Cestopis

Drncání po Nusa Penida a Nusa Lembongan

Od ostrůvků, které vypadají jako "Bali před 30 lety" byla velká očekávání. A jak to bylo doopravdy?
Avatar uživatele Jiří Macháček
Cestopis z výpravy „Toulky Indonésií“ z roku 2018 napsal Jiří Macháček

DEN 15: Vzhůru na Nusa Penida

Balíme se a přivoláváme taxík, který nás odváží do 20 km vzdáleného přístavu Kusamba. Jízda byla celkem svižná. Možná to bylo jejím stylem, kdy řidič mistrovským manévrem zvládal objíždět semafory postranním sjezdem z hlavní silnice. Červená na semaforu nás tedy nikdy nepřekvapila. Název Kusamba nám zní spíš jako nějaké město v subsaharské Africe, ale naši kamarádi Blonďáci doporučili lodní společnost Gangga Express, která zde sídlí. Úslužný řidič nám v přístavu pomáhá najít pokladnu a dokonce nám domlouvá nákup lístků. S díky se loučíme a jdeme se posadit na dřevěnou verandu. V této na první pohled primitivní čekárně jsou rozmístěné zásuvky. Máme vše nabito, ale i tak oceňujeme na místní poměry nebývalou míru sofistikovanosti. Je tady taky televize, na které běží nonstop zpravodajství z tsunami na Sulawesi. Místo depresivních zpráv raději sledujeme nakládání lodí, které pravděpodobně míří naším směrem. Nakládají se nejrůznější stavební materiály od gumových kabelů až po betonové kruhy. Navrch pak přicházejí obrovské nádrže na vodu - naštěstí prázdné, ale i tak to má šest Balijců co naložit.

Konečně přijíždí naše loď a spolu s většinou čekárny se naloďujeme. V cestopisech jsem četl, že v Padangbai či v Sanuru se lidi musí naloďovat přímo z vody. Tady se to ale díky přistavené plošině dá zvládnout suchou nohou. Motorová loď vypadá jako zbrusu nová s krásnými sedačkami a spoustou oranžových vest. Moře je klidné a za půl hodiny vystupujeme na ostrově Nusa Penida v přístavu Buyuk (většina podobných lodí připlouvá do hlavního přístavu Toya Pakeh).

Pořádná nakládačka
Všichni na palubu!
Krásné posezení

Již tradičně odmítáme obvyklý příval taxikářů a míříme do nedalekého warungu. Po jídle se servírky ptáme, jestli neví o někom, kdo by nás hodil do ubytování (taxi aplikace sem bohužel zatím nezavítaly). Servírka přivolá kuchaře a ten zase svého kamaráda s jeho dodávkou. Cestou ještě kupujeme opalovací krém, na který jsme na pevnině zapomněli. Byla to pěkná pálka, takže pro příště musíme všechno sehnat už na Bali.

Do ubytování je to jen cca 8 km, ale zdejší cesty jsou kapitola sama pro sebe. Už hlavní silnice kolem ostrova napoví - je tak úzká, že v řadě úseků se dvě auta sotva minou. Téměř vždy se musí velmi zpomalit či dokonce vjet do škarpy. Pořádná sranda ale začíná po sjezdu z “magistrály”. Hrbolatá prašná cesta se klikatí lesem a mezi chatrčemi. Řidič navíc míjí správnou odbočku a pak se nemá kde otočit, takže si kus zacouváme. Poslední kilometr proto jedeme dvacet minut. Jinak se s ním jede skvěle. Z rádia hraje jeho vlastní mix rockových a metalových vypalovaček 80. let, což mu neopomíjíme pochválit.

Konečně jsme přijíždíme k seskupení bungalovů a loučíme se s řidičem, který je nejspíš stejně rád jako my. V ubytování nás vítají majitelé Wayan a Putu a uvádějí nás do našeho domečku. Chceme si hned půjčit skútr a vyrazit na odpoledne na pláž, ale bohužel dochází k několika průtahům. Naše ubytování prý půjčuje jen skútry okolních obyvatel, takže Putu musí nejprve dojet nějaký sehnat. Vrací se se skútrem, kterému nefungují blinkry, takže chceme jiný (jsme holt fajnovky). Vrací se podruhé, tentokrát chybí zrcátka. Do třetice už to vychází, problémy jsou jenom s helmami - mají samé velké a navíc nejdou pořádně zapnout. Příště by asi bylo lepší půjčit skútr hned v přístavu, kde by snad byl větší výběr. Ale z toho co jsme slyšeli od Blonďáků, taky to je bída.

Po půl druhé hodině čekání na motorku konečně vyrážíme a rychlostí 10 km/h se řítíme na pláž. Po vjezdu na silnici už je to podstatně lepší. Předjíždějící auta se oznamují klaksonem a dávají nám dost místa k dýchání.

Ze strmého kopce sjíždíme na pláž Crystal Bay a pod krásnými palmami parkujeme. Skupinku výrostků, co se z nás snaží vymámit parkovné, posíláme k šípku. Pláž má krásný bílý písek, ale je odliv a hned na začátku jsou kameny. Zkoušíme tedy přejít přes kopec na sousední pláž Pandan Beach. Ta je menší, útulnější a skoro nikdo tu není, takže tady hodinky strávíme. Pokoupáme se a Kája sbírá mušle - jsou tady fakt krásné, veliké a v zajímavých tvarech a barvách, jaké ani v Chorvatsku nemají :-)

Sopka Agung na vedlejším Bali
Naše sbírka
Ostrovní chrám na Crystal Bay

Z kopečku mezi plážemi si užíváme výhled na západ slunce a na majestátní siluetu sopky Agung na sousedním Bali. Cestou domů se stavujeme na večeři v doporučeném warungu Salt & pepper. Stylové prostředí, dobré jídlo a doprovodný program zajišťují po stěnách běhající gekoni. Domů dojíždíme velmi opatrně za tmy a těšíme se, co přinese zítřejší průzkum ostrova.

DEN 16: Cestou necestou (drn-drn, drn-drn drn-drn drn)

Do našeho domečku se od časného rána moc opírá sluníčko. Sice máme hezký výhled na moře, ale chybí tady možnost sníst si snídani někde v klidu ve stínu. Na palačinku se navíc dost načekáme. Dobu si krátíme povídáním se sousedy z Čech, kteří dnes ostrov opouštějí. Dostává se nám varování ohledně hrůzného stavu cest poblíž všech turistických bodů zájmu. Vypadají z toho dost vydeptaní, tak uvidíme, co na tom je pravdy.

„Po vyjetí a zejména sjetí každého kopečku slavíme malé vítězství.“

Po hlavní silnici drandíme ve společnosti mnoha dalších skútrů. Jede se krásně až do okamžiku, kdy nás střelka navigace svádí doprava na vedlejší “silnici”. Následujících několik kilometrů patří k tomu nejhoršímu, co jsem doposud ať na dvou, či na čtyřech kolech zažil. Cesta je plná kamenů všech velikostí a hlubokých výmolů. Je to asi jako jet po kříženci horského suťoviska a zoraného pole. Po vyjetí a zejména sjetí každého kopečku slavíme malé vítězství. Sem tam se z ničeho nic objeví nevysvětlitelný jev - pár desítek metrů zachovalého asfaltu. Poprvé se ještě necháme napálit a jásáme, že už jsme to nejhorší projeli. Úsměv nám rychle ztuhne na rtech, když se za zatáčkou cesta mění zpět na původní oraniště. Ještě víc než pádu a nějakých těch odřenin se bojíme prasklé gumy, protože fakt nevím, co bychom tady s tím dělali. Konečně přijíždíme do vesničky se značenou křižovatkou - Kelingking Beach nebo Broken Beach. Obě cesty jsou naštěstí nové a asfaltové a my volíme tu první.

Když dojíždíme na parkoviště u Kelingking Beach, je už skoro deset hodin a nás předstihla spousta skútrů, aut a minivanů. Tvrzení typu, že Nusa Penida je divoké a turisty dosud neobjevené místo, “Bali před 30 lety”, jsou podle mě pěkné kecy. Třeba to platilo pár let zpátky, ale nyní už rozhodně ne. Možná co se týče úrovně infrastruktury a služeb, ale bohužel ne co do počtu turistů… Kolem vyhlídky jsou mraky lidí. Naštěstí se téměř všichni koncentrují hned u nejbližšího průhledu. Stačí popojít podél útesu o 100 metrů dál a jsme skoro sami. A výhled na Kelingking Beach je tady naprosto úchvatný! Nad pláží se tyčí ikonický útes výstižně přezdívaný “T-Rex”. Moře hraje ohromujícími zelenomodrými barvami a vlny se zařezávají hluboko do panensky běloučké pláže. Na písku hluboko rozpoznáváme pár lidí, kteří jsou odsud jako tečky. Vyrážíme za nimi!

Na tyranosauří útes se dá z vyhlídky sestoupit po pohodovém hřebínku s dřevěným zábradlím. Sem se dle mého odhadu odváží tak 10% návštěvníků. Mnohem menší část pokračuje po místy velmi strmé skalnaté cestě na pláž. Dva nebo tři úseky je lepší slézt čelem ke skále. Pokud dorazíte v pevných botách jako my, tak si sestup příjemně užijete. Pokud (jako většina lidí) dorazíte v žabkách či dokonce bez bot, tak z cesty budete mít o poznání silnější zážitek (ne nezbytně pozitivní). Bohužel tady příliš neplatí horalské pravidlo “rychlejší má přednost”, takže značnou část cesty jdeme za slečnou, která kromě rukou a nohou používá další opěrný bod (nebo dva, podle toho, jak se na to vídáte). Ve spodní třetině cesty se lze s jiným člověkem vyhnout jen obtížně, takže celkem často pouštíme lidi lezoucí zpět nahoru.

Stanout dole na pláži ale za podniknutí této cesty rozhodně stojí! Je tady jen pár desítek lidí a na velkém prostoru se navíc dobře rozprostřou. Věci si necháváme ve stínu, kterého je tu dostatek a utíkám vstříc obrovským vlnám. Moře tu má neskutečnou sílu a poprvé v životě na vlastní kůži pociťuji, jaký je to strašný živel. Vlna mě bez problémů porazí ať chci nebo ne. Než se stačím vzpamatovat, tak přichází další a smýkne se mnou 25 metrů. Je to jak na tobogánu! Po tomhle řádění ve vlnách máme písek úplně všude a já navíc pěkně odřená záda :-). Přesto se do vody několikrát vracím. Normálně jsem zavilý odpůrce moře a koupání, ale hopsání do těhle obrovských vln je super!

Tam dolů sešplháme
Lepší než aquapark
Řádění ve vlnách odnesla záda
Zpátky po zajištěném hřebínku

Vracíme se na rozcestí a jedeme směr Broken Beach. Pěkná rovná asfaltka bohužel brzy končí a my zase pomalu hopsáme k cíli. Google mapy nám na 4 km dlouhý úsek předpovídají 20min jízdy a měly pravdu. Odbočka k Broken Beach vede poměrně strmě dolů po hrozných dírách, ale na to už nemáme nervy. Jedeme radši najít skrytou plážičku, kterou nám doporučili Blonďáci. Na mapě tam nevede žádná cesta a jedeme tak pouze podle jejich instrukcí. U vyschlého políčka se ptáme se cestu pana farmáře. Posílá nás o kus zpět a pro jistotu jde i s námi. Teď už to vůbec nelze nazvat cestou, je to taková kravská stezka. Ale pořád je to rovnější než většina zdejších silnic. Skútr necháváme v lesíku, odkud už jet není kam. Teď jen najít pěšinku dolů k moři, které slyšíme ale nevidíme. Nakonec se to daří a odměnou za naši anabázi nám je romantická a zcela prázdná plážička!

Zpátky se vracíme za šera. Jedeme sice jinou cestou, ale ta je skoro stejně hrozná jako ta dopolední. Stavujeme se u “benzínky” - dva chlapci, asi 4 a 6 let staří, stojící u přístřešku s pár petkami benzínu. Když u nich zastavujeme, větší z nich se rozběhne k nedaleké chatrči pro pomoc. Nepřichází s ním ale tatínek, nýbrž tak o dva roky starší bratr, který rodinnému podniku zřejmě šéfuje, a společnými silami nám tankují.

Když se napojujeme na hlavní asfaltovou silnici, málem radostí ukápne slza. Ve stejném warungu si dáváme jídlo a míříme domů. Wayanovi ještě připomínáme, že na ráno máme naplánované šnorchlování. Nakonec se rozhodujeme, že z ostrova odjedeme už zítra.

DEN 17: No mantas today...

Při snídani se ptáme, v kolik vyrážíme šnorchlovat. Wayan a Putu jsou z toho zmatení a tváří se, že o ničem neví. Dáváme najevo, že s tímhle přístupem fakt nejsme spokojeni, a ať to prostě nějak zařídí.

Během půl hodiny pro nás přijíždějí na skútrech a rychlostí dosud nepoznanou se asi z batohy řítíme do přístavu. Mám z téhle jízdy málem traumatický zážitek. Čeká tu na nás dokonce i loď, i když měla odjíždět už před dvaceti minutami. Plyne z toho ponaučení, že je tady mnohem snazší řešit věci na poslední chvíli a naopak podstatně složitější je řešit 2 dny dopředu. Takže přesně naopak než v našich luzích a hájích :-).

Jedním z hlavních lákadel zdejšího podmořského světa jsou manty obrovské. Ani na jedné ze čtyř zastávek se nám bohužel nepoštěstí je spatřit. Prý někdy připlavou, jindy ne. Při pohledu na tu spoustu dalších lodí na každém šnorchlovacím spotu se jim nelze ani moc divit. Ale zdejší podmořský život je bohatý i bez nich. Pokud bych měl nějakou část Nusa Penida nazvat panensky nedotčenou, byly by to korálové útesy. Mezi pestrobarevnými korály se prohánějí stovky ryb a celkově to všechno působí velmi živě. S mrtvými korály v Thajsku se to vůbec nedá srovnat. Do vody se se mnou nakonec osmělí i Kája.

Na jiném místě nás vysazují z lodi přímo do nečekaně rychlého proudu. Ten nás zcela stahuje a podél skály pořádnou rychlostí dováží až do zátoky. Po celou dobu přitom člověk pluje těsně nad nádherným korálovým útesem. Bylo to tak úžasné, že bych si to rád projel několikrát znovu a pomaleji! Nezbývá než místním korálům popřát tuhý kořínek, který by jim pomohl přežít markantní vzrůst turismu.

Ranní napjaté čekání
Připraven na manty!
Ikonický Yellow Bridge

Na poslední zastávce poblíž přístavu se jdeme podívat na “big fish”. A tentokrát z toho nevycházíme naprázdno. Přibližujeme se k hejnu něco přes metr dlouhých a skoro stejně širokých temně modrých ryb. Ta velikost a robustnost u mě vzbuzuje respekt. Na jednu stranu jsem i rád, že jsme několikrát větší manty nepotkali. Mířím radši zpět k lodi. Asi u toho působím nervózně, protože cestou se mě snaží zachraňovat člen naší posádky. Do příště bych měl zapracovat na svém plaveckém stylu :-)

Zpátky v přístavu přesedáme na motorový člun, který nás odváží na sousední ostrůvek Nusa Lembongan. Člun přiráží přímo před žlutým ocelovým mostem, místní dominantou spojující ostrov s jeho menším bratříčkem Nusa Ceningan. Dva kiláčky do ubytování překonáváme pěšky.

„Jsme tady nejspíš trochu za exoty, neboť místní tu jezdí na skútru i na stometrové vzdálenosti.“

Po cestě se stavujeme na oběd ve Warung Putu, který vede ten nejpříjemnější majitel, jakého jsme zatím potkali. Místní smažená ryba v banánovém listu byla nejlepším jídlem za celou dovolenou a příjemné posezení s výhledem na pole rýžových řas taky potěšil. Bohužel neměli mangový džus, což je pro nás dva zásadní nedostatek.

Náš guesthouse (Kertha Guest House) má příhodnou polohu v klidné postranní uličce a zároveň jen pár kroků od pláže Mushroom Beach. Do útulného pokojíku nás uvádí moc příjemná hostitelka Sari. Zbytek odpoledne trávíme na blízké pláži, procházíme se po okolí a nezapomene vyzkoušet náš parádní bazének s chrličem. Je to fakt sranda, protože je snad hlubší než delší :-)

DEN 18: Dva ostrůvky v jednom

Dopoledne vyleháváme na celkem pěkné ale rušné pláži. Přistává tu spousta lodí s návštěvníky z Bali (spousty Číňanů). Většina sem podle absence bagáže nejspíš míří pouze na jednodenní výlet. Sledujeme taky vykládku potravin - na trojici malých kamenitých ostrůvků se prakticky všechno musí dovážet. Jedno z nákladních pravidel nápadně připomíná americký vyloďovací člun z 2. světové války, akorát s přidělanou stříškou. No jo, tenkrát se věci vyráběly, aby vydržely :-). Zajímavostí je, že zboží vynášejí výhradně ženy. Možná v tom hraje roli fakt, že na hlavě unesou i dvě basy piva najednou.

Obědváme opět ve Warung Putu a máme k tomu i příjemné divadlo. Jakási holčina v šatičkách předvádí na pláži s lodí nejrůznější pózy a její věrná kamarádka pořizuje jedno foto za druhým. Bohužel už nečekáme na rozuzlení, jestli si potom role prohodí. Přejíždíme před žlutý most na Nusa Ceningan. Na mostě se tak tak vyhnou dva skútry, na auta stavěný není vůbec.

Vyloďovací člun z druhé světové :-)
Pepes Ikan (ryba v banánovém listě) a černý rýžový puding
Nejen nosiči síry to mají těžké

Ceningan má rozlohu pouhých 1x4 km a je tak ještě dvakrát menší než Lembongan. Výhodou je, že tu na silnici nepotkáte auto (a skoro ani nic jiného), což z ostrůvku dělá ideální místo pro trénink na skútru. Nejprve se projíždíme podél západního pobřeží a pak se vracíme na jih. Poblíž restaurace posazené přímo na rozeklaném útesu sledujeme surfařský trénink. Podmínky jsou tady prý ideální pro začátečníky, ale prkno tentokrát není v našem itineráři. Z Mahana Point se i skáče do moře, ale teď tu žádný odvážlivec není.

Pokračujeme dále a pozorujeme vlny rozbíjející se o vysoké útesy. Kocháme se nádhernými barvami Blue Lagoon, kde temně modré moře skokově přechází do odstínů pronikavých tyrkysu. Všude na Lemonganu a Ceninganu se neustále staví nová ubytování a nejinak a platí to i zde. Hned vedle zbrusu nového komplexu bungalovů vyrůstají další přímo na útesu a v podstatě všude kolem silnice se něco staví.

Poslední zastávkou na ostrůvku je Secret Beach. Přímo na malinké pláži stojí restaurace a je tu celkem dost lidí. Radši se vracíme na Lembongan a objíždíme ho celý do kola. Začátečníkům na skútru lze určitě doporučit severní část ostrova. Kde skoro nic nejezdí a jsou tu hezky rovné asfaltky. Projíždíme kolem mangrovových lesů, které je možné prozkoumat i na loďce.

Za malý poplatek si můžete skočit
Krásné barvičky Blue Lagoon
Kandidátka voleb konajících se za třičtvrtě roku.
Jezírka Devil´s Tears těsně po západu

Objíždíme skoro všechny bankomaty na ostrově a nemáme štěstí. Věděli jsme, že na Penidě si nevybereme, ale tady to mělo být lepší. Peníze nám pomalu docházejí a tak se rozhodujeme pro zítřejší strategický ústup na Bali. Stejně nevíme, co bychom tu další den dělali. Místní jsou zajisté odhodlaní vymáčknout z ostrůvků maximální turistický potenciál. Při vší úctě nám ale přijde, že toho tady zase tolik k vidění a dělání není. Těch pár pláží není nic extra, navíc ty větší jsou hned vedle přístavu. Můžete odsud vyrazit šnorchlovat, ale to jde i z Penidy nebo z Bali. Shodujeme se, že jeden den je na Lembongan a Ceningan tak akorát.

Západ slunce sledujeme na západním pobřeží. Poslední sluneční paprsky se tu zrcadlí v mělkých jezírcích, která ve skalách vytvářejí vlny. Devil´s Tears tomu říkají. Dnes je slunce bohužel v mracích, ale i tak je tu krásně. Moře se divoce rozbíjí o útesy a vodní tříšť vystřikuje do výšky i několika metrů. Nepozorného turistu to může snadno smočit nebo v horším případě strhnout do vody, což už se taky stalo.

Večer spekulujeme, kam se zítra přesunout. Ve hře je Nusa Dua, Sanur či Amed. Nakonec se rozhodujeme, že se na to vyspíme.

Avatar uživatele Jiří Macháček

Zážitky pro tebe sepsal Jiří Macháček

13. 09. 2019, poslední aktualizace 2019-09-29T21:45:38+02:00

Jiří Macháček žije v České republice a procestoval 23 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 3 roky, napsal pro tebe 6 cestopisů a pomohl sepsat 1 průvodce .

4 komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Leoš Literák

Pozor na to skákání do silných vln. Kámoš se vrátil z Havaje na vozíku.

před měs
Avatar uživatele Libor_S
Libor_S
  • Přidal se před 4 lety
  • Napsal 280 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-09-14T18:53:21+02:00)

Jo jo, cestopis je pěkný, ale sorry, nechat se porážet velkými vlnami a po smýknutí vlnou o 25 metrů a odření zad se ještě několikrát vracet a považovat to za super tobogán, to nesvědčí o velkém rozumu. A ještě na pláži, kam by pomoc jen tak nepřišla.

Když už člověka překvapí blížící se velká vlna a není čas utéct zpět, je třeba do ní skočit, ale ne příliš brzo, aby vlna nemrštila tělo obloukem na břeh (v případech, kdy se vlny zvedají nenadále blízko břehu) a nezalila množstvím vody, kdy se člověk nějaký čas nenadechne (případně ani nezvedne, pokud je to v mělké vodě). Skákání do vln sice není tak adrenalinové jako popisovaný "tobogán", ale je celkem bezpečné (pro zkušené).

Další nebezpečí na mnoha plážích s vlnami jsou zpětné proudy:

https://wavehousebali.com/rip-current/

Avatar uživatele cert
cert
Odpovědět
před měs
David Eiselt

Škoda těch mant, my je viděli a byl jsem z toho v úžasu ještě týden :))

Odpovědět
před měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy, které napsal Jiří Macháček

Čtení na 15 minut
Amed - oáza klidu na Bali
Avatar uživatele Jiří Macháček
Jiří Macháček 2019-09-29T22:08:48+02:00 1 komentář
Indonésie 2018

Kdepak Ubud... Místo největšího relaxu jsme našli pod hrozivým vulkánem Agung na východním pobřeží.

Čtení na 20 minut
Z pláží severního Bali do Ubudu a dál
Avatar uživatele Jiří Macháček
Jiří Macháček 2019-04-09T22:21:14+02:00 0 komentářů
Indonésie 2018

Kde na Bali najít pláže bez lidí? No přece na severu! A kde najít davy? Třeba právě ve "spirituálním" Ubudu a na sopce Batur :-)

❤️ Oblíbené
Čtení na 21 minut
Jávské sopky a vodopády
Avatar uživatele Jiří Macháček
Jiří Macháček 2019-02-16T22:08:48+01:00 0 komentářů
Indonésie 2018

Famózní rodinný výlet k "Tisíci vodopádům" a 2 sopky za 20 hodin s hektickým přesunem navrch.

❤️ Oblíbené
Čtení na 10 minut
Za posledním sultánem do Yogyakarty
Avatar uživatele Jiří Macháček
Jiří Macháček 2019-02-01T19:43:38+01:00 0 komentářů
Indonésie 2018

Jak jsme málem nenastoupili do letadla, málem nevystoupili z busu a málem se stali hvězdami sociálních sítí. A taky o dechberoucích chrámech :-)

Další cestopisy