Za vodopády a traily východní Kanady II

V úterý 29.5. ráno jsem zase vyrazil na vlak a zjistil, že jsem v neděli platil zbytečně moc. Ve spěchu jsem totiž koupil lístek až na Union za 12 dolarů, zatímco dnes lístek z Bloor stál sotva půlku. Stane se. Na letiště jsem dorazil s dostatečným předstihem a dobře jsem udělal. Byl to sice jen vnitrostátní přelet, ale ve frontě na security jsem strávil snad tři čtvrtě hodiny. Za odbavené zavazadlo jsem musel vypláznout 28 dolarů. Celkem mě těnto tříhodinový přelet do Monctonu stál více než let přes oceán. Pro fajnšmekry - letěl jsem turbovrtuláčem Bombardier Dash 8.

V Monctonu jsem vyzvednul auto u Alamo / National. Dostal jsem Chevrolet Sonic vonící novotou s automatickou převodovkou. Potěšila mě USB zdířka, takže mi pro napájení mobilu stačil USB kabel. Dojel jsem do Wallmartu a provedl nákup, jako bych mířil někam na Aljašku. Proteinových tyčinek jsem nakoupil kila a zbytek cesty jsem je jedl jen se sebezapřením.

Dopředu jsem si zarezervoval flek v HQ kempu národního parku Fundy. Vyrazil jsem na jih po dálnici. No, říkali ji tak, u nás by to byla s bídou okreska. A dokonce jste si mohli kousek adoptovat. Každou chvíli jsem míjel ceduli Adopt highway. Okolí cesty vypadalo, že se kolem nedávno přehnala povodeň. Tráva byla slehlá a do krajiny byla zaříznutá tmavě hnědá hluboká koryta potoků. U vjezdu do národního parku jsem si koupil pas opravňující mě k ročnímu vstupu do všech parků. Jednotlivé vstupy by mě vyšly levněji, ale chtěl jsem je podpořit a neztrácet každé ráno čas.

Po příjezdu pozdě odpoledne jsem se zaregistroval, našel své místo a postavil stan MSR Elixir 2. Ve sbaleném stavu je poměrně dlouhý, váží přes 2,5 kila, takže na treky pro jednoho úplně ideální není. Já jezdil autem, takže to zase tolik nevadilo. A toho místa uvnitř, holt je pro dvě osoby a já v něm byl sám. Za chvíli přijelo další auto a zaparkovalo vedle. Se svou novou sousedkou jsem se rychle spřátelil a společně jsme vyrazili na Upper Salmon creek trail. Cesta vedla příjemným lesem podél řeky. Na mapě nebyly značeny brody, ale pár potoků jsme museli přeskákat po kameních. Když jsme ale narazili na brod přes řeku, tak jsme to vzdali a vrátili se. 

Šel jsem brzy spát, ale nemohl jsem zabrat. Přeci jen jsem zvyklý spíše na hotely než širák. Do toho se začalo ochlazovat. Hodil jsem na sebe druhé tričko, pak třetí, ale furt mi byla zima. Začal jsem se proklínat. Doma jsem totiž optimalizoval obsah svého batohu a nahradil teplý spacák jiným, který měl třetinový objem. Rozdíl jsem teď poznal na vlastní kůži. Nakonec jsem na sebe hodil i kalhoty a zbytek oblečení a přikryl jsem se hliníkovou záchrannou folií. Stejně jsem se klepal zimou. 

Ráno jsem se podíval na předpověď počasí. V noci mělo být kolem 5 stupňů nad nulou a můj spacák měl comfort 15 a limit 10. Doma jsem studoval význam a psali, že se ty hodnoty týkají žen, tak jsem očekával, že vydržím více. Chyba lávky, jsem baba. Horší ale bylo, že se blížila studená fronta s deštěm a teplotami kolem nuly! Byl jsem rád, že jsem si nechal program flexibilní a nezaplatil předem kemp v parku v Cape Breton. Ráno jsem zašel do vedlejšího městečka Alma na teplou snídani a koupil jsem velikou fleecovou deku. Bylo mi jasné, že ji do batohu nenacpu, ale umrznout jsem také nehodlal.

Ráno byl odliv, takže jsem toho využil  a prošel jsem se po kamenitém mořském dně. Během přípravy jsem četl, že maximální rozdíl mořské hladiny je nějakých 16 metrů, což už je výška paneláku. V přístavu ležely lodě na dně vedle mola, tady rozdíl hladiny mohl činit zhruba 4-5 metrů. Voda v zálivu ustoupila kilometry daleko.

Vrátil jsem se do kempu, zabalil jsem batůžek a autem jsem vyrazil k začátku dnešní cesty - Bennett Lake. Místní kemp byl ještě opuštěný. Udělal jsem pár fotek a vyrazil jsem na cestu k Tracey Lake a Laverty lake, v mapě označené jako středně obtížné traily. Cesta byla dobře značená a opět vedla akádským pralesem. Okolí se neustále měnilo, takže bylo se na co koukat. Před cestou jsem četl deník z PCT, kde autor psal, jak se brodil studenými potoky. Tahle zkouška mě také čekala. Menší potok jsem přeskočil, další byl ale příliš široký. Vody asi po kolena, ale fakt se mi do ní nechtělo. Po chvíli váhání jsem našel delší větev a jako Sergej Bubka jsem vyrazil, zabodl ji do potoka a nepříliš ladně se přenesl na druhou stranu.

Za deset minut se chodníček ztratil v bažině, přes kterou bylo položeno podélně několik smrčků. Nedalo se nic dělat, opatrně jsem balancoval a přešel. Cítil jsem se jako pravý zálesák. Trest přišel po chvíli. Bažina byla třikrát větší, položených stromů bylo míň a navíc byly ztrouchnivělé. Vrátit se a brodit se bažinou a přes potok? To jsem raději sebral odvahu a potácel jsem se dál.

Chvíli po druhé odpoledne jsem dorazil k Laverty Lake. Můj původní plán byl pokračovat k vodopádům Laverty falls. Je tam na mapě hezký okruh černé obtížnosti. Když jsem si ale spočítal, že bych se vrátil k jezeru večer a měl se brodit těmi bažinami a potoky potmě, přešla mě chuť. Upřímně, nechtělo se mi vracet ani za světla. Podle mapy měla být za rohem nezpevněná cesta až na silnici a po ní bych se vrátil k autu, ideálně stopem. Dobrá, to zní jako plán.

Jako rajská hudba zazněl zvuk motoru. Že bych měl štěstí a stopl si auto už tady? Vyrazil jsem po čerstvém štěrku a v dálce jsem zahlédl BAGR. To je stopařská výzva. Dal jsem se do rychlé chůze, ale zmizel. Po pár minutách jsem jej za obzorem našel, jak opravuje lesní cestu. Tak ten mě nesveze. Za chvíli projel opačným směrem plný nakladač. Šel jsem dál. Když se vracel, otočil jsem jej a snažil se jej uhranout. Ruku na znamení stopu jsem ale zbaběle nezvedl. Naštěstí.

V půlce cesty totiž bylo parkoviště a další trail! Kouknu do mapy a je to Third vault fault. Změna plánu, zabočím na stezku a jdu. Tenhle trail je pro pohodlné turisty, chodníček je udržovaný, dokonce zábradlí a schody. Některé stromy mají kořeny dlouhé jako v Angkor Wat. Schody končí v korytě potoka. Všude se válí obří balvany. Vody teče málo, takže není problém skákat jako kamzík, sem tam shupnout dolů a po chvilce jsem u hezkého vodopádu. Pár minut si hraju s nastavením foťáku a zkouším různé expozice. Je to marné, fotograf ze mě nebude. Balím se a pádím zpět. Na cestě stopnu jedno auto, ale nějak si se slečnou nerozumíme a tak mě nesveze ani na silnici. Je horko, slunce pálí do týla a já si vykračuji po aslfaltce. Ušel jsem třetinu cesty, než mi snad šesté auto zastavilo.

Další den si chci více užít moře a tak jedu do Point Wolfe beach. Vyfotím si místní ikonický červený most se střechou a projdu naučnou stezku s výhledem na úzký skalnatý záliv. Zaujala mě tabule, kde psali o svých zkušenostech s místním kůrovcem. Jak s ním bojovali, káceli stromy. Pak si ale uvědomili, že brouk má svou roli v ekosystému. Napadá totiž oslabené stromy a zajišťuje druhovou a věkovou pestrost. Přezdívají jej pastýř lesa. Lesníci z Šumavy by asi na místě spáchali harakiri.

Po zahřátí vyrážím na náročný a dlouhý Goose river trail. Po čtvrt hodině šlapání do prudkého kopce po štěrkové cestě mě to přestane bavit. Tohle je trail pro cyklisty, mě přijde nudný. Vrátím se a jdu na Coppermine. Cesta lesem je příjemná a terén rozmanitý. Přes některé potoky vedou mosty, jiné je třeba překročit. Když dojdu na konec, marně hledám zbytky dolu na měď. Jen pár velkých balvanů, co sem zjevně napatří. Ale ani není poznat, kde se těžilo. Otráveně pokračuju dál.

Cesta se stočí blíže k vodě. Na jednom místě váhám, kam pokračovat. Červené faborky totiž jdou dvěma směry. Volím jeden a cesta mě dovede ke krásnému výhledu na záliv. Červená křesílka jsou bohužel obsazena párem důchodců. Nakonec dorazím na začátek cesty a sejdu po schodech na písečnou pláž. Sednu si na vyplavený kmen a pozoruji okolí. Ptáky, mravence a pomalu se zvedající hladinu oceánu. Tomu říkám pohoda. Když mi hladina odřízne cestu ke schodům, po kterých jsem přišel, zvednu se a jdu nahoru po druhých schodech. Při odjezdu se zastavím u informační tabule a přečtu si historii místa. Tyhle pralesy nemají ani sto let! V devatenáctém století zde byl silný dřevoprůmysl a dřevo se používalo při stavbě New Yorku.

Cestou nazpátek jsem se stavil na Herring Cove beach. Voda zde vykouzlila úchvatné útvary ze skal. Je to příjemné místo na piknik. Poslední zastávkou byl malý okruh k Dickson falls. Večer jsem si dal horkou sprchu, ohřál jsem si nad ohněm fazole a šel brzy spát, protože další den mě čekala dlouhá cesta do Halifaxu.

Byl pátek prvního června a počasí ve Fundy bylo ještě hezké. Předpověď ale nemilosrdně oznamovala, že zítra bude hnusně a celý den pršet. Rozhodl jsem se, že sobotu strávím na cestách v autě. Bohužel jsem z časových důvodů musel škrtnout Ostrov prince Edwarda s 13 kilometrů dlouhým Confederation mostem a písečnými dunami. Ráno mě ale čekaly dva parádní zážitky.

První zastávkou byl Cape Enrage. Cesta do kopce byla dlouhá, prudká a plná serpentin. Pak jsem dorazil na útes s báječným výhledem na krajinu. Odvážlivci se mohli sjet po zipline, nebo si vylézt na laně skálu. Nebo se jen tak brouzdat po mořském dně a hledat zkameněliny. Mě však poháněl spěch. Můj hlavní cíl byl Hopewell rocks a chtěl jsem je stihnout za odlivu. Na mapě to byl kousek, ale cesta trvala hodně dlouho a tak jsem místy šlapal na plyn více, než se smělo. Nakonec jsem dorazil na obří parkoviště včas, koupil lístek a sprintoval k hlavní atrakci.

Sešel jsem po železné konstrukci dolů na pláž a zíral na přenádherné skalní útvary. Připadal jsem si jako na Prachovských skalách, které ale vytvořilo moře, ne vítr. Některé skály byly úzké a vysoké jehly, jiné byly prostornější. Štopka byla často vymletá a připomínala skleničku vína. Na vršku skal často rostly stromy. Do břehu voda vymlela jeskyně, které ale byly zataraseny červenou stuhou se zákazem vstupu. Když jsem viděl zřícené balvany, rozuměl jsem. Na konci pláže byly velké kameny, přes které se dalo projít na další pláž. Ale teď už ne - voda vystoupala moc vysoko a nedalo se projít. Začínal příliv.

Asi po hodině chození a focení jsem se šel zpátky a zašel si na jídlo. Pak jsem se vrátil - moře již pláž kompletně zaplavilo.  Osamocené vršky skal čouhaly z moře. Snažil jsem se odhadnout výšku vody. Nejspíše dva až tři metry. Spodní příčky ocelové konstrukce byly zaplaveny a po schodech šplouchala voda. V létě je možné si půjčit kajak a plavit se kolem skal. To by muselo být úžasné. Pak jsem vyjel na dlouhou cestu do Halifaxu.

Náklady: