Albánie s cestovkou srpen 2024

Cestopis – dovolená Albánie 2024

Vydáváme se na další cestu, tentokrát je zásadní rozdíl v tom, že jedeme s cestovní kanceláří, což je u nás vzácné. A jedeme celá rodina. Důvodů je několik.

  Jednak manželka Hanka by si chtěla po dlouhé době dopřát vyloženě odpočinkovou dovolenou a to u teplého moře, v hotelu se službami all- inclusive, kde nebude muset řešit jídlo a úklid. A také si veškeré služby nechat pohodlně naservírovat cestovní kanceláří. Já sám sice nejsem příznivcem takovýchto dovolených, ale chtěl jsem toto manželce i klukům (Adam 17 a Štěpán 15 let) dopřát. Vlastně naposledy jsme měli takovouto dovolenou v létě 2012 v Bulharsku, to byli ještě kluci malí, a před tím v roce 2005 v Řecku, to jsme ještě s Hankou byli sami bez dětí. Zároveň manželka Hanka měla možnost u svého zaměstnavatele čerpat na dovolenou dotaci a částka byla docela zásadní.

  Proč právě Albánie?? Loni jsme byli v létě bez cestovky v Itálii v Apulii (na jihu Jaderského moře), zaujalo nás tam čisté moře, s mladším Štěpánem jsme se nadšeně potápěli v průzračné vodě a byli jsme doslova uneseni pestrým mořským životem. Albánie je vlastně naproti této části Itálie přes Jadran a očekáváme, že tam uvidíme něco podobného. A jednak v Albánii jsme ještě nebyli, ostatní naši známi byli tou zemí nadšeni, i když je to Balkán se svéráznou mentalitou a vše je tam trochu dobrodružné. A také byl zásadní fakt, že dovolená v Albánii s cestovkou vycházela o dost levněji než např. zmiňovaná Itálie či Řecko.

  Nastalo tedy rozhodování a plánování našich dovolených v práci, chtěli jsme jet pokud možno ve druhé polovině srpna, oproti loňské Itálii, kde jsme byli začátkem srpna. Očekávali jsme, že koncem srpna nebude takové vedro a moře bude ještě příjemně teplé. Výběr hotelu u cestovních kanceláří nebyl vůbec jednoduchý. V Albánii jsou jiné standardy než v okolních vyspělejších zemích a podrobně jsme pročítali recenze na Internetu. Také nastalo zklamání, když jsme zjistili, že cestovky nabízejí v Albánii pobyty jen v podstatě jedné lokalitě a to na „riviéře“ v okolí rušného přístavního města Durres. Pobřeží tam připomíná jedno velké sídliště s hotely a apartmány s dlouhými plážemi z jemného písku. Sice bych raději upřednostnil klidnější prostředí, kde jsou skály, příroda a oblázkové pláže s čistou vodou na potápění. Ale co se dá dělat, zkusíme pak na místě se dopravit někam dál od civilizace, kde by byla čistá voda, větší klid a přírodní krásy.

   Nakonec po mnoha rozhodování a kompromisech  jsme si zarezervovali termín od 12. do 19. srpna (stejné dny jako cesta do Moldávie v červenci- alespoň se nám to bude dobře pamatovat), tentokrát od pondělka do pondělka s tím, že návrat z Albánie je v noci z pondělka na úterý. Takže jsem si stejně musel vzít 7 pracovních dnů dovolené (která, jak se při zkušenostech ukazuje, je nyní u mě nedostatkovou komoditou).

  Příprava na dovolenou v tomto případě nebyla nijak složitá, podle předpovědi počasí tam mají být vedra- přes den od 30 do 35 stupňů a ráno teplota nemá klesnout pod 24 stupňů. Moře je akumulátor tepla a rozdíly mezi dnem a nocí nejsou moc výrazné. Oproti Moldávii před měsícem by to měla být pohoda (tam jsme bojovali s vedry až ke 40 stupňům a nebylo možné se schladit v moři). Opět si vystačíme s tenkým krátkým oblečením a dlouhý rukáv asi využijeme jen při návratu domů v noci z letiště nebo v nějakém překlimatizovaném prostoru. Původně jsem o této cestě žádný cestopis psát nechtěl, nebylo to takové dobrodružství jako při jiných cestách na vlastní pěst, program byl poměrně nudný a většinou relaxační, ale i tak mnoho zajímavých zážitků jsme měli, stejně tak rad na předání následným cestovatelům je dost.

   Ještě dodávám, v Albánii byla několik týdnů před námi kolegyně přímo z našeho oddělení, dokonce v letovisku jen 5km od místa, kam jedeme my. Takže vylíčila zážitky a popsala, jak to tam vypadá.

  Tak tedy vyrážíme, je pondělí 12.srpna a ráno vyrážíme z Čelákovic na pražské ruzyňské letiště (opět jako po několikáté a v podobnou denní dobu vlakem, metrem a akumulátorovým trolejbusem). Tentokrát letíme charterovým letem se společností SmartWings (bývalý Travel Servis- se kterým jsme letěli v roce 2005 do Řecka). Po dlouhé době letíme z terminálu, odkud jsou odbavovány lety mimo schengenský prostor. Procházíme tedy pasovou kontrolou a bezpečnostní kontrola je až před vstupem do čekárny na nástup do letadla. Ale i tam jsou WC s umyvadly, kde je možno do lahví si napustit pitnou vodu (kterou jsme museli při bezpečnostní kontrole vylít).

  Čekárna na nástup se plní, let má opět zpoždění něco přes hodinu. Na pražském letišti je čirý intenzivní provoz, turistická sezona v plném proudu, jsou zde davy lidí. Doufáme, že naše zavazadla stihnou zpracovat a že odletí s námi. Let do albánské Tirany přibíhal v pohodě, za polojasné oblohy. Trasa letu byla podobná jako vloni do jihoitalského Bari. Krásně bylo vidět město Tábor s rybníkem Jordán a v pozadí jaderná elektrárna Temelín, vyfotil jsem pro kolegu, co v Táboře bydlí. Dále přelétáme v Rakousku Dunaj a už následujíc Alpy. Po nich Dinárské pohoří ve státech bývalé Jugoslávie a pak vidíme Jaderské moře s hornatými, zálivy a přístavy. Nemůžeme si nevšimnout rozsáhlého lesního požáru na jihu Chorvatska, který hoří nad málo obydlenou oblastí již několik týdnů a nedaří se jej uhasit. Potom letíme nad členitým pobřežím Černé hory, jsou vidět také velká jezera a přehrady s nápadně světle modrou vodou, má odlišnou barvu než moře. Krásně je vidět Kotorský záliv s turistickým historickým městem Budva a přístavem Bar. I sem jsme měli v plánu jet. Třeba se podaří někdy v budoucnu na letní dovolenou či na jarní prázdniny.

  A již jsme nad územím Albánie. Letadlo klesá a zpomaluje. Vidíme detaily mořského pobřeží, bažinatá ústí řek na severu země. Tato oblast nevypadá moc lákavě pro rezorty na konzumní dovolenou u moře. Je to ale přírodní rezervace. Přeletíme letiště, uděláme oblouk, při čímž krásně jsou vidět skalnaté hory bez lesů a města na jejich úpatí (hlavní město Tirana to není) a pak přistaneme na letišti, které je malé a přeplněné. Po hrbolaté rozbité pojezdové dráze směřujeme ke stojánkám k letištní hale. Potvrzuje se fakt, že toto letiště ani náhodou není stavěné pro současný silný letecký provoz, kdy sem proudí turisté z jiných zemí. Překvapí nás letadla společností z Perského zálivu (z Kuvajtu, Kataru či Ománu). Albánie je muslimská země a v létě sem míří lidé odtamtud proto, že jsou zde příjemnější teploty. Stejně tak jako Iránci míří v létě do lázní Teplice a do okolí.

Vítejme v Albánii. Vystupujeme z letadla po schodech na letištní plochu, údajně je 37 stupňů ve stínu. Nad námi pere slunce a není žádná oblačnost. Krásně jsou vidět hory ve vnitrozemí. Stejně jako další cestující děláme fotky a postupujeme k starým svozovým autobusům. Ty, stejně jako v moldavském Kišiněvě, již hodně desetiletí pamatují a klimatizaci nemají. Popojíždíme mezi ostatními letadly blíže ke vstupu do letištní haly, ke vchodu do ní ale musíme ještě popojít nějakých 100 metrů pěšky. A jsme uvnitř haly, která je klimatizovaná a stavíme se do několika řad na imigrační kontrolu. Řady jsou dlouhé, ale nikam nespěcháme, cestovní kancelář stejně musí počkat na všechny účastníky zájezdu. Hned za imigračními přepážkami jsou belty (pásové dopravníky) na výdej zavazadel. Na ty si ale musíme ještě tak půlhodinu počkat. Po našem beltu zároveň jezdí kufry z letů z Polska a z Itálie. Belty jsou hlučné, cukají a mnoho zavazadel z nich padá dolů. Dobrovolníci kufry pak zpátky nandávají na belt. Alespoň tady vidíme, jak se s kufry drsně zachází a že je vhodné při delších letech s několika přestupy je obvázat fólií a rozhodně v nich nemít křehké věci.

  Nakonec se všech našich zavazadel dočkáme, drsné zacházení přežily a opouštíme příletovou halu. Jdeme s davem dalších turistů, opravdu letiště je prťavé. Stánky cestovních kanceláří jsou však až venku (dovnitř do budovy by se tady prostě nevešly). Před budovou je prostor zakrytý střechou, alespoň sem nepere slunce. Nacházíme v pohodě pultík naší cestovky ČEDOK, u kterého stojí české paní. Nahlašujeme jména a ukazujeme naše poukazy, odškrtnou nás v seznamech a předají nám připravené obálky s našimi jmény, kde jsou potřebné instrukce pro náš pobyt. A řeknou nám číslo autobusu, který nás odveze do hotelu. Musíme se ještě prodrat přes parkoviště, kde jsou naháněči a taxikáři a mladí lidé, kteří nabízejí SIM karty místního telefonního operátora. Několik GibaByte surfování po Internetu, ale ceny jsou vysoké, několikanásobné oproti Moldávii. Nepotřebujeme to. Ale víme, že i v Albánii EU romaning nefunguje, dostáváme od našich operátorů SMSky s cenami hovorů a je to brutální. Takže si naše SIM karty raději deaktivujeme.

   Prošli jsme po rozbitém asfaltu a chodnících okolo taxíků, dodávek, mikrobusů (obdoba maršrutek v bývalém SSSR) až k velkým autobusům. Nasedáme do jednoho z nich, kde je cedule s logem ČEDOKu a číslo. Dáváme kufry dolů do zavazadlového prostoru a s místním řidičem se ještě ujišťujeme o správném hotelu. Místa v autobuse (která je nastartovaný a klimatizuje) se postupně zaplňují příchozivšími rekreanty a když jsme všichni, ještě na chvíli přistoupí česká paní z naší cestovky a mluví do mikrofonu. Znovu pro ujištění vyjmenuje názvy hotelů, ke kterým tento autobus jede a říká nám základní instrukce k pobytu. Sděluje zásadní informaci, že kohoutková voda v Albánii není pitná a doporučuje se pít jen balená voda. A že zítra se uskuteční infoschůzka s delegátem v našich hotelích. Dále paní doporučuje, abychom se určitě připoutali, albánské silnice jsou celkem divoké a dopravní nehody nejsou výjimkou. Cesta do hotelu potrvá cca hodinu a půl. Na to, že to je jen nějakých 35 kilometrů, je to docela dlouho, ale zácpy jsou zde běžné (tím spíše nyní v pracovní den odpoledne).

  Vyjíždíme tedy z letiště a hned následuje dopravní zácpa. Úzké ulice okolo letiště jsou totálně ucpané. Pomalu tedy popojíždíme a všímáme si zdejší architektury a vozového parku na silnicích. Přesunuli jsme se tak o 20 let do minulosti. Architektura připomíná Řecko. Hranaté betonové baráky světlé barvy často s ocelovými dráty, trčícími ze sloupů ocelových konstrukcí domů. Na střechách mají domy termosolární panely pro ohřev vody a  klimatizační jednotky. Jak jsme vyjeli ze zácpy, autobus najel přes platidla na nově postavenou dálnici, kde je již normální provoz.

 Neškodilo by nyní říci si základní fakta o Albánii. Tato země má rozlohu třetinovou oproti České Republice a oficiální počet obyvatel je 2,8 milionů. Z tohoto počtu však spousta lidí žije či pracuje v zahraničí, na letní období se však zase Albánie zaplňuje turisty. Hlavní město Tirana s půl milionem obyvatel leží ve vnitrozemí pod horami, cca 40 kilometrů od přístavního přímořského města Durres, které má 130 tis. obyvatel a okolo něj leží přímořská letoviska. Právě tam tráví dovolenou většina turistů, nyní včetně nás. Z Durres vyplouvají trajektové lodě do Itálie. Mezinárodní letiště, jediné v zemi, leží přibližně mezi těmito městy, blíže je Tirana.

  Nová dálnice brzy končí a najíždíme na rušnou čtyřproudou silnici, spojující  Tiranu a Durres. Provoz je zde velice silný, jedou souvislé kolony osobních aut, kamionů i náklaďáků pro stavby (sklápěčky, automíchačky, autojeřáby), vlastně něco podobného jako v Moldávii, tam však téměř vůbec nejezdily velké kamiony. I v Albánii probíhá velký stavební ruch, staví se zde jak rodinné domky, tak vysoké apartmánové domy. Cestou vidíme také mešity s minarety.

   Přijíždíme do Durres a přibývá kolon, sjíždíme z hlavní silnice a vjíždíme do rezidenční čtvrti a vidíme také mořské pláže. Posledních 5 kilometrů se doslova náš autobus pomalu plíží úzkými ulicemi, zastavujeme před hotely, kde vystupují postupně rekreanti. Seznamujeme se tak postupně s okolím našeho hotelu. Zástavba je zde hustá, jsme vlastně na sídlišti, které je z jedné strany ohraničeno písečnou pláží s promenádou, na druhé straně je dálnice a za ní pak menší baráky a kopce. Všechno to během následujících dní prozkoumáme. Když chce někdo z autobusu vystoupit, provoz na úzké ulici se prostě zastaví, stejně tak pokud z dodávky je potřeba něco vyložit a nebo pokud se chce otočit osobní auto. Na to jsou tady ale lidé zvyklí, nikdo se nestresuje. Evidentně ani místní ulice nebyly stavěny na tak silný provoz během turistické sezóny. U jednoho apartmánového domu je cedule s reklamou v češtině, kde cestovní kancelář nabízí pobyty a před domem spojí několik českých aut. Obdivuji jejich trpělivost dojet až sem po rozbitých silnicích přes hornatý Balkán a nebo po dálnici přes Itálii a pak trajektem. 

  Konečně jsme dojeli k našemu hotelu. Autobus nás nezaveze přímo k němu, nelze to. Dále jsou jen úzké ulice, navíc ucpané zaparkovanými osobními auty. Vystupujeme tedy a chvíli blokujeme dopravu na hlavní silnici a bereme naše tašky na kolečkách. Naštěstí k hotelu je to jen nějakých 40 metrů. Recepční nás anglickým jazykem vítá a dle našich poukazů nám předává klíče od pokojů. Vyfasujeme také náramky pro celou dobu pobytu, že můžeme čerpat služby hotelu. Je to menší hotel, má 6 pater na  v každém patře jsou jen 4 dvoulůžkové pokoje. Máme 2 pokoje, nejsou sice vedle sebe na jednom patře, ale ob 1 patro. Klimatizace i WiFi funguje, je zde čisto, každý pokoj má balkón. Ale na to, že to je čtyřhvězdičkový hotel, je jeho vybavení skromné. Pro náš týdenní pobyt bude ale plně dostačující. Vybalujeme věci a scházíme se v přízemí, kde je hotelová restaurace a venku pak malá terasa  s bazénem, ten je ale prťavý. Rozhodně není na plavání, spíše na to schladit si nohy a tělo. U recepce je nástěnka, kde jsou informace od cestovních kanceláří a také turistické prospekty.

  Jsme po cestě celkem hladoví, nejbližší jídlo z programu all inklusive má být až za 3 hodiny, tak jdeme na obhlídku okolí a něco si koupit v obchodech.

  Obchodů je zde dost, ale jejich sortiment je přizpůsoben turistům. Takže sladké nápoje, alkohol, chipsy, sladkosti, opalovací krémy či ručníky. Třeba pečivo nebo balené chlazené sýry a salámy zde koupit nelze, stejně tak polotovary. Počítá se s tím, že turisté mají ubytování se stravou all inclusive, nebo chodí do restaurací. Místní lidé pak zřejmě nakupují jinde- ve větších obchodech mimo tuto turistickou oblast. Velice svérázně zde řeší směnu peněz. V Albánii mají Lek a jeho hodnota je cca 0,25 české koruny. 4 Lek jsou tedy 1česká koruna. Za jedno EURo dostanete cca 96 Leků. Jako směnárny funguje většina obchodů, kde jim dáte EUR bankovky a vydají vám jejich měnu, nebo zaplatíte EUR bankovkou a vrátí vám v místní měně. Pokud vám mají vrátit místní drobáky, tak vám často vrátí Eurocenty. Obchody se tak zbavují drobných Eurocentů tím, že je vracejí turistům, jelikož banky tato mince neberou. Počítejte tedy s tím, že z Albánie si přivezete hodně eurocentů, které pak musíte utratit v nějaké EURo platící zemi. Platební kartou někde platit lze (není to však tak rozšířené jako u nás), ale není to výhodné.

  Jdeme vyzkoušet pláž a moře. V podstatě podél celé pobřeží od přístavu Durres táhnoucí se 10 km na jih, je jedna dlouhá pláž o šířce kolem 100 metrů. Většinou z jemného písku, většina pláží patří hotelovým resortům a je posetá lehátky a slunečníky. Dostali jsme na recepci hotelu info, který že úsek pláže patří nám- má údajně červené slunečníky. U pláží je většinou pikolík, který to hlídá a pokud tam přijde někdo, kdo tam nepatří, tak ho vykáže nebo zkasíruje. Moře je opravdu teplé a není moc osvěžující. Pokud však popojdeme do hlubší vody, tam je voda příjemněji chladnější a čistší. Plaveme do hloubky a vidíme, že dále v moři lidé stojí na dně, někde jen po pás ve vodě. Je to tu podobné jako v Itálii u Brindisi, kdy na dně byl písečný práh s mělkou vodou dál od břehu. Dál od tohoto prahu se moře jen velice mírně svažuje do hloubky, takže bez obav můžete plavat. Vlny jsou, ale není to nic divokého. Je to spíše taková letí pohoda u rybníka. Jsou zde plážové atrakce jako vodní skútry na půjčení, můžete se projet na obřím nafukovacím člunu a nebo se vznášet nad mořem na nafukovacím padáku za lodí.

