V Ráji na Havaji

Ahoj, bude to trošku delší počteníčko, takže doufám, že tomu dáte šanci. Předem bych se chtěl omluvit za kvalitu fotek, snímky byly pořizovány na telefon Meizu M2.Většina lidí, kterých se zeptám, jaké místa by chtěli navštívit v USA, odpoví New York, Floridu, Las Vegas, Grand Canyon, Yellowstone, Yosemit, Aljašku a mnoho dalších míst na pevnině. Abych řekl pravdu, USA neatakovaly v mém bucket listu přední příčky, Ameriku buďto milujete nebo nesnášíte, já to měl někde mezi. V mém posledním cestopise jste se mohli dočíst, že svému chlebodárci dám sbohem. Skutečně se tak stalo, v červenci 2018 jsem už vysedával na ÚP a porozhlížel se po novém fleku. Než k tomu ještě došlo, tak na akcniletenky.com začaly v březnu vyskakovat lákavé ceny do USA a střední Ameriky. Jednou z nich byla destinace uprostřed Pacifiku. Ano, hádáte správně, jednalo se o Havajské ostrovy. Nač jezdit po východním pobřeží, když za 13840 Kč se můžu dopravit do tropického ráje a užít si 4 ostrovy? Lety byly poskládané Amsterdam – Frankfurt – LAX – Honolulu. První 2 segmenty zajišťovala společnost Lufthansa, přes Pacifik operoval United. Jelikož se snažím jezdit v zimě, i tuto dovolenou jsem se snažil směrovat na začátek roku 2019 a to i přesto, zda budu zaměstnán a pokud ano, tak i s rizikem, že mě nepustí. Přesuneme se do září 2018, pomalu se chýlil konec zkušebky u nového zaměstnavatele a já mu vybalil tu věc, že mám v plánu se v lednu 2019 na měsíc zdejchnout. Dovolená byla oštemplovaná, začal jsem objednávat ubytka, vnitrostátní letenky, auta. Co čert nechtěl, hned po novém roce mi řekl vedoucí, že pojedu maximálně prstem po mapě. Výhoda tohoto zaměstnáni tkvěla v tom, že šlo z minuty na minutu seknout s věcmi a jít na dlažbu. A ani jste nemuseli dodržovat 2měsíční výpovědní lhůtu. Fajne, no ne? 😊 Letělo mi to 3.1.2019, den předtím ještě rychle na pracák, půjčit mobil od ségry, protože služební jsem musel odevzdat zaměstnavateli a vlastní mi umřel v létě.

Nadešel den odletu, na Ruzyni mrzlo až praštilo a plánovaný odlet byl o hodinu opožděn z důvodu silné vrstvy sněhu na dráze a odmrazování letadla. V Amsterdamu bylo po půlnoci, rychle sedám do taxíku a nechávám se odvézt do hotelu. Brzy ráno zpátky na letiště Schipol, kolem 6:00 nástup směr  Frankfurt a v 9:00 jsem se za polohlasitého zvolání „Kurva, to je parník“ spolu s dalšími asi 450 cestujícími „bordoval“ na palubu A380. Díky couvajícímu času se letělo pořád za světla, z okénka můžete pozorovat úžasnou krajinu Islandu, Grónska a Kanady. Do LA jsme přiletěli odpoledne, po přijímacím pohovoru na imigračním bylo potřeba dojít na jiný terminál, to se dalo zvládnout pěšky za necelých 10 minut. Přestup byl zde kolem 5 hodin, dost času na to, abych si udělal tour po terminálu a najedl se, protože nikdy nevíte, jestli vám dají najíst, i když je to tak dlouhý let. Kolem 18:00 jsme se odlepili a pod námi nebylo nic jiného než oceán. V sardinkoletu nám opravdu nebylo servírováno žádné jídlo, za 5 hodin jsme dostali asi 5gramové balení tyčinek a kelímek džusu. V Honolulu nás uvítalo pěkné vedro, bylo sice už kolem 21:00 i paní domácí, co mě přijela vyzvednout říkala, že na leden to jsou teploty nad dlouhodobým průměrem. Doufal jsem, že po vystoupení dostanu na uvítanou náhrdelník s živými květy, nic z toho, a tak jsme se odebrali na ubytovnu.

Honolulu (Oahu)

den 1.

Každý první den v nové destinaci musí začít nákupem surovin, k tomu tady slouží Walmart. Na ceny, aspoň u potravin, se zde člověk nesmí dívat, protože by se jistě z toho zbláznil. Pak se šlo na procházku městem, všechno podstatné se děje a nachází na Waikiki. Samotná pláž je ohromný kýč, neshledávám na ní nic speciální, bývá obsazena všelijakou směskou a kdyby měli možnost, tak do vody jdou i v arktickém overalu. Honolulu je známé i díky hustotě bezdomovců, zdroje uvádí, že jen pár měst v Kalifornii mají vyšší hustotu než Honolulu. Pár hodin jsem se potloukal městem, objevoval restaurace, hudební kluby, poslouchal živou hudbu na esplanádě, pozoroval umění pouličních artistů, sledoval průvod náboženských fanatiků s nápisy „Ježíš se vrací“, posedával na nábřeží u vodního kanálu. Ve večerních hodinách mě paní domácí zavezla k číňanovi pro auto. Nebyl to žádný luxus, auto (stará Toyota Camry) jsem objednal přes aplikaci Turo, sedadlo řidiče se nedalo posunout, bylo pro člověka s výškou max. 160 cm. 

Den 2.

Ráno jsem se vydal na kopec s názvem Diamond Head jenž se tyčí nad havajskou metropolí. Auto zaparkujete na parkovišti pod kopcem a na vrchol vede úzké schodiště s několika desítkami schodů. Díky své poloze nedaleko centra zde očekávejte zvýšeny provoz turistů, zejména z JV Asie, takový light výšlap ještě zvládnou podstoupit. Nahoře budete odměnění úžasným výhledem na město a širý oceán. Následoval výlet dál podél pobřeží až na Kailua Beach, kde jsem s sebou plácnul jak velryba a oddával se opalovacím a koupacím aktivitám. Oceán byl velmi klidný, což na tuto roční dobu bylo zcela neobvyklé, jelikož o pár desítek kilometrů dále se odehrává slavný surfařský podnik, jenž musí splňovat přísná kritéria vln.

Den 3.

Budíček brzy ráno, za tmy jsem se vydal na Koko Head. Jedná se o vulkán asi 30 minut od centra města. Auto bez problému zaparkujete na velkém parkovišti pod horou a nahoru se škrabete po dřevěných pražcích. Zde už člověk musí být trošku fyzicky vybaven, protože jak je ten sklon v některých místech strmý a mezery mezi pražci jsou i 2-3metrové tak vám nezbývá nic jiného, než balancovat na kolejnici nebo jít škarpou. Během výstupu nepotkáte moc turistů a pokud ano, tak většinou trénované a také se jedná o jedno z mála míst na Oahu, kde skoro nepotkáte ťongy, protože nahoru je autobus nevyveze 😊 Cesta na vrchol mi zabrala něco přes hodinu, krátce po dobytí nastal východ slunce, jen kvůli tomu se zde chodí. Nahoře už kvůli fyzické námaze, kterou člověk vynaloží se oplatí zase aspoň tu hodinu dvě strávit sezením a pozorovat okolí. Navíc se tam nacházejí více vyhlídkových platforem, takže můžete místa střídat, pokud vás výhledy omrzely. Cesta dolů byla ještě náročnější než nahoru, teprve při sestupu se projeví vaše fyzická zdatnost, nohy se mi klepaly jak jezevčík na mrazu. Řekl bych, sestup trval déle než výšlap. Na parkovišti krátká rozcvička a jelo se dále. Sjedete kousek dolů a ocitnete se na Hanauma Bay. Další ždímačka peněz, vstup 7 USD jen proto abyste se mohli potápět u korálového útesu, ale i přesto se tam mačká tolik naivních lidí a nakonec zjistí, že ten útes je z velké části mrtvý. Já, co se držím u břehu, tak jsem toto místo shledal za neatraktivní a vše pozoroval z Hanauma Bay Lookout.

Den 4.

Na 12:00 jsem měl objednanou exkurzi v Polynesian Cultural Center. Je to atrakce vzdálená asi hodinu jízdy, vstupné začalo na 90 USD v závislosti na tom, jaký balíček si člověk koupí. Já si zakoupil balíček za 149 USD, všechny balíčky obsahuji zhruba to samé, ale velký rozdíl dělají druh exkurze (soukromá nebo skupinová) a výběr večeře. Naše skupina čítala asi 15 lidí prováděla nás paní původem z Fiji. Při shromáždění se seznámíte s ostatními a soused vám nasadí korále. Krátce na to začíná program, začínalo se ve vesnici Novozélanďanů, následováno Fiji, Samoa, Tonga, Tahiti a Havaj. V každé vesnici se vyprávělo o historii, kultuře, vyučovaly se tance a zpívalo se v domorodém jazyce. Poté si každý účastník vyzkoušel dovednost dané země, např. ve Fiji jste házeli oštěpem na strom a snažili se sestřelit kokos, v Samoi se šplhalo na strom jejich technikou, v NZ jste tančili haku, na Havaji pro změnu loupali kokos atd. Jakmile se prošly všechny vesnice, usadili jste se na tribunách podél vodního kanálu, kde začal další kulturní program. Obyvatelé daných států přijížděli na jejich tradičních loďkách a za hlasitého zpěvu se oddávali tanečním kreacím. Každá část tribuny reprezentovala danou zemi, naše skupina podporovala Fiji a na pokyn člověka co drží cedule jsme výskali slovo Bula. Po skončení programu následovala projížďka v typické lodi, už nevím, jak se jmenovala, ale plavili jsme se kanálem a po vylodění se šlo na večeři. Jak jsem uvedl o pár řádků výše, večeře dělala velký rozdíl v ceně vstupného, na místě byly 2 jídelny typu „All you can eat“, v té mojí jídelně se navíc podával humr a opékalo sele. Já se nenajedl, já se doslova přecpal, protože takový kulinářský zážitek jsem ještě nikdy nezažil. O pár hodin později se ukázalo, že to byla chyba. Po večeři přišel na řadu hřeb večera, a to asi 2hodinové vystoupení v divadle. Artisté se vznášeli nad zemí, předváděli různé vzdušné akrobacie, přeskakovali oheň, točili ohňovými tyčemi a další šílenosti nad kterým zůstal rozum stát. Vše bylo završeno ohňostrojem a v 21:00 se jelo domů. A při cestě se ozvalo tělo, to byl důsledek mého přejídání. Celou cestou jsem se za volantem kroutil jak housenka a neustále hypnotizoval tachometr, abych už konečně mohl na ubikaci jistou metodou demonstrovat to, co v těle nadělalo bordel. Exkurzi jsem si užil náramně, určitě to doporučuji každému, kdo se jednou na Oahu ocitne. Nenechte se odlákat vysokou cenou.

Den 5.

Budíček opět brzy ráno, jelo se na slavný ilegální výšlap Haiku stairs. Auto zaparkujete na Puoni Place, prosmýknete se pod bránou, která odděluje veřejnou cestu od neveřejného chodníčku a po pár set metrech se stočíte do bambusového pralesa dokud nenarazíte na plot. Po překonání plotu se před vámi zjeví úzké kovové schodiště čítající 4000 schodů. Schodiště je pro jednoho, když se chcete s někým minout v protisměru, musíte přelézt zábradlí nebo se natočit boky, ale to je poněkud těsné 😊 Výhled na okolí nebyl moc dobrý, oblačno, mlhavo, 20 °C. Cesta na samotný vrchol trvala asi 2 hodiny, nahoře se vyskytuje stavení, kde je možné se ukrýt před větrem. Doporučuji si vzít s sebou dlouhé kalhoty a větrovku, nahoře vane dosti čerstvý vítr. Opět asi 2 hodiny kochání se přírodou, podmínky se začaly zlepšovat na začátku sestupu. Jakmile sejdete úplně dolů, neodbočujte do pralesa jako předtím, ale jděte až na začátek stezky kolem strážného, jinak by vás seřval. Na zpáteční cestě jsem odevzdal auto číňanovi a domu pak pěšky.

Honolulu -> Lihue (Kauai)

Den 6.

Rozloučení s paní domácí a busem šup na letiště. Příští stanice Lihue, ostrov Kauai. Odlet byl přerušen z důvodu závady na letadle, byli jsme nuceni přestoupit do náhradního letadla. Na ostrov Kauai jsme vstoupili s cca 2hodinovým zpožděním. O Kauai, znám také jako „Zahradní ostrov“ se říká, že je to nejzelenější a nejkrásnější ostrov souostroví. Na letišti jsem si vyzvednul auto (Hyundai Elantra) a poté vydal hledat své útočiště v městečku Kapaa. Najít zalezlý hostel u pláže, který není z hlavní cesty vidět byla fuška, podařilo se mi to asi po 15 minutách bloudění na úseku zhruba 500 metrů. Proces ubytování proběhl rychle, bylo mi sděleno, že každou noc budu spát na jiném gauči. Jsem zvyklý mít pohodlí, proto si zásadně vybírám pokojíky v rodinných domech, ale zde jsem musel udělat výjimku, protože i na mě to tady bylo moc drahé. Přišel čas nákupu, obchod byl naproti přes cestu, značkování svého zboží, aby to náhodou nekonzumoval někdo jiný. Spaní venku má jednu nevýhodu. Kohouti. Kohouti jsou zde tak přemnoženi, že symbolem ostrova je kohout. Nevím to určitě, hádám, ale jaké jiné zvíře by to mohlo být. Legenda praví, že údajně je kdysi na tento ostrov zavál hurikán.

Den 7.     

Jak už to bývá, na hostelech je mnoho turistů z různých koutů světa, ne každý má auto, a tak po seznámení s turistkou z Holandska jsme vyrazili do divočiny. Největším lákadlem ostrova je věhlasné Na Pali Coast, kudy vede stezka, na kterou pustí ročně pár desítek lidí (legálně). Toho roku byla zavřená kvůli nedávným povodním, tudíž jsme se rozhodli pro ne méně slavný cíl Waimea State Park cca 1,5 hod od ubytovny. Zde leží tzv. Grand Canyon Pacifiku, podnikají se zde vyhlídkové lety vrtulníkem, cena takového letu se pohybovala +- 130 USD. My ovšem probádali okolí kaňonu pěšky, kolem vyhlídkových platforem je parkovacího místa pro všechny. Ty scenérie, co se člověku nabízí, jsou jak z jiného světa a byl jsem rád, že to je tady zachovalé. Ne nadarmo se tady točily slavné filmy a seriály.

Den 8.

Panuje největší horko za dobu mého pobytu na ostrovech. Ve městě Poipu se nachází stejnojmenná pláž, kde svou srst a krunýř vydávají na obdiv slunci tuleni a želvy. Využil jsem této možnosti, a den věnoval koupání a chytání bronzu. Tuto pláž chodí ve velké míře navštěvovat místní čili pokud chcete jen relaxovat, je to ideální místo pro odpočinek, nevychované děcka turistů téměř nepotkáte. Odpoledne pozdní oběd a odpočinek, ihned na to pěší výlet k Opaeka Falls.

Den 9.

