Vidláci poprvé v USA (Seattle-Sacramento-Yosemite-San Francisco-Las Vegas-LA)

Už někdy minulý rok (2017) nás napadlo, že bychom se konečně mohli podívat do Spojených států, jelikož jsme pořád „lítali“ kolem při cestách do Mexika a Jižní Ameriky. Cestu jsme tedy předběžně naplánovali na podzim s tím, že se trasa bude průběžně dolaďovat. Později nabrala konkrétní podobu, a to Praha-Londýn-Seattle-Sacramento-Cedar Lodge v Yosemitech-San Francisco-Las Vegas-Los Angeles-Mnichov-Praha, o délce 23 nocí. Museli jsme se spokojit s MHD, letadly, busy a vlaky, i když jsme věděli, že to bude komplikovanější a uvidíme toho méně. Do půjčení auta a jeho řízení se nám totiž nechtělo.

Stačilo tedy vyplnit ESTU, uspořit nějaké ty dolary a v listopadu se mohlo vyrazit. Na tento výlet jsme ještě přibrali naší mámu, takže jsme tušili, že se výlet ponese v duchu „moc nepij“, „moc nejez“ atd. Multi-city letenky jsme sehnali za 14 700,-, a to s Virgin Atlantic. Cesta z Londýna do Seattlu zabrala téměř 10 hodin a cestou jsme také mohli sledovat zasněžené kanadské pláně. Poprvé jsme také letěli letadlem z uhlíkových kompozitů – Boeing 787.

Do Seattlu jsme přiletěli ve 12:40 dne 14.11. 2018. U nás bylo již 21:40, tak výrazný časový posun proto pár dní dělal s našimi organismy pěknou neplechu. Už na letišti se objevil problém s jízdenkami na tramvaj (Link Light Rail). Nějak jsme je opomněli označit (koupili jsme si za 5 USD ORCA Card a k ní za 8 USD celodenní jízdné), jelikož jsme neviděli žádný validátor, respektive jej přehlédli, spolucestující to také nevěděli. Pár stanic před našim výstupem ze soupravy nastoupili ostří hoši z "Fare Enforcement". Měli zelené vesty a na opasku obušky. Naštěstí nám dali ale pouze varování, vzali si čísla našich dokladů a řekli nám, že příště už by byla pokuta ve výši 130 USD, což by se u nás asi stát nemohlo, když někdy vidím hádky našich revizorů s cizinci.

Měli jsme zamluvený hotel Inn at Queen Anne v severní části města. Unaveni jsme se tam dotrmáceli. Pokoj byl docela omšelý, ale byla tam lednice a minikuchyň. V koupelně nás zaujala WC mísa naplněná vodou do poloviny. Nevěděli jsme, jak zapnout sprchu a museli jít na recepci pro radu. Pak jsme zjistili, že se to cele reguluje jakýmsi kulatým táhlem nad vanou, je třeba ho trošku povytáhnout a pak regulovat teplotu vody. Máma si šla lehnout a já s Michalem jsme vyrazili na průzkum.

Nejdřív jsme šli zahnat hlad do burgrány Dick's vedle hotelu a poté se vydali do maloobchodního řetězce Safeway (chodívali jsme tam potom na čumendu a drobné nákupy vždy v 6 ráno, vzhledem k jetlagu). Kromě cen nás zaujaly nepřeberné příchuťové varianty. Balení krůtí šunky vyjde na 4 dolary, 200 gramů čedaru 3 dolary, řecký jogurt 95 centů. Hnusnej toastovej chleba od jednoho dolaru. Pakl šesti piv vyjde na 8 dolarů. Pivo je většinou prodáváno po paklech. K mání jsou také různé speciály typu IPA nebo pšeničných piv. Import zahrnuje např. Heineken, Stellu Artois či Hoegaarden. Samozřejmostí jsou mexická piva. Později jsem navštívil liqor store, kde mě opět překvapily příchutě. Vodka Stolychnaya byla k mání snad v šesti verzích a likér Malibu také. Navštívili jsme přístav, kde se konají pravidelné trhy (Pike Place Market).

Pike Place Market

Co dále Evropana překvapí, je chudoba v ulicích. Většinou se jedná o černochy. Bezdomovců jsou na ulicích desítky a na ulicích jsou vidět individua mluvící si pro sebe či rovnou křičící. Připomnělo mi to ulice Moskvy, kde byly rozdíly mezi bohatstvím a chudobou do očí bijící. Když se mě pak někdo ptal, jaké to v USA bylo, suše jsem odpověděl, že to bylo „lepší Rusko“. V moskevském metru jsem také viděl válečné veterány bez nohou na primitivních jezdítkách. Váleční veteráni ale nemají ustláno na růžích ani tady. Cedulku s nápisem „I am Vietnam veteran“ zde drželi staří již bělovlasí muži. Když je pohádka o „americkém Lojzovi“, který svou prací a pílí zbohatne nazvána „americký sen“, tahle pohádka o chudejch černejch a veteránech by se měla jmenovat „americká noční můra“.

Michal se zde také setkal se svým spolužákem z Erasmus pobytu v německých Cáchách. Prošli jsme s ním pár pivnic. Jsou zde pivnice i s dvaceti druhy piv na čepu. Většinou bylo plno. To svědčí o tom, že tu nějaká kupní síla je. Zejména „bílá kupní síla“. Svědčí o tom i cena točeného piva, která se pohybuje kolem osmi dolarů, tedy pro českou kupní sílu nic moc. V lepších restauracích a pivnících jsem viděl jen málo obyvatel černé pleti.

Seattle je také plodné kulturní město. Narodil se tu Jimi Hendrix. Skupiny jako Nirvana, Pearl Jam nebo Alice in Chains zde „vynalezly“ hudební subžánr „grunge“. V jazzových klubech hráli Ray Charles nebo Quincy Jones. Sestry Wilsonovy zde založily rockovou skupinu Heart. O srdce Meg Ryan zde bojoval Tom Hanks ve filmu „Samotář v Seattlu“.

Jimi Hendrix

V Seattlu jsme se zdrželi tři noci a navštívili nejprve letecké muzeum na Boeing Field (Museum of Flight, vstupenka vyšla na 20 USD), kde lze vidět např. exemplář Concordu, prototyp Boeingu 747 (registrační číslo RA001) či první proudové Air Force One (Boeing 707-120, známý jako SAM - Special Air Missions - 970).

Museum of Flight

Kolem Seattlu se nachází množství ostrovů a poloostrovů. My se téhož dne vydali trajektem na ostrov Bainbridge. Na ostrově najdeme sice spoustu zajímavostí, ale bez auta je to k ničemu. Šlo nám zejména o pohled na panorama Seattlu, který ovšem stál za to. Na cestě zpět se na trajekt nahrnulo spousta lidí v šedivo-zelených dresech týmu Seattle Seahawks. Hrál se totiž Super Bowl, což je pro Američany velkolepá událost, byť vstupenky údajně mohou stát hodně přes 100 dolarů. Během cesty se také konala soutěž o nejbláznivější kostým. Američany zkrátka na blbosti všeho druhu užije.

Cestou na Bainbridge

Fanoušci Seattle Seahawks

Následující den jsme navštívili výrobní závod Boeingu (Future of Flight Aviation Center), vstupenky (25 USD) bylo možno platit pouze kartou. Montážní haly letadel (Boeing 747, 777, 787) byly obrovské, celý komplex je obrovský, přináleží k němu runway, kde se testují vyrobené exempláře. V hale bohužel nebylo možno fotografovat.

Výrobní závod Boeingu

Nedaleko centra se nachází hřbitov Lake View Cemetery, kde mají hrob Bruce Lee a jeho syn Brandon. Bohužel jsme se zdrželi kvůli ohromným dopravním zácpám cestou od montážních hal Boeingu a hřbitov byl již v 17:00 zavřen.

Lake View Cemetery

Úchvatné panorama města lze pozorovat z Kerry Parku, který se nacházel blízko našeho hotelu, bylo nutno sice popojít pár set metrů do kopce, ale město jsme posléze měli jako na dlani. Seattle je obklopen horami a stromy, blízkost divočiny je zde citelná. Krásu obklopující Seattle lze také dobře pozorovat ze symbolu města - věže Space Needle, 184 m vysoké věže, otevřené již v roce 1962

Kerry Park

Ze Space Needle

Další zastávkou byla již „slunná" Kalifornie a její hlavní město Sacramento. Do Sacramenta jsme ze Seattlu letěli, cesta autobusem by trvala minimálně celý den, přeci jen je to přes 1000 kilometrů.

Cesta do Sacramenta

Hned nazítří jsme ale vyrazili na výlet - na otočku do Rena, což je menší Las Vegas. Cesta zabrala asi dvě hodiny. Krajina kolem Sacramenta je v zimním období často mlhavá a převládá zde suché středomořské podnebí. Traviny jsou lehce nažloutlé. Kalifornie je samozřejmě pestrá a za chvíli nás obklopila zeleň, skály a divoké průsmyky. Na nejvyšším bodě byla i fungující sjezdovka. Nevadská krajina byla již kamenitá a pustá, polopouštního charakteru.

Cestou do Rena

Nevadské Reno je označováno jako největší malé město (Biggest Little City in the World), jak je napsáno i na oblouku na ulici (Reno Arch). Na počátku 20. století zde byla zavedena možnost rychlého rozvodu (jak také praví Andy Dufresne ve Vykoupení z věznice Shawshank). V roce 1931 zde byl legalizován gambling, což je patrné na první pohled - zaujala nás četná kasina, ve kterých hráči zkoušejí své štěstí. Já jsem jej zatím zkoušet nechtěl, nechával jsem si jej do Vegas. V Renu jsme navštívili muzeum automobilů (National Automobile Museum), které je "must" pro všechny jejich fanoušky. Mohli jsme obdivovat i staré opulentní koráby silnic z 50. a 60. let, tedy z doby, kdy se ještě mnohým o nějaké ropné krizi mohlo zdát. Po prohlídce jsme si dali na americké poměry neuvěřitelně laciný oběd v restauraci v nejvyšším patře jednoho kasina. Běžná, poměrně velká porce stála 6 USD (trhané maso v žemli a porce hranolků), pivo Budweiser 0,5 l sice z plechu, ale pouze za 2,50. Čas utekl rychle, museli jsme se přesunout zpět do Sacramenta, abychom jej mohli následující den podrobněji prozkoumat.

Reno

Reno - takové ceny za jídlo v restauraci už asi v USA nenajdu

Reno

Reno - automobilové muzeum

Sacramento je nevelké (cca 500 tis. obyv.), avšak tradičně americky roztahané administrativní město. Tedy žádné malebné uličky nebo náměstíčka ale čtvercové ulice a bulváry a budovy ze skla, betonu, a oceli. V centru nesměl chybět „kapitol“ (sídlo guvernéra), jak se na hlavní město státu sluší a patří. Byl tam navíc volný vstup, byť bylo nutno mít s sebou ID. U schodiště byl mezi portréty guvernérů také portrét toho nejslavnějšího – Arnolda Schwarzeneggera.

Sacramento - Capitol

Uvnitř

Nějaká dochovaná americká historie je zde samozřejmě také. Na řece můžeme spatřit pravý kolesový parník. U řeky pak takový malý skanzen jako vystřižený z westernu (The Old Sacramento Historic District), na kolejích stojí stará dobrá parní lokomotiva. Hned vedle najdeme muzeum železnice (California State Railroad Museum).

Sacramento Downtown

Railroad Museum

Kalifornie nás sice přívítala sluncem (teploty přes den kolem 22 st.), nicméně v noci teplota klesala k nule. Právě zde Michal trochu nastydl. Dveře od pokoje totiž nebyly moc dobře utěsněné. Museli jsme je proto ucpat ručníky. Topení je ve většině hotelových pokojích řešeno elektricky. Jedná se v podstatě o topení a klimatizaci v jednom, někde to samozřejmě moc nefungovalo. Klasický ústřední radiátor byl pouze v Seattlu.

Ubytování v Sacramentu

Nastal čas vyrazit do Yosemitského národního parku.

Greyhound

Sucho kam se podíváš

Cedar Lodge

Cestovali jsme tam autobusem společnosti Greyhound, v Mercedu jsme si přesedli na autobus společnosti YARTS, který nás dovezl přímo do ubytování, které jsme na tři noci měli zajištěné v Cedar Lodge. Po ubytování jsme si museli odpočinout (zejména teplotami sužovaný Michal), abychom byli ready na zítřejší výlet. Autobus (jednosměrné jízdné činilo 7 USD) nás následující den přímo od ubytování dovezl do Yosemite Village, odkud jsme podnikli asi 20 km dlouhý okruh k oblíbené vyhlídce - Yosemite View Pointu, cestou jsme obdivovali skalní masívy hor El Capitano, Half-Domu i jiných, mohli jsme vidět potůčky, pokoušeli se objímat obrovské stromy, potkali jsme dokonce i skupinku medvědů. Jediné, co jsme neviděli, byl Yosemitský vodopád, Kalifornii totiž postihlo v tu dobu velké sucho, takže se nedostatek vody projevil i zde. Výlet to byl vskutku namáhavý. V návštěvnickém centru jsme si dali pivko na regeneraci, Michal si vybral mexické Modelo, nějak ale přehlédl, že se jedná o pivo tomatové, ani netušil, že něco takového existuje. Následující den jsme zvažovali výstup na Yosemite Point, s velmi strmým stoupáním, Michal byl ale velmi vyčerpaný, přes noc navíc sněžilo, takže jsme až ve 12:00 vyrazili pouze na krátkou procházku k Mirror Lake. V ten den byl také Den díkuvzdání, chtěli jsme si dát v restauraci krocana, ale nepochodili jsme, tento svátek se slaví pouze doma v rodinném kruhu. Dali jsme si tedy, co bylo, pokecali se sympatickou barmankou Catherine, zapili to pivem a šli jsme spát, abychom byli připraveni na následující přesun.

Yosemity

Objemné stromisko

Yosemity

Nečekalo nás nic jiného, než San Francisco. Autobus YARTS nás odvezl zpět do Mercedu, kde jsme si počkali na vlak společnosti Amtrak. Cesta to nebyla nikterak dlouhá na americké poměry (cca 2 hodiny 40 minut), měli jsme ale zpoždění. Na jedné zastávce, když se vlak pomalu rozjížděl, jsem zaslechl, jak strojvůdce oznamuje, respektive se ptá: "Why did you do that?". Nějaký idiot totiž zatáhl za ruční brzdu a strojvůdce musel restartovat celý systém, což trvalo dobrou půlhodinu. Nějak jsme se nakonec dokodrcali do stanice v Richmondu, kde jsme přestoupili do soupravy dopravní sítě BART (Bay Area Rapid Transit, obsluhuje i města v okolí San Francisca, jeho délka je 180 km), který nás dovezl do stanice Civic Center, která se nacházela skoro přímo u hotelu Whitcomb, kde jsme na tři noci měli zajištěné ubytování.

Amtrak do San Francisca

Richmond

San Francisco nás (ne)překvapilo množstvím bláznů, bezdomovců a podivných existencí. Přímo před hotelem se nachází Burger King, kde jsem si chtěl dát něco dobrého k jídlu. Jak člověk postupně zjišťoval, americké fastfoody jsou jiné než evropské, podivné existence se nacházely i zde (respektive hlavně zde), valný dojem na mě neudělala ani divná/neochotná/otrávená hispánská obsluha, chtěl jsem zde jít na záchod, ale nebylo mi z nějakého důvodu vyhověno.

Koupili jsme si 3 denní lítačku za poměrně vysokých 33 USD (nelze ji ale bohužel použít na síť BART, pouze na autobusy či moderní a historické tramvaje). Postupně jsme prošli rozsáhlou Čínskou čtvrť (největší a nejstarší), navštívili jsme Coit Tower, naskýtající pěkné výhledy na San Francisco. Autobusem jsme dojeli k ikoně ikon - mostu Golden Gate, který jsme celý přešli (2,7 km) a poté jej obdivovali z Golden Gate Viewpointu. Nemohli jsme vynechat ani návštěvu Baker Beach (opět s výhledem na GGB) a Ocean Beach, kde vál velmi studený vítr, byl přeci jen konec listopadu a San Francisco není nejvlídnější místo na světě, co se týče počasí. Není údajně ani v létě, jak hlásí slavný výrok Marka Twaina: „Největší zima, jakou jsem kdy zažil, bylo léto v San Franciscu.“ Navštívili jsme také českou restauraci Café Prague (v roce 2006 ji navštívil dokonce i "tuneldědek" Klaus), ceny ale moc pražské nebyly, dali jsme si snad jen jeden kousek coloradského pšeničného (Blue Moon) ve sklenici od německého piva Jever.

China Town

Výhled z Coit Tower

Golden Gate z Viewpointu

Baker Beach

Ocean Beach

Nazítří nás čekal další skvělý zážitek - věznice Alcatraz. Vzhledem k mimosezonní návštěvě jsme si vstupenku (38 USD) nerezervovali předem, ale koupili ji rovnou na místě, což se v hlavní sezóně asi stát nemůže. Po krátké jízdě trajektem jsme byli na místě. Zážitek to byl velmi depresivní, vidět všechny ty cely, náladu prohloubila také mlha, která dopoledne nad San Fraciscem panovala. Mohli jsme vidět i celu, ze které byl podniknut "Útěk z Alcatrazu", jak zní také název filmu podle této události. Deprese trochu ustoupily, když se mlha začala zvedat a my mohli v plném slunci obdivovat panorama San Francisca a také Golden Gate.

Příjezd do Alcatrazu

Alcatraz

Cela v Alcatrazu

Výhled z Alcatrazu

Dalším z výhledů je kopec Twin Peaks. Dorazili jsme do LGBT čtvrti Castro a odtud se drali po silnici do kopce po svých. Námaha však stála opět za to. Nebe bylo téměř bez oblačnosti.

Pohled z Twin Peaks

Měli jsme možnost vidět také známou klikatou silnici - Lombard Street

Lombard Street

Nastal poslední den. Do následující destinace jsme letěli až v 16:20, takže jsme si dopoledne ještě mohli prohlédnout proslulou hipísáckou čtvrť Haight Asbury nebo dům v ulici 2640 Steiner Street z kultovní komedie Mrs. Doubtfire. Svezl jsem se také s dopavním prostředkem spjatým s tím to městem - klasickou tramvají. Je třeba podotknout, že "Sisco" se nachází v Silicon Valley (světové centrum počítačového a technologického průmyslu, sídlo firem jako např. Facebook či Google), tudíž jsou tu velmi vysoké platy a tím pádem také vysoké ceny a soupeří tak s New Yorkem o titul nejdražšího města USA. Na sanfranciské letiště jsme se vydali opět soupravou sítě BART, což je nespornou výhodou, neboť šetří čas (cesta trvá 40 minut), i když je poměrně drahé (8,65 USD, zvláštní byl také systém placení, kdy se musí vhodit přesná částka, neboť automat nevracel), ostatně jako vše v Siscu, jak již bylo naznačeno. Praha by si nicméně mohla nechat o takovém dopravním systému vedoucím až na letiště nechat zdát.

Haight Asbury

2640 Steiner Street

Nebyl již čas, dne 26.11. jsme museli letět do další naplánované destinace, kterou bylo Las Vegas, kde jsme měli strávit 5 nocí. LV nelze přehlédnout ani ze vzduchu. Při večerním přistání člověk náhle spatří shluk světel uprostřed pouštní temnoty. Nepřehlédnutelný je také známý bulvár - the Strip, kde se všechno odehrává. Hrací automat nás překvapil již v letištní hale. Po chvíli čekání na autobus MHD (v automatech lze koupit kromě 24 hodinových jízdenek za 8 USD i třídenní za 20 USD), jsme se octli před hotelem, který nám poskytl během té doby azyl - všude na světě (Manila, Sao Paulo, Gran Canaria, Moskva, Peking, Hong Kong) navštěvujeme podniky řetězce Hooters - tak proč bychom nemohli být ubytováni v Hooters Hotelu? K výběru přispěla také láce, tuším jen 650 Kč/osoba/noc, což je na americké poměry nevídané, roli hraje hlavně snaha o přilákání co nejvíce potencionálních hráčů.

Hooters Hotel

Výhled z HH

Ještě večer jsem vyrazil na krátký průzkum Stripu, do očí mě bily všudypřítomné neony a masy lidí, kteří korzovali po ulici. Následující den jsme jako milovníci výšek navštívili Stratosféru (vstup 20 USD), což je 185 m vysoká věž, kde je i vyhlídková plošina, ze které lze "obdivovat" okolní krajinu. Krajina je to sice vyprahlá, ale pro našince ne zcela běžná. Co se týká počasí, v listopadu teploty přes den dosahovaly pouze 15 st., v noci ještě méně. Zkusil jsem také štěstí v automatu, hodil jsem tam 10 USD a vše okamžitě prohrál (je to asi moc malá částka, aby člověk vyhrál - Jarda Jágr by mohl povídat, jak na to, prý se řídil zátopkovským heslem, když nemůžeš, přidej - myšleno tedy nikoliv výkon, ale peníze), inu, gambler ze mě asi (naštěstí) nebude, pomyslel jsem si. LV však naštěstí není jen o hraní, ale také o zábavě - v hotelu MGM vystupuje David Copperfield, můžeme zde vidět cirkus Cirque Le Soleil, svá angažmá tu mívají Céline Dion, Elton John nebo chlápek, jehož pražský koncert jsem předminulý rok vinou letu do Pekingu propásl a na kterého jsem se tím pádem velmi těšil.

Stratosféra

Výhled

Ve středu večer totiž vystupoval v sále Colosseu patřícímu hotelu Caesars legendární britský zpěvák Rod Stewart, vstupenku jsme kupovali nejlevnější (za 72 USD), měli jsme však štěstí - aby to nevypadalo blbě, přesunuli nás ze zadních řad mnohem blíže k pódiu. Koncert začal v 19:30. Rod obklopen špičkovými hudebníky a sboristkami sypal jeden hit za druhým, nechybělo ani Tonight's the Night (Gonna Be Alright), Maggie May nebo Da Ya Think I´m Sexy. Cestou z koncertu jsme mohli obdivovat vodní show u hotelu Bellagio.

Rod Stewart

Daší pěknou atrakcí je tryskající láva u hotelu Mirage nebo Fremont Street Experience, kdy jsou na strop kryté pěší zóny promítány různé výjevy a obrazce. V hotelu Venetian se můžeme přesunout do Benátek. Ve Vegas mají i Eifelovku nebo sochu Svobody. Povinností pro každého návštěvníka je nechat se vyfotit u cedule "Welcome to Fabulous Las Vegas Nevada".

Fremont Street Experience

Las Vegas

Venetian

Welcome to LV

Za nákupy je možno vyrazit do severního nebo jižního outletu (Las Vegas Premium Outlets North nebo South), my navštívili severní, bohužel si zde nic nekoupili, očekávajíce výhodný nákup v Los Angeles, byla to bohužel chyba - ceny zde byly výhodnější a zboží ne tolik přebrané.

Na čtvrtek jsme si u společnosti GC Tours za 80 USD online (pouliční prodejci na Stripu prodávali zájezdy značně předražené) zakoupili výlet na Grand Canyon. Vyrazili jsme brzy ráno, v 6:40, nejprve jsme se krátce zastavili na Hooverově přehradě, další zastávka byla v arizonském Kingmanu a dále jsme pokračovali po místech na legendární Route 66, městečku Seligman. Arizonská krajina se mi místy velmi líbila, hlavně zasněžené hory na obzoru při jízdě směrem na Flagstaff, v městě Williams jsme se dali doleva a jeli směrem k Grand Canyon Village, cestou nebylo nic, co by připomínalo, kde se za chvíli ocitneme, pouze jakási křoviska či polokřoviska. Když jsme konečně dorazili na místo, tajil se nám dech. Grand Canyon je nepopsatelný. Dojem nekazil ani poletující sníh, bylo snad kolem 0 a místy se zvedal silný vítr. Nebylo proto radno chodit ke kraji, smrtelných úrazů zde již pár bylo. Vyčerpáni a vymrzlí jsme se do LV vrátili večer po deváté.

Hoover Dam

Seligman

Arizonská krajina

Grand Canyon

Dalším silným zážitkem byl páteční let nad Grand Canyonem. Letenky jsme koupili v hotovosti v sídle společnosti Highlights Air v sousedství McCarranova letiště s dvoudenním předstihem za 164 USD/osoba. Ráno pro nás přijela dodávka, která nás odvezla na letiště v Boulder City, 44 km jihovýchodně od LV. Zhruba hodinový let však stál za to - viděli jsme Hooverovu přehradu, Lake Mead i neuchopitelný, slovy nepopsatelný Grand Canyon, jehož délka je 450 kilometrů, šířka je dle wikipedie pouhých 6 až 29 kilometrů, což se mi v tu chvíli moc nezdálo.

Let nad GC

Večer téhož dne došlo k další události, čekali jsme netrpělivě před T-Mobile Arenou, kde se měl odehrát koncert legendární britsko-americké skupiny Fleetwood Mac (do Čech nikdy nezavítali a ani už asi nezavítají). Koncert otevřela píseň The Chain, mohli jsme také slyšet píseň Black Magic Woman, kterou nejvíce proslavil Carlos Santana, ač jejím autorem je zakládající člen FM - Peter Green, který však ze skupiny odešel po 2 letech. Nechyběl ani hold Tomu Pettymu, blízkému kamarádovi zpěvačky Stevie Nicks - Free Fallin´.

Fleetwood Mac

Vegas i jeho okolí byly fajn, my však museli opět dál. Flixbusem jsme se v sobotu ráno prvního prosincového dne přesunuli od Colossea do poslední destinace, a tou bylo Los Angeles. Autobus nás vyplivl u Union Station, jednoho z nejkrásnějších vlakových nádraží v USA, natáčel se zde i kultovní snímek Blade Runner. Za 25 USD jsme si koupili lítačku na 7 dní a jeli jsme do ubytování v poněkud omšelém City Center Hotelu, který sice nebyl nic moc za (stál "pouze" 850 Kč/noc/osoba), ale nacházel se v bezpečné lokalitě (za nebezpečné jsou kromě Skid Row považovány Pico-Union, Watts, Westlake, Boyle Heights a South Central) asi 500m od metra 7th St / Metro Center a s nákupními možnostmi (zejména potraviny v řetězci Target v OC FIGat7th). Poté jsme se jeli podívat na staré město nacházející se na Olvera Street, které je sice malé, ale dokáže evokovat koloniální časy.

Union Station

Old Town

Na první adventní neděli jsme busem č. 20 (plným hispánců) z blízké autobusové stanice vyrazili do Santa Monicy. Cestou jsme se zastavili i v městě Beverly Hills, kde jsme se prošli po slavném Rodeo Drive a viděli zde také hotel Beverly Wilshire známý z filmu Pretty Woman.

Rodeo Drive

Beverly Wilshire

Poté jsme pokračovali v cestě a dorazili na molo Santa Monica Pier. Vybudováno bylo již roku 1909 (tuším, že se o něm zmiňuje i Jack Dawson v Titanicu). Pokračovali jsme busmo dále na molo do Malibu (Malibu Pier), kde jsme si dali ve fastfoodu Jack In The Box hamburgery. Na kopcích jsme mohli spatřit vily boháčů. Malibu je jedna dlouhá ulice a vcelku nic moc tam není, kochali jsme se ale pohledem na majestátní oceán. Z Malibu jsme jeli zpět to Santa Monicy a šli pěšky na Venice Beach - bohémské místo, kde nalezneme pouliční umělce či na ulici cvičící svalovce. Chtěl jsem poté jet na planespotterské místo - Airplane Landing View Point, nenašel jsem ale nějak zastávku autobusu a bylo to ze Santa Monicy pořád dost daleko - cca 10 km. Zůstal jsem tedy v Santa Monice, kde jsem mohl pozorovat západ slunce. Zpět do ubytování jsem již využil tramvajovou Expo Line, která mě dovezla téměř až k cíli. Když už jsem u kolejové veřejné dopravy, její rozsah není na téměř 4 milionové město dostatečný, systém metra (heavy rail) a tramvaje (light rail) čítá dohromady "pouze" 157 km, mnohem menší Praha má 65 km "heavy railu" a 140 km "light railu"). Co se týká automobilového provozu, LA vévodí bohužel žebříčkům nejucpanějších měst. V roce 2016 bylo dle údajů společnosti INRIX dokonce na prvním místě na světě.

Santa Monica

Malibu

Santa Monica

Následující den jsme nemohli vynechat ani procházku po chodníku hvězd, kde jsme viděli i hvězdu Fleetwood Mac nebo Roda Stewarta, hvězd se tu ale nachází spoustu, každý si tam jistě najde tu svou. Mohli jsme zde spatřit i Dolby Theatre, kde se od roku 2002 předávají Oskaři i nedaleké Čínské kino (Chinese Theatre), kde se tyto ceny předávaly v letech 1944-1946.

Dolby Theatre

Chinese Theatre

Návštěva Griffith Observatory je také častým turistickým cílem. Lze se tam dostat autobusem linky DASH od stanice metra Vermont/Sunset station.

Z Griffith Observatory

Poté následovala návštěva LA Memorial Coliseum, kde se konaly OH 1932 a 1984 a California Science Center, které se nachází hned vedle. Je zde vystaven raketoplán Endeavour (Samuel Oschin Air and Space Center, vstup je zdarma).

LA Colliseum

California Science Center

Na Griffith Observatory jsem se vrátil také večer a byl ohromen masou světel a také leteckým provozem nad LA (za dne mě to tak netrklo), za rok 2018 se jednalo o leteckou přepravu v rámci LAX neuvěřitelných 87,5 milionů cestujících. Letadla byla ve tmě jako světlušky a těch světlušek bylo hodně:-).

Z Griffith Observatory

Jeden den jsme si rozhodli udělat výlet do San Diega. Ráno jsme již tolik nespěchali (byli jsme ucestovaní). Jeli jsme busem MHD po 7th ulici, kde začíná nechvalně známá čtvrť Skid Row a viděli obrovské množství stanů postavených na ulici a jejich obyvatele - bezdomovce (ta problematika je prý složitější, mnozí údajně pracují, ale nemají na nájmy). Na nádraží Greyhound (7th/Decatur) jsme trochu změnili plán, rozhodli jsme se, že nejdříve pojedeme k mexické hranici (San Ysidro), kde se nachází Las Americas Premium Outlet, dorazili jsme ale až asi v 11:00. Něco málo jsme sice nakoupili, ale nebyla to žádná sláva, vše bylo přebrané. Zdrželi jsme se tam déle, než jsme chtěli, asi do 15:30. Než jsme se dostali na Coronado Beach (hotel Coronado u této pláže je známý z filmu Někdo to rád horké), už se stmívalo. Nestihli jsme bohužel navštívit ani letadlovou loď USS Midway. Co se dá dělat, snad bude příště více času i na San Diego.

Tijuana

Outlet

Coronado Beach

Hotel Coronado

Následující den jsme zdarma navštívili vyhlídku na losangeleské radnici (City Hall Observation Deck). Mohli jsme kromě obrovského LA obdivovat i okolní horstvo - St. Gabriele Mountains.

City Hall

Poté jsme se tramvají (light rail, modrá linka) vydali na hodinovou cestu do města Long Beach, které je asi 30 km na jih od LA. Zde jsme navštívili zaoceánský parník Queen Mary, který již od roku 1967 slouží jako hotel. Za 23 USD jsme mohli spatřit i jeho útroby. Mohli jsme se podívat na kapitánský můstek i do strojovny v zadní části tohoto kolosu. Byla tam i výstavka o princezně Dianě. Poprvé jsem také mohl zažít promítání ve 4D, a to krátký vánoční příběh pro děti od studia Pixar (v sále např. i "sněžilo"). Čekal jsem spíše, že se bude promítat něco k historii QM. Duchy jsme tam naštěstí nespatřili (prý tam straší).

Queen Mary

Poslední, velmi nepříjemný (chladný) deštivý den (takové množství vody z nebes jsem dlouho nezažil, ani zde nemají všudypřítomní bezdomovci na růžích ustláno), jsme chětli navštívit filmová studia Warner Brothers, do studií Universalu se nám moc nechtělo, protože vstupné bylo mastné (109 USD). Warneři slibovali vstup "pouhých" 66 USD, ale s mnohem kratším, cca. tříhodinovým programem. Metrem jsme se proto vydali do stanice North Hollywood a odtud pak jeli busem č. 501 na Olive / Hollywood Way, která se nachází přímo u areálu WB. Bohužel jsme bez rezervace tentokrát nepochodili, toho dne bylo vše zabookované. Dali jsme si alespoň příjemný oběd na Hollywood Walk of Fame.

Navštívili jsme také minipivovar Karl Strauss Brewery, kde jsme ochutnali i skvělý weizenbier.

Karl Strauss Brewery

Večer jsme se chtěli pokochat výhledem ze střešního baru v hotelu Intercontinental. Měli jsme však opět smůlu, konala se tam nějaká soukromá akce. Chtěli jsme zkusit ještě jeden rooftop bar. Tím byl nakonec the Perche. Výhledy nebyly sice tak bombastické, ale bylo to takové důstojné rozloučení.

The Perche

Nedalo se nic dělat, museli jsme balit.

LA Goodbye

Odjezd z LA se konal dne 7. 12. Vyrazili jsme kolem jedenácté nejprve modrou a po přestupu posléze zelenou linkou tramvaje na stanici Aviation/LAX a posléze busem k terminálu č. 2. Odlet do Mnichova byl naplánován na 14:55. Leo Express jako na potvoru zrušil navazující jízdenky do Prahy, kam jsme se dostali místo 22:00 o 4 hodiny později. Cestování na vlastní pěst není ovšem nikdy procházka růžovým sadem.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Ziggy1

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-05-14T14:41:10+02:00

Ziggy1 procestoval 40 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

6 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Ziggy1

před 3 lety

Souhlasím. Navíc co se týká měst, zácpy, které jsem viděl třeba v "malém" Seattlu předčily mé očekávání, o Los Angeles ani nemluvě. Ideál je půjčit si vůz třeba až ve Vegas a hned z něj vypadnout (vše podstatné je v jeho okolí - Sedona, Mojave, GC, dá se zřejmě i Monument Valley).

Ziggy1

před 3 lety

Jsem si toho vědom, tehdy jsme nevěděli, co od toho čekat, teď bych to už udělal jinak. Na druhou stranu pan J. Kratěna (knižní série cestopisů počínaje Americkou snídaní) také nepoužíval auto a zážitků má také hodně.

Sue Ellen Ewing

před 3 lety

Cestopis super, ale západ USA bez auta je masochismus. Zejména ve 3 lidech.

Libor_S

před 3 lety

Pro lidi, kteří chtějí navštívit města a z přírody se spokojí s těmito výlety viz cestopis, je lepší cestovat bez auta. Já jsem kromě cestování autem po NP projel i západ USA po městech busem a udělal bych to tak znovu, pokud bych měl hodně času. Při kratších cestách se dá udělat jedna autem po NP a druhá busem po městech.

padrino11

před 3 lety

Já tam najel za měsíc 12.000 km a bez auta si to neumím představit, už jen proto, že máš kam dát věci a kvůli časové a i finanční úspoře. Kdo má čas může tam samozřejmě cestovat měsíce hromadnou dopravou.

Východní pobřeží - New York a Washington se dá bez auta, tam jsem si ho nepůjčoval.

Libor_S

před 3 lety

V San Franciscu by mi auto spíš překáželo (hodně jsem tam chodil pěšky) a v LA se většina míst bez auta zvládnout dá (nebo když tak s taxi). Věci se můžou dát přece do hotelu, jak jsi to asi dělal na východě. Při delší cestě jde i o tu finanční úsporu, abych neplatil za auto, když ho ve městě nepotřebuju. Většinou se tam jezdí za přírodou, tak je auto potřeba a úspora za auto by se mohla provést případně na úvod nebo závěr cesty.