Za dunami i Hollywoodem do pouště

Kam byste se vydali, kdybyste měli měsíc volna? My se snažíme vybírat místa, kde jsme ještě nebyli. Tahle cesta ale byla jiná. Vedla nás do Maroka, kde jsme před pár lety navštívili Marakéš a už tenkrát, v našich cestovatelských začátcích, jsme věděli, že Maroko musíme projet celé naším autem. Kdo nás nezná, cestujeme starším Opelem a většinu cest, které jdou reálně podniknout autem, jedem právě naším Hipíkem, jak ho nazýváme.

Cestu jsme zahájili v září. První zastávky se uskutečnily ve Švýcarsku. Malebná a až nereálně zelená krajina nám dělala společnost celý týden. Švýcarsko je opravdu drahá země, ale dá se projet i s malým budgetem. Párkrát jsme zašli na jídlo, abychom ochutnali místní speciality. Pokud jste milovníci sýrů, stejně jako my, nesmí vám tu uniknout kotlík s roztavenými sýry do kterého si namáčíte kousky chleba, pokrm zvaný Fondue stojí za vyzkoušení. Kromě spáleného jazyka jsme si odnesli nezapomenutelnou chuť. V horách jsme ochutnali rösti, něco jako náš bramborák a neunikl nám ani štrůdl a švýcarské čokolády. A aby nám hned první země nespotřebovala celý rozpočet, potraviny jsme nakupovali v supermarketech a vařili si na přenosném vařiči. V té přírodě to mělo rozhodně své kouzlo. Přenocovali jsme na divoko a spaní nás tak nestálo vůbec nic. Higlight všeho byly treky, na některých se platila cesta lanovkou. My byli nejvíce odvázaní z treku na Suxer Lücke a Batoni, aneb arény vodopádů.

Nádherné scenérie všud kolem nás.

Vaření v autě ze švýcarských surovin. Mňam!

Nejlepší trek na Saxer Lücke.

Hlavní město Bern a jeho průzračná řeka.

Auto stále zapomínáme fotit, ale tahle se povedla.

Dokonalost švýcarské přírody.

Po týdnu jsme se dostali do Španělska. Horko, méně zeleně, nižší ceny a úplně jiná nátura lidí, ti jsou tu živelnější a upovídanější. Směr k Maroku jsme projeli Španělsko po jižním pobřeží. Neunikla nám známá města jako Barcelona, Valencie a Málaga. Na Barcelonu jsme měli celý den, prošli jsme si vše včetně známého parku Güell. Brzké vstávání se vyplatilo, hromada turistů se sem doslova valila až když jsme park opouštěli. Ve Valencii jsme byli v akváriu, které je největší v celé Evropě. Nádhera! Málaga nás zase překvapila svými kontrasty, kde se moderní pobřeží pojí s poněkud oprýskanou a turisty zapomenutou střední částí města, a o to víc stojí za to. Mezi městy jsme měli vždy odpočinek v přírodě. V horách kolem Montserrat, v poušti Tabernas, která připomíná divoký západ a využívají toho filmaři a také spoustu zastávek u moře. Bohužel se nám stala i taková nepříjemnost a na pár dní jsme byli nuceni ulehnout. Návštěva klimatizované restaurace se nám doslova vymstila. Vše vyeskalovalo až k zánětu ucha, který nás donutl navšívit místní nemocnici. A kdyby člověk neuměl alespoň základ španělštiny, v nemocnici by mu nejspíš nikdo nepomohl. Taky zkušenost, říkáme si a s antibiotickými kapkami v ruce jsme další den zamířili na trajekt.

Krásná Barcelona a park Güell.

Tady jsme se na chvíli ocitli v jižní Americe, přitom jsme stále v Málaze.

Po cestě nás přepadly velké kroupy, nikde nebylo možné se schovat a tak jsme auto zakryli dekami.

Poušť Tabernas.

Tomuhle by se asi každý raději vyhnul, návštěva nemocnice.

Trajektem opouštíme Evropu.

A je to tu. Přeplouváme do Afriky, sice jen na okraj, ale i to se počítá. Původně jsme totiž chtěli jet až do Mauritánie, to nám ale časově nevyšlo. V plánu je hranice Západní Sahary. Ještě v Evropě jsme se doslechli o hrozném zemětřesení, které zničilo část Maroka. Byli jsme v šoku. Nějakou dobu jsme i zvažovali, že cestu zakončíme ve Španělsku, naštěstí jsme se ale rozhodli pokračovat dál. Hned po připlutí na pevninu nás přivítalo město Tanger s nádhernými hradbami a vynikajícím jídlem. Tadžín seženete po celém Maroku, ale tady jsme měli jiný, ochucený do sladka rozinkami a švestkami. Dokonalost! Cesta nás vedla na jih, opět po pobřeží. Zastavili jsme se v hlavním městě Rabat a pouští jsme dojeli až na sever Západní Sahary. Nikde nic, jen vyprahlá krajina, občas nějaký keřík, velbloudi a stáda koz. Bohužel jsme zjistili, že na divoko se tu příliš spát nedá. Policie hlídá každý kout, a i přesto že jsme se někam zašili, vždycky nás našli. Zásadně po půlnoci nás policie budila, aby nám řekla, že je to nebezpečné a že musíme s nimi na stanici. Pokaždé jsme je ale přemluvili, že to zvládneme. Po několikátém probuzení jsme od tohoto stylu upustili a hledali si ubytování, protože ono řídit nevyspalý příliš nejde a považuji spíš tohle za nebezpečí, než spát v lesíku v uzamčeném autě.

U oceánu bylo mnoho rybářů.

Krásná archutektura hlavního města Rabat.

Pohled na město Essaouira.

Jedna z mnoha navštívených pláží - Tifnit.

Cesty vedoucí vyprahlou pustinou lemovali velbloudi.

Všudipřítomní pasáčci a jejich stáda.

Cesta zpět na sever byla plánovaná středem Maroka. S obavami o to, jak vypadá infrastruktura po zemětřesení jsme se vyrazili. Až blíž k Marrakéši jsme si začali všímat změn. Objevovali se provizorní stany, kde setrvávali přeživší rodiny bez domova, spadané domy a zasypané silnice kamením. Nebyl to hezký pohled. Některé vesnice byly srovnané se zemí. V Marrakéši bylo sesypaných pár domů, a vše už smeteno na jedné velké hromadě sutin. V nedaleké vesnici jsme se chtěli ubytovat, měli jsme smůlu, všechny hotely byly uzavřeny z obav z dalšího zemětřesení. Jiné zas poskytovali ubytování těm, kteří neměli kam jít. Po nějaké době jsme narazili na člověka, který k sobě zval turisty, kteří ubytování nemohou najít. Ráno nám udělal snídani a my jsme byli vděční, že jsme měli kde složit hlavu. Trek, který jsme tu měli v plánu, v pohoří Atlas, se také nekonal. Cesty byly kompletně zasypané kamením a tak jsme prostě pokračovali dál.

Provizorní ubytování pro přeživší.

Do Maroka jsme dorazili po ničivém zemětřesení. :(

Zemětřesení naštěstí nezničilo krásná místa Marrakéše.

Nádherné zahrady v Marrakéši.

Odklízení zasypaných cest bylo teprve v procesu.

Každý den stejná snídaně, placky msemmem, džemy, med a vejce.

Po tom, co jsme projeli část zasaženou zemětřesením, nám už nebylo tak úzko. Pokračovali jsme k Ait Ben Haddou, pouštnímu městu, které vyhledávají filmaři z celého světa. O kousek dál jsme navštívili i muzeum, kde se nacházeli nejrůznější filmové kulisy. Ty nebyly popsané a tak nezbývalo ni jiného než jen odhadovat, o jaký film se vlastně jednalo. Pokračovali jsme nádhernými soutězkami, mezi dokonalými vodopády až k městu Fes, které se nám vlastně díky menšímu náporu turistů libilo více než Marrakéš. Je autentičtější a přesto vřelé. Nemůžeme opomenout ani zastávku v národním parku na severu Maroka - Grand Cascade D'Akchour. Mysleli jsme si, že to bude taková klidná oáza. Opak byl pravdou. O oázu se sice jednalo, ale klid zde byl možná v noci. Místní maročani se sem jezdili schovat před parným horkem Celé zástupy lidí a hromada restaurací, z nichž žádná nenabízela k jídlu nic jiného než tadžín, zkazili celou atmosféru místa, na které jsme se tak těšili. Nakonec jsme si ale našli méně dostupné místo, kam se místním nechtělo moc šplhat a užili jsme si pár minut v té nejledovější vodě, v jaké jsme se kdy koupali. Parádní!

Cestou jsme projížděli spoustu serpentýn a kaňonů.

Ait Ben Haddou - možná ho poznáte v nějakém filmu.

Po autě nám tu často skákali makakové.

Vodopády Ouzoud.

Město Fes má jedinečnou atmosféru.

Ledová voda jako dokonalé osvěžení.

A jsme zase v Evropě. Popravdě je to trochu úleva. Přestože už je konec září, v Maroku je stále úmorné horko a i přes vysoké teploty, které ve Španělsku také stále panují, je to o něco snesitelnější. Úlevou pro nás byly i spací spoty v lesích, kde bylo příjemně, takových míst v Maroku moc nenajdete. Jeden den jsme strávili v Madridu a pak už pokračovali k Andoře. Stihli jsme ještě nekolik treků v Pyrenejích. Španělská strana byla dost vyprahlá a vůbec nevypadala jako na některých fotkách na internetu. Kompletně zde chyběla voda, na které se běžně prohání lidé na kajacích. Na Andorské straně už bylo lépe, chladněji a ve vzduchu už byl cítit první závan podzimu. Nejkrásnější trek k jezerům na konec a teď už (bohužel) bez další zastávky až domů.