Albánie, první cesta bez cestovky

 Naše první cesta bez cestovky proběhla v létě roku 2021. Nápad vydat se do Albánie mě napadl někdy v lednu, po příletu z dovolené v Egyptě, kterou jsme absolvovali s cestovní kanceláří a já tak nějak zjistil, že to asi není to pravé ořechové pro mě, ležet týden na pláži v resortu. A tak jsme se chtěli poprvé vydat na vlastní pěst a kam jinam v Evropě, než zrovna do Albánie, která pořád punc nebezpečné země. Pokud chcete spojit krásné pláže a  vysoké hory pak je Albánie nejlepším řešením. Nabízí vše ze výše zmíněného, navíc výborné jídlo, příjemné lidi a ceny, které pro našinec nejsou nijak závratné. To vše na území stejně velkém jako je Morava. Na severu její písčité pláže obklopuje Jadranské moře a na jihu Jónské moře. Protože naše auto není moc dobré, rozhodli jsme se si v Albánii auto půjčit. Avšak do Albánie jsme se museli nějak dostat. Letecky? V žádném případě! I cesta je cíl. A tak jsem v práci hledal různé varianty autobusů vlaků jak co nejlépe dorazit ze Zlína do Tirany, kde na nás mělo čekat auto. Na dovolenou jsme měli 14 dní a chtěli jsme vyrazit v pátek, nakonec se tak však nestalo, protože naši známí měli v sobotu svatbu a cesta tedy měla začít s pořádnou kocovinou až v neděli.

V neděli jsme vyrazili autobusem ze Zlína do Brna, kde jsme dali kafe s kamarádkou a pokračovali dál flixbusem do Vídně. Ve Vídni jsme měli 2 hodiny přestup na autobus do Bělehradu. Tady přišel první malý problém, protože nikde na tabuli autobus do Bělehradu uveden nebyl a já jsem začal mírně panikařit, naštěstí mě Verča uklidnila, společně jsme se šli zeptat pár Srbů, co tay čekali a ti nás ujistili, že autobus pojede. Cesta probíhala v pořádku až na dlouhé čekání na Maďarsko-Srbských hranicích. v Bělehradu na nás čekal pán se zakoupenými lístky na vlak Bělehrad-Podgorica, protože srbské dráhy nemají možnost online nákupu. Pána jsem našel na internetu, na místě jsme mu dali hotovost, lístky sice byly o něco dražší, ale měl jsem strach aby jsme se vlezli do vlaku, nakonec byl však vlak z poloviny prázdný. Potom co jsme si koupili lístky jsme se šli projít po městě. Je tady pořád hodně vidět dopad války, rozbořené budovy, stopy kulek atd. Pak jsme zapadli do nějaké malé kavárny u nádraží, kde se snama dala do řeči servírka. Vysvětlovala nám, že má rodinu na slovensku a tak jsme se nějak domluvili. Vtipné bylo, když nás přesvědčovala, ať zůstaneme v Srbsku, že je to krásná země... Možná příště. Celkový dojem ze srbské metropole nebyl moc dobrý. Cestou na vlakáč nás ještě pěkně natáhnul taxikář, ale proč ne? Cesta vlakem byla úžasná, nejlepší zážitky jídelní vůz, kde všichni kouřili, super pokec s černohorcem, žijícím v Moskvě, kde si našel ženu a hlavně neuvěřitelné výhledy na hory. Po 10ti hodinové cestě jsme dorazili do Podgorici, hlavního města Černé hory. Zde jsme strávili noc. Po tom co jsme se ubytovali, jsme vyrazili do města a zastihla nás radostná zpráva o narození mého synovce Alberta, tak jsme si v místní restauraci dali panáka meruňkové rakiji na jeho zdraví! Ráno jsme se sbalili, ale měli jsme čas, protože autobus do Tirany jel až odpoledne, atak jsme vyrazili k řece Morače, kde jsme se i okoupali, protože bylo 37° C. Cestou na nádraží, jsme se prošli po mostě Tisíciletí. Cesta do Tirany proběhla v pohodě, jeli jsme okolo skadarského jezera a do Tirany dorazili okolo 8 večer. Celkem tak cesta ze Zlína do Tirany trvala 2 dny, kdy jsme vyjeli v neděli po poledni a do Tirany jsme dorazili v úterý večer. celkově nás cesta vyšla 3275 kč pro 2 lidi. 