K prozkoumání blízkého okolí kolem pobřeží je nejlepším dopravním prostředkem kolo. V půjčovně si ho na 6 hodin můžete pronajmout za lidových 30 USD. Nabízejí 2 druhy kol, horské, s těmi můžete po hlavních cestách a skládačky s košíkem vepředu, ty jsou určeny jen pro cyklostezky a za vyjetí na hlavní cestu za to hrozí pokuta. Já si půjčil horské kolo a dojel na něm až do obce Kilauea. Cestou se držíte dál od pobřeží, jakmile se chcete „osvěžit“ v oceánu, cestou narazíte na pár liduprázdných pláží, kde maximálně spatříte pár surfařů, jak zdolávají vlny.

Den 10.

Dneska jsem „nachňapal“ další turistku (uklízečku z Kanady) bez auta, přišla za mnou s úmyslem se někam podívat. Říkám si, proč ne, ale dopředu jsem ji upozornil, ať žádnou výživnou konverzaci nečeká, poněvadž má znalost cizích jazyků je na velmi nízké úrovni. Měla jasnou představu, co by chtěla vidět a zažít, taktně jsem ji upozornil, že nejsem průvodce a řídím se jen tím, co je napsáno v mém knižním průvodci. Zalistovala si v mé brožuře a ukázala, kam by chtěla. Nabrali jsme směr Lihue-Koloa Reserve, odstavili auto na parkovišti a vydali se do pralesa na stezku Kailau Ridge Trailhead a Power Line Trailhead. Všude samé zeleno, bláto a kohouti. Po pár metrech jsme sundali šlapky a brodili se bahnem, zde na ostrově nežije nic nebezpečného (kromě kohouta), co by mohlo na člověka zaútočit. Tento park není moc vyhledávaný místem turistů, faktem je, že stezky jsou zarostlé trávou, pokud hledáte ticho a klid, tak se jedná o ideální útočiště. Parkovištěm protéká potůček, znečištěné nohy si v něm můžete bez problému omýt. Na zpáteční cestě chce jít ještě nakupovat. Ach jo, ty ženské. Zaparkovali jsme, já si šel koupit kokos a z povzdáli na kempingovém stolečku pozoroval, kdy se z těch krámů vynoří. Se smutným výrazem v obličeji vylezla a postěžovala si, jak je to všechno drahé. „No jo, jsi na Havaji, tady je vše drahé, opáčil jsem“. Zaparkovali jsme před hostelem a vnutila mi 20 USD za taxikářinu. Nevychtívám po spolujezdcích peníze na benzín, stejně bych jel tak či onak.

Den 11.

Na hostelu byla možnost si zapůjčit kajak a plavit se po řece Wailua. Do mého sedanu kajak nešel nacpat, využil jsem nabídky recepční, že mě tam truckem hodí a zase vyzvedne. Cena za půjčení, dovoz a odvoz byla 45 USD.

Den 12.

Poslední volný den na Kauai, tentokrát sám jsem se vydal postupně do Kilauea, Princeville a Hanalei. Tři sousedící obce, kde žijí jen ti nejbohatší, obce s nejdražšími a nejhonosnějšími svatbami na ostrově, každý den se tady něco odehrává. Když ne svatby, tak golfové turnaje nebo místní slavnosti. V Kilauea je nejnavštěvovanějším místem maják, vstupné 10 USD i s odborným výkladem, oblíbené místo pro ptáčkování, do Princville se jezdí za již zmíněným golfem a Hanalei je známé svým molem. Toho času byly bohužel některé pláže a domy zničené povodněmi.

Lihue - > Hilo (Big Island)

Den 13.

Odevzdání auta na letišti v Lihue, dopoledne odlet do Honolulu, poté přestup na linku do Hila na Big Islandu (dále jen BI). Na největší ostrov jsme dosedli kolem 14:00, v autopůjčovně mi přidělili opět Hyundai Elantru. Do check-inu u domácího stále zbývalo něco přes 2 hodiny, proto jsem se vydal jako hladový pes na oběd. Blížila se 17.hodina, můj domov na následujících 10 dní se nacházel v obci Pahoa, cca 30 minut od Hila. Dům na kůlech byl hezky vybaven, prostorná ložnice, koupelna, rozhodně jedno z nejlepších ubytek, kde jsem byl. Ku večeru jsem se vydal na místní trhy doplnit ledničku.

Den 14.

Po snídani jsem se vydal na sever ostrova BI do místa zvaného Waipio. Stejně jako na Kauai tak i zdejší ostrov bičoval hurikán, následkem toho bylo, že musíte počítat s extra porcí navíc. Z 90minutové jízdy se stala 2hodinová. Tato oblast je známá díky pláži z černého písku. Auto zaparkujete podél cesty a první kroky vás zavedou na vyhlídku. Zde většina turistů končí svoji pouť, protože se jim nechce sejít 25% klesání dolů k pláži. Pokud by vás začaly bolet nohy už jen od pohledu na značku „Pozor, klesání 25%“, můžete se dolů vydat autem s pohonem 4x4. Je možné, že cestou dolu nebo nahoru potkáte jiné auto, prostoru na míjení je tu tak tak. Dole jste za cca 20 minut, prosmýknete se mírně zablácenou cestou a jste na pláži. Na koupání zapomeňte, vlny jsou vysoké, mořské proudy silné, všude kolem jen surfaři. Když už jsem se do sytosti nabažil černého písku a rozbouřeného oceánu, mé další kroky vedly proti proudu říčky Wailoa až do místa, kde veřejná cesta se změnilo v cestu soukromou. Odhadem to mohlo být asi hodinu jedním směrem. Stejnou cestou zase zpátky, a tentokrát do kopce, a to nepřeháním, stojíte na špičkách a hlavu máte skoro u země, aby se vám pohodlně šlo. Večer, jsme šli s paní domácí trhat ananasy, oblíbený nástroj pro sklizeň je mačeta.

Den 15.

Celodenní výlet na Mauna Kea. Stejně jako loni v Chile tak i letos jsem nemohl vynechat návštěvu observatoře na hoře, která je svým způsobem nejvyšší horou na světě. Od základny po vrchol měří neuvěřitelných 10 211 m, problém tkví v tom, že 6000 m leží pod hladinou oceánu. Na Mauna Kea se musíte vydat z Hila směr Kona, což je druhé nejlidnatější město BI, v cca polovině cesty zabočíte vpravo a pak už jen stoupáte. Auto zaparkujete u turistického centra, asi 9 km pod vrcholem. Dále můžete jen s autem 4x4 nebo pěšky. Našli se šílenci, co jeli i s pohonem na přední, bez problému to vyjeli, ale v autopůjčovně vás upozorňují, že s jejich autem zásadně ne. Já tedy zvolil pěší variantu, v cca 1/3 cesty mi zastavil turista z Francie, zda bych nechtěl svézt. Na vrcholu se nacházejí teleskopy a satelity, k tomu abyste mohli nahlédnout do útrob teleskopů, jste potřebovali mít zakoupenou exkurzi přes cestovku. Jako sólo se tam člověk zřejmě nedostane. Turisté tam chodí hlavně na noční pozorování hvězd, nicméně dávat 250 USD abyste se párkrát podívali do kukátka mi přijde plýtváni penězi. Po 16:00 nahoře rapidně klesá teplota, doporučení pro všechny je se pořádně obléct. Po západu slunce může teplota klesnout až pod bod mrazu. Dolu jsem sešel za necelé 2 hodky, těsně před uzavírkou turistického centra, dal si kávu a valil dom.

Den 16.

Celodenní výlet do Volcanoes National Park. Tento slavný park leží na dopravní tepně jdoucí paralelně s větví Hilo – Kona. Jednodenní vstup stál tehdy 25 USD, býval bych počkal jeden den, mohl bych mít vstupné zdarma. Na parku byly viditelné škody po zemětřesení, jednalo se zejména o několikacentimetrové trhliny v zemi a asfaltu, bylo to zapříčiněno tím, že pár měsíců před mým příletem na Havaj postihlo ostrov silné zemětřesení a následně bouchla sopka Kilauea. Láva pohřbila pod sebou několik stovek domů, paradoxně se vyhnula velké části parku. Z kráteru čoudil kouř, většina asiatů se chránila respirátory. Po parku se dá pohybovat autem, tam kde už cesta nevede, musíte jít pěšky. Týká se to stezek vedoucích k pobřeží, zde se pohybujete už téměř po „měsíční krajině“ a kameny jsou ostré jako břitva. Lidé se zde chodí dívat na stékající lávu do oceánu. Největší turistická atrakce Lava Tube byla rovněž toho roku kvůli zkáze uzavřena. Večer zpět na barák.

Den 17.

Ráno jsem zjistil, že jsem se už po 32x otočil kolem slunce. Naordinoval jsem si odpočinek od turistiky a vyrazil po exkurzích. První zastávkou bylo Pacific Tsunami Museum. Průvodce v letech vyprávěl o 2 tsunami, které zpustošilo Hilo v roce 1946 respektive 1960, o obětech, škodách, varovném systému atd. Dále byl i přítomen simulátor zemětřesení. Vstupné bylo dobrovolné. Poté jsem se přesunul do Big Island Candies, továrna na pralinky, navlékl se do jednorázového chirurgického oblečení, vešel do výrobní haly a mezi linkami pozoroval proces výroby pralinek a jiných cukrovinek. Na památku každý obdržel 3 ks pralinek zdarma dle svého výběru. Tolik z továrny na pralinky. Poslední zastávkou byla továrna na výrobu piva. Postup byl totožný jako u předcházející tour, akorát vstupné bylo za babku. Během prohlídky jsme koštovali různé vzorky zdarma, na konci, kdo chtěl si mohl zakoupit pivo v plechovkách. Jelikož toho dne jsem slavil 32.narozeniny, hodlal jsem si večer zpestřit večeří v luxusní restauraci ať to stojí co to stojí. Přece jenom, narozky slavíte na Havaji maximálně jednou za život.

Den 18.

Střízlivěl jsem asi do dopoledne. Domácí mi uvařila polívku, pak jsem se odebral ke svému vozu a vydal k vodopádům Rainbow Falls. Tyto vodopády se nacházejí v Hilu hned za místní nemocnici. Voda zde není určená ke koupání a obecně je zde vstup do vody zakázán. Nejezdí se zde jen kvůli vodopádu, ale hlavně za ptáčkování, můžete tady spatřit několik druhů pestře zbarvených ptáčků, které potěší nejedno oko amatérského ornitologa. Dalším místem kde lidé chodí obdivovat vodopád, zeleň a ptactvo bylo Akaka Falls v Akaka Falls State Park. K dispozici je velké parkoviště, sejdete pár schodů a máte výhled na 135 metrů vysoký vodopád. V místě vodopádu se nachází i turistická trasa, okruh měří kolem 1 km, nedoporučuji spěchat, přece jen platíte za parkoviště nemalou částku. Po návratu na parkoviště jsem pokračoval pěšky dál do hloubi parku.

Den 19.

Toho dne jsem se rozhodl strávit celý den v druhém největším městě BI Kona. Kvalita cest mezi dvěma největšími městy je parádní, sice je dvouproudová, ale i tak je na ní provoz minimální. První kroky z parkoviště vedly na místní pláže. Za celou dobu, co jsem měl možnost navštěvovat pláže v různých zemích světa (bylo jich málo, ale to je jedno) shledávám zdejší pláže jako nejkrásnější, nejvhodnější ke koupání, s nejjemnějším pískem, s ideální teplotou vody, bez bordelu atd. Další část dne jsem věnoval obědu, vymetání obchodů, kaváren a cukráren. Prostě odpoledne alá Dámička. Poslední část dne jsem věnoval turistice v okolí Kealakekua Park kde se mimo jiné nachází památník Jamese Cooka. Co jsem už nestihl, ale místní doporučují, je exkurze pivovaru Kona Brewing. Byly o ně obrovský zájem a fronta stála až na druhý konec parkoviště, kde jsem parkoval.

Den 20.

Jubilejní dvacátý den na HO, nemohl nijak jinak začít a skončit než ve městě Waimea na severu BI. Toto městečko patří k těm klidnějším, není zde uspěchaný život jak v Koně nebo Hilu, kde každý vyhlíží už konec dne. Číší z něho tradice, je zde několik zajímavých institucí, které vyprávějí o tradičním životu na BI. Jedním za takových míst jsem navštívil i já, a to konkrétně Paniolo Heritage Centre.  Probíhají tady výstavy vzácných artefaktů a předmětů, dostanete přednášku o Paniolovi, tradičnímu havajskému kovbojovi. Ihned po skončení jsem se odebral na místní trhy doplnit stravu a tekutiny. Pro zájemce je zde připraven i kůň, za hodinu si účtovali 100 USD. Projížďky na koňovi jsou obecně na HO velice drahé. Krátce na to mě postihla menší nehoda, vybil se mi mobil, ale naštěstí na BI se nejedná o velký problém. Jestli máte problém s orientací, stejně dojedete tam, kde jste původně začali. Přinejhorším objedete celý ostrov. Zbytek dne jsem strávil na Hapuna Beach a pokud jsem tvrdil že v Koně mají ty nejhezčí pláže, tak přehodnocuji tvrzení. Nejhezčí pláží se stává právě Hapuna Beach, naopak v Koně jsou nejhezčí městské pláže. Z pláže zpět domů to bylo cca 2 hodiny jízdy.

Den 21.

Den začal cestou na letiště v Hilu, musel jsem si domluvit, že auto budu vracet v Koně. Stálo mě to asi 50 USD navíc. Po vyřízení formalit v autopůjčovně jsem začal prozkoumávat jižní pobřeží BI od Ocean View po Pahoa. Jezdil jsem pralesem, procházel po ostrých skalách, zkoumal jsem ztvrdlou lávu a kdejaké blbosti. Přestože některé cesty zůstaly přeťaté lávou a místní nutně potřebuji cestu novou, udělá se nová cesta na povrchu ne úplně ztuhlé lávy za pomocí buldozerů. Hodně jsem si zasmolil auto ježděním po lávě, dalo to zabrat dát do původního stavu. Poslední večer jsem završil v restauračním zařízení na pláži.

Kona - > Kahului (Maui)

Den 22.

V 11:00 jsem si zbalil saky paky, rozloučil s paní domácí a vyrazil do Kony na letiště. Nejdřív ovšem odevzdat auto v půjčovně, ta se nachází asi 3 – 5 km od letiště, poté nás mikrobusem odvezli k terminálu. Jedná se o malé letišťátko, podobné můžete najít kdekoliv v Polynesii, já tam sice nebyl, ale ve videích jsem to viděl 😊 Já letěl s Mokulele Airkines, ti mají prostor k odbavení mimo hlavní terminál asi 300 metrů v budově připomínající garáž, zavazadla se tam váží na řeznické váze a bezpečnostní prohlídka probíhá jenom ručním detektorem. Nasedli jsme do desetimístného Grand Caravanu, zde se každý cestující cítí jako v první třídě, každý má k dispozici jedno velké okno. Já měl to štěstí, že jsem seděl vzadu jak na gauči, tudíž jsem měl 2 okna a mohl se tak dívat na obě strany. Let do Kahului na Maui trval kolem 40 minut, jak jsou ty dva ostrovy blízko u sebe, tak na Maui panovalo diametrálně odlišné počasí. Zatímco jsme vzlétli za jasna a horka, přistávali jsme za zvýšené oblačnosti a cca 5 – 10 °C nižší teploty. Po vysednutí jsem nastoupil na autobus, který mě odvezl na ústřední autobusové nádraží, zde jsem přestoupil a jel dalším busem do Kihei. Přes aplikaci Turo jsem měl zde odstavené auto od jednoho člověka, byl to hnusný Ford Focus Sedan 1.generace. na tom autě bylo sjeté všechno, od pneumatik, přes sedadla, potahy, volant, šaltr páku až po pedály. Nějak jsem se dopravil na ubytovnu. Byl to penzionek s 4 ložnicemi a společenskou místností. Večer jsem stihl zajít akorát na večeři, obchody už byly zavřené.

Den 23.

S novým dnem a novým ostrovem přišly nové starosti. Déšť. Za celou dobu pobytu nespadla jediná kapka a tady se to začalo kazit. Bohužel celý ostrov skrápěl hustý déšť, v tom se nedalo opravdu nic dělat. Byl jsem nucen zůstat na penzionu a spolu s ostatními se čuměli na Netflix.

Den 24.

Počasí se umoudřilo, nicméně teploty zůstaly na míle vzdálené od těch, co panovaly na BI. Ale i tak bylo počasí vhodné pro nošení letního oblečení. Odjel jsem do města Lahaiana, několik dní dopředu jsem měl zaplacený výlet na gumovém člunu za velrybami. V 12:30 jsme vyrazili z přístavu na 2 hodiny stopovat kytovce. Nebylo to marné jak na Novém Zélandu, kde jsem za 2 výlety neviděl ani jednu velrybu, zde jich bylo požehnaně, akorát se neukázali ve své plné kráse. Pokud čekáte, že byste viděli velrybu vyskočit do vzduchu, mávnout ploutví a plácnout sebou o hladinu, tak se zřejmě nedočkáte. Výlet stál 45 USD. Město Lahaiana je známé turistické město, sjíždějí se zde boháči ze všech koutů a v hotelových komplexech každý večer probíhá tradiční havajská show v hlavní roli spoře oděné ženy a muži se pohybují v rytmu Hula tance. Takovýto večer stojí od cca 90 USD a záleží vždycky na počasí.

Den 25.

V noci pršelo, ráno jsem se vydal na slavný Road to Hana. Z počátku je cesta rovná, ovšem když už se to začíná klikatit, bylo poznat co za sjeté gumy mám obuté. Co chvíli jsme stáli z důvodu odstraňování stromů z vozovky nebo menších sesuvů půdy. Natankujte si před tím, než vyjedete na cestu, ať bydlíte kdekoliv, v Haně stál benzín přes 5 USD za galon. Cestou na Hanu můžete navštívit farmy a trhy různého druhu, doporučuji se moc nezdržovat, nikdy nevíte, jak dlouho můžete strávit v autě, a přitom nedojedete ani do cíle, protože cesta zůstane zatarasená. Turisté jezdí hlavně za těmi lákadly, co tam můžete spatřit, všelijaké ty vodopády, skryté jeskyně atd., v zimě, kor když prší, tak se to nedoporučuje, protože podobně odvážné jedince pak hledají vrtulníky s termovizí, v horším případě je vyzvedávají v černých igelitových pytlech. Já zvolil tu light verzi, procházel se po farmách, ochutnával chleba, kokosy, bílé ananasy… cesta jedním směrem trvala 3 hodiny, i když je to jen 75 km. S pár zastávkami po trase je celý den v čudu a za tmy dorazíte na penzion

Den 26.

Začal ziplinem v Maui Tropical Plantation. Cena atrakce vyšla na 110 USD, čili podobně jako za pronájem koně. K dispozici je 5 drah, na nejdelší se vezete cca 25 vteřin. Inu dobrý kšeft, jak pro koho. Ale ty výhledy na plantáže, palmy a jezírka jsou nezapomenutelné. Následně jsem se přesunul na pobřeží do akvária Maui Ocean World. Tato atrakce se nenachází v žádném městě, leží u hlavní cesty na pobřeží oceánu blízko McGregor Point u Maalaea Bay. Vstupné do akvária činilo 30 USD, k vidění jsou tu ryby všeho druhu od pestrobarevných rybiček velikosti nehtu až po žraloky. Řekl bych, že 2,5 hodiny na návštěvu je dostačující. Na konec jsem se vydal ještě jednou do Lahaiany zakoupit na následující večer havajskou show s všemi těmi pěkně vypadajícími Polynésankami.

Den 27.

Probudil jsem se do deštivého rána. Bylo mi řečeno, pokud bude pršet, večerní show se odkládá. Trpělivě jsem seděl doma na gauči a sledoval předpověď počasí, hodiny ubíhaly, déšť neustával a vypadalo to, že ani jen tak nepřestane. Pozdě odpoledne přišel email, že show se ruší z důvodu nepříznivého počasí. Zabědoval jsem, nejen kvůli tomu, že to bylo zrušené, ale také, že v tom počasí prostě nemůžete nic dělat než jenom čumět na bednu.

Den 28.

Počasí se nezměnilo do oběda. Pote na chvíli přestalo pršet a já se vydal do Lahaiany k prodavači dožadovat vrácení peněz. Využil jsem přítomnosti turistického města a nakoupil suvenýry pro rodinu, přátelé a rozfofroval zbytek hotovosti v pohostinství. Na zpáteční cestě opět začalo pršet, je zajímavé, jak na takovém kousku se rychle mění počasí, a to objedete jenom horu.

Den 29.

Odhlášení z penzionu, vrácení auta na původní místo a autobusem na letiště. Na letišti před odletem jsem se pořádně nacpal, United Airlines vám nedá ani drobek. Odlet byl naplánován na večerní hodinu, vzlétli jsme už za tmy a v deštivém San Franciscu byli kolem 1:00.

Den 30.

Je 1:00 ráno. V SF následovalo dlouhé mezipřistání, nabídla se možnost vyrazit do centra, ale za to počasí to nestálo. Pořád jen lilo a lilo a já bych o 5minutách vypadal jak zmoklá slepice. Dal jsem si vydatnou snídani a oběd, nakoupil suvenýry a v cca 11:00 jsme nastupovali na palubu A340 společnosti Lufthansa a vraceli se zpět do zasněžené střední Evropy.

Den 31.  

Přílet do Frankfurtu kolem 7:00. čekal mě ještě jeden let do Amsterdamu, protože komplet letenka byla Amstr – Frankfurt – LA – Honolulu – Kahului – San Francisco – Frankfurt – Amstr. Poslední segment jsem tehdy vynechal, bylo mi jedno, zda budou mé jméno vyvolávat do aleluja. Potřeboval jsem se rychleji a pohodlněji dostat do ČR. Využil jsem služeb jedné nejmenované autobusové společnosti a z Frankfurtu přes Norimberk, Plzeň se dopravil do Prahy. Zde jsem přespal u známých a druhý den vlakem do rodné vísky, ale to už nebudu rozepisovat

Hodnocení a náklady

Z mého pohledu se jedná asi o nejlepší dovolenou, kterou jsem kdy absolvoval. Pravda, do letošního roku (2023) jsem toho moc nenacestoval, držím si průměr jedné dovolenky za rok. Z pohledu skoro průměrně vydělávajícího člověka si nemyslím, že bych mohl uvažovat o něčem exotičtějším, než jsou Havajské ostrovy a těžko je něco překoná, i když další pokusy o překonání následovaly. Místní jsou velice vstřícní, komunikativní, dokonce i Polynésané jsou fajn lidičky a nedělají bordel jak Maorové na NZ. Kaňkou na kráse jsou bezdomovci, těch je v ulicích Honolulu opravdu dost, na druhou stranu nejsou problémoví, za babku ti slušně poděkují. Největším plusem a rovněž příjemným překvapením, bylo takřka stabilní počasí až na výjimky na Maui. Teploty se pohybovaly okolo 30 °C takřka nepršelo, na to že byla astronomická zima, se jednalo o zázrak. Největší žrouti peněženek je ubytko, auta, jídlo, atrakce. Pro ty, kteří plánují někdy v budoucnu navštívit toto souostroví sděluji, že Havaj není jen o Oahu, ale rozhodně stojí za to procestovat aspoň 3 ostrovy. Nejhůř cenově dostupné bydlení (pro obyčejné smrtelníky) jsou na Kauai a Maui. Následující řádky budu věnovat nákladům na cestu.

Letenka Amstr – Havaj a zpět 13842 Kč
Letenka Praha – Amstr 1105 Kč
Letenky mezi ostrovy – 6415 Kč
Pojištění – 2104 Kč
Nocleh v Amstru – 1975 Kč
Taxík na hotel v Amstru – 484 Kč
Ubytko Oahu (Honolulu – hostitelka Ingrid) – 5070 Kč
Auto Oahu – 3700 Kč
Ubytko Kauai (hostel v Kapaa) – 7170 Kč
Auto Kauai – 6215 Kč
Ubytko BI (Pahoa – hostitelka Ludyme) – 6150 Kč
Auto BI – 9900 Kč
Ubytko Maui (Wailuku - Malihini Hale – hostitelka Lex) – 7100 Kč
Auto Maui – 4920 Kč
Autobus FRA-PRG – 568 Kč
Kapesné (jídlo, vstupy, atrakce, výlety, benzín…) – 32000 Kč
Celkem 108 718 Kč

Dovolenou hodnotím pěti hvězdičkami, nijak jsem se neomezoval i nepřeháněl. Rozhodně by se dalo uskutečnit za méně peněz, ovšem to bych musel slevit na požadavcích u ubytování a atrakcích. Osobně si myslím, že za vynaložené náklady jsem obdržel dost muziky a omezovat se příliš při takto dalekých a exotických destinací je nesmysl. Samozřejmě, nějaký zdravý rozum při utrácení je dobré zachovat, abyste po týdnu nepadli na držku 😊 Omáčky bylo už dost napsané, nezbývá nic jiného než se rozloučit a pozvat vás na příští cestopis z roku 2020, tentokrát ze Skotska.

Aloha a Mahalo!!!

Melounek