šli jsme hlavní ulicí, kde hrála hudba, lidé zpívali, tancovali a užívali si života. I když jsme byli venku do pozdní noci, za celou dobu jsem neviděl nikoho v podnapilém stavu, jak by se válel někde na zemi, ani žádné lidi bez domova. Všichni byli přátelští a užívali si. Když jsem kamarádovi řekl, že se mi líbí, že i v těchto časech je město tak aktivní a přátelské, řekl mi, že lidé si uvědomují, že jejich život může skončit během 30 minut po dopadu dronu nebo balistiky. Opravdu žijí, jako kdyby to byl jejich poslední den, nevědí, zda se ráno probudí. Procházeli jsme okolo budovy, u které stála dřevěná stěna. Kamarád mě upozornil, že zde dopadl dron a budovu zničil. Město postavilo tuto zeď a lidé na ni věší různé vzkazy, umělci na ni zavěšují svá díla. Samozřejmě jsme nemohli minout bulvár, Potěmkinovy schody, přístav a slavnou Oděskou operu. U Potěmkinových schodů je vidět hotel v přístavu, který je zničený a ohořelý. Tento hotel zasáhla balistika (caliber). Přístav je samozřejmě uzavřený pro veřejnost, protože je to strategický cíl a je často pod útokem. U Potěmkinových schodů stála skupina lidí, kteří pouštěli hudbu a tancovali. Přesně v místě, kde umělci tancovali, v minulosti dopadl dron (shaheed) a způsobil několik desítek civilních obětí. Dron dopadl na bulvár během dne, kdy byl bulvár plný lidí. Místo se nachází nedaleko přístavu, zda to byl cíl, nebo do toho zasáhly jiné faktory, nebudu polemizovat. Nedaleko schodů stál stánek, kde oddíl Azov rekrutoval muže i ženy do armády. Kamarád poukázal na stánek a řekl, že kdybych chtěl, mohu se k nim přidat, dokonce i lidé, kteří nejsou občany Ukrajiny, se mohou přidat. Raději jsem na tuto poznámku nereagoval a pokračovali jsme dále. Na bulváru je také prosklený výklenek s archeologickými nálezy. Šli jsme směrem k opeře, kde se konalo pěvecké představení a okolo bylo spoustu lidí. Před operou byl starší dům bez oken. Zeptal jsem se, proč je bez oken a kamarád mi řekl, že je to kvůli dopadu dronu na bulvár. Budova byla asi 600 metrů od místa dopadu. Tlaková vlna se musela zpomalit o stromy, budovy a další infrastrukturu, a přesto vysklila okna té budovy. Tehdy jsem si uvědomil, jak ničivé mohou být následky nejen balistiky, ale i dronu. Když jsme dorazili k opeře, už bylo šero. Pohled byl opravdu krásný. Budova opery je velmi hezká a je považována za jednu z nejkrásnějších na světě. Zrovna se tam konala nějaká akce a lidé se fotili na červeném koberci. Bohužel jsem se dovnitř nedostal. Po opeře jsme zamířili do restaurace, kde jsme si dali večeři. Během večeře k nám přišla zaměstnankyně restaurace, jestli si ještě něco dáme. Následně se mi na telefonu rozezněla siréna a nejvyšší hlasitostí zaznělo známé „take shelter immediately“. Po chvíli začaly houkat i sirény v celém městě. Pracovnice i ostatní hosté si toho nevšímali a klidně pokračovali ve večeři. Toto je přesně situace, kdy buď rychle opustíte večeři, zaplatíte a jdete hledat kryt, nebo sirény ignorujete a zůstáváte sedět s rizikem útoku. Otevřel jsem informační kanál, ale zatím tam nic nebylo. Asi po pěti minutách se objevila zpráva o dronové hrozbě z Krymu směřující na severovýchod. Mohlo by to zasáhnout Oděsu, ale nechtěl jsem vypadat panicky a rychle odcházet od večeře, když ostatní to evidentně ignorovali. Seděl jsem tedy u stolu s vnitřním napětím. Asi po dalších deseti minutách napsali, že drony míří směrem k Černomorsku. Pomyslel jsem si, že je to opravdu blízko Oděsy, ale napětí už opadlo. Po několika minutách přišla zpráva, že protivzdušná obrana drony zneškodnila. Po večeři jsme si ještě prošli město, ale poměrně brzy jsem se odpojil a šel spát. Byl jsem unavený z hotelu v Moldávii, kde jsem se kvůli chybějící dece nevyspal, a už jsem toho ten den zažil dost.

