V business class nejdelší linkou světa (poslední díl)
Jak jsem se proletěl 18 hodin ze Singapuru do New Yorku letem Singapore Airlines SQ22 v business třídě...
Cestopis z roku 2019 napsal Kryštof Hájek
- Úvodní díl: http://bit.ly/uvodni-dil
- 1. díl (Na druhou stranu Země aneb Convair nepočká): http://bit.ly/convair-whanganui
- 2. díl (Křížem krážem po Taranaki i Wellingtonu): http://bit.ly/taranaki-wellington
- 3. díl (Na skok v Austrálii aneb Jak mě vypekli na Papue): http://bit.ly/australie-papua
- 4. díl (Honička na hranicích a Koupákem v Malajsii): http://bit.ly/langkawi-malajsie
- 5. díl (Putování po indických městech): http://bit.ly/indicke-putovani
Nejsem sběratel mil, zlatou kartičku jsem měl jen jednou a to ještě vylítanou náhodou a v businessu jsem letěl 5x na krátkých linkách. Moje srdce tluče pro malé obskurní aerolinky, menší nebo zajímavá letiště a netradiční místa. Čas od času však člověk musí vybočit a když mu přijde do rány možnost proletět se nejdelší linkou světa v business class, chopit se ji. Výhodná letenka šla koupit pouze po trase Ahmedábád – Singapur – New York s bonusem celého dne v Singapuru, celkem na cestě z Indie do New Yorku strávím nějakých 43 hodin. Ale přeci jen je něco jiného letět přes 40 hodin s United v economy a v business se Singapore Airlines. Uvidíme...
Je podvečer, gudžarátské slunko nesměle hřeje, když své paprsky sotva prostrčí hustou vrstvou smogu. Po krátkém odskoku do centra města přijíždím zpět na letiště téměř s 5hodinovým předstihem. Z Indie už jsem unavený a nechtělo se mi trajdat po Ahmedu. Možná jsem ale radši měl. Letiště sice na první pohled vypadá pěkně, ale vůbec nic tu není, ani wifi. Čas plyne neskutečně pomalu, ale nakonec se přeci jen dočkám otevření check-inu a krátkého pobytu v salonku, kde není vůbec nic.
Let Ahmedábád – Singapur
Ze západní Indie do Singapuru jsou to poctivé 4,5 hodinky letu. Startujeme ve 23:55 a obstarožní Airbus A330-300, jehož interiér zažil největší slávu tak před 10 lety, přistane v Singapuru krátce před 7 ranní.
Regionální business class v A330
Steward mě usazuje, nabízí welcome drink a já mám co dělat, abych se udržel vzhůru aspoň do servisu. Na kratších nočních linkách probíhá jen jeden servis hned po startu, po té už jen nápoje na vyžádaní.
S mírným předstihem oproti letovému řádu se vznášíme vstříc temné obloze a já si uvědomuji, že takhle vepředu není skoro nic slyšet. To je nezvyk, jelikož si prakticky při všech svých cestách sedám až za křídlo (jsem klidnější, když ho vidím po celou dobu letu :D ), kde je randál o poznání větší.
S potěšením kvituji, že servis přichází hned jak je to možné. Jako předkrm si vybírám krevetový salátek, k hlavnímu jídlu pak mořského vlka. Na dezert už kvůli pokročilé hodině nemám ani pomyšlení. Rozkládám si sedačku a i když to není lie-flat, tedy klasická postel v horizontální poloze (a to ani zdaleka), a i když pamatuje už hodně cestujících, nemůžu si stěžovat. Široká je dostatečně, dlouhá taky, neuplyne tak ani minuta a odebírám se do říše snů.
Krevetový salát
Mořský vlk
Vstávám až na finálním přiblížení se stovkami lodí pod námi čekajícími na povolení ke vjezdu do singapurského přístavu. Probouzím se sice pekelně unavený, protože tři hodiny spánku jsou prostě pořád jen tři hodiny spánku, ale nerozlámaný od sezení ve vertikální poloze jako ti "tam vzadu". Let to byl fajn a oceňuji, že servis byl extra rychlý tak, aby byl maximalizován čas spánku.
Den v Singapuru
Tohle jsem zase nějak nevymyslel. Je 7 ráno a jelikož už mám z Ahmedábádu palubní vstupenku i na let do New Yorku, který letí po půlnoci, mohl bych si skočit do salonku na snídani a pak jet do města. Jenže jsem si nechal odbavit batoh, abych se mohl převléct a taky... jsem chtěl dvě visačky no, nebudu lhát :D Je mi hloupé, aby bágl jezdil na pásu stále dokolečka, zatímco já se budu nacpávat v salonku, mířím tak rovnou na pasovku. Měním oblečení z indického zimního (byla tam fakt zima! Místy i kolem 15 stupňů) na singapurské letní, bágl hážu za 5 SGD do úschovny a jdu na metro.
Opět nemám ani cent v hotovosti, k bankomatu se mi nechce a kartou jde zaplatit jen celodenní jízdenka. Nakonec to ale propočítávám tak, že se mi koupit vyplatí, takže vše ok.
Je neděle a centrum Singapuru je úplně vylidněné. Nevyhýbám se turistickému klišé a hned první kroky míří do zahrad Gardens by Bay s výhledem na hotel Marina Bay Sands s bazénem na střeše.
Gardens by Bay
Marina Bay Sands
Ještě než začne žhnout slunce, vydávám se do "starého" Singapuru alias vládní čtvrti a do Chinatownu. Co si budem, v neděli dopoledne všude chcípnul pes, na ulicích není ani noha a jediné otevřené podniky jsou 7Eleven. Slunce navíc začíná dávat intenzivně najevo, že na rovníku se chová jinak než na 50. rovnoběžce, volím cestu ústupu. Nejprve skáču do příjemně vychlazeného metra a s přestupem na monorail se dostávám na zábavní ostrov Sentosa. Vzhledem k víkendu tu čekám davy, ale světě div se, i tady se místy skoro bojím, jestli jsem nevlezl někam, kde je zavřeno. Ani noha. Tím líp!
Victoria Memorial Hall
Národní galerie
Žádné duriany prosím! Smrdí jak zdechlina!
Na jedné z mnoha pláží s výhledem na impozantní lodě rozbíjím základní tábor pod palmou. Asi se ze mě vážně stává koupák. Tohle nicnedělání na pláži se mi začíná líbit čím dál víc a ani mi to není hloupé! Pravdou ale je, že pod rovníkovým sluníčkem začne za dvě hodiny vyčerpávat i to nicnedělání. Pomalu se přesouvám zpět k monorailu a posléze metrem jedu ještě jednou do čínské čtvrti. Tady to ale bude žít až za tmy, nemá cenu to hrotit, je čas na předletovou přípravu a ústup na letiště...
Pohoda na Sentose
Druhý největší kontejnerový přístav světa
Rychle vyzvedávám z úschovny batoh a jdu se odbavit. Na business přepážce se chvíli cítím jako král, když se po mé levici táhne dlouhý had čekající na odbavení u ekonomické přepážky na let kamsi do Číny. Z obláčku na zem mě vrátí Polák odbavující se po pravici u přepážky First class, který si mě prohlíží úplně stejně jako já "ty vlevo". Checkinář je vyloženě nepříjemný, nepozdraví, neusměje se, jen vyštěkne jestli mám Estu a ať mu jí ukážu. Naštěstí jsem připraven a pro jistotu ten papír vždy tahám s sebou, na hádání obvykle nemám nervy. Je zhruba 7 hodin do odletu, čas se najíst a zkulturnit...
SQ22 aneb 18 hodin v letadle
Singapurci to mají hezky vymyšlené. Jeden salonek pro kartičkáře, druhý pro ty, kteří opravdu letí v business class. Žádný póvl, co má letenku do Jakarty za tisícovku a je tu jen zlatou, platinovou a kdo-ví-jaký-ještě-nerost kartičku. Nenene, vy běžte pěkně vedle, tohle je jen pro nás, opravdové nadlidi. Ve skutečnosti si takové škaredé věci samozřejmě nemyslím, ale člověk, který svoji dosavadní leteckou kariéru věnoval obskurním aerolinkám a letištím, které nikdo nezná a najednou letí v business třídě Singapore Airlines, se prostě takovým poťouchlým myšlenkám ne a ne ubránit.
