Z Keni až na Mys Dobré naděje
Konečně ten divný rok končí, tak rychle do cíle a pak? Vzhůru na další cesty...v Africe se člověk alespoň prohřeje a unikne covidové mlze
Cestopis z roku 2008 napsala Andrea Kaucká
Keňské Masaje v červeném ohoze jsme nechali na pospas africkým dešťům. Nasměrovali jsme si to ke Kilimandžáru. I když neříkám, že bych v Keni nezůstala déle. Je krásná a rozmanitá na zážitky opravdu úrodnou zemí a co teprve nákupy? Po arabských zemích, kde obchody mají takový jiny sortiment, Etiopii která je zase někde jinde, přijedete do Keni, kde Vám nákupy nosí až do auta, a supermarkety mají na co si vzpomenete (tedy vzpomínám si, že se salámy to nebylo až tak slavné). Vypadali jsme, jak když zvíře vypustí z klece. V nákupním košíku bylo i takové zboží, jako jsou chipsy a ty normálně fakt nejíme.
Zmínila jsem minule, Renda si to užil i na cele předběžného zadržení. Afrika je prostě jiná, pravidla si občas každý úředník určuje sám podle toho jak se vyspí, a někdy to stojí opravdu za to. Rada na cestu do Keni: lákající samolepky "Miluji Keňu a nenávidím korupci" opravdu není tou top samolepou na auto. Kde se vzal tu se vzal policajt a už nás stahuje z kolony ostatních aut s jediným rozdílem ´běloch za volantem´. Jak jsou policajti kreativní v představách jak by bělocha stáhli o prachy si Renda ochutnal, tedy jsme si ochutnali oba, když jsme byli eskortováni do nejbližší policejní stanice. "Zout botu, odevzdat páseka všechny předměty z kapes a chodbou do zadní místnosti!" zavelel polda. Jako kdyby s jednou botou nemohl utéct :-D . Vysvobození bylo jen zaplatit kauci, nezbylo nic jiného. Stejně musel k soudu. Naštěstí druhý den. Tak René šel k soudu, chudák jedna bílá hlava mezi černoušky. Taky byl středem pozornosti. Zatím co já běhala po Nairobi vyřizovat víza pro další země, zazvonil telefon, jen slyším "prosím prosím, přines peníze, nebo jdu do basy!". Hmmm, nastalo dilema... teď mám šanci se ho zbavit. Už jsme měli sakra ponorku... jenže kdo by mi otevíral stan na střeše? To je takový těžký krám... no jo no, asi ho raději vyplatím." Za jeden přestupek zaplatil pokutu 12 USD ale polda si vymyslel druhý přestupek a pokuta byla 100usd, to odmítl a tak bylo určené další řízení na další den. Tam se naštěstí ukázalo, že policajt lhal a tak byl Renda osvobozen. Na vrácení kauce jsme čekali na pláži Tiwi.
Krásně odhalené Kili
U nás je eshop, v Africe prodej rovnou do auta
Ještě jednou relax (pro osvěžení paměti)
A konečně z Keni na chvíli do lenivé Tanzanie. Tam jsme plánovali výstup na Kilimandjaro neboli Bílou horu. Povětrnostní situace to nedovolila a ceny za dobu než jsme ke Kili dorazili, se zvedli na více než dvojnásobek. A ta jsme od lehkého pohybu ustoupili, možná příště. Výstup do výšky 5895m jsme už vyměnili za ponory do hloubky podmořského tichého světa barev Rudého moře a Tichého oceánu. Tanzánie byla spíš tranzitní zemí, nějak se nám nelíbila, spousty času nám propršelo a navíc v Dar se Salamu nás okradli. Jsou tu sice krásné národní parky, ovšem vstupné je pro náš rozpočet už mimo dosah, na safari si tedy počkáme dolu na jih. I výlet na Zanzibar se nám nevyvedl. V pase jsme měli tranzitní vízum a s tím na Zanzibar nemůžete. Projeli jsme se teyd za 80 USD lodí tam a nočním katamaranem zpět. Rada pro overlanďáky zní: transitní víza nebrat, hodně omezují. Při relaxu na pláži Peponi jsme dostali od jiných overlanďáků alespoň pár doporučení na místa v Zambii.
Narozeninová miniparty
Tuhle slepici jsme v Arushe vybírali asi hodinu, měla to být ta nejvypasenější :-D
Milujeme nakupování na trhu, a ty lahůdky, mňam
Tanzánie nám propršela.
Švadlenky na ulici
Pracovní nasazení
Cesta nás svedla do Zambie, turisticky zaostalá země s pěknými divokými národními parky. Taková pravá Afrika. Mířili jsme rovnou na sever ke konžským hranicím. Krajina se mění, silnice lemované sloní trávou, Candelábrou a akáciemi. Kolemjdoucí jsou příjemní, stačí jim zamávat a jejich tmavý obličej rozzáří bělostný úsměv. Líbilo se nám tu. Dorazili jsme ke Kongu, kousek od města Chingola žije Angličanka Sheila se svou dcerou Sylvií tam vede útulek, šimpanzí útulek „Chimfunshi Wildlife Orphanage“ ( https://chimfunshiwildlife.org/ ). Začalo to vše v roce 1983, kdy na farmu Sheily a Davida přinesl ranger raněného šimpanzího drobečka. O toho se postarali a jejich úspěch se rozkřikl. Od té doby se k nim nastěhovalo nějakých 130 uličníků z různých koutů nejen Afriky. Je to nejstarší a největší šimpanzí útočiště na světe. Kromě šimpanzů se po pozemku Sheily donedávna procházela i hrošice Billy, také jeden zachráněný sirotek. Jako malá se vyvalovala i v obýváku na gauči, pak když přerostla na sedačku už se nevešla, musela tedy ven, ale pro svou láhev teplého mléka chodila až do konce života. Sheilu přijala za vlastní a byla jí hlídačem jako pes. Útulek je možné podpořit a i když to pro nás byla dost velká rána do rozpočtu, dali jsme to. Dvouhodinová procházka s několika šimpanzy, kteří kradou, na co přijdou. Právě těmi 100USD na osobu za procházku, jsme provoz tohoto útulku podpořili. Byl to nezapomenutelný zážitek, nové poznatky a veselý začátek dne. Však si s nimi člověk může užít zábavy. Pokud někdo z Vás se chystá Zambii navštívit, zajeďte i do tohoto útulku, stojí za to a každá koruna jim přijde vhod. V Africe afričané takovéto projekty zrovna nepodporují.
Chcete mě?
Ruku v ruce společně
Rendovo nová
Z útulku jsme ještě projeli Blue Lagoon NP a kousek Kafue, v Lusace k kempu Eureka hodili auto a osobné věci do relativně slušného stavu a měli čas na vyřízení víz do Namibie a Botswany. Ano tenkrát bylo vízum do Botswany pro Čechy povinné. Ale podmínky krkolomné. Tlustý velvyslanec otravoval s různými rezervacemi ubytování a národních parků a chtěl zpáteční letenku... nedokázal pochopit, že když do Botswany jedu vlastním autem, také vlastním autem vyjedu ven. Botswana tedy nebude! V kempu jsme kormě jiných potkali i bílého Zimbabwana, a díky němu jsme věděli, že náročné vjezdy a výjezdy do Zimbabwe už nejsou potřeba, a že nás tam čekají super lidé a krásná místa. Takže hurá do Rhodesie!
Hello, já jsem zebra a bydlím v kempu Eureka
Nejmohutnější antilopa Antilopa kravská Eland
Prchající buvol kapský v NP Kafue
Antilopa koňská
V období dešťů jsou obecně cesty a pisty hůže sjízdné
Přes řeku Zambezi okolo přehrady Kariba jsme vjeli do druhé nejobávanější země východní Afriky – Zimbabwe. Ošatka Afriky se během několika let z vrcholu zřítila přímo do velké hluboké propasti. Takměr před naším příjezdem, lépe při našem odjezdu z domoviny Zim zkrachovala, inflace byla astronomická, chléb jste každý den chodili, tedy pokud byl, kupovat s větší a větší igelitkou zimbabwských bankovek. Co takhle chléb za tři miliony nebo snad už tři biliony? Co stálo ráno 3 melouny odpo balo za 3 miliardy. Nakonec zimbabwský dolar zmizel z povrchu, dal se koupit jen jako suvenýr. Používal se pouze americký dolar a měna okolních států. Nemoci, bída a špatná pověst, to je výsledek práce příslušníka kmene Shona, Roberta Mugabeho. Za našeho příjezdu bylo vše jiné, trochu lepší, obchody zásobené, nafta na čerpačkách, ale bylo třeba mít cash. Banky prostě neměly. Tahle země nám vlezla hluboko do srdce. Už od Colina, který byl přátelský a fajn, který nám napsal seznam celé rodiny se všemi kontakty a mapami jejich adres (prý musíme někoho kontaktovat), bylo setkání s místními super. Úsměv na tváři, nadšení ze setkání jsme zažívali každý den. Překvapilo nás, jak jsou místní, jak bílá, tak i černá část obyvatelstva, i přes všechnu tu krutost, dost pozitivní, jak se snaží žít a jít dopředu. Velmi oblíbené heslo je "we make a plan" to nám v hlavě utkvělo a vždycky si na ně vzpomeneme, když máme nějaký problém, nebo když vidíme z čeho se lidé tady v Evropě skládají a upadají do depresí. Představte si, že několik generací buduje komerční farmu dá do toho vše a najednou přijde "kdosi" a z minuty na minutu musíte vypadnout. Bez ničeho, maximálně v tom co máte na sobě! Pokud nechcete a bráníte se, tak zažijete peklo. Nikdo z nás si nedovede představit, čím lidé procházeli, co zažívali a to nejen běloši, ale i spousty černochů, kteří své farmáře bránili. V roce 2012 jsme pomáhali jednu farmu vyklízet (no jeden nepochopí). Přejeli jsme hranice a hle, silnice asfaltované, obchody se pomalu naplňují, nikde se neplazí umírající lidé nakaženi cholerou, na benzinkách nafta, jen bankomaty zejí prázdnotou. Lidé přívětivý, usměvavý, i přesto, že se jim žije mnohdy hůř než v jiných afrických státech.
Náš první pořádný král zvířat na vlastní oči
Takhle u cesty seděli domorodci a vyráběli suvenýry. V té bídě, jakou mají (plus žádní turisté) nežebrají, suvenýry mění za oblečení a nebo jídlo!!
Milujeme Zimbabwany a jejich úsměv na tváři
Některé cesty jsou fakt maso, ale místní je zdolávají s čímkoliv
Ženy na trhu v Masvingo
Krásné výhledy napříč pohořím Matopos
Zážitků v Zim bylo dost. Jedno z doporučení cestovatelů byla návštěva jednoho z nejhezčích národních parků zapsaný do seznamu světového dědictví UNESCO – Mana Pools na břehu Zambezi. Tady jsme jsme také viděli našeho prvního živého lva. A ty noci ve stanu bez plotů? Uff, z jedné strany halekají hyeny, z druhé řev lva, pod nosem voní čerstvě odpadlé hovínko slona a v Zambezi se dohadují hroši tak, že člověk nemůže zamhouřit oka. V Mana mají fantastické kempy, bez plotu, bez ochrany... v noci Vám okolo stanu leze hyena nebo šakal, lev se rozhodne, že se rozvalí mezi Vás a záchodky a slon si přijde zdlábnout zbytky sladké večeře. Kolem kempu trávu posekali hroši. Rada pro návštěvníky: do parku nebrat žádné citrusy, nejlépe žádné ovoce. Sloni je milují a tu plechovou špajzku si velmi rádi pro ten kousek dezertu otevřou.
Mana Pools byl jediným parkem, kde se mohlo bez rangera vystoupit z auta a jít na pěší safari
Zebry Burchelovy (stepní) v NP Mana pools v pozadí vykukující pohoří NP Lower Zambezi
Kempy v Mana
Zambezi s příchodem nového dne
Odpočívadlo na břehu Zambezi
Eco trail v parcích v Zim
Měli jsme šanci se pobavit na 4x4 trialovém závodě a poznat tak obrovskou spoustu místních. Jen byla tak trochu větší zima :-( . Po cestě dál jsme absolvovali dvouhodinovou procházku s 11ti měsíčními lvíčaty. Ne že by to nebyl fajn zážitek, ale tenkrát jsme o těchto aktivitách a jejich zákulisí moc nevěděli... dnes už víme, že je to špatně a nic takového nepodporujeme. (Takže se mě neptejte, kde to je a jestli tam máte jet!). Při dlouhém sezení v autě člověk zakrní, je třeba protáhnout kosti a svaly. Pohoří Matopos je přímo rájem pro treky, a ty jsme si okořenili hledáním skalních kreseb, kterých je po celém Zimbabwe na stovky. Po té jsme se rozjeli ke dýmu, který hřmí. Viktoriiny vodopády „Mosi-oa-Tunya“ - za východu slunce jsou ohromující a právem si vysloužili titul „highlight“ Zimbabwe. Další rada pro cestovatele: musíte mít u sebe cash, s bankovními kartami si moc nepomůžete. To jsme přecenili a v Harare jsme si od našich, teď už velmi dobrých přátel, museli půjčit dolary, abychom vůbec Zim mohli projet, vše jsme měli na kartě. Na Viktorinkách jsme měli v kapse 5 posledních dolarů, utratili jsme je za 4 kg masa z krokodýla. Jak chutná? Takový mix kučecího a rybího masa. Ochutnali jsme spousty antilop a divokých prasat i ptactva (tedy ptáka - pštrosa).
Na výletě s králem zvířat.
Podívejte na ty detaily
Matopos je údolím balancujících kamenů kde člověk může popustit uzdu fantazii
Některé kresby jsou velmi jasné a vykreslené do detailu. Použitý materiál okr nebo uhlíky
S velkou zásobou masa z krokodýla , jsme Capriviho pruhem vjeli do Namibie, která nás uvítala teplým počasím a svobodou. Obrovská země oranžových dun s nízkou populací. Nádherný kontrast sytých písků a zlatavé trávy, divoká zvěř, barevní lidé a neosídlená zákoutí dělá Namibii fantastickým rájem pro cestování a poznávání. Nejvíce času jsme strávili v oblasti Kaokolandu s lidmi kmene Herero, Himba a poznáváním zapadlých koutů této krajiny. Kempovali jsme, kde se dalo, a všechny kempy byly minimálně 5star hotelem. Praskající oheň, rozlehlé pláně po kterých se pasou zebry, antilopy nebo i krávy, na obloze se v mléčné dráze utápí Jižní kříž, z grilu se line vůně steaku z antilopy, zasyčení chlazeného Windhoeku spláchne v hrdle nasbíraný prach... co víc si člověk může přát. Romantika, pohoda. Pro tyhle chvíle Afriku prostě miluji. V noci okolo stanu šakali, lvi a hyeny či jako myš procházející se slon. Drsné náročné kamenité cesty nás protáhly okouzlující krajinou, mezi divokou zvěří. Ze severu dolu jsme sjeli pobřežím koster, nehostinným depresivním prostředím. Písek, kamení, silný ledový vítr, nikde žádné stavení. I přesto jak vypadá, není mrtvé.
Namib Naukluft
Tak to dopadne, když se vydáte po zdánlivě dobré cestě... ten dobrý stav v Africe netrvá věčně
V Kaokolandu nejste sami
Přejezd řeky Kunene na cestě z Ruacana na Epupa
Namib Naukluft k Namibii prostě patří, nevynechali jsme jej ani my a tiše pozorovali zdánlivě nehostinnou krajinu a zástupy turistů šlapající na vrcho duny nad Sossusvlei. Zvířat jsme neměli dost a když kouknete na mapu, v rohu dole kde se spojují hranice JAR, Bots a Namibie se rozkládá další z nej národních parků. Transfrontier Kgalagadi. Z Namibie do JARu se touto cestou dá vjet, ale podmínka byla zůstat v parku alespoň 2 noci. Hm pro nás žádný problém. Za 165 uer jsme koupili tzv. Wild Card, tím ušetřili za vstupné po celé JAR, a několik dnů si užívali super safari. Hned první noc nás probudil děsný řev lva, až celé auto vybrovalo (nekecám, fakt, byl jen necelých 50m od nás ), no zvěř byla zvyklá do kempu v noci lozit, než jim ho oplotili.Na rohu trojúhelníku hranic se nachází krásný rozlehlý a zajímavý národní park Kgalagadi Transfrontier. Safari bylo fakt plodné, konečně pořádná smečka lvů a mnoho jiných zvířat a velké množství zajímavého ptactva. 6 malých, asi rok a půl starých lvíčat si rádo pohrávalo s pneumatikami aut na safari a ani naše tomu neušlo. Nenajdete tu slony ani nosorožce, žiraf je tu pomálu, ovšem tu a tam vyskočí Surikata. Poklidná krajina rozložená do pouště Kalahari s útulnými kempy ať už soukromými neoplocenými či velkými, kam se vejde několik set návštěvníků.
Hrátky s čertem, smečka jménem Nossob
Dost oprsklej chlapec, a to jeho kámoš leží v křoví a prohlíží se ve zpětném zrcátku
Africká krajina je fotogenická
Přímorožci a pakoně ve stínu akácií
Do Jihoafrické republiky jsme se z Namibie dostali právě touto cestou, přes park Transfrontier. Přes citrusové farmy, pohoří Cedaberg a velice známou plantáž Roibosu jsme se dostali dolů do Kapského města a na Mys Dobré naděje, pršelo a my sjížděli na populární výčnělek v naději, že přestane pršet. A přestalo, získali jsme čas se ze starého majáku rozhlédnout po okolí. Vzájemné tříštění proudů Indického oceánu a Atlantiku nás nabilo energií. Ale Kapské město nám nejspíš na tomto tripu nebylo souzeno. Do boku nám najel neosvětlený černošský taxikář a permanentně pršelo. Auto v opravně u klempíře, prudký slejvák a my jako bezdomovci nakvartýrovaní v prádelně kempu. Po opravě auta jsme jeli dál. Podél pobřeží jsme vítězoslavně dorazili do cíle naší expedice. Střelkový Mys, nejjižnější bod afrického kontinentu, kde se oficiálně mísí Indický oceán a Atlantik. Počasí se vyvedlo a my při vycházejícím slunci 18. 07. 2009 v 7:22 po téměř 9 měsících, 271 dnech otevřeli láhev šampusu na oslavu zdárného zdolání 55000km cesty. A víte co? Vůbec nepršelo. :-) No není to krásná odměna za zdolání náročné cesty? Je. Není nic krásnějšího a hřejícího na duši, než dojet bez úhony do cíle. I když se v nás prala radost a smutek. Smutek, že je to za námi, že žádná další cesta už nebude taková jako tato...
My na Mysu Dobré naděje
Tam tím směrem je nejjižnější bod Afriky
Nakonec lahvinku šampusu, kterou táhneme až z Evropy jsme bouchli na Střelkovém mysu... dál na jih už jsme se nedostali
We made it! Bylo to super zakončení cesty - sluníčko
Slavný výjezd do Lesotha - Sani pass - někdy bývá opravdu nezdolatelný. Především když napadne sníh, cesta je velmi nebezpečná.
Nosorožec tuponosý se od dvourohého lisí nejen tvarem tlamy, ale i stavbou těla, tvarem uší a velikostí, poznáte jej na dálku, je mohutnější
V JAR jsme ještě zůstali několik týdnů. Vždyť je tu toho tolik co vidět a tolik supermarketů a obchodů. Jeden se cítí ještě hůře jak zvíře vypuštěné z klece. Nakupovali jsme, co nám přišlo pod ruku. Vždyť jsme také pořádný obchod neviděli několik měsíců. Při okružní jízdě po pobřeží včetně Divokého pobřeží jsme si prolezli jeskyně Cangoo a mnoho národních parků. Výhodou JAR je, že pokud člověk plánuje návštěvu mnoha národních parků, vyplatí se koupit tzv. Wildcard a už stačí pouze doplácet ubytování a užívat si každodeního safari. Na Sodwana bay jsme se s Afrikou na nějakou dobu rozloučili. S přáteli, jež jsme poznali v Namibii, jsme si dali poslední „braai“ a několikrát se potopili do krásného tichého podmořského světa Indického oceánu. Stav našeho konta se přehoupl na minusovou stranu, nezbylo, než pro auto najít vhodné parkoviště, kde z něj nezůstane jen rám a my se vrátili domu bez něj. Když jsme opouštěli domovinu, nikdy nás nenapadlo, že z jednoho Španěla se nakonec stane Afričan jako řemen a už nejspíš nikdy nebude muset stát v bahně a chladu, nebude muset jezdit jen na nákupy do Globusu. Je to náš věrný a spolehlivý parťák na dalších a dalších cestách po černém kontinentu.
Dloooouhé povídání z deníku cesty a mraky fotek najdete na webu http://www.divokaafrika.cz
A tady je naše maličkost.... :-)
Lybia
Egypt
Egypt
Etiopie
Egypt
Etiopie
No a teď mi řekněte, nezamilovali byste se do něčeho takového jako je Afrika? Neee, nevěřím. Zaleťte si tam a pak mi napište :-)
Jak se ti cestopis líbil?
Andrea Kaucká procestovala 28 zemí světa světa, nejvíce Afriku a Evropu. Na Cestujlevne.com se přidala před 6 lety a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Moc hezké. Po dlouhé době cestopis od lidí, kteří jsou skutečnými cestovateli. Aspoň podle mého názoru. Já sice Afriku moc nemusím, ale třeba příští rok při návštěvě Keni a Zambie změním názor. Od kolegů vím, že lidé v Zambii jsou opravdu moc milí. Taky oceňuji tu energii sepsat cestopis z roku 2008 :-).
Děkuji za komentář. Lidé prakticky po celé Africe jsou děsně fajn. Někteří více někteří méně, ale jsou. Myslím, že co se objeví na tváři domorodce je reakcí na chování jednotlivce. Člověk se usměje a sklidí úsměv :-)
Cestopis z roku 2008 ležel v šuplíku už nějaký pátek, a teď přišla doba, kdy se člověk v myšlenkách vrací třeba právě na začátky cest, které mu změnily život, ukázali nové obzory a zasely novou lásku... když má člověk vše bez omezení, nepřemýšlí tolik nad hodnotou kroků a akcí v minulosti, protože jede znovu a znovu. Ale pak když se stav obrátí, má čas... A Afrika respektive ta první velká cesta mi dala moooc ( náš druhý domov a droga). Je to dobrá motivace pro jiné, kdo o něčem takovém přemýšlí a byla to cesta a zážitky, které jsou ke sdílení... bylo to cestování ne racing ;-)