Vánoce na Tenerife

Minulý rok jsme strávili Vánoce v Istanbulu a tento způsob trávení vánočních svátků se zalíbil natolik, že jsme se opět chtěli vydat někam za teplem a vyhnout se tak klasickým vánočním shonům, chystání, zdobení atd. Nejprve jsme chtěli využít nějaký last minute zájezd, ale vzhledem k nejistotě, zda vůbec nějaký cenově přijatelný bude a kam, jsme nakonec vybrali jen samostatné letenky a vše si zařídili sami. Vzhledem k vyšším cenám okolo Vánoc ale nebylo lehké něco levnějšího najít, až jsme si nakonec koncem listopadu vybrali právě Tenerife. Cesta tam byla (v pátek 20. 12.) z Vídně s nočním přestupem v Edinburghu a zpět (ve čtvrtek 26.12.) pak byl již let přímý, za celkovou cenu 4100 Kč/os. Možná nezvyklá kombinace, letět na Kanáry přes Skotsko, ale aspoň omrkneme tamější vánoční trhy (které jsou prý moc hezké) a i s přespáním to byla levnější varianta jak přímý let.

1. den - pátek (20.12. 2024) - Odlet z Vídně; Edinburgh

Jako obvykle jsme naše cestování začali ve vídeňském salonku Vienna Lounge a po velice dobrém obědě o několika chodech a pár drincích vyrazili na příslušný gate. Chvíli po třetí odpoledne (jen s minimálním zpožděním) už jsme pojížděli na dráhu a za dvě hodiny klidného letu (Boeingem 737 MAX 8 společnosti Ryanair) se pod námi otevřely mraky a my spatřili skotské pobřeží. Tou dobou už Slunce zapadlo a za dalších asi 15 minut letu nás Edinburgh vítal zejména svým předvánočním osvětlením. 

Tou dobou bylo v Edinburghu zhruba 6 stupňů a krátce po dešti. My si za asi 7 liber koupili na zastávce před letištěm zpáteční jízdenku na autobus Airlink 100. Už po cestě bylo hezké pozorovat, jak téměř v každém domě za okny svítily stromečky a tak nějak z celého města sálala vánoční atmosféra. Vystoupili jsme na zastávce Haymarket, odkud jske to měli asi 15 minut na ubytování. Poté, co jsme si v něm odložili batohy, vyrazili jsme vstříc centru a vyhlášeným vánočním trhům. Ty se rozkládají zejména v parcích West a East Princes Street Gardens. V parku West Princes Street Gardens se rozprostírají převážně zábavní atrakce pro děti, kolotoče, různé soutěže, stánky s cukrovou vatou a vše připomíná spíš zábavní parky na molech v Americe. Trhy v parku East Princes Street Gardens jsou obehnány plotem, je do nich pouze jeden vstup (ale mnoho východů) kousek od Scott Monument a obsahují klasičtější prodejní stánky. Bylo tam ale tak brutálně narváno, že jsme na ně nakonec ani nešli.

Přes Waverley Bridge jsme přešli do Starého města (Old Town, mimochodem součástí UNESCO), kde už byla atmosféra o dost poklidnější, nebyly tam takové davy a vánoční šílenství. Dali jsme si Fish&Chips (na Haggis bohužel nedošlo) a po High Street prošli kolem Katedrály sv. Jiljí (St. Giles' Cathedral) až na  známou Victoria Street, která lehce připomíná Příčnou ulici z Harryho Pottera. Večerní předvánoční čas způsobil, že opravdu tato část města působila až magicky. Protože se začínalo připozdívat a nás čekal brzy ráno přesun zpět na letiště, vydali jsme se už jen k Edinburghskému hradu (Edinburgh Castle). Tam zrovna končila nádherná světelná show, v rámci které byly hradby i samotný hrad barevně nasvíceny a probíhal na ně videomapping. Pak už byl čas akorát dojít zpět na ubytování a připravit se na ranní odlet za teplem.

2. den - sobota (21.12. 2024) - Přílet na Tenerife; Los Cristianos

V brzkém sobotním deštivém ránu jsme se dopravili autobusem zpět na letiště, odkud jsme měli odletět v 7:55 odlet s britskou společností Jet2 na Tenerife. Nejprve bylo hlášeno asi hodinové zpoždění, ale zhruba 20 minut před původním plánovaným odletem začali kvapně zvát lidi rozhlasem ke gatu a nakonec se naše letadlo vzneslo jen asi 30 minut po osmé. Let (Airbusem A321 neo v napůl rozdělaném, modro bílém, zbarvení společnosti Jet2 Holidays) zabral asi 4,5 hodiny a nebýt čím dál více opilého skotského mladíka přede mnou, byla by to naprosto příjemná cesta. Na letiště Tenerife South jsme dosedali ve 13 hodin a po cestě bylo možné vidět pod mraky Madeiru, ostrov La Gomera a nakonec z mraků vykoukla i sopka Teide.

Uvítalo nás slunečno a teplota okolo 20 stupňů, přesně tak jsme si to představovali. Přímo na letišti jsme si pak u společnosti Autoreisen vyzvedli předem zamluvené auto (Seat Ibiza) a vyrazili po silnicích s perfektním asfaltem do prvního ubytování, které jsme na první dvě noci měli na západní straně v městečku Playa San Juan. Tam jsme v jednom podniku na nábřeží zvládli i pozdní oběd a a pak se rozhodli, že si ve zbytku dne projdeme vyhlášené turistické letovisko Los Cristianos, největší město na jižní straně ostrova. Parkovat se tam dá (stejně jako na zbytku Tenerife) velice pohodlně u cest nebo na neplacených parkovištích. Město je protkáno obchůdky, restauracemi, bary a dalšími podniky pro turisty a u moře se lze vykoupat na noha místních plážích. Nejznámější určitě je Playa de las Américas, která mi ale ke koupání moc vhodná nepřišla, neboť z moře vykukovaly ostré sopečné kameny a i samotný přístup do vody byl v půlce zahrazen lávovou horninou. Za to tam ale bylo hodně surfařů, pro které jsou zde ideální vlny a tak byli téměř jediní, kdo byl v té době ve vodě.

Podél pláže jsme přešli ze západní strany města na jižní, dali si v jedné z mnoha kaváren kafe a zmrzlinu, ale vzhledem k tomu, že už se zase začínalo stmívat (v zimním slunovratu Slunce zapadá okolo šesté), a že město pro nás nenabízelo už nic moc dalšího zajímavého, stočili jsme se zpět k autu, po cestě na ubytování nakoupili v jednom z mnoha lidlů a večer zbývalo udělat večeři a hurá na kutě.

3. den - neděle (22. 12. 2024) - Masca; Los Gigantes

Na neděli jsme měli naplánovaný výlet do vesnice Masca. Původně jsem plánoval si projít i tamější údolí, ale vzhledem k tomu, že se za vstup platí a s ním si člověk musí koupit i plavbu lodí z pláže na konci stezky (která člověka odveze do vesničky Los Gigantes), přičemž celková cena je 55 EUR a ještě se nějak musíte dopravit zpět k autu do Mascy, rozhodli jsme se, že se spíš projdeme po hřebeni nad Mascou. Co ale čert nechtěl, i přes slunečné a teplé počasí u moře, po vyjetí do výšky cca 600 metrů začalo pršet a dle předpovědi nevypadalo, že hned tak přestane. Po vyjetí do sedla Degollada de Cherfe pršelo opravdu silně, ale i přes to jsme vylezli z auta a z nádherného výhledu udělali pár fotek kroucené silničky i samotné vesnice Masca. Opravdu úžasný výhled, všem doporučuji, ale bez deště by to přece jen bylo ještě o chloupek lepší. Sjeli jsme dolů do vesničky a krátce si ji prošli. Opravdu hodně to tam klouzalo, velké kočičí hlavy, ze kterých je ve vesnici většina cest, byla za deště kluzká i pro pěší. Výhledy jsou zde ale opět fascinující. Doporučuji sem vyrazit brzo ráno, my dojeli cca v 9 a místní parkoviště už mělo poslední místa a cestou zpět jsme potkávali jedno protijedoucí auto za druhým.

Na výšlap po hřebeni nad Mascou jsme se nakonec kvůli dešti nevydali, protože tam prý vede místy jen velice úzká pěšina a vzhledem k tomu, jak bylo vše kluzké, nechtěli jsme riskovat. Škoda, na tuto procházku jsem se těšil opravdu hodně. Pro prochození Mascy jsme tak opět sedli do auta a vyrazili zpět k moři, tentokrát do městečka Los Gigantes. To nabízí úhcvatné výhledy na vysoké útesy, z nichž nejvyšší dosahují výšky prý až 800 metrů nad vodní hladinu. Jedna vyhlídka (Mirador de Archipenque) je těsně před příjezdem do městečka, další (více zdálky) je pak u hotelu Acantilados de Los Gigantes a u přístavu je pak možnost vstoupit přímo na pláž pod útesy. Strávili jsme zde necelé dvě hodiny, pokochali se výhledy na útesy, prošli se podél pobřeží a sledovali, jak vlny naráží na skaliska pod námi, několikrát zmokli a zase uschli, až nás všechny přepadl hlad a tak jsme vyrazili zpět na ubytování.

Díky vynechání túry u Mascy jsme měli odpoledne dost času a tak jsme ještě před večeří podnikli krátkou procházku z našeho ubytování v Playa San Juan podél pobřeží k bývalé přečerpávací stanici mořské vody. ta se nachází asi 1 km na jihovýchod a vede k ní hezká (ale za deště opět velmi kluzká) stezka dlážděná kameny. Zajímavé místo polorozpadlé budovy a očividně setkávací bod pro alkoholové popíjení a kdoví k čemu dalšímu. Nás zde nejvíc zaujaly desítky velkých, černo-červených, krabů, vylezlých na kameny vyčuhující z moře. Počasí tento den bylo jak na houpačce, takže i tady jsme asi 2x zmokli při několikaminutovém dešti a hned na to uschli v teplých slunečních paprscích. Zpět na ubytování jsme si uvědomili, že je vlastně 4. adventní neděle, tak jsme "zapálili" improvizovaný adventní věnec, rozbalili z domu přivezené cukroví a udělali si vánoční pohodu.

4. den - pondělí (23. 12. 2024) - Pico del Teide; Loro Parque

Den před Vánoci jsme měli v plánu se rozhlédnout na ostrov Tenerife z výšky, konkrétně ze skoro nejvyššího bodu Tenerife a celého Španělska - ze sopky Pico del Teide. Nepodařilo se mi kvůli pozdnímu nákupu sehnat propustku na úplný vrchol (je zdarma, avšak jak jsem se dozvěděl, je potřeba ji bookovat minimálně cca 2 měsíce dopředu), avšak říkal jsem si, že i rozhled od horní stanice lanovky by mohl být pěkný. V létě bych se na vrchol vydal i pěšky, avšak na Vánoce se teploty ve vyšších výškách pohybovaly i pod bodem mrazu a takový výšlap se nám absolvovat nechtělo. Bohužel se den po našem příletu přihnala na Kanárské ostrovy studená fronta a na Teide napadl čerstvý sníh, foukal silný vítr a na úplném vrcholu byla hlášena teplota -9 °C. (zámrzná teplota měla být v cca 2500 m. n. m.). Den předem mi tak došel email, že lanovka v námi zamluvený den jezdit nebude. Od známých ovšem vím, že i tak se vyplatí k lanovce dojet a někdy je šance, že přece jen lanovku zapnou. Každého nás zpáteční lístek stál 40 EUR, jízdu jsem bookoval necelé tři týdny dopředu a v tu dobu stále ještě bylo i několik volných termínů denně. No nic, vývoz byl zamluvený na 9:00 a my tak po osmé vyrazili z ubytování od moře (kde byla teplota okolo 20 °C) a po klikatých cestách začali stoupat vzhůru. Ve výšce přibližně 2000 m se silnice narovnala a nám se odhalila sopečná krajina ve vší kráse. Okolo silnice jsou na obou stranách tmavá lávová pole, v našem případě ještě lehce poprášena sněhem. Kochali jsme se krajinou připomínající Středozem a po několika málo kilometrech po rovince nás čekal poslední drobný kopec k lanovce. Silnice ovšem začínala být víc a víc namrzlá (my samozřejmě na letních pneu), v místech u vyvřelin Roques de Garcia (cca 2100 m. n. m.) už byla hodně namrzlá a v posledním stoupání před dolní stanicí lanovky stálo několik uvízlých aut. My se pokusili toto stoupání vyjet dvakrát, pokaždé neúspěšně, a následně přijelo auto s majáky a řidič nám anglicky (s velice silným španělským přízvukem) sdělil, že rrroud iz klouzt. Ani okolo výše zmíněných vyvřelin nás projít nenechali. Zastavili jsme se tedy rychle jen na vyhlídce Mirador de los Azulejos, tam se zkoulovali, vyfotili a jeli zpátky dolů.

Jenže co teď? Program na tento den se nám zhroutil již ráno a bylo potřeba vymyslet něco jiného? Všude po ostrově a i v různých cestopisech byla zmiňována místní ZOO Loro Parque v městečku Punta Brava (hned vedle většího města Puerto de la Cruz), údajně prý jedna z nejlepších ZOO v Evropě, jestli ne dokonce na celém světě. Peníze z lanovky nám vrátili a my se tak rozhodli, že za podobný obnos (42 EUR/os.) dáme téhle ZOO šanci. Ještě, že je téměř vše na ostrově tak blízko a cesta nám tak z vrcholu zabrala autem zhruba hodinu. Nejprve jsem byl ohledně ZOO trochu skeptický, přece jen zvířata můžu vidět i jinde, kvůli tomu nemusím jezdit na Tenerife, ale nakonec jsem byl opravdu mile překvapen a z Loro Parque se stala jedna z nejlepších věcí, kterou jsme během naší dovolené viděli. Původně papouščí ZOO (v současnosti mají okolo 400 druhů papoušků) se rozrostla v normální ZOO...když píšu normální...kde jinde v Evropě byste viděli například vycvičené skákající kosatky? Napovím vám - v Evropě nikde, údajně je to jediná ZOO s tímto mořským savcem. Dále je tu třeba největší umělý ledovec na světě, obydlený desítkami tučňáků, kromě kosatek lze shlédnout i show s delfíny, lachtany, papouščí leteckou show, při které vám budou létat pouze centimetry nad hlavami, jsou zde bílí tygři, lvi, gorily, lenochodi, mravenečníci, několik druhů želv, obrovský mořský korál, několik metrů dlouhý podvodní tunel se žraloky, rejnoky a desítkami, možná stovkami dalších ryb, pavilon věnovaný jen medúzám, je možnost nahlédnout i do veterinární ordinace, je zde několik voliér, kde se pohybujete přímo mezi papoušky, kteří pojídají dobrůtky ve vzdálenosti natažené ruky... No prostě dá se tu strávit téměř celý den (my tam byli asi 6 hodin), ZOO je sama o sobě v krásném prostředí navrhnuta do thajského stylu, relativně přehledná mapka vás dovede ke všem zvířatům a ani to občerstvení není nijak příšerně drahé. Horší je to akorát s parkováním, parkoviště před vstupem není největší, my auto nechali v jakési boční uličce, kde po nás místní chlápci chtěli 5 EUR (vypadalo to, že neoficiálně), ale to už se v ceně vstupenky ztratí. 

Odcházeli jsme nakonec až těsně před zavíračkou (která je v 17:30) a protože jsme tuto noc měli už v novém ubytování na severním pobřeží v městečku Los Silos, neměli jsme ani moc dalekou cestu. Následoval opět už jen krátký nákup, večeře a hurá na kutě.

5. den - úterý (24. 12. 2024) - Montaña Negra; El Drago; La Orotava

Na Štědrý den už od rána svítilo slunce a obloha byla zcela bez mraků. Po lehké snídani jsme se zabalili a a okolo desáté jsme vyrazili na náš první (úspěšný) pěší výlet. Konkrétně na krátkou túru okolo menší, asi 1400 m vysoké, sopky Montaña Negra. Auto jsme nechali na přilehlém parkovišti (kromě nás zde byly pouze dvě další auta a obě měli pronajaté další Češi) a vyšli po žluté směrem na jih. Po ní se dá dostat až k sopce Chinyero, ale takový okruh má asi 13 km a to jsme neplánivali. My jsme se po chvíli chůze lesem odpojili na stezku jižně od sopky Montaña Negra. Náhle se člověk vynoří z lesa a jde pouze holou sopečnou krajinou, kterou lemuje tahle cesta. A když jsme otočili, nad vrcholky zbývajících stromů vykouklo na jihovýchodě Pico del Teide v celé své kráse. Nesmírně krásný pohled. Sopečnou krajinou z drobných vyvřelinových kamínků jsme pokračovali na další rozcestí, vydali se dolů z kopce a dostali se až na severní stranu sopky. zde se krajina trochu víc vlnila, přibylo prudších stoupání, ale také stromů, zejména borovic, které vyrůstaly přímo ze sopečného podkladu. Celý okruh má lehce přes 4 km a dá se v pohodě zvládnout za hodinu až hodinu a půl. 

Krátce po poledni jsme okruh dokončili, nasedli opět do auta a přejeli k další zajímavosti v severozápadní části ostrova - ke stromu El Drago (někdy zvanému i Drago Milenario), nejstaršímu a největšímu stromu Dračinec dračí, což je endemitický druh rostoucí pouze na Kanárských ostrovech a Madeiře. Má se jednat až o tisíc let starého jedince, který se stal i jedním ze symbolů Tenerife. Roste v zahradě Parque del Drago (vstup je zpoplatněn) ve městě Icod de los Vinos, ale je na něj dostatečný výhled z terasy za kostelem Iglesia de San Marcos. Parkovat se dá opět kdekoli, kde najdete místo, kousek od stromu jsou případně i podzemní zpoplatněné garáže.

Poslední turistickou zastávkou na Štědrý den bylo městečko La Orotava, proslavené zejména svými zdobenými balkóny. Nachází se zejména na starších domech a je jich ve městě spoustu. Od stromu El Drago to bylo autem necelu půl hodinu jízdy, zaparkovali jsme na západním konci města a odtud šli pěšky. Nejprve k příznačně nazvanému domu Casa de los Balcones, kde se nachází i muzeum a pak pokračovali přes náměstí Plaza del Ayuntamiento (kde byl po celém náměstí velký betlém se spoustou vyřezávaných soch lidí i zvířat) až na hlavní náměstí Plaza de la Constitución. Zde lidé vysedávali na zahrádkách přilehlých hospůdek, děti si v krátkých tričkách hráli s balónem a celkově to byl pro nás docela netradiční pohled v tento den. Po cestě jsme prošli kolem několik domů se zdobenými balkóny a to stejné i po cestě zpátky trochu jinou trasou. Celkově jsme zde strávili necelou hodinku a bylo tak akorát, kromě těch balkónů tu vlastně zase nic moc zajímavého není.

Ubytování na poslední dvě noci jsme měli v útulném přímořském městečku El Pris, které je celé postavené v prudkém svahu. A tak i cesta do našeho apartmánu vedla po více než 140 schodech úzkými uličkami, ale výsledný výhled stál za to. Z balkónu jsme měli nádherný pohled na moře, které svou silou naráželo do útesů na pobřeží a přes moře v dálce oba večery slunce vykouzlilo krásný rudý západ. Protože 24. 12. zavírají obchody na Tenerife v 15:00 a 25. není pro jistotu otevřeno vůbec, nakoupili jsme si jídlo na oba dny. Na štědrovečerní večeři nesměla chybět ryba (i když to nebyl kapr) a bramborový salát byl také nahrazen pouze bramborami, nicméně to vůbec nevadilo. V krátkém tričku za šumění moře s umělým stromečkem po boku a Sluncem nad obzorem jsme usedli na balkóně k večeři a bylo to opravdu fajn. Po večeři pak už následovala jen tradiční televizní pohádka a šlo se spát.

6. den - středa (25. 12. 2024) - Pohoří Anaga; Playa de las Teresitas; Santa Cruz de Tenerife

Na 1. svátek vánoční jsme vstali docela brzo a vyrazili do pohoří Anaga na severovýchodním cípu ostrova. Jedná se o nejzelenější a nejvlhčí část ostrova, údajně je i jednou z nestarších jeho částí a od roku 2015 je celé na seznamu UNESCO.  Nejprve jsme po cestě na chvilku zastavili na vyhlídce Mirador de Jardina, odkud se rozprostírá pohled směrem na jihozápad na město San Cristóbal de la Laguna. Za ideální viditelnosti je vidět i hora Teide, ale ta nám zůstala skryta v jemném oparu. Kousek nad vyhlídkou se pak nachází turistické centrum pohoří Anaga a vede od něj asi 1,5 km dlouhá tzv. Stezka Smyslů (Sendero de los Sentidos). Nazývá se tak, protože by měla návštěvníkům pomoci vnímat okolí všemi smysly. Lze si sáhnout na různé kůry stromů, klenutými korunami prosvítalo různě intenzivní světlo, v lehkém větru bylo slyšet, jak o sebe větve třou a ve vlhkém místním vzduchu bylo cítit směs hlíny, rostlin a kdoví čeho ještě všeho. Na konci se stezka odmění výhledem Llano de los Loros, odkud je možné vidět skrz údolí až na moře.

Po necelých 45 minutách jsme přišli zpět na parkoviště (doporučuji sem vyrazit brzo ráno, jinak nebude místo k parkování) a rozjeli se po krásné klikaté úzké hřebenové silničce až téměř na samý východní konec ostrova. Cestou jsme opakovaně vjížděli a zase vyjížděli z mraků, občas vykouklo slunce a občas jemně pršelo, je zde i spousta vyhlídkových míst a někdy jsme měli štěstí a v mlze i něco viděli. Co se musí nechat, i zde byl naprosto dokonalý asfalt a minimální provoz. Celé to vypadalo tak trochu tajemně, jak se silnice vlnila a z jemného oparu se nad ni skláněly koruny stromů. Dojeli jsme až na maličké parkoviště La Ensillada hned u cesty a odtud už šli pěšky úzkou stezkou po hřebeni jedné z "vrásek" pohoří skrz hustý les směrem k sedlu Cruz de Draguillo. Cestička nejprve prudce stoupá, pak se jde po rovině a ke konci opět mírně klesá. Po cestě je několik míst s parádním výhledem směrem na západ, my se ségrou jsme absolvovali i drobnou téměř až horolezeckou etudu na Roque Anambro, ovšem to hlavní přišlo na odpočívadle Cabezo del Tejo (asi 2,5 km od parkoviště). Ne nadarmo se této části ostrova říká evropská Havaj, protože výhled na vrásčité svahy ubíhající z výšky cca 400 m až do moře je úchvatný a Havaj opravdu připomíná. Dokonce i mraky na této straně pohoří ustoupily, takže jsme měli téměř dokonalou podívanou.

Zpět k autu jsme šli stezkou Pista Cabezo del Tejo, která vede  pod hřebenem na východní straně. Ta už je širší a není na ní tak prudké stoupání ani klesání. Celkově trek měřil necelých 7 km a dá se stihnout ta za 2-2,5 hodiny. Dále naše putování po ostrově vedlo zpět dolů k moři do městečka San Andrés, konkrétně na pláž Playa de Las Teresitas. Už samotný sjezd z hor údolím byl zážitek. Silnice se neskutečně klikatí a po vyjetí z mraků co chvíli nabízela úžasné výhledy do údolí a na silnici samotnou, kterou vidíte tam za záhybem, tam v prudkém svahu, jednou nalevo, jednou napravo... Dole u moře panovalo slunečné počasí, teplota okolo 23 °C a tak jsme auto (zdarma) zaparkovali na velkém parkovišti na okraji pláže a vyrazili vstříc zřejmě jedinému úseku pobřeží, kde je bílý písek. Ten tedy není původní, ale dovezený ze Sahary. Pláž je od otevřeného oceánu oddělena kamennou hrází a tak je voda jednak klidná a druhak snad i trochu teplejší než jinde. To znamenalo, že  i na konci prosince se zde dalo v pohodě vykoupat a voda mi opravdu po chvilce nepřišla vůbec studená. A očividně se to tak zdálo i spoustě dalším lidem, protože tento písčitý kus pobřeží byl lidmi obležen.

Den se přehoupl do odpoledne  my se tak po osušení a převlečení vypravili na poslední bod dnešního dne a to do hlavního města ostrova - do Santa Cruz de Tenerife. Respektive spíš jen k tomu nejhlavnějšímu, co město nabízí. Auto jsme zaparkovali na pobřežním parkovišti u muzea Sala de Exposiciones, které leží jen kousek od jednoho ze symbolů ostrova a to Auditoria na Tenerife. Jedná se o budovu s koncertní síní vybudovanou roku 2003 s velice specifickým architektonickým zpracováním. Mně například i letmo připomínala budovu opery v Sydney, avšak údajně by špičatá střecha měla připomínat vlnu. Před budovou se dá sednout na nízkou zídku a kochat se. Pokud by někdo měl rád trošku historie, hned vedle Auditoria stojí do moře vysunutá pevnost Castillo de San Juan Bautista, pocházející z poloviny 17. století. Právě zde roku 1797 přišel admirál Nelson v námořní bitvě o pravou ruku.

Po prohlédnutí Auditoria nás začala přemáhat únava a hlad a tak už jsme další objevování města vzdali a radši zamířili zpět na ubytování, kde jsme si udělali závěrečnou večeři, pobalili věci a uložili se k poslední noci na našem vánočním výletě.

7. den - čtvrtek (26. 12. 2024) - San Cristóbal de la Laguna; Candelaria; Arco de Tajao

Letadlo zpět do Vídně nám odlétalo až v 19:00 a tak nás čekal ještě poslední téměř plnohodnotný den v teple. Slunce opět vysvitlo, teplota okolo 23 °C (na slunci až 28), takže jsme si dobalili poslední věci a brzy dopoledne vyjeli do města San Cristóbal de la Laguna. Jedná se o bývalé hlavní město, založené Španěly na konci 15. století, jehož historické centrum se roku 1999 zapsalo na seznam UNESCO. Auto jsme zaparkovali na travnatém parkovišti u náměstí Plaza del Cristo (zřejmě zdarma, i když u vjezdu posedával nějaký pán, ale nic po nás nechtěl) a vypravili se do historického centra města. Nejprve jsme prošli okolo sídla biskupa zvaném Casa Salazar, domem představujícím klasickou kanárskou architekturu. Kousek odtud se nachází Katedrála Panny Marie Pomocné (Catedral de Nueastra Seňora de los Remedios), velký kostel a první budova ve Španělsku z betonu. Od ní jsme prošli po jedné z hlavnějších nákupních ulic Calle Obispo Rey Redondo okolo dalších pár historických vil až ke Kostelu Neposkvrněného početí Panny Marie (Parroquia Matriz de Nuestra Seňora de La Concepción), nejstarší farnosti na ostrově. Na věž kostela se za pár eur dá vylézt, ale toto jsme vynechali. Kousek od kostela stojí rohový podnik Rincón Lagunero, kde jsme ochutnali typickou kávu z Tenerife zvanou barraquito. Základem je kondenzované mléko na spodu, následuje alkoholický vanilkový nápoj Licor 43 zalitý espressem a nahoře mléčná pěna. Doplněno plátkem citronu a skořicí. Vynikající. 

Kolem dalších několika zajímavých historických budov (např. Casa Fraco de Castilla, Casa San Martin, Casa Bigot, ...) jsme ulicí Calle Herradores došli až k budově informačního centra, sídlící v Casa de los Capitanes Generales, bývalém guvernérském domě. Součástí je příjemná vnitřní zahrada v uzavřeném dvoře a také opravdu detailně zpracované dioráma Betléma, které mělo na délku několik metrů a vykreslovalo i okolní vesnickou zástavbu a život v ní, byla zde tekoucí voda, v kotlíku se dělala polévka a celé to vypadalo velice živě. Venku byla celá ulice obehnána světýlky a dovedu si představit, že za tmy to musí vypadat hezky.

Okolo poledne bylo na čase opustit to opravdu příjemné město a vyrazili jsme podél pobřeží na naši předposlední zastávku do města Candelaria. Zde je prkování méně, ale nakonec jsme zakotvili v podzemní garáži na ulici Calle Alcalde Andrés Tejera Reyes. Ve městě Candelaria stojí hlavní poutní místo celého souostroví - Bazilika Panny Marie. Relativně nový kostel, vybudovaný až roku 1959, se nachází na náměstí Plaza Patrona de Canarias, lemovaná z přímořské strany devíti sochami guančských králů (původních obyvatel před příchodem Španělů). My jsme zde poobědvali, podívali se do Baziliky, dali si výbornou zmrzlinu (například s příchutí Gofio, typické kanárské mouce) a protože už se blížilo odpoledne a tak i naše odevzdání auta, vydali jsme se směrem k letišti.

Zhruba na půl cesty mezi Candelarií a letištěm hned u dálnice leží přírodní útvar Arco de Tajao. Přibližně 30 metrů dlouhý oblouk ze sopečné horniny, kterou dlouhou dobu omývala voda a vítr. Možná lehce zapomenuté místo ostrova, protože na přilehlém parkovišti stálo pouze pár aut, ovšem jak jsme po příchodu k oblouku zjistili, auta patřila Číňanům a to znamenalo jediné. Všichni z nich se rozhodli, že se u oblouku budou dlouhou dobu pořád dokola fotit, vůbec je nezajímalo, že tam i ostatní lidé chtěli udělat fotky a v klidu si místo prohlédnout, ale co se holt dalo dělat.

Na letiště je to od oblouku 15 km, my jsme tam zhruba ve čtyři odpoledne vrátili auto a zbývalo si užít poslední okamžiky slunce a tepla na lavičce před letištěm, krátký planespotting a pak už vzhůru k odbavení a ke gatu. Tam jsme se stihli ještě se ségrou podívat na právě vyšlý první díl Squid Game a pak už byl čas na nástup do letadla (Airbus A321 neo společnosti Wizzair). Za 4,5 hodiny letu v poloprázdném letounu jsme stihli dalších pár dílů a tak jediným nepříjemným okamžikem byl výstup do mrazivé noci ve Vídni. Ochlazení z 28 °C na -2 °C není nic moc. Na druhou stranu, každý z nás se aspoň trošku už domů těšil.

Závěr

Naše už druhé Vánoce v teple mimo ČR se i tentokrát povedly. I když jsem zezačátku byl k nápadu opět někam vycestovat trochu skeptický, nakonec nelituji ani trošku, ba naopak, z dovolené jsem nadšený. Tenerife je nádherný ostrov, který toho nabízí opravdu spoustu a vybere si zde nejspíš každý. Ať už to jsou milovníci moře a vylehávání na pláži, nebo aktivní turisté a milovníci hor. Ať už máte rádi teplo, nebo trochu chladněji, ať se rádi procházíte lesy nebo více pouštní krajinou, ať máte rádi přírodní památky nebo spíše ty vytvořené člověkem, Tenerife poskytne cokoli z toho. Okolo Vánoc je na ostrově navíc taková svátečnější atmosféra, je vidět, jak zde lidé tento svátek prožívají a přispívá to k ještě víc uvolněné atmosféře než obvykle. I když kulisy jsou značně jiné jak v Česku, vánoční čepičky sobíky a sněhuláky za okny a výlohami uvidíte na obou místech. Jediné, co je trošku škoda, je větší proměnlivost počasí v zimních měsících, což nám zabránilo naplnit všechny body programu. Ale možná to jen znamená, že jsem na Tenerife nebyl naposledy a zase na něj, v jiné roční období, zavítám.