Za vyhlášenou pohostinností Gruzie! BLOG+VIDEO
Gamarjoba! Ahoj! Červenec roku 2018, parta třech kamarádů, tři týdny volna, Kavkaz a Škoda favorit.
Cestopis z roku 2018 napsal Petr Nedvěd
Gamarjoba! Ahoj! Červenec roku 2018, parta třech kamarádů, tři týdny volna, Kavkaz a Škoda favorit. Tak by se dal zjednodušeně charakterizovat trip do tohoto horami ohraničeného koutu Země. Opouštíme letiště Václava Havla v Praze, abychom zhruba za čtyři hodiny dosedli na ranvej v Kutaisi, hlavním městě regionu Imereti v západní Gruzii. Tam už na nás čeká Guram, starší pán, se kterým jsme domluveni, že nás vyzvedne a přečkáme u něj první noc. Právě on garážuje dle dohody s českým majitelem, kterého jsme dohledali na inetrnetu, automobil české provenience Škoda Favorit LX. Už samotná cesta z letiště je zážitkem, když jeho rozkodrcanou Ladu zastavují 2x během půlhodinové jízdy troubením a blikáním projíždějící auta. Máme strach, jestli nejsme svědky přepadení východního ražení, později ale zjišťujeme, že ho ostatní řidiči upozorňovali na výfuk, který se chystal každou chvílí upadnout. Vítejte v Gruzii.
katedrála Bagrati
Když se ráno po náročné cestě probouzíme v naší ubykaci, připomínající něco jako skladiště všeho možného, ve které panovalo nedýchatelno a vedro k padnutí, zjišťujeme, že se jednalo o sběratelskou místnost. Svou vášeň Guram záhy potvrzuje žádostí o koupi české papírové stokoruny, která mu chybí do jeho sbírky (výměnou za příslušný objem v gruzínské měně lari). Po zprovoznění našeho přibližovadla (dofoukání kol, výměna ventilků, dolití oleje a dotankování benzinu) se vydáváme na cestu a navštěvujeme první významnější památku, která leží hned nad městem - katedrálu Bagrati ze seznamu UNESCO. Katedrály se tu vyznačují hlavně kónickou kopulí a křížovým půdorysem, jak se později přesvědčíme na mnoha dalších místech země. Pokračujeme do nyní již opuštěného sanatoria Tskaltubo, které má svoji největší slávu ze sovětských dob již za sebou (jezdil se tam rekreovat i sám Stalin). Jak se stane dobrou tradicí, ubytování hledáme na poslední chvíli u místních. Nakonec přespáváme v bytě na jednom ze socialistických sídlišť.
Martvili kaňon
Po probuzení nabíráme směr Velký Kavkaz, do jejich turistického centra, městečka Mestia. Co nás zpočátku cesty nejvíce překvapilo, byla při průjezdu vesnicemi přítomnost jednotlivců před svými obydlími, kteří byli rozeseti po příkopech, krajnicích a plotech bez evidentního hlubšího smyslu, s až otupělými výrazy v obličejích, což někdy evokovalo až scény z filmů o oživlých mrtvých. Cestou dále navštěvujeme několik kaňonů (Martvili, Okatse), vodopádů (Chkvaleri a Intsira) a také jednu z nejnovějších gruzínských turistických atrakcí - barevně nasvícenou Prometheovu jeskyni (tam je opravdová turistická infrastruktura a také spousta zájezdových autobusů, čemuž odpovídají i časové prodlevy při prohlídce).