Po příjezdu do Tirany jsme se šli ubytovat vzhůru do víru velkoměsta. Tirana je krásné město, plné historických památek, plné barů a restaurací a rozhodně v nás zanechalo lepší dojem než Bělehrad. Další den jsme si vyzvedli auto. Byli jsme překvapeni, protože místo Pola jsme dostali novou Fabii. Dvou mladým klukom jsme vysvětlii, že je to pro nás fajn, protože škoda je z České republiky. Za auto na 12 dní jsme zaplatili 621 euro i s pojištěním a příplatkem za rizikový věk <25 let. Po převzetí auta tu byl takový oříšek, dostat se z centra Tirany pryč. První půlhodina byla hrozná, řidiči jsou tu stejně jako v ostatních jižanských státech hodně nedisciplinovaní, ale postupně jsem se mezi nimi naučil. Pravidlo číslo jedna, pořád troubit. Z Tirany jsme vyrazili směrem na sever, na hrad Kruje, kde jsme se prošli po okolí, podívali se na tradiční bazar, kde lidé prodávají ručně vyráběné výrobky. Po tom jsme pokračovali dál na sever až ke Skadarskému jezeru, kde jsme se ubytovali v kempu, kde jsme spali pod stanem, který jsme měli z domu. Ráno u snídaně jsme poslouchali živý přenos z olympiády v Tokiu, kde pánové Lipták a Kostelecký vyhráli zlato a stříbro ve střelbě, ještě se okoupali ve Skadaru a vyrazili zase směr sever, tentokrát do vesnice Theth v albánských alpách. 

Podgorica

Kruje castle

Cesta do Theth byla fakt záživná. Serpentýny, rozbitá cesta, občas krávy na cestě, no prostě albánský venkov se vším všudy. Cestou Valbonským průsmykem jsem měl vážně nahnáno,protože jsme jeli fakt vysoko v horách, po pravé straně navíc sráz dolů, ale vše dopadlo dobře, do Theth jsme dorazili celí. Po tom co jsme asi po hodině našli naše ubytování- malebný kamenný domek s terasou a výhledem na údolí a hory, jsme se rozhodli vyrazit dolů do vesnice. Cesta trvala asi hodinku. Ve vesnici jsme si dali večeři a kochali se výhledy na štíty hor. Po chvilce nás oslovil pár z Česka, který přijel na motorce, dali jsme si pár rad a oni pak šli svojí cestou. Po večeři se nám vůbec nechtělo trmácet se celou cestu nahoru do našeho ubytování a tak Verča dpostala nápad oslovit někoho s uatem kdo má českou značku. Po chvilce přijel jeep a v něm pan a paní z Česka, tak za nimi Verča běžela s prosbou jestli nás aspoň trochu nepřiblíží a oni souhlasili. Jediný malý problém byl, že neměli zadní sedačky, ale místo nich dvě matrace a tak jsme teda sedli na matrace a snažili se je co nejmíň zašpinit. V průběhu jízdy jsme se spolu bavili o Albánii, dali nám nějaké praktické typy a celkem to bylo fajn. Verču nejvíc pobavila moje otázka, když jsem se zeptal, kde spí a oni odpověděli no sedíte nám na matracích.  Cestou nahoru nám říkali, že už tu byli asi před 10 ti lety a že se to hodně mění a přibývá turistů a nabídky ubytování a vytrácí se to kouzlo, které to mělo předtím. Nemůžu srovnávat ale ty hory mě fakt ohromily. Další den ráno jsme dostali snídani, pokecali jsme s Německými důchodci  a vyrazili na tůru k blue eye, což je ledový pramen řeky. Ušli jsme 17 km v hrozném vedru a tak pro nás svlažení v ledové vodě bylo krásnou odměnou. Cestou zpět jsme se nechali přiblížit zpět do vesnice s místním mladíkem. Jelo nás v autě 6, my dva, pár z Německa kluk ze Španělska a společně jsme se složili na cestu. Večer jsme si dali výbornou večeři od paní domácí, studené pivo a pokecali s Němcema. Další den ráno jsme se sbalili a jeli konečně směrem na jih. Čekal nás 400 km dlouhý přejezd z Theth až do Gjirokasteru. Cestou jsme se zastavili v Durres/Drači kde jsme se šli vykoupat do moře a poté opět do auta směr Gjirokaster. Do Gjirokasteru jsme dojeli někdy v podvečer, na booking jsme našli krásné ubytování v obrovské 3 patrové vile, které provozovala stará asi 80ti letá paní, která neuměla ani slovo anglicky. Nějak jsme se teda domluvili, snažili jsme se jí říct aspoň, že jsme z Česka na což odpověděla aaa Czechoslovakia. Zaplatili jsme jí 15 euro a šli do historického centra města, které je zapsáno na seznamu UNESCO. V historické části města bylo dost živo, všude hudba, lidi, stánkaři nabízející turistům suvenýry, no prostě Albánie. po krátké procházce historickými uličkami jsme se vydali na horu nad město, podívat se na místní hrad, od kterého je krásný výhled na hory na protější straně údolí. K naší smůle už byl hrad zavřený, ale u jeho bran nás aspoň jeden polský turista vyfotil. Spokojeni alespoň s výhledy na údolí, město a hory jsme se vrátili jsme se vrátili do historické části města Gjirokaster. Ten den bylo asi 40° C tak jsme se rozhodli, že si někde sedneme a dáme si pivo, bohužel čepované pivo nikde neměli. V jedné z bočních uliček nás překvapila diskotéka, která se odehrávala přímo na ulici v centru. Mladí albánští puberťáci sice nepili alkohol, ale zato všichni kouřili cigarety. Byl to docela bizár, z ničeho nic se ocitnout uprostřed diskotéky. Cestou zpět k ubytku jsme před barákem, kde jsme bydleli, potkali skupinu asi 5 kluků co si na silnici vytáhli stůl a židle a hráli poker. Chvíli jsme konverzovali, načež mi poslali jointa co kouřili a já si s díky dal. No uvažte, taková příležitost není každý den. Celá oblast okolo Gjirokasteru byla nádherná, určitě si myslím, že by se zde dalo strávit více dní a podniknout nějaký trek do hor, které jsou zde opravdu nádherné a ne tak vysoké jako na severu.