Zasažený hotel v dálce

Opera

Budova bez oken

Stěna u zasažené budovy

Noc

Před tím, než jsme se s kamarádem rozdělili, jsem vyjádřil obavy ohledně nočních hodin. Nejčastější útoky jsou právě v noci a rád bych věděl, co se děje. Slíbil mi, že si také zapne notifikace a zvuk na telefonu a pokaždé, když bude siréna, zjistí co se děje a napíše mi. Připravil jsem si batoh s potřebnými věcmi, abych ho v případě nutnosti mohl rychle vzít a přesunout se, kam bude potřeba. Přes noc zazněly další tři sirény. Jednou byla vypuštěna balistická střela z Krymu na sever a dvakrát drony, které byly eliminovány protivzdušnou obranou. Jak jsem již dříve psal, toto je v Oděse standard. Z tohoto důvodu místní obyvatelé na sirény již nereagují a snaží se alespoň v noci vyspat a žít běžný život. Kryt vyhledávají až tehdy, když slyší exploze kolem sebe.

Informační kanál

Den 3.

Vstal jsem asi kolem sedmé hodiny. Poté jsem se přesunul na snídani, která se podávala na balkóně v nejvyšším patře hotelu. Musím říct, že jsem se v otevřeném prostoru v nejvyšším patře necítil zrovna komfortně. V případě útoku je to jedno z nejhorších míst, kde se můžete nacházet. Kvůli napětí jsem toho moc nesnědl. Byl až podezřelý klid. Neustále jsem očekával sirény. Také se mi neustále vracel obraz zničeného hotelu, který jsem viděl včera v přístavu od Potěmkinových schodů. Kolem deváté hodiny jsem odešel z pokoje, batoh s věcmi jsem si nechal na recepci, abych ho nemusel nosit s sebou. Pas jsem si samozřejmě vzal do kapsy. Dnes jsme měli v plánu návštěvu lokálního trhu „Privoz“ a také „Primorsky“. Na křižovatce u hotelu jsem se potkal s kamarádem. Nejprve jsme zašli na místní kávu. V bistru, kde jsme seděli, mi kamarád řekl, že před měsícem zde seděli uvnitř a na budovu přes ulici přiletěla balistika. Ozvala se ohromná rána, skla se od nárazové vlny začala vlnět a muže venku vlna srazila k zemi. Všichni seděli jak „opaření“. Asi po pěti minutách přiletěla další balistika na to samé místo. Po tomto se všichni urychleně přesunuli na toaletu, aby dodrželi pravidlo dvou stěn. Žádný kryt nebyl v dosahu, takže nepřipadal v úvahu. Po kávě jsme vyrazili na Privoz. Když jsme k němu dorazili, upozornil mě, že sem dopadla balistika, a ukázal na domy, které byly v celé ulici bez oken. Když jsme přišli blíž ke vchodu, uviděl jsem místo dopadu. Bylo kompletně zničené a ohořelé. Následně jsme se přesunuli na trh samotný. Trh byl obrovský. Lidé zde prodávali především potraviny . Od ovoce a zeleniny přes ryby, krevety, živé raky, kraby, ústřice až po sladkosti, maso a mléčné výrobky. Opravdu mám rád melouny a fíky, bohužel meloun jsem neměl kam dát a fíky prodávali jen ve větším množství. Koupil jsem si tedy alespoň nějaké místní sladkosti, včetně dlouhého sladkého „hada“, ve kterém byly sušené oříšky. Všichni místní reagovali velmi pozitivně a mile, když zjistili, že jsem cizinec. Často mi dokonce dávali něco navíc. Nikde v celé Ukrajině jsem neměl pocit, že by na mě někdo působil negativně, nebo mi chtěl účtovat vyšší cenu jen proto, že nejsem místní. Po návštěvě Privozu jsme se přesunuli k moři (Primorsky). V Oděse se nachází i delfinárium se show s delfíny, kam jsme ale nešli. K mému překvapení byla pláž i její okolí plné lidí. Bylo to opravdu krásné místo. Poté jsme se přesunuli do parku Victory Arboretum. V parku byla ulička s fotografiemi místních, kteří padli v probíhajícím konfliktu, včetně informací o tom, kde přesně zemřeli. Všechny, které jsem si přečetl, padli v Doněcku. Bylo jich opravdu hodně. Na vyhlídce v parku, odkud byl výhled na přístav a moře, byla slyšet střelba. Muži vedle nás říkali, že to byla střelba ukrajinských vojáků z přístavu. V parku je také lunapark, který jsme jen minuli. Po návštěvě parku jsme zašli na oběd do krymsko tatarské restaurace. Místo opravdu stojí za návštěvu. Tématické prostředí a tradiční jídlo. Poté jsme autobusem zamířili na autobusové nádraží, odkud jsem měl odjíždět. V Oděse funguje zajímavý systém platby za MHD. Nastoupíte bez jízdenky a při výstupu zaplatíte řidiči. Tento způsob mi byl velmi sympatický, protože je založený na důvěře a lidé nemají potřebu těch pár hřiven za přepravu nezaplatit. Autobus odjížděl odpoledne. Za celý den do mého odjezdu nezazněla žádná siréna. Byl to pro mě zvláštní pocit. Neustále jsem čekal, kdy se ozve. Nakonec jsem se s kamarádem rozloučil a nastoupil do autobusu.

Privoz

Ulice u Privozu

Zásah Privozu

Restaurace

Cesta autobusem Oděsa - Kišiněv

Další rizikový bod splněn. Návštěvu Oděsy jsem přežil, a teď mě čekala ta nejrizikovější část, dostat se zpět přes hranice. I když jsem občanem jiného státu, jsem mladý, bojeschopný muž cestující ze země. Mohu být jednotlivým úředníkem nebo vojákem považován za zrádce s falešnými doklady. Také je možné, že narazím na někoho, kdo si na mně bude chtít vybít své frustrace (jak to často bývá zvykem i u nás). Tisíce mužů, občanů Ukrajiny, již bylo zadrženo na hranicích. Spoléhal jsem na to, že nebudou chtít riskovat případný mezinárodní skandál v případě mého „zmizení“ v zemi, a také na své kontakty. Po asi hodině a půl jízdy jsme dorazili k checkpointu, kde armáda kontrolovala odjezd mužů ze země. Autobus zastavil a dovnitř vstoupil ukrajinský voják. Od všech mužů vybral pasy a případná povolení k opuštění země. Když jsem mu podával svůj pas, pečlivě si mě prohlédl a zkontroloval, kde byl pas vydán. Poté, co měl všechny doklady, odešel z autobusu. Následovalo asi 30 minut čekání. V průběhu této doby byli někteří cestující muži jednotlivě voláni ven, kde museli objasnit důvod své cesty. Když bylo vše vyřešeno, přišel řidič autobusu a vrátil nám pasy. Míjeli jsme zadržovací celu, kde jsem zahlédl muže, který zřejmě "uvízl" na kontrole. Teď už jen překročit hranici a hurá do bezpečnější Moldávie. Na samotných hranicích jsme strávili přibližně dvě hodiny čekáním, než jsme přišli na řadu. Při kontrole pasů se po chvíli objevil řidič s pěti pasy, včetně mého, a začal volat jména cestujících. Dříve, než se dostal k mému, přišel druhý řidič, který ho odvedl stranou a začal s ním něco řešit, gestikulovali a diskutovali. Všichni, jejichž pasy měl řidič v ruce, vstali a šli ven. Instrukce pro mě nebyly jasné a nechtěl jsem na sebe zbytečně upozorňovat, tak jsem raději zůstal sedět v autobuse. Asi po dalších třiceti minutách se řidič vrátil a rozdával cestujícím jejich pasy. Můj byl samozřejmě první navrchu. Hurá! Přes hranice! Jakmile jsme přejeli do Moldávie, napětí opadlo a věděl jsem, že všechno dobře dopadlo. Do Kišiněva jsme dorazili v jedenáct hodin večer. Tentokrát jsem zrušil rezervaci v již zmíněném hotelu a místo toho si rezervoval studio. Osobně přijel muž, kterému jsem předal hotovost, a on mě zavedl do bytu a předal klíče. Tentokrát už bylo všechno v pořádku, tekla teplá voda ve sprše a nechyběla ani deka na přikrytí. Nemám si na co stěžovat.