  Co se však týče pozorování mořského života, tak absolutně nic. Od jemného písku ve voda zakalená, brát si sem s sebou podvodní brýle je zde úplně zbytečné. Pohupujeme se tedy alespoň ve vlnách a pozorujeme pomalu klesající slunce k obzoru. Stmívá se zde očividně dříve než doma. Jednak jsme trochu východněji, ale také  jsme jižněji (resp. blíže k rovníku), takže v létě jsou zde dny kratší, a západ a východ slunce je rychlejší. Samotný pohled na západ slunce za obzor z pláže dnes nestihneme, hlad je mocnější a míříme na večeři do hotelu.

  Jídlo je výborné. Jsou zde švédské stoly, vývěr z několika typů jídel, polévka a místní alkoholické a nealkoholické nápoje jsou pro nás také zdarma. Tím, že jsme v menším hotelu, se hosté chovají zodpovědněji a jídlem určitě neplýtvají. Pamatuju si zážitky z all inklusive programu z Bulharska z obrovského hotelového komplexu, kde hodně lidí si doslova nakládalo na talíře jídlo, o kterém věděli, že tak velké porce nemohou sníst. Po večeři se jdeme projít znovu a je již úplná tma. Pohled na západ slunce se snad poštěstí jiný den. Zato ruch v uličkách a na promenádě podél pobřeží u pláže zesílil. V uličkách jsou automobilové zácpy a na chodnících se musíme skoro prodírat davy turistů. Prodejci různého zboží zaplnili prostranství a okraje chodníků, nabízejí oblečení, šperky, hračky, kabelky, prostě to co v centru Prahy. K tomu všude hraje hlasitá hudba, připadá nám, že jednotlivé hotely a restaurace se vyloženě mezi sebou překřikují. Před velkými hotely jsou pódia s živou hudbou a diskotékami.  Nakonec jsme rádi, že jsme v menším, relativně klidnějším hotelu dál od pobřežní promenády. Takto to ale i tvrdily recenze na Internetu a vlastně měly pravdu.

  Slunce sice nepálí, ale je stále nepříjemné vedro, vítr od moře je mírný. Tím, jak je moře prohřáté, se vzduch přes noc moc neochladí a je zde vysoká vzdušná vlhkost. Ještě se procházíme po dalších uličkách na různé strany po pobřeží a moc zajímavých věcí pro mě tu teda není. Se spaním nepospícháme, stejně všude řve hudba.

Následuje druhý den našeho pobytu- úterý 13. srpna. Nevím, co se stalo, ale jakž takž jsme se vyspali. Venku zase ráno pere slunce, je jasně modré nebe, na chvíli se nám podařilo větrat otevřeným oknem vzduch z venku, až je ale i tam horko. Navíc nedaleko je rušná hlavní silnice. Zjišťovali jsme mezi sebou, kdy vlastně přestala hrát hudba z těch všech možných „diskoték“, shodli jsme se, že po půlnoci již nikdo nic neslyšel. Jdeme na snídani (výběr jídel je taky dobrý a kvalita je OK) a řešíme program na dnešní den. Odpoledne má být schůzka s delegátem naší cestovky, má přijet na náš hotel a účast není povinná, ale je doporučená, údajně se dozvíme mnoho zajímavých informací.

  Dopoledne jdeme na několik hodin na pláž relaxovat. Schůzka s delegátem byla opravdu zajímavá,  nakonec jsme se s ním přesunuli do vedlejšího- většího hotelu naproti, kde byli další klienti a měli jsme pro sebe celou velkou zasedací místnost. Krom oficiálních informací od cestovky a nabídky výletů jsme se dozvěděli tipy a triky, jak poznat Albánii i samostatně. Např. že městské autobusy do centra Durres opravdu jezdí, ale cesta je dobrodružství. Zastávka se pozná podle toho, že tam stojí hodně lidí a čím více jich tam stojí, tím dříve pravděpodobně autobus pojede. Nejflexibilnější způsob na poznávání Albánie je autem z půjčovny, to však delegát nedoporučuje, silniční provoz je zde fakt nebezpečný, stejně tak na venkově je dost špatná kvalita silnic. Spíše delegát radí používat taxíky a sděluje, jaké je reálná částka pro jednotlivá cílová místa. Je to sice dražší, ale spolehlivější. Bohužel v této části Albánie nefungují platformy jako BOLT či UBER. Ještě si vyjasňujeme vybavení hotelů (na to, že mají údajně 4 hvězdičky je to tu dost skromné) a také fakt, že kohoutková voda zde opravdu není pitná. Toho jsme si všimli i ve sprše, že prostě má nějaký divný zápach, připadá nám hodně chlorovaná. Ale v jídelně hotelu mají stojany s barely na pitnou vodu, takže si tam vodu napouštíme do PET lahví. Smířili jsme se s tím, že pokud pojedeme někam dál mimo hotel, nebudeme pitnou vodu doplňovat cestou do lahví např. z veřejných WC , ale budeme ji prostě kupovat (ceny nejsou nijak vysoké). Spíše je to nezvyk, se kterým jsme se zatím nikdy v Evropě nesetkali. Delegát také vypráví to, co jsme pochopili během dosavadního pobytu, turisté sem zatím jezdí ze střední a východní Evropy (Češi, Slováci, Poláci (těch je zde snad nejvíce)) , pobaltské národy, Maďaři a bohatší občané ze západní Evropy (Němci, Britové) teprve čekají, až se zde turistická infrastruktura vybuduje. Nemáme také váhat místní lidi (např. personál hotelu) ocenit bakšišem, jelikož jejich platy jsou zde nízké.

  Po schůzce se jdu s klukama projít- tedy spíše udělat malý průzkum okolí, té strany čtvrti, kde nejsou turistické hotely. Slunce už tolik nepálí, takže j.e příjemněji. Takže jsme vybaveni velkou plastovou lahví a jen ve vietnamkách a pantoflích  a bez batůžku na zádech. Přecházíme přes místní „dálnici“ (je to ale spíše čtyřproudá silnice oddělená svodidly s občasnými krátkými nájezdy na ni), která odděluje tu „konzumní“ čtvrť pro turisty od té rezidentní, kde žijí místní lidé. Každých několik set metrů vedou nad dálnicí kovové nadchody -lávky, které jsou dokonale prorezlé a záplatované. Souběžně s dálnicí vede na malém náspu železniční trať- jedna zarostlá kolej bez elektrizace. Nevypadá však na to, že by byla úplně bez provozu, to by byla pořádně zarostlá a se shnilými pražci. Žádné jiné stopy po vlakové dopravě zde ale nejsou. Třeba po ní projede občas nějaká drezína. Podél koleje vidíme pytle s odpadky, přitom kontejnery na odpad, i na ten tříděný, zde jsou.

Jdeme okolo moderních rezidentních domů, také občas slouží i jako apartmány pro turisty. Dále jdeme uličkami směrem do vnitrozemí. Dále už asfalt nepokračuje a dál vedou jen štěrkové cesty. Jsou zde něco jako rodinné domky- zanedbané i moderní haciendy, v řeckorománském stylu (hranaté, z betonu s trčícími dráty armatur nahoře). Všude hodně ovocných stromů, některé jsou i volně dostupné, takže ochutnáváme fíky, švestky a vidíme granátová jablka, ta však ještě nejsou zralá (zde dozrávají až v září, podle barvy jim ještě trochu chybí). Je zde ale hodně sladkých a chutných ostružin. Stejně tak jsme narazili na volně rostoucí již zralé hroznové víno. Všude okolo jsou taky olivy (ty jsou ke sklizni až do prosince). Na to, jak Albánie vypadá na první pohled suše a vyprahle, je zde hodně chutného šťavnatého ovoce, i trávy je zde dost a spousta stromů a keřů). A stejně tak jako na jihu Itálie, je i zde snaha mít maximum krajiny zemědělsky využité. Z toho bychom si my v ČR měli vzít příklad.

  Vystrašilo mě šustění nějaké zvěře z křoví- a ono to jsou kozy!! Pasou se tady volně tři a evidentně musí někomu patřit, jelikož mají náušnice. Co nás ale znechutí, jsou všudypřítomné odpadky vedle štěrkových cest na venkově. Lidé sem museli přivézt dodávkou nebo náklaďákem zbytky materiálu ze staveb, kartony a fólie od nových ledniček, starý překližkový nábytek, obkladačky, podlahovou krytinu. V tomto ohledu to tady připomíná Bulharsku (inu prostě Balkán).

  Při focení krajin se nevyhýbám záběrům s odpadky, jednak se jim vyhnout prostě nelze (jsou rozesety prakticky všude v krajině) a jednak chci fotit krajinu přirozeně, takovou jaká tady doopravdy je podle skutečnosti. Štěpán je nadšený, že konečně tady vidí tu pravou nefalšovanou Albánii.

