Albánie 10/2023
Naše první cesta 4x4 a hned do Albánie na 2 týdny
Cestopis z roku 2023 napsal camper66
Přípravy začaly už měsíc předem. Bylo nutné vybavit auto vším potřebným. Například CB rádio byla pro nás úplná novinka. V autě máme plynový krb, který jsme ještě nevyzkoušeli a mimo jiné jsme také zvědavi, jaké to bude sedět na skládacím záchodě :)
Čeká nás 1500km dlouhá cesta do Albánie, kterou jsme rozdělili do tří úseků po 500km.
Vše se nám vešlo krásné do auta
Vezeme láhev butanu, dříví a hasičák
Camper
1. Den cesta Rakousko-Slovinsko
Cesta úplně v pohodě. Dálnice prázdná. V 18h jsme dorazili do cíle na farmu ve Slovinsku, nedaleko Mariboru, kterou jsme vybrali v aplikaci Park4night.
Místo předčilo naše očekávání. Je to rodinná farma, mají 4 vinice, 2 koně, slepice, prasata, vše dělají sami.
Farma je navíc ekologická :) takže byla i ochutnávka vína. No už si nějaké i vezeme ..
Noc byla teplá a ráno se po snídani rozloučíme a jedeme směr Chorvatsko, k moři.
2. Den Slovinsko - Chorvatsko
Zatímco v Rakousku všichni dodržují rychlosti v Chorvatsku nikdo. Je to také těžké, když je na prázdné dálnici pořád značka 100 nebo i 80. Všichni jedou 130+ a nikde žádný radar. Dálnice se platí na mýtu a než dojedeme k moři, jsme o 40€ chudší :(
Po 16h přijedeme na místo k moři, kde se dá zastavit přímo u pláže, zdarma. Pláž je zcela prázdná, oblázky, moře čisté a teplé. Hned do něj skočím. Na břehu je každých 50m sprcha. Prostě příjemná očista po cestě. Je 25°C a my se vydáme hledat zmrzlinu ale vše je zavřené, kromě jedné kavárny na pláži. Všude okolo rostou olivovníky.
Chceme se co nejvíce přiblížit do Černé Hory. Našli jsme na Park4night jedno místo skoro ve Splitu, přímo u moře. Uvidíme jak to tam bude vypadat ...
No, vypadá to skvěle. Jsou tu s námi ještě dva kempaři z Německa. Ten s tím malým autem jede také do Albánie a je tam sám.
Těšíme se na ráno. Výhled bude přímo na moře, vlny nám šplouchají 10m od auta. Jdeme spát. Je stále hodně teplo a teplý vítr se nám opírá do stanu.
3. Den Chorvatsko - Černá Hora
Ráno jsme vstali brzo a rozhodli se snídat na cestě. Nakonec jsme dojeli až do Podgory, kterou znám velmi dobře. I Janě se tu moc líbilo. Pláž zcela prázdná. Nikde žádní turisté. Parkoviště volné. 90% obchodů zavřeno. Moře krásně teplé a čisté.
Cesta z Podgory do Černé Hory byla podél pobřeží a celkem jen 300 km. Bohužel trvala 6 hodin, protože rychlost je všude jen 50km/h.
Na cestě je malá zajímavost. Trajekt, který stojí 4 € a trvá asi 15 min. Jedou s ním všechna auta, protože ušetří spousty km cesty po pobřeží. Ten trajekt jsme málem přejeli. Naštěstí se tu objevilo první auto z naší výpravy a tak jsme se seznamovali na trajektu.
Zbylé kilometry jsme tedy jeli 2 auta pohromadě a poprvé jsme vyzkoušeli naší CB radiostanici. Fungovala. Uff.
V kempu Buljarica v Černé Hoře jsme se měli sejít večer všichni a nakonec se sešlo 10 aut. ( cena za auto a noc byla 15 €) .Brzy se zjistilo, že tu jsou jen 2 auta nováčků. Dostali jsme čísla 1 (a 2) což znamenalo pořadí v jakém se jede za průvodcem.
Večer se v kempu udělá velký oheň, buřty, všichni jsou velmi kamarádští.
4. Den konečně Albánie
Ráno vyrážíme do Albánie a my jedeme v čele kolony. Snad je to dobré. Všichni komunikují CB rádiem. Funguje to celkem dobře. Pokud je mezi auty mezera 50m tak je to kolona 500m dlouhá.
Jedeme do hor na místo, které náš průvodce dobře zná.
Po cestě se zastavíme ve městě Shkoder, které vypadá podobně jako centrum moderního města ale s velkým množstvím aut a žádné volné místo k parkování. Udivuje nás množství Mercedesů. Čekali jsme spíše povozy. Vše se tu mění asi hodně rychle.
Dokonce i cesty, a tak dříve krásná terénní cesta je dnes asfaltová a celý den jedeme neplánovaně po asfaltu do hor.
Nakonec se dostaneme na očekávané místo pro přespání a je to v krásném údolí s řekou. Zůstaneme tady přes noc, posbíráme dříví, každý si udělá večeři a pak do noci povídáme u ohně .
V údolí je spousta místa, rovinka, asi 20 ohnišť a zcela čisto. Ideální místo pro přespání.
Všichni vaří a také se připravují na noc. Je zajímavé sledovat různé způsoby stolování, spaní a i vyhřívání stanů či přípravu na možný déšť.
Jsme blízko Michala, který ví, že mu po dešti teče do stanu přes zip. Jeho stan má okno v látkové střeše...
Michal jede sám a je vegetarián. Večer ho zveme na vege večeři. Děláme vege maso, zeleninu podobnou leču a do toho fazole. Michal dodá nealko víno a borůvkovou limonádu. Pochutnáme si.
Když se večer všichni sejdou u ohně už fouká vítr. V noci je teplo ale přijde bouřka a déšť. Hrom mě v noci probudil.
Ráno je ale vše v pořádku. Michal stačil večer s pomocí ostatních přehodit plachtu přes střešní stan.
Pár otužilců jde na ranní očistu do řeky!
Všichni se musí najíst a vše sbalit a uklidit.
I bez nějakých termínů či budíčku to funguje a vyjíždíme.
Další den
Včera jsme jeli 95% po asfaltu. Dnes to bude jinak. Skutečně se dostáváme do hor a směřujeme k místu, kde by mělo být možné přespat.
Albánie se však rychle mění a vyvíjí. Dříve terénní cesty jsou nové asfaltové. Lepší než u nás, protože jsou nové. V horách se otevírají dříve zavřené doly, vznikají přehrady na zadržování vody a mění se terén.
Původní ofroudová cesta je dnes asfaltová a přivede nás k restauraci u malého vodopádu. Je čas dát si kafe a udělat pár fotek i z dronu.
Takže místo, kde jsme měli přespat vypadá jako stavba. Nic není jak dříve. Navíc se stmívá. Jedeme dále do hor jedinou cestou, která je v mapách.
Nejedeme po cestách a tak běžná navigace je úplně k ničemu. Jedeme vlastně jako po lesní cestě. K orientaci je potřeba navigace do terénu, která zobrazí i lesní cesty a dokáže podle nich navigovat. To je nejčastěji nějaký Garmin a nebo české Mapy.cz , které v tomto vynikají a náš průvodce je vřele doporučuje.
Skončíme až na vrcholu hory asi v 1000 mnm mezi řídkým porostem borovic. Je už tma a předpověď počasí je déšť. Hodně fouká vítr. Půda je mokrá, všichni už odložili tenisky a letní obuv. Potmě se najíme, uděláme oheň a je bezva zábava pro vyprávění historek, které snad ani nejsou možné.
Další den
Ráno vyrážíme už čisté terénem .
Po jediné cestě po úbočí hor, kolem dolů, které se oživují a jak později zjistíme, bude se tu těžit opět mnoho druhů surovin. Souvisí s tím i velké úpravy údolí, přehrazení a zadržování vody, která slouží asi i k těžbě a čištění vytěžené rudy.
Když jedeme ve výšce, máme krásné výhledy na vrcholky hor. Cesta je stále spíše rovná hrbolatá ale žádný těžký terén.
Když se objeví asi 300m úsek cesty, kterou vymlela voda, je to příjemné zpestření a všechna auta ten úsek projedou dolů a opět nahoru.
Nováčci jako my poprvé řadí náhon na 4 kola, redukci a snažíme se držet ve stopě vedoucího vozidla.
V našem autě je veselo. Všechno ale zvládneme stejně jako ostatní.
Cesta dál pokračuje zase běžným terénem, dojedeme do civilizace, doplníme palivo, dokonce i oběd v restauraci byl.
Od pumpy se hrneme hned do terénu, po cestě, kterou nemáme projetou. Je to obtížné stoupání s klesání. Nerovná cesta, spousta kameni, kaluže, úzká, vymletá.
Všichni nastaví náhon na 4, všelijaké redukce nebo asistenty pro sjezd z kopce. Z kopce se vlastně vůbec nebrzdí. To je pro mě úplně nová zkušenost a je to bezva.
Když tak jedeme přes hluboké bahno, zničenou cestu, všechny terénní vozidla krokem do kopce, ozve se zvláštní hlášení posledního vozu koloně.
Je za námi starý Mercedes a vypadá že nás chce předjet. Místní lidé i auta dokáží zajímavé věci a tak skutečně sna 20 let starý Mercedes nás nakonec předjede, když se zastavíme na louce plně máty a uhneme mu z cesty.
Jezdíme v terénu asi rychlosti asi 10-30km/h . Nezdá se, že by to šlo rychleji. Často je třeba sledovat kraje auta a třeba posádky bez spolujezdce to mají těžké.
Díky stále komunikaci přes CB vysílačky se všichni dozví o protijedoucím autě, zvířatech na silnici nebo o autech, které se naší kolonu snaží po cestě postupně předjet.
Dnešní den končí na těžké cestě, která je nakonec stále horší a vypadá to, že dále to nepůjde bez použití pily a poškrábání aut na úzké, nepoužívané cestě. Jsme už ale pár kilometrů od cesty, kterou chceme pokračovat.
Stmívá se a má zase pršet.
Dnes už dál nejedeme. Než se všechna auta nějak rozestaví na přespání přijde déšť. Ještě jsme stihli založit oheň a déšť po chvíli přejde.
Padne tma a každý se snaží nějak najíst když tu se že tmy vynoří místní domorodec a přinese láhev kořalky, zavařovačku s fíkovou marmeládou a dává nám to. Nikde tu není žádný dům. Nic tu nikde nesvítí. Nechápeme jak nás našel ale místní o nás asi ví i když my si myslíme, že jsme v odlehlé oblasti.
Domorodec nevypadá, že by ty dary chtěl za něco vyměnit. Dokonce odmítá naše dárky. Nakonec si odnáší piva a další potraviny. Jana mu dává Plzeň a velkou čokoládu Milka, kterou jsme vzali pro albánské děti. Jestli má děti se nám nepodařilo zjistit. Umí jen albánsky a na vše kývá "ano" což je v albánštině "ne" .
Mizí i s dárky ve tmě. Baterku nemá.
Jdeme spát. Tedy dnes mám v plánu stáhnout do notebooku fotky z dronu a z kamery v autě . To se mi podaří. Vypadají skvěle. Není tu ale žádný signál a jen 2 lidí mají kartu s internetem. Je to jedno, protože tu v horách není signál.
I když se dostaneme do dosahu signálu, je to tak slabé spojení, že jde stěží zobrazit stránku na internetu a už vůbec ne poslat fotku.
Telefony tu ale nikdo nepoužívá. Jsme asi jediní, co by chtěli něco řešit, zařídit fakturu nebo dat nějaké chytré rady přes internet, poslat fotky apod.
Neviděl jsem zatím nikoho telefonovat. A to by asi šlo. I když to stojí asi 35kc/min.
Spíme tedy na cestě, která je asi neprůjezdná a ráno se tam půjdeme podívat a bude se hlasovat zda se prosekáme a jedeme těch zbývajících 5km nebo se vrátíme 20km zpět.
Náš výlet měl obtížnost 2. Před námi je prý obtížnost 4 a tak stačí aby jeden účastník nesouhlasil s postupem dál a vracíme se, protože to neodpovídá tomu co jsme čekali. Ráno se ukáže. Jdeme spát. Večer je pořád teplo. Topíme v krbu spíš abychom vysušili stan a věci. Krb je super.
Poslední 2 dny píšu offline v poznámkovém bloku na telefonu a bez fotek. Uvidíme zda se dostaneme do dosahu signálu abych to mohl vložit do cestopisu a odeslat .
Další den. Už je nepočítáme.
Dnes ráno neprší, což je určitě výhoda. Asi 200m od místa kde spíme je ten složitý úsek.
Ráno naruší krátce jen 2 psi, kteří najdou v křoví jednoho z účastníků s kalhotami na půl žerdi. Štěkají a doráží z blízkosti. Nakonec se odkudsi vynoří místní domorodec. Na psy má jen klacek a psi ho stejně ignorují.
Vše dopadne dobře. Odvede je pryč.
Za chvíli se ale objeví sám a nese asi kilo sýra a láhev kořalky. Dává nám to.
On je ve špinavém oblečení, spí tu asi v nějaké boudě. Žádný dům tu není vidět. Možná bude mít nějaké ovce.
Nedá se s ním domluvit. Albánština není ničemu podobná. Navíc " ano" se kývá jako "ne". Dáváme mu nějaké dárky a on mizí v roští.
Přichází čas odjezdu. Jedeme těch 200m a pak se jdeme podívat na to, co nás čeká.
Je to úzký průjezd po cestě, kterou narušila tekoucí voda a vzala s sebou krajnici. Po pravé straně je sráz a kola prvního auta jedou těsně po kraji.
Druzí jsme na řadě my. Jana fotí a já se držím pokynů našeho průvodce. Přejedu to a oddychu si. Není to moc dobré a přijde na řadu krumpáč a rýče. Pro ostatní auta se upraví nájezd a nakonec všichni úzkou část projedou.
Po této cestě nikdo nejezdí a také to tak vypadá. Je úzká a vede řídkým porostem borovic a křoví, které "hladí" boky auta.
Když jde cesta nahoru nebo dolů, kvalita se snižuje, protože voda vymílá hluboké rýhy.
Asfalt jsme neviděli už několik dní. Jedeme pomalu asi 10-30 km/h. Cesty jsou ale převážně rovné, bez kamenů. V okolí údolí je vidět, že cesta je široká a pracuje zde mnoho stavebních strojů. Brzy tu bude asfalt.
My ale jedeme po šotolině až do vesnice, kde první dům je opravdu velký. Je to hotel. Majitel vyjde na ulici s snaží se upoutat naší pozornost. Vesnice je asi 100m dlouhá a na druhém konci je obchod.
Majitel nemá chléb. Doma ale nějaký má a tak jej jedno naše auto odveze domů a on přinese 5 chlebů. Dává nám je. Nechce peníze, protože to jsou jeho chleby a nejsou z obchodu.
Rozhodneme se jít na kafe do hotelu. Majitel stále čeká na silnici a sleduje kolonu aut, která je teď u obchodu.
Když se kolona obrátí je šťastný. Náš průvodce dohodne možnost se vykoupat. Pronajmeme si tedy 2 pokoje a postupně se v nich vystřídá asi 10 účastníků, kteří vyzkouší teplou sprchu. Bezva. Káva byla také dobrá. Měl i Wi-Fi, ale jednak každou chvíli vypadly pojistky, a když už se zase svítilo a modem naběhl, stejně to nestačilo na odeslání ani jedné fotky.
hotel
Taková zastávka samozřejmě zdržuje a tak se snažíme rychle pokračovat a ještě najít místo je spaní. Kousek v horách vybereme louku v údolí, kde přespíme.
Další den
Další den ráno stojí naše auto blízko Honzy, který s sebou na kávovar na 220V. Vyzkoušíme uvařit kafe na naší baterku a je to zcela bez problémů. 2 kafe uberou celkem 5% kapacity. Máme Ecoflow delta 2 a je super. Po cestě ji dobíjíme z 12V zásuvky a tak je pořád na 100% nabitá.
Ráno po snídani jedeme zpět dolů do vesnice. Možná jim přišel chléb. Nepřišel.
Mají ale brambory a zeleninu.
Než nakrmíme místní děti a hladového psa, prodavač sežene 7 chlebů a poslední z našich je kupuje a posléze prodá přes vysílačku při jízdě ostatním posádkám.
Hotel
Obchod
Jedeme. Hned za hotelem zahrneme do hor a tentokrát je cesta úplně jiná. Vede opět mezi borovicemi ale je plná kamení. Po čase zjistíme, že byla asi dříve vydlážděná kameny. Je to cesta na méně než jedno auto a tak nás stále škrábou větve z obou stran. Cesta je strašně hrbolatá, jedeme 10km/h max. Je to náročné na čtení cesty, kam dát kola aby kameny nenarazily zespodu či z boku do auta. Při sjezdu se naučíme používat redukce tak, že ani z největšího kopce s množstvím kamenů nepoužíváme brzdy. To je pro mě úplně nové.