Prométheova jeskyně
Jedná se o jedinečná místa, avšak některé z vodopádů nejsou turisticky téměř navštěvované a proto nám dá trošku problém je vystopovat. Nakonec nás neodradí ani různé překážky, jako je absence jakéhokoliv značení nebo bezradnost místních (ani odhadem 80ti letí domorodci, kteří bydlí 3 kilometry od vodopádu a tvrdí, že to místo z obrázku nikdy v životě neviděli) a po urputném hledání se koupeme pod těmito přírodními skvosty. V nočních hodinách poté přijíždíme v hustém dešti do Mestie a ubytováváme se v předem zamluveném horském penzionu.
vodopád Chkvareli
Moc krásnějších probuzení jsem v životě neměl. Výhledy na zasněžené vrcholky Kavkazu a převalující se mlhu nad údolími se jen tak neokoukají. Protože jsme v horách, nesmíme vynechat horskou túru a tak vyrážíme k jezerům v nadmořské výšce 2.700 m.n.m. Na celém okruhu během 12ti kilometrů nastoupáme a následně zklesáme 1.200 metrů, což nás spolehlivě odrovná na několik dalších dní. Cestou nalézáme mrtvého koně, který utpěl na horské pěšině očividně zlomeninu nohy a o kterého se poprali do té doby dva spřátelení psi, kteří nás doprovázeli.
túra k horským jezerům
Protože za pořádný výkon je třeba se zaslouženě odměnit, seznamujeme se při vydatné tradiční večeři se zrádnou gruzínskou pálenkou zvanou čača (vedlejší produkt při výrobě vína), která paralizuje dva ze tří členů výpravy. Jeden z nás se po několika stakanech nemůže na posteli ani hnout, ten druhý se naopak pohybuje pouze po čtyřech. Po tomto výjevu se musím omluvit místním obyvatelům, kdy se scéna postávajících bezduchých lidí u cesty stává naprosto marginální záležitostí.
následky po přílišné konzumaci čači
Aby byla návštěva tohoto svérázného regionu kompletní, musíme jeepem navštívit odlehlou horskou vesnici Ushguli (nejvýše trvale osídlená vesnice na Kavkaze v nadmořské výšce 2.100 m.n.m), zapsanou na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO, a to především díky koncentraci kamenných obranných věží zvaných koškebi (až 4-patrové věže, kde se mohla celá rodina včetně dobytka ukrývat před nepřítelem nebo třeba lavinami, a to až po dobu jednoho měsíce) a zakonzervovanosti místní kultury (tento region nebyl nikdy dobyt, do 50. let 20. století zde mezi rodinami platilo právo krevní msty), o čemž krásně pojednává film Dede. Vesnice bývá až 6 měsíců v roce sněhem odříznutá od okolní civilizace, a proto se několik desítek obyvatel koncentruje na rozličné činnosti, z jejichž synergie těží posléze celá komunita.
kamenné věže koškebi
Po návratu do Mestie nabíráme západní směr s cílem u Černého moře. Cesta však díky nekvalitě cest a o něco menší nekvalitě našeho stroje ubíhá pomalu, a tak přespáváme na dalším předem neurčeném místě, tentokrát u Ingurské přehrady (ta je s výškou hráze 272 metrů druhou nejvyšší klenutou hrází na světě - a čtvrtá nejvyšší celkově), kde paní domácí ještě narychlo vytře terasu, která bude následujících pár hodin naší noclehárnou.
