Cestopis

Úplně sám na Islandu

Můj příběh, ve kterém jsem se ze dne na den rozhodl letět na Island a s naprostým minimem zkušeností si vyzkoušel zdejší slavný, 80 kilometrů dlouhý trek.
Avatar uživatele Filip Štich
Cestopis z roku 2017 napsal Filip Štich

                                                            Úvod

Ve svých dvaceti letech jsem se konečně rozhodl odcestovat někam trošku dál. Již od mala byla moje pozornost upřena především na Island, jakožto na zemi plnou přírodních divů a krásných scenérií. Cestu na Island jsem měl v hlavě už dost dlouho, takže jsem si jedno odpoledne prostě řekl, že v létě poletím. Den na to jsem si koupil letenky a v ten moment už nebyla takřka možnost to celé odpískat.

Den 1. - 2.
Praha -> Wroclav

Letenky jsem měl zakoupené od společnosti WizzAir z a do Wroclavi, tudíž jsem musel nejdřív pobýt nějaký čas v Polsku. Z Prahy do Wroclavi jsem odjížděl autobusem 7. 8. 2017, s sebou jsem měl krosnu plnou všeho možného, co by se mi mohlo na Islandu hodit plus malý vak na záda. Krosna měla všehovšudy 19,5 kg, což může být pro někoho hodně, takže doporučuji vejít se do 15 kg, spoustu "důležitých" věcí opravdu potřebovat nebudete.
Letadlo z Polska do Keflavíku mi letělo až 9. 8., proto jsem měl v Polsku zařízené ubytování přes Airbnb v krásném bytě, kde jsem si to náramně užil. Ihned po příjezdu do Wroclavi jsem si nemohl nevšimnout, že můj vak na záda jde opravdu hodně cítit kávou. Po chvilce zkoumání jsem zjistil, že přede mnou v autobuse někdo vylil kafe na zem a to teklo po podlaze až k mému vaku, který byl tím pádem úplně nacucaný kávou... a to hodně, všechny Islandské koruny, které jsem měl v peněžence byly buďto úplně hnědé a nebo minimálně zapáchaly (s placením na Islandu ale i přes toto nebyl jakýkoliv problém), takže jsem peníze dva dny sušil, kde se dalo. Krom tohoto zážitku mám na Wroclav ale velmi pozitivní vzpomínky,  ovšem o Wroclavi tento cestopis není, takže budu pokračovat k odletu o dva dny později. 

Oběd v místní restauraci
Náměstí ve Wroclavi

Den 3.
Wroclav ->Keflavík

Z Polska jsem odlétal ve čtyři hodiny odpoledne, tudíž jsem měl spoustu času dostat autobusem včas na letiště, nakonec vše opravdu proběhlo bez problémů. U odbavení jsem se modlil, aby moje krosna nepřesáhla maximální stanovený limit kg, do kterého se musí zavazadlo vejít, aby mohlo letět bez jakýchkoliv příplatků. Naštěstí jsem se o kousek věšel, i když váha na letišti ukazovala zhruba o 1,5 kg více, než moje váha doma.
Jakmile jsem si sedl do letadla, naplnil mě jakýs pocit úlevy, že jsem to zatím všechno bez problému zvládl a zároveň pocit zvídavosti a natěšenosti z toho, že vlastně letím úplně sám na Island, sice bez zkušeností s trekováním, ale s odhodláním to vše zvládnout.

Přílet na Island
Přílet na Island

Keflavík -> Reykjavík

 Po několika hodinovém letu konečně dosedáme na runway a první, čeho si všimnu, asi jako každý, je krásná, byť kolem Keflavíku trošku jednotvárná, příroda. Další mé myšlenky patřily počasí, jelikož jsem se chystal po celou dobu stopovat. Po příletu bylo zataženo a šedivo, takové klasické islandské počasí, o kterém se píše v každém průvodci, chladno, mrholení, vítr a tmavo. 
Nakonec to ale nebylo nic hrozného a já jsem se, po chvíli stání na parkovišti a přemýšlení o tom, že tu opravdu jsem, vydal podél jediné silnice, vedoucí od letiště směrem k Reykjavíku, s úmyslem stopnout si své první auto v životě. Po chvilce jsem potkal pár, který si zrovna stopl auto a já jim jen tiše záviděl. Pouze jsem na ně mlčky koukal, oni mi po nasednutí do auta ještě stihli popřát "Good luck", a rázem byli pryč.
Říkal jsem si, že to nemůže být nic těžkého, tak jsem šel ještě asi pět minut, dokud jsem nenašel vhodné místo a vztyčil palec před prvním autem. A ono to fungovalo, stopl jsem hned první auto, které jsem viděl, až se mi to zdálo trošku podezřelé... Jako naprostý nováček jsem nastoupil o auta k milé slečně. Po chvilce povídání ze mě spadnul všechen stres a já si jízdu užíval. Slečna byla Jihoafričanka, která prý žije na Islandu už od dětství a už by dle jejích slov nechtěla žít nikde jinde. Při pohledu z okénka auta jsem se jí ani nedivil, bylo to tam opravdu krásné, i když ještě zdaleka ne tak, jako v dalších dnech.
Řidička ale nejela přímo do Reykjavíku, za což se mi omluvila a vysadila mě na krajnici té samé silnice, ovšem už o několik kilometrů dál. Řekla mi, kam si mám stoupnout, aby mě někdo vzal, dala mi pár rad ohledně Islandu, rozloučili jsme se a ona odjela na druhou stranu kamsi do dálky.
Po nějakých pěti minutách stopování mi zastavili manželé z Itálie. Zase jsme se bavili o Islandu, vyprávěli mi jejich zážitky a to, že zítra už odlétají pryč. Asi po 20 minutách jsme dorazili do Reykjavíku, vysadili mě u autobusového nádraží blízko centra a na rozloučenou mi dali jako dárek tuňákovou pastu k jídlu, kdyby bylo nejhůř.

Letiště v Keflavíku
Letiště v Keflavíku

Reykjavík

Poděkoval jsem, rozloučili jsme se a já se vydal, teď už konečně v srdci Reykjavíku, směrem ke kempu. 
Cesta tam mi trvala poměrně dlouho, jelikož naživo to tam vypadá trošku jinak, než na mapách na internetu, které jsem studoval ještě den předtím. Naštěstí to nebylo nic hrozného, Google mapy mě na místo dostaly více než spolehlivě.
Okolo 20:30 místního času jsem konečně stál před vchodem do kempu. Ulevilo se mi, že jsem se tam v pořádku dostal a šel zaplatit nocování na recepci. Kemp je docela velký, takže nebyl problém najít si místo, kde postavit stan. Trvalo mi nějakých 10 minut, než se mi to podařilo, vybalil jsem ve stanu krosnu, důležité osobní věci (mobil, peněženka, pas), jsem strčil do vaku a šel jsem na průzkum.
Kemp byl velmi pečlivě udržovaný, v areálu se nacházely sprchy, které byly v ceně nocování, kuchyně, kde se dalo uvařit takřka cokoliv, společenská místnost s nejnovější předpovědí počasí, což je na Islandu hodně důležité, dále zde byla knihovnička a (také velmi důležité) elektrické zásuvky.

Kolem 22:00 jsem se vydal na procházku do blízkého okolí, i v tuto dobu stále svítilo sluníčko, takže se toho i takhle pozdě dalo vidět dost. Po procházce podél moře jsem si šel koupit něco k jídlu, ještě jednou jsem se pokochal nádherným výhledem na oceán a šel jsem zpátky do kempu, konečně se trošku vyspat.