  Na otázku, proč se v přírodě válí spousta spalitelného harampádí (dřevěné zbytky nábytku, papírové kartony), brzy dostaneme odpověď. Spousta rodinných domů zde prostě nemá komín- tedy nemají kamna na tuhá paliva, ani krb. Zimy jsou zde teplé a pokud je zde opravdu chladno, tak si lidé přitopí elektřinou (klimatizací nebo přímotopem) a nebo se více doma oblečou a na spaní si vezmou další deku. To u nás by se o tento spalitelný odpad v přírodě občané postarali.

   Došli jsme až na samý konec štěrkové cesty k čemusi jako provozní budova pod malou přehradou, slouží to zřejmě jako zdejší úpravna vody. Dále na hráz, nad kterou má být jezero, vede jen pěšina a není moc dobře vyšlapaná. Nemám moc odvahy ve špatných botách (pantofle, vietnamky) procházet zarostlou pěšinou přes trávu (musí to tu být ideálním místem pro hady, nicméně žádného jsme zatím tady neviděli ani neslyšeli). Přesto zvědavost je větší a tak vylézáme na hráz. Je odtud pěkný výhled do zemědělské krajiny s baráčky, roztroušenými po kopcích, ale jezero je jen zbytek hnědožluté zabahněné vodní plochy. Slouží to tu jako rezervoár vody při deštivých obdobích. Pod hrází jen zaostalé zabahněné koryto čehosi, většina vody je zřejmě svedena do potrubí.

  Kocháme se pohledy do krajiny a kluci, i před diskomfort, jsou rádi, že se sem vypravili, alespoň něco viděli z místní vegetace, než aby se váleli u vody a hráli hry na svých telefonech na lehátkách. Cestu zpět jsme přežili, ale potvrdilo se, že naše boty nejsou určeny na chůzi tak daleko a v takovém terénu. Příště si na podobný výlet vezmeme pevnější částečně uzavřené sandále. Ještě jsme si povšimli u krátkého připojovacího pruhu na místní dálnici (je opravdu krátký, pokud auta si mají bezpečně najet nebo sjet z dálnice, kde se jezdí vysokou rychlostí), kde svérázně vyřešili díru po kanále- vpravili tam ojetou pneumatiku, aby byla díra vidět. Takových totálních improvizací tady vidíme hodně.

Je další den- středa 14.8. Rozhodli jsme se, že na snídani půjdeme již co nejdříve, abychom měli celé dopoledne až do oběda prostor na půldenní dobrodružný výlet do přístavního města Durres a abychom cestu TAM absolvovali ještě v jakž takž příhodném klimatu. Přímo ze snídaně s celou rodinou tedy vyrážíme, pro cestu TAM se rozhodujeme pro autobus. Ale ještě najít, kde má vlastně tu zastávku. Žádné označníky zde nejsou a samozřejmě ani jízdní řády. Ani nikde na Internetu jsem žádné informace nenašel, pár městských busů jsme zahlédli cestou z letiště. Žádnou velkou skupinku lidí zde postávat nevidíme a pokud někde nějaká stojí, tak se jich ptáme, ale odpovědi nedostáváme. Ve směru do centra nevidíme ani autobusový záliv, jelikož na okraji silnice jen betonová zeď, která ji odděluje od dálnice. Jdeme tedy kousek po protějším okraji silnice, kde je naštěstí většinou chodník, a vyhlížíme něco jako autobusový záliv se skupinkou čekajících lidí.  Podobný cíl má zjevně také postarší pár polských turistů, kteří také se chtějí projet do centra Durres.

   Po určité době máme štěstí. Za zády vidíme autobus našim směrem. Ale nezastavuje u žádného „zálivu“. Funguje to tak, že na něj zamáváte a doslova vběhnete před něj i před auta jedoucí opačným směrem. Lidé tak nastupují přímo ze silnice z úzké mezery mezi betonovou zdí u dálnice. Po dobu nástupu a výstupu ostatní auta počkají. Do autobusu se bez problémů vejdeme. Nastupujeme tedy  a průvodčí na nás z dálky zevnitř vozu volá, ať jdeme dál a ať si nějak sedneme. Pak nás přijde zkasírovat. Jedna jízda stojí 100,- Lek ( 25,- CZK) na osobu a průvodčí vám utrhne jízdenky ze svého bločku.  Autobus je ojetina ze západu, nemá klimatizaci ale otevřené střešní okno to jistí, ještě venku není vedro. Kupodivu jsme se vyhnuli i zácpám, takže frčíme bez kolon do centra Durres a něco okolo sebe i vidíme. Všimli jsme si třeba, že nedaleko našeho hotelu podél moře je velká zelená plocha, mel by to být nějaký park. Ale nikoliv, je to přísně střežená vojenská základna.

  Blížíme se do centra Durres, před několika lety tam vedla železniční trať, tu postupně zrušili, jelikož chátrala a překážela městské zástavbě. Nyní se staví železnice nová a podle betonových základů na sloupy trakčního vedení  bude elektrizovaná. Je to velký projekt, trať má opět spojit největší albánská města Tiranu a Durres a má mít i odbočku na letiště. Současný silniční provoz po stávajících cestách je již neudržitelný. V centru Durres tedy roste nový terminál vlakového nádraží, hned před ním je nádraží autobusové a vypadá to tady přesně dle knihy turistického průvodce. Je to jen chaotické parkoviště velkých busů a marštutek všech velikostí. Údajně právě odtud jezdí busy do Tirany, přibližně 2- 3 krát za hodinu. Náš městský autobus se otočí na přilehlém kruhovém objezdu, u parkoviště autobusáku na hlavní silnici je zastávka a odtud se vrací hned zpět do našeho letoviska. Všichni tedy vystupujeme a zároveň se hrnou dovnitř další cestující.

  Sláva, tak jsme v Durres. Pomalu tedy procházíme ulicemi centra města směrem k jakémusi náměstí, kde má být park a mešita. Cestou se zastavuji ve směnárně. Jedna z nich připomíná luxusní pobočku nějaké finanční společnosti na úvěry a převody peněz za zahraničí. Je zde příjemně klimatizováno, mají zde pohodlná křesla na čekání. Jdu hned bez čekání k okénku s 50,- EUR bankovkou a dostávám zde úplně luxusní kurz přes 99,- Lek za Euro. Rozdíl mezi prodejem a výkupem je menší než půl procenta a říkám si, jak se to těm směnárnám může vyplatit, Podobně jako na Ukrajině či Moldávii. Spíše místní firmy potřebují zdroj valut ze západních měn. U známých měn jako EUR, USD, GBP či CHF jsou kurzové marže minimální, naše koruny by vám zde vzali, ale za silně nevýhodný kurz. 

   Manželka Hanka si zase vychutnává obchůdky s vetešárnami všeho druhu, ale nic nekupuje. Stavujeme se v jakémsi místním obchoďáku, kde by snad mohli mít veřejné WC. To nakonec v nejvyšším patře nacházíme. Obchoďák vypadá zvenku luxusně, zevnitř však dost ponuře a obchody mají k luxusu daleko. Došli jsme pak k centrálnímu náměstí, kde je hodně stínu, krásné zelené palmy, lavičky a fontány. Je zde jakási starodávná budova, která slouží jako městský úřad. A větší mešita. Zkoušíme se podívat dovnitř a máme štěstí. V mešitě jsou stavbaři, provádějí tam rozsáhlejší stavební práce, koberce uvnitř jsou srolované. Současně s námi má úmysl podívat se dovnitř i manželský pár (shodou okolností také Češi). Ptáme se stavbařů, zda můžeme dovnitř a kývou na nás, ať klidně jdeme.  Nemusíme se tedy zouvat a kráčíme po betonové podlaze.

Poprvé v životě jsem v mešitě. Musím zopakovat, že jsem ateista a celých svých téměř 50 let se utvrzuji, že náboženství je jen jedna velká manipulace lidí (citace výroku jednoho českého páru z jejich cestopisu z Indie). Nicméně náboženské stavby jsou technickými unikáty a přepisovaly se do historie všech národů. Včera na schůzce i náš delegát zmínil, že princip všech náboženství je v podstatě stejný. S tím musím jen souhlasit. Nicméně, překvapilo nás, že tahle mešita je uvnitř zdobená celkem skromně, i když vnitřní prostor je obrovský.

  Pak se jdeme podívat jen s mladším Štěpánem na vyhlídku na celé město Durres, říká se tomu Balkón a je to jen 400 metrů od tohoto náměstí. Samozřejmě do kopce, ale většinu cesty se jde stínem. A tam v jedné úzké uličce mezi starými malými baráčky na mě doráží malý pes, poprvé na Balkáně vidím agresivního psa. Místní pán na něj cosi křečí a snaží se ho odehnat, my se snažíme si ho nevšímat. Nakonec se po pěšinách mezi zahradami starých domků dostáváme na vyhlídkovou plošinu na kamenné a betonové vyvýšenině. Výhled na město je opravdu úžasný. Moc tady ale neprofukuje a slunce pálí. Krásně je vidět architektura města (moderních budov zde moc není), v pozadí přístav a záliv, někde v dáli bude naše letovisko. A na opačné straně pak pobřeží se skalami na sever od města. Vůbec nelitujeme, že jsme se sem vypravili.