horská vesnice Ushguli
Našeho dílčího cíle - letoviska Ureki (před anexí Abcházie Ruskem v roce 1993 se mnoho letovisek jako např. Suchumi nacházelo severně od této oblasti) - dosahujeme dopoledne a po rychlém obědě jednoho z tradičních místních pokrmů, chlebových placek chačapuri plněných sýrem, se jdeme koupat na zaplněnou pláž s vyhlášeným černým pískem, který prý má léčivé schopnosti díky jeho magnetických vlastnostem. Zařízení a infrastruktura pláže jsou spíše zastaralé a tak se přemisťujeme dále na jih do hlavního kavkazského letoviska a hlavního města regionu Adžárie - Batumi (152.000 obyvatel). Město zbohatlo kolem roku 1900 na dovozu ázerbájdžánské ropy, kdy se přes tento přístav exportovala polovina vytěžené ropy na světě. Dnes je to především turistické místo přezdívané dosti nadsazeně gruzínským Las Vegas. Do města se v období sezóny stahují mimo lokálních návštěvníků také ti z Ruska nebo Arménie. My jsme si vyjeli na vyhlídku nad město lanovkou, prošli si noční promenádu s několika turistickými lákadly (vyhlídková abecední věž, ruské kolo, pohyblivé avantgardní sousoší ad.), ale nejlepším zážitkem bylo nakonec pozvání na gruzínskou večeři od majitelů našeho skromného penzionku. Vzhledem k absenci jejich jazykových znalostí angličtiny (a našich ruštiny) se konverzace jakž takž rozběhla s výpomocí rukou a nohou až po dopití pětilitrového demižonu s vínem (dle vědců byl tento nápoj vynalezen právě v Gruzii). Mimo to nás paní domácí neúnavně zásobovala přísunem tradičních pokrmů, jako je trvanlivý chléb puri, pečené maso na jehlách, khinkali (těstovinové knedlíčky plněné mletým masem a dochucené koriandrem) a zeleninový salát. I přes jazykovou bariéru panovala na večeři velmi příjemná atmosféra a dozvěděli jsme se mnoho o místních zvycích a tradicích (důraz na tradiční rodinu, když často žijí tři generace pospolu, důležitost náboženského života a tradic - oslavují svatby, pohřby).
město Batumi
Čas vymezený návštěvě země s pěti červenými kříži na bílé vlajce rychle plynul, a tak jsme se byli nuceni přemístit dále na východ, směrem k hlavnímu městu Tbilisi. Další zastávkou našeho itineráře byl vodopád Samtsvera, který kromě nás poskytoval útočiště pod spalujícím sluncem i spoustě místních. Vodopád, kde padající voda vytvořila malá jezírka, vypadal jako takové přírodní jacuzzi a nabízel příjemné schlazení (přeci jen automobilová klimatizace na bázi otevřených okének nebyla zcela dostačující). Další krátkou zastávku jsme měli u unikátního, 40 metrů vysokého skalního sloupu Katshki pillar, na jehož vrcholku se nachází malý klášter, ve kterém se usídlil mnich, aby mohl rozjímat blíže k Bohu (Gruzie přijala křesťanství jako státní náboženství jako druhá země na světě, hned po Arménii). Dolu mnich sestupuje pouze výjimečně a k ukojení svých základních životních potřeb využívá kladkostroj.
Katshki pillar s klášterem
Odtud jsme sjeli dále do údolí, kde se rozkládá hornické město Čiatura, které se rozmohlo díky těžbě manganu (byla zde největší naleziště této suroviny na světě), avšak dnes již těžba postupně upadá. Díky poloze města v hlubokém údolí a přítomnosti dolů byl ve městě pro jejich občany vybudován v 50. letech minulého století systém lanovek, které fungují zdarma (slouží hlavně pro dopravu obyvatel do práce a zpět), z nichž některé jsou v provozu dodnes. A právě proto se z jízdy stává dosti adrenalinový zážitek, takže jste nakonec rádi, když vás lanovka vysadí v cílové stanici a přivítá vás prořídlý úsměv bábušky se zlatými zuby (chápej obsluhy lanovky).
hornické město Čiatura
Po tomto dlouhém dni bylo naším cílem doject co nejblíže k hlavnímu městu Tbilisi, ale když nás doháněla únava společně s padající tmou, rozhodli jsme se sjet z naší už ne tak příliš hlavní trasy na tu ještě bezvýznamnější, do přilehlé vesnice. Tam jsme ihned po našem příjezdu způsobili pozdvižení hodné zřetele většiny vesnice, a tak během chvíle, když jsme se domáhali anglicky hovořícího jedince, se kolem nás shromáždilo dobrých třicet místních, avšak úroveň naší vzájemné komunikace tím nijak zásadně nestoupla na kvalitě. Až asi po deseti minutách a volání jména Dato nám vesnice "vydala" jediného svého občana ovládajícího anglický jazyk. Ten se nás ujal, jako bychom byli součástí jeho nejbližší rodiny, během chvilky nám zajistil ubytování u jednoho z místních obyvatel a zároveň se omlouval za absenci sprchy v našem dočasném bydlišti. Na to měl však rychlé řešení a s dodatkem, že jde o pýchu vesnice, nás za chvíli vedl k místnímu průzračnému potoku. Společně jsme pak diskutovali různá témata a sledovali u piva fotbal (v tom nebyl rozdíl oproti západní Evropě žádný), když se zrovna hrálo čtvrtfinále mistrovství světa.
