Velikonoce v okolí Alicante

Velikonoční svátky přímo vybízí k podniknutí nějakého krátkého výletu. Chtěl jsem někam, kde by i přes případné škaredé počasí v ČR byla šance na teplo a slunečno. Volba nakonec padla na Alicante, protože byly celkem levné letenky, Španělsko mám rád a při zevrubném googlování mě Alicante a okolí zaujalo. Navíc díky tomu byla možnost navštívit i slavné velikonoční průvody. Nakonec jsme tak letěli v termínu 3.-6. 4. (pátek ráno až pondělí odpoledne) z Bratislavy s Wizzem za cca 3150 Kč.

1. den - pátek (3. 4. 2026) - přílet do Alicante; jeskyně Canelobre; Cabeçó d'Or

Odlet byl naplánován na v tuto dobu nekřesťanských 5:40, my jsme tak už okolo čtvrté parkovali (zdarma) auto v bratislavské čtvrti Trnávka (nejsou zde placené zóny) a nočním spojem N61 se dopravili na letiště. Odbavení proběhlo hladce, na letišti moc lidí nebylo a i v letadle (Airbus A321 nebo) pár volných míst bylo. Během letu bylo nás většinou Evropy bezmračné počasí a bylo tak možné vidět Alpy, hodně v dálce i Pyreneje a nejhezčí výhledy přišly při přiblížení na přistání, kdy letadlo klesá podél pobřeží Costa Blanca a člověk se tak může kochat zejména nádhernými horami. Ty trčí ze země často i osamoceně nebo jen v malém hloučku. Nakonec bylo hezky vidět i samotné Alicante s pevností nad městem.

Po přistání bylo naším úkolem vyzvednout si auto, což se podařilo (vybral jsem si Fiat 500 za cca 24 eur/den přes společnost KeyGoRent - v současné době pohlceno společností Sicily by Car. Ovšem kvůli zmatku při slučování společností jsme nakonec za stejnou cenu dostali Hyundai Bayon, tedy o dost větší auto) a my tak mohli vyrazit poznávat tuto část Španělska.

Naším prvním cílem byly krasové jeskyně Canelobre (Cuevas de canelobre), jedny z největších a nejnavštěvovanějších v tomto regionu. Nacházejí se cca 25 km od Alicante směrem na severovýchod, auto se dá zaparkovat buď přímo na místě, nebo u silnice pár minut před jeskyněmi, vstupné stojí 12 eur/os. a rozhodně to stojí za to. Paní průvodkyně střídavě ve španělštině a angličtině během cca 45 minut povypráví o historii jeskyní, o jejich objevu a částečném poničení během španělské občanské války a provede turisty od shora dolů skrz velký a barevnélě nasvícený krasový prostor. Jeskyně je opravdu krásná, všude je spousta krápníků, vytvořených během tisíců a milionů let, některé připomínají i různé předměty nebo zvířata a z nejnižšího místa působí celý prostor monumentálně. V jeskyni se sice nemůže fotit, ale mně se alespoň jednu fotku udělat podařilo.

Na příjemnou návštěvu jsme navázali o dost náročnější aktivitou a tou bylo zdolání hory Cabeçó d'Or (1210 m. n. m.), která se ční nad jeskyněmi. Je nejvyšší horou v okolí a poskytuje výhledy na všechny strany. Přímo od jeskyní vede k vrcholu žlutá turistická značka a my se po ní vydali. Trasa je hodně kamenitá, občas drobné kamínky pod nohami kloužou a poslední úsek pod vrcholem je už dost náročný. Prudké úseky s klouzajícími kameny, úzké stezky podél skalních stěn, překračování velkých balvanů a podobné srandy. Nakonec jsme to ale přece jen zvládli, cca 5 km jsme stoupali necelé 2 hodiny, ale výhledy stojí za to. Parádně je vidět na moře, na vzdálené Alicante i na hory na druhé straně. V kombinaci s naprosto jasným počasím a teplotou lehce přes 20 stupňů ideální.

Cesta zpět dolů už byla o dost rychlejší a i když si člověk pořád musel dávat pozor, aby neuklouzl na drobném kamení, šlo se dobře. Navíc i zde byly nádherné výhledy na okolní skály různých tvarů, připomínající mnohé westerny. A ne náhodou, spousta se jich totiž v okolí Alicante opravdu točila a jsou zde i rozlehlá filmová studia. Zajímavých taky bylo pár samotných domečků okolo cesty, s pěknými udržovanými zahrádkami. Dovedu si představit, že mít toto například jako chatu, musí to být krásné a neuvěřitelně klidné.

