Bosna a Hercegovina říjen 2025

Úvod a přípravy na cestu

Čeká nás se syny Adamem a Štěpánem další poznávací cesta a to do dalšího regionu bývalé Jugoslávie na Balkán. Slovinsko (které se svou vyspělostí a zvyklostmi vymyká okolnímu Balkánu) jsme navštívili vícekrát. Srbský Bělehrad a blízké okolí jen jednou s Adamem letos během jarních prázdnin. A Chorvatské vnitrozemí s Adamem během letošní letní cesty vlakem po jihovýchodu Evropy. Nyní je našim cílem Bosna a Hercegovina a poletíme do hlavního města Sarajeva. Využijeme k tomuto pětidenní volno- prodloužený víkend se státním svátkem a podzimními prázdninami na konci října.

  Do Bosny a Hercegoviny jsme se chystali dlouho. Tato země mě hodně lákala, tím spíše, že odtud pochází několik mých přátel. Bývalý kolega a kamarád, se kterým jsme v minulosti hodně jezdívali na služební cesty, pak další kamarád, který provozuje v Praze na Žižkově tradiční balkánskou restauraci a kamarádka, která je ředitelkou hudební školy. Všichni nyní žijí trvale v ČR a z původní domoviny odešli kvůli válce v 90. letech. Všichni nezávisle na sobě mi poznávací návštěvu této země doporučovali a potvrzovali, že stojí za to poznat styl života, krásnou přírodu i místní gastronomii. Termín cesty na konci října však bude sázkou do loterie, počasí tou dobou může být dost různorodé. Může být krásné babí léto s jasnými dny, stejně tak sychravý deštivý chladný podzim se zataženou oblohou. No, tak uvidíme.

  Ještě bych vysvětlil, jaký je vlastně rozdíl mezi Bosnou a Hercegovinou. Je to podobné jako Česká Republika, kde máme u nás regiony Čechy, Morava a Slezsko. Bosna je větší část země, nacházející se především v horách, kdežto Hercegovina je menší a nachází se spíše na jihu, poblíž adriatického pobřeží. Například právě známé město Mostar se nachází v Hercegovině. Lidé však, když se baví o tomto státu Bosna a Hercegovina, říkají většinou jen Bosna a místní lidem se lidově říká „Bosňáci“. Podobně jako kdyby náš stát se jmenoval Čechy a Morava a Slezsko, dle lidé by většinou používali pojem Česko a občané Češi.

   Zpáteční letenky Praha- Sarajevo jsme zakoupili opět s půlročním předstihem a opět u srbských aerolinií Air Serbia, inspirováni dobrými zkušenostmi z nedávné cesty a Adamem letos do Bělehradu a pak do Řecka.  Ubytování jsme si zarezervovali opět přes portál Booking.com. Zvažovali jsme buďto hotely a nebo byty na sídlištích, rozhodli jsme se pro byt na klasickém panelákovém sídlišti za velmi dobrou cenu a s výbornými recenzemi. Alespoň poznáme styl života místních lidí. Mezitím plánujeme program během pobytu, budeme mít k dispozici 3 celé dny na poznávání a krom samotného Sarajeva bychom se chtěli podívat také do města Mostar na jihu, kam jezdí jedinečné vlaky- z druhé ruky ojeté  soupravami španělského TALGO. O to cesta bude zajímavější.

 Dála bychom se pak mohli podívat na údajné pyramidy k obci Visoko, které leží asi 30 km na severozápad od Sarajeva. A přátelé doporučují také vyjet lakovkou na hory nad Sarajevem. Možností bude hodně. Teď ještě to počasí. Pár dnů před odletem však vidím, že jeho předpověď není zrovna optimistická. Zrovna na celé dny pobytu má být intenzivní déšť, vítr a v jednom dni maximální teploty v Sarajevě dokonce jen 6 °C. Tak to vypadá spíše na trávení času uvnitř- např. v muzeích. Třeba ale tato pesimistická předpověď se nevyplní. Pár dnů před cestou ještě vyhledávám čerstvé recenze našeho ubytování, jelikož jeho cena se zdá podezřele nízká. Nastává úleva. Nacházím čerstvou podrobnou recenzi turistů z Kanady z právě těchto dnů a velice si ten byt chválí. Je to klasický panelák z 80. let, vybavení bytu je také z této doby, jednodušší, ale pro turistický pobyt naprosto vyhovující. Pan majitel bydlí hned ve vedlejší bytě, sice nemluví anglicky, ale komunikace s ním je velmi dobrá. Tak uvidíme a těšíme se.

 

Vyrážíme do Sarajeva

   Je sobota ráno 25.října a přesouváme se vlakem a pražskou MHD na ruzyňské letiště. Vše probíhá normálně, při odbavení dostáváme palubní lístky a přestože jsme si nepřiplatili za volbu sedadla, aerolinka nás usazuje vedle sebe. Stejně tam tomu bude u následujícího letu v Bělehradu do Sarajeva. Máme odlétat v 09:10 a letíme skoro načas, opět malým turbovrtulovým letadlem ATR 72. Mladší kluk Štěpán letí takovým prťavým letadélkem poprvé (v porovnání s ostatními stroji na našich cestách jako B 737, 787, 777, A32x, A380 je ATRko opravdu „prťavé“). Milo ho překvapí, že během letu každý dostane malé občerstvení- vodu a sušenky. Počasí nám však během letu moc nepřeje, po vzlétnutí vplouváme do oblačnosti, z té se vynoříme na chvilku nad podhůřím Alp v Rakousku a pak nad jihem Maďarska se oblačnost protrhá a pod námi je krásně vidět krajina.

   Vidíme tak jihomaďarské pohoří Mecsek  nad městem Pécs s vysílací věží a svahy kopců s podzimními barvami stromů. Dále pak letíme nad městem Moháč na Dunaji a poté si vychutnáváme výhledy na kroutící se Dunaj s přírodními ostrovy, bočními rameny s lužními lesy a písečnými nánosy. Někde v těchto místech leží samozvaný stát Liberland, na sporných hranicích Srbska a Chorvatska. V dáli je krásně vidět chorvatské město Osijek, ležící u bažin a jezer přítoků Dunaje. A to už naše letadélko jde na klesání před bělehradským letištěm. Toto je nám s Adamem důvěrně známé, byli jsme tady před 8 měsíci.

   Bezpečně přistáváme a letadlo parkuje na letištní ploše pro malá vrtulová letadélka. Vystupujeme a venku je krásné slunečné počasí, ani bunda není potřebná, dokonce ani mikina, vlastně stačí krátký rukáv. Kloubový letištní autobus (pochází  z budapešťské MHD) nás odváží do letištního terminálu, který se stále dostavuje, v roce 2027 má v Bělehradě probíhat mezinárodní světová výstava EXPO. Štěpán je překvapen vyspělostí a moderností zdejšího okolí a prohlíží si se zájmem zdejší letadla. Na přestup máme přes 2 hodiny, takže máme dost času se tady projít. Žádné bezpečnostní ani jiné kontroly pro nás nejsou potřeba.

První dojmy po přistání a zdejší krajina

   Po 13. hodině odpolední se přesouváme k našemu dalšímu odletu do Sarajeva, také se pak autobusem dostáváme do parkovací zóny ATR letadel. Poletíme ale jiným, než tím z Prahy. Let do Sarajeva trvá jen 45 minut, je sice polojasno, ale je vidět dolů na zem. Roviny na severu Srbska postupně přecházejí v členité pohoří v Bosně. Pěkné jsou barvy listnatých lesů. Klesáme a děláme oblouček k sarajevskému letišti a na zemi nelze přehlédnout kopule mešit a minarety, které převažují nad křesťanskými kostely. Zástavba domů vypadá moderně, je zde hodně novostaveb rodinných domků. A to už jsou pod námi sídliště předměstí Sarajeva. Opět bezpečně přistáváme a zdejší letiště je malé. Je zde hlavní ranvej, ze které jsou odbočky přímo k parkovacím stáním pro letadla před letištní budovou. A kupodivu zde jsou 2 skleněné tunely pro větší letadla. Pojezdových drah je minimum.

   Zaparkovali jsme a ejhle- ono prší. No snad to nebude žádný intenzivní déšť. Vystupujeme z letadla a každý z nás poprvé šlápne na půdu státu Bosny a Hercegoviny. Je něco před 15. hodinou. Oblékáme si bundy, i když není nijak chladno, údajně nějakých 14 °C. Příletové procedury jsou jednoduché a rychlé. Autobus nás od letadla převeze pouhých 150 metrů k letištní hale, kde probíhá pasová kontrola, ta je velice rychlá, policisté přiloží naše pasy je čtecímu zařízení a bouchnou do nich razítko. Jinak do Bosny je možné přijet i na občanky. Za pasovkou je namátková celní kontrola, ta se nás netýká a hned za ní jsou belty, po kterých již krouží naše zavazadla. Tak je hned bereme a po doplněné vody na WC (měla by tady být v pohodě pitná) vcházíme do veřejného prostoru.

  Vcházím do infocentra, kde ochotný mladý pán plynulou angličtinou obdobným turistům jako my vysvětluje, jak se snadno a levně dostat do centra. Na to jsem již také částečně připravený. Pán mě ujišťuje, že nejlepší varianta bude dostat se k asi 10 minut chůze vzdálené zastávce trolejbusu, odkud jezdí každých 6-10 minut dvě linky do centra a k našemu ubytování. Ukazuje mi místo zastávky na mém telefonu na Google mapách. Jízdenky doporučuje koupit přímo u řidiče. Ptám pána v infocentru se na vedlejší směnárnu, jak je to s kurzy a prý se nemusím bát. Zdejší měna- Konvertibilní Marka (BAM) má pevně fixovaný kurz k EURu a provize směnáren jsou regulovány. V infocentru mají dostatek prospektů a map pro turisty v různých jazycích, pán mi rovnou dá ty, které by byly pro náš účel nejvhodnější. Děkuji mu za pomoc a rady a on mi pak přeje šťastný pobyt v Bosně. Ve směnárně na letišti si pak měním 50 EURo,  při kurzu 1,95 a provizi 2%. Platí zde přibližně, že za jedno EURo máte 2 zdejší BAMy. Jedna zdejší Konvertibilní Marka je tak přibližně 13,- českých korun.  

   Vycházíme z budovy letiště a celý areál je oplocený. Byl jsem na toto připraven. Do areálu se vozidla dostanou jen přes závoru a musí za to zaplatit. Většina cestujících sem přijede vlastním autem, nebo se z letiště nechá někým odvézt. Pro dopravu do centra Sarajeva je možné použít také expresní autobus. Ten staví až v centru města, ale pro nás se nehodí. Jezdí málo často- jen cca každou hodinu až dvě, je několikanásobně dražší než trolejbus z nedalekého sídliště a navíc my máme ubytování před centrem. Venku zatím drobně prší, máme na sobě bundy, ale zároveň na obloze mezi mraky prosvěcuje sluníčko. Takže to bude jen krátká přeháňka. Proplétáme se spolu s dalšími cestujícími s kufry na kolečkách mezi zaparkovanými auty a hledáme východ z oploceného letiště. Je zde průchod pro pěší vedle závory pro auta. Musíme přejít hlavní silnici vedoucí podél letiště, přechod pro chodce tady  není. Ale auta z kolony nás pouštějí. Silnice ale nemá chodník a tak mezerou mezi svodidly se proplétáme na souběžnou vedlejší ulici. Dále pak užšími uličkami v zástavbě řadových rodinných domků podle mapy procházíme k modernímu panelovému sídlišti Dobrinja. Zastávka trolejbusu je hned před námi a v dáli už nějaký jede. Mezitím přestalo pršet a svítí slunce.

   Přijíždí moderní kloubový trolejbus ze zvláštním designem čela, je nám povědomý z moldavského Kišiněva, Kluci se pak dozvěděli, že pochází od běloruského výrobce. Kupuji u řidiče 3 jízdenky, ten na to vybaven, má v prostorné kabině tiskárnu a kasičku. Stejně tak činí více cestujících. Tady v Sarajevě mají systém jakýchsi předplatných karet,  dále se prodávají papírové jízdenky v trafikách a v předprodejních budkách. Ty jsou ale nyní v sobotu odpoledne zavřené. U řidiče lze koupit jen nejzákladnější typ jízdenky a to tu na jednu jízdu za 2,2,- BAM na osobu. V trafice a předprodejní budce stojí údajně o 0,2,- BAM méně. Jízda trolejbusem je pohodlná a tichá, seznamujeme se postupně s místní architekturou- paneláková sídliště a mezi nimi velké mešity s kopulemi a minarety, které vypadají jako ve středověku. K tomu je tady vidět hodně žen s muslimskými šátky a dlouhými hábity. Toto jsme tady až takto nečekali. Jízda trolejbusem k našemu sídlišti trvá asi 20 minut a přestože je sobota odpoledne, jedeme pomalu kvůli hustému provozu na silnicích.

  Vystupujeme a naše ubytování je od zastávky necelých 5 minut chůze. Jsme na sedlišti, které připomíná pražský Chodov nebo ostravskou Hrabůvku či Pustkovec. Náš panelák v pohodě nacházíme a u dveří se potkáváme s našim ubytovatelem, což přijde vhod. Jedeme malým výtahem z dávné doby do 3. patra se zavazadly, samotný výtah moc nevzbuzuje důvěru. Panu majiteli může být tak 55-65 let. Sice mluví jen místním jazykem, ale vítá nás a vše nám ukazuje a vysvětluje. Opravdu bydlí hned vedle. Zároveň nám radí, kde jsou okolo jaké obchody a co je v Sarajevu zajímavého. Byt má 2 ložnice, obývák, koupelnu s pračkou (tu v následujících dnech využijeme) a kuchyňským koutem. Místnosti jsou malé, ale naprosto účelné, vše je čisté a prakticky zařízené. To vše za cenu 120,- EUR (3000,- CZK) za nás 3 osoby na 4 noci. Ideální cena. Majitel bytu si opisuje do knihy hostů naše údaje z pasů kvůli registraci cizinců, která je tady povinná. Sice se to tady údajně moc nekontroluje, ale pokud bychom se ocitli v komplikacích, mohli bychom mít problémy a hrozí vysoké pokuty.

  Pak rychle vybalujeme věci a míříme do nedalekého supermarketu s potravinami udělat nákup, jelikož zítra je neděle a většina obchodů bude zavřených. V bytě je lednice a tak kupujeme zásobu jídla i na další dny. Seznamujeme se tak se zdejším sortimentem potravin a kluky zaujmou nízké ceny prakticky všeho místní výroby. Ochutnáme tak místní jogurty, sýry, salámy. Pečivo pak kupujeme v pekárně, Štěpán poprvé ochutnává balkánskou specialitu- burek. S Adamem jsme se toho najedli ve Slovinsku a Chorvatsku v létě hodně. Po přinesení nákupu domů  (vlastně do bytu) se jdeme ještě projít, dokud je venku světlo, jelikož do hodiny bude úplná tma. Uvádím foto výhledu z našeho bytu.  -------à>>>>>>>>

   Přecházíme po mostě říčku Miljačka, která protéká údolím, ve kterém se nachází Sarajevo. Samotné údolí se postupně směrem dolů rozviřuje do kotliny a na svazích údolí se také nacházejí obydlí. Brodíme se listím po chodnících pod většinou listnatými stromy, které mají nádherné žluté, hnědé a rudé barvy.

Počasí se vybralo a je většinou jasná obloha a ostrá viditelnost, takže si užíváme výhledů na blízké hory. Je tady hodně krákorajících ptáků- vypadá to na krkavce, je tu hodně holubů a také racků. A mezi paneláky si také všímáme hodně koček a toulavých psů. Typické nejen pro Balkán.

   Došli jsme k vlakovému nádraží, před kterým je nádraží autobusové pro dálkové linky. Kluky překvapuje, že nástupiště busů jsou oplocená a ze vstupní haly se k nim chodí přes turnikety. Vjezd pro autobusy je přes závoru s mříží. Toto je charakteristické pro bývalou Jugoslávii (krom Slovinska), aby se do přepravních prostor nedostali ti, kteří tam nemají co dělat. U vlakového nádraží je již skoro tma, takže velkorysou betonovou budovu si vyfotíme až v dalších dnech. V některém z následujících dnů (pravděpodobně v pondělí = pozítří) bychom chtěli odtud podniknout celodenní vlakový výlet do Mostaru. Tak zjišťujeme, jak to tu funguje. Jízdenky se do Mostaru kupují předem, navíc vlak má povinnou rezervaci. Je za 10 minut před zavírací dobou, pan pokladní se však již obléká a zavírá, pro jízdenky se tedy sem zastavíme až zítra, stejně půjdeme okolo projít si centrum. Areál vlakového nádraží je však volně přístupný, fotím si odjezdy vlaků pro další naše plány. Hustota vlaků tady moc velká není. Jdeme se podívat na nástupiště kde stojí stará počmáraná elektrická jednotka maďarského výrobce GANZ. Touto by se kluci chtěli projet další den po výletě do Mostaru a to na regionálním vlaku do obce Visoko, kde jsou údajné pyramidy.

  Poblíž nádraží se tyčí moderní vysoká budova AZ Tower v betonu a skla, která se však do tohoto města vůbec nehodí. Teď ve tmě je barevně nasvícená. Dnes je tma v 6 hodin večer a v noci na zítřek se posunuje čas, takže v dalších dnech se bude stmívat už v 5 hodin večer, to je síla. Budeme muset náš denní program tomu přizpůsobit.   Máme už docela hlad a vedle nádraží je stylová  balkánská restaurace, tedy spíše jídelna, ze které to krásně voní. Dělají tady čevápi, což je opečené maso, které se podává s balkánským chlebem a s cibulí (viz foto). Usedáme ke stolu, obsluha je velmi rychlá s do 5 minut máme každý na talíři velkou porci se 12 čevápi. Trochu jsme to s objednávkou přehnali, mi osobně by stačila malá porce jen s 6 kusy. Nakonec to však sníme a jsme dosyta navečeření.

  Procházíme se ještě ulicemi blízko centra, kde jsou nové moderní luxusní kancelářské a obytné budovy a obchodní centra. Do jednoho z nich si dojdeme na WC a ve směnárně si vyměním dalších 70,- EUR za stejný kurz jako na letišti, jen provize je tady nižší. V obchodních řetězcích a u pokladny na hlavním vlakovém nádraží lze platit kartou. Na rušné křižovatce u hlavních ulic spatříme křesťanský kostel (viz foto), vypadá tady vzácný mezi spoustou muslimských mešit. Vše si pak zítra prohlédneme za denního světla. Venku a v obchoďáku vidíme hodně žen s šátky a to i mladé slečny, které jsou často v partě s nemuslimkami.

Tady v centru vidíme hodně velkých moderních hotelů u rušných ulic a jsme nakonec rádi, že jsme si vybrali ubytování v našem bytě na sídlišti, odkud je to sice dál na vlakové nádraží, ale je tam větší klid. Přitom obchodů tam máme okolo dost.

  Přicházíme do bytu, vybalujeme naše oblečení do skříní a podle informačních prospektů a map plánujeme program na další dny. Předpověď počasí  je nakonec optimistická. Pršet má jen zítra a to navíc mají být jen krátké přeháňky. A přes den příjemné teploty 14-19 stupňů. To zní velmi dobře. Dnes i v předchozích dnech jsme brzy vstávali, zítřejší den není kam spěchat, to se vyspíme.

Poznávání Sarajeva

   Je druhý den naší cesty- neděle 26. října. Přes noc pršelo, tak snad nebude tolik deště přes den. Přestože blízko je ulice s rušným provozem, plastová okna dobře izolují a spalo se dobře. Po snídani si bereme s sebou deštníky (alespoň je využijeme, když už je sebou táhneme) a vyrážíme za poznáváním.

  Nejprve míříme na hlavní vlakové nádraží, které by mělo být 1,6 km chůze. Tak hledáme optimální trasu, abychom nešli podél rušných ulic. A to se daří, většinou jdeme po chodníku podél řeky Miljačka. Okolí za denního světla vypadá hned zajímavěji.

  Jdeme parkem okolo staré budovy, kde je vzpomínkové místo na známého tehdejšího jugoslávského prezidenta Josipa Tita a také zde jsou vystaveny rezivějící zbytky obrněných válečných železničních úzkorozchodných vozů ze 2. světové války. Pak jdeme okolo rozsáhlého areálu velvyslanectví USA, které je také dokonale obrněné. Je ohraničeno vysokými zdmi s hustou sítí kamer, jsou zde strážní budky a co překvapuje, areál střeží přímo bosenská státní policie. Okolo jezdí policejní auta. Nejedná se o žádnou plánovanou státní návštěvu či delegaci, je ospalé nedělní dopoledne. Strach je tady vidět na každém kroku. Kluci vzpomínají na včerejší den, jak jsme v tranzitním prostoru bělehradského letiště viděli místo k nástupu do dálkového letu do USA a probíhala tam dodatečná bezpečnostní kontrola.

Toulavý pes odpočívá před jednou z dominant Sarajeva

  Došli jsme k hlavnímu vlakovému nádraží a kluci si fotí úžasnou rozsáhlou předimenzovanou nádražní budovu. Připomíná svou architekturou nádraží Ostrava- Vítkovice či Havířov. Většina prostor je prázdných a těžko najde využití, nádraží neleží až tak blízko v centru města, aby budova byla atraktivní. Pokladna má otevřeno a tak bez čekání kupujeme jízdenky na zítřejší cestu do Mostaru. Jezdí tam 2 páry vlaků denně. Jeden ráno a další pak večer. Ten ráno odjíždí už v 7:14, takže si budeme muset přivstat. Ten večer odjíždí z Mostaru v 17:09 a bohužel tedy pojedeme za tmy. U zpáteční jízdenky je 20% sleva. Zvažovali jsme, zda nejet cestou zpět autobusem, ať je to jiný zážitek a třeba bychom se vraceli ještě za světla, ale je autobusových spojů zde také nejezdí moc a nevíme, jak moc dopředu je potřeba si udělat rezervaci. Tak volíme pro oba směry vlak, o kterém máme info ze zkušeností jiných cestovatelů. Jízdenka na vlak vypadá celkem netradičně, navíc konkrétní místa ve vlaku na ni nejsou uvedena, každý si prostě má sednout tam, kde je volno. Předpokládáme, že rezervační systém neumožní prodat více jízdenek než míst ve vlaku. Údajně je možno si koupit i jízdenku přes e-shop, avšak je nutno si ji osobně v Sarajevu na té samé pokladně vyzvednout, cena je navíc stejná, což postrádá jakýkoliv benefit. Snad se tím omezí riziko vyprodání míst, pokud někdo si nemůže osobně koupit jízdenky předem na pokladně. Fronty před pokladnou se údajně tvoří právě před odjezdem tohoto dálkového vlaku. No uvidíme zítra, co ten vlak bude zač a zda pojede opravdu ona vytoužená souprava TALGO. Někdy jezdí údajně místo ní stará elektrická jednotka a nebo lokomotiva se starými vozy, což by samo o sobě byl také zážitek.

  Náš dnešní cíl je projít si centrum Sarajeva, vyjet lanovkou nahoru na kopec nad město a projet se zdejší MHD, hlavně tedy tramvajemi. Počasí zatím jde. Občas sice mírně prší, alespoň využijeme deštníky a šusťákové bundy, jinak je příjemných 15 stupňů a nefouká vítr, na obloze se honí mraky, ale občas vyleze slunce. Jdeme tedy širokým údolím k centru Sarajeva, kde je po cestě nejvíce památek a architektura je stále více historičtější a domy nižší. Výškových budov i moderních luxusních administrativě- obytných komplexů ubývá.

   Mají tady památník zimních olympijských her v roce 1984. Tuto olympiádu si dobře pamatuji, jako devítiletý školák jsem ji se zájmem v televizi sledoval. Je obdivuhodná, že taková země jako tehdejší Jugoslávie byla schopna takovou velkou akci uspořádat, přestože tehdy to ještě nebyla taková komerce, propaganda, nebylo tolik sportovců ani disciplín. Zde v Sarajevě je také olympijské muzeum, tam se ale podívat nejdeme. Procházíme okolo dojemného památníku obléhání Sarajeva během války v 90. letech a pak kolem věčného ohně- ten hoří na památku obětí 2. světové války.

   Je zde spousta mešit, ty nás ani tak nezajímají, co je u nich ale pro nás praktického jsou WC zdarma i pitná voda. Nahlížíme do dvou křesťanských kostelů, kde sice probíhá nedělní obřad, ale lze se dostat dovnitř. Krásně to tam voní,  jako v katedrálách tehdy na jaře v srbském Bělehradě v obrovských svatostáncích. V jednom kostele nás překvapí, jak uvnitř před vchodem do sálu kostela postávají muslimské ženy v šátcích.

Jdeme se podívat do další historické budovy a to je městská tržnice (zvenku připomíná spíše muzeum či divadlo- viz foto). Uvnitř se prodávají především čerstvé potraviny (maso, ovoce-zelenina, sýry, mají zde pekárnu a cukrárnu, vše místní, ale dražší- pro turisty) a taky to tam krásně voní. Jak se postupně přibližujeme k historického centru, přibývá turistů a zahalených žen, což potvrzuje fakt, že sem cestují především turisté z okolních balkánských zemí a z Turecka a Perského zálivu. Včera na letišti jsme viděli hodně letů právě do těchto zemí. Ve městě i na letišti je hodně reklam ke koupi stavebních pozemků a apartmánů v arabském písmu. Není divu, pro Araby a Turky je tady příjemnější klima (hlavně v létě), ceny půdy jsou nižší než v zemích EU a muslimové si tady mohou dopřávat svých zvyků.

  Tady v centru je hodně nízkých kamenných jednopodlažních budov, ve kterých jsou stánky se suvenýry, s koženým zbožím, obuví, magnetkami na lednici, prostě s tím, co naleznete v centrech obdobných turistických měst. Podaří se nám však tady sehnat pohlednice. V dalších dnech je pošleme z pošty, což nebude problém, viděli jsme jich tady dost. 

  Historické centrum jsme už prošli a dostáváme hlad, odtud je to celkem blízko k dolní stanici lanovky na kopec nad město. Nedaleko v normální obytné čtvrti má otevřená pekárna, ještě před tím si skočíme k mešitě na WC a umýt si ruce. Dvůr mešity se nachází v zahradě a část je zastřešená. To se hodí, jelikož mírně prší. Pod střechou jsou stoly a židle, kde relaxují místní muži a na některých židlích polehávají kočky (nechal jsem si přes umělou inteligenci vygenerovat tento obrázek a plně atmosféru vystihuje). Kluci zrovna tady odpočítat nechtějí nejraději by tu pekárnu. Dobrá tedy, jdeme koupit čerstvé teplé a voňavé pečivo (burek s masem či se sýrem, pak plněnou kapsu a plátek pizzy) a pak si to jdeme sníst na lavičku do parku pod stromy, kde na nás neprší. Co nás však trápí, tedy spíše kdo, jsou otravní ptáci. Slétlo se jich k nám desítky a zobají drobky z našeho pečiva. Jsou to holubi, krkavci, sýkorky. Snažíme se je plašit, ale jsou dotěrní. Možná jsem u té mešity měl drapnout některou z polehávajících koček, z té by ptáci měli respekt.

  Po pozdním obědě a odpočinku na lavičce (pršet mezitím přestalo) se přesouváme ke spodní stanici kabinové lanovky, která se nachází mezi nižší zástavbou na úpatí kopce. Jsme srozuměni s tím, že jízdné na lanovku je dost vysoké, což kritizují i jiné turisté ve svých recenzích. Pro občany Bosny po předložení dokumentů stojí jedna jízda 4,- BAM- to je adekvátní ekonomické situaci místních občanů. Pro cizince však jedna jízda stojí 20,- BAM (!!!) a zpáteční jízdné 30,- BAM. Slevy pro studenty ani mládežníky nemají. Za těchto okolností je jízdné v podobných relacích jako na lanovkách v Rakousku či Německu, kde navíc uznávají slevy pro děti, mládež a studenty. Zvažovali jsme pečlivě, zda lanovkou vůbec jet, nebo zda jet jen nahoru a dolů jít pěšky, to je však zdlouhavé a složité, linkovým autobusem se dolů dostat nedá. Všichni známí však výlet lanovkou doporučovali a zmiňovali, že ten zážitek určitě za to stojí. Tak tedy do toho půjdeme a jedeme nahoru.

  Je neděle odpoledne, mimo hlavní turistickou sezónu, počasí není moc úžasné a tedy jsme na lanovce odbaveni bez čekání a my 3 tak máme pro sebe kabinu pro jinak 10 osob. Lanovku postavila rakouská firma, což by mělo být zárukou kvality. Cesta lanovkou je úchvatná. Přestože skleněné stěny kabiny nejsou moc čisté a zvenku jsou na nich dešťové kapky, snažím se dělat fotky a nevypadají nakonec zas tak špatně. Pod námi jsou dvorky rodinných domků a na nich typický balkánský nepořádek. Domy zde vypadají jako u nás ve střední Evropě- jsou s šikmou střechou, se zahrádkami, slepicemi, ovocnými stromky. Jen ty všudypřítomné mešity napovídají, že tedy nejsme ve střední Evropě. Stoupáme do hor, domků a stavení ubývá a přibývá lesů a mýtin s otevírají se výhledy na krajinu. V jednu chvíli dole pod námi vidíme stádo ovcí. Dojeli jsme nahoru k horní stanici na kopci Vidikovac a jsme v nadmořské výšce  1169 metrů. Budova horní stanice má několik pater, jsou zde čistá WC zdarma, na předposledním patře nahoře je kavárna a cukrárna (ceny zde nejsou přemrštěné) a terasy s vyhlídkou na obě strany. Nejsme zdaleka na nejvyšším vrcholu okolních hor, ten je ještě dál (Trebovič 1627 metrů). Kocháme se tedy okolím, fotíme si krajinu. Je zde o poznání chladněji než dole ve městě, kde je nadmořská výška 600- 650 metrů.

  Jdeme se pak podívat po okolí, kluky láká jeden z nedalekých bývalých olympijských areálů a o pozůstatky bobové a sáňkařské dráhy. Toto leží pár set metrů pod lanovkou a vede tam asfaltový chodník. Je to vlastně přes 41 let od konání olympiády a stav bývalého sportoviště tomu odpovídá. Žádné sportovní disciplíny zde již dávno neprobíhají, vše je ponecháno na pospas přírodě a turistům. Beton však vydrží tisíciletí. Procházíme se tak korytem bývalé bobovky a turistů je tady hodně. Ale žádné davy, spíše takoví romantici kvůli poznání- jako my. Betonová plochy se staly mimo jiné cílem realizace graffitistů. Konstrukce bobovky je velice složitá a masivní, muselo dát spoust práce vše vybudovat, mnoho domíchávačů se sem do hor muselo dostat. Podnikneme ještě okružní túru kolem kopce, z jehož druhé strany od lanovky je obrovské parkoviště a silnice vedoucí do dalších obcí v horách. Žádná pustina zde není, vidíme na stráních kopců dvě vysoké budovy, mají to být rekreační střediska. Okružní výlet měl asi 2 km a se Štěpánem se ještě jdeme posívat k další vyhlídce z jiné strany hory. Mezitím vylezlo slunce a je více modré oblohy. A je ostřejší viditelnost do dálky. Dole pod námi je 350 tisícové Sarajevo (celá aglomerace má kolem 550 tis. obyvatel) a okolo se rozprostírají hory o výšce kolem 1200 metrů.

