Bosna a Hercegovina – cesta krajinou, která má duši

Bosna a Hercegovina pro mě nebyla jen další destinací na mapě. Byla to cesta, která se od prvního dne odehrávala vysoko v horách, daleko od městského ruchu, v krajině, kde má každý krok váhu a každý výhled smysl. 

Jedním z prvních horských zážitků byl výstup v zeleném pohoří Visočica na vrchol Vito (1960 m). Cesta vedla krajinou, která působila až překvapivě klidně a čistě. Tráva, horské louky a otevřený prostor vytvářely pocit volnosti, jaký se dnes zažívá jen málokde.

Navázali jsme přechodem mírně exponovaného hřebene Drstva (1808 m), odkud se otevíraly dechberoucí pohledy do hlubokého kaňonu řeky Rakitnice. Na obzoru se rýsovala pohoří Bjelašnica, Treskavica, Zelengora a Prenj – hory, jejichž jména znějí skoro stejně drsně jako jejich tváře. Celodenní túra po několikahodinové jízdě z ČR nám dala zabrat, ale zároveň nastavila tón celé výpravy. 

Čekal nás přejezd do Sarajeva. Město s dlouholetou historií, jež vítá turisty s otevřenou náručí. To je Sarajevo, které si za svou historii prošlo mnoha strastmi a doslova vstalo z popela jako Fénix.  Historie města sahá až do 13. století, kdy bylo spojené zejména s obchodem a trhy. Vliv na něm ve velké míře zanechal turecký Istanbul. Město bylo součástí Osmanské říše, Rakousko-Uherska i Jugoslávie. Až v březnu roku 1992 byla oficiálně vyhlášena samostatnost Bosny a Hercegoviny a spolu s touto událostí se Sarajevo stalo jejím hlavním městem. Byl to velký kontrast oproti horám, kde zažijete klid. Tady bylo lidí! Avšak je to gastro centrum, spousta památek, zejména Latinský most. Nejslavnější most v Sarajevu. Místo, kde byl spáchán atentát na Františka Ferdinanda d´Este. Na mostě se nachází pamětní deska, která na tuto událost poukazuje.

Po několika dnech v horách přišel odpočinkový den na raftech na řece Neretva. Smaragdově zbarvená voda, kaňony a peřeje nabídly jiný druh adrenalinu než horské výstupy. Rafting byl uvolněný, hravý, doplněný bohatým obědem, který po předchozích dnech chutnal dvojnásob. Odpoledne jsme přejeli do Mostaru, města, které v sobě spojuje orientální atmosféru a těžkou historii.

Mostar, město, které si nese jizvy minulosti, ale zároveň působí neuvěřitelně živě. Procházeli jsme se starým městem, kde se kamenné uličky lesknou od tisíců kroků a kde se mísí vůně kávy, grilovaného masa a orientálního koření. Dominantou města je samozřejmě Starý most, elegantní oblouk nad tyrkysovou řekou Neretvou. Stát na něm a dívat se dolů do hlubokého kaňonu je zážitek, který se člověku vryje pod kůži.

Další den patřil Hercegovině. Navštívili jsme Počitelj, kamenné městečko založené v 15. století králem Tvrtkem I., kde se úzké uličky šplhají do kopce a čas plyne pomaleji. Pokračovali jsme do Medjugorje, známého poutního místa, a den zakončili koupáním pod vodopády Kravica, kde se voda rozlévá do širokého oblouku a zve k osvěžení.

Jedním z vrcholů celé cesty byla horská túra hoře Zelená Glava. Cesta byla náročná a dlouhá,  ale výhledy na celé pohoří a jeho nejvyšší vrcholy stály za každý krok. Tohle bylo opravdové horské putování, bez kompromisů. Ráda vzpomínám také na ,,procházku” lesem skrze vyšlapanou cestičku minového pole. Pozůstatky po válce. Cestou nás doprovázel cizí pejsek a vesele si po tomto poli běhal. Krve by se ve mně nedořezal.  

Po dnech v horách přišla změna tempa. Výlet  k moři do Neumu přinesl koupání, odpočinek a svébytnou atmosféru jediného bosenského přímořského letoviska. Krátká pauza, která umožnila tělu i hlavě nadechnout se před závěrečnou horskou částí výpravy. 

Závěrečný den patřil nejvyššímu bodu celé cesty – výstupu na Bosanski Maglić (2386 m), nejvyšší vrchol Bosny a Hercegoviny. Tura horským terénem vyžadovala soustředění i sílu, ale odměnou byly nezapomenutelné výhledy. Sestup kolem Trnovačko jezera, které má tvar srdce, byl symbolickým zakončením celé výpravy. Balkán a hlavně Bosna je nesmírně nádherná. Jakmile čas dovolí, ráda se sem vrátím objevit další krasy. Místní kuchyně mi chutnala. 

Základem byla masa – nejčastěji jehněčí, hovězí a kuřecí, připravovaná na grilu nebo pomalu dušená. Typickým jídlem byly čevapčiči, podávané s nadýchaným chlebem somun, cibulí. Jednoduché jídlo, ale chuťově výrazné a syté. Často se objevovala i pljeskavica, masová placka, která dokázala zasytit i po několika hodinách chůze v horách.

Velmi oblíbené byly také bureky a další plněné koláče – s masem, sýrem nebo špenátem. Horké, křupavé a ideální jako rychlé jídlo během přesunů. V některých místech jsme ochutnali i bosanski lonac, tradiční pomalu vařený pokrm z masa a zeleniny, který chutná úplně jinak než cokoli z moderní kuchyně. 

Ke každému jídlu patřila zelenina, saláty a hlavně chléb, který se objevoval na stole téměř automaticky. Sladkou tečku často představovaly baklavy nebo jiné dezerty s medem a ořechy, jasně ovlivněné osmanskou kuchyní.

Samostatnou kapitolou byla káva. Silná bosenská káva podávaná v malých šálcích, často s kostkou cukru, nebyla jen nápojem, ale rituálem.

Celkově byla místní kuchyně přesně tím, co člověk na takové cestě potřebuje – sytá, chutná. 

Ještě trochu té bosenské krásy.