Užívám si to a i Jana už slušně čte cestu, hloubku kaluží, radí kam jet a oba máme radost, když auto neškrtne o kameny.
Je to hodně náročné. Cesta se nelepší. Často se auto naklání zprava doleva jak překonáváme velké kameny a vyjeté koleje.
Na cestě děláme krátké přestávky na focení, čůrání nebo oběd. Dnes nás na cestě překvapí i padlý strom, který je nutné rozřezat motorovou pilou ao něco dále obrovský kámen, který nejde objet.
Sesuvy půdy a kamení tu jsou časté. Po cestách nikdo nejezdí a tak úklid překážek zůstává na nás.
Velký kámen, později odhadujeme na hmotnost 1-2 tuny, leží na cestě a nedá se objet. Nejde s ním hnout ani v pěti lidech. Vymýšlíme páky a jiné nápady ale kámen se nehne ani o kousek. Nakonec náš průvodce vytáhne dlouhou kurtu a mě napadne, že ten kámen odtáhne autem.
Není to tak. Kurta jen poslouží k tomu aby se více lidí mohlo zapojit do rozhoupání balvanu a shození ze stráně dolů.
Podaří se to hned napoprvé a balvan sjede bezpečně o něco níže.
Je vidět, že tu nikdo dlouho nejel. Díky tomu, že nás bylo tolik a měli jsme vybavení, tak se nemusíme vracet a máme o zážitek více.
Tento drncavý den vidíme několik ledovcových jezer, které jsou označeny i cedulkami Parku Kombtar Lure. Nevím kdo se sem dostane. Zda někdo pěšky či teréňákem. Nějaká ohniště tu jsou. Je to ale hodně vzdálené od vesnice Lure. Umím si představit trempy co jdou přírodou pěšky a stanují u těch jezer.
Kousek od jednoho jezírka nakonec najdeme plácek na přespání. Každé auto se snaží najít rovinku, což je důležité nejen pro spaní ale i pro vaření.
Večer uděláme velký oheň. Je úplněk. Je krásně vidět i když je noc. V krbu nám plápolá oheň už 2h a tak máme ve stanu teplo. Venku je asi 7 stupňů. Kdo má topení tak topí.
Dnes byl krásný den. Technicky pro nás náročný na jízdu. Krásně výhledy na hory. Hluboké brody. Prudké sjezdy a výjezdy do kopce.
Je 22h. Venku úplněk. Není tu žádný signál. Zítra nevíme v kolik budeme vstávat, protože se sice mění čas, ale na všech zařízeních co máme zůstane stejný. Není tu žádný signál. Píšu to předem do poznámkového bloku. Snad bude zítra možnost poslat aspoň text. Fotky jsou krásné a videa máme tolik, že to musím ukládat na externí disk.
Další den
Dnešní noc jsme poprvé topili v krbu až do rána. Bez něj bych to v krátkém tričku a pod běžnou peřinou asi nedal.
Krb vytopí auto krásně a ještě můžeme sledovat plameny v ohništi.
Oproti vytápění různými bufíky je jeho použití snadné, nespotřebovává naftu, nesmrdí, ale zase se nedá regulovat. Tedy dá, ale jen otevřením okének ve stanu :)
Ráno po snídani už čekáme na odjezd ale je neobvyklý nástup "u kamene".
Kamenů je tu miliony a tak nechápeme. Jdeme na místo označené průvodcem.
Je třeba říct, že náš průvodce má zajímavé pravidlo. Když někam jede, musí znát místo lépe než místní lidé. To se za nemožné ale je to tak, a právě nám to ukáže.
Díky jeho znalostem se dozvíme, že jezera, která jsme včera minuli vznikla působením ledovce, který se pohyboval z hor dolů a tlačil před sebou zmrzlou půdu, permafrost.
Při bližším pohledu na ten obyčejný kámen jsou jasně patrné hluboké rýhy. Jsou to rýhy, které vytvořil pohybující se ledovec.
Říká se jim škraby.
Vyjíždíme a hned jsme zase v docela těžkém terénu se spoustou kamení. Líbí se nám to. Když se cesta změní na docela rovnou, říkáme, že jedeme po hlavní. Znamená to, že můžeme řadit i dvojku a hned se jede rychleji.
Dojedeme do údolí, kde jsou vysoké skály tvořící soutěsku. Možná tu časem vznikne velké parkoviště a pokladna. Něco jako ve Slovinsku, kde soutěsky patří k nejvíce vyhledávaným místům.
My musíme ale skákat po kamenech. Soutěska stále skrývá svá tajemství za další a další skálou. Vrátím se zpět a s pomocí dronu doletím až na konec. Je tam umělá hráz a od ní vede umělý zavlažovací kanál vytesaný ve skále.
Při letu zpět natočím část naší výpravy, která se blíží po kamenech.
Zastávku v tomto údolí využije pár otužilců ke krátké koupeli v ledové vodě. Dalo by se říci spíše k nutné hygieně.
Jedeme dál úzkou cestou. Stádo ovcí jde proti nám a když se ovce nemohou vyhnout, otočí se a jdou před auty. Pomalu. Pasáček nikde.
Jedeme krokem za nimi. Konečně malé rozšíření. Osádky prvních 3 aut vyskočí a snaží se klacíky pohnat stádo mimo cestu.
Když se to podaří, vidíme, že za stádem ovcí jde po cestě stádo krav.
Naštěstí je tu už pasáček a naše auta se provléknou mezi tělami krav.
Po obědě na louce sjíždíme do údolí a projedeme malou vesnici. I když je neděle, pár děti si hraje u největší budovy, která bude asi škola. Děti běží k plotu a radostně mávají.
Dnes budeme spát v lomu. Asi se tu dříve řezal kámen na desky. Je to mramor a ne obyčejný, hned růžový. Je to ideální místo na nocování. Skála je zcela rovná. Posbíráme v okolí dřevo dokud je vidět. Dnes děláme rajskou s kolínkami.
Je tma. Dnes poprvé vidíme v dáli světla nějakého města. Signál je ale stále bez čárky.
Další den
Strávili jsme noc v mramorovém dolu. Večer jsme seděli u ohně a poprvé se zpívalo s kytarou. Ukázalo se, že veterinář Honza, který jede sám umí nejen hrát na kytaru ale i dobře zpívat.
V noci bylo zima a tak jsme měli celou noc puštěný krb. Ve stanu bylo teplo.
Ráno sluníčko krásně hřeje. Je to čas, kdy jdu ven vypustit dron a udělat pár záběrů a video. Na jednom mramorovém kameni je dokonce namalovaný bílý kruh připomínající heliport.
Při focení slyším cinkání rolničky a asi se brzy objeví nějaké stádo ovcí. Místo nich však uvidím dva jezdce na oslích. Kolem běhá ještě pes. Přemýšlím na co mají na oslu rolničky...
Jedeme do údolí. Cestou párkrát zastavíme. Na cigárko, čůrání nebo focení.
Při jednom takovém zastavení vylezeme ven a fotíme si ta panorámata, když tu k našemu autu přijde průvodce
Dívá se na zem hned vedle dveří našeho auta a ptá se nás, zda jsme to viděli. Nechápavě na sebe koukáme. V mokrém písku je docela čerstvá stopa. V okolí najdeme ještě pár takových ale u nás je nejlépe znatelná.
Otázka pro čtenáře. Kdo tudy šel?
kdo tudy šel ?
Jedeme dál do údolí. Míjíme první domy a najednou se objeví asfalt. Ten jsme už několik dní neviděli. Ve vesnici je hodně obchodů. Hned několik kaváren, železářství, stavebniny, oprava aut, myčka, obchod, řezník.
Nic z toho nevypadá jako u nás. Snad ta kavárna. Tu musím pochválit, protože měla super silný internet. Měla i interiér s křesílky, ale všichni seděli raději venku. Naše parta vytáhla mobily a každý zjišťoval co je nového.
Řezník, pokud to byl řezník, měl maso pověšené na něčem co připomínalo hrazdu. Bylo to venku na parkovišti a visely tu celé čtvrtky ovcí nebo krav.
Vzpomněli jsme si na situaci první den v Albánii v centru města. Parkujeme v zcela zaplněném centru města. Je horko. Jsme ve druhé řadě zaparkovaných aut a snažíme se být neviditelní. Je tu opravdu velký provoz. Před námi zastaví osobní Mercedes a řidič jde do blízké masny, která vypadá jako u nás.
Po chvíli se řidič mercedesu s řezníkem vrátí k autu a vytáhne z kufru půlku ovce. Řezník zboží obhlídne, pokývá, a už se maso nese do prodejny.
Je to jiný svět.
Vraťme se ale do kavárny. Díky internetu se snažím rychle odkaz nějaké fotky. Jde to pomalu, protože to dělám na mobilu a těžko hledám fotky z minulých dní, aby to trochu sedělo k příběhu.
Když už chci přidat pořádné video, zaslechnu povel k odjezdu a tak z toho nic není.
Za vesnicí tentokrát nejedeme nahoru do kopců ale k řece. Všech 9 aut se namačká na malý plácek u mělké řeky. Zastávku využije většina členů je koupání a k obědu.
Všichni vyrážíme opět do hor. Asfalt nám neschází. Stoupáme a míjíme stádo asi stovky koz se třemi krásnými pasteveckými psy.
Když se úspěšně vyhneme, jde proti nám asi osmiletý chlapec s oslem. Osel nese náklad dříví. Osel jde pomalu středem silnice a chlapec poskakuje kolem.
Když jede naše kolona, podrží oslíka na krajnici.
Za další zatáčkou vidíme podobný obrázek. Tentokrát oslíka se dřevem vede dívka asi patnactiletá.
O kus dál mineme ještě další dvě ženy se dvěma osly, které nakládají dříví na bedra mezků. Bude to asi maminka a babička těch dětí. Ženy se usmívají a zdraví naší kolonu.
Vyjedeme ještě o kus výše na místo, kde budeme spát. Všichni hned vyrazí na dřevo než se setmí.
Uděláme večeři a sejdeme se u ohně. Každý den je počet lidí u ohně jiný. Jsou chvíle, kdy je člověk rád sám nebo je unavený a jde spát dříve.
Dnes se řeší vztahy mezi muži a ženami a všichni se dobře bavíme vyprávěním historek skutečných i smyšlených.
Také se řeší kam se pojede příští rok.
Další den.
Ráno je bezvětří a docela teplo. Jedeme dolů z kopce. Když přijíždíme do první vesnice, je zde pár prodejců, kteří nabízí drobné zboží jako smetáky, spodní prádlo, zeleninu, pytlíky s tabákem a podobné věci.
Koupíme zeleninu a všichni se sejdeme v místní kavárně. Je to vlastně malý dům se zahradou a kavárna je něco jako garáž. Je možné si objednat pouze presso. Nic jiného nemají. Je ale výborné, italské. Jedno stojí 25kc.
Jedna členka výpravy si chce vyfotit interiér kavárny (kde ale nic není) a zklamaně se vrací. Říká "Ptala jsem se, jestli si to tam můžu vyfotit a prý ne".
To nás docela rozesmálo, protože kývání NE znamená v Albánii ANO.
Radostně se vrátila a vše vyfotila.
Dáme se do řeči s majitelem a jeho ženou, kteří nám přinesou stůl k našim židlím a sednou si k nám.
Snažíme se naučit základní slova jako ano, ne, děkuji, ahoj, nashledanou,...
Nejde to. Tedy strašně těžko.
Děkuji se řekne "faleminderit" pes je "čar”, je to strašné těžké se pochopit, protože se ještě kývá opačně a tak není jisté, zda jsme se pochopili nebo ne.
Nakonec nám majitel sdělí, že byl v Německu s manželkou a jak je tam draho. Má pravdu. Oproti Albánii je tam vše 3x dražší.
Dáme mu jednu vychlazenou Plzeň ale nepoznáme zda ví co to je. Zkoušíme jména jako Jágr, Čech, apod. ale nijak nereaguje.
Loučíme se a jedeme dál.
V jedné vesnici se najednou cesta rozšíří tak, že by zde mohly být i 3 až 4 pruhy. Není zde ale asfalt a ani nikdo po cestě či silnici nejezdí. Cesta je nejdříve uválcovaná a rovná. Po chvíli ale začnou kaluže a výmoly. Nikdo zde nejezdí a tak můžeme jezdit křížem krážem po celé šíři. Vždy tak, abychom se vyhnuli dírám. Když se jede z kopce, silnice je zničena vodou a často chybí celý pruh vozovky, který je na kraji údolí.
Cesta je ale široká a pořád zbyde místo pro dva pruhy aut. Tedy teoreticky. Kvalita je stále horší a vypadá to jako by tu ten materiál vysypala Tatra a ať si každý projede svou cestu.
Když tedy jede auto proti, raději počká, než naše kolona projede, protože v celé šíři je sjízdná jen klikatá cesta prostředkem.
Jedeme stále níže a nakonec se objeví asfalt. Projíždíme několika městy, která vypadají docela evropsky. Náš cíl je Ohrinské jezero u hranic s Makedonií.
Jeden z členů si vzpomene, že tu byl před 18ti lety a dobře si pochutnal na rybách v restauraci co byla na kůlech u jezera.
Hlasujeme přes vysílačky za jízdy kdo si dá rybu a kromě vegetariána Michala jsou všichni pro.
Restauraci najdeme. Je to krásné místo u jezera, které vypadá jako moře. Je obrovské a jsou zde i vlny.
Z restaurace je dnes velký hotel. Vypadá docela luxusní. Jsme jediní hosté. Chceme jist venku na pláži a obsluha složí potřebný počet stolů, přinese ubrusy a jídelní lístky.
V albánštině.
Příšli jsme na rybu a tak si většina objedná rybu z jezera. Hromadně objednáváme.
Jídlo je výborné.
Vegetarián Michal si nakonec vybere salát a nakonec si pochutná i na opravdu velké pizze, která má asi metr v průměru.
Už je docela pozdě jet do hor. Zjistíme, že je možné zůstat zde a přespat na pláži asi 200m od hotelu, kde končí cesta.
Popojdeme tedy ten kousek a najdeme si místo přímo na pláži.
Pozornost všech se soustředí na cestovatelskou Toyotu 78, která tu také zůstává přes noc. Zajímavé je auto a zejména australská SPZ !!!
Jakmile se objeví majitel, hned se seznámíme a on nám vypráví, že je na cestě kolem světa. Už rok a půl. Vyjel skutečně z Austrálie s manželkou a psem. Překonal Asii a nyní je v Evropě. Z cesty je nadšený. Náš průvodce mu pomáhá najít zajímavou cestu mimo silnice po Albánii.
Pokud se chcete podívat na jeho příběh, navštivte Gone.Overlanding na instagramu.
Dnes večer není oheň, protože na pláži není žádné dřevo. Sedíme mezi auty a povídáme si. Australan líčí své zážitky z cesty. Zvedá se vítr. Vlny na jezeře jsou skoro jak na moři.
Přidává se déšť. Jdeme spát.
Další den
Probouzíme se na pláži. Skutečně parkujeme asi 10m od vody Ohrinského jezera. V noci pršelo ale teď je hezky a za chvíli už hřeje slunce.
Po snídani popojdeme 200m k hotelu a dáme si tam čaj a kafe. Využijeme také jejich WC, které je normální. Tedy pokud pominu zrcadla přes celé dveře. Uvnitř ! No, ..., je to divné, ale určitě lepší než turecké záchody, které tu jsou běžné.
Jedeme zase do hor. Dnes jsme nejjižněji a otáčíme se zpět do místa, odkud jsme vyjeli. Za dva dny bychom tam měli být.
Vyjíždíme do hor po zničených cestách a stále vidíme Ohrinské jezero. Nyní už z výšky.
Špatná cesta končí u zcela nové silnice, která bude asi čtyřproudá a už má i asfalt.
Jedeme po ní sami několik kilometrů.
Když míjíme kopec s otevřenými šachtami, přímo u silnice, necháme auta na nové silnici a jdeme se podívat co je uvnitř.
Je tam tma. Chvíli se dohadujeme zda se tam něco těžilo ale pak převládne názor, že to byly nějaké vojenské stavby.
Mezitím Monika, která se vydala do křoví u dálnice nadšeně volá, že má stopy medvěda. Čerstvé!
Za chvíli se fotkami medvědích tlap plní mobily všech členů výpravy.
Dálnice nám nečekaně končí a sjíždíme prostě do hor. Cesty jsou náročné, hrbolaté ale to se nám líbí. V jednu chvíli najdeme louku a najíme se.
Na louce se mě zeptá zkušený offrouďák jak se mi tu líbí. Říkám, že je to bezva ale rád bych ještě zažil nějaké bahno.
Nevěděl jsem, že je hned za loukou. Zatímco jsme dosud jeli jen po skále, kamenech, šotolině, bahno jsme neviděli. Pole jako u nás tu v horách nejsou. Není tu hlína.
No a tak vyjedeme z louky a celá kolona zastaví dříve než poslední auto sjede z trávy. Je tu takové bahno, že to snad nejde ani projet.
Nejzkušenější borci jdou na průzkum terénu. Zkoumají hloubku kaluží a tvrdost podkladu. Musí projít celou cestu a tak mizí za desátou prohlubní a vrací se za 15 minut. Tváří se, že by se to dalo jet, ale protože je už pozdě, je nebezpečí, že bychom auta tahali z bahna potmě. Také by se mohl narušit příjezd domů, protože jsme ještě daleko.
Je rozhodnuto, že jedeme zpět a najdeme jinou cestu. Raduji se, protože po zpáteční cestě je spousta opravdu hlubokých kaluží a obtížný terén.
No, po chvíli zjistím, že nebyly tak obtížné. Objížďka vede ještě horším terénem. Bahno je časté. Hluboké díry různých tvarů plné bahna.
Před námi jede průvodce. Jeho auto se kývá zprava doleva a motor řve aby se dostal z toho marastu. My, nováčci, za ním máme někdy obavy, zda to naše auto dokáže také. Všechno sice točíme na video ale to nenahradí a ani nepřiblíží co skutečně zažíváme.
Vše úspěšně projíždíme. Všichni. Cesta se pořád nelepší a tak je rozhodnuto využít první místo k přenocování a pokračovat zítra.
Běžné úkony jako nošení dříví a přípravu večeře naruší jen naši dnešní sousedi. Mají stejné auto jako my a stejně pneumatiky.
Milan zjistí, že mu uchází přední kolo a zjistí se, že to není díra ale, že se bahno dostalo mezi gumu a disk kola.
To co vypadá jako dobrá zpráva se mění v noční můru, když je najednou potřeba voda s jarem, tlakový vzduch z kompresoru, páčidlo, dlouhý šroubovák, sada pro opravu pneu, zvedák ... To vše potmě. Trvá to snad hodinu než se podaří kolo vyčistit a opět nafouknout. Snad to bude ok.
Dnes to byl těžký den, zejména díky tomu bahnu. Ještě to ale asi nekončí.
U ohně se dohodneme, že bychom zítra navštívili tuto zapadlou vesnici a darovali místním lidem svoje zásoby, které máme navíc.
Teď jdeme spát.
Další den vypadal úplně jinak než jsme všichni čekali.
V noci pršelo a tak jsme čekali, že dnešní den bude ještě horší než ten předchozí.
Ráno ještě mírně pršelo a po snídani jsme čekali, že pojedeme dál. Terén byl skutečně horší.
Náš průvodce prošel blízkou cestu a rozhodl upustit kola abychom lépe zvládli průjezd terénem.
I tak jednoduchý úkon byl pro nás jaksi nečekaný a museli jsme si půjčit měřič tlaku. Jak jsem zjistil, existuje více způsobů jak toto provést a řada nástrojů, které to usnadní.
Už samotné opuštění louky vyžadovalo klid a opatrné řízení po blátivé hladké skále.
Cesta byla chvílemi dost obtížná ale všichni jsme to zvládli bez problémů.
Za rohem však čekalo další překvapení. Už je ani nepočítáme.
Nakonec jsme se dostali na opravdovou silnici s asfaltem. Bylo krásné počasí a výhledy nádherné.
Jakmile se kola naší Toyoty dotkla asfaltu, bylo mi smutno. Věděl jsem, že se do terénu už nevrátíme a jsme na cestě domů. Uvědomili jsme si jak to bylo hezké.
V první kavárně se oddělila 2 auta se slovenskými posádkami, protože jejich cesta vedla jinudy než naše.
Zbývajících 7 aut pokračuje dále směrem k místu kde jsme začali. Po cestě si uděláme zastávku v řečišti Skadarského jezera.
Díky zpoždění v terénu jedeme i v noci. Do místa táboření ještě v Albánii kousek od hranic dorazíme za tmy ve 20h.
Další den se probudíme a když vylezeme z aut, jsme na pláži nedokončeného kempu. Neprobíhají tu žádné práce už několik let.
Helenka, offpes
V Albánii a okolních zemích je vztah lidí a psû jiný než u nás. Jsou tu spíš jako u nás kočky. Toulají se přírodou nebo městem a nikdo se o ně nestará. Nikdo tu nemá psa jako kámoše.
No a jeden takový tulák se přišel za námi podívat, zda tu něco nenajde k jídlu.
Máme s sebou pro tyto případy psí granule. Někteří pejsci je neznají a hladoví jdou dál. Tenhle je sní a zůstává s námi. Je strašně hubený a vystrašený. Nic dobrého od lidí nečeká.
Máme tu v jedné posádce veterináře a ten ho zběžně prohlédne. Pes vypadá dobře, asi 4-5 let, pěkné zuby, vyděšený, podvyživený.
Už jsme na cestě zpět a tak se rozhodneme, že si ho odvezeme.
Není to ale tak snadné jak se zdá. Nechá se pohladit ale boji se všeho. Zvuků, auta, lidí. Nepodaří se nám ho nalákat do auta. Musí tu zůstat.
Po cestě zpátky se zastavíme v kempu Buljarica, kde jsme začínali. Už je tu konec sezóny a vše je zavřeno. Nyní je ale volně přístupný. Dnes tu bouří moře a jsou několik metrů vysoké vlny. Vítr je místy hodně silný, že se musím schovat za auto.
