Začátek jara v Kalábrii

Díky změně práce se mi na konci března naskytl více jak týden dovolené, kterou jsem si musel vybrat. A protože se mi ho nechtělo trávit doma, začal jsem se poohlížet po nějakých levných letenkách do alespoň trochu jižnější destinace. Nakonec to vyhrál pro mě jen málo známý jihoitalský region Kalábrie, nacházející se na úplné špičce italské "boty". Letenky z Bratislavy do Lamezia Terme byly za pár stovek a já jsem tak vyrazil v termínu 23.-27. března (pondělí až pátek) s Ryanairem za cca 1500 Kč.

1. den - pondělí (23. 3. 2026) - odlet z Bratislavy; Pizzo; Tropea; Scilla

Z bratislavského letiště let do Lamezia Terme startoval již v 8:00 a mně tak nezbývalo, než vyrážet z Brna už ve čtyři ráno. Flixbus mě v Bratislavě vysadil před šestou a kombinací linek 60 a 61 jsem se dopravil na Letiště M. R. Štefánika. Nikdy jsem odsud doteď neletěl, ale letiště je příjemně malé a orientovat se na něm je snadné. Boarding začal cca půl hodinky před startem, Boeing 737-8 se zaplnil tak sotva z poloviny a nakonec jsme odlétali ještě pár minut před osmou.

Po přistání na nás dýchlo příjemné teplo okolo 18 stupňů, takže stačila lehká mikina, když vysvitlo slunce, tak i pouze tričko. Přímo na letišti jsem si vyzvednul zamluvené auto (Fiat panda) od společnosti Sicily by Car (na 4 dny za cca 1600 Kč) a vyrazil směr jih do mé první destinace. Tou bylo městečko Pizzo, které je proslavené zejména výrobou zmrzlinového dezertu zvaném Tartufo. Jedná se nejčastěji o kouli z vanilkové a čokoládové zmrzliny, obalenou v hořkém kakau a plněnou tekutou čokoládou. Já jsem si ji dopřál přímo na hlavním náměstí Piazza della Repubblica, odkud je mimo jiné i krásný výhled na moře a přilehlý hrad Murat. Parkovat lze zadarmo například na Via Marcello Salomone, odkud je to do centra kousek.

Zdržel jsem se necelou hodinku a bylo na čase vyrazit dál podél pobřeží do cca 30 minut vzdáleného městečka Tropea, v němž stojí i jedna z nejikoničtějších památek Kalábrie - kostel Santa Maria dell'Isola, tyčící se na pláži na vrcholku bílé skály. Zde jsem zaparkoval na placeném parkovišti na Via Raf Vallone (cca 1,5 eur/hod.) a vyrazil pěšky objevovat město. To samotné také leží na skále, a proto je nutné nejprve vystoupat po dlouhých schodech a pak už je možné se procházet úzkými uličkami se zajímavými domy, kostely (např. Katedrála v Tropei) a vilami a míjet nespočet prodejců nabízející místní nasládlou červenou cibuli (Cipolla Rossa di Tropea), což je druhá věc, pro kterou je Tropea známá. Nejhezčí výhledy na moře a již zmiňovaný kostel pak nabízí jednak konec ulice Corso Vittorio Emanuele III. a zejména pak terasa Largo Villetta. Odtud já jsem sešel po schodech a šel se podívat na kostel zblízka. Bohužel v tuto dobu byl zavřený a dalo se vyjít pouze k zamčené vstupní bráně. Hned vedle je ovšem městská pláž, na které se i na konci března slunilo pár jedinců (a někteří dokonce i plavali v moři). Zajímavý je také systém betonových podpěr, zpevňující části skály, na které město stojí.

Po zhruba hodině a půl jsem si stihl projít historické centrum i pláž a následně zamířil jen o pár kilometrů dál na jihozápad podél pobřeží na známý mys Capo Vaticano. Ten je tvořen bílými skálami tyčícími se vysoko nad moře a bývá odtud k vidění krásný západ slunce (který jsem neviděl, protože jsem tam při západu nebyl). Také je z něj možné při pěkném počasí zahlédnout Liparské ostrovy. Z nich je nejvýrazněji vidět zejména sopka Stromboli a tu se povedlo zahlédnout v mírném oparu i mně. Mimo to ale obě místní vyhlídky nabízí i krásné výhledy na samotné pobřeží, rozeklané i porostlé skály s domečky a na jaře i spoustu barev z rozkvétající flóry . Zajímavostí je i historický kontext - údajně zde mělo podle Řeků sídlit orákulum, schopné věštit budoucnost.

Poslední zastávkou tento den pro mne bylo další přímořské městečko zvané Scilla. Z historie známé zejména jako místo pobytu bájné nestvůry Skylly, která měla mít 6 hlav, 12 nohou a spolu s obludou Charybdou (sídlící na protějším sicilském břehu) měly přepadat lodě plující Messinskou úžinou. Z novodobější historie je významný hrad/pevnost Castello Ruffo di Scilla, postavený na skále nad mořem a střežící lodě před piráty. Ten současně rozděluje městečko téměř vedví. Auto jsem (zadarmo) nechal v místních uličkách a vypravil se na obhlídku centra. Nejlépe je na pevnost vidět z náměstí u kostela Chiesa di San Rocco. Myslel jsem si, že si prohlédnu i samotnou pevnost, ovšem její otevírací doba není příliš dlouhá (9:00-13:30), takže na mě opět čekala pouze zamčená brána u vstupu. Doporučuji se ale zatoulat i do čtvrti Chianalea, tvořenou malými, na sebe nalepenými, rybářskými domečky u moře. Má to svoje kouzlo a koncem března je zde slyšet pouze šplouchání moře.

Nakonec mi prozkoumáváním Scilly uplynula další více jak hodinka, večer se pomalu blížil a mně už nezbývalo než popojet pár kilometrů směrem do vnitrozemí do hor, kde jsem měl zamluvené ubytování. Tam se jedinou chybkou ukázala moje slepota, kvůli které jsem nenašel ovladač topení a tak v noci docela vymrzl, protože na konci března ještě ani na jihu Itálie nejsou noci v horách úplně teplé. Naštěstí jsem si před spaním alespoň vychutnal výborné místní červené víno Calabrise z vinařství Ippolito.

2. den - úterý (24. 3. 2026) - Reggio Calabria; Pentidattilo; Amendolea; Bova

Druhý den ráno jsem nakonec ovladač od topení našel a aspoň ráno si zatopil. Po dobré sladké snídani jsem klikatými silničkami sjel z hor a zamířil do největšího kalábrijského města Reggio Calabria. To samo o sobě není až tak nabité zajímavostmi, ale hezká místa se tu přece jen najdou. Auto jsem zaparkoval na placeném parkovišti u Piazza Indipendenza a vypravil se do přilehlého Národního arecheologického muzea (Museo Nazionale della Magna Grecia). To shrnuje historii Kalábrie (respektive oblasti Magna Graecia - původní oblasti osídlené Řeky, rozprostírající se v části Sicílie a jižní Itálie) od prehistorie po pozdní starověk. Vstupné bylo za 10 eur/os. a myslím, že za ty peníze nabídne dobrý zážitek. Nejsem úplně velký fanda muzeí tohoto typu, ale zde jsem se nenudil, některé archeologické nálezy byly zajímavé, ať už se jedná o různé mince, sošky, kusy brnění, zbraně, keramické výrobky nebo zbytky budov a další architektonické struktury Ve třech patrech muzea jsem se také dozvěděl víc o historii tamní oblasti a na závěr si prohlédl slavné Bronzi di Riace - bronzové sochy dvou válečníků s na tu dobu úžasně detailním a realistickým zpracováním, vyrobené metodou ztraceného vosku. Nalezeny byly v moři v okolí  vesničky Riace roku 1972.