Den 4.

Konečně jsem se pořádně vyspal bez sirén a bez zimy. Ráno proběhla sprcha a základní hygiena. Z ubytování jsem vyšel v osm hodin ráno. Zamířil jsem do města ulovit si snídani. Chtěl jsem něco lokálního, tradičního. Přes ulici jsem zahlédl nějaké místní bistro, kde byly obrázky pro mě neznámých jídel. U bistra stál muž a rozhlížel se po okolí. Přistoupil jsem k němu a rusky se zeptal, jestli má otevřeno. Řekl, že ne. Ptal jsem se, kde se dá v okolí najíst, ale jen pokrčil rameny. V tu chvíli šel kolem jiný muž, který nevypadal úplně čistě. Jakmile mě uslyšel, ihned se chopil slova a začal mi vysvětlovat, že je poblíž kebab, který má určitě otevřeno, a popsal mi cestu. Poděkoval jsem mu a řekl, že si vážím jeho rady. Muž se usmál a bylo vidět, že má radost, že mohl někomu pomoci. Je pravda, že jsem si představoval trochu jinou snídani než opět kebab v Moldávii, ale byl to zdroj jídla a tak jsem šel na kebab. V kebabu byla paní ve středním věku, evidentně právě otevírala provozovnu. Tentokrát jsem využil angličtinu. Nejprve se na mě beze slov dívala, a pak se usmála a řekla, že mají omezenou nabídku, ale že mi může udělat klasický kebab v tortille a kávu. Jen si musím chvíli počkat. Ujistil jsem ji, že nespěchám a posadil jsem se ke stolu. V televizi běžel nějaký hudební kanál, kde hrály videoklipy s rumunským popem. Po kebabové snídani jsem si prošel centrum a park. Jako správný vesnický kluk mám přírodu rád, a proto si v každém městě, pokud je to možné, alespoň projdu park.

Odlet z Kišiněva do Prahy

Z centra jsem jel autobusem na letiště. Jízdenku jsem si už jako správný domorodec koupil přímo v autobuse u pána, který vybíral peníze. Na letišti se snažím být vždy minimálně tři hodiny před odletem. Rád objevuji nová místa, a tak si vždy projdu celé letiště, odpočívárny, modlitebny, zkrátka všechno, co je přístupné. Poté si najdu nějaké odlehlé místo, vyřídím e-maily, zprávy, něco udělám, nebo se jednoduše dívám na film. Je to pro mě chvíle, kdy mám prostor jen pro sebe, bez vnějších vlivů. V Kišiněvě to ale bylo jiné. Letištní hala je opravdu malá. Kvůli zrušeným letům na Ukrajinu proudí veškerá doprava do jižní a východní části země právě přes Kišiněv. Po vstupu na letiště jsem viděl, že hala je plná lidí. Chvíli jsem počkal, až se na tabuli objeví informace o letu do Prahy, a pak jsem prošel letištní kontrolou s vidinou, že v odletové části bude méně lidí. Opak byl pravdou. Po vstupu do odletové haly jsem zjistil, že je tam ještě více lidí než v hale příletové. Všechny lety byly z nějakého důvodu pozastaveny, takže téměř všechny měly zpoždění. Hlášení byla pouze v ruštině, což mě překvapilo. Anglická oznámení se ozývala pouze při uzavírání gate (brány). Let do Prahy měl menší zpoždění, což mi bylo upřímně úplně jedno. Do Prahy jsem dorazil odpoledne a tím mé putování na Ukrajinu skončilo.