Theth

Theth

ubytování Theth

Blue eye

Další den jsme se opět vydali dál na jih. Tentokrát směrem k Blue eye, albánsky Syri i Kalter, což je pramen řeky vyvěrající přímo ze země a svým tvarem a barvou připomíná modré oko. Cesta byla plná spletitých zatáček, krav potulujících se po cestách a mercedesů. Už kousek u blue eye jsme poznali, že to nebude to pravé ořechové pro nás. I přesto, že jsme dojeli před obědem, parkoviště bylo skoro plné a samotné blue eye bylo plné hlučných turistů. Dokážu si představit, že bez lidí to může být super, ale dnes je to již klasická turistická atrakce s velkým zpoplatněným parkovištěm. Po lehkém ovlažením jsme sedli do auta pokračovali dál na jih, tentokrát konečně k jónskému moři, konkrétně do Sarande. Celý natěšení jsme v ulicích města zaparkovali auto a pospíchali na místní městskou pláž, která však k našemu zjištění nebyla úplně čistá a doslova praskala ve švech. V tom úmorném vedru ale nepřícházelo v úvahu jít zpět do rozpáleného auta a tak jsme se dál koupali v moři. Dost nás překvapilo jak blízko je to na řecký ostrov Korfu, který se ležel přímo naproti nám. Později jsme na internetu našli kousek od nás blízko města Ksamil moc hezkou malou pláž a tak jsme se rozhodli jet podívat tam. Cesta k pláži byla trochu náročnější, protože se autem dalo dostat jen na kopec nad pláž, ale samotná pláž byla super a tak jsme tu strávili celé odpoledne až do západu slunce. Večer jsme na bookingu našli kemp blízko nás a rozhodli se přenocovat pod stanem, který jsem celou cestu ze Zlína do Albánie měl přidělaný na batohu. Kemp znamenalo dvorek jednoho z místních domů s jednou sprchou a záchodem v jednom, ale nám to rozhodně nevadilo a tak jsme postavili stan a vydali se do centra Ksamilu na večeři a  studené točené pivo. Další den ráno jsme vyrazili do nepříliš vzdáleného Butrintu, což je nejnavštěvovanější albánský historický areál, o kterém jsou první zmínky ze 6. století př. n.l. a je dochovaným pozůstatkem Řecké kultury. Ostatně nachází se jen pár kilometrů od řeckých hranic. Celý areál jsme prošli a je fakt nádherný, schovaný v mírném lesíku, takže zde není tak hrozné vedro.  Po Butrintu jsme na další super pláž blízko Ksamilu. Tentokrát to však byla pláž bez lehátek a slunečníku a jakéhokoliv stánku. Dohromady nás tady bylo asi 20 lidí. No prostě ráj. Odpoledne za námi došla i návštěva, stádo asi 30ti koz, které se vůbec nebáli a byly i docela drzé, když sousedům chtěli ukrást jídlo.Večer jsme se vydali opět směrem na sever, tentokrát do města Himare které leží asi 60 km od Ksamilu. Tentokrát jsme však jeli cestou po pobřeží, která nabízí spoustu krásných výhledů na moře. Večer jsme se ubytovali v kempu Moskato, kde jezdí spoustu Čechů a mají zde výborné jídlo i pivo. Další den jsme vyrazili na pláž Gjipe, asi nejlepší co jsme navštívili. Gjipe má kouzlo v tom, že se na ni nedá dostat autem, musíte absolvovat asi hodinovou cestu po rozbité cestě plné obrovských kamenů. Avšak odměna stojí za to. Krásná pláž, kterou lemují obrovské skalní stěny, navíc není tak přelidněná, jako ostatní pláže. V kempu Moskatu jsme strávili i další noc a další den se vydali na pláž blízko města Dhermi, kde jsme večer  přespali opět v kempu. Další den jsme se ráno okoupali v moři a vyrazili jsme na cestu Llogarským průsmykem. Cesta vede od moře až do výšky 1000 m n.m. a je plná serpentýn, ale za ty dva týdny Albánii jsem si už docela zvyknul. Na vrcholu průsmyku byl