Za vodopády a traily Východní Kanady III
Úchvatná krajina Peggys Cove, drsná krása Cape Breton, rybí koláč a magnetický kopec v Monctonu.
Cestopis z roku 2018 napsal Leoš Literák
Poté, co jsem se nabažil Hopewell Rocks (https://www.cestujlevne.com/cms/...detail/163), mě čekala tři sta kilometrů dlouhá štreka do Halifaxu, kde jsem přespal. V sobotu 2. června ráno jsem se probudil do zamračeného uplakaného dne. Všude se rozprostírala mlha. Nejdříve jsem koupil ve Wallmarku batoh, protože deka, co mi zachránila život ve Fundy, se mi do batohu už nevešla. Přes ošklivé počasí jsem pokračoval na jih podle plánu a dobře jsem udělal. Oblast kolem Peggys Cove mě totiž uchvátila. Slovy se to nedá popsat. Obří žulové kameny, skály, jezírka a osamocené stromy. Často jsem zastavoval a fotil nebo se jen kochal. Byl jsem dojat k slzám. Tady bylo krásně a naštěstí se mlha rozplynula.
Zaparkoval jsem ve vesničce u Peggys cove a asi půl hodiny poskakoval po gargantuovských žulových balvanech. Když jsem zpozoroval, že všichni rychle mizí, rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl jsem blížící se bouřku. Ústupová cesta ale nebyla přímočará. Přede mnou se rozprostírala menší propast mezi dvěma kameny. Bylo kluzko a tak jsem raději hledal jinou cestu. Maják se týčil proti černočerné obloze. Začínalo foukat a já byl jedním z posledních turistů. Přidal jsem do kroku. Začínalo poprchávat. Rychle jsem pokračoval v chůzi. Když jsem ale konečně došel k majáku, obloha se projasnila. U moře prostě počasí nemůžete věřit.
Dále mě čekala pětihodinová trasa na sever ostrova Cape Breton. Celý den pršelo a bylo hnusně, takže mi nebylo líto strávit jej v autě.
Peggys Cove
Můj původní plán byl přespat v kempu Cheticamp, ale předpověď mě odradila a přespal jsem přes AirBnB ve starém dřevěném domě u fajn lidí. Předpověď nelhala - bylo kolem nuly, pršel déšť se sněhem a foukal ledový vichr. Tohle bych ve stanu nedal. Holt začátek června v Kanadě může být dost protivný. Nabalil jsem na sebe několik vrstev oblečení a vyrazil do národního parku Cape Breton Highlands.
Začátek byl parádní - projížďka prázdnou silnicí klikatící se po úbočí hor nad mořem. Když jsem jel poprvé, dodržoval jsem předpisy, ale při opakovaných jízdách jsem si jízdu začal užívat naplno. Tady by mohli natočit Bondovku, parádní místo pro závody aut. Zaparkoval jsem u obřího parkoviště Skyline trailhead a vyrazil. Uvítala mě cedule varující před kojoty - doporučuje se chodit ve větších skupinách. Ok, seznámil jsem se s pohozenou holí a společně jsme vyrazili.
Od moře foukal tak hnusný a ledový vítr, že jsem se klepal kosou i pod dvěma triky z Merino vlny a tlustou, údajně neprofoukavou bundou. Po dřevěných schodech jsem sešel až na poslední výhlídku, která by byla úžasná, kdyby bylo něco vidět. Kecám, vidět bylo, ale jak bylo pošmourno, moc jsem si výhled neužil. Při zpáteční cestě začalo sněžit a vichr mě bičoval. Potřeboval jsem první pomoc a tak jsem sedl do auta a jel zpátky do Cheticampu. Prohlédl jsem si místní kostel Cimetière St. Pierre a zašel na oběd do Happy Clam Cafe & Grill. Obvykle jsem v jídle hodně opatrný a jím jen to, co znám, ale zde jsem si odvážně objednal Acadian sampler. To byla dobrota. Prvním chodem byla hustá bramborová polévka s asi grilovaným kuřecím masem. Následovaly smažené placičky ze tří druhů ryb a velice husté fazole, nejspíše se zasmážkou. A k tomu sladká omáčka. Mňamka.