fotbal spojuje
Největší překvapení na nás čekalo zrána, když jsme se probudili v prázdném domě, když jeho majitel byl zřejmě již někde na poli a chystali jsme se vesnici opustit. Kolem šesté hodiny ranní (aniž by věděl, v kolik budeme odjíždět) na nás čekal na návsi Dato, aby se s námi mohl rozloučit, popřát nám šťastnou cestu a spokojený život. Poté už jsme opravdu nechali vesnici i se silným zážitkem za zády a cestou se krátce zastavili v Gori (rodiště Stalina, kde ho dodnes doslova adorují a každoročně oslavují výročí jeho narození a smrti) a skalním městě Uplisciche (z cca 6. století, kde v dobách jeho největší slávy žilo až 2.000 obyvatel), až jsme se nakonec přiblížili ke Tbilisi. Ještě před vjezdem do něj se nachází významné duchovní centrum země s katedrálou Sveticchoveli a kostelem Džvari s nádherným výhledem na soutok dvou řek.
kostelík Džvari
Ve Tbilisi jsme se ubytovali a ještě ten samý den stihli prohlídku města, které nabízí zachovalé staré centrum s několika významnými památkami. Ve městě se nachází bývalá vojenská pevnost Narikala, sousouší Matka Gruzie (tak jako ve všech hlávních městech postsovětských republik, ale jen tady drží socha mimo meče na znamení pohostinnosti ještě pomyslnou misku s vínem), vodopád přímo ve městě, sirné lázně Abonotubani (díky nim vznikl název města, tbili=teplý) a futuristické budovy Gruzínské národní banky, Prezidentského paláce, Koncertní síně nebo mostu Míru přímo v centru města. Po návštěvě památek přišel čas na relaxaci u jezera zvaného Gruzínské moře. Naše dny v této sympatické zemi se chýlily ke konci, ale ještě nám k naplnění plánu zbývala prozkoumat poslední oblast, a to pohraniční část země u hranic s Ruskem.
most Míru v Tbilisi
Po tzv. Gruzínské vojenské silnici (název odkazuje na zásluhy o její výstavbě), jediné ze tří silnic umožňujících přejezd hor Velkého Kavkazu (který se táhne v délce 700 km) mezi Gruzií a Ruskem, míříme směrem do příhraničního Kazbegi, někdy také nazývaného Stepancminda. Cestou se krátce zastavujeme u pevnosti Ananuri, míjíme lyžařské středisko Gudauri a průsmyk Jvari, až konečně dorazíme do cíle rozlehlým údolím, kterým se rozléhá zvuk zvonků doléhající od tisíců pasoucích se ovcí. Místo je základnou pro horské túry v oblasti a proto i my vyrážíme prozkoumat místní ikonickou stavbu - kostelík Gergeti trinity (Svatá trojice). Sem byly údajně v dobách nepokojů a válek ukrývány nejcennější předměty gruzínského království. Po sestupu zpět do centra si vychutnáváme kávu v luxusním a naprosto dokonale umístěném hotelu "Hotel rooms", z jehož terasy jsou fantastické výhledy na okolní panaromata horských vrcholků. Večeříme zdejší vyhlášenou kuřecí polévku a ukládáme se ke spánku.