Zhodnocení/Závěr

Ukrajina i Moldavie mají co nabídnout a jsou bohužel často přehlížené. Rozumím tomu, že někteří lidé mohou mít příliš velký strach na to, aby Ukrajinu navštívili. Chápu také, že ne každý je ochoten vystoupit z komfortní zóny a čelit riziku, že mu může jít o život nebo že ne každý zvládá stresové situace. Cesty na východ mám vždy rád. Politiku neřeším, považuji se za politicky neutrálního. Několik let jsem strávil cestováním po Evropě i mimo ni. I když je západ finančně bohatší a lidé tam bývají movitější, často mám problém se s nimi domluvit. Mnohdy jsou podráždění a komunikace bývá komplikovaná. Možná i kvůli stresu nebo psychickým potíží je nemožné s nimi cokoliv řešit. Bohužel, mnoho zavedených systémů na Západě v praxi nefunguje tak, jak by mělo, a tak se interakci raději vyhýbám. Naopak cesty na východ mě vždy těší a kromě jedné zkušenosti s hotelem v Kišiněvě šlo vše vyřešit jednoduše a lidsky.

Úvaha na konec

Mrzí mě, jak jsou mezilidské vztahy vnímány a prožívány v našem hlavním městě. Jako člověk, který strávil většinu života na vesnici, vnímám, že interakce mezi lidmi v Praze, konkrétně mezi Čechy, bývá často napjatá, odtažitá, toxická nebo až nepřátelská. Někdo by mohl namítnout, že život ve městě je hektický a lidé jsou přepracovaní. Na to ale odpovídám, že Praha skutečně není tak velké město, jak se často prezentuje. Vnímám ji spíš jako větší vesnici, dostatečně velkou na to, aby se lidé navzájem neznali a přitom stále příliš malou na skutečně hluboký mezinárodní vliv. Denně vidím přeplněné kavárny a restaurace, kde místní tráví čas a zároveň si stěžují, pokud mají pracovat šest dní v týdnu, dvanáct hodin denně a „jen“ sedm hodin spát. V mých očích to nepůsobí jako skutečně přepracovaný život. Možná jsem na sebe příliš přísný, ale od sebe i od lidí ve svém okolí očekávám mnohem větší pracovní nasazení, zápal a touhu po osobním i společenském růstu. Přesto v mém okolí nevládne jedovatost, ale spíš snaha se navzájem podporovat a inspirovat. Věřím, že každý muž by měl usilovat o to, aby pozitivně ovlivňoval a pozvedával své okolí, nejen rodinu nebo přátele, ale i širší komunitu kolem sebe. Pokud toho není schopen, kladu si otázku: Má jeho život skutečně smysl? Vím, že to může znít tvrdě, ale otevřeně přiznávám, že si dnes raději vybírám firmy a podniky, které zaměstnávají lidi ze zahraničí. Ne proto, že bych chtěl upřednostňovat cizince, ale protože mám zkušenost, že se mi s nimi často lépe spolupracuje a komunikuje než s některými českými zaměstnanci.

Užitečné informace

Moldávie

Moldavsko je často označována jako nejchudší stát Evropy. Průměrný měsíční plat po odvodech činí přibližně 11 000 Kč. Ceny potravin v supermarketech, pečivo, luštěniny, mléčné výrobky atd. jsou dokonce mírně vyšší než u nás. Přesto chudoba na první pohled není příliš patrná. Kišiněv je moderní město a jakmile z něj vyjedete, naskytne se vám kontrastní pohled: buď narazíte na téměř „zlaté“ luxusní vily, nebo na běžně vypadající venkov, srovnatelný s tím českým. V zemi žije výrazný podíl obyvatel s občanstvím Ruské federace. Východní pás Moldavska, který hraničí s Ukrajinou, je stále pod kontrolou separatistické správy podporované Ruskem a je zde přítomna i ruská armáda. Na moji otázku, jak tato správa funguje, když byly veškeré logistické cesty odříznuty, jsem žádnou konkrétní odpověď nedostal. Oficiálním jazykem je moldavština (v podstatě rumunština používaná v Moldavsku), ale ve velké části země převládá ruština. Například i veškerá hlášení na letišti probíhala primárně v ruštině, angličtina zazněla jen výjimečně, například při uzavírání nástupní brány.

Stanné právo a branná povinnost.

Po celé Ukrajině je vyhlášeno stanné právo a platí branná povinnost. Muži v bojeschopném věku mají zakázáno opustit zemi. Samozřejmě však existují i neoficiální cesty. Tyto služby většinou stojí v řádu vyšších jednotek tisíc dolarů a i tak není zaručeno, že muž na hranicích nebude zadržen nebo dokonce fyzicky eliminován. Muži, kteří nemají oficiální uvolnění z branné povinnosti, mohou nadále chodit do práce a vykonávat běžné činnosti. Jakmile jim ale poštou dorazí povolávací rozkaz, musí se do určitého data dostavit k výkonu vojenské služby. Většina těchto mužů poté slouží dlouhodobě, často bez nároku na dovolenou nebo s jen minimálními volny. Po celé zemi jsou rozmístěna tzv. „checkpointy“, vojenská stanoviště, která kontrolují projíždějící vozidla i jejich řidiče. Pokud je zadržen muž, který se vyhýbal nástupu do armády, je ihned poslán do služby. Takovému člověku bývá přidělena náročnější nebo nebezpečnější pozice, protože je vnímán jako ten, kdo se vyhýbal obraně vlasti. Existuje i možnost vstupu do armády dobrovolně, v takovém případě si muž často může vybrat z více možností zařazení a je k němu přistupováno příznivěji. Má nárok na pravidelný plat i dovolenou. Kontroly probíhají nejen na checkpointu, ale také běžně ve městech ze strany policie i přítomné armády. Pro muže, kteří jsou občany cizího státu, je proto naprostou nutností nosit pas neustále u sebe. V opačném případě může dojít k jejich zadržení.

Reakce místních na sirény

Riziko dopadu dronů nebo raket je v Oděse vysoké. Město bývá pod útokem velmi často. Sirény se zde ozývají několikrát denně i v noci. Místní obyvatelé jsou už vůči neustálému ohrožení otupělí a smířili se s tím, že každý den může být jejich poslední. Na sirény proto už téměř nereagují a snaží se vést běžný život. Kdyby lidé měli reagovat na každé varování, každý útok a každé potenciální nebezpečí, život ve městě by nebyl možný. Nemohli by chodit do práce, nakupovat, ani normálně spát. Na začátku konfliktu siréna zněla po celou dobu trvání ohrožení. Později byl systém upraven tak, že siréna vydá zvukový signál pouze na začátku a na konci nebezpečí. Toto opatření bylo zavedeno právě proto, aby lidé mohli v noci spát a během dne fungovat co nejběžněji. Koneckonců když telefonujete, pracujete nebo jste na jednání, nechcete poslouchat 30 minut v kuse sirénu. A to klidně i šestkrát denně.

Bezpečné oblasti

Platí, že útoky na východní část Ukrajiny jsou mnohem častější než na západní. Když porovnám oblasti vzhledem k Oděse, v Mykolajivu, Charkivu, Záporoží aj. jsou útoky častější. Charkiv je velmi moderní město s dobrou infrastrukturou a veřejná doprava je plně hrazená městem, obyvatelé města tedy využívají MHD zdarma. V oblastech na linii kontaktu, jako je například Cherson, je riziko velmi vysoké. Podle oficiálních zpráv se v těchto oblastech mimo jiné používají malé drony s výbušninami, které mohou dopadnout a bohužel dopadají, i v blízkosti civilních obyvatel. Na druhou stranu jedním z nejbezpečnějších velkých měst na Ukrajině je Lvov, který leží blízko hranic s Polskem, případně Užhorod přímo na hranicích se Slovenskem. Ačkoli jsou útoky ve Lvovu méně časté, pořád se občas vyskytují. Slyšel jsem příběhy, kdy běžní obyvatelé jeli ve Lvovu veřejnou dopravou a nad jejich autobusem proletěla balistická střela.