   Vracíme se pomalu lanovkou dolů, tam je ještě více sluníčka a ještě více se oteplilo, bundy vůbec nepotřebujeme a v mikinách si vyhrnujeme rukávy. Přesouváme se k zastávce tramvaje, máme v úmyslu se jí projet až na další konečnou ve čtvrti Ilidža. Tramvajovou síť v podstatě tvoří jedna trať vedoucí podíl řeky Miljačka až do čtvrti Baščarija a krátkou odbočkou k vlakovému nádraží, tam, jak chápeme, se ale v podstatě jezdí jen sporadicky. V centru města trať vede jednosměrným objezdem, je to vlastně polookružní linka. Nyní v neděli tady jezdí jen moderní soupravy západoevropského výrobce STADLER, ve vozovně vidíme během jízdy odstavené československé staré kloubové tramvaje KT6 Tatra Smíchov. Mají tady i tříčlánkové archaické tramvaje, které jsou ojetiny za západoněmeckých, rakouských či švýcarských měst.

  Jedeme tedy skrz celé město a tramvajová trať je kupodivu kvalitní, zastávky na sídlištích jsou moderní, někde jsou pozůstatky budování turniketů, aby na nástupištní ostrůvky se dostali jen platící cestující (zřejmě inspirace vzorem z tureckého Istanbulu, kde to tak funguje). Na pár zastávkách mimo centrum visíme i jízdenkové automaty. Dojeli jsme na konečnou na sarajevské předměstí Ilidža, kde je konečná a terminál navazujících autobusových linek. A voní to tady pečenými čevápi a kebaby. Pod stříškou se schováváme přes krátkou dešťovou přeháňkou a pak jdeme na krátkou procházku  po okolí. Přejdeme po mostě přes řeku, která tady níže v údolí zmohutněla, je to zdejší národní řeka Bosna, která přitéká z jiného údolí, než leží Sarajevo. Bohužel nemáme více času navštívit zajímavé místo a to pramen řeky Bosny, která vytéká z podzemí z hory. Mají tady pěkný park s luxusním hotelem a restaurací v historické budově románského stylu. Pak je zde areál venkovní tržnice, spousty pekáren, kebabáren (zde si opravdu kebab dát nechceme, spíše ochutnáme něco místního). Z jídla nakonec zvítězí opět burek v pekárně a plátky pizzy.

  Kousek od dopravního terminálu vede přistávací a vzletový koridor na letiště, jehož dráha je velmi blízko, což zaujme Štěpána, látají zde ale většinou malá letadla. Po procházce v Ilidži se úplně setmělo a vracíme se tramvají zpět k našemu bytu. Chtěli jsme jet cestou zpátky jinak- autobusem, ale odtud do centra busy nejezdí. Páteřní a preferovanou dopravou je tady tramvaj, která i v neděli večer jezdí v intervalech 6-10 minut. Vracíme se do bytu, voláme přes Internet domů a příbuzným a pak se ještě na večer ve tmě jdeme projít do ulic v blízkém okolí, kluky zaujme vysoký asi 20 patrový panelák, v jehož suterénu jsou volně přístupné široké chodby s garážemi.

Výlet do Mostaru

Další den- pondělí 27.10. ráno vstáváme brzy, již v 6 hodin. Musíme stihnout ten slavný vlak do Mostaru, který z nádraží odjíždí v 7:14. V noci nepršelo a ráno vylézá slunce, zatím to vypadá na jasný den. Po rychlé snídani vyrážíme pěšky směr nádraží, věci již máme sbalené ze včerejška.

Provoz na ulicích je evidentně silnější než včera v neděli. Na nádraží přicházíme v pohodě včas, je zde dost lidí, krom našeho vlaku do Mostaru má odtud odjíždět i nějaký regionální jiným směrem. Vycházíme na nástupiště a tam stojí opravdu- tolik očekávané TALGO. Tyto soupravy mají zajímavou historii. Mělo se jednat o ambiciózní projekt, kdy zdejší železnice nakoupila v letech 2010-2011 několik ojetých souprav ze Španělska. Do pravidelného provozu se dostaly až v roce 2016, ale na místo zamýšlených dálkových mezinárodních vlaků do vnitrozemí Chorvatska či Srbska, které měly být modernizovány na vysokou rychlost, jezdí podstatně menšími rychlostmi (jsou konstruovány na 220 km/h, což ve Španělsku dosahovaly) a to do 90 km/h. Soupravy TALGO jsou velice zajímavé co do technické konstrukce, jedná se o španělský patent. Nechci zabředávat do detailů, ale svezení tímto vlakem je lahůdkou pro železničního nadšence. Krom Španělska tyto vlaky jezdí také v Kazachstánu, kde dosahují podstatně vyšších rychlostí než v Bosně a jsou nasazovány na prestižních spojích.    Kluci si tuto soupravu, která má zde jen 8 krátkých vozů, nadšeně fotí, stejně tak starou jugoslávskou elektrickou lokomotivu, která vlak veze. Pak nastupujeme do vlaku a je v něm dost plno. Najít volná místa tak, abychom seděli vedle sebe, nelze a tak se narychlo alespoň „někde“ usazujeme, ať alespoň sedíme. Tím, že na jízdenkách nejsou uvedena čísla sedadel, je vše celkem spontánní. Je zde spousta muslimských žen všech věkových kategorií s šátky a cestující mají hodně objemných zavazadel. Z reproduktorů ve vozech se ozývá hlasitá hudba místního stylu. To je další specialita bývalé Jugoslávie. Všiml jsem si toho v Chorvatsku, kde  jsem se kdysi přesouval meziměstskými autobusy, že tam je hudba puštěná reproduktory do celého autobusu. U nás ve střední Evropě je sice běžné, že řidič poslouchá za jízdy rádio či písničky, ale jen u sebe. Kdežto tady na Balkáně se místní stylová hudba šíří celými dopravními prostředky. Něco podobného jsme kdysi také zažili v Řecku na letišti. Jinak tady ve vlaku TALGO jsou z každého sedadla zdířky na sluchátka (ty musíte mít vlastní) a můžete si je připojit a poslouchat jinou hudbu z palubního portálu, fungují však jen 2 kanály (je to nějaký místní pop).

  Náš vlak vyjíždí včas v 7:14 a ještě před ním přijela další souprava z opačného směru. Jedeme za šera předměstími Sarajeva a okolí tratě je spíše zarostlé a chátrající. Původní železniční infrastruktura byla všude jako jinde rozsáhlá. Je zde hodně zbytků průmyslových závodů, některé jsou zničené a opuštěné, ale na místo jiných vznikly a staví se obchodní centra, luxusní kancelářské a obytné čtvrti (připomíná nám to tady Prahu- Vysočany). A všímáme si kolon na silnicích, pomalu popojíždějící zástupy hlavně osobních aut. Ponaučení pro nás- abychom další den ráno na další výlet zvolili cestu vlakem. Opouštíme město Sarajevo, ale aglomerace se táhne dále dalšími údolími. Stav trati je překvapivě dobrý, rychlost dosahuje až 85 km/h (ve vozech jsou informační panely a ukazují také aktuální rychlost). Soupravy TALGO se specifickým pojezdem jsou totiž citlivé na nekvalitní tratě a jízda po nich jim nedělá dobře, ani cestujícím. CO však není dobré, je počasí. Zatáhlo se, je mlha, tedy nízká oblačnosti, viditelnost nic moc zešeřilo se.  A také prší, takže zatím výhledy na okolní krajinu nic moc, navíc jen jeden z nás sedí u okna. Vlak má na trase zastávky, ale zřídka.

   Mezitím se krajina i trať stává divočejší, vlak projíždí přes vysoké viadukty a jedeme po svazích širokého údolí, kterým vede také dálnice. Ale pořád je šero, oblačnost a déšť. Po vystoupání do hor vlak vjíždí do dlouhého vrcholového tunelu pod horou. Když se opět vynoří ven, jsme v úplně jiném typu krajiny a v úplně jiném počasí. Najednou jsme se ocitli vysoko v horách se skalami, pod námi je hluboké údolí a je hodně modré oblohy a ranní slunce krásně osvětluje hory. Následují další a další tunely a mosty. Jdu se ze svého místa přesunout do vedlejšího původně bufetového vozu, odkud se dá dívat z oken ven. Ve voze je barový pult, kdysi se tady podávalo občerstvení a mají tady zázemí průvodčí (ti však zde jen vysedávají a hrají hry na svých telefonech, podobně jako v dálkovém vlaku v Gruzii si nejvíce své práce odbyli po odjezdu z výchozí stanice). Jsou zde i pulty či stoly podél vozu u oken, lze se o ně opřít a pozorovat krajinu okolo. Takto to činí více cestujících, kteří jsou nadšení z přírodních scenérií a fotí přírodu venku. Já nefotím, jelikož fotky přes okno by nebyly moc kvalitní. Pokud někoho zajímají fotky z této trati, doporučuji si je najít rovnou na Webu, kde jsou kvalitní.

  Vlak postupně sjíždí dolů, nadmořská výška v Mostaru je pouhých cca 55 metrů a o to musí železnice klesnout. Jsou zde serpentýny, tunely ve smyčkách, prudké oblouky, místy vidíme trať pod námi i dvakrát v různých patrech na svahu hory. Chvíli se se mnou dívají na tu krásu i kluci. Tato trať je velmi významnou metou pro železniční cestovatele. Je srovnatelná se Semmeringem či Taurenskou dráhou nebo Arzbergským průsmykem V Rakousku, Gotthardským průsmykem nebo Rhétskou dráhou ve Švýcarsku, Bergenskou tratí v Norsku či Užockým průsmykem na Zakarpatské Ukrajině.

  Konečně jsme klesli na úroveň řeky Neretvy do údolí, kde je několik přehrad s vodními elektrárnami. Neretva má velmi prudký tok a jako jedna z mála řek Balkánu ústí do Jaderského moře (většina území býv. Jugoslávie spadá pod povodí Dunaje a tedy úmoří Černého moře, přestože je to k Černému moři podstatně dál. Voda má světle modrou barvu. Pamatuji si, že podobnou jsme viděli z výšky během letu vloni do Albánie, jak jsme prolétali nad horami s velkými přehradními jezery.

  Tím, jak jsme se přesunuli sem k Mostaru, se výrazně změnila krajina a vegetace. Vše nasvědčuje tomu, že jsme v nižší nadmořské výšce a Jaderské moře je blízko. Je zde typická středomořská vegetace (borovice, špičaté túje, olivovníky), na kopcích nejsou souvislé lesy jako okolo Sarajeva, ale svahy hor jsou většinou skalnaté a holé, porostlé maximálně křovisky. Jsou zde také malé uměle vysazené palmy.

Nástupiště v Mostaru

  Vlak dorazí do Mostaru s 25 minutovým zpožděním, zřejmě z důvodu pomalých jízd ve spoustě úseků na trati. Většina cestujících vystupuje právě zde, i když vlak pokračuje až do 30 km vzdáleného malého města Čapljina před hranicí s Chorvatskem a v letním období pokračuje ještě dalších cca 30 km do chorvatského přístavního města Ploče. Zástup lidí postupuje z nástupiště po schodech a chodbou ven z betonové monumentálně socialistické budovy nádraží. Poznamenáváme si, v kolik hodin přesně jede vlak zpět (v 17:09), máme tedy skoro 8 hodin času pro poznávání města a okolí. V době příjezdu cestujících je v nádražní hale pán s rozkládacím pultíkem, rozdává mapu města s turistickým prospektem. Jsou tu také taxikáři, kteří nabízejí své služby. Hned vedle je autobusové nádraží dálkových spojů a zastávka místního městského busu. My spíše budeme chodit pěšky. Slunce krásně svítí a šustkové bundy schováváme do batohů. Podle mapy jsem připravil okruh po zdejším okolí, abychom prošli většinu zajímavostí. Dostáváme se k centru (toto však není to historické s tím slavným starodávným mostem a úzkými uličkami), kde je však především ruch silničního provozu a staveniště. Tomu se co nejdříve vyhneme a jdeme do parku, kde si dáváme svačinu a u vodovodního kohoutku doplňujeme pitnou vodu.

  Pak jdeme ulicí okolo nových luxusních obchodů a restaurací směrem ke křesťanskému kostelu s věží. Tento je téměř na úpatí pohoří. Jeden z kopců je takovou zdejší dominantou, je na něm obrovský kříž a má k němu vést turistická stezka. 3km trasa jedním směrem nezní nikterak hrozně, méně populární pro kluky je však převýšení přes 350 metrů. Nahoru se jim nechce a tak to nehrotíme, zítra bych si chtěl vyšlápnout na vrchol „pyramidy“ u obce Visoko s ještě větším převýšením.