Vyčerpaní jsme sešli do auta a zamířili do ubytování v příjemném a klidném městečku Relleu. V jeho okolí je i (alespoň podle obrázků z internetu) pěkná stezka přilehlým kaňonem, ale na toto už jsme neměli energii ani čas. Náš penzion byl přímo na maličkém náměstíčku, kde jsme si dali výbornou sangrii a typický španělský pokrm patatas bravas a vychutnávali si místo atmosféru. Před osmou hodinou se na náměstí najednou začali shlukovat lidé, přicházeli hudebníci a my nakonec byli svědky jednoho z místních velikonočních průvodů na Velký pátek. Večer pak už jen završilo rychlé vykoupání v penzionovém bazénu a zasloužený spánek.

2. den - sobota (4. 4. 2026) - Castell de Guadalest; maják Punta Albir

Druhý den nás čekala dobrá snídaně, skládající se ze slaného i sladkého, kávy, čaje, džusů a prostě taková ta klasika a hned po ní jsme sedli do auta a zamířili "přes kopec" klikatými horskými silničkami s perfektním asfaltem a hromadou cyklistů do vesničky El Castell de Guadalest. Důvodem, proč zrovna sem, je zejména na kopci nad vesnicí stojící tamější stejnojmenný hrad, původně z 11. století vystavěn araby, sloužící k obraně místního údolí. V 18. století byl poničen zemětřesením, ale většina se povedla obnovit. Už samotná cesta z Relleu nabízela mnoho krásných výhledů na okolní horské masívy a i řidičsky to bylo zábavné, nicméně to nejlepší čekalo v samotném hradě. Po vystání fronty na parkování jsme se tedy vydali skrz vesničku k hradu, do nějž se vstupuje skrz skalní tunel. Pokud si člověk nechce zaplatit vstupné, lze si projít hlavní hradní uličku, vedoucí na malé náměstíčko, odkud je krásný výhled na okolní hory a zejména na vodní přehradu pod hradem. Tyrkysově modrá hladina ostře kontrastuje s okolními šedými a zelenými horami a poskytuje výhledu nezvyklý prvek.

Poté, co jsme si prohlédli neplacenou část hradu, koupili jsme si za 4 eura/os. vstup a prohlédli si i placené prostory. Ty obsahují hlavní místnosti hlavního obytného paláce a poté i možnost výstupu vyvýšené části hradu. Z nich je samozřejmě ještě o trochu lepší výhled na okolí a také do více směrů. Díky zcela jasnému počasí byly rozhled perfektní  a tak jediné, co bylo mínusem, bylo velké množství turistů. Nicméně asi to pořád nebylo tak hrozné jak by mohlo být v hlavní sezóně.

V raném odpoledni jsme se pokusili ve vesničce pod hradem koupit zmrzlinu, avšak kvůli zaneprázdněnosti obsluhy marně, a tak s tímto zklamání jsme nasedli do auta a za necelou půlhodinku dojeli k moři , kde se mezi městy Altea a Benidorm na vyvýšeném útesu nad mořem rozprostírá Přírodní park Sierra Helada (Parc Natural de la Serra Gelada). Jeho nejvyšší bod dosahuje výšky 435 metrů a původní plán byl tento vrchol zdolat. Ale vzhledem k tomu, že jsme se v Guadalestu zdrželi víc než jsem čekal a taky jsme byli z předchozího dne unavení, rozhodli jsme se jen k vycházce od informačního centra k majáku Punta Albir (Far de l'Albir). Auto jsme zaparkovali na parkovišti u informačního centra ve čtvrti l'Albir. Hned na začátku trasy se nachází příjemné venkovní prostory s posezením, přístřešky s možností grilování a prostě takový prostor pro rodinné pikniky. V tento den tam bylo plno, spousta španělských rodin s dětmi měli rozdělané nejrůznější pokrmy, děti si okolo hrály a celé to působilo velmi uvolněně. Kousek dál je pak jezírko se spoustou žab a dál se cesta mírně zvedá prochází tunelem a občas je možnost drobné zacházky k přilehlé vyhlídce. Člověk tak měl celý záliv s městem Altea jako na dlani, v dálce vykukovaly hory z vnitrozemí a na konci cesty byl v dálce vidět zmiňovaný maják.