Informační kanál

I když zde nechci uvádět názvy aplikací nebo společností, toto považuji za tak důležitou informaci, že ji musím sdílet. Sirény se rozezní pokaždé, když do oblasti míří drony nebo balistické střely (i když jen přeletí). Je zásadní zjistit, o jaký typ útoku se jedná. Téměř celá Ukrajina používá mobilní aplikaci Telegram, kde uživatelé sdílejí aktuální informace. V Oděské oblasti velmi dobře funguje telegramový kanál "freechat_odesa". Psát zprávy tam není možné, takže informace o útocích v Oděské oblasti poskytují pouze relevantní uživatelé. Stejně důležitá je mobilní aplikace "eAlert: Ukraine Air Raid Alert", ve které si nastavíte oblast, kterou chcete sledovat. Jakmile hrozí útok, telefon začne vydávat varovný signál a hlásit, abyste vyhledali úkryt. Následně se rozezní i sirény v celém městě, které ale nemusíte slyšet, pokud jste v hlučném prostředí. Zvuk sirény je stejný jako požární hlášení v Česku.

Jak se chovat při nebezpečí

Při balistické nebo dronové hrozbě platí pravidlo vyhledat kryt. Najít kryt může být problém, pokud neznáte město. Jako kryt je považováno cokoliv, co se nachází pod úrovní země a je zakryté. I když najdete budovu s podzemním podlažím, může být tento prostor zamčený nebo nepřístupný. Když ve městě opravdu hrozí útok a jsou slyšet exploze, je třeba okamžitě vyhledat kryt, případně platí pravidlo „dvě stěny“. To znamená, že mezi vámi a venkovním prostorem by měly být alespoň dvě pevné stěny. Také je důležité držet se co nejdál od oken, protože při explozi se okna roztříští a střepy mohou působit likvidačně.

Pamatuj, že jsi smrtelný.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 2 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal(a) BezeJména

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-10-23T15:14:36+02:00

BezeJména procestoval(a) 0 zemí světa světa, nejvíce . Na Cestujlevne.com se přidal(a) před 2 měsíci a napsal(a) pro tebe 1 úžasný cestopis.

Zobrazit profil

8 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Kajman77

před měs

Na mě to působí, že je to buď

a) strojový překlad z nějakýho jinýho jazyka

b) nebo je to AI

c) nebo je autor mimozemšťan.

Ahmad Masúd

před měs

To by taky mohlo být... viz ta transkripce šahídů a iskanderů.

Kajman77

před měs

Mě nejvíc zarazili "občané federace". Jako jaky federace? Spojená federace planet? To fakt nemohl psát Čech.

Ahmad Masúd

před měs

Mohl to být rusky mluvící Ukrajinec, ale to taky na řadu popsaných dějů nesedí. Možná si jen někdo něco zkouší. Že by to byl popis reálné cesty, tomu tedy nevěřím.

Ahmad Masúd

před měs

Mladý muž co žije na české vesnici a mluví rusky, jo? A vůbec to není divný...

Martin Vícha

před měs

...junior má na VŠ od třetího semestru taky ruštinu :D

Ahmad Masúd

před měs

Tu klidně mít může a třeba se mu opravdu bude v životě hodit, nicméně tady si trvám na tom, že to je velmi podivný text, slohově, obsahově, jazykově. Nejblíže je pravdě asi Kajman, jen nevíme, v které z těch tří možností ;-)

gdfhdfhdgfhdsf

před měs

Moc diky za krasny a zajimavy cestopis! Pod toto se podepisuji "Cesty na východ mám vždy rád. Politiku neřeším, považuji se za politicky neutrálního." Taky me to tahne na vychod, tedy mam na mysli z cestovatelskeho hlediska! Nelze to brat jako dogma, ale na vychode mi prijdou lide mnohem milejsi, privetivejsi, lepe se s nimi komunikuje. Podle me je to dano, ze nejsou zkazeny penezi a blahobytem zapadniho sveta. Nerikam, ze vsechno na zapad je spatne a taky nechci hazet vsechny lidi do jednoho pytle, ale po vetsinou mi to tak prijde.