výhled na dlouhé pobřeží plné pláží a městeček. Večer jsme strávili v kempu, který byl kousek od průsmyku a byl v podstatě v horách. Byla to obrovská pláň uprostřed lesů a dohromdy tam bylo asi 5 aut. V noci jsme měli zvláštní návštěvu, když přišlo stádo krav s typickými kravými zvonci. Další den ráno jsme se sbalili a vydali se na opět dolů k moři do města Vlore. Cestou jsme ale zastavili pár kilometrů a kochali se nádhernými výhledy na zátoku pod námi a a výhledy na širé moře. V městě jsme se moc dlouho nezdrželi a pokračovali tentokrát směrem na severovýchod do historického města Berat. Berat je jedno z nejstarších měst v Albánii a doslova nás nadchnul. Možná to bylo i tím, že nebyl přeplněný turisty, ale jeho staré kamenné uličky a kamenné domky jsou prostě krásné. Není divu, že je Berat i se starou citadelou nad vesnicí zapsán na seznamu UNESCO. Po procházce městem jsme zapadli do jednoho domku, kde měli místní kavárnu s krásným výhledem na údolí. Po Beratu jsme se vydali zpět do Tirany, kde jsme měli strávit poslední dvě noci. Cestou už se ve mně zvedala nervozita aby se teď na konci cesty něco nestalo s autem. Přece jen řešit servis a pojištění auta v Albánii asi uplně nechcete. Cesta ale proběhla v pořádku a potom co jsme se ubytovali, jsme šli ven omrknout noční život v Tiraně a dát si pár vychlazených piv. Tirana je v noci opravdu živé město. Ulice jsou obsypané zahrádkami všemožných kaváren, barů, hospůdek a dalších podniků a lidé jsou venku a baví se klidně v 11 večer, kdy už je počasí trochu příjemnější. Další den ráno jsem se vydal na benzinku dotankovat plnou nádrž a vrátit auto na předem domluvené místo. Kluci z půjčovny byli fajn a jen si vzali klíčky, nic nekontrolovali a odjeli. My jsme s Verčou vyrazili na obhlídku denní Tirany. Na náměstí jsme se s albánskými dětmi svlažili ve fontáně, pak jsme vyrazili na místní market, kde se dalo koupit vše od starých pasů až po rakije všech druhů. Šli jsme se podívat na největší mešitu ve městě, poté na náměstí Marie Terezie, blízko kterého se nachází fotbalový stadion albánské reprezentace a pak k památníku obětem druhé světové války. Večer jsme šli na pivo s Garipem, kterého jsme den předtím potkali na myčce, kde pracoval. Když zjistil, že jsme z Česka, tak nám hned začal ukazovat, svoji kamarádku z Čech, s kterou se potkal na mistrovství Evropy v karate. Garip nám vykládal o životě v Albánii a byl moc fajn kluk. A to byl poslední večer v Tiraně a Albánii, další den ráno už jsme pokračovali autobusem zpět do Podgorice a pak následně až do Zlína. Cesta zpět byla už jen jeden den, ale i tak to nebylo v autobuse žádné terno.

Gjirokaster

Butrint

kozy na pláži

Gjipe beach

Llogarský průsmyk

Berat

Celkový dojem z dovolené v Albánii byl úžasný. Celkově nás nastavení naší dovolené moc bavilo, když jsme každý večer vybírali místo, kde strávíme další den a kde budeme spát. Celé to bylo ve stylu i cesta je cíl a jsem moc rád, že jsme si jako první cestu bez cestovky vybrali právě Albánii, která je pro spoustu lidí pořád trochu tajemná. Zároveň bych chtěl říct, že jsme se celou dobu cítili bezpečně, když pominu první hodinu v autě uprostřed Tirany. Albánci jsou sice hodně temperamentní ale opravdu srdeční a pohostinní lidé. I přesto, že je Albánie muslimská země, tak jsme to v žádné situaci nepocítili. Takže pokud chcete spojit hory, moře a to vše za dobrou cenu, navíc na malém území, Albánie je pro Vás jasná volba!