Cestopis

Za exotikou do jižní Tanzanie

Chcete zažít ta nejúžasnější zvířata světa přímo v jejich přirozeném prostředí a zároveň si užít úžasné pláže a křišťálově čistý oceán? Vsaďte na Tanzanii a Zanzibar!
Cestopis z výpravy „Tanzanie a Zanzibar 2018“ z roku 2018 napsal Libor Beneš

Děkuji za váš zájem o tento cestopis!

Zajímá-li vás primárně safari a fotky krásných zvířátek, přeskočte klidně až na Den 3. Pokud ale třeba uvažujete o cestě do Afriky, věřím, že se vám budou hodit všechny informace. Příjemné počtení!

Tak kam to bude letos?

Nápad se zrodil loni v zimě. Když jsme s přítelkyní na internetu zahlédli cenově dostupné letenky do Namibie, nadchli jsme se nápadem vydat se do „té pravé“ Afriky, zažít nefalšované safari a když už tam budeme, užít si koupání na krásných afrických plážích. Počáteční nadšení většinou opadne, když si člověk začne zjišťovat více informací. Namibie je sice krásná a bezpečná země, ovšem oceánu si tam člověk moc neužije – tzv. pobřeží koster (Skeleton Coast) patří mezi nejnehostinnější oblasti světa, kam není radno vstupovat, natož se koupat ve vodě, která má celoročně pouhých 12 až 16 °C. O složitém procesu získání cestovního víza ani nemluvě.

Volba tak padla na Tanzanii, která se nachází na „druhé straně“ Afriky, tedy na východním pobřeží, jen o něco severněji a tedy blíže rovníku. Její břehy omývá příjemně teplý Indický oceán a pláže – zejména na blízkém ostrově Zanzibar – patří mezi nejhezčí na světě.

Když se řekne Tanzanie, většinu lidí napadnou národní parky jako Serengeti, Ngorongoro nebo Kilimanjaro. My jsme nebyli výjimkou, ale po zjištění cen za návštěvu těchto turisticky nejatraktivnějších míst jsme se rozhodli podívat se po jiných parcích. Jmenované skvosty jsou náročné nejen finančně, ale i časově – Tanzanie je obrovská země a dostat se z letiště Dar Es Salaam do Serengeti po silnici znamená nějakých 18 hodin strávených v autě či autobuse, to samé pak musíte absolvovat i zpět. Vše lze vyřešit nákupem jednosměrných letenek (pokud chcete vyrazit třeba na Zanzibar), které vás ale vyjdou dost draze.

Naše volba padla na Selous Game Reserve, málo známou, ale o to větší rezervaci v jižní Tanzanii, kam se dá relativně v pohodě dojet autem za 5-6 hodin. Příznivější jsou i ceny – za 3denní all inclusive safari jsme dali kolem 14 tisíc na osobu, přičemž v těch nejznámějších parcích takový výlet vyjde klidně na dvojnásobek.

Safari jsme si zarezervovali už v Praze přes agenturu Gofan Safaris, která nám nabídla dobrou cenu a i komunikace byla příjemná a rychlá. U většiny těchto společností to funguje tak, že po rezervaci pošlete 30-50% zálohu a zbytek doplatíte na místě v hotovosti.

Rezervace Selous se nachází necelých 250 km jižně od Daru

Den 1:  Praha – Istanbul – Dar Es Salaam

Variant, jak se dostat z Prahy do největšího tanzanského města, je několik. My jsme si vybrali let od Turkish Airlines přes Instanbul, protože jde o každodenní spoj, a mohli jsme si tak datum odletu i příletu přizpůsobit přesně podle našich požadavků. Za zpáteční letenku jsme dali něco kolem 17 tisíc, občas se ale dá narazit na levnější spoje.

Vskutku milé přivítání! První, co po vystoupení z letadla v Tanzanii uvidíte, je tento roll-up s názornou ukázkou příznaků eboly
Vskutku milé přivítání! První, co po vystoupení z letadla v Tanzanii uvidíte, je tento roll-up s názornou ukázkou příznaků eboly.

Do Tanzanie není potřeba vyřizovat předem víza, ovšem papírování ani poplatku 50 USD na osobu se nevyhnete. Vše probíhá po příletu do Dar es Salaamu. Připravte si pevné nervy, protože celý proces získání víza je nepochopitelně komplikovaný. Poté, co vyplníte formulář a vystojíte si frontu k přepážce, zdaleka nemáte vyhráno. Úředník vás pouze vyfotí a odebere otisky všech deseti (!) prstů. Následuje další fronta, kde vám podruhé zkontrolují pas a vydají papírek s příkazem k platbě. Tu ale musíte realizovat u další přepážky, takže další dlouhé minuty ve frontě. Stále není vyhráno, protože po zaplacení 50 dolarů vám odeberou pasy a pošlou vás pryč. Takže čekáte a čekáte… až se objeví úředník s hromádkou pasů, každý doklad otevře a nahlas přečte jméno. Něco jako když ve škole paní učitelka rozdávala opravené písemky. Pokud dotyčný náhodou rozumí, o pas se přihlásí a má (téměř) vyhráno. Naše pasy byly až ve třetí várce, takže v součtu se celá procedura protáhla na 1,5 hodiny. Tu a tam nám někdo z armády úředníků vynadal, třeba že stojíme na špatném místě, ale konec dobrý – všechno dobré. S pasem pro jistotu absolvujete ještě jednu finální kontrolu, zavazadla necháte projet rentgenem a jste volní!

Před letištní budovou na nás už čekal řidič z hotelu, který nezkušeně dorazil už v době příletu letadla, a tak si s cedulkou s mým příjmením u východu postál pěkných 90 minut. Přesto byl milý a transfer nestál ani o dolar víc, než bylo domluveno (15 USD). 

Vždy je dobré mít transfer domluvený předem za vyjednanou cenu, protože skončit ve spárech taxikářů čekajících na letišti znamená dlouhé handrkování o ceně a pokud nejste zkušení a neústupní vyjednavači, zaplatíte i několikanásobek běžné částky.

Ještě na letišti si vyměňujeme dolary na tanzanské šilinky. Mít u sebe místní měnu je téměř nezbytné, většina cen jen uváděných právě v šilincích a platba dolary není nikdy výhodnější. Na druhou stranu zásoba dolarových bankovek se také hodí – jako spropitné, které budou škemrat na každém kroku. Směnárna na letišti má otevřeno i v noci a nabízí dobrý kurz (v našem případě to bylo 2270 TZS za 1 USD, říjen 2018). Za svých 250 dolarů jsme tak dostali něco přes půl milionu šilinků, přičemž nejvyšší bankovka má hodnotu 10 000 TZS, takže jsme si aspoň na chvíli připadali jako milionáři. Přepočet na koruny nemůže být jednodušší – stačí škrtnout dvě nuly. Takže ano, chápete správně – nejvyšší tanzanská bankovka má hodnotu pouhé stokoruny.

Po cestě z letiště do hotelu Silver Paradise nás překvapuje, že ve 4 hodiny ráno je na hlavní silnici Morogoro Road pěkně rušno. Lidé se už připravují na další den – otevírají své obchůdky, ženy zpracovávají kokosové ořechy, oběma směry jezdí jedna motorka za druhou.

Jak se blížíme k hotelu, ze zmíněné hlavní silnice náhle sjíždíme a rázem se ocitáme v labyrintu hliněných cest, kde je nutné jet krokem, protože cesta ze všeho nejvíc připomíná off-road dráhu v pražském Hummer centru. Po několika minutách kličkování mezi dírami a skromnými přístřešky místních obyvatel chápeme, proč hotel vlastně nemá (a ani nemůže mít) adresu, resp. jeho oficiální adresa zní „near Morogoro Road“. Po otevření brány se ale uklidňujeme – šestipatrový hotel nabízí standard, který neurazí ani přeci jen trochu zhýčkaného Evropana.

Zvenku vypadá hotel jako vánoční stromeček...
...ale uvnitř vás překvapí na Tanzanii nečekaný luxus.

Na recepci je o nás i v tuto noční hodinu postaráno, a tak se už za pár minut můžeme schovat do moskytiéry a uložit se ke spánku. Po dlouhé cestě to jde snadno, i přes vskutku originální mix zvuků zvenčí, kde se kokrhání kohoutů mísí s azánem, tedy hlasitým zpěvem, kterým se muslimové (islámského vyznání je téměř polovina obyvatel Tanzanie) svolávají do mešity k první ranní modlitbě.

Den 2:  Džungle jménem Dar es Salaam

První chybu tohoto dne jsme udělali už tím, že jsme po 4 hodinách spánku vstali, abychom stihli hotelovou snídani. Vědět, že se bude jednat o suchý toastový chléb, prazvláštní šedé brambory, vejce uvařené dofialova a džem, asi bychom se radši pořádně vyspali. Stále s téměř prázdným žaludkem jsme si pár hodin spánku přidali a poté se teprve přichystali na výlet do centra města.

Dar es Salaam je se svými 4,5 miliony obyvatel největší město nejen Tanzanie, ale celé východní Afriky. Roční přírůstek obyvatel je jeden z největších na světě a demografové odhadují, že kolem roku 2100 dosáhne počet obyvatel 75 miliónů, což z Daru udělá 3. nejlidnatější město světa. No, uvidíme…

V turistických průvodcích se toho o Daru moc nedočtete, nepatří mezi vyhledávané cíle. Pro Evropana však může být adrenalinovým zážitkem se do této džungle pustit na vlastní pěst. Dostali jsme sice „neodolatelnou“ nabídku od ředitele hotelu, že nám zařídí prohlídku města autem za pouhých 150 dolarů, ale dokázali jsme jí odolat. Nebylo to těžké rozhodování, za tuto cenu bychom měli dvě letenky na Zanzibar a ještě by nám zbylo na zmrzlinu (kdyby v Tanzanii nějakou prodávali). Dar es Salaam navíc údajně nepatří mezi vysloveně nebezpečná města, a tak volba padla na místní veřejnou dopravu.

Místní MHD nabízí 3 možnosti. Nejlevnějším druhem dopravy je bajaj, tedy malá motorová tříkolka, kde řidič sedí vpředu a za ním je místo pro dva pasažéry drobné postavy. Řidiči se nám začali nabízet okamžitě, ale bůhví, kam by nás zavezli. Střední možností je tzv. dala-dala, typická pro Tanzanii a Zanzibar. Jde o malý mikrobus, do kterého se oficiálně vejde 10, v praxi však až 20 pasažérů. A to včetně obřích kanystrů s vodou, pytlů s ovocem nebo klecí s živými slepicemi. Dala-dala je vlastně sdílený taxík, takže nejezdí podle jízdních řádů, ale prostě vyrazí, jakmile se naplní kapacita, a zastaví kdekoli si pasažér řekne.

Tříkolka bajaj - sice bychom ušetřili, možná i 5 Kč, ale bůhví, kam by nás řidič zavezl. Označení Uber na čelním skle však není vtip - už od roku 2016 zde údajně Uber opravdu funguje.
Když vidíte přijíždět mikrobus dala-dala, dozvíte se vždy 3 věci - odkud jede (zde Temeke), kam jede (Vikindu) a především komu fandí řidič (zde typicky Manchester United).

My jsme k cestě do centra zvolili možnost, která je nejblíž evropskému pojetí dopravy, tedy klasický autobus. Ten nás naopak mile překvapil – sice byl také narvaný k prasknutí, ale byl jasně označen číslem, jezdil každých pár minut, jako stanice sloužila vcelku moderní vyvýšená nástupiště krytá střechou, a hlavně – tyto autobusy měly svůj vlastní jízdní pruh! Takže zatímco se okolní provoz pomalu posouval v husté zácpě, náš autobus jel bez překážek a byl v centru za 20 minut. No a cena? Dala se přežít – v přepočtu 6,50 Kč za jednu cestu.

Tyto moderní linky zde zprovoznili teprve v roce 2016, kdy už začínala být dosavadní doprava pomocí dala-dala mikrobusů neúnosná. Nový systém navrhli Japonci, takže vše funguje, jak má, a všech 140 autobusů dodali pro změnu Číňané.

Jedno z mála moderních míst v Daru - nové nástupiště městského autobusu
Dar Es Salaam v arabštině znamená "Dům míru"...
Narazit na opičky je v Daru celkem běžné.
Tanzanské ženy přesenou na hlavě cokoliv.

Po cestě jsme si už zvykli, že se za námi místní obyvatelé otáčí a občas zírají, jako kdybychom měli dvě hlavy. Dvě ženy u kontroly lístků se při pohledu na nás dokonce hlasitě rozesmály. Je ale pravda, že jsme v celém městě byli opravdu exotičtí – za celý den jsme potkali pouhé dva bělochy.

Vystoupili jsme na stanici Posta (svahilsky "pošta") a vydali se na okruh doporučený v Lonely Planet. Hned u pošty nás zastavil první Tanzanec, získal si naši pozornost obstojnou znalostí českého fotbalu (dokonce správně poznamenal, že na tom zrovna nejsme moc dobře) a pak se nás jal přesvědčovat, že v tomto městě nic zajímavého neuvidíme, ale rád nás zaveze do jeho vesnice a ukáže, jak žijí obyčejní Tanzanci. Nejeli jsme.

Různé nabídky jsme následně dostávali každou chvíli, posedávající domorodci na nás většinou mávali už zdálky, a tak jsme často museli přidat do kroku a nekoukat vlevo ani vpravo. Tato taktika se zdála být geniální - až do chvíle, kdy nás nekompromisně zastavil statný Tanzanec a slušnou angličtinou nám vynadal, že chodíme příliš rychle. Že tím prý děsíme lidi. Že jsme určitě „white people from Europe“ a že tedy můžeme chodit rychle v Evropě, ale ne tady. Tady se chodí polepole (svahilsky "pomalu"). Dodal, že Tanzanie je mírumilovná země (byť jeho tón tomu úplně nenasvědčoval), tak ať se u každého aspoň zastavíme a slušně pozdravíme (to by dopadlo!). Už to vypadalo, že nám opravdu jen chtěl dát cenné rady, ale kdepak! Byl to prodejce zájezdů na safari a jen nám chtěl vnutit ten svůj.

Národní muzeum Tanzanie, oáza klidu v městské džungli
Část expozice věnovaná otci vlasti, Juliovi Nyereremu

Jako spása z nebes se před námi zjevilo Národní muzeum Tanzanie. Spása proto, že se dalo čekat, že nám v něm žádní prodejci nebudou nabízet ani zájezdy, ani ovoce, ani tanzanské šilinky. A taky že ne, byla to oáza klidu uprostřed rušného města. A vůbec nám nevadilo, že jsme za vstup zaplatili 6500 šilinků, i když nápis u vstupu hlásal „Free Entry“.

Muzeum není velké, ale nabízí zajímavý průřez historií země od pravěku až po nedávnou minulost reprezentovanou především prvním prezidentem, kterým byl Julius Nyerere, zvaný Baba wa Taifa (otec vlasti). Právě jemu vděčí Tanzanci za získání nezávislosti na Velké Británii v roce 1961 (tehdy ještě jako Tanganyika) a následné spojení země se souostrovím Zanzibar roku 1964, čímž vznikla současná Sjednocená tanzanská republika, jak zní její oficiální název.

Julius Nyerere vládl celých 24 let a je dosud hlavní postavou země, po které jsou pojmenovány ulice, letiště a další významné stavby, a který je zobrazen i na tisícišilinkové bankovce. Na ostatních bankovkách jsou nosorožec, lev a slon, takže Baba wa Taifa je evidentně v dobré společnosti.

Julius Nyerere byl vším, jen ne dobrým ekonomem. Za jeho vlády se Tanzánie přeorientovala z vývozu na dovoz, což vedlo k extrémnímu zadlužení a zhoršení životní úrovně obyvatel. Je to až současný (pátý) prezident John Magufuli, který svou pevnou rukou opravuje napáchané škody, nekompromisně potírá korupci a vrací Tanzancům naději na veselejší budoucnost.

Dost politiky. Dar es Salaam na nás příliš velký dojem neudělal. Za zmínku stojí snad už jen opičí rodinka, kterou jsme potkali u botanické zahrady, a opravdu dobrý supermarket s velkým výběrem zboží. Kdybychom věděli, že je to poslední obchod, na který za celý dva týdny narazíme, určitě bychom si toho koupili víc. Pro případ, že se chystáte do Tanzanie, obchod se jmenuje A to Z's Supermarket a nachází se poblíž nemocnice na Chimara Street. A seženete tam i mandlový nápoj Alpro z daleké Belgie, jen si připravte 23 000 TZS.

Autobusem zpět do hotelu se vracíme až po setmění a i přesto, že naše bílá kůže svítí jako měsíční záře, nikdo nás nepřepadává. Člověk je ale stejně neustále v lehkém napětí, obzvlášť když z hlavní třídy odbočí do chudinské čtvrti, kde v prachu hliněné cesty pobíhají děti i slepice, a muži postávající podél cesty na nás jako tradičně hulákají a nabízí své zboží. Úleva přichází až po zaklapnutí brány hotelu Silver Paradise.

Západ slunce v Daru
Jediné výškové budovy v tanzanské metropoli

V hotelové restauraci jsme si dali celkem obstojnou večeři. Na kozí vývar či jiné místní specialisty jsme odvahu nenašli, zůstali jsme konzervativní. Zajímavější než jídlo byl ředitel hotelu Raymond Kambey, který si k nám přisedl a celou hodinu vyprávěl svůj životní příběh. Hned se hrdě přiznal k masajskému původu, takže jsme hned první den měli tu čest povídat si s pravým Masajem.

Jeho angličtina byla dosti africká, takže nemáme zmapovány úplně všechny etapy jeho života, ale když jsme zrovna rozuměli, poslouchali jsme s otevřenou pusou. Třeba příhodu z bývalé práce, kde byl s kolegou poslán na služební cestu do Jižního Súdánu. Kolega si chtěl večer vyjít do baru, i když věděl, že by se v této zemi neměl po setmění pohybovat venku. Raymond v sobě kuráž nenašel, a tak se kolega vydal za zábavou sám. Už se nevrátil, našli ho až přivolaní policisté nedaleko hotelu. S useknutou hlavou. Tak nějak jsme tušili, že Jižní Súdán není zrovna přátelská země, ale tohle?

Když firma poslala Raymonda do Jižního Súdánu znovu, raději dal výpověď a odešel pracovat do hotelu. Nyní je jeho snem pracovat v Evropě, takže pokud vlastníte hotel a rádi byste zaměstnali statného Masaje původem z Arushi poblíž Kilimanjara, dejte vědět – vizitku máme.

Den 3: Cesta na safari a lodičkou mezi hrochy

Je to tady, dnes vyrazíme na své první opravdové safari v životě. Vstáváme pěkně brzy ráno, abychom už v 7:00 byli připraveni na recepci, kde nás má vyzvednout náš osobní průvodce. To bychom ale nebyli v Africe, kdyby tam v 7 hodin opravdu byl. Trpělivost nám dochází v půl osmé - voláme do agentury, která nám safari zprostředkovala (a která už má na účtu našich 10 tisíc korun). Pan majitel se naštěstí ozývá, velká úleva. Po chvíli volá zpět, že řidič uvízl po cestě, ale za 10 minut je u nás. Bylo to nakonec 20, ale to už je detail – v 8:00 projíždí bránou hotelu stařičká Toyota Land Cruiser a v ní náš společník na následující 3 dny, sympatický Thomas. S úsměvem na rtech se omlouvá za drobné zpoždění způsobené tím, že tanzanský prezident Magufuli jel ráno na letiště, a tak byla uzavřena polovina města. Inu, stane se.

Vyrážíme na cestu dlouhou 250 km, což by se i na slavné české D1 dalo zvládnout za 2 hodiny. Jsme však v Tanzánii, a tak už psychicky připravujeme na 6 hodin strávených v autě. Prvních 150 km jedeme po kvalitní asfaltové silnici. Možná hodinu projíždíme předměstími Dar es Salaamu, po obou stranách panuje čilý ruch. Prodává se tu všechno možné – hlavně ovoce, ale i postele, cihly, fotbalové dresy, podprsenky nebo třeba rakve.

Uprostřed malé vesničky nás zastavují policisté v pěkných bílých uniformách. Odhadujeme to na běžnou kontrolu, ale po dlouhém svahilském vysvětlování Thomas vystupuje z auta a platí pokutu. Údajně v předchozí vesnici porušil povolenou rychlost. Ano, míjeli jsme značky omezující rychlost na 50 km/h, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že tady budou mít radary. Asi je to ale dobře – bůhví, jak by místní jezdili, nebýt této hrozby.

Po 3,5 hodinách jízdy na jih od Daru přijíždíme do vesničky Kibiti, kde se nachází údajně jediná restaurace v celém širém okolí. Z informace, že jde o pravou tanzanskou restauraci, nic turistického, jsme nejprve nadšeni, ale jen do chvíle, než nám přinesou jídlo. Výběr je jednoduchý – ryba, kuře, hovězí. Ryba se s přimhouřenýma očima dala konzumovat, což však nešlo říct o kuřeti. To bylo neznámým způsobem upravené tak, že maso nešlo ukousnout ani uříznout. Šlo zřejmě o vysloužilou slepici, která byla opravdu nepoživatelná. Musel jsem si tedy vystačit s rýží a fazolemi, dvěma surovinami typickými pro Tanzanii.

Na pohled vypadá jídlo celkem i lákavě, ale věřte, nebylo poživatelné.
Další příklad, že ženy v Africe dokážou na hlavě přenést snad všechno...
...zatímco muži přepravují sebe i jakýkoli náklad převážně na motorkách.
Své motorky Tanzanci příliš nešetří.
Typické obydlí tanzanského venkova.
Školní docházka je v Tanzanii povinná, úroveň učitelů však stále zaostává.

Z Kibiti se vydáváme po prašné cestě na posledních 100 km, které zbývají do vesnice Mloka, u které se nachází náš kemp. Projíždíme několika vesnicemi, obraz je to všude stejný – hliněné chýše podél hlavní cesty a všichni obyvatelé vylezlí venku. Děti si hrají a mávají na nás, muži povětšinou sedí a povídají si, zatímco ženy přenáší na svých hlavách kýble, pytle s ovocem, dřevo na oheň nebo třeba motyky a další zemědělské nářadí. Občas mají ještě jako doplněk batole přivázané na zádech. Mezi relativně vzdálenými vesnicemi probíhá celkem hustý provoz, ženy a malé děti chodí pěšky, muži většinou na motorkách, nejčastěji v počtu 2 až 3 jedinců na jednu motorku, výjimkou nejsou ale ani 4 pasažéři.

Do vesnice Mloka přijíždíme opravdu po necelých 6 hodinách a rovnou se ubytováváme v kempu Ngalawa, kousek od břehu mohutné řeky Rufiji. Kemp je příjemný, ne tak už vysoký Masaj, který se o nás stará, ale podle výrazu ve tváři ho to dost obtěžuje. Masajové jsou holt hrdý národ a sloužit bílým tvářím pro některé z nich asi není zrovna vysněné povolání.

Stany v kempu Ngalawa jsou buď plátěné...
...nebo hliněné.
Každý příbytek má splachovací záchod a sprchu.

Ubytováni jsme v pohodlném stanu s vlastním záchodem i sprchou. Po krátkém odpočinku přichází highlight dne – projížďka lodičkou po řece Rufiji. Samotná projížďka by nebyla tak vzrušující, kdyby nešlo o řeku bohatou na zvířata všeho druhu, především pak hrocha (který, jak známo, zabije každý rok více lidí než jakékoli jiné zvíře) a krokodýla!

Thomas nás odváží autem k řece, kde nás přebírá odborník na řeku, mladý Ibrahim z místní vesnice Mloka. Spolu s jedním dalším párem z Itálie se vydáváme vstříc osudu. První zastávky se konají u krásných pestrobarevných ptáků - drobný ledňáček modropláštíkový, jeho černo-bílý příbuzný rybařík jižní, sytě žlutý snovač se svým typickým závěsným hnízdem nebo hejna zeleno-oranžových „požíračů včel“ (bee-eater, česky vlha), kteří si místo hnízd staví hluboké nory ve svislých stěnách podél řeky.

Tento krásný snovač východoafrický (taveta weaver)...
...si staví závěsná hnízda se vstupem zespoda.
Ledňáček modropláštíkový (malachite kingfisher)
Rybařík jižní (pied kingfisher)
Vlha běločelá (white-fronted bee-eater)

V korunách stromů lze spatřit černo-bílé opice guerézy (colobus monkey) nebo majestátního orla jasnohlasého (African fish eagle). Ti všichni ale byli dostatečně daleko. Což nešlo říct o krokodýlech a hroších!

Průvodce nás ujišťuje, že už je to celkem dlouho, co tady naposledy hroch někoho zabil, takže když na nás v dálce vykoukne z vody první hroší oko, předstíráme, že jsme úplně v klidu. Když se přiblížíme na nějakých 10 metrů a z vody se postupně vynoří další a další oči, člověk si uvědomí, že je na chatrné lodičce vlastně docela bezbranný, a že kdyby se tato rodinka rozhodla zpestřit si jídelníček evropským masem, asi bychom jim tento nápad jen tak nerozmluvili. Musíme tedy věřit mladému Ibrahimovi, že se hroši bojí motoru a na lodičku si nikdy nedovolí. „Ale kdybyste spadli do vody, okamžitě vás zabijou,“ ujišťuje.

První hrošík prověřuje situaci 10 metrů od nás.
Ve skutečnosti jsou dva.
Tahle rodinka evidentně zbystřila naši lodičku, ale naštěstí je to nechalo chladnými.

Ani na krokodýla jsme nemuseli čekat dlouho. Nejdřív se nám tedy ukázal jeho menší příbuzný varan nilský (Nile monitor), potom mládě krokodýla nilského a nakonec minimálně třímetrový dospělý jedinec. A pak další. A další. Tito obří predátoři se typicky vyhřívají na břehu řeky, a jakmile se blíží nebezpečí (třeba přijíždějící loďka), udělají pár rychlých kroků a šup do vody.

Varan nilský také není žádný drobek - dorůstá délky až 220 cm.
První mládě krokodýla nám pózovalo hned u břehu.
Zdálky je krokodýlek celkem roztomilý, při bližším seznámení jsme rádi za dostatečný odstup; jeho cca 60 zoubků už vypadá pěkně ostrých!
Dospělý krokodýl nilský, nejnebezpečnější druh krokodýla vůbec; na svědomí má stovky lidských životů ročně.
Samec dorůstá délky kolem 4 metrů, ale jsou známi i šestimetroví jedinci.
Krokodýl je ve vodě nenápadný, ale při útoku na kořist se dokáže prudce vymrštit z vody do výšky 1-2 m. To jsme se naštěstí dozvěděli až doma.

Po hodině plavby proti proudu jsme nabaženi hrochů i krokodýlů, a tak se můžeme otočit na zpáteční, už rychlejší cestu bez zastávek. Ještě předtím nás ale průvodce vysadí na ostrůvku uprostřed řeky, abychom si mohli s nohama na zemi vychutnat krásný, až kýčovitě červený západ slunce.

Člověk si na ostrůvku nepřipadá úplně bezpečně, stále se mu hlavou honí ty stovky krokodýlů a hrochů, co jsou všude kolem. Ti se ale naštěstí bojí ještě mnohem víc...
#nofilter
My dva a náš mladý, ale zkušený průvodce Ibrahim, expert na řeku a vše kolem ní, rodák z místní vesnice Mloka.

Po vystoupení z lodičky nás už čeká náš „hlavní průvodce“ Thomas a odváží nás na večeři a přenocování do kempu. K večeři se podává tuhé (doufejme hovězí) maso a jak jinak – rýže a fazole. A protože náš zítra čeká to pravé safari, na nic nečekáme a jdeme se pořádně vyspat.

Den 4: Celodenní safari v Selous Game Reserve

Dnes se vstávalo úplně samo, nadešel totiž den, na který jsme se těšili asi nejvíc. Den, kdy spatříme ta nejkrásnější africká zvířata, přímo v jejich domácím prostředí.

Po rychlé snídani naskakujeme do Toyoty, vyzbrojeni jako správní Evropani zbrusu novým oblečením zn. Bushman v přírodních barvách, repelentem, zrcadlovkou zn. Canon a kvalitním dalekohledem. Průvodce se stará o jídlo (balíček z kempu s grilovaným kuřetem) a pití (karton asi 30 půllitrových lahví s vodou). Vyrážíme směr Selous!

Selousova rezervace je chráněné území o rozloze přes 50 tisíc km2 (tedy více než třeba celé Slovensko), což z něj dělá největší africkou rezervaci. Chcete-li se vyhnout davům turistů, kteří celoročně okupují ty nejznámější národní parky jako Serengeti, je Selous dobrou volbou. Za celý den zde jsme potkali jen kolem deseti aut.

Do rezervace jsme vjeli bránou Mtemere, která je pár minut od kempu a u které se nachází dokonce malé letiště (či spíše prašná přistávací dráha) pro turisty, kteří nechtějí ztrácet čas v autě. Na bráně se musí každá návštěva zapsat a uhradit vstupní poplatek (v ceně výletu) a pak se může vydat vstříc divočině.

Přiletět letadlem až před bránu rezervace ušetří spoustu času, my jsme dali přednost klasické dopravě, abychom si mohli udělat lepší obrázek o pravé Tanzanii.
Podobných off-roadů jsme v rezervaci Selous potkali za den kolem deseti. V nejznámějších národních parcích to může být i stovka.
Prase savanové ryje potravu ze země zásadně vkleče, aby se nemuselo ohýbat.
Mladá antilopa dobře ví, že sama na širém prostoru je neustále v ohrožení života.
Orel jasnohlasý si vždy najde tu nejlepší pozici na pozorování. Živí se především rybami, ale zvládne ulovit klidně i mladého krokodýla.
Tento jedinec se ráno evidentně zapomněl učesat.

První zvířata jsou vidět už od brány – rodinka prasat savanových (warthog) vtipně klečí na kolenou předních končetin a ryjí ze země zelené výhonky. O kus dál vidíme stádo malých antilop. Po pár minutách už přijíždíme k jezeru, u kterého je 100% záruka, že uvidíte spoustu zvířat. Logicky – voda znamená život. A tak se opět potkáváme s našimi starými známými – hrochy a krokodýly, na které z nejvyššího stromu v okolí důležitě shlíží orel. Když už to vypadá, že nic nového tu nebude, objeví se za zatáčkou v křoví slon! A hned za ním další dva! Thomas rychle zastavuje, abychom sloní rodinku příliš nerušili. I tak jsme od nich doslova pár metrů, což je opravdu zážitek. Ještě ho ani nestačíme vstřebat a potkáváme samotný symbol Tanzanie – obrovskou majestátní žirafu. Nádhera. Jde o druh žirafy masajské, který se vyskytuje jen v jižní Keni a v Tanzanii, bohužel už jen v celkovém počtu 30 tisíc kusů. Je největší ze všech druhů žiraf, a zároveň tedy nejvyšším tvorem světa (samec dorůstá výšky 5,5 metru)!

První slon se zjevil doslova pár metrů před námi.
Vyrušit se od snídaně se tito obři nenechali.
Tento slon nám předvádí své velké uši, aby nám bylo jasné, že jde o druh slona afrického a nikoli indického.
Sloní trus je vzácným hnojivem i lékem, který používají místní domorodci.
Pozorovat slony z pár metrů ze zcela otevřeného auta je určitě neskutečný zážitek, ale my jsme si to užili radši s okny a pevnou střechou.

Cestovat po rezervaci s průvodcem má tu výhodu, že se dozvíte spoustu zajímavostí, na které člověk normálně nenarazí. Tak třeba nám průvodce zastavil u vzrostlého keře akácie, zvláštního druhu Vachellia drepanolobium, jehož nafouklé báze trnů obývají mravenci. Ti si do něj provrtají dírky, takže když zafouká vítr, celý strom sborově píská. Odtud pochází jeho anglický název whistling thorn, tedy pískající trn. Trny a mravenci zároveň působí jako ochrana před všemi živočichy. Jedinou výjimku si vyjednala žirafa, která svým dlouhým jazykem dosáhne až na chutné výhonky a dokáže se přitom neporanit o dlouhé trny.

Žirafa je po zásluze symbolem Tanzanie. Je nádherná.
Podle žirafích růžků lze rozlišit jejich pohlaví - samci (na obrázku) je mají na vrcholu holé, zatímco samičky mají nahoře delší srst.
Superostré trny akácie. K zeleným lístečkům se dostane jedině žirafa, díky svým slinám a obratnému, skoro půl metru dlouhému jazyku.
Žirafí mládě se jde napit...
...což je pro něj operace na několik minut. V tuto chvíli je také nejzranitelnější.

U jezera jsme si ještě počkali na mladou žirafku, která nám předvedla, jak složitě musí roztáhnout nohy, aby se dokázala napít, a pak jsme vyrazili na cestu dál. Podél břehu se to jen hemžilo krokodýly, byli doslova každých pár metrů. Opodál čekal na svou příležitost varan, který krokodýlům krade vajíčka, když je nikdo nehlídá. Cestou na obědový piknik jsme potkali také stádo krásných zeber a pakoňů žíhaných, kteří většinou žijí pospolu, a je poměrně těžké pozorovat je zblízka, protože jsou velmi plaší.

Krokodýli doslova každých pár metrů!
V takové pozici jsou tito predátoři vidět často. Nečekají, až jim potrava sama skočí do tlamy - jen se chladí, protože nemají potní žlázy.
Tento exemplář je zřejmě zrovna po obědě, soudě podle jeho spokojeného výrazu a stále zkrvavených zubů.
Pakoně jsou tak plaší a rychlí, že jsou na všech fotkách zezadu a zdálky.
Zebry jsou dobré kamarádky pakoňů. Na rozdíl od těch v evropských zoo jsou tyhle na první pohled zdravé a štíhlé.

Největší highlight dne však měl teprve přijít. Thomas dostává do vysílačky zprávu, že se nedaleko od nás vyskytuje lev! Ihned sjíždí z hlavní cesty, a protože už za ta léta zná v parku každý kámen, za pár minut přijíždíme ke stromu, u kterého leží půlka buvola a statný lví samec.

Všechna zvířata jsou krásná, ale král je jenom jeden. Jmenuje je simba (svahilsky lev). Člověku se zatají dech, když auto zastaví pár metrů od něj, vypne motor a všichni mlčky pozorují obrovskou šelmu, jak odpočívá po vydatném obědě. Po chvilce se lev zvedne a usadí čelem k nám, aby nám ukázal velkou jizvu nad pravým okem, kterou schytal v boji o teritorium s jiným lvem. Na vedlejším stromě už čekají čtyři supové, a jakmile bude lev v bezpečné vzdálenosti, vrhnou se na zbývající půlku buvola.

Ani nemusíme být zoologové, abychom poznali, že tento lev si pořádně pochutnal a teď spokojeně tráví. Lebka buvola je vidět vpravo nahoře.
Chvílemi se šelma posadila a zhluboka oddychovala. Vypadalo to, že mu dal buvol pořádně zabrat.
Jizva po drápech od jiného lva. Potyčky mezi samci jsou prý častým jevem.

Z pohledu na přežraného lva dostáváme hlad i my. Po pár kilometrech cesty savanou parkujeme u obřího baobabu, kde vystupujeme z auta a pod altánkem si dáváme obědový balíček. Na místě se nachází asi deset altánků a dokonce i záchody, jde o hlavní piknikové místo, na které se kolem poledne sjíždí všichni návštěvníci rezervace. Není sice nijak chráněné před zvířaty, takže člověk má trošku nepříjemný pocit, ale všechna divoká zvířata se většího počtu lidí a aut bojí naštěstí ještě víc než my jich.

My dva a náš skvělý průvodce Thomas při obědové pauze. Na provázení v rezervacích musíte mít v Tanzanii vystudovaný speciální obor VŠ, což zaručuje vysokou úroveň.
Statný baobab, u kterého se kolem poledne sjíždí všechny posádky návštěvníků.
Co bychom byli za Čechy bez piva a co by byl výlet na safari bez piva Safari?

Odpoledne nás čeká zhruba stejná porce kilometrů. Spolupráce mezi průvodci funguje výborně, takže jakmile potkáme auto v protisměru, zastavujeme a po pár svahilských větách se vydáváme mimo hlavní cesty mezi stromy, u kterých se nachází lví páreček. Na první pohled vypadají stejně, ale u jednoho z nich jsou vidět zárodky hřívy, takže jde o mladého samce. Oba jsou celkem pohublí, takže asi mají hlad, ale přesto si nás jen prohlédli a opět se uložili ke spánku.

Zdálky si i náš průvodce myslel, že jde o lvici, ale rašící hříva prozradila, že máme tu čest s mladým lvím samcem.
Krásný lví páreček na rande, romantiku narušovalo pouze několik aut, která se sjela kolem.
Kočky máme moc rádi a tahle opravdu stála za to!

Když jsme dostatečně nabaženi šelem, přesouváme se k poslednímu jezírku, kde se nám naskýtá úchvatný pohled – v dálce pochoduje slon a přímo před námi ve vodě se koupe přibližně 35 hrochů! Zrovna když si říkáme, že z nich vlastně pořád vidíme jen horní část hlavy, se jeden rozhoduje ukázat se nám v celé své kráse. Vystupuje z jezírka, projde se pár metrů po souši a zase se vrací. Při ponořování do vody nám ještě stačí ukázat své obří zuby a teprve v tu chvíli nám dochází, že to asi vážně jsou zabijáci a ne roztomilí nemotorní dobráci. 

Hrochů jsme v tomto rybníčku napočítali 35. Ale těžko říct, na jeden nádech hroch vydrží pod vodou klidně 10 minut, takže jich mohlo být i víc.
Celkem roztomilé zvířátko.
Nebo snad ne?!

Thomas dostává další zprávu do vysílačky, takže je to jasné – jede se za dalším lvem. Tentokrát jde o dvě krásné lvice, které se také schovávají u stromu. Průvodci si informace předávají velmi rychle, takže jsou lvice rázem obklopeni hned pěticí aut. To je ta stinná stránka safari. Namlouváme sami sobě, že jim to určitě nevadí a že jsou zvyklí, ale bůhví, jak to je doopravdy…

Zastávkou u lvů naše návštěva krásné rezervace Selous pomalu končí, i když nás od brány dělí ještě skoro hodina jízdy, během které se můžeme rozloučit se zebrami, antilopami, žirafami i paviány, kteří nás pozorují podél cesty.

Dvě žirafí samičky sledují, jestli jsme jim nepřijeli ukrást jejich oblíbenou akácii, na které si právě pochutnávaly.
Pavián babuin (Yellow Baboon) je typický tím, že spí v korunách stromů zásadně vsedě. Právě proto se mu vyvinuly výrazné "mozoly" na hýždích.
Čejka laločnatá (white-crowned lapwing), na kterou jinde než v několika částech Afriky nenarazíte.
Jedna z největších antilop - kudu velký.
Středně velká antilopa impala, asi nejrozšířenější v Selous Game Reserve.
Roztomilé mládě impaly a na něm klubák (oxpecker) - pták z čeledi špačkovitých, který tráví život na sudokopytnících, vybírá z jejich srsti hmyz, ale také jim způsobuje drobná zranění a pije jejich krev.

S hlavou plnou prachu a zážitků se vracíme do kempu, kde nás čeká sprcha, spaghetti bolognese k večeři (milé překvapení!) a poslední noc ve stanu...

I na tomto stole můžete v kempu Ngalawa povečeřet. Tam někde v dáli teče mohutná řeka Rufiji...
...a všude kolem pobíhají opičky. V tomto případě čtyři kočkodani (vervet monkey).

Den 5: Ranní procházka buší a návrat z ráje

Poslední den našeho tanzanského dobrodružství před odletem na Zanzibar. V plánu je pěší výlet do buše s domorodcem. Na místo srazu nás odváží Thomas brzy ráno, ještě před snídaní. Když je skupinka šesti bílých tváří kompletní, můžeme vyrazit. Doprovází nás puškou ozbrojený hlídač a především pravý křovák Didi. Tělo má natřené na bílo a jediný kus oblečení, které na sobě má, je pás čehosi kolem boků. Didi, člen domorodého Ndengereko, žije v souladu s přírodou - a to doslova. Chvíli neslyšně našlapuje mezi větvičkami, pak běží po čtyřech jako zvíře a během vteřiny vyšplhá na strom, kde se usadí a přednáší o jeho léčivých účincích. Aby nám názorně ukázal, jaké všechny dary nabízí příroda v buši, čas od času sezobne bobuli, kus sloního lejna nebo třeba živého termita, kterého si nejprve nechá zakousnout do spodního rtu.

Když Didi vypráví, že určitý strom má pod kůrou látku, která je dobrá proti bolesti, v mžiku tvrdou kůru zubama odstraňuje...
...a už má pusu plnou léčivého lýka. Ještě pořádně zařvat z plných plic a rituál je dokončen!
Člověk se na vteřinu otočí a Didi je najednou na stromě. Nikdy jsme nezažili člověka, který by byl víc ve spojení s přírodou...

Po návratu do Prahy jsem zjstili, že Didi je takřka mediální hvězdou i u nás - na serveru Novinky.cz si s ním můžete najít rozhovor o blahodárných účincích sloního trusu. 

Procházka je to úžasná, nenudíme se ani minutu. Didi zná v buši každý keř, takže nás vodí na zajímavá místa, jako třeba ke 4 metry vysokému termitišti. Během pár vteřin se ocitá na jeho vrcholu a oběma rukama ho objímá, aby nám následně prozradil, že lidé termitiště používali jako úplně první zdroj tepla, ještě mnohem dřív než začali využívat oheň. A že stejná výška, co je vidět nad zemí, se nachází i pod zemským povrchem. Vnitřní systém chodeb a místností je tak složitý, že i konstruktéři nejvyšších mrakodrapů v Dubaji jsou proti termitím inženýrům jen nezkušení školáci.

Procházka buší se chýlí ke konci, rychlým krokem pochodujeme k základnímu táboru za hlasitého zpěvu Didiho - to aby nás slyšeli lvi a mohli utéct. Ano, i to se zde stát může, ve zdejší buši pár lvích jedinců žije, stejně tak jako sloni. My jsme bohužel (nebo možná bohudík!) na tyto obyvatele nenarazili, úplně nám stačila opičí rodinka.

Po nezapomenutelném ranním zážitku nás Thomas odvezl do kempu na poslední snídani v divočině a pak už jsme se vydali na 6hodinovou štreku do Dar Es Salaamu.

Cesta ubíhala rychle, pozorovali jsme ruch ve vesnicích po cestě a zastavili se na piknik v krásném parku poblíž Daru, kde jsme si pochutnali na grilovaném kuřeti ve stínu obrovských hruškovců přelahodných (na kterém rostou avokáda) a mangovníků, hned vedle malých ananasovníků.

Na letiště Julia Nyerereho jsme dorazili včas, dokonce jsme stihli dřívější let na Zanzibar, kde naše poznávání Afriky pokračovalo. To už je ale jiná kapitola…

Děkuji za pozornost a doufám, že vás alespoň něco z cestopisu zaujalo. :) Máte-li jakékoli připomínky nebo otázky, využijte prosím diskuze zde.

Zážitky pro tebe sepsal Libor Beneš

29. 04. 2019, poslední aktualizace 2019-04-29T22:57:44+02:00

Libor Beneš žije v České republice a procestoval 31 zemí světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsal pro tebe 1 cestopis .

5 komentářů

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Vojta Beneš
  • Přidal se před 6 dny
  • Napsal 1 komentář
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-05-19T11:02:52+02:00)

Zajímavé, čtivé vyprávění. Díky :)

Odpovědět
před 6 dny

Poutavé vyprávění, krásné doplňující záběry, výstižné detaily, hezky jsem si užila vaší cestu, i když jen jako virtual trip. Díky!

před 21 dny
Libor Beneš

Jano, děkujem, to jsme rádi! :)

Přidat odpověď
před 21 dny
Petr Čtrnáct

hezky se to čte a je mi jasné, že všechny ty popisky musely dát práci :) těším se na Zanzibar

před 24 dny
Libor Beneš

Díky! Ano, dal jsem si s tím práci, protože jinak bych všechny ty zajímavosti brzy zapomněl :)

Přidat odpověď
před 23 dny
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 4 minuty
5-denní květnová Mallorca
Avatar uživatele x.zabicka
x.zabicka 2019-05-25T13:44:44+02:00 0 komentářů
Španělsko 2019

Poznávání jarní Mallorcy - města, hory, moře, památky, gastronomie a další.

❤️ Oblíbené
Čtení na 29 minut
Roadtrip jihem Afriky
Avatar uživatele Vercavlcek
Vercavlcek 2019-05-23T13:41:46+02:00 2 komentáře
Jihoafrická republika 2017

Naše první cesta na africký kontinent vůbec, během které jsme navštívili 3 státy, ujeli 5 188 km, strávili 19 nocí ve stanu, viděli 4 zvířata z big 5 a snědli bezpočet steaků a konzerv Chakalaka.

Čtení na 3 minuty
Viva Cuba
Jaromír Volavý 2019-05-23T12:58:41+02:00 0 komentářů

Alespoň jednou v roce by se měl nechat unést člověk v režimu all inclusive

Čtení na 24 minut
"Il pampalini" aneb jak jsme za týden (trochu) poznali Maltu
Avatar uživatele Jan Chrastina
Jan Chrastina 2019-05-22T21:05:26+02:00 0 komentářů
Malta 2019

Týden na Maltě. Týden pohody. Týden krásných míst. Týden objevování.

Další cestopisy