Zakarpatská Ukrajina aneb teenagerka na cestách za dobrodružstvím
Užhorod, Mukačevo, Volovec, vodopády "Shypit", výšlap na horu Hymba, Olbrachtova Koločava a nádherné Siněvirské jezero
Cestopis z roku 2019 napsala Kateřina _7
Termín: 12.-18.7.2019
Myšlenka navštívit zakarpatskou Ukrajinu padla již před dvěma lety, ovšem tehdy mi bylo 16 a neměla jsem na to odvahu, zejména kvůli chaotické dopravě, která se v mnoha případech nedala předem nijak naplánovat. Tenkrát jsem se radši rozhodla se svou kamarádkou vyrazit letecky do Kyjeva a Lvova, kde plánování celé cesty bylo mnohem jednodušší. O letních prázdninách jsem konečně sebe i jednu kamarádku odhodlala a vyrazily jsme na Zakarpatí.
Den 1- Cesta do Užhorodu
Naše cesta začala ráno na nádraží Ostrava-Svinov nástupem do vlaku supercity Pendolino směr Košice. Cesta do Košic uběhla poměrně rychle. Dokonce jsme každá dostala od jednoho staršího pána ve vlaku croissant 7days. Byly jsme překvapené, ale malá svačinka přišla vhod :). Kamarádka, se kterou jsem cestovala jela na Ukrajinu poprvé a když jsem ji ukázala mých 80 hřiven v papírových bankovkách tak řekla: " ty jo, tak to jsi teda bohatá, to si už ani nemusíš měnit". Její odpověď mě trochu rozesmála a vysvětlila jsem jí, že na Ukrajině mají papírové bankovky i v hodnotě necelé 1Kč. Jak už u ČD bývá zvykem do Košic jsme dorazily s 15minutovým zpožděním. Po vystoupení z vlaku za námi přišel další starší pán a nejspíš ve vlaku poslouchal mé vyprávění o Kyjevě co jsem vyprávěla kamarádce a mylně si myslel, že jedeme do Kyjeva, a proto se nás ptal na informace o vlaku do Kyjeva. V Košicích jsme si chtěly koupit jízdenku až do Užhorodu, ale prodala nám jízdenku jen do Chopu, kde nás bude čekat hraniční kontrola. Nakonec s pánem mířícího do Kyjeva nastupujeme do stejného vlaku, akorát nás čeká o dost kratší cesta. Přes hranice jsme se rozhodly jet raději vlakem než autobusem, jelikož při cestě autobusem bychom se na hranicích zdržely déle. Vlak do Chopu přijel se zpožděním, takže vlak do Užhorodu nám ujel. Po vystoupení z vlaku jsme byly navedeny ke kontrole, nejprve jsme prošly pasovou kontrolou stejnou jako na letišti a dostaly jsme razítko do pasu. Dále jsme musely předložit svá zavazadla na dřevěnou desku ke kontrole. Celník mluvil česky a jen se mě zeptal kam cestuji a jestli nevezu nějaké drogy, alkohol nebo cigarety. Kufr otevřít nechtěl. Písemný notářsky ověřený souhlas rodičů o vycestování taky vidět nechtěl. Po kontrole jsme pokračovaly k pokladně, kde jsme si chtěly koupit jízdenky do Užhorod. Paní za kasou neuměla vůbec anglicky a vůbec jsme nerozuměly co nám říká, tehdy jsme pochopily, že v těchto končinách se prostě anglicky nedomluvíme. Po chvíli česko-ukrajinské konverzace kde jsme si navzájem nerozuměly se paní za překážkou společně s námi začala smát. Jízdenky nám neprodala, někam odešla a za chvíli přišla nějaká mladá celnice, která nám ukázala, do jakého vlaku máme nastoupit. Byl to starý, docela špinavý vlak s dřevěnými lavicemi, kde nešly otevřít okna. Chvíli jsme čekaly a pak se konečně náš vlak začal rozjíždět. Za nedlouho přišla průvodčí, u které jsme si koupily jízdenky. Na Google mapách jsem pro jistotu sledovala, jestli opravdu jedeme do Užhorodu. Všechno dobře dopadlo a večer konečně přijíždíme do Užhorodu. Na ubytování jsme měli podle plánu jet MHD. Brzy jsme pochopily, že tak jednoduché jako to vypadalo doma při plánování to nebude... Nakonec jsme od nádraží vyrazily pěšky cca 2 km podle off-line mapy. Chvilku nám trvalo, než jsme se aklimatizovaly na zcela jiný "svět". Připadaly jsme si jako bychom se vrátily v čase do dob minulého století. Již po pár minutách jsem začala hodně litovat, že jsem si místo batohu vzala kufr na kolečkách. Na zdejších "cestách" a "chodnících" dostal pořádně zabrat. Po slabší půlhodince jsme dorazily na ubytování – Alina Hotel/Hostel. Jedná se o jednoduché a čisté ubytování, určitě můžu jen doporučit. Jelikož nám po tak dlouhé a náročné cestě pořádně vyhládlo, vyrazily jsme do města na večeři do místního podniku. Dokonce se nám podařilo najít i takový, kde berou eura. Po otevření jídelního lístku jsme pochopily, že na angličtinu můžeme zapomenout nejen na nádraží, ale i v restauracích. Naštěstí jsem azbuku, kterou jsem se učila na základní škole ještě úplně nezapomněla a nabídku jsem jakžtakž dokázala přečíst, ovšem všemu jsem úplně nerozuměla. Vsadily jsme tedy na pizzu a udělaly jsme dobře. Po večeři jsme ještě před spaním vyrazily na kratší večerní procházku po městě.
Svačinka :)
Pohled z vlaku
Maršrutky v Užhorodu
Večerní Užhorod
Večerní Užhorod
Pizza Hawai po ukrajinsku:)
Den 2- Prohlídka Užhorodu a přejezd do Mukačeva
Ráno jsem se domluvila s recepčním, že si u něj nechám kufr, protože jsme zde byly jen na jednu noc a tahat celý den za sebou kufr se mi opravdu nechtělo. Než jsme se vydaly po městě tak jsme vyhledaly směnárnu, kde jsme směnily eura za hřivny. Pokračovaly jsme na pobočku Vodafonu, kde jsme pořídily jednu ukrajinskou SIMku. Navzdory tomu, že zde pracoval mladý kluk tak ani zde jsme s angličtinou nepochodily. Už jsme ztratily veškeré iluze a smířily jsme se s faktem, že místní anglicky prostě nemluví. První zastávkou byla Katedrála povýšení svatého kříže. Dále jsme pokračovaly k Užhorodskému hradu, kde jsme si prohlédly rozsáhlou expozici zdejšího muzea. Poté jsme se přesunuly kousek dále do Skanzenu lidové architektury. Při vstupu do areálu na nás začala volat jedna paní, že si u ní musíme koupit lístek. Už přesně nevím, kolik stál, ale nebyla to nijak závratná částka :) V samotném areálu je spousta klasických dřevěných stavení. Dominuje zde kostelík sv. Michala. Po areálu nás doprovázelo pár přítulných udržovaných micek, kterým jsem jako milovnice koček nemohla odolat :) Při procházení jsme na zemi objevily mapu Užhorodu. Jelikož jsme žádnou neměly tak se nám hodila. Dokonce na ni byly vyznačené i turistické cíle což bylo super. Až nás obdivování dřevěných obydlí omrzelo vydaly jsme se dále k Užhorodské synagoze, nejdelší lipové aleji, Chrámu Krista Spasitele a viděly jsme i pomník T.G.Masaryka. Náš čas v Užhorodu se pomalu chýlil ke konci. Zašly jsme na oběd do lepší restaurace kde dokonce měli menu i v angličtině. Pak už zbývalo jen zajít pro můj kufr a hurá na nádraží – vyrážíme do Mukačeva. Tentokrát ve vlaku dřevěné lavice vystřídaly červená měkká lehátka. Při nástupu do vlaku jsme ukázaly průvodčímu jízdenku, ten nás nejen nasměroval do správného vagónu (kterých má vlak opravdu požehnaně) ba dokonce i pomohl s kufrem. Jízdenky si u sebe průvodčí nechal a před výstupem přišel k nám na místo, vrátil nám je a upozornil nás, že máme vystoupit. Takový servis hold v Česku nemáme :D Když jsme dorazily do cíle, hned z nádraží jsme se šly ubytovat do nedalekého hotelu. Odložily jsme si věci, chvíli si odpočinuly a hned hurá do ulic. Po krátké procházce města jsme zašly otestovat místní kavárnu. Nevím proč, ale tady není zvykem dávat ke kávě lžičku, místo toho jsem dostala do horké kávy plastové brčko. Hold jiný kraj, jiný mrav :) Palačinky zde měli dobré, jelikož jsem si je dávala snad každý den pobytu na Ukrajině, příště už jsem si o ně říkala ukrajinsky :) Nechyběla ani návštěva místních supermarketů, kde jsme objevily i pár ryze českých produktů. Den se blížil ke konci a my jsme šly ulehnout do peřin abychom načerpaly energii na zítřejší program.
Užhorodský hrad
S číčou:)
I tady už jsou deštníky
Lipová alej
Klasické lehátkové kupé
Předkrm
Den 3- Mukačevo a Volovec
Dnešní den zahajujeme croissantem a lattéčkem jak jinak než s plastovým brčkem :) Po snídani vyrážíme pěšky k tajemnému hradu Palanok. Cesta nám zabrala necelou hodinku chůze. Odměnou nám byl skvělý výhled na město. Abyste mohli vstoupit do hradu, musíte zaplatit vstupné. K dispozici jsou zde komentované prohlídky s průvodcem, které jsme však nevyužily. Hrad nabízí několik stálých expozic, které jsou přístupné i pro ty, kteří prohlídky s průvodcem nevyužili. Podívali jsme se také do zdejší mučírny, kde se platilo vstupné zvlášť. Jelikož nás mírně tlačil čas, abychom stihli vlak do Volovce, zpět do centra Mukačeva jsme jeli místní MHD alias moderní maršrutkou s turniketem na jízdenky u vstupu do dveří. Byly jsme překvapené, jaké moderní vozidlo na zastávku přijelo. Při nástupu naše nadšení ovšem opadlo. Po otevření dveří nás přivítal turniket na jízdenky. Bohužel řidič jízdenky neprodává, takže nás nevzal a poslal do trafiky, která byla pár metrů od zastávky. Samozřejmě na nás nečekal a musely jsme čekat na další spoj. Jízdenka je vlastně takový malý papírek s QR kódem, který při nástupu strčíte do turniketu. Dokonce zde měli i jízdní řád. Po chvíli čekání přijel další spoj a zamířily jsme zpět do centra. Z centra jsme šly pěšky na nádraží koupit jízdenky do Volovce. Jelikož jsme do odjezdu vlaku měli ještě dost času, šly jsme na oběd. Opět jsme vsadily na jistotu a objednali jsme si pizzu, kterou jsme si nechaly zabalit a měly tak aspoň jídlo na cestu. Poté jsme vyrazily zpět na nádraží. K dispozici byla čekárna s dřevěnými sedačky a společnost při čekání nám tu dělali místní holubi, kterých tu je celkem dost. Není divu, když na zemi leží spousta drobků či zbytků jídla. Konečně nastupujeme do vlaku. Tentokrát tu nejsou ani dřevěné lavice, ani červená lehátka, nýbrž plyšové špinavé sedačky. Pro vylepšení dojmu ani nepomáhá všudypřítomný smrad, který se linul celým vagónem. Nevím proč, ale ve vlacích se okna nedají otevírat. A kvůli klimatizaci to opravdu není :D Naštěstí se nám podařilo jedno okno, které mělo poškozené zabezpečení otevřít, a tak se do vagónu dostalo aspoň trochu čerstvého vzduchu. Cestou se nám z okna naskýtaly zajímavé pohledy nejen na pěknou krajinu. Už jsme začaly pociťovat, že opouštíme město a míříme do přírody. Po necelých 2 hodinách vysedáme na nádraží ve Volovci. Najednou se ocitáme opět v cela jiném "světě". Ocitáme se na venkově, který lemují nádherné scenérie. Začalo pršet což nebylo moc příjemné, ale naštěstí jsem měla kufr, jehož jedinou praktickou vlastností, kterou jsem na celém pobytu na Ukrajině ocenila, byla právě jeho nepromokavost. Po půl hodince jsme dorazily na naše ubytování " U Vasila". Byl to takový větší dům, kde bylo pár pokojů. Vasil nás přátelsky přivítal, a dokonce uměl trochu česky. Ukázal nám pokoj a pozval nás na domácí mátový čaj a víno. Povídal nám o různých věcech. Dokonce i o tom, jak šlo všechno do háje po odtržení Zakarpatí od Československa. Dozvěděly jsme se taky pár informací o tom, odkud a kdy jezdí maršutky do Koločavy. Na závěr nám nabídl, že nás může svést svojí Ladou Nivou do blízkých hor a může nám ukázat okolí. Nebyly jsme si úplně jisté, jestli to je dobrý nápad. Nakonec jsme souhlasily. Před vyjížďkou s Vasilem jsme se šly ještě samy projít po okolí. Cestou jsme potkaly krávy, kozy, kočky, kachny, psy...prostě všemožná domácí zvířata. Některé se nechaly i pohladit nebo pomazlit. Došly jsme až do místního obchůdku, kde se dokonce dalo platit platební kartou. Nakoupily jsme si na váhu různé místní sladkosti a něco na večeři a snídani. Když jsme se vrátily z pochůzky, Vasil už na nás čekal se svojí Ladou Nivou 4x4, která vyjede i zdánlivě nevyjezditelné:D Jízda v tomto autě do kopcovitého terénu byl zážitek sám o sobě. Chvílemi jsme si myslely, že píchneme, zapadneme do hluboké bahnité louže nebo, že už výše nevyjedeme. Auto všechny nástrahy zvládlo a my také :) Udělaly jsme pár fotek (i s Vasilem: D), natrhaly pár malin, pokochaly se nádhernou krajinou a jelo se dolů. Kamarádka už řidičák měla a napadlo jí, že by se zeptala, jestli by nemohla řídit. Samozřejmě, že jí Vasil vyhověl. No, a to bych nebyla já abych nevyužila příležitosti a nezkusila si to taky. Řidičák jsem sice neměla, ale měla jsem už za sebou pár lekcí v autoškole. To se přece taky počítá! :D Vasil si s tím stejně hlavu nelámal. Dojely jsme v pořádku. Na večeři nám byl nabídnut boršč, ale měly jsme ještě zbytek pizzy z Mukačeva, takže jsme odmítly. Stejně mi boršč moc nechutná :D Ráno jsme měly jet maršrutkou do Koločavy, ale nakonec jsme změnily plán. Vasil nám nabídl, že nás zítra za 300 hřiven doveze k blízkému vodopádu a my jsme souhlasily.
Hrad Palanok
Vstup do Hradu Palanok
Nádvoří hradu Palanok
Výhled z hradu Palanok
Výhled z hradu Palanok
Prodej suvenýrů
Den 4- Vodopád "Shypit", výšlap na horu Hymba, přesun do Koločavy
Ráno jsme vyjely na vodopády, jak bylo včera domluveno. Po 40 minutách jízdy jsme dorazily na místo. Přímo k vodopádu jsme dorazily pěšky za necelou půlhodinku. Čekaly jsme to hezčí, ale rozhodně jsme nelitovaly, že jsme tu jely. Jelikož jsme tu byly zcela mimo plán, neměly jsme předem vymyšlený žádný program. Uviděly jsme na stromě turistické značení, podle kterého jsme šly, aniž bychom tušily, kam vlastně dojdeme :) Po cestě se nám naskýtaly famózní výhledy. Potkaly jsme spoustu lidí, kteří žili v lese v postaveném dřevěném „obydlí" nebo ve stanech. Potkávaly jsme taky hodně sběračů borůvek, protože borůvky tu rostou ve velkém. Hodně místních je tu chodí sbírat a poté prodávat v údolí. My jsme jich taky hodně sbíraly a jedly až jsme z toho zfialověly:D No, a nakonec jsme zcela neplánovaně došly na vrchol hory Hymba (1491 m). Pod vrchol se dá dostat lanovkou. Komu se nechce jít od lanovky na samotný vrchol po svých, může se nechat vyvézt terénním autem. Zde je k dispozici budka s občerstvením a restaurace. Přímo z restaurace byl úžasný výhled na hory. Po obědě jsme šly zpět dolů do údolí. Já jsem si vyzvedla svůj kufr v místním stánku, kde jsem ho nechala v úschově a vyrazily jsme na místo kde by měla údajně jet mezi 16-18 hodinou maršrutka do Koločavy. Na začátku cesta byla z asfaltu. Byla jsem tedy s kufrem v pohodě, ale věděla jsem, že jednou asfalt skončí a bude to s kufrem peklo. Najednou nám z ničeho nic u krajnice zastavila dodávka. Seděl v ní mladý pár, a dokonce uměli i anglicky. Ptali se nás, kam jdeme. Odpověděla jsem, že chceme jet do Koločavy a jdeme na "zastávku" maršrutky. Jelikož viděli, že mám kufr, nabídli nám, že nás svezou, protože za chvíli končí asfalt a s kufrem bych to měla těžké. Aspoň k něčemu nám to bylo dobré, že jsem si vzala ten blbý kufr :D Po pár minutách nás vysadili a ukázali nám kde zastavuje maršrutka. Ještě jsme se radši zeptaly jednoho místního staršího pána, protože se nám to místo jako "zastávka" kde něco staví moc nezdálo. Když nám i on potvrdil, že jezdí odtud, uklidnilo nás to. Jelikož zde neexistují žádné pevné jízdní řády nevěděly jsme kdy přesně maršrutka přijede. Po chvíli nás napadlo, že když už tu musíme čekat, můžeme zkusit stopovat a třeba nám někdo zastaví dříve, než přijede maršutka. Nikdy předtím ani jedna z nás nestopovala, a tak jsme se musely odhodlávat. Provoz zde nebyl moc hustý, ale dokonce kolem nás projela menší skupinka cyklistů s českou vlajkou a mávali na nás, aniž by tušili, že jsme taky z Česka :) Po 30 minutách nám konečně zastavilo auto. Byly jsme v šoku. Nikdy předtím jsme tohle nezažily. Byla to stará dobrá Lada a v ní sympatický mladý kluk s babičkou. Řekla jsem mu, že se chceme dostat do Koločavy. On jel jenom do Mižhirje. Věděla jsem, že z Mižhirje jezdí do Koločavy maršrutky několikrát za den, takže jsme s ním jely. V autě jsme měly pěkně hlasitou ukrajinskou diskotéku :) Repráky co měl v autě přeskakovaly pokaždé, když jsme přejížděli nějakou větší díru na silnici. Kdo už někdy viděl ukrajinské silnice na venkově tak ví, že jsou díry snad na každém metru:D Po 40 minutách jízdy vysedáme na "autobusáku" v Mižhirje. Vidíme zde stát maršrutku s cedulkou Koločava. Jásáme a jdeme k ní. Řidič nám říká, že už můžeme zaplatit a posadit se. Vyjede však až za 20 minut. Když jsme se blížily ke Koločavě ptal se nás, kde jsme ubytované. Většina Čechů míří do penzionu Četnické stanice, bohužel už měli plno a musely jsme se ubytovat jinde – hotel Agio. Recepční uměla česky, takže nebyl problém se s ní domluvit. Kdyby náhodou někdo nevěděl, tak Koločava je u Čechů proslavená především kvůli spisovateli Ivanu Olbrachtovi a jeho románu o místním rodákovi Nikolovi Šuhaji loupežníkovi. Na večeři jsme vyrazily do vyhlášené Četnické stanice. Na Čechy tu jsou zvyklí, takže tu mají i jídelníček v češtině. Žádný gurmánský zážitek si tu ovšem neužijete. Kvalita jídla moc dobrá není, ale to se dá očekávat. Při placení mi dokonce odmítli drobné mince, berou jen papírové bankovky. Po večeři jsme si ještě udělaly krátkou procházku po vesnici.
Vodopát "Shypit"
Peníze na stromě nerostou :)
borůvky:)
Obydlí v lese
Hory všude kolem nás:)
prostě nádhera :)
Den 5- Koločava, přesun do Siněvirské Poljany
Ráno jsme vyrazily do skanzenu lidové architektury pod názvem Stare selo. V něm si můžete prohlédnout, jak vypadala vesnice na přelomu 18. a 19. století. Stojí zde obyčejné chalupy místních obyvatel, ale také škola, židovská pivnice, kovárna či truhlárna. Po užhorodském skanzenu jde o druhý skanzen na Zakarpatí. Navíc je zde parádní výhled na Krásnou poloninu. Po prohlídce skanzenu jsme se šly projít po vesnici podle mapky, kterou jsme dostaly v hotelu. Při hledání hrobu Nikoly Šuhaje jsme potkaly jeden český pár, který už hledání vzdal. My jsme hrob taky nenašly. Aspoň jsme nebyly jediné. Po neúspěšném hledání jsme zamířily na začátek vesnice ke známému dřevěnému nápisu "Koločava". Je čas posunout se zase o kus dál. Od recepční jsme věděly, že do Siněvirské Poljany, kam máme namířeno, žádná maršutka nejezdí. Platit taxíka se nám nechtělo, a tak jsme opět stopovaly. Tentokrát to bylo o dost rychlejší než posledně. Do 5 minut nám zastavil mladík s dodávkou. Jelikož to byl místní " taxikář" nabídl nám 2 varianty. Buď nás zdarma sveze pár kilometrů na frekventovanější cestu, kde můžeme zkusit dál stopovat nebo nás za 300 hřiven zaveze přímo na naše ubytování v Siněvirské Poljaně. Nakonec jsme se rozhodly, že zvolíme jistotu a zaplatíme mu. Vykládal nám o tom, jak je těžké žít na Ukrajině. Většina jeho rodiny a známých pracuje v Česku nebo na Slovensku, protože tam dostanou více peněz. Vůbec nás to nepřekvapilo. Úplně je chápu, že chtějí žít lepší život. Po půl hodince nás vysazuje a my míříme na ubytování. Bohužel ubytování jsme nenašly. Zřejmě mapa na Bookingu byla špatná. Na daném místě naše ubytování nebylo. Ptala jsem se na recepcích ostatních ubytování, jestli neví, kde to je, nevěděli. Začala jsem se ptát místních a jeden z nich údajně věděl kde to je. Prý 6 km zpět. Nabídl nám, že nás tam za 150 hřiven odveze. Kamarádka nesouhlasila a chtěla jít pěšky. Přemluvit se mi jí nepodařilo, a tak jsme těch 6 km šly pěšky. Ještě mě napadlo zavolat na ubytování, zrušit ho a ubytovat se tam kde jsme. Bohužel s paní majitelkou se mi nepodařilo po ukrajinsko-českém hádání dohodnout. Po necelé hodince chůze se na nás opět usmálo štěstí a samo od sebe nám zastavilo auto a ten kousek k ubytování nás svezli. Paní domácí už byla lehce otrávená, protože jsem chtěla ubytování zrušit. Pokoj byl ale moc pěkný, čistý a ve stylovém dřevěném stylu. Najedly jsme se a po krátkém odpočinku jsme vyrazily k Siněvirskému jezeru vzdálené odtud 9 km tím směrem odkud jsme přišly. Šlapat se nám pochopitelně nechtělo. Rozhodly jsme se opět stopovat. Po 20 minutách nám zastavil starší muž na motorce. Řekly jsme mu, že se chceme dostat k jezeru. Nabídl nám, že nás sveze. Nevěřila jsem, že to myslí vážně. Hlavou mi běželo ...to chce jako jet ve 3 lidech na jedné motorce? A bez helmy? Já jsem sice zvyklá jezdit na motorce, mám na ni i řidičák, ale tohle mi připadalo šílené. Kamarádka na motorce nikdy nejela. K mému překvapení, ale souhlasila, že s ním pojedeme. A jelo se! V půlce cesty mi uletěla z hlavy kšiltovka, takže jsme se pro ni vraceli, ale jinak to byla projížďka na pohodu. Jel s námi opatrně. Nepřekročil vyšší rychlost než 90 km/hodinu :D Jízdu jsme přežily a dorazily jsme k jezeru. Udělaly jsme příjemnou okružní procházku. Koupily jsme domů domácí čaje a medy od místních babiček, které tu na vícero místech prodávaly své produkty. Atmosféra Siněvirského jezera, které je největší a nejprofláklješí na Zakarpatí je opravdu kouzelná. Symbolem jezera je dřevěná plastika v podobě dvojitého dřevěného sloupu s vyřezávanými postavami bohaté dívky Sini a chudého chlapce Vira. Můžete se po jezeře projet na dřevěném voru, čehož jsme my nevyužily. Hned u jezera je dost možností kde se najíst. V podvečer jsme od jezera vyrazily pěšky na ubytování. Hned jak jsme se dostaly k hlavní cestě, zastavila nám sama od sebe dodávka. Jela v ní ruská rodinka. Zastavili nám, protože kolem nás projeli, když jsme stopovaly směrem k jezeru. Omluvili se nám, že nás nemohli vzít, protože jejich děti vzadu spali a neměli pro nás místo. Byly jsme v úžasu z toho, jak jsou lidé ochotní. Na ubytování jsme díky tomu, že jsme nešly pěšky dorazily brzy a měly jsme ještě čas něco podniknout. Dozvěděly jsme se, že kousek odtud je zvířecí obora tak jsme se tam rozhodly vydat. Po cestě jsme si udělaly krátkou odbočku do lesa, kde jsme potkaly pasoucí se krávy, které šly díky připevněným zvonkům na krku slyšet na velkou vzdálenost. V oboře se platí vstupné, můžete si i připlatit za krmení pro zvířata. Viděly jsme psy, vlky, tygry, lvy a pak nás pustily do obřího výběhu kde byli dohromady velbloudi, osli, srnky, mufloni, lamy a poníci. Některá zvířata byla plachá, ale některá se nechala i pohladit. Až nás zvířata omrzela, vrátily jsme se na ubytování. Zeptaly jsme se paní domácí, jak se odtud zítra dostaneme do Volovce. Řekla nám, že máme zkusit stopovat. Už se nám to několikrát osvědčilo, takže jsme byly v pohodě a v klidu šly spát.
Začátek Koločavy
Běžný dopravní prostředek
Skanzen Stare selo
Skanzen Stare selo
Skanzen Stare selo- interiér vlaku
Skanzen Stare selo
Den 6- Míříme zpátky do Volovce
Ráno jsme vstaly, nasnídaly se a vyrazily hledat nějaké super místečko na stopování. Netrvalo to dlouho a zastavila nám dodávka míříce přesně tam, kam potřebujeme. Do Volovce. Obdivuju zdejší řidiče, kteří se musí vyhýbat dírám na silnice a domlouvat krávám, aby je nechaly projet. Je úplně normální, že kráva se postaví doprostřed cesty a můžete troubit, jak chcete, pořád tam bude stát. Po 2 hodinách jízdy jsme dorazily do Volovce. Zamířily jsme do místního podniku, kde jsme si vybíraly jídlo podle obrázků. Místo řízku s bramborem jsem dostala holý řízek. Servírka neuměla anglicky a nepochopila, že holý řízek jíst opravdu nechci. Dala mi k telefonu někoho, kdo umí anglicky a s ním jsem musela vykomunikovat, že mi chybí brambory :D Nejspíš je museli jít koupit do obchodu, protože jsem na ně čekala dost dlouhou dobu. Každopádně jsem byla ráda, že se můžu najíst :D Po obědě jsme si ještě zašly do kavárny na lattéčko. Jak jinak než s plastovým brčkem :D Potom jsem zavolala Vasilovi, že už jsme zpátky. Za chvíli pro nás přijel a jely jsme se k němu opět ubytovat. Dnešní den jsme sice neměly žádný zvláštní program, ale i přesto to byl speciální den. Měla jsem totiž narozeniny. Své 18. narozeniny jsem prožila právě v této malebné dědině :) Vasil nám opět nabídnul svůj výborný domácí mátový čaj a víno. Večer jsme šly naposledy nasávat atmosféru ukrajinského venkova a kochat se krásnou zdejší krajinou.
Kaplička
Stopujeme:)
Odvážná kráva :)
Volovec podruhé
Volovec podruhé
Kostel ve Volovci
Den 7- dlouhá cesta domů
Ráno nás Vasil odvezl na nádraží, rozloučily jsme se a koupily si jízdenky na vlak. Za celý pobyt jsme nenarazily na nikoho, kdo by od nás chtěl vyžebrat peníze. Poprvé se nám to stalo až tady na místním nádraží pár minut před našim odjezdem. Žebrající babička byla hodně neodbytná. Jelikož se nám podařilo všechny drobné hřivny utratit, musely jsme ji dát české koruny, aby odešla. Sice nevím, k čemu ji budou, ale aspoň něco dostala. Pár minut po 7 hodině ranní nastupujeme do vlaku a vyrážíme směr Chop. Tentokrát jsme jely zmodernizovaným lehátkovým vlakem. Červená lehátka vystřídala vkusnější šedá barva, a dokonce tu byly i zásuvky na nabíjení. Společnost v kupé nám dělal chrápající pán, který nad námi celou dobu spokojeně dřímal. Po 2 hodinách jsme dorazily do Chopu. Z nádražní informační tabule moc chytré nejsme, a tak jsme zamířily k prodejní přepážce abychom zjistily v kolik nám jede vlak a koupily si jízdenky. Po hodině čekání se otevřela bezpečnostní kontrola. Dostaly jsme razítko do pasu a zamířily na nástupiště, kde jsme začaly vyhlížet vlak do Košic. Ve vlaku jsme si udělaly pohodlí a vyzuly jsme si boty. Nedělejte to. Při celní kontrole na hranicích se Slovenskem nás seřvaly, že jsme si dovolily mít vyzuté boty. Daly nám to pěkně sežrat a prohrabávaly nám zavazadla. Na hranicích vlak stál podezřele dlouhou dobu. Začaly jsme se obávat abychom stihly vlak z Košic do Ostravy. Vlak pořád nejel. Ukázalo se, že někdo ve vlaku má psa bez pasu. Nakonec dotyčný se psem musel vystoupit a vlak mohl pokračovat v jízdě. Naštěstí Pendolino mělo zpoždění, a tak jsme ho stihly. Po týdnu na Ukrajině jsem dostala chuť na českou kuchyni, a tak jsem si dala ve vlaku svíčkovou. Nebyla nejlevnější, ale byla vynikající. Miluju svíčkovou. Do Ostravy přijíždíme se zpožděním pár minut po 20 hodině. Spokojené a plné zážitků se každá vracíme do svých domovů.
Informační tabule v Chopu
Ve vlaku z Chopu do Košic
Svíčková v Pendolinu :)
Závěrem
Ukrajina je z mého pohledu opomíjenou zemí, která ovšem má co nabídnout. Byla jsem tu už podruhé a rozhodně ne naposledy. Výhodou je, že pokud zde pojedete na vlastní pěst, budete to mít za pár kaček. Když to zvládly 2 teenagerky tak to zvládnete i vy. Pokud nejste dobrodružné povahy a vadí vám chaotická doprava, můžete se vydat po vlastní ose autem, na motorce nebo na kole. Nemusíte se vydat zrovna na Zakarpatí. Můžete si třeba zaletět na prodloužený víkend za pár kaček do Kyjeva nebo si udělat výlet do Lvova. Anebo se taky můžete vydat někam úplně jinam. Cestování zdar!
Jak se ti cestopis líbil?
Kateřina _7 procestovala 28 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil20 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Rozhodne zajimave cteni , zejmena asi pro mne, ktery jako starsi na vychode krome Polska nebyl asi 35 let
Priznam ale, ze bych 18 letou dceru na takovy vylet nepustil a nektere situace jako jet v 90 km ve 3 na motorce mi asi davaji za pravdu. rovnez stop z ruznymi neznamymi se mi pro dve mlade holky zrovna bezpecne nejevi ,kdyz uz pro nic jineho ,tak pro oblibu alkoholu na Ukrajine ,Ale zacinam chapat asi trosku takovou oblibu techto mene vyspelych krajin ..proste adrenlinove zazitky, kde veci tak nejak nefunguji jak jsem zvykly z 20 let zivota v zapadni civilizaci a lidi tveho veku vlastne zivot v socilistickem Ceskoslovensku neznaji a ani omezene moznosti vycestovani, zato zapad je uz tak nejak nebavi ...
Verim ale. ze tam clovek muze potkat ochotne a pratelske lidi ,kteri vedi co je zivot v nouzi ,sam jsem zazil cestovni kolem sveta s batohem a prazdnou kapsou a v nouzi mi pomohli spis ti co sami nic nemeli
Takze hodne zazitku pri dalsim cestovani ,priste radeji z baglem -)
Takhle bych to úplně neviděl. Některé starší ročníky si tam zavzpomínají na mládí v socialismu, mládež zase může vidět něco, co už sama nezažila a trochu pozornější návštěvník zase uvidí některé věci, které fungují "postaru", ale ne nutně hůř než "moderně" u nás. Případně naopak v něčem i takovou modernu, jakou zatím u nás nemáme. Mikire, měl by sis udělat výlet, rozhodně nebude drahý, i když možná bude za všechny prachy. 🤣
mikir: Děkuji, jsem ráda, že to pro vás bylo zajímavé čtení. Chápu, že každý rodič by svou nezletilou dceru na takový výlet nepustil. Mojí rodiče neměli obavy, protože jsem takto začala cestovat již v 16-ti letech a vždycky jsem se vrátila v pořádku. Cestování a plánování takovýchto výletů mě baví a rodiče si toho jsou vědomi a nechtějí mi v tom bránit.
Za sebe můžu říct, že jsou pro mně daleko lákavější méně turistické destinace na Východě než profláknuté velkoměsta na Západě. Jak už jste zmínil, nabízí daleko dobrodružnější zážitky.
Jsem si vědoma, že některé zážitky byly nebezpečné a nerozumné, ale aspoň mám na co vzpomínat.
Samozřejmě příště jedině s báglem😀
mikir: Mám (mmj.) také dceru a právě 18 let je nejlepší doba na to vypadnout z domu, od rodičů. Samozřejmě riziko nějakýho průseru je výrazně vyšší, ale právě to člověka formuje. A asi je to i lepší než třeba obrážet diskárny a kluby po nocích (nic proti nim). A jak píše autorka - je na co vzpomínat.
Rozdil je vypadnout z domu ( sam jsem se ozenil poprve kdyz me bylo 20 pul ) a podnikat celkem lehkovazne urcite cesty , nechci rict ,ze treba ta oblast je Pakistan, Syrie a podobne ,dcery treba zavodily ve sjezdovem lyzovani a taky se mohly rozplesknou pri sjezdu hur nez v te 90 km rychlosti na motorce ,ovsem nevim, jak by ty holky treba znasilneni mohlo pozitivne formatovat ,jiste cestovani je lepsi nez ty diskoteky a kluby, .moje druha zena ja taky tulacka a byli treba na vysce s kamoskou v Norsku a taky jezdily stopem a prozivaly dobrodruzstvi ,jen mi tech necelych 18 prijde trosku malo
Někdo má v 18 rozumu na 25, jiný zase na 13 ... A z drtivé většiny je to výchovou a prostředím.
Obdivuhodné, v tomhle věku bych to asi nedal :-) Kateřino jen tak dále,přeji hodně cestovatelských zážitků...
Děkuji za podporu a taky přeji spoustu cestovatelských zážitků 😉
Opravdu pěkně napáno. Takhle bych býval chtěl začínat s cestováním. :) Jen si dovolím poznámku, že místní dopravní prostředek není maršutka, ale maršrutka, když to slovo člověk rozdělí, hned ho začne např. přes němčinu nebo angličtinu chápat. ;-)
Děkuji za pochvalu a připomínku, opravím :)
suhlasim s Joxom, super, Ukrajina je srdcovka a som rad, ze sa pacilo. Zakarpatie naj
Jo, pěkné to má. Při věku autorky odpustím i transkripci :-))
UA je navíc poměrně vhodná země pro oťukání se ve světě, přeci jen už je hodně civilizovaná. Taky jsme kdysi podobně začínali...
Děkuji a souhlasím, Ukrajina je pro oťukání dobrá volba.
Smekám. V tomhle věku, taková cesta :-). Navíc, vzhledem k tomu, že jsem našel spoustu fotek (a jiných písemností) Užhorodu z 30.let 20. století, kdy tam působil můj děd, mě cesta tam celkem láká. Takže pokud bych chtěl vlakem, nemusím, díky tobě, už hledat jak tam z Ostravy. Díky a přeji spoustu pěkných zážitku z cest.
Martin: Můžeš si zrovna, pokud máš s kým, koupit u Leo Expresu jízdenku 1+1 zdarma a vyrazit. Máš výhodu, že můžeš normálně nastoupit do vlaku a jet; já jsem takhle mohl s LE, jen dokud na sebe navazoval autobus s vlakem, které se teď míjí...
@Jox díky za tip :-) už se mi povedlo (pomocí Google street wiew) identifikovat asi polovinu míst z fotek a pohledů, včetně "našeho" domu. Sice řádně přestavěn, ale stále stojí. :-) tak to chci projít ve skutečnosti.
Martine, děkuji a přeji ať se cesta do Užhorodu vydaří :-)
Katerino ,chapu ,ze te to bavi a ze kdyz takto cestujes od 16, ze mas urcite zkusenosti, ja jsem to spis vnimal s pohledu toho ,ze ziju od 98 mimo CR a uz se mi nekdy tezko prizpusobuje za tech 22 let i ceske mentalite .natoz ruske i kdyz Ukrajinec by se asi urazil. ze ho hodim do jednoho pytle z Rusem ,v Moskve i v Kyjeve jsem byl v 78 kdyz jeste bylo SSSR ,no a na motorkare jsem jako kamionak vysazeny permanentne .Stopem jsem projel cely Novy Zeland oba ostrovy, ale to me bylo 41 ..a dneska uz dost nerad lezu nekomu do auta ,kdyz nesedim za volantem i radeji jedu vlakem nez autobusem s kterym jsem take jako ridic jezdil no a 2 mlade holky ,,to asi neni na stopa ani na zapade ,,,ale chapu je na co vzpominat ,ovsem ten argument ze jsi se vratila v 16 vzdy vporadku ,je tezko argumentem
Joxi uz me to i napadlo ze si takovy vylet s zenou udelame ,ale nejak nemam k tomu tu spravne chut ,prozivat neco co jsem zazival vlastne 32 let za zeleznou oponou a ani tech dalsich 11 co se to zacalo menit , nevidim uplne jako neco skveleho a ten pocit mam dodnes kdyz se v dnesni dobe vracim do CR na navstevu .asi by to byl skutene vylet za vsechny prachy podle nekterych zazitku Kateriny -))
Aspoň bude víc místa pro nás, kteří známe hodnotu Ukrajiny. 😊
Jojo a bude hůř.