Cestopis

Z thajského Krabi lodí přes Ko Lantu až do Malajsie...

Thajsko je legendami opředené království, kde sochy buddhů na Vás zírají na každém rohu. Kde jediná zvířátka, která doufám potkáme, budou obyčejní komáři, roztomilí psíci a neškodné ještěrky...
Cestopis napsal Baťůžkáři

Thajsko je legendami opředené království, kde sochy buddhů na Vás zírají na každém rohu. Kde jediná nebezpečná zvířátka, která doufám potkáme, budou obyčejní komáři, roztomilí psíci a neškodné ještěrky. A v tom případě varování typu: “Stačí dupat, aby se Vám hadi vyhnuli”, “Potkáte-li tygra je nutné se nehýbat a čekat” anebo “Pokud potkáte krokodýla na pevnině, utíkejte”, nebudeme potřebovat.

A v neposlední řadě se těšíme na pikantní thajskou kuchyni, kde Vám po „little spicy“ shoří huba.🙂

14 dní v Thajsku a jako bonus jsme přidali den v Dubaji, a v závěru také den v Bangkoku. Procestovali jsme poloostrov Krabi, kde nás, lákala, pouze z moře přístupná pláž, Railay beach. Na Ko Lantě jsme chtěli prozkoumat jeskyně, vodopády i džungli, ale i lenošit na pláži s bílým pískem a pozorovat nádherné západy slunce. Pak jsme popopluli ještě kousek dál na jih, na malaisijské Langkawi, kde nám zvýšila adrenalin lanová dráha na 700m vysokou horu. Tady asi polovina cesty vede nahoru bez podpěr, a na vrcholu je na světě nejdelší zavěšený most,„Sky Bridge“. Neméně zajímavá cesta byla zpět do Bangkoku, vedla nás přes Singapur, který je státem i městem v jednom.

Měli jsme co dělat, abychom se zabalili do baťůžků. Elektronika zabrala většinu místa…Pak jsme doplnili batohy míň důležitými věcmi, jako třeba něco na sebe a něco málo drogérky.

Je 26.1.2018 něco před jedenáctou večer. Vzhůru do Dubaje 🤪🛫

Den první - DUBAI

Čas u ranní kávy, jsme vyplnili hledáním jak se vůbec dostaneme do centra. Měli jsme v plánu jen okolí Burj Khalifa. Mělo to být jednoduché. Nasednout na metro a jsme tam. Bohužel, k naší smůle, jsme přistáli na terminálu 2, a tady metro nejezdí! Nastal tedy plán B. Google maps naštěstí nabídl spoustu alternativ. Autobus C26 a pak přestup na metro, bylo nejjednodušší a nejrychlejší řešení. Pro používání dubajské MHD musíte ještě koupit a nabít karty. Něco jako naše Opencard, ale tady to funguje… Přednabili jsme každý na 19AED a ještě nám 5AED zbylo na někdy příště. Ty karty se dají koupit v trafice na letišti. Měli jsme tedy všechno, byl čas vyrazit.

Z metra jsme vystoupili do alespoň kilometrové klimatizované chodby. Uvítali jsme jezdící podlahu, protože naše batůžky byly čím dál tím těžší. Pohon zdarma skončil až v Dubaimallu. Tam jsme viděli, to co je běžně v každém obchoďáku k vidění. Vodopád s padajícími sochami, ledovou plochu s autem uprostřed a akvárko se spoustou tropických rybiček, žraloků a mant, a dalších několik tisíc obchodů.

Po všech těch atrakcích jsme vyrazili ven k Burj Khalife, nejvyšší stavbě světa. Je to ohromující skleněná jehla, u jejíž základny je obrovská fontána. Už už jsme chtěli odejít, abychom se stihli vrátit včas na letiště, a v tu chvíli zazněly tóny epické hudby a spustily se vodní trysky fontány. Bylo to nádherné zakončení návštěvy této perly arabské pouště.

Cesta zpět na letiště proběhla po počátečních zmatcích bez problémů. Prostě nám schovali zastávku busu, ze které jsme se měli dostat na letiště a i číslo busu bylo jiné. Tady google maps selhal. Tak mažem, Thajsko čeká…

Den druhý

Po příletu do Bangkoku v 01:20 jsme jako první řešili lokální SIM kartu a přesun na druhé, 40km vzdálené letiště. Bohužel jsme zjistili, že Shuttle bus jezdící mezi letišti zdarma,funguje pouze od 05:00 do 24:00. Nezbylo nám nic jiného než vzít taxi. Na stanovišti bylo kolem stovky lidí, mysleli jsme, že budeme hodiny čekat, ale z automatu na taxíky nám hned vypadlo číslo jednoho z taxikářů, který tam stál už připravený. Auto ani řidič nebyli nejnovější, tak jsme byli vůbec rádi, že auto dojelo. Jsme tedy na dalším letišti a konečně můžeme trochu vypnout. Dáváme si pravé thajské jídlo a čaj se šlehačkou a skořicí.