Trasa k majáku má zhruba 2,5 km a i se zastávkami na výhledy jsme ji ušli za necelou hodinku. I po cestě jsme potkávali spoustu lidí, bylo vidět, že je to oblíbená vycházková destinace. U samotného majáku je pak hezky vidět skalní stěna, která se vypíná do moře a díky informačním cedulím jsme zjistili, že je složená z mnoha vrstev různého materiálu, který vystoupil díky pohybu litosférických desek. V moři poblíž se pak nachází chov mušlí, který sem láká delfíny. My bohužel zrovna žádné neviděli.

Pokud by vyšel čas, měl jsem naplánovánu i návštěvu města Elche, případně vyhlídku na moře u města Santa Pola, avšak čas byl tento den proti nám a my jsme se tak už jen vypravili do ubytování jižně od Alicante poblíž letiště, kde jsme měli následující den dopoledne vracet auto.

3. den - neděle (5. 4. 2026) - Palmové háje v Elche; Alicante; velikonoční průvod

Na velikonoční neděli jsme se nakonec rozhodli ještě ráno vyrazit do přilehlého města Elche (nebo také Elx) a navštívit tamější rozlehlé palmové háje, které jsou dokonce na seznamu UNESCO. Nakonec jsme ovšem nevyráželi zase tak brzo, jak jsme si předtím naplánovali a co nám taky nedošlo, byl fakt, že i zde se bude konat velikonoční průvod. A tak po dojetí na parkoviště na ulici Avinguda de Candalix už bylo téměř plno. Chytli jsme jedno z posledních míst a směrem k centru šli parkem Municipal. Ten byl hezky udržovaný a spousta palem poskytovala příjemný polostín. V parku byl taky holubník a návštěvnické centrum s tradičními místními kostýmy.

Hned za parkem stojí Palacio de Altamira, historický hrad z 15. století. V současné době zrekonstruovaný a sídlí v něm historické muzeum. Naproti přes ulici je pak náměstí Placa del Congrés Eucarístic a na něm stojí Basílica de Santa María. Barokní chrám, jehož mysterijní liturgické drama, které se zde každoročně hraje v půlce srpna je zařazeno na seznam UNESCO. My zde neviděli liturgické drama, ale shluk mnoha lidí, z nichž spousta byla v nejrůznějších kostýmech. Připravovali se na místní velikonoční průvod. Rády bychom se koukli, ovšem čas nás začínal tlačit a tak jsme pobyli jen chvíli a ještě před začátkem průvodu se vydali zpět k autu a následně jeli auto vrátit na letiště.

Z půjčovny jsme byli dovezeni na letiště a odtud nám za chvíli jel autobus C6, jímž se dá pohodlně dopravit (za 4,6 eur/os.) přímo k centru Alicante na zastávku Pl. Puerta de la Mar. My sem přijeli asi o půl dvanácté a po krátké svačince s výhledem na městskou pláž Playa del Postiguet jsme se vydali s davem na náměstí Placa de l'Ajuntament, kde se konal hlavní program alicantského velikonočního průvodu. Náměstí bylo naprosto plné přihlížejících lidí a na nás zbyly už jen místa vzadu. Já jsem i tak díky své výšce to hlavní viděl. Nejprve přišel průvod s velkou sochou Panny Marie (nesly ji desítky lidí), doprovázený kapelou a chvíli na to další průvod se sochou Ježíše Krista a opět i s kapelou. Před radnicí na náměstí už čekali místní pohlaváři a ženy a dívky v bílých honosných šatech. Nosiči pak za zvuků hudby se sochami různě popocházeli, zvedali je a zase pokládali a po nějakém čase se obě sochy i s průvodem různorodě oblečených dětí i dospělých (dozvěděli jsme se, že každá farnost má svoje barvy kostýmů) vydaly skrz město. Opravdu nevšední zážitek, až mi někdy běhal mráz po zádech, jak to celé působilo. Rozhodně doporučuji někdy zažít a nemusí to být přímo v Alicante. Nejznámější velikonoční průvody se konají jižněji v okolí Málagy. 

Po odchodu průvodu z náměstí  jsme zamířili k renesanční Konkatedrále de San Nicolás de Bari, po cestě si dali vynikající zmrzlinu s příchutí tradiční místní sladkosti turrón (mandle v medu, cukru a bílcích) v prodejně Lanette a stočili se zpět směrem k moři až na promenádu Passeig de l'Esplanada d'Espanya, známou zejména díky barevnému chodníku. Zde jsme opět narazili na velikonoční průvod, který sem mezitím došel. Protože nás naše batohy začínaly trochu tížit, rozhodli jsme se, že si je hodíme na ubytování a následně se znovu vrhneme do víru města. Ubytování jsme měli ve výškové budově kousek od centra a apartmán v 17. patře poskytoval neuvěřitelně dobrý výhled na město.

Zamířili jsme si dát batohy na pokoj v našem posledním ubytování a plánovali se pak znovu vrhnout do víru města. Ubytování jsme měli ve výškové budově kousek od centra a apartmán v 17. patře poskytoval neuvěřitelně dobrý výhled na město. Protože jsme ale nic pořádného za celý den nejedli, stavili jsme se na jídlo v přilehlé restauraci. Dali jsme si výbornou paellu (v Alicante ovšem tento pokrm nazývají jako arroz - rýže) a přes hravou houbovou ulici Carrer de Sant Francesc po nějaké chvíli došli až k výtahu, který za drobnou úplatu (2,7 eur/os.) vyváží lidi na městskou pevnost Santa Bárbara. To jsme ovšem netušili, že se na výtah stojí více jak půlhodinová fronta, navíc v docela teplém tunelu, který k výtahu vede. No nakonec jsme se po dlouhém čekání do hradu přece jen dostali. Ten byl v průběhu věků využíván mnoha národy, od Arabů přes Kastilce až po Francouze a v současnosti je pěkně zrekonstruovaný a jsem z něj skvělé výhledy na město i široké okolí.

Pobyli jsme zde docela dost času, pořád bylo se na co dívat, jednak uvnitř hradu, ale zejména v jeho okolí. Pozorovali jsme lodě v přístavu, hemžení lidí na pláži, zkoumali zajímavé budovy ve městě i skalní útvary v dálce za městem. Díky opět i skvělému počasí, které bylo tak akorát na krátký rukáv, a nebe bez mráčků spolu s nízko položeným sluncem vytvářelo krásné obrazy. Zpátky dolů jsme už šli po svých skrz hezké kaskády a úzké uličky města. U moře nemohlo chybět churros s pořádnou porcí čokolády a pak už jen rychlý nákup a hurá na ubytko. Z něj jsme pozorovali zapadajícím sluncem osvětlený hrad a užívali si místního velmi sladkého vína moscatel.

4. den - pondělí (6. 4. 2026) - odlet do Bratislavy

Poslední den našeho španělského výletu už nám zbývalo jen jediné - sednout do letadla a letět zpátky. Brzké vstávání kvůli odletu v 9:35 jsme si zpříjemnili alespoň vydatnou snídaní mnoha různých sladkých i slaných pochutin v letištním salónku Sala VIP Costa Blanca. ten můžu zhodnotit velice kladně, bylo tam spoustu jídla různých druhů, spousta nápojů, vše bylo neustále doplňováno a navíc salónek nebyl nijak narvaný (oproti zbytku letiště). Letadlo (Airbus A321 neo) odlétalo na čas a za zhruba 2:30 jsme byli zpět na letišti M. R. Štefánika. Po cestě bylo štěstí na z většiny jasnou oblohu a tak bylo možné pozorovat Baleárské ostrovy, Nice, nížinu řeky Pád nebo třeba Alpy a klasicky se zatáhlo až nad Rakouskem.

Závěr

Pro mě to byla (neplánovaně) druhá dovolená během krátké chvíle a i když obě mířily do podobných zeměpisných šířek (Kalábrie vs. Alicante) a i do zemí s podobnými národy (minimálně jazykově), obě dvě dovolené byly jiné. Španělsko mám rád, chtěl bych ho procestovat více a ani tentokrát mě nezklamalo. Nejprve jsem si myslel, že Alicante bude jen další turistické letovisko, opak byl však pravdou. Samotné město možná tak zajímavé a překypující památkami není, ale stačí vyjet kousek za něj a člověku se před očima začnou rozprostírat krásné hory, malebné vesničky, pěkné silnice a prostě až westernové prostředí. Oproti Itálii na mě působí Španělsko prostě civilizovanějším dojmem (i když chápu že srovnávat nejchudší region Itálie s relativně bohatým regionem Španělska je těžké). Nicméně i to, jak bylo vše udržovanější, čistší a počasí slunečnější, přispělo k tomu, že jsem si tuto krátkou dovolenou užil. A paradoxně i za docela přijatelné peníze. Takže vám mohu Alicante a zejména jeho okolí vřele doporučit, určitě vyrazte, jen teda možná lépe mimo hlavní sezónu, kdy bude teplo mírnější a davy turistů (zejména u moře) určitě nižší.