  Jdeme zpět na náměstí a pak s celou rodinou jdeme podél vykopávek starodávného divadla. Lze se dostat i dovnitř, je to ale za vstupné a usuzujeme, že je to zbytečné, uvnitř bychom viděli stejně to samé jako shora z chodníku. Okolo jsou ještě hradby s bránou s stromy s krásnými květinami. V obchůdku kupujeme chlazenou vodu a pomalu jdeme k moři. Nejsou tu žádné vlny, voda vypadá výrazně čistější něž u nás u hotelu na pláži, jsou tu totiž kameny a písek skoro vůbec. Na potápění to tu ale není. Pak jdeme několika budovami na pilotech v moři k jedné z nich, která slouží jako luxusní pětihvězdičkový hotel a restaurace s vyhlídkou. Zarazí nás ale psí výkaly na chodbě u průchodu k tomuto luxusnímu hotelu, kterým se vyhýbáme. Z betonových lávek přes moře vidíme, jak je voda čistá. Dále pak k na kraj města se táhne dál pobřeží s velkými umělými kameny, kde loví rybáři a jsou zde další písčité pláže, které ale patří hotelům. Něco jako veřejnou pláž jsme tady neviděli. Pokud bychom si opravdu chtěli užít nerušené potápění v čistém moři, ještě bychom museli dále na sever dál od centra Durres. Žádné stopy po zastávkách autobusů tady ale nevidíme, stejně tak žádné taxíky. V této lokalitě jsou především hotely pro místní lidi nebo pro turisty z okolních zemí (bývalé Jugoslávie- poznáváme podle hlasu). České cestovky v této lokalitě hotely nenabízely.

  Postupně se tedy vracíme zpět do centra Durres a zároveň pátráme po autobusech či taxících. Čas se naplňuje, slunce pere a oběd v našem hotelu se blíží. K místu, odkud jsme dopoledne přijeli autobusem, je to tak 3km daleko. Nakonec potkávám označený taxík, auto vypadá jakž takž zachovale a tak s řidičem předem domlouvám cenu. Navrhuji 20,- EUR a on přikyvuje a nasedáme. Ale i samotná cesta taxíkem je velice zajímavá. Nejprve jedeme podél přístavu, kde kotví velké trajektové lodě do Itálie a dále pak nákladní kontejnerové lodě. Řidič pak sjíždí z hlavní cesty, ale ne, že by nás chtěl podvést, ale z důvodu provozu, vedlejšími uličkami to kupodivu vyjde rychleji (má na telefonu navigaci a cestou volá na svůj dispečink). Provoz je zde opravdu spontánní, na hlavní a vedlejší ulici se tady moc nehraje, řidiči musí mít přirozenou asertivitu. Co nás překvapilo, to byla velká stará konopná  lana z obrovských námořních lodí, která slouží jako zpomalovací prahy. Některá z nich byla pořádně ošoupaná. Pokud se ošoupalo z jedné strany, silničáři lano otočili na opačnou. Je překvapující, že tady mají něco na zpomalení provozu, jelikož silnice jsou tady samy o sobě hodně rozbité, takže každý stejně musí jet pomalu. Řidič ani nezapíná klimatizaci, stejně tak ostatní auta, vidíme, jak lidé v luxusních SUV mají otevřená okénka a potí se od vedra. Při vysokých cenách paliv není divu.  Cestou vidíme taky zbytky železniční infrastruktury, krom nově budované tratě z Durres do Tirany podle mě zdejší železnice nemá šanci.

  Dojeli jsme ve zdraví a v pořádku na náš hotel. Taxikáři dávám smluvených 20,- EUR a je spokojen. Dopoledne autobus stál v přepočtu 4,- EUR, což byla pětina, ale to bylo větší a nejisté dobrodružství.

Další  den – čtvrtek 15.8. dopoledne se také někam vypravujeme, ale jen kousek. Asi 3 kilometry jsem na mapě i na fotkách na Internetu našel pláže, u kterých jsou nasypané velké kameny. Tam by mohla být voda čistší a vhodnější k vysněnému potápění. Má to být směrem na konec letoviska na jižní stranu.

Autobus nám ale právě ujel a tak jsme požádali na recepci, zda by nám mohli zavolat taxíka. Ukazujeme na mapce, kam se chceme dostat a ochotná slečna volá taxislužbě. Ta ale zjevně o 3 km jízdu (navíc opačným směrem, než jezdí většina turistů) nemá zájem. Nakonec však je pro nás řešení. U recepce postává kamarád od slečny recepční a že by nás on sám na cílové místo zavezl a prý zcela zdarma. No, to zní dobře. Po asi pěti minutách odcházíme s ním do auta a jedeme na cílové místo (taky ani nezapíná klimatizaci v tom vedru). Při výstupu mu nabízím alespoň 5,- EUR za jeho obětovaný čas a benzín, on ji ale striktně odmítá a vysvětluje, že nic nechce, a něco v tom smyslu, že stejně tím směrem by musel jet. Nu dobrá, bankovku tedy schovávám do peněženky.

  Jsme na opačné straně letoviska Golem, kde to vypadá velice podobně jako u našeho hotelu. Mají zde místní atrakci- obrovský ocelový monument uprostřed kruhového objezdu, který má představovat meteorit. Pouliční prodejci tady prodávají ručníky a deky v albánských barvách a s logy známých módních značek. Pochopitelně to jsou padělky. Ptáme se na cenu a zkoušíme ukecávat (i u více prodejců), ceny jsou ale velmi podobné a dané trhem. Tady se nic usmlouvat nadá. Navíc, jak později zjišťujeme, totéž prodávají za stejných podmínek i v kamenných obchodech. Takže ručník s logem LV nebude.

   Usadili jsme se na pláži pod volným slunečníkem, která se jevila, že je daleko od hotelů, stejně ale přišel jakýsi pikolík a zkasíroval nás o 700,- Lek. Vypsal nám na to ale účtenku. Se Štěpánem jdeme prozkoumat moře a umělé výspy z nasypaných kamenů. Moře je tam trochu čistější než u pláže z jemného písku, ale i tak je to bída. Zklamání. Prostě o této letní dovolené si potápění v průzračném moři, kde okolo nás plují rybky a lezou krabi, neuvidíme. A představa, že se necháme nějakou dopravou někam dál k čistému moři a útesům odvést, není reálná.

  Chvíli si užíváme zdejší pláže (když už jsme za to zaplatili takto vysokou částku), opět nejsou vlny, ale zato se zde koupe hodně muslimských žen a to v koupacích pláštích, což musí být strašně nepohodlné.

  Ve zdejší lokalitě jsou domy nižší a zástavba není tak zahuštěná, ale je zde hodně rozestavěných domů. V některých z nich, kde stavba na delší dobu zamrzla, vidíme improvizovaně bydlet lidi, na betonových podlahách tam mají postele a zbytky nábytku. Chudí lidé tak tento rozestavěný panelák samozvaně obsadili. Kupujeme v obchodě zmrzlinu a studenou vodu a prozkoumáváme to zde a míříme na autobusovou zastávku u kruhového objezdu (tedy na místo, kde by měla být). Postávají tam lidi, tak snad bus brzy pojede. Navíc by to mělo být blízko konečné a bus opačným směrem ke konečné právě odjel.  A skutečně, do 10 minut autobus přijel, tak se spolu s ostatními cestujícími nadšeně hrneme dovnitř. Ale nejede se. Řidič i průvodčí odešli někam pryč. Ostatní místní cestující jsou klidní, nijak je to nepřekvapuje, ale když takhle čekáme ve vedru (jako v sauně) a bez průvanu (vítr se venku nehne), i oni již jsou nervózní a hlasitě to komentují. Po 15 minutách nakonec řidič a průvodčí přicházejí a jede se dál. Tak alespoň takovýto zážitek.

  V pozdním odpoledni, tedy spíše k večeru vyrážím-nakonec sám se Štěpánem, na malý výlet. Opět vyzbrojeni velkou plastovou lahví s vodou a tentokrát s pevnějšími kvalitnějšími botami se vydáváme do vnitrozemí. A více do kopce. Našim cílem je kopec se skálou, odkud má být široký výhled do zdejšího okolí. Jdeme nejprve po polních štěrkových cestách okolo nově dostavěných luxusních domů. Opět okolo nás je jedlá místní vegetace- ostružiny či fíky. V dáli na zahradě u jednoho stavení vidíme pasoucího se oslíka.  Tentokrát jsme vyšli daleko výše než u předchozího výletu a okolo sebe máme široký rozhled do krajiny. Vyšli jsme přes hřeben kopce a v dáli vidíme krásné vysoké skalnaté hory a okolo nich zelenou barvu ve večerním slunci, je krásná ostrá viditelnost. Ano, jsou to ty hory, které jsme viděli z letiště nad Tiranou. Vegetace je opravdu zelená a mimo udržované cesty představuje trnitou džungli. Vzdušnou čarou k našemu cíli na skále nad letoviskem je to po nějaké malé pěšině, ta je ale totálně zarostlá a tak jdeme po polní cestě okolo baráčků, což je bezpečnější i zajimavější.