Krásný výhled na oceán kousek od kempu
Společenská místnost v kempu
Část kempu se stany

Den 4.
Poznávání Reykjavíku

Tento den jsem se rozhodl věnovat výhradně pouze Reykjavíku, jakožto krásnému městu s množstvím turistických atrakcí. Bylo opravdu hezky, čemuž svědčí i fakt, že jsem tento den chodil výhradně pouze v tričku, jak vidíte i na Islandu se dokáže počasí umoudřit :) Jeden z důvodů, proč jsem šel procházet Reykjavík takto ze začátku byl ten, že jsem pořádně nevěděl, jak dlouho budu na treku, na 100 % jsem věděl, že to bude pod deset dnů, ale konkrétněji jsem si netroufl tipovat - ano... až tak moc jsem byl připravený.
Nejprve jsem tak obcházel okolí, obešel fotbalový stadion, hned vedle kempu a poté se vydal do centra města. Reykjavík není tak velký, takže není problém chodit všude pěšky, čehož jsem využil a trošku jsem před trekem rozhýbal nohy. Navštívil jsem zdejší kostel, který převyšuje všechno ostatní ve městě a je tak nepřehlédnutelnou dominantou celého města. Dále jsem si prošel známou nákupní ulici Laugavegur, kde se dá sehnat prakticky všechno. Prohlédl jsem si krásnou Harpu, známou skleněnou koncertní síň, kde se zrovna konalo mistrovství světa v Jojo, takže trénující soutěžící byli vidět opravdu všude. 
Povinnost samozřejmě bylo i navštívit známý pomník The Sun Voyager, umělecké dílo znázorňující vikingskou loď.
Možná bych tímto rád poradil lidem, kteří budou v Reykjavíku, aby si tam nekupovali pizzu, za celou dobu, co jsem tam byl, jsem měl 4 různě pizzy ve čtyřech různých podnicích, a upřímně, moc dobrá nebyla ani jedna. To nemluvím o tom, že Island je opravdu dost drahá země, takže cokoliv si budete kupovat, musíte počítat s tím, že je asi lepší nepřepočítávat cenu na české koruny, jinak by se vám také mohla zatočit hlava. Není problém zaplatit za pizzu i 1000 Kč, což je opravdu dost. Je pravda, že to byla jedna z těch dražších, kterou jsem si tedy nedal, ale ty mé stály okolo 500 - 600 Kč, což také není málo. 

Večer jsem si nakoupil jídlo a různé zásoby v místním supermarketu Bónus, který doporučuji, pokud nechcete platit za potraviny majlant, i tak ale rozhodně nečekejte "české ceny".
Okolo 10. hodiny večerní, stále za svitu sluce, jsem šel pomalu spát, ráno jsem musel brzy vstávat, abych se dostal na doporučené místo pro stopaře, odkud stopaři často jezdí směr Skógar.

The Sun Voyager
Kostel Hallgrímskirkja
Harpa
Restaurace nedaleko kostela
Západ slunce

Den 5.
Začínám cestovat

Stop 1

Ráno v 5  hodin jsem vstal, sbalil stan, hodil krosnu na záda, koupil lístek na autobus a šel směrem k autobusové zastávce. Opravdu doporučuji stáhnout si do mobilu aplikaci, ve které jsou všechny jízdní řády na Islandu, je i v angličtině a je opravdu hodně nápomocná, bez ní bych se pravděpodobně nikam nedostal. Znovu bylo krásně, takhle brzo ještě sice chladno, ale podle oblohy bez jediného mráčku se dalo předpokládat, že minimálně do odpoledne to vydrží. Nastoupil jsem tedy do autobusu a trošku nervózně koukal z okna ven, jestli jsem opravdu nastoupil do správného autobusu, věděl jsem, že musím vystoupit tři zastávky před konečnou, ale ani to mi nedávalo žádnou jistotu, že se tam opravdu dostanu. Autobus se začínal postupně vylidňovat, až jsem tam nakonec zůstal úplně sám, což člověku na jistotě úplně nepřidá. Když jsme potom stáli na jedné zastávce asi 5 minut, šel jsem se zeptat řidičky, jestli tedy opravdu jede do té zastávky, kam já potřebuji. Řekla, že ano a mě se ulevilo, že jedu správně. Asi po 10 minutách jsme dorazili na místo, já vystoupil a rázem jsem se ocitl v úplně jiném prostředí, než jsem byl zvyklý z předchozích dní. Široko daleko nebylo téměř nic, až na benzínku s parkovištěm, která byla právě označena na mapě jako "hitchhiking spot". Ač jsem měl znova ze stopování trošku obavy, už to nebylo tak hrozné, jako když jsem přiletěl. Stoupl jsem si u výjezdu z benzínky a začal stopovat. Asi po třech minutách mi zastavil sympatický pán a nabídl mi, že mě vezme, sice ne úplně až do mého cíle, ale že mě vysadí zhruba na půli cesty a tam si potom stopnu někoho jiného.
Pán, zhruba kolem 50 let, byl opravdu milý, celou cestu ukazoval kolem sebe a říkal mi, co zrovna můžeme vidět, co je co, jak to kde funguje atd.. Vyprávěl mi o historii Islandu a zároveň mě poučoval, jak se chovat na treku, co dělat, co nedělat, kudy jít a na co dávat pozor. Dokonce si prohlídl mou krosnu, aby zhodnotil, jestli vydrží a zda-li je kvalitní. Na mapě Laugavegur treku, který jsem se chystal jít, mi ukázal záchytné body a nebezpečné úseky. Nutno dodat, že když jsem mu sdělil, že jsem ještě nikdy netrekoval, tak začal trošku zpochybňovat, jestli to vůbec zvládnu, načež jsem ho ujistil, že nemusí mít strach, že si určitě poradím. Popřál mi tedy hodně štěstí, vysadil mě a jel, kam potřeboval.

Já se rázem ocitl uprostřed ničeho, stál jsem vedle dlouhé, prázdné silnice, kolem níž se z obou stran rozléhaly nekonečné louky, na kterých se pásly ovce a koně. Rozhodl jsem se, že půjdu nějaký kus pěšky, abych si přivykl na těžkou krosnu a zároveň si vychutnal tu prázdnotu, která panovala všude kolem. Podél silnice vedla úzká cestička, kterou jsem šel asi 2 kilometry, než jsem došel na křižovatku, na které se nacházel malý krámek, bohužel bylo zavřeno, podle vzhledu nejspíše už asi dlouho. Šel jsem tedy ještě kousek na křižovatku, položil na zem krosnu a zase začal stopovat.

Pohled z auta prvního stopu
Široko daleko téměř nic

Stop 2

Všude kolem mě pořád nic nebylo, auta jezdila zhruba v pěti minutových intervalech, ale já věřil, že určitě někdo zastaví. Bylo zhruba 10 hodin a já věděl, že se potřebuji dostat do Skógaru co nejdříve, jelikož jsem tam neplánoval nocovat. 
Asi za patnáct minut zastavili dva páni, otec se synem, že mě vezmou, ale že bohužel nejedou až tam, kam potřebuji. Souhlasil jsem s jízdou s tím, že až budou odbočovat jinam, prostě mě vysadí. I tak jsme ujeli nějakých 20 kilometrů, což bylo pořád lepší, než trčet na místě. Otec i syn byli jakýmisi místními realitními makléři, jezdili po vesnicích a určovali hodnotu domů, které pak následně prodávali. Starší pán zároveň provozoval i sky diving na jeho malém letišti, nedaleko od nás. Nabídl mi, že mi dá slevu a že si to můžu jet klidně zkusit. Což o to, nabídka to byla více než lákavá, ale už jsem měl stanovený harmonogram a nechtěl jsem se ještě více zdržovat. Zdvořile jsem odmítl, což naprosto pochopil a my jeli dál. Znovu mě neminuly rady typu, jak se chovat v přírodě, jak brodit řeky atd... Nakonec mě vysadili v jedné vesničce a řekli mi, že kousek odtud je skvělé místo na stopování, dal jsem tedy na jejich rady a šel jsem.

