V Nepálu s výškovou nemocí a záchrana vrtulníkem
Vysněný trek se změnil v horor - já chtěl chodit po horách, překonávat sám sebe a ne volat vrtulník, abych tam nezůstal navěky.
Cestopis z roku 2024 napsal Leoš Literák
Už nějakou dobu jsem snil o Himalájích, chodil po cestovatelských přednáškách, díval se na filmy a dokumenty. Seznámil jsem se s Honzou Trávníčkem (K2) a jeho přítelkyní Miri, kteří skrze spřízněnou agenturu 14 summits expedition pořádají výlety do hor. Sledoval jsem jejich nabídku, ale nevycházela mi dovolená. Až po křtu Něha Himaláje jsem se osmělil a na jaře jsme se domluvili , že se přidám ke skupině jogínek na trek údolím Langtang v Nepálu, ač jsem jógu nikdy necvičil. Ale člověk má být otevřený novým zážitkům, ne?
Přílet do Káthmándú proběhl podle očekávání - předvyplněné vízové informace byly k ničemu, musel jsem se vrátit zpět ke kiosku a zadat všechno znovu a mnohem více. Tiskárna nefunguje, takže ofotit obrazovku. Pak zaplatit vízum, dostat potvrzení, celník a hurá, jsem v Nepálu. Po peripetiích s hledáním dočasného hotelu jsme se konečně ubytovali v rušné turistické čtvrti Thamel. Večeře v českém pubi byla vynikající. Ráno nás po přesunu do hotelu Highlander čekal průvodce a projeli jsme památky z bucket listu Unesco: opičí chrám Swayambhunath s nádherným výhledem na město, hinduistický komplex Pashupatinathu, kde na břehu potoka probíhají žehy zemřelých a budhistický chrám Budhanath po výborném obědě ve střešní restauraci. Večer poslední nákupy před cestou. Malý tip: než kupovat objemné teplé oblečení, co stejně využijete jen zřídka, můžete zkusit pronájem za pár stovek.
Příprava na žeh, zoom na vlastní nebezpečí
Další den ráno jsem opět prošvihl jógu, takhle si karmu nezlepším. Snažil jsem si zabalit věci z kufru do zavazadla pro nosiče a svého batohu. Víceméně jsem nestihl udělat redukci a tak jsem vzal prakticky všechno. Byl jsem připravený na všechny možné eventuality včetně zombie apokalypsy. Nosiči ze mě neměli radost a losovali, kdo ponese mé zavazadlo. A také můj batoh na denní nošení byl zatraceně těžký. Vydali jsme se pěšky k autobusu a pak nás čekalo devět hodin cesty do sto kilometrů vzdáleného Syabrubeshi. Nepálské silnice jsou stavěné z tlustého betonu, akorát občas se utrhne svah, buldozery pak rozjezdí hlínu a jezdí se po ní. Během cesty jsme se stavili na oběd a poprvé čelili místním tureckým záchodům s košem na toaletní papír. Večer jsme přenocovali v hotelu New Yalapeak (1503 mnm).
Ráno jsme vyrazili na trek. Po pár stovkách metrů se cesta rozdvojila - Tibet nebo Langtang? Čína je na druhé straně kopce, nicméně tibetská kultura a obyvatelé jsou v Nepálu všudepřítomní. Po přechodu burácející řeky se vydáváme po silnici k budované vodní elektrárně. Jdeme po pěšině údolím skrze subtropické lesy. Průvodce nám ukazuje plástve divokých včel na druhé straně údolí, vysoko ve skále. Že by odtud pocházel slavný toxic honey? Příležitost ochutnat se ale nenaskytla.
Nepál je plný potoků, řek a vodopádů. I ten úplně obyčejný by v Česku lákal davy turistů. Brzy se charakter cesty změnil a procházeli jsme bambusovým hájem. Cesta prudce stoupala, stejně tak řeka, která byla plná obřích kamenů a divoce vířící vody. Brzy jsme si udělali obědovou pauzu v místě zvaném Bamboo (1970 mnm). Měli jsme špagety s vařeným vajíčkem, zeleninou a dle rady zapili kýbli slazeného čaje.
Nekonečné stoupání bylo ubíjející, skupina nasadila ostré tempo a já se je marně snažil stíhat. Do toho průjem. V Česku si zalezete do lesa, ale tady je jen prudký kopec plný hustého křoví. Nemohl jsem to vydržet, a tak jsem se schoval do kopřiv. Poznatek: nepálské kopřivy pálí více než naše. Odpoledne jsem dorazili do vesnice Lama hotel (2470 mnm - přes 7 hodin cesty). Čekal jsem dle cestopisů, že budeme bydlet v temné místnosti bez elektřiny u místních, ale tento trek je velmi turistický, takže jsme se ubytovali v klasickém vícepatrovém hotelu ze dřeva, se společnou toaletou na chodbě, která mimochodem měla klasickou evropskou mísu. V pokoji byla světla a nepálské zásuvky, kam sice pasují české zástrčky, ale musíte je něčím podepřít.
Večeře byla servírovaná z menu ve společné místnosti, uprostřed níž žhnula kamna. Výběr jídel byl velmi pestrý, oblíbená byla vydatná zeleninová polévka Sherpa soup. A opět litry horkého slazeného černého čaje. Návrat z vyhřáté jídelny do ledového pokoje byl šok. Během dne jsme na sluníčku pobíhali v triku, po západu teploty rychle klesly k nule. Poprve jsem ocenil svůj předimenzovaný spacák s komfortem -7 stupňů. V něm bylo krásně, ale člověku se pak fakt nechtělo vylézat ven.
Nabíjení v Káthmándú
Skromný, ale postačující pokoj
Za rozbřesku nás čekala snídaně a další cesta. Venku bylo chladno a sychravo, takže jsem se zabalil tepleji. Což byla chyba. Mlha se zvedla a čekal nás další slunečný den. Horské slunce má sílu, a já nechal opalovací krém i kšiltovku v zavazadle, které jsem měl vidět až večer. Během pauzy na oběd mi jedna spolucestující půjčila šátek, takže jsem měl aspoň nějakou ochranu hlavy. V průběhu pochodu se najednou zjevila bílá čepička sedmitisícovky Langtang Lirung, na kterou zrovna lezli prvovýstupem Mára Holeček s Ondrou Húserkou.
Po cestě jsme míjeli lodge a obchůdky. Často se jednalo o přízemní podlouhlou budovu, která byla rozdělena na jednotlivé místnosti na spaní. V obchůdcích prodávali buď různé cetky nebo západní pochutiny jako sladké tyčinky a nápoje. Bohužel v této části nemají žádné nakládání s plastovými odpady, tak jsme raději moc nekupovali. Já si nosil sáček, ve kterém jsem plastové obaly nesl až do Káthmándú, kde mají spalovnu.
Charakter cesty byl velmi podobný předchozímu dni. Šli jsme lesy podél řeky. Míjeli jsme nosiče, ať už věcí turistů nebo zásobování. Každou Coca Colu musí někde donést od silnice, ať už na svých zádech nebo na oslíkovi. Nosiči si uvazovali pruhy plátna na náklad na zádech, do kterých pak zapřeli temeno hlavy. Jak to mělo fungovat, nevím. Potkávali jsme také spoustu turistů. Jeden Američan šel jako sáhib úplně nalehko, jen s průvodcem a nosičem. Záviděl jsem, když jsem funěl s těžkým batohem. Tento den jsem šel svým tempem, už jsem se nesnažil držet se skupiny.
Odpoledne si skupina dala přestávku na jógu v krásném místě. Země krásně hřála, všude ticho a šumění vzdáleného potoka. Byl to krásný relax. Brzy se ale začal charakter cesty i počasí měnit. Přibylo šutrů, ubylo lesů. Když jsme scházeli z kopce a blížili se k brodu, ozvalo se volání a hřmot. Ohlédl jsem se a viděl stádo krav, jak běží z kopce. Všichni jsme se okamžitě nalepili na skálu. Krávy postupně sebíhaly, napily se z potoka a šly si dál po svém. Po pár minutách dorazil také honák.
Přešel jsem po lávce a narazil na ceduli varující před padajícím kamením. Ano, dorazili jsme do dějiště tragédie - pohřbené vesnice Langtang (viz dokument na Netflixu). Čekal jsem, že suťové pole bude širší. Cesta vyžadovala přejít po trámu přes prudký potok. Z fotek se to nezdá, ale vody v něm bylo dost a spadnout do něj by skončilo dost špatně. Dříve bych se hodně bál, ale teď jsem otrle přešel. A pak další stoupání. Cítil jsem slabost, pobolívala mě hlava. Vyčerpaný jsem se doplahočil do nové vesnice Langtang (3430 mnm, 9 hodin).
Ke snídani jsem si dal placky chapatti s džemem. Nevěděl jsem, jak je jíst, tak jsem z tlusté placky udělal ruličku a zkusil sníst jako lívance. Chyba. Kombinace velkého průměru a tvrdosti mi způsobila namožení kloubu čelisti, což vedlo k problémům s otevíráním úst a bolestem při kousání. Což přetrvává dodnes, po třech týdnech. K pití jsme měli zase slazený černý čaj. Naše průvodkyně Miri doporučuje hodně pít a hodně sacharidů, což čaj splňuje. Mlsně koukám na Coca Colu ve výloze. A pak každodenní rutina - naplnit si láhve převařenou vodou (100-200 NRS za litr), zabalit zavazadlo pro nosiče, uspořádat batoh a vyrazit.
Dnešní cesta měla být krátká - přeběhnout pár kilometrů do našeho tábora Kyanjin Gompa. Lesy pomalu mizely a šli jsme spíše po kamenité stráni. Výhledy na okolní hory byly dechberoucí - zlatavě žluté a oranžové listy stromů, červené a vínové keře, tmavě zelené jehličnany, okrová půda, bílé kameny, zasněžené vrcholky, to vše se splétá v dramatickém kontrastu. Časté přestávky mi daly spoustu prostoru pro kochání se. Pro tyhle zážitky jsem na výlet vyrazil. Bohužel, moje tělo říkalo ne.
V poledne jsme měli další zastávku na jógu pod vedením Marie Salzové v nádherném vysokohorském prostředí přímo pod budhistickou stúpou. Byl jsem pověřen rolí fotografa, takže jsem se hodinu jen poflakoval v nesmírně fotogenickém prostředí. Pak nás čekaly poslední kilometry do Kyanjin Gompa (3800 m), kam jsem se dovlekl jen sílou vůle.
Po obědě skupina vyrazila na aklimatizační výšlap na Kyanjin Ri (4604 mnm), ale já jsem neměl sílu a tak jsem jen hodinu ležel v pokoji. Pak jsem přeci jen vstal, vzal maximálně odlehčený batoh a šel také. V údolí se nad řekou povalovaly mraky a už bylo poměrně chladno. Zadal jsem cíl do mapy a hledal cestu. Pěšinek byla spousta a já neustále na mobilu kontroloval, která je správná (všechny). Bylo to prudké stoupání a já korigoval cíl jen na nižší vrchol. Miri říkala, že je kvůli aklimatizaci potřeba dosáhnout aspoň +300 metrů a zůstat tam hodinu. Jenže už bylo poměrně pozdě a byl jsem jediný, kdo stoupal nahoru. Brzy mě dohnaly mraky a já byl obklopen hustou mlhou, přičemž čelovka zůstala na pokoji.Ve výčce 4075 mnm jsem si dal pauzu. Neměl smysl pokračovat výše, jen jsem chtěl zůstat v této výšce. Skupina se stále nevracela a naopak, poslední turisté už šli dávno dolů. Tak jsem nasadil režim horské kozy, dohnal turisty a za chvilku byl zpátky v hotelu.
Luxus - vlastní koupelka s toaletou
Vpravo Ongchhu (4x Everest), uprostřed nosič - maratonec
Druhý den ráno jsem na chvíli chytl signál wifi a tak jsem hned sondoval, jak jsou na tom Mára s Ondrou - nocovali těsně pod vrcholem. To se s nimi brzy setkáme a zapijeme. Dnes jsme měli naplánovaný další aklimatizační výstup na posvátné místo Naya Khang, kde meditoval guru Rinpoche. Domlouval jsem se s Miri, že půjdu pomalu svým tempem a že mě bude jistit šerpa. Vzal jsem si lehký batoh. Sestup k řece byl ještě v pohodě, ale stoupání mi fakt nedělalo dobře. Každou chvilku jsem potřebova zastávku, abych to vydýchal. Šerpa mi vzal batoh a na chvíli se mi šlo dobře. Užíval jsem si výhledů na město, ledovec a magický prales. Najednou se ozval hrozný hluk směrem od Langtang Lirungu - lavina. Mysleli jsme na kluky, zda jsou v pořádku.
Brzy jsem ale opět nestíhal. Vyšli jsme z lesa na otevřený terén, kudy vedl trail Ganja La. Občas jsem zahlédl naši skupinu, když si dala přestávku. Ptal jsem se, jak je to ještě daleko a zvažoval, že se vrátím. Nicméně jsem šel dál a dál. Pomalu, zadýchaný, s bolestí hlavy. Minuli jsme přístřešky pasáků. Cesta se již ztrácela mezi kameny a balvany, ale šerpové mi ukazovali cestu. Vrchol byl tak blízko a přitom daleko. Ale dostal jsem se tam, do výšky 4150 metrů nad mořem. Cesta dolů byla stále náročná. Fyzicky jsem byl na dně. Nejhorší byl ale úsek od řeky nahoru do vesnice. Z vyčerpání jsem se poblil.
Kyanjin Gompa sevřený horami
Večer jsem už ani neměl chuť jíst a pít. Z čaje mi udělalo špatně, že jsem zase blinkal. Necítil jsem se dobře a přiznal si, že na to nemám. Byla to výšková nemoc a aklimatizace nepomáhala. Oznámil jsem Miri, že výlet vzdávám a že druhý den půjdu zpátky. Domlouvali jsme podrobnosti, že mě jeden nosič doprovodí na autobus: půjdeme 2-3 dny dolů a on to pak vyběhne zpátky nahoru za jedno odpoledne. Rozloučil jsem se se skupinou, která měla v plánu zůstat ještě dva dny: Cherko Ri (4984 mnm) a další výlet.
Ve tři ráno mě vyděsilo, když jsem cítil, jak mi z plic unikají bublinky. Jako bych měl v hrudníku sodovku. Nádech, výdech, bublinky. A frekvence narůstala. S otokem plic jít tři dny do civilizace? Nechtěl jsem si hrát na hrdinu a ráno jsme domluvili helikoptéru. To, co nám trvalo 4 dny, vrtulník urazil za hodinu. Výhled byl nádherný. Přistáli jsme na letišti KTM a sanitka mě odvezla do nemocnice Era. Ujaly se mě sestřičky a lékařky a už to jelo: oxidace krve (jen 85), tep, tlak, kyslík, tři injekce, kapačky (dehydratace), poslech plic (tekutina na plicích), zvlhčený vzduch a tři pokusy o rentgen hrudníku (nejsou zvyklí na muže vysoké 190 cm). Pak jsem šel na pokoj a dostal jídlo. Večer další kontrola a musel jsem přes noc pokračovat ve šlukování O2.
Bucket list příznaků horské nemoci, které jsem si mohl odškrtnout: celková slabost, vyčerpanost, nechutenství, zvracení, bolesti hlavy - čelo, záchvaty úporného kašle. Podle vyprávění horolezců otok sedá buď na mozek nebo plíce. Lidé pak plácají nesmysly, chodí jako opilí, nebo se třeba motají v kruhu. Ráno přivedli na pokoj Francouze, který chytl vysokohorskou nemoc ve výšce 4500 mnm. Buď sténal bolestí hlavy, nebo spal. Já zatím doufal, že mě pustí brzy ven. Z ulic jsem slyšel ohňostroje a zpěv - začalo Diwali.
KTM z jiného pohledu, než znáte
Oběd
Ráno jsem v hotelu potkal Máru a dozvěděl se o Ondrovi. Mé problémy se okamžitě změnily na malichernost. V Káthmándú jsem zůstal ještě dva dny, než jsem přeletěl na tři dny do Dubaje.
Různé střípky závěrem. V Nepálu je bezpečno. Lidé jsou tu milí. Silnice jsou pro Evropana sice jeden velký zmatek, ale všichni jezdí opatrně, narozdíl od Indie, kde mi řidiči přišli agresivní a bezohlední. Nepálec Ongchhu vykládal, že když jel do Indie, zažil kulturní šok. Diwali je velký zážitek. Lidé slaví, zpívají a tančí. Po obchodech chodí děti a koledují o drobné. Ceny jsou nižší než v Česku, ale v horách rostou. Filtraci jsem nepotřeboval, všude byla převařená voda. V Káthmándú jsou obchody s turistickým vybavením na každém rohu, je možnost i zapůjčení za rozumné ceny. Moje eSim (NCell) fungovala dobře v osídlených oblastech, ale v horách byla k ničemu. Místní byli na příjmu (doporučuje se síť Namaste). Wifi fungovala jen někde a někdy. Nebojte se vzít nosiče, není to lenost ani zneužívání, místní budou rádi, že si přivydělají.