Přicházíme ve vrchol na skále a je to tu úžasné. Tady pěšiny vyšlapané jsou, je tu ale nepořádek. Plechovky a sklenice po nápojích, plastové obaly po jídlech, skupinky lidí si tady zjevně chodí dělat pikniky, ale úklid svých věcí je jim už lhostejný. Navíc zálohované sklenice ani jiné obaly zde nejsou zvykem. Nějakou menší partu zdejší mládeže jsme tady také zahlédli (ti ale soudě podle oblečení přijeli autem co nejblíže se vůbec dalo, určitě nešlapali jako my tolik do kopce). Kocháme se tady výhledem na mořský záliv s našim letoviskem, táhnoucím se daleko na jih a na opačné straně ne přístavní město Durres. V dáli na moři plují obrovské lodě. Italské pobřeží vidět lení, to je ještě hodně daleko. Slunce pomalu klesá k horizontu a již tolik nepálí, barvy na obloze se mění k červené a oranžové. Tam někde dole mezi paneláky je náš hotel a naše pláž, kam chodíme.

  Zpět jdeme jinou cestou, kratší ale prudší. Je to nejprve pěšina vyšlapaná mezi vegetací (jsme opatrní, kam šlapem), dále začíná polní cesta, která se postupně mění na štěrkovou až betonovou.  Jdeme okolo baráčků a krásně je vidět, jak skromně zdejší lidé žijí. Také je zde hodně opuštěných nebo dlouho nedostavěných domů (podle zarostlosti zdejší vegetací). Podobně jako v Moldávii- původnímu majiteli došly peníze, nebo odjel za prací do zahraničí a už se nevrátil. Ruchu stále přibývá, jsou zde vyšší a zalidněnější budovy a více aut na cestách. K hotelu opět přicházíme až za tmy. Vzhůru do sprchy (ve zdejším vlhku je dost nepříjemně) a pak na večeři. Štěpán opět nelitoval tohoto výšlapu.

Je další den, pátek 16.8. V rámci předvečerní procházky po okolí (tentokrát jdeme celá rodina) jsme něco objevili. Jak jsme se včera dopoledne vraceli cestou autobusem, kluci zahlédli přes dálnici zbytky zdejší železniční stanice a chtěli by ji blíže prozkoumat. Tak se tam pěšky vypravujeme. Je to tu silně zarostlé bujnou vegetací, nádražní budova již dlouho k původnímu účelu neslouží. Kluci ale na okně budovy objevili jakýsi papír, který připomínal jízdní řád. Vyfotili jsme si jej s tím, že na hotelu, kde bude Internet, si jej pak přeložíme. A skutečně. Jedná se o poslední zatím existující pár vlaků v Albánii. Jezdí v pátek, sobotu a neděli od června do září. Ráno jede z vnitrozemí sem do přímořského letoviska a odpoledne se pak vrací zpět do města Elbasan. I když jízdní řád sám o sobě nemusí nic znamenat, rozhodli jsme se, že zítra ráno se půjdeme z hotelu podívat k železniční trati (je to necelých 150 metrů, vlastně se jen přejde nadchod u dálnice.)

A máme další den- sobotu 17.8. Kluci mají motivaci dříve vstát, vlak má projíždět okolo v cca 8:30. Jsme nachystaní u tratě, poblíž přejezdu, kdy nájezdová ulice na dálnici vede přes železniční trať. A opravdu, v dáli houká vlak a slyšíme zvuk pověstné československé lokomotivy „Čmelák“, které sem kdysi byly dovezeny. Slovo „vlak“ ale není moc výstižné. Spíše takový šrot na kolejích. Lokomotiva má rozbitá světla a táhne 2 osobní vagóny, podle odhadu Adama jsou z 80.-90. let z východního Německa. Posprejované a s rozbitými okny. Na to, že vlak jede po trati, kde se jezdí velice zřídka a křižuje rušné silnice, ani moc nezpomaluje (odhadem na 20 km/h), zato ale pořádně houká. Po projetí okolo křížení se silnicí zaburácí motor lokomotivy nám známý chrchlavý zvuk ž československého železničního provozu. Kluci jsou rozhodnutí, že se tímto „vlakem“ rozhodně projet chtějí. Na hotelu se tedy domlouváme, že dnes odpoledne se jím celá rodina (tady i s mamkou) projedeme a to do nejbližší stanice do vnitrozemí. Zpět do hotelu se pak pokusíme dopravit nějakou místní dopravou (velký autobus, maršrutka, taxi). Podle toho, co pojede.

   Zajímavý postřeh ještě ohledně hromadné dopravy. U sjezdu u dálnice (ano, tam kde mě tehdy zaujala pneumatika vložená do kanálu) často zastavují autobusy různých velikostí a kvalit, mají na cedulích napsané názvy měst, několik z nich má i Tiranu. Jízdní řády samozřejmě nikde nejsou, ale jistým řešením cesty do Tirany by právě mohlo být svézt se přímo z tohoto místa. Opět ale s velkou nejistotou a komunikační bariérou s místními lidmi. V Tiraně nyní ale vládnou vedra kolem 37 stupňů.

  Odpoledne tedy vyrážíme z hotelu vyzbrojeni zásobami chlazené vody a odvahou směrem k vlakové zastávce. V kolejišti jsou hromady odpadků nebo bujná vegetace, chladíme se v průvanu lehkého vánku ve stínu obrovských travin- je to něco mezi bambusem a rákosem a je to asi 4 metry vysoké. Určitě nepojedeme sami, na nástupišti je několik místních obyvatel, podle jejich zjevu jsou z nižší sociální vrstvy. Na čas přijíždí tento vlak a zastavuje. Z okna na nás mávají nějací cestovatelé, kteří evidentně nevypadají jako místní lidé. Nalézáme dveře, která lze otevřít a nastoupit. V každém ze dvou vagónu je jedna průvodčí- postraší dáma. Jedeme o nejbližší stanice- města Kavaje, které je vzdálené asi 20 kilometrů odtud a je asi 10km od pobřeží. Překvapuje mě nízká cena jízdného (ukazuji paní průvodčí bankovky, ta si bere jen tu 200,- LEK a ještě mi 40,- LEK v mincích vrací a sepisuje ručně krásnou jízdenku). Jedna jízda na osobu tak stojí 40,- LEK, což je 10,- CZK. Pro porovnání, jízda městským autobusem v Durres stojí 100,- LEK což je 25,- CZK. Výše jízdného ale odpovídá sociální skladbě cestujících i kvalitě cestování.

   Některá okna nejsou otevřít, jiná zavřít. Podobné je to u dveří. Zadní dveře u vagónu s výhledem na trať jsou trvale otevřené. Přes vagóny lze procházet a na představku lokomotivy mají železničáři jízdní kolo. Záchody fungují, ale nemáme odvahu je použít (špinavá smradlavá mísa s dírou v zemi bez papíru a vody). Osvětlení uvnitř vagónu nehledejte, stejně tak ani odpadkové koše. Vzhledem k tomu, že lokomotiva má vybitá světla, tento vlak může jezdit jen na denního světla. Spousta oken je rozbitých. Tady na Balkáně či obecně v rozvojových zemích totiž patří k zábavě pubertální mládeže či sociálně nepřizpůsobivých obyvatel házení kamenů na vlaky. Rychlost vlaku se pohybuje mezi 10- 40 km/h a trať je hodně rozbitá, vlak se kolébá, vykolejení při nízké rychlosti by nebylo nebezpečné. Okna, u kterých to lze, jsou otevřená a za jízdy vzniká alespoň průvan horkého vzduchu. U některých oken jsou záclony, které alespoň trochu tlumí sluneční žár.

Ve vlaku se dáváme do řeči se třemi muži- cestujícími, kteří evidentně nezapadají do koloritu místních obyvatel a kteří na nás mávali z vlaku na nástupiště. Je to otec (věk asi 60 let) a jeho 2 dospělí synové ve věku asi 30 let, pocházejí z Portugalska, jsou železniční fanoušci a přijeli sem vyloženě s cílem projet se tímto posledním provozuschopným vlakem v Albánii. Se syny se plynně bavíme anglicky, líčím jim, že jsem sám kdysi v roce 2002 v Portugalsku byl, také tam jezdil vlaky a letos v únoru tam byl Štěpán s mamkou a také tam vlaky pojezdili. Pánové jsou překvapeni, když jim povídáme, že tato lokomotiva je československé výroby a stále je nás v běžném provozu v ČR, Slovensku a zemích bývalého SSSR a že je velice spolehlivá. Pánové jedou až na konečnou stanici do 3 hodiny vzdáleného Elbasanu v horách ve vnitrozemí. Autem by se tato vzdálenost zvládla za hodinu. Při loučení si podáváme ruce a vzájemně si přejeme šťastnou cestu. A pánové se s námi na památku setkání fotí.

  Pohledy na krajinu, zvedající se hory ve vnitrozemí a na zástavbu domů jsou úžasné. Většina krajiny je ale intenzivně zemědělsky využívána (olivové háje, pole, pastviny), všude jsou ale odpadky, tomu se člověk nevyhne. Dojeli jsme na nádraží ve městě Kavaje, je na okraji. Na vedlejší koleji jsou odstaveny nákladní vagóny, které zde reziví několik desetiletí. Před nádražím jsou zbytky nábytku – třeba zde za pěkného počasí někdo tráví čas. Jdeme pomalu do centra a vypadá to tady určitě zaostaleji než u turistického letoviska. Opět v rádoby opuštěných domech vidíme v temných místnostech na postelích na betonových podlahách ležet lidí, kteří uvnitř domů mají improvizované příbytky. Zastavujeme se v obchodě, kde se zároveň chladíme a kupujeme pití a místní potraviny (ceny a sortiment zde ale není o moc rozdílný než v obchůdcích v letoviscích na pobřeží). Tady ve vnitrozemí má být o 5 stupňů tepleji než na pobřeží (moře slouží jako akumulátor tepla).

   Došli jsme na centrální náměstí, kde je mimo jiné mešita a vedle ní hodinová věž (připomíná křesťanský kostel), obojí není přístupné. Ve stínu na trávě odpočívá několik toulavých psů. Moc lidí tady venku není, ve vedru jsou zřejmě zalezlí v klimatizovaných příbytcích. My odpočíváme na lavičkách (pokud možno ve stínu), rozhlížíme se po okolí a vnímáme atmosféru tohoto města. Mají zde i budovy na způsob našich paneláků, ale jsou dost zanedbané. Uprostřed náměstí mají krásnou fontánu, ale se zapáchající špinavou vodou (nic na osvěžení).

  Nastává čas poohlédnout se po možnostech cesty zpět k nám do hotelu a tak se přesouváme k místu, kde má být autobusové nádraží. Je to takové druhé náměstí, ale mimo centrum, kde autobusy a dodávky parkují, ale bez řidičů či jakýchkoliv cestujících. Po jízdních řádech ani památky. Snažíme se doptat lidí, zda by nám poradili, ale nerozumí. Stojí zde jedno osobní auto s otevřenými všemi dveřmi a tušíme, že je to taxikář, nabízející své služby. Procházíme se okolo, hledáme, zda se zde nějaký autobus či marštutka neobjeví, ale neúspěšně. Tak se tedy vracíme k tomu neoznačenému taxikáři a snažíme se domluvit cestu k nám do hotelu.  Dohodli jsme se a nastupujeme. Auto již leccos pamatuje (motor se startuje spínačem na vyvedených vodičích), ale jedeme. Rychleji než vlak po rozbitých kolejích. Když vyjíždíme v města Kavaje, naproti nám jede marštutka s cedulí Golem- Kavaje. Tak i tímto bychom se dostali zpět, ale kdo ví kdy (možná bychom museli čekat, až se naplní). Za cestu improvizovaným taxíkem jsme dali v přepočtu 19,- EUR.  Máme tedy zážitek z jízdy prozatím nejotřesnějším vlakem, ale s největším dobrodružstvím a z poznání toho pravého nefalšovaného albánského vnitrozemí.

Co ještě dalšího? Druhý den- v neděli 18.8. opět večer hodinu a půl před setměním jsem se byl projít po okolí (zase na jinou stranu) a tentokrát sám, vychutnat si výhledy na krajinu a zástavbu. Opět jsem se nacpal místních plodů (hlavně ty fíky byly krásně sladké a šťavnaté), granátová jablka jsou krásně barevná, ale jsou ještě tvrdá s do zralosti jim chybí asi měsíc. Viděl jsem něco speciálního? Zaujal mě děda, který s holí pásl mezi rodinnými domky ovce. Auta se jím vyhýbala a ovce se nebály. Toto se u nás ve střední Evropě už moc nevidí. A dále pak velké rodinné domky, mnohé evidentně neobývané. Mnoho lidí dalo přednost životu v bohatším zahraničí a jejich příbuzní a známí o život v těchto domech zájem neměli. Jinak oproti Moldávii zde v Albánii rozvody plynu nejsou. Není důvod, zimy jsou teplé a pro potřeby vaření lidé mají plyn z tlakových lahví.

Albánie je zemí, kde se na bezpečnost moc nehraje. Například u mostků přes malé vodní toky a propustků není žádné zábradlí. Stejně tak nadchody pro pěší nad rušnými silnicemi jsou prorezlé a několikrát záplatované. Člověk musí dávat pozor, kam šlape. Vyznačení nebezpečných míst pro chodce u prudkých zatáček? Neřeší se. Viděl jsem na silnicích několik vyloženě nebezpečných situací (riskantní předjíždění, vjíždění před auta na hlavní silnici na poslední chvíli, či již zmiňované nastupování do autobusu přímo do cesty před autobus). Vše je tady na osobní odpovědnosti každého člověka, každý sám za sebe. Pro mě samotného poznání s touto realitou nebyl problém (pobýval jsem v Hong Kongu či Číně), ale pro člověka, který je zvyklý na cestování jen po evropských civilizovaných zemích, toto může být šok.  Jak pravil delegát cestovky- Albánie je zemí, kde vás nikdo nebude omezovat nebo regulovat.

   Balíme věci, zítra v pondělí 19.8. náš pobyt zde končí. Dopoledne musíme vyklidit pokoje, ale autobus cestovní kanceláře na letiště má nás vyzvednout až kolem osmé večer.  Přes cestovní kancelář je to dohodnuto, že služby hotelu all inklusive můžeme čerpat až do konce pobytu, což je fajn. 

Poslední den. Zmiňovaného 19.8. Počasí se změnilo. Dnes nepálí slunce, ale je zataženo a jsou dešťové přeháňky. Ale moc se neochladilo, je kolem 31 stupňů a vysoká vzdušná vlhkost. Je tedy hodně nepříjemně. Prostě takové typické počasí z Hong Kongu (pamatuji ze služebních cest). Naše věci jsme si ponechali u recepce a jdeme se procházet po okolí, utratit poslední místní peníze. Tím, jak dnes prší, se moc lidí nekoupe, spíše se procházejí po promenádě a tráví čas v obchodech. Po 7 dnech pobytu jsme našli místo, kde lze koupit pohlednice, tak jich pár kupujeme, ale již js nestihneme dostat na poštu, abychom je poslali. Takže stejně jako z Moldávie se nám ani z Albánie poslat pohled nepodařilo.

   Co jsme ale poslední den zahlédli, tak to byly betonové bunkry- pozůstatek studené války. Kdysi údajně byla Albánie zemí bunkrů, zahlédli jste je na mnoha místech. Během předchozích let jich ale hodně bylo zbouráno.

  Náš odjezd ještě byl zajimavý. Příroda byla zřejmě proti nám, když jsme se přemístili z hotelu k hlavní ulici čekat na příjezd našeho autobusu na letiště. Čekalo nás tam několik rodin, ale dešťová přeháňka se postupně proměnila v pořádný liják. Stáhli jsme se tedy pod přístřeší u jednoho z domů. Ale když náš autobus přijel, trvalo samozřejmě nějakou dobu, než jsme uložili naše kufry do zavazadlového prostoru pod podlahu a než jsme si nastoupili. Byli jsme tak durch promočení. V autobuse jsme pak postupně uschli. Co bylo ale zajímavé, intenzívní déšť proměnil okolí hotelu s novou rozestavěnou zástavbou na jezera bláta a zaparkovaná osobní auta tak stála najednou v hlubokých kalužích. Náš autobus popojížděl k dalším hotelům a turisté se tak v sandálech brodili vodou. Tak jsme jinak rozpálenou a údajně vyprahlou Albánii zažili i se silným deštěm a hlubokými kalužemi.

   Je již úplná tma a po týdnu pobytu opouštíme naše letovisko. Cestu na letiště tak poznáváme také za tmy, například jsou pěkně osvětlené mešity s minarety. I když je skoro 10 hodin večer, na silnicích je stále silný provoz, hlavně tedy nákladní auta. Před letištěm už ale oproti našemu příjezdu žádná zácpa není.

   Dorazili jsme na letiště včas a poznáváme, že i odletový terminál je velmi malý a vůbec není dimenzovaný pro současný letní dovolenkový provoz. Jinak odbavení probíhá podle plánu, stejně tak imigrační a bezpečnostní kontroly. Při vstupu do tranzitního prostoru se však dozvídáme, že náš let bude mít hodinu a půl zpoždění!!!

   Prší i nyní v noci, naštěstí jsme tentokrát při nástupu do letadla nezmokli a vypadá to, že ani naše zavazadla nejsou durch promočená (v době jejich nakládky  do letadla pršelo jen slabě). Jsme ale už ospalí, unavení a nejraději bychom už byli doma v postelích. Výstup a nástup do letadla proběhne nakonec velice rychle a v noci už není letecký provoz tak silný, tak se zpoždění podaří trochu zkrátit. Usnout se mi nepodaří, na spánek je v letadle málo místa a to ještě sedíme vepředu na sedadlech s větší roztečí- v minulosti tato místa sloužila jako business třída.

   Přistáváme ve tmě na pražském ruzyňském letišti, jdeme si pro kufry, ale nepříjemné zjištění, tím, že jsme charterový let, máme na zpracování zavazadel nižší prioritu a údajně na ně budeme čekat 45 minut!! Nakonec první kufry začínají vyjíždět už po asi 20 minutách. Ale vyjede jich jenom pár (mezi nimi i 2 naše), zřejmě jen obsah jednoho vozíku, na zbytek čekáme dalších 25 minut. Kufry ale vyjely nepoškozené. Čeká nás ještě cesta na nádraží (jedeme okružní autobusovou linkou přes obce okolo Prahy, jelikož je noc a klasické trolejbusové linky ke stanicím metra nejezdí), autobus však alespoň přes dlouhou trasu noční Prahou nás zaveze přímo před hlavní nádraží. Ještě si počkat na jeden z ranních vlaků do Čelákovic a za svítání přijíždíme domů. Rychle se osprchovat, vyvětrat byt ranním chládkem zvenku a zalézt na chvíli do postele.

   Tak rodinnou dovolenou u moře v Albánii máme za sebou. Zážitků máme dost a přestože hlavní náplní této dovolené měl být odpočinek, válení se u moře (prostě konzum), také jsme měli nějaké to dobrodružství a určitě jsme poznali zase něco nového. Přijeli jsme domů brzy ráno v úterý 20.srpna a hned za pár dnů v pátek 23.srpna razíme s klukama (bez mamky) na další a již poslední letošní letní dovolenou a to do Rumunska.  Dobrodružství tedy pokračuje. O tom ale bude další povídání.

 

Shrnutí a tématické body. 

Jako u všech jiných cestopisů tak i u tohoto budu uvádět na závěr body se shrnutím a vyhodnocením a dojmy z dané země. Vzhledem k tomu, že letos jsme podnikli 3 cesty do zemí v podobné situaci, právě na konci posledního cestopisu- z Rumunska, bych uvedl tabulku s přehledem, co jak ve kterém státě funguje, abych se zde nemusel opakovat (stejně ti z vás, kteří chtějí, si přečtou cestopisy všechny 3). tentokrát budu stručnější, i z toho důvodu, že spoustu věcí jsem zmínil výše v textu.

  Hospodářsko- ekonomická situace v Albánii. Shodli jsme se s rodinou jednoznačně na tom, že Albánie je suverénně nejzaostalejší a nejzabordelenější zemí, jakou jsme kdy navštívili. Bulharsko, Ukrajina či letošní Moldávie a Rumunsko byly v pohodě s tím, co jsme viděli tady v Albánii. A to ještě jsme se nepohybovali ve vyloženě odlehlých oblastech, vzdálených od turistických letovisek. Řešili jsme také, zda a jak by bylo vhodné navštívit Albánii na vlastní pěst (ne tedy, že bychom to chtěli přímo uskutečnit my, ale spíše co poradit případným zájemcům). Jistě by to šlo, jazyková bariéra se dá překonat naučením se základních vět, číslovek, frází. Koupě místní SIM karty by bylo nezbytností. V hlavním městě Tiraně je systém linkového vedení autobusů a z letiště do Tirany a Durres linky autobusů jezdí (alespoň každou hodinu). Do Tirany dokonce létají přímé linkové lety z Prahy. I blízko samotné Tirany jsou zajímavé hory s divokou přírodou, není tedy nutno cestovat hodně daleko. Pokud bych chtěl v Albánii trávit dovolenou příště, tak pokud možno s podporou místních lidí a nikoliv nadnárodních společností (např. hotelových řetězců).

   Energetika. Podle několika nezávislých zdrojů se většina elektřiny v Albánii vyrábí ve vodních elektrárnách (přes 90%). To by dávalo smysl, jsou zde vysoké hory s hlubokými údolími a vydatnými řekami. Jenže vodní energetika, tím spíše v této sušší subtropické oblasti, je závislá na počasí. Když je dlouhodobé sucho, údajně to Albánci řeší importem elektřiny z jiných balkánských zemí. Tím, jak přibývají obrovské hotelové komplexy s klimatizacemi, i každý by chtěl mít ve svém příbytku klimatizaci, nároky na elektřinu rostou. Jsou zde rozšířeny i fotovoltaické panely i termosolární „trubice“ na ohřev užitkové vody, i když ne tolik, jako ve střední Evropě, kde tyto technologie jsou nesmyslně masivně podporovány dotacemi. Albánie má ložiska ropy i zemního plynu (na jihu u pobřeží) a má i 2 vlastní ropné rafinerie. Přesto jsou zde pohonné hmoty velice drahé (ceny stejné jako v Německu), což při nízkých platech místních lidí způsobuje, že mají hluboko do kapes. To vysvětluje i fakt, že v horkých letních dnech lidé ve svých autech nemají zapnutou klimatizaci a raději si dokořán otevřou okénka. Těžko pátrat po důvodech vysokých cen pohonných hmot, Albánie není v EU, může si stanovovat vlastní daňová pravidla. Možná ale zpracování ropy má ve státě monopol a tak ceny mohou být uměle diktovány a tržní principy nefungují.

  Kuřácký ráj. Tak jako v okolních zemích Balkánu, tak i Albánie je pro kuřáky zemí zaslíbenou. Většina dospělé populace zde kouří, u mladých převažují elektronické cigarety. Také toto je jeden z důvodů kratší délky života oproti střední Evropě (oproti západní se rozdíly postupně vyrovnávají, tím jak přibývá populace z Afriky a blízkého východu, kde jednoznačně kuřáci převažují). Kuřáci si tak svého zlozvyku mohou dopřávat bez obav ve všech venkovních prostorech, kouření v blízkosti malých dětí zde vůbec není považováno za něco společensky nepřijatelného (jako například ve Švédsku).

  Celkový dojem z dovolené, organizace cestovní kanceláří. Vlastně bych měl zmínit, jak se nám celá dovolená vůbec líbila. Byli jsme nakonec rádi, že jsme byli ubytovaní v tomto menším hotelu. Atmosféra tam byla klidná, personál přátelský a přívětivý. Především se jednalo o mladší lidi, kteří si v sezóně musejí hodně máknout, intenzivní práce na směny s minimem odpočinku. S tím se ale počítá, musí si během léta vydělat na zbytek roku, kdy tady na pobřeží chcípl pes. Cestovní kancelář ČEDOK celý průběh dovolené měla zajištěn dobře. Noční dobu na letecký návrat domů jsme věděli předem, to jsou ale věci, které nelze ovlivnit a s tím je potřeba počítat. Jídlo v hotelu bylo OK, pokaždé jsme si něco vybrali, ochutnali jsme taky místní likér- rakiji (tu jsme znali z Řecka i Bulharska). Docela nás mrzlo, že na moři nebyly velké vlny. Loni v Itálii na opačné straně Jadranu jsme si větších vln moc užili. Totální zklamání bylo, že jsme nemohli pozorovat podmořský život, na což jsme se právě se Štěpánem moc těšili. Nu což, snad někdy příště.

  Toulaví psi. Ano, je jich hodně i zde, někteří jsou částečně toulaví, když se stali samozvanými hlídači parkoviště či vjezdu k zásobovací rampě u hotelu. Lidé v jejich okolí jim vždy podstrčí něco na jídlo či pitnou vodu. Jako v Moldávii i v Bulharsku – tito psi nebyli určitě zbědovaní.

Komáři. Ano, potkali jsme. Pozdě večer u hotelového bazénu. Přes den nikoliv.  Tím, že neslané vody je ve zdejší krajině dost, jsou zde bažiny, jsou zde pro ně ideální podmínky. Rozhodně to s komáry zde není žádná katastrofa, které byste se měli obávat.

  Voda z klimatizací. Nyní v Albánii nebyla taková velká vedra jako v Moldávii, kde denní teploty atakovaly 40 °C, bylo zde jen kolem 32-35 stupňů u moře a během dobrodružného vlakového výletu kousek do vnitrozemí bylo kolem 37°C (z uvedených důvodů jsme zamítli výlet do Tirany). Ale v Albánii u moře byla vysoká vzdušná vlhkost, což bylo patrné zvláště v noci, kdy bylo nepříjemně. Ručníky a oblečení po improvizovaném přeprání ve sprše pak na balkónech schly velice pomalu. Když jsme se procházeli venku okolo klimatizací, kapala nebo tekla z nich kondenzační voda. Často ji lidé nechali stékat do květináčů s palmami, do záhonů s rostlinami a nebo ji jímali do kanystrů (a pak zřejmě využívali třeba ke splachování WC). To byl také důvod, proč Albánie nevypadala zrovna suše a vyprahle. Ve vzdálených horách ve vnitrozemí jsme zahlédli bouřky s černou tmou a po nich se i u nás v letovisku příjemně ochladilo. Klimatizace zde jsou i na starých zanedbaných domech, jejich cena ani elektřina zde nebude tak drahá, stejně tak užitková voda, viděli jsme na mnoha místech lidi zalévat trávníky i úniky z potrubí s užitkovou vodou. Kohoutková voda zde není pitná, ale pokud byste byli ubytovaní individuálně a chtěli si opatřit zásobu balené vody, tak ta se prodává i ve větších baleních – v 5l nebo 10l kanystrech a je k dispozici i na benzínkách.  

  Jazyk v Albánii. Počítejte s tím, že mimo turistická letoviska se moc nedomluvíte. Albánština je velice zapeklitý jazyk, který má pramálo společného s románskými či slovanskými. Akorát intonace řeči, pokud posloucháte Albánce hovořit, připomíná Jugoslávce. Rozdílný jazyk oproti okolním zemím byl možná jedním z důvodů, proč byla Albánie dlouho v izolaci.

Přikládám mapu – pro orientaci, kde vlastně leží: