Zimní Saharou s Tuarégy
Týdenní putování pohořím Tassili n´Ajjer s místními Tuarégy, objevování skalních maleb a trošku opletaček s policií
Cestopis z roku 2020 napsal Matouš Saidl
Když jsem před cestou do Alžírska procházel cestopisy tady na cestujlevně, tak jsem s hrůzou zjistil, že o Alžírsku není jediný. Tak jsem si řekl, že vlastně proč ne, a hned po návratu z cesty do této země jsem se pustil do psaní.
S nápadem na cestu do Alžírska přišel můj otec, který zemi navštívil někdy v devadesátkách, ještě před tím, než jsem já spatřil světlo světa, v době, kdy v zemi žuřil konflikt, a chtěl navštívit pouště na jihu země, kam se tehdy nedostal. Postupně obešel všechny rodinné příbuzné, ale nikdo nesdílel jeho vášeň na cestu do těchto končin, jenom já jsem si řekl, že vlastně proč ne. Do končin, do kterých jsme se chystali, je cizincům vstup bez místního průvodce zakázán, ale přes WhatsApp jsme objevili místního průvodce jménem Moussa, který byl spolu s dalšími Tuarégy celý týden naším společníkem. Taky jsme si museli oběhat víza, ale to nebyl až takový problém, všichni na ambasádě byli milí a všichni Alžířani nám přáli šťastnou cestu, nejspíš tolik lidí o turistické vízum nežádá. Ale pojďme se už vrhnout na samotnou cestu.
První den jsme vyrazili nejprve na pražské letiště, které jsem doslova nezažil prázdnější než ten den. I když je to možná jen tím, že nelétám tak často v únorový čtvrtek večer. Bezpečnostní kontrolou jsem prošel snad hned, a už jsme nastupovali do letadla směr Frankfurt. Letenky kupoval taťka za jeho peníze, takže já, zvyklý na Ryanairské sedačky, kde se svými sto devadesáti centimetry nemám šanci na pohodlný let, jsem byl více než překvapen množstvím prostoru, které letadlo nabízelo. Let měl asi půlhodinu zpoždění, a my už vylézali z letiště do hotelu, kde jsme strávili noc. Rezervace hotelu padla na má bedra, a jelikož se mi při cenách letištních hotelů nedělalo dobře, tak jsme nakonec spali ve městě Rüsselsheim asi 12 minut vlakem od letiště.
Druhý den už to přišlo. Letíme do Alžírska. Zase se po pěti letech vrátím na africký kontinent. Na letišti jsem si samozřejmě musel dopřát nějaký ten preclík, jsme přece v Německu, žejo, a už se letělo. V letadle byl největší problém vyplnit imigrační kartu, ale jinak vše bylo hezké. Já si musel dát svůj milovaný rajčatový džus, který v letadle chutná nepopsatelně lépe než na zemi. Nevím vlastně proč, ale je to mé oblíbené letadové pití. No a pak už se jenom koukat, jak se pod námi objevuje země.
V Alžíru jsme měli přibližně 11 hodin do odletu dalšího letadla směr poušť, a tak bylo jasné, že se podíváme do města. Nově byl na letiště doveden vlak, který ale v pátek nejezdí, a tak nám nezbylo než jet taxíkem. Natáhl nás, i když ne tak strašně. Platili jsme 1500 dinárů, zatímco cestou zpátky si taxikář řekl jen o 1000 dinárů, takže to není tak strašný jako v Praze. Našli jsme si úschovnu, dali do ní krosny a vyrazili objevovat město. A teda, je to něco. Představte si nějaké město na jihu Francie, široké bulváry, honosné domy, radost pohledět. Teď si představte, že jste jediný turisté široko daleko, všichno okolo jsou muslimové a policisté a je tam teplo. Tak to je Alžír.Vystoupili jsme a první věc před námi byla demonstrace. Již dlouho se tam každý pátek protestuje proti vládě, vlastně něco jako Milion chvilek, akorát je to bouřlivější.
Snažili jsme se ale moc nezdržovat a vyrazili jsme do čtvrti Casbah, co je jako naše Staré Město. Teda vlastně moc ne. V Praze jsou davy Korejců a trdelník, tady jsou neudržované domy, usměvaví místní a mátový čaj. Děti na dvorku hrály fotbal, mamky věšely prádlo a všude byl hrozný klid a mír. Plus jsme tam byli jediní turisté. Pro mě, nepolibeného severní Afrikou, to bylo doopravdy něco.
Já na stříhání
Casbah
Grande Poste
Den už se pak sešeřil a my směřovali směr letiště. Našli vnitrostátní terminál, dostali naše letenky a vyrazili k letadlu. Wifi nebyla, takže jsem četl knížku na maturitu a pozoroval čekající. Menší polovina byli zahraniční turisté, většinou Francouzi, Češi jsme byli jediní, překvapivě. Zbytek byl kombinace Arabů a Tuarégů, od bělejších než jsem já, po černé jak voda po mé sprše na konci výletu. Letěli jsme s Air Algerie, a teda bylo to lepší než Ryanair, dostali jsme jídlo a tak, ale že by to letadlo bylo dvakrát čisté a udržované, to zase ne. Snažil jsem se usnout, ale nepodařilo se, takže jsem s mezipřistáním a po třech a něco hodinách přistál v Djanetu.
Vylezli jsme z letiště, potkali našeho Tuaréga, který byl po celý týden na Sahaře naším průvodcem, vyjeli jsme na spací místo za letiště, což bylo spaní pod širákem u skály a na místě usnuli, přece jenom v půl čtvrté ráno se to dalo čekat.
Ráno jsme se za denního světla probudili a bylo to opravdu něco. Písek, kam se člověk podívá. Jenom ticho a slunce, kombinace žlutého písku a hnědých skalisek. Pro mě, který nejvíc poustě viděl v Izraeli a Jordánsku, to byl nepopsatelný zážitek. Celý týden jsem se jenom mohl koukat okolo sebe. Po dostatečném vykoukání jsem si sedl ke snídani, skládající se z bagety a něčeho na to, datlí a čaje. Ale ne jen tak ledajakého. V Alžírsku měli čaj "Gingembre," doslova je to francouzsky zázvor, a ten jsme tam pili každý den. Má štiplavou chuť zázvoru, která je ale zároveň příjemná, takže jsme si museli vzít domů.
Skály
Voda je i v poušt
Po snídani jsme vyrazili do města Djanetu, kde musel náš průvodce Moussa na policii pro povolení a nás nechal se svým kamarádem v místním muzeu, kde byla postavena maketa obydlí Tuarégů. Taky saharské kameny a vykopávky hrnců i pazourků. Po muzeu nás čekalo tržistě, no a pak jsme sedli do auta, vstříc cestě asi 200 kilometrů do vesnice Ihrir. Pro mě to znamenalo další spánek po noci v letadle a když jsem byl vzhůru, tak pozorování krajiny. S přestávkou na oběd zabrala cesta asi 5 hodin, po kterých jsme dorazili do vesnice Ihrir, kde jsme se setkali s našimi osli a dalšími členy naší výpravy. Celkem nás bylo sedm. My dva, náš průvodce, kterého jsme potkali již na letišti, místní průvodce po malbách, kterému bylo hodně přes 70 a celý týden pobýhal po poušti s dědečkovskou hůlkou, dále dva pohaněči oslů a náš kuchař, vždy veselý, i když anglicky ani francouzsky toho moc nenamluvil.
Tím se dostáváme k zásadnímu bodu naší cesty, a tím byla jazyková bariéra. I když jsme měli francouzštinu ve škole, tak je můj vrchol někde u slov "Oui oui, c´est vrai." Náš průvodce mluvil anglicky asi jako já francouzsky, zatímco další nemluvili ani tou francouzštinou, takže i když se má francouzština za ten týden neskutečně zlepšila, tak to byl celý týden docela tvrdý oříšek. Pokud nemluvíte francouzsky alespoň jako já, budete to v těchto končinách mít těžké.
Tu noc jsme spali v tradičním obydlí se střechou z palmových větví, s živým ohněm a nádherně zdobenými koberci. Na ohni se vařil náš oblíbený čaj Gingembre, my pojídali oříšky, kterých bylo požehnaně a chuťové byly nepopsatelné, Moussa hrál na kytaru a bylo dobře.
Další den nás již konečně čekal trek do pouště. Zabalili jsme naše batohy, předali je pohaněčům a ti je nakládali spolu s veškerým dalším potřebným vybavením na osly. Zatímco se nakládalo, tak jsme s Moussou a místním dědulou, jehož jméno jsem nepochytil, vyrazili napřed. Prošli jsme místním datlovým sadem, menší oázou a začali se škrábat nahoru. Ihrir je hluboko v údolí, zatímco náš pobyt měl být vysoko na náhorní planině, kde je chladněji a můžete tam najít jeskynní malby. Začali jsme tedy s výstupem, a když jsme se po dvou hodinách konečně vyšplhali nahoru, naskytla se nám nádherná scenérie. Vypadalo to jako v Utahu, vysoké skály uprostřed pouště, údolí s troškou vegetace pod námi, radost pohledět. Odtamtud to již bylo co by kamenem dohodil k místu našeho spaní pod převisem. Děda šel pomalu svižněji než my, do kopce si pomáhal hůlkou, po rovině ani nemusel.
Skalní malby
Další malby
A ještě
Jak jsme brzy zjistili, životní styl místních je malinko pomalejší než ten v Evropě. Když se řekne, že večeře bude v 6, bude nakonec někdy chvilku před osmou. Pokud se má vyjít v osm ráno, vyjde se tak v 9:15. Prvních pár dní jsme tím byli malinko zaskočení, později jsme si ale zvykli.
Potom to bylo vesměs každý den hodně podobné, takže nejdřív nějak rozepíšu, co se tak nějak každý den dělo, načež se podělím o veselé historky z cest. Ráno jsme se vždy vzbudili někdy mezi sedmou a osmou a šli na snídani, která se skládala z baget, nějakého sýra, másla, datlové marmelády, datlí a našho již tradičního čaje Gingembre. Potom většinou následovala pauza, kdy Tuarégové koukali na oheň a pili čaj. Tak někdy po deváté jsme potom vyšli. Šli jsme pouští, a já nedokážu popsat slovy, jaké to je. Prostě je to zážitek, který by si měl alespoň jednou za život zažít asi každý. Je to asi jako měsíc. Nikde nic, desolátní, měsíční krajina. Jen ostré kameny, občas skála, písek, nebe. A jeskynní malby, to bylo teda něco. Hrdinní bojovnící na jedné straně, krávy na straně druhé, občas nějaká žirafa, hroch či jiné pro poušť netypické zvíře. Dříve prý žářily kresby barvami, dnes jsou již pouze červené. Těmi jsme se kochali dosti dlouho.
Někdy okolo dvanácté až jedné nastal čas na oběd, což nebylo většinou nic slavného, přeci jen jsme uprostřed pouště, místní možnosti jsou značně omezené, ale bylo až k neuvěření, jak se dá zdánlivě naprosto nudné jídlo dochutit, aby to bylo jak od babičky. To možná není strávné přirovnání, protože moje babička mě před cestou varovala, ať mě nezabijí teroristé, a nejspíše by jídlo pocházející z muslimské (čti: teroristické) země nikdy nevařila. No ale každopádně bylo to většinou dobré, no a po obědě se šlo zase dále pouští. Celou dobu jsme šli mimo cestu pro oslíky, protože ti si to šli rovnou do nejbližího tábora, aniž by měli zájem o nějaké malby po cestě, takže když jsme potom někdy okolo čtvrté páté dorazili do tábora, oslíci na nás již vždy čekali spolu s dalšími třemi členy naší skupiny, kteří nesměřovali s námi, ale právě s našimi čtyřnohými nosiči. Většinou ještě bylo nějaké denní světlo, což pro nás znamenalo, že jsme se sami na vlastní pěst vypravili do okolí našeho tábora.
Jeden večer jsme se takto také rozhodli jít dále, kaňonem kamsi dolů, a že pak najdeme cestu zase zpátky. V kaňonu jsou tu a tak i nějaké stromy a obecně nesrovnatelně více vegetace než je zde zvykem. Šli jsme níže a níže, řešili záluzné otázky lidského bytí, a pak jsme se v jednom bodě otočili s plánem vyrazit zase zpátky. No jo, ale z planiny vypadají všechny pouštní skály úplně stejně, a jak poznat, u které skály dnes spíme? V hlavě jsem měl nejděsivější scénáře z pořadů typu Téměř jsem to nepřežil, kde extrémně špatně nadabovaný hlavní protagonista umírá z nedostatku vody někde uprostřed pouště, tak jako my právě teď. V mých myšlenkách mě ale přerušila skupina divokých oslů, kteří právě běželi okolo. Nakonec jsme nějakým zázrakem narazili na správnou skálu a se západem slunce dorazili k naším Tuarégům.
Místní fauna
Noční posezení
Naši nosiči
Od neděle do čtvrtka jsme byli nahoře na pláni, ale ve čtvrtek nastal čas k našemu návratu zpátky nějak do civilizace. Vyšli jsme a pod sebou viděli vesnici. Začali jsme sestupovat, a čím níže jsme byli, tím teplejší počasí. Naposledy jsme se zastavili na oběd, rýži s kořením a nějakou zeleninou, k tomu náš oblíbený čaj Gingembre, a nějaké mandarinky. Po obědě jsme viděli stromy s datlemi na nich. Snažili jsme se dostat nějaké datle ze stromu, třásli jsme a třásli jsme a nakonec jsme se dočkali. Když jsme ale ochutnali, tak to nebylo ono. Datle byly neskutečně suché, jako kdyby sušené, i když jsme je shodili přímo ze stromu. Ale jako zážitek dobrý.
Pohaněči s osli
Náš průvodce Moussa
To už jsme ale došli do vesnice, kde jsme se rozloučili s částí našich průvodců a vyrazili směrem zpět do Djanetu. Byl ale již večer, a tak bylo jasné, že nemůžeme ty 4 až 5 hodin vážně jet. Jeli jsme tedy okolo 2 a něco hodin, načež jsme sjeli z cesty a zajeli kamsi do pouště, kde jsme měli spát naposledy před odletem. Byla to pěkná změna, protože všechny předešlé noci jsme spali na štěrku a kamenech, a teď konečně pohodlný písek. I když písek má i jednu zásadní nevýhodu, a to, že ho pak máte všude. V jídle, ve spacáku, v botách, doopravdy všude. Když jsme pak doma vše vyklepávali, tak jsme byli překvapení, kolik toho písku bylo a kam všude se dostal.
V noci jsme naposledy pozorovali hvězdy, což opět musím vyzdvihnout jako zlatý hřeb cesty, a nějak jsme v pohodlí písku usnuli. Pak nastal poslední pouštní den. Měli jsme k snídani čerstvé bagety, a nedokážu popsat slovy, jaké to je, když po jezení čím dál tím starších baget každé ráno máte najednou čerstvou. I když k tomu byl tavený sýr, med a fíková marmeláda jako vždy, tak to byla vítaná změna, ještě ve spojení s mým již tak oblíbeným čajem. Pak ale nastala opět cesta autem a bambžilion hodin cesty do Djanetu. Tam se toho zase tolik přelomového nestalo, zjednodušeně řečeno jsme nakoupili tunu jídla, dali jsme si sprchu a neskutečně se přejedli.
Byl tam ale jeden hezký okamžik. Moussa nás vzal za město do oázy, kde měla jeho rodina zahradu. Celá byla ohraničená palmovými listy, aby se do zahrady nemohl dostat písek, a vevnitř se pěstovalo snad vše, co si v poušti dovedete představit. Od citrónů po salát, od datlí po jedlé kaktusy, dokonce i kozy a slepice tam chovali, i když jsme konstatovali, že místní kozy jsou vyhublé jak děti v Africe, což mimochodem, sice jsem navštívil v Africe zatím jen 3 země, ale ani v jedné nebyly děti nějak extra vyhublé. Na zahradě nás zdravilo Moussův otec, který zrovna okopával místní salát, a jeho bratr se synovcem, kterému mohli být tak 4 roky.
Pak už ale nastal pozdní večer, my si někde ve skrytu skály dali poslední večeři, pokusili se zdřímnout, ale ne na moc dlouho. Na půlnoc jsme měli budíček, sedli jsme do auta a noční pouští vyrazili na letiště. Tam jsme viděli víc turistů než za poslední týden dohromady, rozloučili se s Moussou, což je mimochodem úplně skvělý průvodce, prolezli kontrolou a pak už čekali na letadlo.
Mimochodem, pokud by vás lákala cesta do těchto končin, tak mohu Moussu jen doporučit. Do hor a do pouště se bez místního průvodce nesmí, a Moussa vám zařídí vše, co byste mohli potřebovat. Můžete mu napsat na WhatsAppu na +213 664 87 33 36, a nebojte, není to sponzorované.
V letadle jsme hnedka usnuli, přece jenom odlétalo někdy ve čtyři ráno a my toho moc nenaspali. Letušky ale byly necitlivé, celou noc hlásily a když jsme v půl sedmé vylezli v Alžíru z letadla, života v nás úplně moc nebylo. Vzali jsme zavazadla a šli na vlak. Po naší zkušenosti s taxíkem jsme si řekli, že využijeme toho, že není pátek a vlaky normálně jezdí. Teda normálně. Jezdí jednou za hodinu. Pořád lepší než letištní vlak v Tbilisi, ale mohl by jezdit časteji. V podzemním nádraží nás čekaly malby Alžíru, místních lidí, asi starodávných panovníků a dalších maleb. Dojeli jsme do centra na nádraží Agha, nechali věci v úschovně a vyrazili hledat něco k snědku. Nakonec jsme sehnali čaj, nějaké sladké pečivo a pár kusů datlí. No a pak přišel největší plotwist naší cesty.
Sedli jsme si na schody před Velkou poštu a než jsme si vůbec stihli sednout, obskočilo nás asi pět lidí v civilním oblečení, chtějíc po nás doklady a vyptávajíc se nás, co tu děláme. Já jsem mladý a nezažil jsem socialismus, ale představuju si, že takhle to nějak fungovalo na Václaváku v Praze. Lámanou francouzštinou jsme se jim snažili vysvětlit, že jsme vlastně jen nevinní turisté co za nic nemohou a prosím nechte nás jít. Nakonec se okolo nás seběhlo dvanáct lidí, všichni v civilu. Jeden za druhým za námi chodili a lámanou agličtino-francouzštinou jsme řešili, co tu děláme, kde pracujeme, proč jsme přijeli do Alžírska, s kým jsme se tu bavili, no prostě pro mě to byl návrat do dob ještě před mým narozením. Sebrali nám úplně všechno a chtěli, abych jim překládal svůj deníček. Když jsem začal na prvních stránkách, kde je má cesta na Kypr z února 2019, tak toho po chvíli nechali. Prohlíželi nám foťák a ptali se, proč máme nafocených tolik budov v Alžíru? No asi protože jsme fakin´ turisti nebo co jako čekáte že vám na to řekneme. Postupně jsme na ně začali mluvit česky, stejně to asi bylo dost jedno a pro naší obhajobu spali jsme tak jako hodinu v letadle měli jsme hlad a rozhodně jsme neměli náladu na nějakou tajnou policii. Oni každou chvíli říkali no problem a vždycky, když nás jeden opustil a měl přijít další, tak řekli "Welcome to Algeria." Jako je hezký, že nás tak zdraví a chtějí, aby se nám tu líbilo, ale zase na druhou stranu jako děláte si kel proč nás tady držíte. Nakonec nás nechali sedět, pasy si ale nechali, seběhli se v kroužku a něco tam řešili přes vysílačku. Vypadali hrozně nervózně a upřímně řečeno to působilo, že jsou z toho více nešťastní než my. Po asi 40 minutách nám vrátili pasy, ale pořád jsme nesměli odejít. V tu chvíli už jsme na všechno nějak rezignovali, snědli snídani a byli v polospánku, ale ne úplně, protože pořád jsme byli obklopení tajnou policií.
Po asi hodině od našeho příchodu konečně přišli všichni ti policisté a prohlásili něco ve smyslu no problem enjoy Algeria. My jsme konečně byli opět svobodní lidé. Urychleně jsme utekli z náměstí, zapadli do nějaké boční čajovny a snažili se nějak přijít na to, co že se teď právě stalo. Budeme se moct vrátit ještě někdy do Alžírska? Je tu bezpečno? Dají nám přístě víza? Tolik otázek jsme pro sebe měli. No nic. Dali jsme si čaj, sedli na metro a jeli dál. Dojeli jsme na nějakou zastávku, přesně už nevím kterou, kde jsme přesedli na vlak. Viděli jsme tam dá se říct dva druhy vlaků. Příměstské, které vypadali jako naše, přirovnal bych to k vlakům RegioPanter, prostě normální vlak západní úrovně, a potom dálkové, což bylo trochu víc řekněme jako vlaky z Francie sedmdesátých let. Přeplněné skoro jak v Indii, viditělně již měly hodně za sebou.
Alžírské metro
Lanovka nahoru
Výhled na Alžír
My jsme naštěstí jeli tím příměstským vlakem směrem k lanovce, která nás následně vyvezla na Le Monument des Martyrs D´Alger. Lanovka stála v přepočtu asi 4 koruny, což je "fakt lidovka" jako asi všechno v Alžíru, jen nás zarazila cedule u vstupu u zákazu vstupu těhotným ženám. No prostě si to musí budoucí maminy vyšlápnout to svých. Památník nahoře byl postaven v roce 1982 k oslavám dvaceti let nezávislosti Alžírska. Děti pobíhaly všude okolo, ale výhled na záliv a celkově město rozhodně stál za to.
Po dostatečném pohledu na město jsme se vydali zpět dolů, dali si rychlý oběd a na odpoledne se ještě vrátili do centra. Tentokrát za nákupy. Ještě před odjezdem jsme dostali dlouhý nákupní seznam věcí, které jsme v Alžírsku měli koupit, mimo jiné olivy, mátu, další olivy, datle, čaj, ještě trochu oliv, alžírskou vlajku, fíky a pro jistotu ještě malinko oliv. Tak jsme šli na ty olivy. Pán za stánkem měl hodně vysoký hlas, ale nákup byl skutečně něco. Pán nás neustále vybízel, ať jíme a jíme, a i když je pravdou, že jsme nakonec koupili 5 druhů oliv a celkem asi tři kila, tak jsme toho nemálo snědli.
Po olivovém zážitku jsme hned za rohem viděli jahody, takže jsme příliš neváhali a opět vytahovali další dináry z peněženky, protože jahody v úronu dokáže v Evropě zařídit jen dvanáct měsíčků, a když už jsme v té Africe, tak si to užijeme. To už ale byl skoro večer, dvacátý druhý únor, večerní únor byl čaje čas. Čajovníkův zval k čaji hlas, kde rušná byla ulice. No prostě jsme si na asi hodinku sedli k čaji a pozorovali dlouhý policejní konvoj jedoucí k náměstí, kde jsme byli zatčení. V něčem to hodně připomínalo Československo. Pak už ale nastal čas k odjezdu. Došli jsme na nádraží, za poslední peníze jsme koupili jízdenky na vlak a nějaké oříšky, jeli skoro prázdným vlakem na letiště, kde jsme museli čekat, než se otevře check in, prošli pasovkou, sedli si v loungi a ve 2:35, naprosto nekřesťanský čas, kdy by letadla nikdy neměla létat, jsme vzlétli směrem do Německa. Ne vážně, já chápu, že Lufthansa využije toho, že otočí letadlo v době, kdy by v Evropě muselo stát, ale dvě noci po sobě nastupovat uprostřed noci a spát dvě hodiny na sedačku v letadle je proti přírodě.
Někdy po páté ráno jsme přistáli ve Frankfurtu, natěšení na lounge, a ejhle, do letadla nastoupila policie a udělala zběžnou pasovou kontrolu, aby žádný nechtěný terorista nevstoupil na Evropskou půdu. Nás pustili, ale jednoho Alžířana zadrželi. Po všech opletačkách, pasovkách a bezpečnostních kontrolách jsme došli asi v 6 ráno do lounge Lufthansy, kde jsme si dali něco ke snídani a taky se po týdnu bez informací podívali, co že se děje ve světě. Anglicky mluvící televize nás ale zaskočila. V Itálii se rozšířil koronavirus? A i v dalších zemích Evropy? Cože? Když píši tyto řádky, tak to zní hloupě, ale my jsme odlétali do Alžírska s tím, že se nakazilo někde pár lidí a v Alžírsku jsme byli týden úplně izolovaní, bez přístupu k informacím. Spánek ale překonal vše ostatní, takže jsem další dvě hodiny v loungi i let do Prahy trávil spánkem. U letu do Prahy mi ještě před usnutím zvedl náladu pilot, když do rádia hlásal: "For all our passengers coming from Africa or other places with good weather, welcome to reality." Vzhledem k dešti a mrazu se všichni cestující začali smát, a bylo to takový pěkný, že i v těchto okamžicích mají piloti smysl pro humor. Doufám, že teď, když jsou letadla na zemi, tak nepřijde o práci.
V Praze jsme akorát sedli na vlak, dojeli domů a já v mžiku zamhouřil oka. Celkově mi cesta do Djanetu přišla jako jedna z nejlepších cest za hodně dlouhou dobu, doporučuju to moc každému, kdo si myslí, že by se mu to líbilo. Hlavně jasné hvězdy jsou něco, co nezažijete na tolika jiných místech.
Jak se ti cestopis líbil?
Matouš Saidl procestoval 48 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil10 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Pěkný report, dík. Pozdravuj tátu, doufám, že nezamrzl v Indii.
Zamrzl v Česku, což je pro něj ještě horší
naše dojmy jsou zde: https://www.mojecesty.com/clanky...irsko.html
nebyli jsme tak na jihu, jako vy, opravdu zajímavá země, která je ještě nedotčená turismem.
O vnitrostátním letu jsme také uvažovali, ale nakonec jsme měli jen pronajaté auto a najeli celkem cca 1300 km
Moc krásné dojmy, Alžírsko je určitě nádherná země pro všechny, i když nám trochu zkazila dojem policie, ale až na náklady na cestu můžu rozhodně jenom doporučit. My jsme platili za zpáteční letenku Praha Alžír 7000 za člověka, což mi přijde rozumné, potom za část Alžír Djanet dalších 6000, ale poušť a sever jsou dvě úplně nesrovnatelné části země
Díky za zajímavé čtení, mi platili za vízum cca 1800Kč, žádost pojištění, rezervace ubytování
Nechtěli ani letenky? To se divím...
Jasně, ještě letenky
Konečně po čase cestopis do nevšedních koutu planety. Jste dobří, že jste alžírská víza tak snadno dostali, prý to bývá obtížnější. Stojí stále přes 2000 Kč?
Platili jsme okolo 3400 za dva lidi, je potřeba pojištění, zpáteční letenka a místní kontakt, případně rezervace hotelu. Nebuzerovali ani nic, přišlo mi, že jsou hodně přející a sami se nám to snažili udělat co nejlehčí
Ahoj,
byl jeste nekdo v okoli Tassili N'Ajjer a ma kontakt na nejakeho overeneho pruvodce ci agenturu?
dekuji Jirka