Pasoucí se ovce u silnice
Stopování na dalším místě

Stop 3

Na místě jsem potkal dvě stopařky, se kterými jsem se chvíli bavil o stopování, přece jenom byly zkušenější než já, takže měly co říct. Najednou zastavilo auto a řidič nám nabídl dvě místa, samozřejmě jely slečny a já zůstal, přece jenom tam byly o něco déle než já, tak to bylo fér. Já tam čekal ještě asi 15 minut, než mi zastavila starší paní, která mi nabídla, že mě kousek vezme. Neváhal jsem a s díky jsem nastoupil. Paní bohužel neuměla moc anglicky, takže jsme celou cestu mlčeli, dokud nezastavila a neřekla něco islandsky, pak řekla "Good bye" a jela zase pryč.
Zase jsem zůstal stát na krajnici naprosto opuštěné silnice, bylo 11:30 a já si říkal, že už je opravdu nejlepší čas, dostat se na začátek treku. Jenže to jsem ještě nevěděl, že se tam dostanu až o dost déle. Ale abych nepředbíhal, vrátím se ke krajnici.
V dálce přede mnou jsem viděl křižovatku, tak jsem si řekl, že by tam mohlo být o něco více aut, takže to půjdu zkusit tam. Zároveň jsem viděl, jak tam stojí jiný stopař a marně vyhlíží nějaké auto. Stál tam i v momentě, když jsem dorazil na křižovatku, tak jsem si řekl, že půjdu ještě o něco dál, přece jenom tenhle spot nevypadal moc nadějně (přímo na křižovatce vám moc aut nezastaví).Asi o 100 metrů dál bylo vedle silnici vyježděné místo k zastavení aut, tak jsem tam zůstal a zkoušel štěstí. Zde trvalo mé stopování asi nejdéle, na místě jsem stál něco okolo hodiny. Během tohoto stopování za mnou přišli ještě dva američtí stopaři a řekli mi, že to jdou zkusit o nějakých 50 metrů dál, říkal jsem si, že to nemůže mít už žádný vliv, zkrátka, když auto nezastaví mně, nezastaví ani jim. Zde jsem se ale šeredně zmýlil, auto které mě jen projelo, jim zastavilo a Američani po 10 minutách jeli směr trek.

Onen muž stopující na křižovatce.
Stopuji...
Stále stopuji.

Stop 4

Chvilku jsem je z legrace proklínal, ale po nějakých dalších deseti minutách mi konečně zastavila německá rodinka s tím, že mají jedno volné místo. Neváhal jsem ani chvilku a už jsem se soukal do už tak hodně naplněného auta. 
Měl jsem konečně štěstí, že rodina jela také ke Skógafossu, takže už žádné stopování, ten den už jsem toho měl dost. Po cestě jsme se bavili, kde bydlíme a  vyšlo najevo, že pán jezdí často kvůli práci z Německa do města, kde bydlím já, takže se rozhodně bylo o čem bavit.

Aaaa zase stopuju...
Pořád...

Skógafoss

Konečně jsem na místě! Konečně jsem tam, kde jsem chtěl být celé ty předchozí dny, na začátku 100 km dlouhého treku Laugavegur, který začíná právě v místě, které se nazývá Skógafoss, což je mohutný vodopád, jenž se tyčí nad krajinou a přitahuje statisíce turistů z celého světa, opravdu krásný způsob, jak zahájit cestu. 
Znovu jsem poděkoval mým zachráncům a vydal jsem se nejprve k vodopádu, který jsem prostě musel vidět. Po lehkém průzkumu okolí jsem se ještě uchýlil do lobby hotelu, který se nachází pár metrů od vodopádu a dal si nabít mobil, sice už byly dvě hodiny odpoledne, což už je samo o sobě docela pozdě na to začít trekovat, ale mobil jsem opravdu nabít potřeboval, jednak kvůli fotografiím a jednak kvůli záchranným aplikacím, které jsou opravdu důležité.
V hotelu jsem byl asi 40 minut, poté jsem oficiálně vyrazil.

Počátek mé cesty.
Obrovský Skógafoss
Pohled z parkoviště hotelu

Skógafoss -> Baldvínsskáli
(cca 12 km)

Hned na začátku přede mnou vyvstala první výzva, a to vyšlapat nějakých 150 (přesně jsem to nepočítal) schodů, abych se dostal nahoru na vodopád a odtud pokračoval dále. S dvaceti kily na zádech mi schody daly sice trošku zabrat, ale nebylo to tak hrozné, alespoň jsem se zahřál natolik, že jsem dál šel jenom v tričku, protože bylo pořád opravdu pěkně.Cesta do prvního kempu vede podél mohutné divoké řeky Skóga, na které je nespočet dalších menších i větších vodopádů, jednou jdete takřka na její úrovni a o pár minut později už jste 50 metrů nad ní. Takto jsem pokračoval dokud jsem už nepotkával žádně lidi. To byl přesně ten moment, o kterém jsem snil... jít úplně sám, být odkázán pouze sám na sebe a užívat si to ticho, které vám nemůže nikdo narušit. Tedy až na bouřku, která se přede mnou zjevila z ničeho nic a já se jen modlil, ať hned první den nezmoknu. Postupně se začalo zatahovat i nade mnou a já se radši oblékl a na krosnu nasadil nepromokavou látku.
Po nějakých 500 metrech opravdu pršet začalo, ale žádná bouřka to nebyla, spíše takové nepříjemné mrholení, které sice nebylo silné, ale přinášelo s sebou chlad, a co víc.. vydrželo až do noci. Potom se navíc změnil povrch, takže místo po ušlapané trávě jsem teď šel, po ostrých kamenech, které byly opravdu všude, kam jsem dohlédl. Kousek před mým prvním stanovištěm mě poprvé (a naštěstí naposled) chytly křeče do stehen a každým krokem to bylo horší a horší. Sedl jsem nachvilku na kámen a v duchu jsem se modlil, aby to přešlo, protože takhle bych opravdu pokračovat nemohl. Po pěti minutách jsem vstal a vše se zdálo být ok, jako kdybych žádné křeče předtím vůbec neměl a do konce mého výletu na Islandu jsem už žádné nezažil. Oddychnul jsem si a pokračoval dál. 
No a to takhle přicházím do kempu a už zdálky mě anglicky zdraví jiní cestovatelé, pozdravil jsem nazpět a po chvíli jsem zaslechnul, jak si mezi sebou povídají česky. Přišlo mi to trošku komické, že jsem byl v pusté islandské krajině, kde v kempu byli asi tři lidi a dva z nich byli Češi. Každopádně jsem se nachvilku pustili do řeči, ptal jsem se jaký je tenhle kemp a jestli má smysl zůstávat. Bylo mi sděleno, že kemp není nic moc, ale že takhle pozdě už bych radši v tomto počasí neměl pokračovat, takže jsem poslechl, kdežto oni pokračovali dál do Skógaru, ovšem měli mnohem snažší cestu, než která čekala mě.

Kolem 19:00 jsem tedy dorazil do prvního kempu (Baldvínsskáli), kde jsem původně vůbec neměl v plánu zůstat, ale vzhledem k tomu, jak pozdě jsem ten den začal a vzhledem k tomu, kolik už bylo hodin, tak mi nic jiného prakticky nezbylo. Po tmě jsem chodit nechtěl, na to jsem si netroufnul, i díky doporučení českých kolegů.
Kemp v porovnání s ostatními už mohu takto zpětně hodnotit jako podprůměrný, jedná se pouze o malou chatku, ve které je společenská místnost, ač útulná, stejně nedoporučuji zde zůstávat, proto je lepší vyrazit dříve a stanovat v dalším kempu. Navíc v každém kempu se platí poplatek, který je všude zhruba stejný, ať se jedná o kemp s teplými sprchami, elektřinou, nebo pouze o obyčejnou chatku s dřezem.
Po zaplacení poplatku jsem šel postavit stan, což byla další výzva, jelikož bylo opravdu chladno a pochmurno, pršelo a zem byla pouze kamenitá, takže zapíchat kolíky bylo náročné i s palicí, kterou jsem si půjčil. Po 30 minutách stan stál a já měl ze sebe radost, jednak, že mám za sebou první den na treku a jednak, že se mi v těchto podmínkách podařilo postavit stan. 
Potom už jsem se šel nachvilku ohřát do chatky a šel jsem spát.

Schody vedoucí na vyhlídku a zároveň na začátek túry.
Výhled ze shora
Jeden z mnoha vodopádů podél cesty
Výhled na řeku pode mnou.
Polorozpadlý most přes řeku, který bylo nutno přejít
Stará cedule značící směr cesty

Den 6.

Baldvínsskáli -> Þórsmörk  (čti Thorsmerk)
(cca 14 km)

V noci jsem spíše nespal než spal, i přes poměrně silnou karimatku mě všude tlačily poměrně ostré kameny pod stanem a byla opravdu zima, takže jsem se co půl hodinu budil.
Nakonec jsem vstával v 7 hodin ráno, udělal si rychlou snídani v kastrole, což byla ovesná kaše zalitá horkou vodou (ostatně toto jsem jedl skoro pořád). Všechno jsem sbalil, naštěstí už nepršelo, takže už to šlo poměrně snadno, zima sice byla, ale nic hrozného. V 8 jsem natěšený vyrazil a Baldvínsskáli nechal za sebou. Hned na začátku cesty jsem vkročil na tvrdý sníh, po kterém jsem šel nějaké dvě hodiny. Asi po 200 metrech jsem si uvědomil, že jsem si v kempu nenapustil vodu, vracet už se mi ale nechtělo, tak jsem doufal, že někde najdu nějakou tekoucí vodu. Přece jenom byl kolem mě sníh a led, takže to nebylo tak nereálné. Za dalších asi 100 metrů jsem opravdu našel pramen vody, naplnil jsem si láhev a pokračoval dál.
Náhle jsem před sebou měl první "vážnější" překážku, kopeček úplně pokrytý ledem. Zprvu jsem si říkal, že to nebude nic tak strašného, dokonce tam byly vyskládány kameny, které sloužily jako provizorní stupínky. Ale to bych nebyl já, aby mi něco nešlo... samozřejmě mi to hrozně klouzalo a já vždycky sjel z půlky až dolů. A takhle pořád dokola. Určitě to vypadá úsměvně, ale já na tom zatraceným kopečku, který měl asi 10 metrů, strávil přes půl hodiny. Nakonec se mi s vypětím všech sil a s naprostou koncentrací podařilo kopeček vyjít a mně se ulevilo. Pomalu už jsem chtěl volat domů, že to vzdávám, že to prostě nejde a že se vracím :D

Cesta na sněhu
Já šel doleva...
...

Poté následovala dvouhodinová cesta sněhem a ledem, kdy jsem po cestě sledoval sopky a různé vulkanické nánosy. Vstoupil jsem do oblasti, kde podle cedule měla být žhavá tekoucí láva, ale ač jsem jí hledal všude možně, nikde jsem jí nenašel, příště si budu muset oblast více prostudovat ještě před odjezdem. Trasa nebyla nijak moc kopcovitá, tudíž nijak zvlášť náročná, ovšem šel jsem velmi pomalu, jelikož jsem se celou dobu brodil sněhem, kterým jsem propadával.

Konečně jsem opustil sněžnou oblast a terén se zase změnil na převážně kamenitý. Sníh už byl tedy za mnou a já si úžíval spektakulární výhledy na krajinu pode mnou, nic takového jsem nikdy neviděl, proto jsem vylezl na nejbližší vrcholek, sedl jsem si nahoře na kámen a chvilku v poklidu pozoroval tu krásu. Poté jsem zase pokračoval v cestě.

Po nějaké době se objevil další problém, a to ten, že jsem obrovskou žízeň, vodu z rána už jsem měl vypitou, kdybych věděl, že si nebudu mít takovou dobu kde napustit vodu, určitě bych s ní šetřil více. Se suchem v ústech jsem pokračoval směr Þórsmörk a najednou jsem si všiml, že přede mnou je jakýsi sráz dolů, jakože opravdu prudký sráz, chtě nechtě jsem se velice pomalu pustil dolů, našlapoval jsem opravdu opatrně a každý krok jsem pečlivě zvažoval, protože jsem si byl jistý, že kdybych zakopl nebo mi ujela noha a začal padat dolů, určitě by to nedopadlo dobře, pro jistotu jsem si rozepl opasek u krosny, abych jí v případě pádu mohl snadněji odhodit ze zad, aby mě případně netáhla s sebou dolů. Všechno dopadlo dobře a já úspěšně tento ošemetný kopec sešel. Pokračoval jsem v cestě a došel na naprosto rovnou planinu, kde vůbec nic nebylo, pouze čára, která vedla středem, vyšlapaná cesta. Jak jsem se tak blížil ke konci planiny, všiml jsem si, že jaksi není kam jít, na konci byl pouze sráz dolů. Už jsem si říkal, že jsem celou dobu šel určitě špatně, najednou jsem si ale všiml řetězu, který ležel na zemi kousek ode mě. Šel jsem si ho prohlédnout a už jsem tak nějak věděl, co mě asi čeká. A opravdu, řetěz sloužil jako zábradlí. Ale když jsem viděl, kudy budu muset jít, opravdu vážně jsem přemýšlel, jestli budu pokračovat. Řetěz totiž sloužil jako úchyt na římse, která byla asi 30 cm široká a pod ní byla hluboká propast, pokud by se mi při pádu z onoho prudkého srázu "jenom" něco stalo, tak tady bych při pádu na 100 % nepřežil. Řekl jsem si, že už jsem došel až sem a určitě to nechci vzdávat. Takže jsem šel... opravdu velmi opatrně, krůček po krůčku, zde se opravdu nevyplatí riskovat. V půlce římsy jsem se kouknul dolů a sešup to byl fakt pořádný. Samozřejmě jsem to nezapomněl ještě riskantně vyfotit a pomalu jsem šel dál, než jsem se nedostal na konec. Tohle byla zatím nejnáročnější část a mně se řádně ulevilo, když jsem byl zase v bezpečí. 

 

Pohled těsně před sestupem z prudkého kopce
Pohled těsně po sestupu z prudkého kopce
Řetěz, kterého jsem se měl držet
Sráz dolů
Další vysoký sráz

Po rozdýchání jsem zase šel a pomalu vstupoval do zatím nejhezčí části treku. Všude, kam jsem dohlédl, byly zelené palouky, vše tady vypadalo tak mírumilovně. Po nějaké obě jsem potkal francouzský pár, kterému jsem nenápadně naznačil, že mi došla voda, jestli neví, jak daleko je další pramen. Řekli, že neví, ale že mají vody dost, tak že mi přelijí. Na to mi nezbývalo nic jiného než souhlasit, protože žízeň už byla opravdu veliká. Zdvořile jsem poděkoval, popřál šťastnou cestu a šel dál. Zde už přibývalo turistů, každou chvíli jsem potkával někoho s foťákem, organizované skupinky, běžce atd. Není divu, několik stovek metrů přede mnou se nacházel Þórsmörk - kemp umístěný v kouzelné lokalitě obklopené ze všech stran horami. Jezdí sem autobusové zájezdy a obecně většina lidí, kteří navštíví Island, takže tu může být i docela rušno. Jedná se o jednu z nejteplejších oblastí Islandu a je to vidět hned na první pohled, všude jen zeleň, lesíky a palouky, nízké březové lesy jsem na Islandu opravdu nečekal, o to víc na mě tato oblast zapůsobila. Troufám si říct, že ve chvíli, kdy jsem sestupoval do kempu, mohlo být na sluníčku i kolem 30 stupňů, což dokazoval i fakt, že všichni byli pouze v tričku a v kempu se lidé dokonce opalovali.
Postavil jsem stan, nakoupil i nějaké čokolády a šel jsem prozkoumávat okolí. Schválně nebudu psát, co vše se tam dá navštívit a vidět, to nechám na vás, ať jste taky trošku překvapení. Řeknu pouze to, že je tam toho dost a že v lesích tam roste opravdu hodně hřibů :)
Po výletech mě přemohla únava a já šel brzy spát.

Úchvatné scenérie 1
2
3
4
V dálce je již možné vidět Þórsmörk

Den 7.

Þórsmörk -> Botnar
(cca 16 km)

V noci jsem se zase pořád budil, tentokrát to bylo zimou. Nejteplejší Þórsmörk byl paradoxně v noci nejchladnější a šlo to vidět, nad ránem jsem nachvilku vylezl ze stanu a zjistil jsem, že na stanu je námraza. Nabalen v asi 100 vrstvách oblečení jsem zkoušel ještě aspoň chvilku spát, moc to sice nešlo, ale chvilkama jsem spal. Ráno jsem vyrazil kolem osmé, chlad mě víceméně donutil, abych se začal hýbat, tak jsem tedy šel. Za hodinu už se zase začalo oteplovat a já pomalu sundaval vrstvy oblečení, až mi zůstala jenom mikina. Poté se mi v lese, asi hodinu a půl od kempu stala věc, které jsem se dost bál a pořád si říkal, že se mi to nesmí stát. Z ničeho nic mi vypadla čočka a já musel v lese na kameni rozbalovat nové a pomocí miniaturního zrcátka si je nasadit. Upřímně, čekal jsem to horší, hotovo bylo asi za 15 minut a já pokračoval s obavami, že by se to mohla stát znovu (nestalo).
Následovala klidná, asi půlhodinová cesta lesem. Jakmile skončil les, byl přede mnou první brod, v životě jsem nebrodil, takže jsem moc nevěděl, co od toho očekávat, přečteno jsem o tom měl dost, ale praxe je praxe. Po prvním šoku z ledové vody jsem zjistil, že to není tak strašné, tedy až na tu hloubku, vodu jsem měl nad kolena a věřím, že být více vody, už by by problém.
Voda byla opravdu hodně studená, takže jsem na druhé straně sušil a zahříval nohy co to šlo a pak jsem pokračoval.

Výměna čoček
První brodění
Ano, v kempu na druhé straně kopce je i sauna

Přede mnou byly zase obrovské pláně, tentokrát trošku jiné, než ty před Þórsmörkem, tyhle měly takový pouštní nádech, to by na Islandu čekal málokdo, ale opravdu je to tak. Šlapat v takovéto krajině v takovém počasí byla radost a já si to náležitě užíval. Krajina se dokonce na nějakou chvíli opravdu změnila na "poušť". Cesta nyní totiž vedla tmavým jemným pískem. Tato část byla naprosto bez problémů, naopak jsem si ji vyloženě užil.

Po nějaké době jsem šplhal do prudkého písčitého svahu, který mě nakonec zavedl do dalšího kempu - Botnaru. Je to menší kemp s pár chatičkami, které se dají pronajmout. Z tohoto kempu není moc kam jít jít, všude jsou spíše pláně, takže jsem jen tak spíše relaxoval, udělal si něco k jídlu, postavil stan a šel spát.

Směr mé cesty
Nenápadný most přes řeku
Krajina lehce připomínající poušť
Horský potůček
Byla i potřeba šplhat po laně
Prudká cesta kamenitým terénem

Den. 8

Botnar -> Álftavatn
(cca 16,5 km)

Po další mrazivé noci jsem sbalil stan (v čemž už jsem měl po těch pár dnech docela praxi, takže jsem dokázal postavit i zabalit stan do dvou minut, což pro mě bylo na začátku výletu trošku sci-fi), najedl se a kolem deváté vyrazil z kempu směrem do Álftavatnu. Álftavatn je kemp u stejnojmenného jezera, kde je i malá útulná restaurace. Je odtud možnost jít po několika krátkých trasách, které vás vždy zavedou na nějaké zajímavé místo.

Ač to říkám nerad a rozhodně nejsem z těch, kteří si na všechno stěžují, cesta do tohoto kempu pro mě byla vyloženě otravná. Celou cestu se jde po víceméně stále stejné kamenité cestě, na které je potřeba dávat pozor při každém kroku, abyste si nezvrkli kotník. Navíc celou cestu nepříjemně foukal studený vítr a do toho pršelo, takže pokud byly naproti, nebo vedle mě nějaké dechberoucí scenérie a výhledy, já je bohužel neviděl, proto se mi krajina v tu dobu zdála velmi jednotvárná. Před sebou jsem měl vždy jen cestu a v případě, že jsem se koukl dál před sebe, viděl jsem jenom mlhu, déšť a mraky. Naštěstí "stěna", vytvořená z hustého deště, přede mnou stále ustupovala, takže jsem se nedostal přímo do té průtrže mračen, na kterou jsem se půlku toho dne díval.

Do průtrže jsem sice nevstoupil, ale najednou přede mnou byla poměrně široká řeka, do které už jsem vstoupit musel, a to velmi nerad. Trošku jsem otálel, ale když jsem viděl lidi kolem mě, jak to bez problému zvládají, odhodlal jsem se jít také. Nebylo to nic příjemného, voda byla velmi studená a místy dost hluboká, do toho foukal vítr, takže jsem byl zvláště opatrný, kam šlapu. Zanedlouho jsem byl pryč z řeky a snažil se obléct si ponožky a nazout boty. Se zmrzlýma nohama a rukama to moc nešlo, a i když se mi to povedlo, zmrzlá chodidla jsem rozhýbával až do kempu.

Po několika hodinách proklínání počasí jsem se za stálého deště dostal na cestu, která vedla skrze krásně zelené palouky. Věřím, že nebýt deště, tak si to tu užiji mnohem více, jelikož krajina byla v tomto úseku opravdu krásná i za deště.
Asi po půl hodině jsem dorazil do kempu Hvanngil, který se nacházel asi kilometr od Álftavatnu, byl celkem opuštěný, asi proto, že bylo ještě docela brzo a taky protože většina lidí chce kempovat u jezera. Kousek za Hvanngilem byl další brod, menší než ty ostatní, takže zde bylo vše v pořádku. Při oblékání na druhé straně ke mně přišel mladý Belgičan, který šel opačným směrem a ptal se, jestli je možné to přebrodit bez náhradních bot. Trošku udiveně jsem mu řekl, že tahle řeka asi půjde, ale ty další bych opravdu bez bot neriskoval. Hodně se divil, že budou další brody, načež já se divil, že se diví... Z povzdálí jsem ho potom sledoval, jak brodí řeku naboso. Upřímně, moc mu to nešlo, a ani se nedivím, muselo ho to opravdu hodně bolet. Jen doufám, že si chlapec poradil i s ostatními řekami.

Já mezitím došel k mému dnešnímu cíli, jezero a kemp Álftavatn, na který jsem se dost těšil, jelikož kempovat ve stanu u jezera přece musí být naprostá krása. Ono to ale až tak růžové nebylo, jezero bylo sotva vidět a vzhledem k výše popisovanému větru a dešti se na místech, kde stála většina stanů, tvořily velké louže a lidé se museli narychlo přemísťovat. Vybral jsem si proto místo, kde žádná louže nebyla. Postavit stan v tento moment byl "porod", vítr mi vše pořád někam odfukoval, všechno bylo mokré a od bláta. Po dalším úspěšném postavení stanu jsem šel hned do zmíněné restaurace. Nebylo si zde kam sednout, všechny lavice a židle byly obsazené, to mi ale nevadilo, já si se svou krásně teplou mexickou polévkou sedl na chodbu a po dlouhé době jsem si vychutnával pořádné jídlo. Do stanu jsem si koupil ještě nějaké čokolády a čokoládové cookies, které mě stály kolem 1000 ISK, což je asi 190 Kč, když jsem potom asi o tři dny později zjistil, že ty samé stojí v normálním obchodě 100 ISK, určitě bych si je v kempu nekoupil. Ale hlad jsem měl opravdu velký, takže jsem na ceny moc nekoukal a důležité bylo, abych se pořádně najedl.

Vítr večer prohýbal celý můj stan a já se modlil, aby se neuvolnil úplně a neskončil v blátě poháněný vichrem. Možná to zní trošku jako nadsázka, ale není tomu tak, opravdu jsem tam viděl pár létajících stanů. Vůbec nevím jak, ale nakonec jsem, zabalen ve všemožném oblečení, alespoň na chvilku usnul. Celou noc jsem se sice co půl hodinu budil, ale vždycky jsem po chvilce usnul, takže o nic nešlo.

Výhled ze stanu v Botnaru
Jeden z útvarů lemující cestu
Dešťová stěna přede mnou
Krasná příroda, škoda toho deště

Den 9.

Álftavatn -> Höskuldsskáli -> Landmannalaugar
(cca 21 km)

Ráno jsem se najedl, sbalil stan a vyrazil. Zanedlouho po tom, co jsem opustil kemp, mě čekal další brod. Vzhledem k tomu, že bylo ráno a já ještě nebyl úplně připravený na to, že půjdu hned brodit, snažil jsem se chodit podél řeky a najít místo, kudy by se to dalo přejít suchou nohou. Takto nás tam chodilo asi deset, ale bez výsledku. Ono se není čemu divit, řeka nebyla bůhvíjak široká a všude byly velké balvany, které by se daly v případě nižší hladiny přeskákat. Ale bohužel... stejně jsme nakonec museli přezout boty a hned se po ránu osvěžit. 
Následoval celkem dlouhý a prudký kopec, který bylo třeba vylézt. Cestou jsem předběhl pár lidí, takže jsem na tom očividně ještě nebyl tak špatně.

A nahoře jsem konečně spatřil to, za čím tam jezdí tisíce turistů ročně - Duhové hory. Duhové hory leží v oblasti Landmannalaugar a leží ve výšce 600 metrů nad mořem.  Jedná se o druhou největší geotermální oblast na Islandu. Je to opravdu něco, co bych přál někdy vidět každému. Duhové hory jsou plné gejzírů, vřídel, sirných oblastí, vodopádů a ledovců. Svůj název získaly podle charakteristického zbarvení, kdy každý kopeček má jinou barvu a vytváří tak dojem duhy.

Tuto část trasy jsem šel celkem kolem šesti hodin a nemá smysl zde vše popisovat, to nejdůležitější bude v přiložených fotografiích. Pouze dodám, že celkově je tato oblast pastvou pro oči, tedy v případě, že se povede počasí.
Zároveň se jde poměrnou část trasy vedoucí skrze Duhově hory zase sněhem, není to ovšem nijak extrémně obtížné a dlouhé, navíc zhruba v polovině "sněžné" trasy se nachází kemp Höskuldsskálikou. Jedná se o hezký, udržovaný kemp s pěkným výhledem, ovšem má využití spíše jako občerstvovací stanice. Pokud opravdu není potřeba, není důvod zde zůstávat déle. Poté se jde nějakou dobu sněhem, až se téměř zničeho nic vstoupí zase do té známé, barevné krajiny.

Asi nějaké dva kilometry od konce šel z krásné vyhlídky vidět můj poslední kemp. A samozřejmě jde vidět, jak se nachází přímo v průtrži černých mračen. Říkal jsem si, že je to ještě daleko a že to mezitím ustoupí. Ale ono ne. Do kempu jsem dorazil mokrý skrz na skrz, po zaplacení poplatku jsem si rychle našel místo, kde postavím stan, takticky to bylo u nějakého zábradlí, na které jsem si potom pověsil všechno mé mokré oblečení. A jak je již zvykem, počasí si dělá co chce, takže jakmile jsem úplně mokrý postavil stan, začalo se pomalu rozjasňovat, až bylo nakonec úplně jasno a na sluníčku bylo kolem 25 stupňů. Což bylo na jednu strnu úplně skvělé, protože jsem si mohl dát sušit oblečení, na druhou stranu to mohlo přijít dřív. Do toho se mi navíc vybil mobil a já si ho musel dát za nemalý poplatek nabít do infostánku. A co víc, ten zrovna zavíral, takže jsem si mohl mobil vyzvednout až druhý den ráno.

Tak nějak jsem se zbytek dne potuloval po kempu, nakupoval ve zdejších originálních obchodech vytvořených ze starých autobusů, chodil po okolí, prozkoumával nedaleké kopce, pozoroval koně nebo jsem jedl. Večer jsem potom šel navštívit termální jezírko, ve kterém se dá bez jakéhokoliv omezení koupat. Na tento moment jsem se těšil opravdu hodně, protože nohy už mě docela bolely a celkově jsem si potřeboval odpočinout. Ze začátku je jezírko spíše vlažné, ale jakmile jsem se dostal k horké vodě, která stékala dolů po skále, už jsem se nedokázal posunout jinam. Bylo to úplně jako v horké vaně, až na to, že jsem byl venku, obklopený skálami. Ten pocit, kdy většina lidí kolem půlnoci odejde a vy ležíte v teplé vodě ve tmě a koukáte se na hvězdy, je naprosto úžasný.
Voda už mě po nějakých třech a půl hodinách začínala uspávat, takže jsem to ten den už zabalil a šel si lehnout do stanu.

 

Konec mé cesty
Duhové hory
Ledová jeskyně v Duhových horách
Kemp Höskuldsskáli
Další sníh
Horké prameny byly všudepřítomné

Den 10.

Landmannalaugar -> Reykjavík

Ráno jsem se vzbudil, poptal jsem se po kempu, kolik je hodin, a když jsem zjistil, že stánek, kde mám mobil na nabíječce, ještě není otevřený, oblékl jsem si plavky a šel se znovu vykoupat. Asi po hodině jsem si šel vyzvednout mobil a ještě chvíli jsem obcházel kemp a koukal, kde co je. Najedl jsem se v místní autobusové "restauraci" a pomalu začal balit stan.
Do Reykjavíku jsem si zarezervoval místo v autobuse, který jel až ke kempu v hlavním městě. Autobus sice není nejlevnější, ale z Landmannalauguru se do Reykjavíku bez auta dostanete jen velmi těžko. 
Po předložení rezervace panu řidiči jsme zjistili, že jsem si omylem rezervoval jízdu na jiný den. Řidič s tím ovšem neměl vůbec žádný problém a nechal mě jet i tak. 
Cesta těmito terénními autobusy, které mají kola velká jako traktor, je docela zážitek, i když je pravda, že první zhruba hodinu to drncá, a to hodně.
Po příjezdu do kempu jsem zaplatil poplatek, postavil stan a zbytek dne se jen tak flákal. Procházel se po pobřeží, koupal se v místním termálním bazénu, nakupoval v KFC a v supermarketu, dal si další pizzu atd atd.

Termální jezírko
Vyhlídka na kemp
Cesta nedaleko kempu
Krásné autobusy s obchodem a kuchyní
Přímo v kempu chovali islandské koně
Dvoubarevná voda díky odlišné hustotě v jednom z jezer na cestě do Reykjavíku

Den 11.