Přelet z Bangkoku do Krabi byl rychlý. Necelá hodinka a půl. Ještě než jsme vyšli z letiště, už jsme měli koupené jizdenky do přístavu a i vyměněné dolárky. Všechno zařídil pohotový ladyboy.

Koukali jsme na něj s vykulenýma očima a dohadovali se jestli je to fakt ženská nebo chlap. Po 30-ti minutové cestě minibusem zastavujeme v přístavu, kupujeme lístky na loď a než jsme stihli vymyslet jak se na ní dostaneme, jsme po kolena ve vodě a naloďujeme se. Všechno to proběhlo velmi rychle. Ale takhle to tady funguje, než aby vám sáhodlouze vysvětlovali kudy tudy, prostě si vás podávají jako loutky. Po 25min bláznivé jízdě s motorem za hlavou, jsme na Tonsai beach.

Podle GPS hledáme naše úbytko. Většinou si nevybíráme nic drahého, ale musí nás něčím okouzlit. Tentokrát jsme vybrali úbytko s názvem Chill out bar&bungalow. Je postavené ve stylu reagge a z každého rohu kouká podobizna Boba Marleyho. Kolem baru jsou jednak klasické stolky a lavice, ale přijemnější jsou prostory na ležení se spoustou polštářů určené jak k relaxu přes den, tak k mejdanům večer.

Celý komplex resortů, tady na Tonsay beach, je obklopen vápencovými skalami. Přístup sem je pouze lodí. Na každém rohu je tu cítit marihuana. Cesta do Chill out baru vede kolem oplocené palmové obory, skoro jak Berlínská zeď 🙂 ,kde, jak jsme se dočetli, obnovují původní faunu a floru. Šli jsme kolem skal, kde na každém kroku byli slyšet, vůbec ne vidět, horolezci, kteří zdolávali zdejší vrcholy. Celou cestu nás doprovázely opice.

Než nám vyřídili ubytování, stihli jsme každý vypít dvě piva. Máme minimalistické ubytování, náš bungalow na nožičkách s brazilskou vlajkou na vstupu, má dvě postele s moskytiérou, jednu poličku, jednu zásuvku, kde proud jde pouze od 18hod do 6hod ráno, terasu a koupelnu přizděnou zvenku. Dáváme si vytouženou sprchu, převlíkáme do plavek, a cestou na pláž ještě stíháme místní speciality, tentokrát green kari…

Den třetí

Po 16-ti hodinovém spánku jsme se v poledne probudili do slunečného dne. Dali jsme si snídani a oběd najednou, samozřejmě nechybělo ani kari, ani ananasové lívance, a vyrazili jsme prozkoumat místní pláže Tonsai a Railay beach. Při odpolední kávě jsme pak obdivovali místní horolezce jak šplhají po hladké stěně útesu. Den jsme zakončili krásným západem slunce, večeří a koktejlem v místním baru…

Při návratu do našeho úbytka jsme ještě stihli ohňovou šou místních borců..

Byl to hezky zážitek. Spojení hudebního a ohnivého představení, tady právě v rytmu reggae..

Už víme co nám v noci skáče po střeše a leze do koupelny…

Den čtvrtý

Díky nočnímu opičímu mejdanu, byl to snad celý gang, jsme se opět probudili na oběd. Zítra si už musíme dát budíka. Takže opět snídáme a obědváme najednou a pak už hurááá k moři.

Přišli jsme k moři a ono tam nebylo. Odliv nám umožnil přejít na další pláž skoro suchou nohou, jinak vedla cesta přes džungli, po vyšlapané kluzké cestě po skalách a kořenech. Celé odpoledne jsme si užívali sluníčko, váleli se ve zbytku moře a pozorovali místní fotbalový zápas. Railay beach se hodně liší od “té naší”. Tonsai beach je malá, jakoby zapomenutá v čase, s jedním barem a naopak Railay je přeplněná lidmi, stánky s jídlem, bary a resorty sahajícími i s bazénem až k pláži. Mají tu za to ale moře i když je odliv, což Tonsai nemá, a díky tomu odsud taky startuji lodě na výlety. Což je dobré vědět, protože na Tonsai bychom na naší loď, kterou máme odplout, čekali zbytečně. Skutečný plavání jsme si užili až při západu slunce, kdy se moře vrátilo. To ale znamenalo, že zpět, už jsme bohužel museli džunglí. Žádná legrace to nebyla. Noční procházka džunglí, kde nevíte kam šlapete, noční zvuky, které neznáte, a cesta, která snad nekončí, byla taková doufám poslední. Zabalení a připravení na zítřejší přeplavbu na Lantu, jdeme na večeři. Tentokrát jsme si dali střídmou večeři. Salát. Sice nám do něj nabízeli přidat “houbičky”, ale ubránili jsme naše jídlo a i bez houbiček bylo výborný.

Den pátý až osmý

Loučíme se s parádním úbytkem, s nezapomenutelným klimatem a mažeme zase o kus dál…

Ještě než jsme se nalodili na malou loď, která nás odvezla k našemu trajektu, jsme zažili pořádný kus dobrodružství.

Úbytko jsme opustili brzy, dali jsme si lívancovou snídani a šli natočit na pláž posledních pár záběrů dronem. Jak to tak bývá, když vás něco baví, zapomněli jsme na čas a nastaly fofry. Byl příliv, a to „sakra“ příliv. Tím, že takhle brzy jsme na pláži byli vlastně poprvé, jsme ji konečně viděli plnou vody. To znamenalo, že cesta na Railay bude džunglí. Tu už jsme znali, tak nás nemohlo asi nic překvapit. Což byl omyl. Poslední kousek sestupu na pláž vedl přes skálu, která normálně v poledne leží na suché pláži, ale teď ráno, byla do půlky zatopená vodou. A kdyby jen vodou, bylo to pěkně rozzuřené moře. Plavky jsme na sobě neměli a elektroniku v batohu jsme utopit nechtěli. Nebyla to pecka dostat se těch 15 metrů s baťohami na hlavách, ve spoďárech, s tričkama vykasanýma pod prsa a ještě nás do toho stresoval blížící se čas odjezdu. Nakonec jsme to ustáli, sice s odřeninami, to jak si s námi skála pohrávala, ale dorazili jsme včas.

Jsme tu, ostrov Ko Lanta. Loď nazvaná Princezna nás zdárně dovezla…

V přístavu, hned po výstupu, musíme zaplatit místní daň pro úklid ostrova. Není velká,cca 20Kč, a to každý zaplatí rád. Nechceme přece sedět obklopeni odpadkami.

V přístavu jsme si půjčili skútr za 800THB na celou dobu pobytu (4dny).

Tady malý tip– nemusíte chvátat s půjčením skútru. Nabídka tu převyšuje poptávku. Půjčoven je hned u přístavu spoustu a všechny mají cca stejný ceny.

Naložili jsme věci na skútr (měli jsme co dělat) a rozjeli jsme se hledat naše úbytko.

Nejlepší je, pojmenovat dvě ubytování stejným jménem. Lanta Veranda Resort. Takový netradiční jméno pro ubytování na Ko Lantě 🙂 Bylo nám sice divný, že když bydlíme na pláži, že jedeme opačným směrem… Ale hádejte se v cizí zemi s navigací!!! 

Ale napodruhé jsme byli úspěšní..

Noc byla těžká. Za spálení sluncem při dvouhodinové plavbě lodí, pak celou cestu na skútru přes poledne, jsme zaplatili slušnou daň.. Zvraceni, průjem a spálení nás upoutalo k posteli až do večera. A další den taky nic moc…

Ze čtyř dní na Ko Lantě jsme tedy jeden a půl strávili v posteli s úpalem, úžehem, čert ví co to bylo…

Zbylé dny jsme měli zůstali na dietě (sbohem kari na všechny způsoby, sbohem Phad Thai), tousťák a banány museli stačit. Jenže když na vás ze všech stran útočí všechny ty vůně jídel, i třeba ten jejich ledový čaj s mlékem, nedalo se odolat. Zajídali jsme to spoustou rýže, abychom aspoň tak ošálili náš žaludek, a to snad i trochu pomohlo….

Tohle tady padá ze stropu..🦎🤪 Little crocodile. 😁

Projeli jsme ostrov ze všech stran. Viděli jsme Old Town, všechny pláže, o kterých se říká, že jsou tu nejkrásnější, i tržnice, o kterých si uděláte obrázek sami, až uvidíte fotky.

Lanta objet nejde. Na jižním cípu je maják nacházející se v přírodním parku Mu Ko Lanta. Chtěli jsme ho navštívit, ale odradilo nás vstupné –200Bathů. Rozhodli jsme se tedy jet na nejbližší pláž, Bamboo beach. Pane bože co to je??? Krávy, všude kam se podíváš krávy. A hned u moře. Ještě že nebyla zas tak krátká.

Došli jsme až na druhou stranu a tady zase byly opice, spóóóusta opic. Žraly malý krabíky. Vytáhly je z děr, ulomily nožičky a sežraly. Dělat to my lidi, stojí tu už zástupy od Greenpeace a protestujou proti týrání krabíků.

Všude jsme se setkávali s odlivy a přílivy, které se, pro nás, nepochopitelně divně střídaly…

Poslední večer jsme zůstali na pláži. Byla krásná noc, byl odliv a celá pláž, která se táhla daleko na obě strany, byla ozářená osvětlenými restauracemi, bary, hořící olejové lampy ohraničovali prostor jednotlivých resortů, stolky byly postaveny až skoro u moře a lidé u nich sedící, vlny skoro omývali nohy. My si vybrali jeden bar, kde hrála živá hudba, dali jsme si koktejl a užívali poslední chvíle na Lantě.

Den devátý

Balíme, asi máme víc věcí než jsme přijeli, divný…

Vracíme skútr. Matěj dostává zpět svůj pas. Ještě že tak, jinak bych ho tu asi musela nechat. Je tady hodně lidí a přístav je malý. Po počátečním zmatku, kdy jsme nemohli najít tu správnou kancelář, od které jsme měli koupené lístky na trajekt, nás odbavili, dostali jsme nálepku s cílem cesty a už jsme zase byli popostrkovaní námořníky do správné fronty a na správnou loď. To už jsme znali, to bylo fajn 🙂

Odplouváme… Cíl Langkawi, Malaisie.

Samotný malajsijský ostrov se pojí se starou legendou..

Ostrov byl v dávných časech sídlem obrů. Dva největší a nejsilnější byli velcí kamarádi. Tak velcí, že se rozhodli, že jejich děti by měly tvořit nový pár. Během svatebních oslav se ale oba obři pohádali. Nastala hrozná mela, protože obři brali do rukou vše, co měli v dosahu, a vrhali to po sobě. Věci tak létaly daleko od nich a dopadaly v různých částech ostrova. Některé vesnice pak byly pojmenovány po těchto věcech, aby připomínaly ten památný souboj. Kuah (omáčka), Ayer Hangat (horká voda), Pecah (rozbité nádobí)…Když oba obři během boje vystřízlivěli a dostali rozum, rozhodli se, že se potrestají tím, že sami sebe promění v hory. Vznikly tak dvě nejvyšší hory ostrova Gunung Mat Cincang a Gunung Raya. Mezi ně se vklínil o něco nižší kopec, pojmenovaný po jejich kamarádovi, který se je snažil uklidnit, Gunung Mat Sawar.

Langkawi, Malaisie.

A jsme tu. Další časový posun o hodinu, a další kus dál. Osmihodinový přejezd se nám v tuhle chvíli zdá, že byl celkem rychlý. Ani jsme nad tím nestačili přemýšlet.První polovina cesty lodí vedla na Ko Lipe. Bylo to, jakoby jste strávili čtyři hodiny na kolotoči a to v několika zónách. Buď v oddělení, kde bylo asi 50stupňů, nebo naopak 10stupňů, nebo v oddělení naftových výparů, nebo s ohlušujícími motory za hlavou a přímým zářením nad hlavou… Nicméně, Ko Lipe, je nádherný ostrov, jako vystřižený z katalogu cestovní kanceláře. Ale tak na dva dny asi. Je to maličký,poslední ostrůvek v Thajsku, se spoustou lidí a ještě tu probíhá pasová a celní kontrola. Takže všichni, kdo plují do Malajsie, tady musí vystoupit, projít kontrolou a zase nastoupit. A tak jsme to měli i my.

Loď zastavila uprostřed zátoky, všichni jsme museli vystoupit na pontony, které se houpali na moři, tam nás přerozdělili podle těch nálepek, posadili do malých loděk a ty nás odvezly na břeh. Tam proběhla pasová a celní kontrola.

Krásný terminál… 🙂 Byl to ohraničený kus pláže s nádherným bílým pískem a nízká budova s jedním okýnkem, kde sedí celník. Batohy vidět nechtěli, jen pasy. Pašovali jsme jen meloun a tousťák. Dalších cca 30 min jsme čekali než se sjedou lidé ze všech koutů thajska, všechny je odbaví a pak nás zase odvezli zpět na příslušnou loď. Zase podle nálepek. Zbytek plavby už byla pohodička. Loď byla krásně klimatizovaná a byla dokonce televize, sice běžel nějaký katastrofický film s tsunami, ale super.

Večer v 18:30 jsme byli na místě.Posun času nám oddálil západ slunce, tak jsme měli hodinu na to, obstarat skútr, vyměnit peníze a dojet do úbytka na druhé straně ostrova, cca 20km. Překvapení bylo, když jsme prošli pasovou kontrolou do země. Nic tam totiž nebylo...Dva ušmudlaný taxíci a pumpa.Žádný skútry, žádná směnárna.. Než jsme se rozkoukali, taxíci byly pryč a my zůstali stát na ulici… Šli jsme na pumpu, tam bylo větší štěstí potkat taxikáře, protože na ty co jsme mávali ať zastaví, dělali že nás nevidí.. Po 20min se poštěstilo. Našli jsme jednoho, který se s námi chtěl aspoň bavit. Neměl tedy čas nás odvézt (zřejmě pracují pod nějakou agenturou a nemůžou jen tak někoho naložit), ale zavolal nějakému kamarádovi, který pro nás má přijet a odveze nás. Při naší smůle ten neuměl jediné slovo anglicky a ani nevěděl, kde naše úbytko vůbec je. Ještě že jsme měli stažený mapy a mohli mu to ukázat. Vlastně jsme ho skoro celou cestu museli navigovat. No možná byl na tomhle ostrově na návštěvě… 🙂

Zdárně jsme dojeli. Byla už tma. Podle cesty to vypadalo, že naše úbytko je někde na konci světa. Nikde ani živáčka, jen šumění moře. Co šumění, pěknej kravál to byl…

Ubytovali nás hned v pokoji za rohem recepce. Byli jsme rádi že se můžeme konečně natáhnout.

Kručení v břiše nám ale nedovolilo usnout. Rozhodli jsme se, že si skočíme do vesnice, která byla za naším resortem, něco koupit, nebo se najíst. Bylo to dál než se zdálo a hlavně byla úplná tma. Došli jsme do vsi, měli jsme štěstí, kousek po hlavní byla restaurace. Sedělo tam několik místních, ale nikdo nám nerozuměl. Zkusili jsme řeč rukou, zase nic. Když jsme vytáhli platební kartu, paní servírka začala kroutit hlavou a nakonec utekla. Šli jsme dál, ale světýlek na ulici ubývalo, našli jsme malý krámek, ale i tady pán kroutil hlavou. Nechtěli ani naše dolárky, teda jeden se našel, ale to co nám za ně dával, bylo nic. Takže ten den jsme šli spát s kručením v břiše. Jóóó tady opravdu platí: “Bez peněz do hospody nelez.” Vlastně tady nelez vůbec nikam.

Den desátý

To bylo panečku probuzení…

Byla to nááádhera. Jen jsme otevřeli dveře a vykoukli ven, užasle jsme zírali.. Malý levný resort Tanjung Puteri Motel, který jsme si vybrali byl hned u moře. No, u moře. To bylo asi jediné mínus. Celou noc jsme poslouchali burácení moře, které naráželo na pobřeží, a teď moře nikde… Byl odliv. Každopádně okolí resortu i samotný resort byl krásný. Obklopovala ho rozkvetlá zahrada. Mezi hotelem a pobřežím byly postavené lavičky a stolky, kde se dal jednak pozorovat krásný západ slunce, ale i vypít ranní kávu, či piknikovat po celodenním plážingu 🙂

Měli tu i žehlící prkno s žehličkou, před pokojem sušák, a i automat na studenou a horkou vodou, takže odpadlo kupování a tahání se s vodou. Horká voda se zase skvěle hodila na kávu, kterou jsme každodenně měli doplněnou v pokoji. Prostě full servis.

Zbývalo jen vyřešit půjčení skútru.

A i to neměl být problém. Aspoň tak to říkala paní na recepci. Jen při naší smůle, jediný skútr, který zbyl, měl píchlé kolo, tak jsme museli čekat než ho opraví. Sice bylo osm ráno, ale ani tady nikdo nikam nechvátá, tak teprve v poledne jsme se dočkali a pak hned vyrazili na průzkum.

V první řadě jsme potřebovali peníze.Tady nejsou ani banky, ani bankomaty, ani supermarkety a ani v restauracích karty neberou. Aspoň ne tady v těhle končinách. Všechno se odehrává u letiště, tedy přesněji na Cenang beach. Pokud potřebujete peníze, skútr, něco koupit, musíte prostě až tam. Kohokoliv se zeptáte, pošle vás na Cenang beach. Proto i my jsme jeli sem. Cestou jsme jeli kolem letiště, tak jsme nejprve zkusili štěstí tam. Kde jinde by vám měli vyměnit peníze než na letišti, že!?! Huráááá, máme prachy, můžeme jíst. Jeli jsme na tu jejich Cenang beach. První jídlo co jsme ucítili, a už jsme brzdili. Mňam, první malaisijské jídlo….

Cenang beach

Řádně posilněni jdeme na pláž, daleko to není, přecházíme silnici a za řadou krámků a nízkých, asi hotelů, máme před sebou opravdu krásnou, širokou, bílou, pláž. Je zajímavé, že se skoro nikdo nekoupal, moře bylo krásné. Našli jsme si místo a vlítli do vln. Au au au, už víme proč. Moře bylo plné maličkých medúz, které na písku vypadali jako malé bublinky. Rychle jsme to zabalili a jeli jinam. Vždyť jsme na ostrově, tady je spousta pláží.

Dlouho jsme nejeli. Projeli jsme město až nakonec, cestou jsme potkávali spoustu krámků, barů, restaurací a tržišť, tak jsme věděli, že dnes spát hladoví opravdu nepůjdeme. Našli jsme pláž bez medůz a tam jsme zůstali až do západu slunce.

Víte co je důležitý při jízdě na skútru za tmy??? Mít přilbu s NE tmavým, ale s čirým sklem, nebo aspoň takové brýle. 🙂

Cesta byla zajímavá. Museli jsme několikrát zastavit a zkontrolovat navigaci jestli jedeme správně. Najednou jsme uviděli spoustu aut, skútrů a spoustu světel. Byla to tržnice. To si přece nemůžeme nechat ujít. Zastavujeme a jdeme to prozkoumat. Nééé, že bychom měli hlad, ale to se nedá. Co stánek to jiné jídlo. Jiná vůně. A těch barev… Nevěděli jsme co dřív. Sladký, slaný, ostrý…. Co jsme neochutnali, to jsme si nechali zabalit domů. Totálně přejedený, obtěžkaný spoustou taštiček s jídly, sedáme na skútru a odjíždíme.

Den jedenáctý

Opět krásné ráno, opět moře chybí.. Snídáme to co jsme večer ulovili na tržišti. Bohužel maso s rýží, které jsme si nechali zabalit sebou, a to hned na tři způsoby, se nám v těch palmových listech zapařilo a zrovna vábně už to nevonělo. Ochutnali jsme, ale nedalo se to. To co vadilo nám, zřejmě nevadilo místním kočkám. První jídlo které jsme vyhodili do koše, kočky vyhrabali a docela si pochutnávali. Další dvě jsme jim už nechali vedle stolu, jen jsme o ně měli trochu strach. To jídlo pálilo jako čert, ale těm kočkám to vůbec nevadilo. Dopíjíme kafíčko s výhledem na zbytky moře a plánujeme dnešní den.

Na Langkawi je největší atrakcí ten jejich slavný most na lanech “Sky Bridge” a to je náš dnešní hlavní cíl. Přidáme ještě vodopády a snad zbyde čas i na nějaký to koupání.

Uspokojeni plánem se vydáváme na cestu.

Pod dolní stanicí lanovky je parkoviště se spoustou krámků, ať už s jídlem nebo drobnostmi tipu, žabky, brýle apod. Ovšem ceny závratné. Do samotného areálu je postavena krásná vstupní brána, hned za ní pak procházíme uličkami obklopené moderně vystavenými obchůdky se suvenýry, s různými dekoracemi zhotovenými z čehokoliv, samozřejmě nechybí občerstvení, zmrzlina, tématické oblečení i žabky a téma samozřejmě Sky Bridge nebo Langkawi. Je tu i jezírko a kolem lavičky na pozorování rybiček v něm. Vstupenky koupíte přímo před vstupem do lanovky. Poznáte kde, jsou tu i ukazatele, ale podle masy lidí stojících ve frontě to najdete i bez nich. Obyčejné jízdné je 55MYR, ale samozřejmě vydělávat se musí na všem a za komfort se platí, tak i tady nechybí luxus v podobě soukromé kabinky, přednostního nástupu po červeném koberci, a dokonce je tu kabinka s proskleným dnem. Ale to je pro opravdu silné povahy. 

Stojíme frontu, měla snad kilometr a vůbec se nehýbala. Bavilo nás to jen chvíli. Matěj to už pak nevydržel a šel se na ten červený koberec zeptat obsluhy proč tomu tak je. Odpověď byla jednoduchá. “Nahoře fouká, čekáme až to přejde…” Super, co teď? Rozhodli jsme se plán otočit. Napřed vodopády, pak most. Pokud tedy stihneme. Jsou hned vedle Sky Bridge, tak přejezd nebude dlouhý.

Seven Wells Waterfall.

Má krásný název, jsme na něj zvědaví. Místní ho znají jako Telaga Tujuh. Seven Wells je pojmenován podle sedmi přírodních bazénků, které voda vytvořila na různých úrovních nejvyšší hory Langkawi –Mount Mat Cincang. Říká se, že v bazéncích na vrcholu se potkávají víly. Celkový jeho spád je 91 metrů.

Na parkovišti jsme zaplatili 2MYR parkovné. Všude tady posedávali opice, bylo to legrační. Z parkoviště vede asfaltka, která je tak strmá, že pochybuju o tom, že tam nějaké auto vyjede. Vede kolem několika stánků s oblečením i občerstvením do hor. Pak závora, silnice končí a následují schody. Spooooousta schodů….Prý je jich 638, ale to jsme teda nepočítali. Vystoupá se deštným pralesem až do výšky 480m n m. A zase všude kolem spousta opic, některé vypadali i rozlobeně. Ty jsme obcházeli. Jedna chtěla dokonce i moje korálkový pantofle. Každopádně asi po 20minutách stoupání po schodech jsme z nich odbočili doleva a přišli jsme k vodopádu. Ten má spád 65 metrů. Byla tam spousta lidí. Mládež se tam předháněla ve skocích do jednoho z jezírek. Chvíli jsme zůstali, udělali pár fotek, Matěj prubnul vodu a po chvilce oddechu jsme pokračovali dál vzhůru.

Ty schody byly nekonečný. Nevím jak dlouho jsme to nahoru lezli, ale výsledek stál za to. A tady nikdo nebyl. Teda skoro. Našli jsme asi dvě dvojice jak leží každá v jiném jezírku. Našli jsme si to svoje a taky se uvelebili. Proud vody vyhladil skály do hladka a v jednom úseku vytvořil přírodní tobogán. Párkrát jsme se sklouzli a pak už jen relaxovali. Byli jsme i na samotném bodu zlomu. Tím, že jsou ty kameny fakt kluzký je potřeba dát opravdu velký pozor. Mně se teda klepaly kolena. Prý tam bylo i dost smrtelných pádů a není se čemu divit. Fotky jsou odtud nádherné a co by lidi pro fotku neudělali, že?

Každopádně dnešek se opravdu vydařil. Škoda, že lanovka nejezdila, ale i tak jsme si to užili a Sky Bridge zkusíme zítra. Seběhli jsme těch 638 schodů, dole jsme si dali za odměnu úžasnou zmrzlinu servírovanou v kokosovém ořechu a jeli domů. Chceme se teda cestou zastavit ještě na pláži kousek od našeho úbytka, snad už je příliv.

A našli jsme krásnou pláž. Black Sand Beach. Opět opředená legendami.. Své jméno získala podle barvy písku, jak jinak.. Ale někteří obyvatelé ostrova věří, že je výsledkem staleté kletby mořské panny, protože jí rybář ukradl prsten. Jiní zase tvrdí, že je to půda z rýžových polí, které zemědělci spálili v roce 1821.

Den dvanáctý

Je ráno, moře opět nikde. Už jsme si zvykli.

Dáváme snídani a vyrážíme směr Sky Bridge.

Ještě jedna zajímavost. Každý den jezdíme kolem zvláštního lesa. Každý strom tu má ke kmeni přidělaný kyblíček. Když už jsme jeli asi po čtvrtý kolem, nedalo nám to, zastavili jsme a šli jsme se podívat co tam vlatně je. U každého stromu byla kolem kmene v kůře vyřezaná cestička a na jejím konci byl přidělaný kyblík. V kyblíku pak byla bílá hmota. Tak už víme…Kaučukovník je to, a v kyblíku je latexové mléko, ze kterého se vyrábí guma na gumování.

Tak tentokrát to vyšlo. Jízdenky koupené a teď už jen poposkakujeme ve frontě na lanovku.

Sky Bridge

Jízda lanovkou je opravdový zážitek, nejen že se jedná o nejprudší lanovku tohoto typu na světě, ale výhledy jsou nezapomenutelné. Jednu chvíli kabinka stoupá snad kolmo vzhůru. Přehoupnout se přes samotný pilíř je zážitek zase pro váš žaludek. První lanovka vyjede až k přestupní stanici, kde je vyhlídka a je krásný pohled na most. Další lanovkou se dostanete až pod vrchol hory odkud pak můžete pokračovat po schodech nahoru na samotný vrchol a kochat se pohledem na celý ostrov, nebo po schodech dolů (samozřejmě za poplatek, ten je 5MYR) projít kouskem džungle a dostanete se na samotný most.

Pro movitější a hlavně i trpělivější, je tu připravená zubačka, která za poplatek 25MYR vás k mostu doveze. Ale pěšky doporučujeme, je to hezká procházka. Namasírujte stehenní svaly a trošku té fyzické námahy vám při tom všem dovolenkování přijde vhod. Sky Bridge visí nad nádhernou kopcovitou krajinou deštného pralesa a výhledy na ostrov obklopený modrým oceánem je určitě jedním z nejkrásnějších na světě. 

Je to unikátní most, postavili ho teprve v roce 2004 a je dlouhý pouhých 125metrů. To zajímavé na něm je to, že je zavěšen na osmi lanech na 82metrů vysokém pilíři a visí zhruba 100metrů nad zemí ve výšce 660m.n m.. Asi vám to přijde málo zajímavé, ale teprve když na něm stojíte v té výšce a most se s vámi pohupuje a zem se zdá dost hluboko pod vámi, nepřijde vám těch 125metrů vůbec krátká vzdálenost. Jo a úplně jsem zapomněla, na mostě jsou asi tři místa, která jsou prosklená a vidíte tak skrz podlahu dolů pod sebe. No já se fakt nedívala, stačilo mi to houpání.. Zážitek je to super. Vlastně i cesta zpět byla adrenalinová. Napadlo nás to když jsme měli nastupovat do lanovky. Tady už zastávka není, jede se v kuse. Cestou tam jsme to nevnímali, jak jsme byli unešeni pozorováním okolní krajiny, ale převýšení jsme zaregistrovali. A to nás právě v tu chvíli napadlo.

Druhá část cesty lanovkou je totiž pěkný mazec. Vlastně hned jak kabina vyjede ze stanice propadne se o několik desítek metrů dolů. Pocítíte to někde kolem žaludku.Ale zdárně jsme se dolu dostali a pokračovali jsme dál. 

Chtěli jsme dojet až na samý západ ostrova a tam na pláži si i na západ počkat. To se ale nepovedlo. Západ ostrova je hornatý a jeden velký prales. Vede sem jen jedna cesta a po té jsme se vydali i my. Legrační bylo to, že jsme projížděli přes golfové hřiště. No, golfovým míčkem jsme nedostali, tak pobaveni jsme pokračovali dál. Bohužel, silnice skončila u nějakého resortu, a tam nás nepustili. Otočili jsme to a cestou kolem pobřeží jsme hledali možnost kudy bychom se k moři dostali.

Opět jsme projížděli golfovým hřištěm a opět jsme se kryli před možným útokem míčků. A pak jsme ji našli, sice to nebylo na západě, ale pláž byla krásná.Pasir Tengkorak Beach. Usoudili jsme, že tady západ slunce neuvidíme, tak jsme to po chvíli zabalili a upalovali směrem k domovu. Jeli jsme na pláž až za naším resortem, tam jsme ještě nebyli. Bylo tam krásně. Obrovská dlouhá pláž se spoustou stánků s jídlem, půjčovnou serfů, lehátek, slunečníků a nevím čeho všeho ještě. Západ slunce byl nádherný a také tady pro nás poslední. Vrátili jsme skútr, objednali na šestou ráno taxi a šli balit a spát.

Den třináctý

Vstáváme a je ještě tma. Jsme zvědaví jestli taxik bude přesný. K naší spokojenosti, ano, stojí tu připravený. Během 20 minut už vystupujeme na letišti. Všechno probíhá hladce a v devět již odlétáme směr Singapur. No a teď nastaly problémy. Check-in nešel online udělat, tak jsme se museli odbavit na letišti. Představte si singapurský letiště. Ne počkejte, to si nejde představit. Je to prý sedmé největší letiště na světě. No neumím si představit, ty ještě větší… Od roku 2013 sbírá každoročně ocenění za nejlepší letiště světa. Tomu věřím. V životě jsem třeba neviděla větší koberec než po kterém jsme šli. Byl snad nekonečný. Značkové prodejny tu vypadaly jako náměstí s obrovskými vstupními branami.

Všude jsou sedadla, masážní křesla a i lehátka s budíkem. My to tam jen probíhali a to doslova, tak jsme toho viděli jen malý zlomek. Ne nadarmo tam i na transitu říkají: „Chceme, abyste se tu cítili jako v první třídě!“ Měli jsme dvě hodiny na to se odbavit a dojít do gatu. Jak jsme poznali, bylo to sakra málo času. Když jsme v té nekonečné hale konečně našli příslušný odbavovací přepážky, nastal problém v tom, že po nás chtěli vidět následné letenky z Bangkoku do Dubaje. Neměli jsme check-in ani na tenhle let a nešlo se nám ani připojit k wifi, abychom jim mohli ukázat alespoň rezervaci. Naštěstí nám ta odbavovací paní pomohla se připojit na služební wifi a mohli konečně vidět, že z Bangkoku chceme opravdu odletět.

Nechápali jsme proč to chtějí, ale hádejte se s nima…. Každopádně, když jsme odcházeli, už nás popoháněli, že máme málo času. A to jsme ještě museli projít bezpečnostní kontrolou zavazadel. Tam jsme je sprostě předběhli a pak už jsme letěli do gatu. Měli jsme to tak tak!!! Huráááá do Bangkoku.

Po dvou a půl hodinách přistáváme v Bangkoku. Díky časovému posunu nám přibyla hodina času.. Jsou dvě hodiny odpoledne a naše žaludky se hlásí o svoje.

Chceme se dostat co nejdřív do úbytka, shodit batohy a vyrazit za něčím mňamky thajským. Taxíci jsou neuvěřitelně drahý. Ale našli jsme tu stánek, který dělal autobusový okruh Bangkokem a byli celkem levní. Vyšlo to skoro o polovinu méně za oba než taxík. Mělo to jen jednu nevýhodu. Vyjel až se zaplnila všechna místa v buse. No nic, dali jsme kávu a čekali. Ještě vlastně jedna nevýhoda. Cestou jsme museli na mapách sledovat kudy jedeme a nejblíže místa úbytka vystoupit. Vystoupili jsme rovnou u pojízdného stánku s jídlem. Vybrali jsme podle obrázků a pán uvařil přímo před námi. Dostali jsme vynikající jídlo na umělohmotných talířcích. Pak už nás navigace vedla do úbytka. Hotel Sourire @ Rattanakosin Island.Dali jsme sprchu a vyrazili do nočního Bangkoku. Vrátili jsme se až pozdě večer. Největší zážitek bylo asi Matějovo pojídání smažených štírů, které jsme si i jako dárky pro rodinu odvezli domů.

Den čtrnáctý - poslední

Druhý den ráno jsme po snídani vyrazili mrknout na nějaký Budhy. Viděli jsme největšího, nejtěžšího, nejzlatějšího a nevím ještě jakýho...

Pak nákup suvenýrů a odjezd na letiště. Už jsme se těšili domů. Poslední bláznivá cesta na letiště.. Jedééém, nestíháme… Zase to bylo na poslední chvíli. Pomalu se nám začíná stávat pravidlem běhání po letišti… Tak teď sedm hodin letu do Dubaje, hodinu a půl na přestup a pak šest hodin do Prahy.

No a co myslíte.. V Dubaji jsme zase běhali…  :-)

Zážitky pro tebe sepsal Baťůžkáři

27. 09. 2019, poslední aktualizace 2019-09-27T19:09:27+02:00

Baťůžkáři a procestoval 21 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsal pro tebe 3 cestopisy . Má své stránky http://www.batuzkari.com/.

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 2 minuty
Čtení na 3 minuty
Jižní Maďarsko - sirné prameny, kulturní památky a vinařské stezky
Petra Vašáková 2019-10-19T23:51:16+02:00 4 komentáře
Maďarsko 2019

relaxace i cestování po krásných památkách ve vinařské oblasti jižního Maďarska kousek od hranic s Chorvatskem

Čtení na 2 minuty
Minsk
cizy 2019-10-18T11:18:35+02:00 9 komentářů
Bělorusko 2019

Dlhé roky odkladaná návšteva Bieloruska a 52 septembrových hodín v Minsku.

Čtení na 1 minutu
Slavutyč & Kyjev
cizy 2019-10-17T13:21:28+02:00 0 komentářů
Ukrajina 2019

Víkendová otočka do Kyjeva a Slavutyču – jedného z najmladších ukrajinských miest, ktoré vzniklo po Černobyľskej havárii.

Další cestopisy