kostelík Gergeti trinity, Kazbegi
Čeká nás poslední den gruzínského dobrodružství před tím, než se přemístíme Kavkazem dále na východ do Ázerbájdžánu. V opačném směru kopírujeme cestu z předchozího dne a sjíždíme z hor zpět do Tbilisi. K ukrácení času před čekáním na večerní vlak se vracíme do dětských let a vyjíždíme zubatkou na vrchol nejvyšší okolní hory do zábavního parku Mtatsminda. Některé tamní atrakce připomínají spíše táborové hry známé z návštěvnických dní rodičů (házení kroužků, házení míče na koš), ale účel je splněn a po divoké jízdě na rodeo býkovi opouštíme o několik hodin později park s úsměvem na rtech. Stíháme ještě krátkou koupačku v jezírku Turtle lake a pak už parkujeme náš spolehlivý stroj na tbiliském vlakovém nádraží, kde si nakoupíme zásoby na cestu, povečeříme v nádražce a plni očekávání se chystáme k návštěvě další země tohoto svérázného regionu.
zábavní park Mtatsminda
Pokud bych měl zhodnotit naše zkušenosti z desetidenní návštěvy Gruzie, musím hodnotit převážně kladně. Nemůžu nezačít jinak než onou pověstnou pohostinností, když pro většinu místních je host opravdu tím nejcennějším, co je může potkat a dokáží se s ním bezelstně bavit a hodovat celé hodiny. Pokud jde o přírodní bohatství země jako takové, vše asi nejlépe vystihuje legenda, která se o Gruzii traduje. Když Bůh stvořil zemi, nadělil každému státu něco z přírodních krás, ale na Gruzii zapomněl. Aby se jí odvděčil, daroval jí pak od každého něco. A je faktem, že ráno můžete prozkoumávat ledovce a horské štíty a večer se třeba koupat v moři. Kulturně ve vás zanechají dojem místní zpěvy a tance a ochuzeny nezůstanou ani chuťové smysly při ochutnávání gruzínské jednoduché, ale o to chutnější kuchyně. Jediné mínus je kvalita tamních silnic, které často bez varování končí, prohání se po nich lecjaké domácí zvíře (i proto je místní vozový park z většiny ochuzen o přední či zadní nárazník) nebo jediná dálnice v zemi vede jen jedním směrem. I taková, plná paradoxů, je Gruzie.
Pro více fotek navštiv můj iNSTAGRAM: https://www.instagram.com/nedi_11/?hl=cs
VIDEO
Jak se ti cestopis líbil?
Petr Nedvěd procestoval 48 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 3 lety a napsal pro tebe 5 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Ahoj, pěkné video i článek. Nebyl ale problém s dronem v Ázerbájdžánu? Někde jsem našel info, že je zakázané ho do země přivést a může být zabaven. Když jsem tam jel vlakem z Tbilisi, tak mi prohledávali i batoh. Tak nevím jak příště, jestli riskovat, protože míst k natočení je tam spousta, nebo ho radši nechat doma, což zase může mrzet, pokud by to neřešili.
Ahoj, děkuji, jsem rád, že se líbilo. Máš pravdu, je to na zvážení rizika, my měli štěstí, že jsme seděli v kupé s jedním ázerbajdžáncem, který celníkům před plánovanou prohlídkou zavazadel sdělil, že cestujeme jako turisté na 2 noci do Baku a pak zase zpět, takže se nám prohlídka naštěstí vyhla. Dron jsem měl zahrabaný v batohu úplně vespod, ale i tak tam určité riziko jeho zabavení bylo. Nicméně v Baku byly "no flight zones", takže dron téměř nešel obsluhovat.
Pěkné cestopisy z Gruzie i Malediv, koukal jsem k tobě na instagram, doufám, že sepíšeš i Island :)
Katedrála Bgrata nad Kutaisi už dávno do seznamu UNESCO nepatří, patřila tam v původní podobě, ovšem Gruzíni jí modernizací zprasili a byla vyškrtnuta.
Anglickou transkripci bych TR nepoužíval vůbec.