Hlavní cíl naší návštěvy byl ale pes, který tu byl před týdnem a byl kamarádský. Už tu ale není ani jeden ze psů a koček co tu byli.
Jen pár lidí se přijelo podívat na velké vlny.
Jedeme dál sami. Máme namířeno do Chorvatska, do kempu Podaca u Gradac. Dostali jsme doručení, že je tam krásně, majitelka umí česky, má dobrý olivový olej.
Po cestě Jana uvidí ještě jednoho kandidáta na odvoz domů. Otáčím auto a vracíme se k patrovému domu u silnice.
Leží tu štěně labradora. Asi 10kg váhy, není moc hubený, na krásnou černou srst. Je opatrný ale granule si dá rád.
Moc se nám líbí, možná ještě víc než ten šedivý. Snažíme se ho opět nalákat do auta. Vyskočí předními tlapkami ale dál nee. Přestavba o nás mít zájem a obchází svůj rajón okolo domu. Vidíme, že to není tak snadné. Asi bychom se příště měli vybavit alespoň obojkem a vodítkem.
Pokračujeme dál do Chorvatska. Počasí se pořád mění. Nejdříve vichřice a vlny, pak déšť, kroupy. Báli jsme se jak to bude s přívozem a najednou bylo slunečno.
Vše dobře dopadlo. Do kempu jsme dorazili ale potmě a už tu nikdo nebyl. Žádná obsluha ale také žádní návštěvníci. Prostě prázdný kemp.
Kemp byl na svahu mezi silnici co lemuje pobřeží a pláži dole. Majitelé vytvořili ve svahu několik teras na kterých byla parkovací místa. Mohli jsme si vybrat cokoli.
Ráno jsme se při snídani venku seznámili s majitelkou, která skutečně uměla obstojně česky. Byla velmi milá a my od ní koupili ten olivový olej.
Když jsme se vydali na prázdnou promenádu, mohli jsme obdivovat pouze moře a stromy. Vše bylo zavřené. Sezóna skončila. Navíc začalo opět pršet. Skočili jsme do auta a jeli směr Maribor.
Po cestě jsme neplánovaně odbočili do Zadaru. Zaparkovali jsme v přístavu a zjistili, že o Zadaru toho moc nevíme.
Jana dostala nápad zajít do restaurace a ukázala na takové divné místo na křižovatce, kde bylo vidět, že lidé jedí na zasklené terase. Došli jsme tam a díky tomu, že měli vystavený jídelní lístek na ulici, mohli jsme si vybrat.
Podle recenzí googlu to byla ta nejlepší restaurace v Zadaru. No ceny nebyly zrovna malé ale vegetariánské jídlo patřilo naštěstí k tomu levnějšímu. Moc jsme si pochutnali. Můžeme doporučit. Myslím, že se jmenuje Butcher. Je přímo v přístavu.
Měli jsme štěstí, že jsem něco googlil z domova a tak jsem věděl, že tu jsou mořské varhany. Byly 20min od nás. Mám jen video, jak na ně moře hraje a to sem nejde dát snadno. Za takový trhák to nebyl ale byl to zajímavý nápad. Straně tu disk vítr a my s Janou oba pořád kašlem. Tak jsem se snažil vrátit zpět co nejdříve.
Tenhle výlet nás docela zdržel a tak jsme k Mariboru dorazili až pozdě, kolem 19h, kdy už byla tma jak v pytli . Navíc na místě, kde jsme chtěli přespat měli myslivci bál a tak se nám nechtělo spát před jejich plnou sokolovnou.
Popojeli jsme o pár set metrů dál a schovali se na kraji lesa. Našli jsme rovné místo přímo u cesty. Uvidíme jak to bude vypadat ráno až bude světlo. Je 10°C. Topíme.
Poslední den.
Myslím, že se tento den již nic zajímavého nestane ale ono stane:)
Celou noc prší a je to možná dobře, že nikdo nejde kolem toho lesíku a rybníků kde nocujeme ve stanu.
Než se nám tráví podaří sbalit stan, jsem celý mokrý.
Zažili jsme snad vše kromě sněhu. A ten se nakonec objevil, když jsme přejížděli Alpy. Napadl asi chvíli před námi a dovolil nám přidat k fotkám kde se koupeme v moři další fotky, kde se koulujeme. Jsou 2°C
Když jsme už úplně spokojení s naším výletem a těšíme se domů no postele, naši psi nás vřele uvítají a jdeme domů. Dům je však úplně studený. Asi 10°C. Asi se tu netopí už dlouho. Nesundaváme svetry, spíš naopak. Oblékáme je abychom nezmrzli
Máme plynové topení a kotel ukazuje chybu, která způsobila jeho vypnutí. Máme tedy doma zimu a studenou vodu. Přemýšlíme, za jít spát do auta, kde je krb a teplo, postel i peřiny.
Volat opraváře jsem už dávno vzdal. To bychom čekali týdny. Už mám s tím kotlem nějaké zkušenosti a tak jej rozeberu a složím a nakonec chybu najdu.
Po 2 hodinách kotel běží ale bude to trvat více dnů než se celý dům prohřeje.
Tímto nad příběh z Albánie končí. Čeká nás spousta práce se zpracováním videa natočeného z auta a z dronu.
Kdo nás zná osobně tak je velká šance, že ho uvidí
Děkujeme, že jste nás sledovali. #jsmeekoo , náš příběh můžete sledovat na https://www.ekoo.cz
Topení, které používáme v autě https://www.camper66.com
Jak se ti cestopis líbil?
camper66 procestoval 7 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 měsíci a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Opatrujte se🤗 vidime novou lahev, pri vyjezdu byla cervena, dosla ... a byla vymenena za zelenou?😉
Máte bod:)