Trek vám zařídí na každém rohu za nízký peníz. Kdejaký náctiletý kluk má vlastní agenturu s honosným názvem. Nicméně rozdíl velké seriózní agentury poznáte, až když půjde do tuhého. Bez signálu bych těžko zařizoval záchranu. Takhle jsem jen požádal Miri a Ongchhua a agentura 14 summits vše zařídila. Dále musím pochválit AlpenVerein klub. Jejich pojištění je v horách prostě nutnost a to nejen v Himalájích. Ztratit se v Tatrách může vyjít na milion či více. Odkazy: https://14summitsexpedition.com, http://14summitsexpedition.cz, https://www.honzatravnicek.cz, https://www.honzatravnicek.cz/alpenverein/.
Na letišti klasicky kontrolují u vstupu, že máte letenku. Takže buď mějte vytištěný papír o online checkin, nebo v mobilu. Pak batoh projede scannerem a vystojíte si frontu na odbavení kufru. Překvapivě je potřeba se postavit na konec pásu a počkat pět minut, než kufr projede další kontrolou. Následuje fronta na výstupní celní kontrolu a nezbytný salónek. Nechal jsem se dovést do Horizon a byl jsem nadšený množstvím jídla a pohodou. Akorát toaleta je venku a dovede vás k ní obsluha, aby odemkla dveře. Servírky vám také hlídají čas odletu. Ale moc jsem na to nespoléhal a udělal dobře. Před odletovými bránami mě totiž čekala bezpečnostní kontrola, což zabralo deset minut.
Náklady: trek 2250€ (all inclusive: hotely v Káthmándu, po cestě, doprava, strava, průvodce, nosiči a denní lekce jógy), letenka 25 900 Kč, sedačky 1400 Kč, změna odletu 4600 Kč, pojistka AlpenVerein 1820 Kč + 20€ premium, vízum cca 50 euro, půjčení péřovky 1600 NRS, na horách tyčinka Mars 400 NR a malá Coca Cola 550 NRS, tibetská večeře 1150 NRS, vegetariánský oběd 450 NRS, pizza a 2x cola 1080 NRS, dvě saka na míru 26400 NRS.
Jak se ti cestopis líbil?
Leoš Literák procestoval 42 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 11 lety a napsal pro tebe 14 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil19 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Takhle s odstupem si myslím, že na podobné treky je důležitější trénovat kapacitu plic než dlouhé pochody. Já jsem podlehl klamnému dojmu, že když bez zadýchání vyběhnu dlouhé schody v metru a dám přestup z metra B na C na Florenci za minutu, že jsem ve formě. Jenže tohle jde zvládnout na kyslíkový dluh. Příště zkusím raději běhat jako přípravu.
Takhle s odstupem si myslím, že na podobné treky je důležitější trénovat kapacitu plic než dlouhé pochody. Já jsem podlehl klamnému dojmu, že když bez zadýchání vyběhnu dlouhé schody v metru a dám přestup z metra B na C na Florenci za minutu, že jsem ve formě. Jenže tohle jde zvládnout na kyslíkový dluh. Příště zkusím raději běhat jako přípravu.
Nech si předepsat Viagru, ta výrazně zvýší efektivitu dýchání ve vysokých nadmořských výškách a ještě budeš mít pevnou erekci jako bonus😉
Nech si předepsat Viagru, ta výrazně zvýší efektivitu dýchání ve vysokých nadmořských výškách a ještě budeš mít pevnou erekci jako bonus😉
Výškovou nemoc můžou mít i dobře trénovaní sportovci. Myslím, že jediná vhodná příprava předem je buď pobyt na místě s vyšší nadmořskou výškou cca poslední měsíc před trekem nebo spaní doma v kyslíkovém stanu: https://www.kyslikovystan.cz/jak...kovy-stan/
Jinak jsou i jiné léky, které si lidi berou ve dnech, kdy přechází na treku vysoké sedlo, na které nejsou aklimatizovaní. Nevím, jestli to pomáhá i na spaní v takové výšce. Sám s těmi léky zkušenost nemám, akorát mi asi pomohl čaj z koky v Jižní Americe.
Výškovou nemoc můžou mít i dobře trénovaní sportovci. Myslím, že jediná vhodná příprava předem je buď pobyt na místě s vyšší nadmořskou výškou cca poslední měsíc před trekem nebo spaní doma v kyslíkovém stanu: https://www.kyslikovystan.cz/jak...kovy-stan/
Jinak jsou i jiné léky, které si lidi berou ve dnech, kdy přechází na treku vysoké sedlo, na které nejsou aklimatizovaní. Nevím, jestli to pomáhá i na spaní v takové výšce. Sám s těmi léky zkušenost nemám, akorát mi asi pomohl čaj z koky v Jižní Americe.
A take to, ze z Cusca je to k rovniku asi polovicni vzdalenost nez z Himalaji k rovniku.
Vyskova nemoc se tak v okoli rovniku dostava az ve vyssich partiich nez v lokalitach dale na Sever ci na Jih.
A take to, ze z Cusca je to k rovniku asi polovicni vzdalenost nez z Himalaji k rovniku.
Vyskova nemoc se tak v okoli rovniku dostava az ve vyssich partiich nez v lokalitach dale na Sever ci na Jih.
Byl jsem třeba ve výšce přes 5600 m n.m. i na hranici Bolívie s Argentinou (sopka Uturuncu) a to není k rovníku zas tak výrazně blíž než Nepál (souřadnice 22° 16′ 12″ S). Zpět k autu jsme v mírné euforii po silném čaji občas i běželi (a taky proto, že jsme šli výš a tím i déle, než nám řidič řekl, že máme čas).
Byl jsem třeba ve výšce přes 5600 m n.m. i na hranici Bolívie s Argentinou (sopka Uturuncu) a to není k rovníku zas tak výrazně blíž než Nepál (souřadnice 22° 16′ 12″ S). Zpět k autu jsme v mírné euforii po silném čaji občas i běželi (a taky proto, že jsme šli výš a tím i déle, než nám řidič řekl, že máme čas).
Ještě k eSim - nejdříve jsem koupil kartu od Global Yo, ale ta mi prakticky nefungovala ani v Káthmándú. Technická podpora byla k ničemu. Pak jsem vzal AirHub Asia 3 GB na 30 dní, který mi fungoval OK všude kromě hlubších částí údolí Langtang. Zbylá data jsem použil v Dubaji. Problém s AirHub je, že jejich mobilní aplikace nezobrazuje zbývající data a neumí dokoupit další data. Prý to jde jen na webu. Tudíž jsem se nečekaně ocitl v Dubaji bez dat. Airalo odmítlo prodat eSim pro Emiráty v Emirátech, prý to musím koupit mimo ně a dokonce poznali, když jsem zapnul VPN.
Ještě k eSim - nejdříve jsem koupil kartu od Global Yo, ale ta mi prakticky nefungovala ani v Káthmándú. Technická podpora byla k ničemu. Pak jsem vzal AirHub Asia 3 GB na 30 dní, který mi fungoval OK všude kromě hlubších částí údolí Langtang. Zbylá data jsem použil v Dubaji. Problém s AirHub je, že jejich mobilní aplikace nezobrazuje zbývající data a neumí dokoupit další data. Prý to jde jen na webu. Tudíž jsem se nečekaně ocitl v Dubaji bez dat. Airalo odmítlo prodat eSim pro Emiráty v Emirátech, prý to musím koupit mimo ně a dokonce poznali, když jsem zapnul VPN.
Tak další...
Tak další...
Jo, Langmajera jsem minul, šel hned po nás. Miri je stejně dobrá - deset dní šlape po kopcích v Langtangu a pak hned jde na další trek Lombuche east. Respekt. A Langoš doplatil na virózu. Jak nejste 100% fit, výškovka vás sejme. Původně s námi měla jít ještě jedna holka, ale nachladila se, takže zůstala se léčit v hotelu. Když jsem odlétal pryč, ještě se úplně necítila v pořádku, ale chtěla to zkusit. Nevyšlo to, musela se vrátit.
Jo, Langmajera jsem minul, šel hned po nás. Miri je stejně dobrá - deset dní šlape po kopcích v Langtangu a pak hned jde na další trek Lombuche east. Respekt. A Langoš doplatil na virózu. Jak nejste 100% fit, výškovka vás sejme. Původně s námi měla jít ještě jedna holka, ale nachladila se, takže zůstala se léčit v hotelu. Když jsem odlétal pryč, ještě se úplně necítila v pořádku, ale chtěla to zkusit. Nevyšlo to, musela se vrátit.
Cestopis byl zajímavý - s chutí jsme si ho přečetla, krásné fotky - připomněli mi náš trek, už si třetí, o kterým vím, kdo letěl dolů vrtulníkem (nepodceňujte pojištění). Jen mě trošku zaráží cena, měli jsme podobný zážitek, ale cena byla o více jak polovinu nižší (můžu doporučit přes koho jsme jeli my :)
Cestopis byl zajímavý - s chutí jsme si ho přečetla, krásné fotky - připomněli mi náš trek, už si třetí, o kterým vím, kdo letěl dolů vrtulníkem (nepodceňujte pojištění). Jen mě trošku zaráží cena, měli jsme podobný zážitek, ale cena byla o více jak polovinu nižší (můžu doporučit přes koho jsme jeli my :)
A měli jste na treku soukromou lektorku jógy? To jsou taky náklady, které se v ceně projeví. Plus jsem to bral jako podporu horolezeckých aktivit Honzy Trávníčka s Miri.
A měli jste na treku soukromou lektorku jógy? To jsou taky náklady, které se v ceně projeví. Plus jsem to bral jako podporu horolezeckých aktivit Honzy Trávníčka s Miri.
Soukromou lektorku jogy jsme neměli, ale mě bohatě stačil ten trek. A Honzu jsme podpořili 3 návštěvami v Czech Pubu :D Spoustu lidí odradí vysoké ceny treků v Nepálu, tak jsem jen chtěla říct, že to jde i levněji :D
Soukromou lektorku jogy jsme neměli, ale mě bohatě stačil ten trek. A Honzu jsme podpořili 3 návštěvami v Czech Pubu :D Spoustu lidí odradí vysoké ceny treků v Nepálu, tak jsem jen chtěla říct, že to jde i levněji :D
Dobrá poznámka. Jak jsem psal, na ulici jde na první pohled podobný itinerář koupit za zlomek ceny. Tuším jsem viděl 500-700 eur. Otázkou je, co všechno v ceně chybí, třeba strava. A jak moc můžete spoléhat na agenturu jednoho člověka. Pak jsou samozřejmě větší a dražší agentury.
Ještě si vzpomínám, že u vstupu do parku probíhala namátková kontrola zavazadel a byly tam billboardy, jak je nebezpečné cestovat bez průvodce. Nevím, zda pustí sólo cestovatele.
Dobrá poznámka. Jak jsem psal, na ulici jde na první pohled podobný itinerář koupit za zlomek ceny. Tuším jsem viděl 500-700 eur. Otázkou je, co všechno v ceně chybí, třeba strava. A jak moc můžete spoléhat na agenturu jednoho člověka. Pak jsou samozřejmě větší a dražší agentury.
Ještě si vzpomínám, že u vstupu do parku probíhala namátková kontrola zavazadel a byly tam billboardy, jak je nebezpečné cestovat bez průvodce. Nevím, zda pustí sólo cestovatele.
My ale měli průvodce. V podstatě ten samý balíček - průvodce, nosiče, stejné ubytování, jídlo, tips - akorát ta cena byla poloviční. Je to holčina z Čech, průvodci a nosiči jsou z Nepálu a jezdí 3 termíny na jaře a 3 termíny na podzim. Jen kdyby to někoho zaujalo a odradila cena, tak že tohle je trošku dražší díky známému jménu českého horolezce. Že stejný zážitek lze sehnat o dost levněji :D
My ale měli průvodce. V podstatě ten samý balíček - průvodce, nosiče, stejné ubytování, jídlo, tips - akorát ta cena byla poloviční. Je to holčina z Čech, průvodci a nosiči jsou z Nepálu a jezdí 3 termíny na jaře a 3 termíny na podzim. Jen kdyby to někoho zaujalo a odradila cena, tak že tohle je trošku dražší díky známému jménu českého horolezce. Že stejný zážitek lze sehnat o dost levněji :D
0 x "To chci taky zažít!" - jako fakt? Zbabělci 😂
0 x "To chci taky zažít!" - jako fakt? Zbabělci 😂
Já byl nejvýše 4600 m v autobuse v Peru cestou do Cuzco (blbost, nedoporučuji, příště letadlo) a pak trek do Machu Picchu (4200 m), viz starší cestopis https://www.cestujlevne.com/cest...-svych-401. Tam jsem zažil jen zadýchanost a možná bolest hlavy. Nicméně jsem nebyl přes dva dny ve výšce 3800-4200 m.
Já byl nejvýše 4600 m v autobuse v Peru cestou do Cuzco (blbost, nedoporučuji, příště letadlo) a pak trek do Machu Picchu (4200 m), viz starší cestopis https://www.cestujlevne.com/cest...-svych-401. Tam jsem zažil jen zadýchanost a možná bolest hlavy. Nicméně jsem nebyl přes dva dny ve výšce 3800-4200 m.
Raději se už nepouštěj do žádných větších akcí, nebo někde ještě chcípneš. Z hor už jen maximálně Říp a ještě jen jednou do roka. V tvém věku už jen all inclusive plážování se sklenkou piva někde v Tunisku, po tom se tak maximálně poděláš.
Raději se už nepouštěj do žádných větších akcí, nebo někde ještě chcípneš. Z hor už jen maximálně Říp a ještě jen jednou do roka. V tvém věku už jen all inclusive plážování se sklenkou piva někde v Tunisku, po tom se tak maximálně poděláš.
Na jednu stranu dobře, co kdyby tě nakonec sbalila nějaká ezo čarodějnice, co tam přijela na jógu, to by byl teprve fičák.
Na jednu stranu dobře, co kdyby tě nakonec sbalila nějaká ezo čarodějnice, co tam přijela na jógu, to by byl teprve fičák.
Pěkně poutavý cestopis, který zaujal už zmínkou o nuceném použití vrtulníku hned v předmluvě, Leoši!
Ještě, že tvůj návrat dolů dobře dopadl. Bohužel ne tak pro mladého slovenského horolezce.
Jak jsi zmínil ty příznaky horské nemoci, tak jsem z nich zažil asi jen ten pocit jakési malátnosti, opilosti. Ale jen snad na hodinu ve vrcholových partiích nezasněženého vulkánu Licancabur (5920 m), což mi zůstává jako osobní životní výškový rekord.
Asi jsme si tenkrát v roce 2005 způsobili jakousi několikadenní vysokohorskou aklimatizaci už stoupáním z argentinské Salty přes Jujuy, Villazón, až do bolívijské Tupizy Butche Cassidyho a Sundance Kida. Pár dní jsme se zdrželi, nevědomky se asi i aklimatizovali a pak se rozjeli na čtyřdenní okruh džípem s místním řidičem a kuchařkou přes Altiplano, okolo jezer, vulkánů až k Salaru de Uyuni. (auto tam projíždí nejvyšším bodem prašné a kamenité silnice ve výšce 4898 m).
Pěkně poutavý cestopis, který zaujal už zmínkou o nuceném použití vrtulníku hned v předmluvě, Leoši!
Ještě, že tvůj návrat dolů dobře dopadl. Bohužel ne tak pro mladého slovenského horolezce.
Jak jsi zmínil ty příznaky horské nemoci, tak jsem z nich zažil asi jen ten pocit jakési malátnosti, opilosti. Ale jen snad na hodinu ve vrcholových partiích nezasněženého vulkánu Licancabur (5920 m), což mi zůstává jako osobní životní výškový rekord.
Asi jsme si tenkrát v roce 2005 způsobili jakousi několikadenní vysokohorskou aklimatizaci už stoupáním z argentinské Salty přes Jujuy, Villazón, až do bolívijské Tupizy Butche Cassidyho a Sundance Kida. Pár dní jsme se zdrželi, nevědomky se asi i aklimatizovali a pak se rozjeli na čtyřdenní okruh džípem s místním řidičem a kuchařkou přes Altiplano, okolo jezer, vulkánů až k Salaru de Uyuni. (auto tam projíždí nejvyšším bodem prašné a kamenité silnice ve výšce 4898 m).
Tak jsem ten cestopis nakonec přeci jen sepsal, ač první verze byla ztracena.
Tak jsem ten cestopis nakonec přeci jen sepsal, ač první verze byla ztracena.