V muzeu jsem strávil více jak hodinu a půl, během této doby alespoň přestalo pršet a já se mohl jít projít po asi 1 km dlouhém nábřeží Lungomare di Reggio Calabria, odkud lze pozorovat pár kilometrů vzdálenou Sicílii a v létě se i osvěžit v moři na přilehlých plážích. Když jsem tam byl já, tak ovšem foukal silný studený vítr a tak jsem na jižním konci promenády zatočil mezi domy a došel k Aragonskému hradu (Castello Aragonese). Městská pevnost s řeckými a římskými kořeny je v současné době přístupná veřejnosti. Já jsem o další prohlídku ale už neměl zájem a vypravil se zpět k autu. 

Asi hodinu po poledni jsem mířil ve své pandě podél pobřeží směrem na jih a po cca 30 km se stočil do hor, kde se na úpatí skály, připomínající pět prstů, nachází (původně řecká) vesnička Pentidattilo. Ta je zajímavá tím, že byla v druhé polovině 20. století zcela opuštěna a až v poslední době je znovu osídlována dobrovolníky z celé Evropy a konají se v ní různé festivaly a koncerty. Stejně jako mnoho dalšího v regionu, i ona byla poničena během velkého zemětřesení roku 1783 a od té doby začal její úpadek. Problém byla také pitná voda, když v celé vesnici byla pouze jedna studna a tak se postupem času proměnila ve vesnici duchů. Auto se dá zaparkovat na parkovišti pod vesnicí a pěšky se lze vypravit na její prohlídku. Je zajímavé chodit úzkými uličkami mezi polorozbořenými domy a přemýšlet, jak tu asi mohl život tehdy vypadat. Některé domy jsou už ovšem opraveny, je zde i vinárnička a malé muzeum, nicméně většina vesnice je pořád v dezolátním stavu. 

Jak je zajímavý pohled z dálky na vesnici, tak i sama vesnice nabízí parádní výhledy do krajiny. Doporučuji také dojít k nedalekému hřbitovu kousek nad vesnicí, odkud je na ni opět trochu jiný úhel pohledu.

A aby těch opuštěných budov nebylo málo, moje další cesta vedla k zhruba půlhodiny vzdálené zřícenině normanského středověkého hradu Ruffo di Amendolea. Už cesta k ní byla velký zážitek, protože tak prudkou silnici jsem ještě nikdy nezažil. I na jedničku mělo auto co dělat, do toho serpentiny a zatáčky, za které není vidět...Jak se ukázalo, takovýto typ cest mne pak už provázel většinou výletu a fiat panda se nejednou pořádně zapotil. Od zříceniny jsou opět krásné výhledy. Tentokrát zejména na široké koryto řeky Fiumara de Amendolea, připomínající koryta alpských řek, připravených pobrat velkou vodu při tání sněhu po zimě.

I cesta může být cíl, což se (neplánovaně) ukázalo hned vzápětí při přejezdu horskými silničkami do vesnice Bova. To, co dokázala místní krajina vykouzlit za panoramata, tím jsem byl uchvácen. Člověk by zastavoval za každou zatáčkou, protože se za ní vždy vynořilo něco nového, co stálo za to si vychutnat.

Samotná vesnice Bova je další klasickou horskou, kdy jsou domečky rozesety okolo vrcholu hory Monte Rotondo a na něm samotném stojí hrad. Auto jsem zase nechal v jedné z místních uliček a začal stoupat skrz uzoučké uličky až na nejvyšší bod, který leží na vrcholu hradu. Zajímavostí této vesnice je ovšem přítomnost ne úplně malé parní lokomotivy na náměstí. Jak se sem dostala a proč jsem nezjišťoval, ale zarazilo mě to.