Suvenýry a výlet na ostrůvek Viðey

Tento den jsem měl vyhrazený pro nákup jídla a suvenýrů, ale především jsem se chtěl ještě někam podívat, přece jen jsem měl ještě tři dny do odletu. Na mé vysněné potápění se v islandských jeskyních nedošlo, proto jsem si chtěl alespoň koupit zážitek v podobě pozorování velryb, což bohužel ovšem také nevyšlo, jelikož už bylo všechno úplně plné. Ještě jsem měl naštěstí v záloze jeden výlet, a to plavbu lodí na ostrov Viðey, který se nachází kousíček od Reykjavíku. Ještě jsem chytil předposlední loď, která tam z Reykjavíku plula, takže jsem se konečně mohl někam podívat. Bohužel mě trošku limitoval čas, jelikož jsem měl jenom hodinu na prohlídku celého ostrova, ale i tak si myslím, že jsem toho stihl dost. Ostrov Viðey je opravdu malebný. Na ostrůvku se nachází archeologické pozůstatky z 10. století. Nachází se zde dokonce pozůstatky opuštěné vesnice, která se zde dříve nacházela, a kterou její poslední obyvatelé nadobro opustili v roce 1943. Jednou z opečovávaných staveb na Viðey je škola, kterou v první polovině 20. století hojně navštěvovaly místní děti. Budova školy je přístupná i veřejnosti a je zde možnost nahlédnout do tříd, jsou tu ke čtení nejrůznější spisy, fotografie k prohlédnutí a mnoho dalšího.
Největším lákadlem ovšem, kromě překrásně krajiny a výhledů na oceán, je zde jiný monument. Ten zde paradoxně není až tak dlouho, jedná se  Imagine Peace Tower, kterou zde nechala Yoko Ono postavit na počest Johna Lennona. Během významných výročí a svátků ze středu věže svítí v noci jasný kužel světla na oblohu, který lze pozorovat téměř odkudkoliv. Po obvodu věže je v bílém kameni vytesáno "Imagine Peace" ve 24 světových jazycích.
Na víc už mi nezbyl čas, a tak jsem musel spěchat zpět k lodi, která zachvilku odplouvala.
Rozhodně doporučuji se na ostrov podívat!

Kolem půlnoci jsem si v knihovně ve společenské místnosti v kempu četl knihu, když se najednou všichni v místnosti zvedli a běželi ven. Zvědavý jsem tedy šel taky a přemýšlel, co tam asi může být tak zajímavého. A zajímavé to opravdu bylo, všichni jsme viděli něco, v co málokdo doufal - polární záři. Ač se to stává jen velmi zřídka, opravdu nad centrem Reykjavíku v létě byla vidět polární záře. V tu chvíli jsem byl nesmírně rád, jelikož tento jev jsem si vždycky hrozně přál vidět. S úžasem jsem jí pozoroval a trošku mě překvapilo, jak se záře "chová". Byla celá taková vláčná, různě se rozpínala a zase smršťovala, až nakonec úplně zmizela.
A já měl za sebou jeden z nejhezčích zážitků na Islandu. Hned jsem to všem musel samozřejmě volat a psát, abych se trošku pochlubil.

 

Na Islandu si v suvenýrech můžete koupit i čistý islandský vzduch v plechovkách. Pro mě osobně je to nejzbytečnější věc, kterou jsem tam viděl.
Jedna z mnoha cestiček na Viðey
Interiér školy na Viðey
Imagine Peace Tower
"IMAGINE PEACE"

Den 12.

Spontánní stopování

Dvanáctý den jsem neměl ani trošku naplánovaný. Po krátkém přemýšlení jsem se rozhodl, že ráno vyrazím kousek za Reykjavík a budu stopovat. Bez nějakého určitého cíle, prostě pojedu tam, kam mě lidé odvezou. Byl to možná trošku troufalý nápad, ale mně se zamlouval, takže jsem se ho rozhodl uskutečnit.

První stop mě svezl asi 50 km severně od Reykjavíku, byl to starší pán, který byl tak hodný, že mi pořád něco říkal, bohužel ale v Islandštině, takže jsem byl trošku mimo a pouze jsem kýval hlavou vždycky, když ukončil větu a koukl na mě, jestli rozumím :D
Jelikož z tohoto dne nemám ani jednu fotografii, horko těžko se mi teď po roce vybavují detaily, ale vím, že mě pán odvezl do města jménem Akranes. Město má velmi dlouhou historii, sahající až do roku 880. Kromě toho, že je to deváté největší město Islandu (9km²!) a že místní klub ÍA je jeden z nejlepších fotbalových klubů na Islandu, není toho zde moc co k vidění.
Za městem jsem si stopnul další auto, pán už dokázal říct pár slov v angličtině, takže jsem si i trošku popovídal. Pán mě svezl do města Borgarnes, kde se natáčel známý americký film Walter Mitty a jeho tajný život.
Vzhledem k tomu, že už se pomalu schylovalo k pozdnímu odpoledni a k tomu, že už mi asi hodinu  nikdo nezastavil, rozhodl jsem uskutečnit návrat do hlavního města. Stopoval jsem u benzínky asi 20 minut, najednou na mě z parkoviště zatroubil chlápek, ať jedu s ním. Neváhal jsem a sedl do auta.

Na tuto cestu autem mám krásně vzpomínky, jelikož řidič byl islandský scénárista, který zde na Islandu točil několik svých filmů a pomáhal zde s natáčením téměř všech velkofilmů (Walter Mitty, Prometheus, Everest, Dead Snow atd.). Jeho historky a rady se krásně poslouchaly, téměř mě nepustil ke slovu a celé dvě hodiny až do Reykjavíku jsem byl jedno ucho. Byl to rozhodně jeden z nejzajímavějších lidí, které jsem za svůj pobyt na Islandu potkal.
Zpátky jsme přijeli někdy v podvečer a já, celý unavený ještě znova navštívil bazén, který se nacházel hned vedle kempu.

 

Jízdenka na autobus

Den 13. 

Reykjavík Culture Night

Mé plány pro tento den byly volnější, ale vzhledem k tomu, že zrovna v Reykjavíku začínala Kulturní noc, chodil jsem po městě a hledal všemožná kulturní představení, koncerty, street art a další aktivity. V tento den se totiž po celém městě slaví a ulice jsou plné lidí, které taktéž zajímají představení, které se v ten den ve městě konají. K vidění toho bylo opravdu hodně, od ochutnávek domácích burgerů, menších pouličních koncertů, satanistické depresivní show v zapadlé uličce až po velké koncerty v parcích. Rovněž je zde možnost navštívit byty obyčejných obyvatel Reykjavíku , které jsou uveřejněny na stránkách tohoto festivalu. Já tuto možnost nevyužil, ale podle popisu je možné si popovídat s těmito obyvateli u nich doma u šálku čaje, či čehokoliv jiného.
V noci oblohu nad hlavním městem rozzářil mohutný, několikaminutový, ohňostroj, který završil program tohoto dne.

 

Okultní představení v rámci Reykjavík Culture Night
Okultní představení v rámci Reykjavík Culture Night

Den 14.

Stopem zpět do Keflavíku a odlet domů

A byl tu můj poslední den na Islandu. Všechno jsem sbalil, pětkrát překontroloval, jestli mám všechno a vyrazil jsem za Reykjavík stopnout si auto na letiště. Celkem jsem jel dvěma auty, tentokrát vždy s mladými lidmi mého věku, takže si znovu bylo o čem povídat. Až na jednu chvíli, kdy jsem stál vedle silnice, asi 15 km od letiště s tím, že letadlo odlétá za 2 hodiny a s pocitem, že mi nikdo nechce zastavit zrovna když to nejvíc potřebuji, vše proběhlo v klidu a já v 18:50 místního času odletěl zpět do Polska, odkud asi hodinu a půl po přistání odjížděl autobus do Prahy a já v něm.

Shrnutí

Cesta na Island byla mou první delší cestou do zahraničí bez nikoho. Island na mě udělal neskutečně krásný dojem, viděl jsem věci, které bych neviděl nikde jinde na světě a zažil naprosto unikátní zážitky. Z textu to někdy možná vypadá, že jsem letěl na Island naprosto nepřipraven a bez toho, aniž bych si o něm cokoliv zjistil. Je ale pravda, že jsem toho měl načteného poměrně hodně, jak z blogů, tak z knih a různých článků. 
Na Island vždy moc rád vzpomínám a to je také důvod, proč jsem se rozhodl napsat tento cestopis, protože paměť mnohdy selhává a zkresluje a tak je lepší mít vše sepsáno, tak to potom zůstane pořád stejné a když něco zapomenu nebo si budu chtít připomenout určitou chvíli, stačí se začíst do tohoto textu.
Rozhodně plánuji tento ostrov navštívit v budoucnu znova a objevit místa, kde jsem ještě nebyl.. zkusit věci, které jsem ještě nezkusil.

Na závěr sem sepíšu ještě pár stručných rad a tipů pro ty, kteří  se chystají zažít něco podobného jako já.

  • Čím lehčí batoh, tím lépe
  • Spoustu věcí vůbec nevyužijete, pořádně rozmyslete si, co si vzít s sebou
  • Důležité je teplé oblečení
  • S sebou raději více peněz, než méně
  • Nebojte se stopovat
  • Nekupujte si předražené vařiče v kempech, ve městě je spousta obchodů s outdoorovým vybavením, kde mají vařiče minimálně za půlku ceny toho v kempu. Navíc vám ve většině obchodů dají jako turistům  10% slevu na cokoliv.
  • Pro spoustu informací týkající Islandu, vybavení, zážitků a mnoho dalšího, doporučuji navštívit stránku http://www.fijalka.cz, velmi přehledně je tu popsáno vše a vysvětleno, co vás jen napadne a mně tento web velmi pomohl

                                   V případě jakýchkoliv dotazů mě neváhejte kontaktovat do zpráv, rád odpovím.

                           Děkuji všem, kteří se poctivě dočetli až sem a budu rád za feedback v komentářích.

PS: Tuňákovou pastu jsem ani neochutnal a nechal jí ostatním v kempu.
PSS: Kdyby byly v textu jakékoliv chyby či nepřesnosti, dejte mi prosím vědět, je to delší povídání a snadno nějakou tu chybu přehlédnu.

Avatar uživatele Filip Štich

Zážitky pro tebe sepsal Filip Štich

09. 12. 2018, poslední aktualizace 2018-12-11T15:28:20+01:00

Filip Štich a procestoval 14 zemí světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne je už 2 měsíce, napsal pro tebe 1 cestopis .

10 komentářů

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele Danla_D
Danla_D

Super cestopis, obdivuji odvahu. Předpokládám, že to bude zážitek do konce života :)

před měs
Avatar uživatele Filip Štich
Filip Štich

Děkuji, to rozhodně :)

Avatar uživatele lemming46
lemming46

Teda nevím jak v kempech ve vnitrozemí, ale všude, kde jsem na Islandu něco platil, jsem vystačil s kartou. Islandský peníze ani nevím jak vypadaj. ;) Fakt je potřeba hotovost?

O návratu na Island a treku do vnitrozemí občas trochu uvažuju, ale když čtu o těch brodech a výškách s řetězama, tak to moc nevidím. ;)

před měs
Avatar uživatele Filip Štich
Filip Štich

Máte pravdu, naprosto všude se dá platit kartou. V kempu Baldvínsskáli byl sice chvilku problém s tím, že terminál nemohl chytit žádný signál, ale i to se vyřešilo.

Co se týče brodů, těch bych se nebál, pokud máte správnou obuv a brodíte tam, kde máte, je malá pravděpodobnost, že se Vám stane něco vážnějšího.

Úsek s řetězem, o kterém jsem psal, mi trošku problém dělal, to je pravda a bezesporu se jednalo o nejnebezpečnější část na trase. Ovšem na tomto treku je tato část pouze jedna a pokud vím, ještě tam nikdo nespadl :)

Leoš Literák

1) mohl bys udělat jednu mapu, na které bude vidět trasa, kudy jsi šel?

2) jaké jsou tipy na brodění? Zatím jako gringo jsem měl štěstí a potůčky přeskočil, větší řeky vzdal.

3) 30cm římsa s řetězem zní děsivě, když mám závratě. Jde to nějak obejít? Bylo podobných míst více?

před měs
Avatar uživatele Filip Štich
Filip Štich
  • Přidal se před 2 měs
  • Napsal 5 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2018-12-09T16:50:16+01:00)

Ahoj,

1) Tady je odkaz na Mapy.cz, kde je Laugavegur po přiblížení mapy přesně znázorněn. Z 95 % jsem tuto trasu kopíroval ( https://mapy.cz/s/3ghia )

2) Rozhodně doporučuji brodit s náhradními botami, třeba sandále. Vždy si rozepínat přezku od krosny, pro případ, že by tě strhnul proud a tys musel krosnu odhodit, aby tě netáhla dolů. Potom hledat ty nejširší brody, tam je proud a hloubka nejmenší. Pokud máš velký strach, pořiď si trekingové hole na podpírání, ale ty jsem neměl a žádný problém jsem neměl.

3) Tohle místo právě nejspíš obejít nejde, všude z obou stran jsou vysoké srázy. Taky jsem nějakou chvíli hledal, kudy by se to dalo obejít, ale bohužel... Jestli máš velké závratě, můžeš se zkusit otočit směrem ke skále, abys nekoukal dolů, ale to už je na každým individuálně, jak to bude zvládat.

před měs
Leoš Literák

Fakt je ta římsa široká jen 30cm? To máš nohy těsně u sebe.

před měs
Avatar uživatele Filip Štich
Filip Štich

30 - 40, přesně jsem to neměřil. Když se podíváš na fotku v kapitole 6. den, kde je to vyfoceno, tak můžeš vidět kousek mojí pravý nohy, která byla v reálu opřená o skálu z jedný strany, no a levá noha stojí přesně na hraně srázu, takže hned vedle ní už je propast dolů.

Leoš Literák

Překlep: o kterém se píče v každém průvodci

před měs
Avatar uživatele Filip Štich
Filip Štich

Blbej překlep zrovna... Díky, opraveno.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 9 minut
Víkend v mrazivě bílém Oslu
David Eiselt 2019-01-22T17:07:58+01:00 0 komentářů
Norsko 2019

V první polovině ledna jsme se rozhodli vydat na krátký eurovíkend do zimní norské metropole Osla. Zde je, jak naše cesta probíhala.

Čtení na 17 minut
Faerské Ostrovy
Jan Sova 2019-01-22T10:49:08+01:00 0 komentářů
Faerské ostrovy 2017

Na kole po Faerských ostrovech

Čtení na 28 minut
Island - cesta kolem ostrova ledu a ohně za 7 dní
Avatar uživatele Pat
Pat 2019-01-21T12:43:54+01:00 1 komentář
Island 2018

Na Island jsme se vydali ve třech. Podařilo se nám si vše naplánovat tak, abychom ostrov objeli dokola a viděli co možná nejvíce. Vše podařilo a my si užili nádherný týden v autě na Islandu.

Čtení na 27 minut
Křížem krážem po krásách Severní Sulawesi
Avatar uživatele selena.hr
selena.hr 2019-01-21T10:21:31+01:00 6 komentářů
Indonésie 2018

Nahlédnutí a okoštování nejzajímavějších míst, co severní cíp chobotnice nabízí

Další cestopisy