Ušguli

Je neděle 3.7. ráno a my vstáváme na hotelu Ponte v Kutaisi. Moc se nám nechce, šli jsme spát snad ve dvě ráno, letadlo mělo hodinu zpoždění, dlouhá řada na SIM, zdrželi jsme se. Za chvilku mi přijde na WhatsApp zpráva s fotkou hotelu, jdu na balkon a stojí tam řidič s autem. Vycházím ven a přebírám si ho, je to rychlé, spočívá to ve vyfocení stavu paliva a to je všechno, auto má plnou pojistku. Nejvíc nás zdrží, když se mi iniciativě snaží ukázat elektrickou ruční brzdu, kterou neznám. Po prvním zatažení se ozvou divné zvuky a zpátky ni krok, vleze vzadu pod auto, do něčeho kopne a dobré. Nemám to prý dělat, stačí dát páku do P, moc se mi to nezdá u domu stojím trochu z kopce, jednou jsem zapomněl dát ruční brzdu a pak to z P pomalu nešlo vytrhnout, ale budiž. Měl jsem objednáno Subaru XV a dostal Subaru Outback, což mi nevadí, je to větší, starší a ze všech stran odřené, pohnutý přední nárazník, aspoň nebude problém s případným škrábancem navíc. Po snídani vyrážíme, napřed do města do směnárny a pak směr Mestia. Před námi 225 kilometrů a navigace ukazuje 5 hodin cesty, což se mi zdá hodně, ovšem jsem v Gruzii poprvé. Snažím se dodržovat rychlost, ale pořád se mi zdá, že auto jede nějak rychle, je to 2,5 litru benzín, stačí trochu přidat a jede to. Po chvíli zjišťuji, že tachometr je v mílích, tak to bude ta rychlost. Cesta vede přes vesnice kde je šedesát, spousty retardérů s třicítkou, vleče se to. Pro středoevropana je udivující spousta krav na cestě, jsou v podstatě všude, za zatáčkou, za horizontem, člověk musí být stále ve střehu. Prasata jsou ukázněná, chodí po kraji a vesměs se rochní v bahně ve škarpě v noci pršelo. Silnice v nížinách je ucházející sem tam velké díry, ale jde to. V horách je to horší, občas kde je sesuv cesta zmizí, různě se to objíždí po šotolině(pochopitelně bez jakéhokoliv značení), ale pořád to zvládají i normální osobáky.
Je čas oběda, zastavuji u malé hospůdky Cafe Taso s výhledem na přehradu Enguri. Dáváme si typické Gruzínské jídlo, kubdari, chačapuri, salát z okurek a rajčat a domácí šťávu ze zavařených třešní. Jsme tu sami, jídlo opravdu chutné a porce které nejdou ani sníst, bereme si litr Coke na cestu, platím s dýškem 60 GEL a vyrážíme dál. 

Kubdari

Cesta v horách

Čím dál jsme v horách, cesta je horší, šotoliny a čtyřkolek přibývá, ovšem stále i osobáky. Odpoledne přijíždíme do Mestie, takové ospalé podhorské městečko, čekal jsem davy, ale turistů je málo. Ubytujeme se v Mountain Star in Mestia, slušný penzion s vlastní koupelnou na pokoji a se snídaní. Chceme se podívat na obranné věže, které vidíme z pokoje, venku se ptáme výrostků kudy. Jeden nás vede do muzea, kterého je součástí dům s věží z desátého století, do které se dá po několika žebřících vylézt až nahoru. S průvodcem se domluvíme bez problému rusky, ostatně většina starších lidí rozumí rusky, mladí spíš anglicky a kupodivu velmi dobře německy. Věže v dřívější době sloužily na obranu před nájezdy Mongolů, Peršanů a Turků. Úplně nahoře schovali ikony o patro níž děti a ještě o patro níž ženy, chlapi zůstali dole a bojovali. Po exkurzi a výkladu zaplatíme 10 Lari za osobu. Jdeme se podívat na další věže, cesty končí už jsou to jen takové chodníky, plné kravských h...n, je třeba si dávat pozor. Spousta kamenných domů u kterých jsou věže je obydlená, někde jen dobytek, někde ani to ne, je to jako začátek minulého století u nás na Moravě a naráz na dvoře Mercedes. Všechno zpustlé, opravy typu: kus rezavého plechu, popřípadě igelitu na střechu, branka se přidrátuje a klackem podepře... Smutný a zároveň krásný pohled na kamenné historické stavby. Je večer, hlad nemáme, jedeme si do centra na kafe a jdeme spát. 

Věž z věže

V ulicích Mestie

Snídani máme objednanou na osmou a vyrážíme k našemu hlavnímu cíli vesnici Ušguli. Tímto názvem je označen shluk několika malých vesnic, ležících cca 2300 m/nm a je uváděna jako nejvýše položená obydlená vesnice Evropy. Pro svůj středověký ráz a věžové domy je zapsáno na seznamu UNESCO. Cesta 43 kilometrů, 1,5 hodiny, ovšem dle toho co jsem četl cesta velmi špatná, proto ta čtyřkolka. Mám ještě jeden problém, na Agodě jsem si objednal penzion v Murkmeli, uvedená adresa na Google maps neexistuje a majitelka nekomunikuje. Říkám si, že se poptám na místě a když to nenajdeme, vezmu něco na místě. Jedeme, zpočátku cesta pěkná, asfalt, serpentiny nahoru, dolů, velké převýšení, krásný výhled. Po čase šotolina, posledních cca 7 km cesta dost špatná, obrovské sesuvy, všude tekoucí voda(posledních 14 dnů každý den pršelo), koleje jen pro jedno auto, vyhýbání si s protijedoucím je zajímavé, naštěstí ne tak časté. Nikdy jsem čtyřkolku neřídil, Subaru se brání statečně, ani při průjezdech řečištěm, na mokrých kamenech nehrabalo. Když člověk objíždí mnoha tunové balvany a nad ním jsou ve značně zerodovaném kopci další, jde z toho strach, přítelkyně sedí jako na trní a ptá se, jestli nepojedeme zpátky. Když vidím dodávky Maršrutky, co nás míjí, jsem přesvědčený, že to dokážeme taky a taky že jo kolem desáté přijíždíme do Murkmeli! Ve vesnici je cesta už jen směs ztuhlého bahna a kravského trusu, koleje, skoro dřeme o břicho. Po pravé straně sedí na zídce tři strejdové a probírají zřejmě nějaké chlapské problémy, zastavuji a z okénka se rusky ptám na penzion Eno Grand. Jeden ochotně vstává a vede nás, je to padesát metrů a on je bratr majitele, bingo. Vychází starší pár a ujímá se nás o rezervaci nic neví, ale mají volno, ráno odjelo pět Čechů, pokoj jenom stačí uklidit. Pán se rozpovídá, žijí v Tbilisi a tady tráví léto, narodil se tu a vyrostl. Ukazuje nám starý kamenný dům i s věží který začíná rekonstruovat. Vysvětluje nám, že teď je jen jedna cedule Ušguli, ale dřív to tak nebylo, byli samostatní. V Murkmeli je hodně domů opuštěných a bez střech, v roce 1989 napadlo 5 metrů sněhu, na protějším kopci se utrhla lavina a zasypala vesnici. Několik lidí zemřelo, pobořilo to domy no a lidé odešli. V celém Ušguli teď žije natrvalo kolem 60 lidí, když jsem se ptal co dělají, čím se živí? Odpověděl, že chlapi nedělají nic, většinou jen pijí a ženy pole, krávy a hodně turismus. Poradí nám kam se vydat, na osmou si objednáme večeři a vyrážíme. Včera i dnes polojasno, bez deště, ani bundy si nebereme, je relativně teplo. Do Ušguli je to kousek, po cestě míjíme stádo koní a přicházíme na most přes řeku Enguri, je to centrum veškerého dění. Zatáčíme doprava k hradu královny Tamary, odkud se dělají ikonické fotky. Chvilku čekáme na světlo až přejde mrak a přichází mladý pár. Anglicky se ptáme jestli chtějí vyfotit spolu a odkud jsou. Velmi neochotně odpovídají, že jsou Rusi, vyfotit jo, ale nějak se nebaví. Rusky se ptám odkud a tedy z Moskvy, odvětvím že Moskvu znám, pracoval jsem nedaleko (Зеленоградский), ledy trochu povolí, ale do řeči jim není. Ani se jim moc nedivím, v Mestii jsme viděli nápisy - Rusy neobsluhujeme, bohužel realita dnešních dní. Pokračujeme dál po cestě okolo vesnice až ke Cafe Shumeri, kde si dáme oběd. Sedí se venku, výhled jako z fotek cestovních kanceláří, všechno tak zelené až přechází zrak. 

Kostel Sv. Lamari

V Cafe Shumeri

Chačapuri

Po obědě se vydáme cestou k ledovci, kocháme se přírodou, koně, krávy a všude spousta potoků. Asi po dvou kilometrech se otáčíme a jdeme do vesnice u lyžařského vleku potkáváme sedm chlapů, zpívají si a pijí víno z kanystru, nabízí nám, ale nemáme tu odvahu. Ve vesnici je to skutečně jako ve středověku, jen auta to kazí. Domy zchátralé, opravy mají stejný mustr jako v Mestii, cesty kamení a bahno, je potřeba dávat majzla na kravince. Vesnice je malá, procházíme si to za chvilku a pak objevujeme Cafe Svaneti, milá paní nás zve dovnitř a tak usedáme. Paní povídá, že ráno odjela skupina Čechů na motorkách, má u toho i penzion. Dáváme si kafe, čaj, domácí trnkové buchty a každý stakan domácího gruziňaku (bratr je prý specialista). Paní je rozená obchodnice, nabízí bylinné čaje, pletené čepice, rukavice a povídá a povídá. Lidé tam jezdí z celého světa a někteří se zdrží klidně i měsíc a chodí po horách. V zimě je víc turistů jak v létě, jezdí lyžovat. Loučíme se, platím 15 Lari a jdeme směr Chazhashi. Chceme do muzea, bohužel je v pondělí zavřeno, tak si procházíme tuto asi nejzachovalejší vesnici. Chci vylézt na skálu ke kostelíku a zničehonic vyjde z domu vedle ženská a začne gruzínsky hrozně řvát. Leknu se a rusky ji vysvětluji, že se chci jen podívat a udělat si pár fotek, jestli je to problém. Říká že můžeme klidně jít, ona volá na krávu, asi se prý zaběhla. Vracíme se do Murkmeli po levém břehu řeky, všude zase potůčky z hor, tráva je jako houba, člověk si musí dávat pozor kam šlape. Zapadající slunce nádherně osvěcuje Chazhashi, u penzionu je mostek a jsme v Murkmeli. Máme ještě čas, jdeme na obhlídku vesnice. Krávy se samy vrací z pastvy, tři ženy stojí u plotu v gumových holínkách po kotníky ve sračkách a povídají si, na cestě se rvou psi s býkem, opravdu středověk. Ob jeden dům od našeho desetiletý kluk dojí před domem krávu, ptám se ho, jestli si ho můžu vyfotit, rozumí zřejmě jen gruzínsky, raději odcházím. Je čas večeře, paní domu udělala boršč, kubdari, chačapuri, domácí sýr, salát a pan domácí dodal své víno. Po večeři jdeme spát, jsme unavení. 

Cestou k ledovci

Zelená

Rodina na pastvě

Kostel Sv. Lamari

Je ráno, už z koupelny vidím, že je úplně jasno ovšem jenom 8 stupňů, v noci bylo pět. Snídáme, loučíme se s hostiteli a vyrážíme, jedeme na ledovec. Pán se ještě ptá kudy pojedeme do Kutaisi, říkám, že tak jak jsme přijeli, přes Mestii. Radí mi, abych jel druhou stranou a cesta bude o 100 km kratší, jenom prý je špatná cesta asi dvacet kilometrů, ale že se to dá. Cestou se zastavujeme ještě na vyhlídce a fotíme si znovu vesnici Ušguli v pozadí s nejvyšší horou Gruzie - Shkhara 5193 m.

Ušguli a Shkhara

Míříme na ledovec Shkhara, je to 9,5 km, sedm se dá autem a zbytek pěšky. Dá se to jít pěšky celé, ale nemáme tolik času. Cesta je ta samá po které jsme šli včera, ale čím dál jedeme tím je to horší, od vody vymleté koryta přes cestu, občas projíždíme vyschlým korytem plným valounů, kterým se nedá vyhnout. Někdy se cesta rozdělí na několik, stačí si vybrat tu správnou, nevěřím, že se to dá projet autem. Přijíždíme k místu kde si potok, řeka prorazila koryto přes cestu, šířka šest metrů, hloubka odhadem minimálně 30 centimetrů, dravý proud. Podle všude přítomných stop od pneumatik je jasné, že tudy auta jezdí, říkám si, projedu to taky. Opatrně vjíždím do vody, auto zastavuje a hrabe, proud opravdu silný. Zmatkuji přidám plyn auto se chytne a vyrazí vpřed, naráz, výskok a jsme na druhém břehu. Ze předu pára, něčím dřeme o zem, krve by se ve mě nedořezal. Vystupuji a jdu se podívat, co se děje. Břeh byl zřejmě ostrý, pod vodou to nebylo vidět a já chytil trochu spodkem předního nárazníku. Pára byla naštěstí jen od vody co stříkla na motor, dřeli jsme značkou, co na jedné straně upadla, nárazník byl trochu pohnutý. Značku přišroubuji klíčkem od auta, nárazník nakopu na místo a jedeme dál ještě opatrněji než před tím, bojím se. Valouny jsou všude, nedá se vyhnout, přijíždím k dalšímu brodu a odmítám jet dál, auto odstavuji do křoví a pokračujeme pěšky. Jsme bez signálu, za celou dobu jsme potkali jednoho chlapa na koni, dost hrdinství. Za cca 500 metrů přicházíme k místu kde se odstavují auta a dál už všichni po svých. Po pár set metrech přicházíme k rozdvojení a vybíráme si tu špatnou cestu, což zjistíme až po 1,5 km a 200 výškových metrech. Projít dál by se to možná dalo, ale v sedle je sníh, nevím na kolik je vespod odtátý a riskovat už dnes opravdu nebudu. Vracíme se a jdeme správnou pěšinou k ledovci, po chvilce potkáváme skupinu německých turistů. Ke konci je chůze velmi obtížná, skáčeme po kamenech jako kamzíci. Přicházíme k hraně ledovce, je obrovský, aspoň 20 metrů vysoký, široký daleko víc. Nemám z toho dobrý pocit, ledovec pracuje, neustále praská, padají kameny, drolí se led, fotíme se a jdeme nazpět. Přes řeku u odstavné plochy je otevřený Shkhara Glacier Restaurant, kde si dáme vychlazenou colu a vydáme se k autu. Při zpáteční cestě potkáme několik pěších a snad deset aut s turisty, už jsem trochu klidnější, kdyby něco, pomoc by byla. Přijíždíme k brodu, pocit nic moc, ale z druhé strany to jde úplně hladce a bez problému, oddechu si, to ještě nevím co mě čeká. 

Panoramata

Ledovec v dáli

Blíž

Ještě blíž

Jsme tam

Je před polednem a my vyrážíme z Ušguli do Kutaisi druhou stranou, říkáme si, oběd dáme cestou. Z počátku se to dá cesta je široká, uježděná hlína, šotolina. Po chvíli velké louže, nedá se tomu vyhnout, bahno dře o spodek, dál pak už jen kamení. Přítelkyně nevěřícně zírá a ani nedutá, ani se nedivím, půl metru vedle ní jsou 300 metrové srázy. Občas musí ven oddělat kámen, abych mohl projet, když musím zastavit na záchod, dává kámen pod kolo - ruční brzda. Cesta je již jen kámen, většinou břidlice na které je auto dost nestabilní, klesání jsou přímo hrozné. Přijíždíme k zatáčce kde teče voda snad 100 metrů po cestě, břidlici, cesta je nakloněná a vedle sráz, kdyby se auto utrhlo, raději nemyslet... Projíždíme bez problému, dál už se cesta jen lepší, těch dvacet nezpevněných kilometrů jsme jeli víc jak dvě hodiny, potkali jsme dvě auta. Po šotolině začíná betonová silnice ve výstavbě, občas část chybí, nicméně to už je úplná pohoda. Po více jak čtyřiceti kilometrech bez civilizace zastavujeme ve vesnici Sasashi u prvního občerstvení co vidíme CAFE - Fast Food a dáváme si zeleninovou polévku s masovými knedlíčky a zeleninový salát. Paní zřejmě nic jiného nemá, nám to nevadí, je odpoledne a my jsme hladoví jako vlci. Loučíme se a vzhůru do Kutaisi, cesta už je pohoda, sem tam kráva jinak nic. Do hotelu Ponte přijíždíme k večeru, auto špinavé jako by jsme jeli rallye, druhý den ho za 2 Lari deset minut myji vapkou. 

Tímto končí Gruzínská, horská část našeho výletu. Hory moc nemusím, jsem spíš pod vodu, ale musím uznat, že toto byla skutečně nádhera. 

Náklady : 1 GEL = 8 Kč 

Hotel Ponte - 120 GEL/noc se snídaní 

Mountain Star in Mestia - 120 GEL/noc se snídaní 

Eno Grand Murkmeli - 90 GEL/noc se snídaní (130 s večeří) 

Auto - cars4rent - 5 dnů - 263 EUR (sleva 10% od Cali) 

Benzín - 3,2 GEL/litr - celkem - 150 GEL