Acadian sampler
Po sytém obědě jsem sedl do auta a jel hlouběji do parku. Na zajímavých místech s pěknou vyhlídkou byla odpočívadla, kde se dalo v pohodě zaparkovat a kochat se krajinou. Po Cabot trail jsem projel vesničkou Pleasant bay, kde jsem šel na pláž. Pořádají se odtud plavby za velrybami. Pak jsem vyrazil na druhý trail - MacIntosh Brook trail, což byla procházka lesem podél potoka s vodopádem na konci. Cestou zpátky jsem prošel trail číslo Benjie’s lake. Jelikož šlo o náhorní planinu, kde dost fouká, tak lesů ubylo a krajina měla spíše vysokohorský charakter. Bohužel žádného losa jsem neviděl. Přímo naproti byl další trail Bog. Je super krátký, jen pár set metrů po dřevěném chodníku přes močál. Z keřů visely rampouchy. Promrzlý jsem byl dost a tak jsem se vrátil do ubytování. Večer se vyjasnilo, ale měl jsem už dost a nikam jsem nešel.
V pondělí ráno jsem plánoval cestu zpátky do Monctonu. Chtěl jsem stihnout přílivovou vlnu, kdy voda teče v řece proti proudu. Ráno bylo ale tak hezké počasí, že jsem vyrazil opačným směrem zpátky do národního parku a vyrazil na scénický Acadian trail. Bylo brzo ráno a tak jsem byl nejspíše první návštěvník. Tentokráte mě přivítala cedule varující před medvědy. Na jednu stranu mě lákalo vidět medvěda, na druhou stranu jsem cítil respekt. Vybral jsem si opatrnost a celou cestu jsem si hlasitě zpíval a pískal, takže jsem viděl jen jednoho zajíce a čerstvé losí stopy. Na začátku trasy bylo rozcestí a já si vybral trasu vpravo, což se ukázal jako protisměr. Nelitoval jsem, tahle cesta šla lesem a furt do kopce. Když jsem dorazil na vrchol, měl jsem krásné výhledy a šel jsem pohodlně snazší trasou dolů. Tenhle trail je parádní a líbil se mi více než populární Skyline.
Tenhle park stojí za návštěvu. Jenom si dávejte pozor, že pokrytí mobilním signálem je mizerné. Nezbylo mi než se rozloučit a sednout zpátky do auta. Do Monctonu to bylo pět set kilometrů, takže jsem v autě strávil zbytek dne. Opět jsem přespal přes AirBnB, ale moc spokojený jsem nebyl. Majitel mi nebyl moc sympatický a barák působil dost zanedbaně. Stejně jako majitel.
Ráno jsem jel zažít na vlastní vůz pověstný magnetický kopec. Měl jsem štěstí, že nebyla sezóna, takže nikdo nevybíral vjízdné a přede mnou bylo jen jedno auto s Asiaty. Když odjeli, sjel jsem z kopce dolů a zastavil v dolince před stoupáním do dalšího kopce. Zařadil jsem neutrál a auto se skutečně rozjelo zpět! V zpětném zrcátku jsem viděl za sebou jen kopec. Auto ale zrychlovalo a nakonec jsem nahoře na kopci musel brzdit! Sešel jsem kopec pěšky, abych se na tuto optickou iluzi podíval zblízka. Nalevo kopec, napravo kopec a já v dolině. To nedává smysl! Pak jsem si přidřepl a konečně jsem uviděl, že nejsem v dolině, ale na mírném táhlém kopci, který mi při couvání dá dostatečný impuls, abych vyjel až úplně nahoru na začátek. Sjel jsem si to ještě jednou, ale iluze byla stále dokonalá.
Vrátil jsem auto (najel jsem 1700 kilometrů) a šel na letiště. Po chvíli ohlásili, že letadlo do Vancouveru je rozbité a bude mít několikahodinové zpoždění. Říkal jsem si, že mají pech. Za okamžik ale naskočilo zpoždění i u mého letu do Toronta! Dlouho se nic nedělo. Mezitím dokonce odletěl jiný let do Toronta. Pak přistál opravář a začal opravovat naše letadlo. Byl to divný pocit sledovat chlápka s vrtačkou, jak se šťourá do stroje, kterým mám za chvíli letět. Naštěstí letadlo opravil a já se mohl s mnohahodinovým zpožděním vrátit do Toronta. Stejně je to neskutečná náhoda, že na takovém prťavém letišti se porouchají dvě letadla mající odlet krátce po sobě. A aby mým útrapám nebyl konec, v Torontu nefungoval vlak z letiště. Nástupiště náhradního autobusu jsem nenašel, tak jsem se plácl přes kapsu a jel do města obřím Fordem přes Uber. Přijel jsem tak pozdě, že už jsem nešel na plánovanou večerní prohlídku CN Tower a neobjednal jsem zájezd do parku Algonquin.
Jedenáctý den výpravy jsem strávil v Torontu a pojal jsem jej odpočinkově. Protože trpím úchylkou chodit na vysoká místa, přestože mám závratě, nemohl jsem vynechat 553 metrů vysokou věž CN Tower a to rovnou na Skypod podlaží. Silným zážitkem byla prosklená podlaha. Na pár místech nechali otevřený výhled do hlubiny pod vámi. Pak jsem se chvíli coural po městě a po přístavu, nicméně město mě vůbec nezaujalo. Měl jsem raději jet do toho parku, nebo zajet k pěknější části Ontarijského jezera. Druhý den ráno jsem zamířil do muzea, které má skvělou výstavu dinosaurů a velmi zajímavou expozici věnovanou původním obyvatelům.
Co říci závěrem? Východní pobřeží sice nemá Skalisté hory, ale parádní traily najdete i zde. Krajina se musí vypořádat s drsným počasím. Větry v Cape Breton jsou ostré a ledové a vegetace tak připomíná spíše vysoké hory. Rostou tu zakrslé stromy a keře. Jeden den je moc málo, doporučoval bych aspoň tři čtyři dny. Gurmáni určitě vyzkoušejte místní akadské speciality. Jsou výživné a mají výraznou chuť. Peggys Cove je profláklá turistická atrakce, ale má to svůj důvod - je tu krásně. Všude samá žula, obří kameny, jezera. Jet pryč se mi vůbec nechtělo. Záliv Fundy je unikát, rozhodně navštivte Hopewell rocks. Pokud chcete nalézt nějakou zkamenělinu, máte na výběr z několika nalezišť. Objevy ale budete muset zde nechat. Mrzí mě, že jsem musel vynechat ostrov Prince Edvarda. Tak snad někdy příště.
Náklady
- benzín 128 CAD
- mýto 8 CAD
- Oběd Acadian sampler 20 CAD
- Uber z letiště 68 CAD
- CN Tower 43 CAD
- Muzeum 20 CAD
- UP Express z Union station 12 CAD
- Poštovné za 6 pohledů 17 CAD
Jak se ti cestopis líbil?
Leoš Literák procestoval 35 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 10 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Peggy Cove a ta krajina kolem je úžasná. Pak ještě Lunenburg a další místo, kde jsou vidět tři kostely (nepamatuji to jméno). To moře je pro nás suchozemce úžasné. Samozřejmě skvělé služby, čisté záchody a WiFi zdarma všude.
Skvělý cestopis. Śkoda, že nevyšel ostrov Prince Edwarda,je krásný. Počasí si člověk nevybere, Kanada je severskou zemí.
Východní Kanada má co nabídnout.
Díky. Místo něj jsem jel Peggys cove a zdejší krajina mě dostala. Dovedu si představit, že bych se zde coural třeba celý týden.
Nedozvedel som sa preco nevysiel ostrov Princa Edwarda ... iba z casovych dovodov alebo je tam problem s prenajatym autom (trajekt, prejazd mostu konfederacie)? díky
Asi nejvíce z časových důvodů. Dopoledne jsem byl v Hopewell rocks a na PEI bych dorazil večer. Ráno bych v dešti šel na duny, musel stihnout trajekt a pak jet šest hodin v dešti na Breton. Nedávalo mi to smysl.