Druhé ubytování mě čekalo znovu v horách, tentokrát přímo ve středu vesnice Palizzi. Zde jsem měl pro sebe celý dům, který byl ale pěkně vymrzlý a jediné topení bylo v ložnici. Aspoň tedy na noc jsem si mohl zatopit. Tato horská vesnička se mi jevila také dost opuštěná, jen přibližně pětina domů vypadal obydleně, ale to jí opět dávalo zajímavý nádech. Na náměstíčku postávali místní postarší Italové v hlasitém hovoru, v přilehlé vinárně se mastily karty a každý neznámý člověk (myšleno já) byl cílem mnoha podezíravých pohledů. Před večeří jsem se ještě při západu slunce vypravil podívat na místní čerstvě zrekonstruovaný zámeček, stojící na skále nad vesnicí, ovšem opět byl zavřený. Holt ještě není sezóna.

3. den - středa (25. 3. 2026) - Monte Cerasia; Gerace; Stilo

Třetí den mého putování mě konečně nečekalo jen putování převážně po městech nebo vesničkách, ale vyrazil jsem objevovat i přírodní krásy. K tomu jsem si vybral horu na kraji NP Aspromonte zvanou Monte Cerasia (1013 m. n. m.), na kterou je snadný výstup, zvládnutelný za cca 2 hodiny (celý výlet mi zabral asi 3,5 hodiny i s odpočinkem na vrcholu) a nabízí krásné výhledy. Jako výchozí bod jsem si zvolil hřbitov ve vesničce Pietrapennata, kde jsem okolo deváté ráno zaparkoval auto a vypravil se za zcela jasného počasí a asi 19 °C po červené značce. Na vrchol je to odtud lehce přes 6 km.

Cesta nejprve klesá, aby pak mohla zase začít o to víc stoupat a po překonání zábrany, která říkala, že vstup je zakázán, narazí člověk zhruba po 1,5 km na první zajímavost a tou je ruina kostela Chiesa della Madonna dell'Alica. Odtud stezka začíná stoupat strměji, občas se lehce ztrácí (značení není nejlepší) a párkrát jsem ji chvíli hledal, až se nakonec spojí s polní cestou. Po cestě jsem potkal i pár krav a v dálce zahlédl stádo koz, patřící místnímu pastevci, se kterým jsem se setkal na cestě dolů. Chvílemi se jde po  holém úbočí hory, chvíli pod stromy, někdy je stoupání pozvolné, někdy strmější, ale žádný extra těžký terén.

Na vrchol jsem nakonec dorazil za necelé dvě hodinky a tam už jsem si mohl vychutnat zaslouženou odměnu v podobě parádních výhledů a tmavého piva. Pohledem na jihozápad šlo dohlédnout na moře, na sever se rozprostíraly další kopce a směrem na východ bylo moře trochu vzdáleno za kopečky. Musím říct, že tento den mi počasí opravdu přálo a i díky němu byly výhledy daleké a jasné. Nahoře jen trochu pofukovalo, ale nic hrozného.

Cesta dolů vedla stejnou trasou jako cesta nahoru. Ozvláštněním mi byla nečekaná interakce s místním pastevcem, který se mě nejprve italsky (čemuž jsem nerozuměl) a poté německy ptal, jestli jsem při mé cestě nezahlédl jeho zatoulané kozy. Následně se konverzace stočila i k tomu, kde jsem se tam vzal, odkud jsem atd. Vzhledem velice zanedbaný, ovšem na hovor příjemný člověk pak nasedl na svůj totálně omlácený skútr a vydal se hledat kozy jinam.

Celkově mi výšlap zabral okolo 3,5 hodiny i s přestávkou na vrcholu. Okolo jedné jsem tak už opět seděl v autě a jel podél pobřeží vstříc dalšímu z mých cílů. Tím bylo město Gerace, další z ikonických míst Kalábrie. Gerace leží na kopci asi 6 km od pobřeží a nabízí další krásné výhledy do okolní krajiny, ale i je velice pěkný pohled na městečko samotné při cestě k němu. Nejvýraznějším prvkem jsou masivní obloukové podpěry domů na jižní straně, odkud se právě od pobřeží přijíždí. Auto se dá zdarma zaparkovat na parkovišti na severu městečka a vyrazit do centra. Také se mu přezdívá město kostelů, protože (jak název napovídá) je v něm hodně kostelů (prý jich zde bývalo až 128). Také je členem asociace Nejhezčích vesnic Itálie (Borghi più belli d’Italia). V předsezónní čas jsem se uličkami, náměstíčky, skrz brány, kolem různých kostelů a starých domků procházel téměř sám, pouze s pár místními. Nejhezčí výhledy jsou jednak přímo z parkoviště na severu, ale zejména pak z terasy na jihu.

den se nachýlil do své pozdně odpolední fáze a začínal jsem být trochu unavený. Čekala mě ale ještě poslední zastávka a tou byla horská vesnice Stilo, asi hodinu jízdy autem z Gerace dál podél pobřeží na sever. Ta ukrývá byzantský kostel La Cattolica di Stilo z 9.-10. století s historickými freskami v interiéru a pěti kopulemi v rámci střechy. Bohužel po mém příjezdu k němu jsem zjistil, že je (jakou spousta dalšího) uzavřen a nepřístupný. Holt jezdit mimo sezónu si vybírá daň.  Dalším, co by se dalo podniknout a co jsem měl i původně v plánu, je výšlap na normanský hrad nad vesnicí. Ale už jen jak jsem se k vesnici blížil a viděl jsem výšku skály, na které se hrad nachází, bylo mi jasné, že to tento den, zejména po dopolední túře, už nehrozí. Navíc už začínalo být pozdě, tak jsem pořídil pár fotek od byzantského kostela s pěknými výhledy na zapadajícím sluncem osvícené budovy pode mnou a jel jsem na ubytování.

4. den - čtvrtek (26. 3. 2026) - Badolato; Le Castella; Cosenza

Po probuzení v příjemném ubytování na místní farmě jsem okolo deváté vyrazil za jasného, ale relativně chladného, počasí do pár km vzdáleného městečka Badolato. Další perla regionu a právem označováno jako jedno z nejhezčích městeček Kalábrie a také členem asociace Nejhezčích vesnic Itálie. Už když se člověk blíží autem a stoupá po zatočené silnici, občas město vykoukne a je na něj úchvatný pohled. Zaparkovat se dá zdarma přímo na hlavním náměstí Piazza Giovanni XXII a vydat se ulicí Corso Umberto I na prohlídku. Opravdu velice úzké uličky k mému překvapení občas skrývaly zaparkované auto a já jsem nevycházel z údivu, jak se s ním místní v tak stísněném prostoru mezi kamennými domky vytočí. Pak jsem viděl i jedno auto projíždět a je to opravdu o zrcátka, spoustu přesného manévrování a nájezdům do pravoúhlých zatáček na několikrát. Městečko nabízí spoustu kostelů, z nich zřejmě nejvýraznější je Chiesa di Maria Immacolata, předsunutý na malé vyvýšenince z městečka směrem k moři. Spousta domů je zde opuštěných (což je společným znakem pro většinu horských vesnic v tomto regionu), ale to možná jen dotváří celkovou atmosféru městečka. V kombinaci s absencí turistů jsem se uličkami toulal sám a i ve dne některé působily dost tajemně.

Městečko je docela maličké, strávil jsem zde asi hodinu, viděl to nejpodstatnější a vyrazil zase dál. Obloha se začala zatahovat přidal se silný vítr a já jsem za asi hodinu a půl vystupoval v přímořském letovisku Le Castella, u něhož leží velká pevnost. Zaparkoval jsem zdarma v místních uličkách a op ár minut později už stál na pobřeží Jónského moře a sledoval, jak se vlny rozbíjí o skály poblíž přístavu. Za silného větru jsem pak přešel až k samotné pevnosti, která byla jak jinak než uzavřena. Škoda. Tak jsem si ji aspoň obešel zvenku dokola.

Po nákupu, kávě a zákusku ve městě Isola di Capo Rizzuto jsem měl původně v plánu dojet do NP Sila, konkrétně k jezeru Lago Arvo a odtud podniknout výšlap na 1749 m vysokou horu Colli Perilli, ze které se měly otevírat výhledy právě na jezero a na okolní kopce.  Začal jsem tedy autem pomalu stoupat od moře do vnitrozemí a zde jsem taky zažil jedny z nejhezčích výhledů během jízdy. Na hlavní silnici z Crotone do Cosenzy se po obou stranách začínají zvedat nádherně zvlněné zelené hory a já měl co dělat, abych stíhal sledovat silnici, jak jsem se kochal okolím. Ovšem při stoupání do národního parku se počasí začalo zhoršovat. Z polojasna se stalo zataženo, pak se rozpršelo a ve výše položených oblastech už regulérně sněžilo. Na sjetých letních gumách na půjčené pandě ideální stav a najednou i jindy závodiví Italové zpomalili a bylo vidět, že mají s řízením plné ruce práce. V takovém počasí nebylo reálné, abych výšlap absolvoval a já tak byl nucen zvolit náhradní program v podobě návštěvy města Cosenza.

I cesta z hor zpět do nížiny byla zážitek, silnice se kroutí jako had, občas prudce klesá, občas mírněji, spousta tunelů a do toho celkem vydatný déšť... Nicméně i tak jsem si to užil, výhledy po cestě jsou krásné. Měl jsem v plánu si projít pouze staré město, které tvoří jižní část města. Využil jsem placené (cca 1,5 eur/hod.) parkoviště na Piazza Vittime Civili di Guerra, z něhož vedou schody ke Katedrále v Cosenze (Duomo di Cosenza). Ta je uznána jako UNESCO památka kultury míru, uvnitř celkem strohá, ale ne chudá. A zrovna v ní probíhala varhanní zkouška. Dále jsem pokračoval ke Kostelu sv. Františka z Assisi, zpoza něj se naskýtají výhledy na město a hezky vyniknou mosty přes řeku Crati. Mezi nimi určitě nejvíc most San Francesco di Paola, navržený španělským architektem Santiago Calatravou. Škoda jen, že za deště nebyla dohlednost vysoká. Moje cesta pak pokračovala až k Normansko-švábskému hradu (Castello Svevo Cosenza), odkud byly jednak také výhledy a druhak byl samozřejmě zavřený, takže jedinou zajímavostí v těch místech bylo zadýchané auto, v němž se pár mladých Italů oddával své vášni. Při sestupu z vrcholku začalo pršet víc a já jsem se tak propletl starobylými uličkami až k řece a za ní jsem si pochutnal na dobrých arancini. Pak už jsem jen nasedl do auta a vypravil se zpět do hor, kde jsem měl sjednané ubytování na rodinné farmě. Tam mě další den ráno čekalo nemilé překvapení...

5. den - pátek (27. 3. 2026) - Lamezia Terme; odlet domů

V pátek ráno jsem se probudil okolo sedmé a pohled z okna mne naprosto zarazil. Venku bylo bílo! Ale ne nějaký poprašek, tam bylo solidních 5-7 cm sněhu. Takového podivného, tvořeného jakoby malými kroupami o velikosti pár milimetrů. Jenže cesta z ubytování byla několik metrů do prudkého kopce úzkou uličkou a já měl na svém autě dost sjeté letní gumy. Na letiště, kde jsem měl auto před desátou ráno vracet, to sice bylo jen asi 30 minut, ale tento čas nepočítal s tím, že se vůbec musím od ubytování dostat a následně sjet z hor klikatou zasněženou silnicí. S pomocí pana domácího, jeho hrabla na sníh a vydatného tlačení se mi nakonec povedlo po snídani (mimochodem výborné a sladké) cestu odhrabat natolik, že jsem byl schopen po velkém přemlouvání auto dostat na hlavní silnici. Ta již měla být prý také prohrnuta. Nebyla. Pouze na ní byly vyježděné koleje a všude jinde bylo snad 15 cm sněhu. No jel jsem fakt opatrně, naštěstí po pár kilometrech a několika stovkách výškových metrů níže u sníh nebyl a pouze pršelo. Auto jsem nakonec stihl vrátit akorát a já se tam mohl z letiště kombinací autobusu 90 a následně 5 (lístek stojí 1,8 eur/os.) dopravit do centra města Lamezia Terme, kde mě čekalo přečkat téměř celý den, jelikož letadlo mi letělo až večer.

Vystoupil jsem na konečné zastávce autobusu a zamířil vstříc starému městu, které leží na kopci na severním okraji města. Lamezia není nijak oslnivé město plné památek, ale přece jen se tu něco najde. Prošel jsem například kolem divadla Teatro Grandinetti, náměstí Piazza Mercato Vecchio s rozsáhlou kašnou a zejména pak okolo nejvýznamnější církevní stavby, kterou je Katedrála svatých Petra a Pavla (Nicastro Cathedral). Když člověk pokračuje dále, terén začíná pozvolna stoupat, uličky se zužovat a domy vypadají starší a starší. Na vrcholku pak stojí pevnost Castello di Nicastro. Tam jsem se jako u spousty předešlých památek nedostal, neboť bylo zavřeno, což je škoda, mohly by odtud být pěkné výhledy na město. Na oběd jsem se zastavil v příjemné jídelně Zen zero, kterou rozhodně doporučuji. Jedná se o zařízení, kde si člověk vezme tácek a prochází kolem pultů a řekne si, co mu mají kuchařky nabrat. Dá se tak ochutnat více věcí po menších porcích a za velice rozumné peníze. Zbytek dne už jsem trávil především čekáním, dal jsem si kávu, četl knihu a pozoroval tamní život. Jedinou slabinou bylo počasí, protože se oproti předchozím dnům výrazně ochladilo (na cca 8 °C) a co půl hodiny začal aspoň jemný déšť, vystřídaný sluncem a tak pořád dokola.

Odpoledne už mi pak jen zbývalo se dopravit (opět linkami 5 a 90) zpět na letiště , odkud mi v 19:20 odlétalo letadlo (Boeing 737-8AS) společnosti Ryanair zpět do Bratislavy. Terminál v Lamezia Terme je moderní, pěkný a příjemně malý, těžko by se v něm ztratil i nezkušený cestovatel. Letadlo letělo na čas a v Bratislavě jsme přistávali okolo deváté, což bylo ještě asi 15 minut před plánovaným časem. 

Závěr

Jak celé toto moje sólo putování shrnout? Začal bych asi tím, že to pro mě byla první takováto dovolená, na kterou jsem se vypravil sám. A víte co? Ono je to vlastně hrozně příjemné, aspoň takhle na pár dní. Mohl jsem si dělat co jsem chtěl a kdy jsem chtěl a i když je to v některých ohledech samozřejmě náročnější, je to zároveň skvělý relax. Vypnout, nemuset se s nikým bavit a jen nasávat atmosféru jiného prostředí. Také jsem měl trochu obavy, jestli bude Kalábrie (jeden z nejchudších regionů Itálie) dostatečně zajímavým místem, navíc v takhle brzkou roční dobu. Tyto obavy se ovšem rozplynuly hned první den a takto to vydrželo až do dne posledního. Je to neuvěřitelně krásný kout Itálie, ať už se jedná o přímořská městečka nebo poloopuštěné a polorozbořené horské vesničky. Navíc úžasné zelené hory, které mě překvapily snad ze všeho nejvíc a rozhodně bych si dovedl představit, že jen v nich strávím několik dalších dní. Doplněné o všudypřítomné klikaté úzké silničky, díky nimž jsem zažil i dobrodružné chvilky za volantem.  Jasně, ta chudoba, kterou jsem zmiňoval, je tu cítit také téměř na každém kroku, ale ono to tak nějak jen dokresluje Kalábrii jako celek, jedno bez druhého by možná nefungovalo tak dobře. Takže pokud budete mít možnost, nebojte se vyrazit i sem, i když to zřejmě není nejnavštěvovanější region, určitě stojí za to mu dát šanci a poznat Itálii zase aspoň o trošku jinak a lépe.