První úkol je jasný – dohnat deficit jídla. A ten se tady plní opravdu dobře, výběr je bohatý od mnoha teplých jídel, přes nepřeberné množství sendvičů, předkrmů, salátů, ovoce i sladkostí. Volím variantu "na Čecha" a dávám si od každého trochu. Protože před cestou letadlem už delší dobu zásadně nepiju žádný alkohol a není odsud žádný výhled, přichází druhý úkol – opustit salonek a najít legendární bazén umístěný na střeše tranzitního hotelu terminálu 1.
Platím 17 SGD na tři hodiny, (v ceně je i půjčení ručníku) a jdu se na chvilku uvelebit na lehátko. Nepředstavujte si žádný plavecký bazén, jedná se spíš o takový větší zahradní bazének, ale na klidný odpočinek a osvěžení je to naprostá paráda. Tohle by měli být povinně na každém letišti! Když k tomu přičtu hezký výhled na část plochy a hlavně startující letadla, nějaký salonek pro business cestující se může jít klouzat...
Bazén na terminálu 1
Nic ale netrvá věčně, s padající tmou se vydávám přeci jen zpět do salonku, protože hlad je hlad a sprcha s mýdlem je sprcha s mýdlem. Tomu se nic nevyrovná a rozhodně ji budu potřebovat. Letí nám to v 0:40, ale já už od deseti nervózně pokukuji po odletové tabuli, kdy že se tam objeví magické slůvko "Boarding".
„Let číslo SQ 22 Singapore Airlines překoná mezi Singapurem a New Yorkem 15.344 km průměrně za 17 hodin 47 minut. Zatímco směrem do USA se letí podél Číny, přes severní Pacifik, Aljašku a Kanadu, zpět cesta kvůli příznivým větrům míří přes Evropu.“
Po půlnoci konečně nastává chvíle nástupu. No počkat... konečně? Vážně se těšíš na 18 hodin v letadle? Vážně se těšíš na to být 18 hodin v kuse zavřený v nějaké hliníkové trubce se 150 dalšími lidmi? Teď už není návratu, mezi prvními nastupuji odděleným mostem pro business class, ale zrovna na tomhle letu se nijak výjimečně necítím. Spolu se mnou jde dalších 66 lidí, na linku do New Yorku (a taky do Los Angeles) Singapore Airlines nasazují zbrusu nový Airbus A350-900 ULR, kde je 67 sedaček v business třídě a jen 94 dalších ve třídě Premium Economy. Klasická ekonomická třída zde chybí úplně, stejně tak jako First class.
Boarding...
Těší mě, budu v tobě trávit skoro celý den
Usedám na svoje místo 12K a musím říct, že je to docela fajn. Docela. Velké sedačky poskytují víc než dost soukromí a když nebudu chtít, po celý let neuvidím nikoho z dalších spolucestujících. Na druhou stranu je zde naprosté minimum odkládacích prostor a nepotěší ani absence klasického amenity kitu. K dispozici jsou jen klasické pantofle, škraboška na oči, sluchátka a nějaký levný kartáček na zuby s pastou á la Lidl. Další dojmy si nechám až na průběh letu. Času bude víc než dost. Teď odbíjí půl jedná ranní, noc před tím jsem spal sotva 4 hodiny, takže se spíš těším na první servis a rozloženou postel...
12K, otevřená přihrádka je jediný použitelný odkládací prostor
Přední kabina business class
Vstříc asijské noci startujeme s mírným předstihem a první servis začíná ihned po nastoupání do letové hladiny. Po startu se podává jen menší občerstvení, hlavní přijde na řadu zhruba v polovině letu. Ještě na zemi si vybírám hovězí kousky s rýží. Nic, co by nadchlo. Množství i kvalitu bych přirovnal k jakémukoliv jídle v letadle, které dostanu jako hlavní vzádu v póvl-class (Že mě ale huba nebolí!).
Uf, ještě 16,5 hodiny...
Nic, o čem bych psal domů
Po jídle je čas na spánek. Rozkládám si sedačku na postel a po přečtení recenzí se trochu obávám. Prý to má být úzká tvrdá pryčna na štorc, na které se nedá spát. No, na štorc to trochu je, ale jinak si nestěžuju. Postel ok, deka pohodlná, polštář pohodlný, šup do pyžama a dobrou noc!
Zhruba po 8 hodinách letu (krucinál, vždyť to nejsme ještě ani v půlce! ) přichází na řadu hlavní servis. Už před spánkem si můžu vybrat, jestli se nechám vzbudit nebo ne. Tak jistěže ano, co kdybych tyhle hody zaspal! Začínáme předkrmem, a sice skvělým lososem. Vážně, takhle dobrou jednohubku lososa jsem ještě nejedl. Škoda, že fakt jen jednohubku. Jako hlavní jídlo si vybírám výtečné jehněčí s bramborem. I sladká tečka na konec v podobě čokoládového dortíku je výborná. Jen stále čekám, až přijde ten hlavní servis. Bylo to výborné, ale myslel jsem si, že toho bude tak nějak... víc :D Nebudu lhát, mám hlad jako vlk, prostě jsem dostal stejné množství, na jaké jsem zvyklý "tam vzadu", jen rozprostřené na porcelánu a do tří chodů.
Předkrm – losos
Hlavní chod – jehněčí
Sladká tečka – nepředali se
Trochu zklamán se chvíli koukám ven (A350 naštěstí nemá tu boeingovskou krávovinu s centrálně zatmavovacími okny), ale většina letu beztak probíhá za tmy a ten kousek ve dne jsme zrovna někde nad severním Pacifikem. Chvilku zkoumám nadupané IFE, ale nakonec zvítězí činnost, ke které je má sedačka stvořená. Totiž spánek na její rozložené verzi :)
Světe div se, ale ona ta postel funguje. Probouzím se hodinu a půl před přistáním akorát tak na poslední servis. Co je hlavní, probouzím se naprosto čerstvý, bez bolavých zad, vyspaný.
Snídaně je velké zklamání. Volím sendvič, klasická "subwayovina" co neurazí, ale ani nijak zvlášť nepotěší. Mám takový hlad, že ani nestihnu pořídit fotku.
Na letišti Newark přistáváme přesně po 17 hodinách a 45 minutách letu, po páté hodině ranní přesně na čas. Z letadla vystupuji s trochu smíšenými pocity. Jsem nadšený, že mám za sebou nejdelší let světa, to je zkrátka pro aviation geeka povinnost. Dlouhý noční přelet v business class asi splnil to, k čemu je určený: kvalitně se vyspat. Sice se napříč světem letečtí nadšenci shodují, že sedačka v singapurských A350 je příšerná, ale mě to rozhodně nepřišlo. Pravda, nemám srovnání, nicméně vyspal jsem se skvěle. Jídlo bylo vynikající, ale předpokládal jsem, že ho bude tak nějak víc. Po 18 hodinách jsem vystupoval vyloženě hladový.
17 a 3/4 hodiny ve vzduchu
Já vám nevím. Všichni mě strašili, že jakmile jednou poletím v business class, už nikdy nebudu chtít letět jako sardinka vzadu. Takové pocity rozhodně nemám. Když vezmu v úvahu cenu a to, co za ní dostanu, zůstanu asi u starého dobrého Ýčka, tedy Economy :D A sbírání mil, abych se mohl proletět v prémiových třídách? Naprosto tomu rozumím a chápu lidi, co se za mílemi honí. I já rád lítám, jen bohužel trochu jinak. Rád střídám aerolinky jako ponožky a především ty malé, obskurní, u kterých dostanu akorát tak milý pozdrav. Zkrátka a dobře, zůstanu u toho svého :)
Mráz přichází ze západu
Výběrové řízení na cestu z New Yorku domů vyhrál Aeroflot díky nejnižší ceně s kufrem a taky příletu do Drážďan, který se mi velmi hodil, vzhledem k tomu, že jsem měl namířeno do svého druhého domova na Českolipsku. Mezi příletem ze Singapuru a odletem domů jsem si však prozíravě nechal 3 dny. Ještě v Austrálii jsem si myslel, že ty 3 dny strávím v New Yorku, ale byl jsem tu ani ne před třemi měsíci. Ne snad, že by se člověk v New Yorku podruhé nudil, ale znáte mě...
Aviatická část mého já mě donutila provětrat vody letenek a když jsem našel cestu z exotického letišťátka Islip na Long Islandu do Chicaga se dvěma přestupy ve Philly a Washingtonu za nějakých 35 USD a zpět do New Yorku se Southwestem za podobnou částku, odolat nešlo. Dvě nové aerolinky, 6 nových letišť! To bude větší zábava než tyhlety businessy.
Americké hopsání
Nikdo není na pochybách, kdo vládne Reaganově letišti
Jak jsem si vymyslel, tak jsem učinil. S krátkou snídaňovou zastávkou na Manhattanu jsem dojel vlakem na 65 km vzdálené letiště Islip a odtud s American Airlines do Chicaga, kde jsem přistál v pozdních odpoledních hodinách. Zradu cítím už v letadle při pohledu dolů. Čím západněji letíme, tím světlejší odstíny má země. Konkrétně bílé barvy. Nějak mi v tom všem plánování po cesty po jižní polokouli a kolem rovníku nedošlo, že poslední dny budu trávit v USA, kde na konci března ještě úplné vedro být nemusí. Nebylo.
Už když na O'Harově letišti procházím chodbou z terminálu do metra, je mi jasné, že ta jediná větrovka stačit nebude. Z prvotních pocitů "Hm, docela kosa" jsem se přes "Sakra, proč jsem se nepodíval na předpověď, to bych jinak letěl do Miami" dostal až ke konstantnímu opakování "Ku*va, to je ale ***** mráz". Do hotelu dorážím jako rampouch a když se dívám na teploměr, který ukazuje -15 °C, dávám si předsevzetí, že nevytáhnu paty z pokoje.
Inu, každý dělá chyby. Ale jen proto, že jsem idiot a nenapadlo mě, že na začátku března nebude u Velkých jezer třicet nad nulou, přece neprospím Chicago na hotelu. Ráno už je jen mínus 6, nacpu na sebe čtyři vrstvy oblečení a jdu do víru zmrzlého velkoměsta.
Do Chicaga jsem vlastně jel jen proto, že sem bylo zajímavé spojení a taky proto, že právě v Chicagu vstoupila poprvé na půdu USA noha naší rodiny, když tu v roce 1999 byla na nějakém kongresu máma. Nakonec jsem velmi příjemně překvapen. Všechny zajímavosti v centru a okolí se dají v pohodě oběhat pěšky a když mrzne, svítí sluníčko a tak se nakonec dá venku přežít.
Dva dny jsem pojal trochu volněji, dopoledne pochůzky po městě, odpoledne teplo na hotelu, večer burger, zkrátka překvapivě fajn zakončení celé šišaté cesty kolem světa!
Zamrzlé Michiganské jezero
Chicagská fazolka
'L' aneb místní systém metra
Sears Tower...
... a výhled z ní
Wrigley building a jeden z trumpových mrakodrapů
Závěr
Úplné zakončení samozřejmě ne, v Chicagu nežiju. Čeká mě ještě cesta domů, ale to už je jen krátký skok se Southwest Airlines z letiště Midway na La Guardii v New Yorku a pak tradá s Aeroflotem domů. Southwest je príma aerolinka, minimálně v odbavené bagáži zdarma, nicméně pokud chcete sedět u okna, odbavte se co nejdříve to půjde, tedy ideálně přesně 24 hodin před odletem.
Southwest nepřidělují konkrétní sedačku, ale boarding group, tedy vlastně pořadí, ve kterém se nastupuje do letadla. Tuhle zradu jsem si neuvědomil a odbavoval se až pozdě večer, nějakých 8 hodin před odletem. Nakonec jsem měl štěstí a vyfasoval jedno z posledních míst u okna. Ještěže tak, protože výhled na probouzející se Chicago po startu a Manhattan nasvícený ranním sluncem při přistání byl prostě parádní:
Chicago jako na dlani...
... i Manhattan jako na dlani.
Oblétáváme letiště LGA, abychom přistáli proti silnému větru
Přesun z La Guardie na JFK proběhl bez problému v trojkombinaci bus + metro + airtrain. Ještě jsem si mohl užít poslední vstup do SkyTeam salonku před vypršením náhodně vylítané zlaté kartičky Flyingblue (stejně nebylo o co stát, salonky Korean Air i Air France nestojí ani za zlámanou grešli) a před druhou odpolední už sedím v A330 Aeroflotu. Devítihodinový noční let do Moskvy uběhl jako voda, koneckonců je to dvakrát kratší než ze Singapuru do New Yorku. Pravda, v Moskvě jsem vylézal ve stavu značně horším než před 3 dny v New Yorku, ale co už, přežít se to dá i vzadu.
Přestup na Šeremetěvu byl zrovna organizován tak nějak rusky, což znamená trochu nepochopitelně. Baba děžurná rozdělovala zcela náhodně frontu na ty, kteří musí projít pasovkou a na ty, kteří můžou jít stranou. Vlajkový salonek Aeroflotu trochu zklamal, jídla a pití sice dost, ale prostoru málo a hlavně žádné sprchy. To by se teď zrovna hodilo.
Je přede mnou poslední let. Se Suchojem do Drážďan. Jistě si dovedete představit, že se člověk v takovém okamžiku už opravdu těší domů, proto jsem se téměř rozžhavil zlostí do běla, když se pěkně postupně po 5 minutách objevovalo delší a delší zpoždění, které se zastavilo až na 75 minutách. Kromě přístupu, kdy zaměstnanci Aeroflotu dotazy odmítali buď mlčením a okázalou ignorací anebo mlčením a okázalou ignorací , jsem byl jako na trní, jestli stihnu vlak z Drážďan do Děčína. Kdyby ne, už bych se domů do České Lípy dostával jen těžko.
Jako na potvoru se s tím Sergej táhl jak z hnojem (Já vím, já vím. Co naložil, to veze), nakonec v Drážďanech sedáme s 95 minutami navrch. Když čekám ve frontě na pasovku, do odjezdu vlaku z letiště zbývá 8 minut. Fronta pro nás nadlidi s EU pasem je naštěstí krátká, ale Helmutovi se nějak nelíbím, asi přeci jen jako nadčlověk asi moc nepůsobím. Určitě ne po 26 hodinách cesty bez sprchy. Propouští mě 4 minuty do odjezdu vlaku a jediné, co mě zachrání, je prioritní visačka na batohu, který jako jediný už krouží po páse. A taky to, že jsem ještě nezapomněl běhat! Vlak dobíhám jen tak tak, jízdenku naštěstí mám vytištěnou...
Čím jsem starší a čím víc jsem toho procestoval, tím více se taky dojímám nad návraty domů. Nebudu lhát, když se z vlakového rozhlasu monotónním hlasem ozve "Příští stanice... Česká Lípa, hlavní nádraží", skoro ukápne i slza dojetí :D
Doma!
Co říct úplným závěrem. Jsem asi trochu vidlák, ale pro mě tohle létání v business class moc není, respektive v něm osobně nevidím přidanou hodnotu. Jasně, 18hodinový let v economy si nedovedu (a ani nechci) představit, ale takových ultra-long haulů přeci jen zase tolik není. Nejdelší let světa mám, zářez je to super, ale příště zase peníze potečou do nějakých obskurností :)
Pokud se podívám na celou "šišatou cestu kolem světa", i když se mnohým zdá jako výplod choré mysli, zpětně bych nezměnil vůbec nic. Tenhle styl rychlejšího cestování s pár klidnějšími koupáckými vložkami mi prostě sedí – pokud jedu sám.
Každopádně díky všem za pozornost! Příště se podíváme zase trochu jinam, po čase opět za jednou starou sovětskou kraksnou. Pokud tedy poletí.
Jak se ti cestopis líbil?
Kryštof Hájek procestoval 73 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil12 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Děkuji za krásný cestopis.
zajimave, poutave, dobry sloh. way to go! docela tvuj cestopis mezi temi slinty tady cni. ocenuji cervenym srdickem. neodpustim si jedine rypnuti odpurce letani. 18h let jen kvuli zarezu? ani zadarmo. holt asi nechapu geeky. ale zacinas prichazet na chut valeckam na plazi, nejsi ztracen.
Díky za report. S Chicagem mám podobné zkušenosti. Vracím se tak v listopadu z prosluněného Cancúnu a s hrůzou se koukám na předpověď počasí s tím, že v Chicagu mrzne. Čekal jsem spíš 10-15°C. Bohužel :D Tak na poslední chvíli v Mexiku ještě kupuji nějaké kalhoty, boty a mikinu. Zejména ta dá zabrat. Skoro nikde nic takového neberou. Po příletu je tam fakt kosa. Spadne i pár vloček. V kraťasech a sandálech si to fakt neumím představit.
Nechci být rýpavý, ale vy jste Michale neměli ve škole zeměpis?
Měl jsem zeměpis, Petře. Jenže tam na severu bylo ještě chladněji, než jsem odhadoval na základě dlouhodobějších statistik.
Moc pěkně napsáno, všechny díly paráda. Jen k tomu C se Singapurci, líná huba, holý neštěstí... Nikdy se mi nestalo, že bych po letu v C měl hlad a pokud by sis řekl o cokoliv dalšího během jídla, určitě by jsi to dostal a navíc mezi jídly musel být bar v galley a určitě musely být k dispozici i nějaký mid flight snacky na objednání (většinou to bývají nějaký nudle, burger atd.), navíc při takhle dlouhém letu.
Edit: tak teď jsem si otevřel nějakej report z toho letu a v menu jsou refreshments na 2 strany, jak teplý (nudle, panini, polévky, foccacia), tak studený (ovoce, sýry, oříšky, chipsy atd...)
Zelenáč :D
:))))
Jasně, toho jsem si všiml. Ale businessem ostřílení borci mi neustále říkali, ať se tím necpu, že pak nebudu jíst hlavní servis. Tak jsem je poslechl... Zkrátka jsem čekal víc právě od servisu i ve vztahu k reportům jiných business tříd. Ale je to tak - jsem zelenáč odkojený aerolinkami, kde často není ani letuška. Občas ani druhý pilot :D
Tenhle typ cestování jde uplně mimo mě, ale hezky se mi to četlo, tak děkuji za celou sérii:)
Ahoj, koľko letov si dokopy preletel na tejto šišatej ceste okolo sveta a koľko dní si cestoval ?
Klobouk dolů!!! Nádhera! Vtipně napsané, nádherné fotky! Jsem také vášnivá fotografka a i "kameramanka", a tak já zase ze svých cest stříhám dokumentární celovečerní filmy s komentářem /ten teprve v posledních třech letech, kdy jsem se to konečně naučila/, hudbou, titulky. Mají velký úspěch. Já letěla jen jednou v business a to zcela náhodou a byl to relativně krátký let. Dovedu si pohodlnou cestu představit na dalekých trasách. Mám často pocit, že čím delší let, tím menší prostor mezi sedačkami. Také létám klasickými lety a když po 1,5 -2 dnech přesunu vylezu z letadla celá rozlámaná, tak si říkám již nikdy! Vydrží mi to měsíc dva a šup, už zase do nepohody, do neznáma, do hor, pod stan, k domorodcům... jsem z Tvých cestopisů nadšená, a to je ještě nemám prolouskané všechny. Zase se mám co učit! Děkuji za ně. Věrka