   Procházíme tedy kolem historických budov, dalších mešit a křesťanských kostelů (těch je méně) postupně až k řece Neretvě, kterou přecházíme po silničním mostě, je tady výhled na ten starodávný. Je to tedy replika toho známého mostu, byl zničen během války v 90. letech. Na jeho místě byla postavena dočasná ocelová lávka  následně pak v době klidnějšího míru tato replika kamenného mostu. Je vidět, že válka byla nelítostná ani k historickým památkám. Původní most i přes rekonstrukce vydržel celá staletí od středověku a pak jej zasáhla dělostřelecká palba během války.

  Podaří se nám najít uličku mezi starými domy, kterou lze docela prudce sejít k řece. Přímo k vodě se ale nedostaneme, ta je ještě dost hluboko dole a teče docela rychle a dravě. Tak alespoň sedíme na kamenném terénu, které je přírodní, ale připomíná litý beton, spíše to jsou ale vypadá jako sopečné horniny, má to být ale vápenec.  Všímám si volně rostoucích ovocných stromů. Neodolám a utrhnu granátové jablko, již by mělo být zralé, je krásně červené a rozpuklé a zrníčka uvnitř jsou krásně červená a sladká, tak jej dávám Štěpánovi k zakousnutí. Rostou zde také obyčejná jablka, dále jakési oranžové ovoce velikosti broskví, to se ale ochutnat nedá, je za plotem, mělo by to být khaki. Podaří se mi utrhnout modročernou olivu přímo ze stromu, ale chutná odporně- trpce. Přitom by olivy již mely být skoro zralé, sklízí se v listopadu a prosinci. Pak jsem se dočetl, že olivy se nikdy nejí přímo ze stromu, ale musí se louhovat v nálevu několik týdnů. Připletla se k nám také místní kočka, spíše je to ještě kotě podle její hravosti, na kamenném břehu je hodně ještěrek, takže o zábavu a zdroj potravy má postaráno. Po kamenech se pohybuje obratně, místy máme obavy, aby nespadla z prudkého břehu do dravé řeky.

   Dále se jdeme projít k replice kamenného mostu, tady se nachází nejvíce turistů, u uličkách jsou restaurace, kavárny, obchůdky se suvenýry. Na jednom místě lze sejít pohodlně přímo k vodě, místní podnikatelé nabízejí turistům svezení na motorovém gumovém člunu v dravé řece. Voní to tady místní kuchyní, my se však chceme najíst dál od tohoto centra. Adam uloví veřejnou Wifi zdarma a najde podle recenzí nějakou čevápnici pro místní lidi, tak se tam jdeme projít. Jdeme okolo pošty, tak rovnou pošleme pohlednice, které jsme včera koupili a napsali. Poslání pohledu do ČR přijde na 2,- BAM (levněji než vnitrostátní pohled u nás), bohužel však nedostaneme známky ale štítek s čárovým kódem. Pán z personálu pošty se nám smutně omlouvá, že známky bohužel zrušili, což vadí také mnoha turistům. Dáváme si jídlo, je to jakési malé bistro, mají zde pečené zdejší balkánské maso na několik způsobů, podávané opět s chlebem a cibulí. Tentokrát si dámám k tomu místní pivo a chutná docela dobře.

  Procházíme se dál k místnímu velkému křesťanskému kostelu, ten je docela do kopce na svahu hor, takže si celkem vystoupáme a otevírá se výhled na celý Mostar. Kostel je skoro nový, stále v něm probíhají stavební úpravy, dovnitř lze ale nahlédnout. Za ním je starobylý malý kostelík k zelené zahradě mezi olivovníky a jsme již na samém kraji města a dále je jen volná příroda (stráň zarostlá keři, opět zde najdu několik ovocných stromů s plody, také ořechy).

  Postupně se přibližujeme k vlakovému nádraží, v obchodě si dáváme místní nanuky. Scházíme na další míst k řece, kde má být něco jako pláž v hlubokém prudkém korytě. Jsou zde lavičky a chodník, ale oblázková pláž je pod vodou, stejně tak několik sedátek i část odpadkového koše. Podle několika stromů pod vodou usuzujeme, že řeka má větší průtok než obvykle. Přitom je voda průzračně čistá s lehce namodralou barvou, zřejmě podle zdejších hornin. Je ale studená, byla by ideální pro otužileckou koupel. Ještě se jdeme projít po okraji Mostaru, kde jsou sportoviště a areál jakési vysoké školy. Vše v zeleni, ale do očí bijící je mešita s minaretem s malou zahradou mezi sportovišti.

   Do odjezdu vlaku do Sarajeva zbývá půlhodina a již nádraží ožívá a srocují se tam cestující. Již nám je jasné, že za jízdy toho moc neuvidíme, tady mezi horami se stmívá dříve a budeme odjíždět už v úplné tmě, vlak stejně přijíždí asi s 15 minutovým zpožděním. Tentokrát je však prázdnější než cestou sem. Ve tmě není jízda moc zajímavá, snad jen nasvětlená centra měst a barevně osvětlené minarety. Do Sarajeva jsme dojeli kolem půl osmé večer a cestou z nádraží pěšky se ještě stavujeme ve zdejším hypermarketu obchodního řetězce BINGO, který se nachází v nákupní zóně. Obchody mají různé velikosti (jako např. naše TESCO), tady tento zrovna má být s největší velikostí. Jmenuje se to BINGO PLUS a mají zde i nepotravinářské zboží (elektro, hračky, textil…). Nepřišli jsme sem nakoupit proto, že bychom chtěli tento řetězec podporovat, ale z důvodu, že by zde měli mít rozsáhlý sortiment, což se potvrdilo. A samozřejmě dobré ceny. Krom jídle na další dny jsme zde vybrali také dárečky domů- bosenské víno, tradiční místní likér- rakiji i sušenky. A samozřejmě taky konečně ten vysněný pravý dalmátský pršut. Ještě dodám, že areál obchodů není moc dobře dostupný pro pěší. Ne, že by ležel daleko od obytných domů (je na okraji sídliště), ale pokud jdete pěšky, musíte přelézt svodidla a z další strany je pak pěší průchod celkem nenápadný bývalo bránou okolo industriálních areálů.

   Do bytu jsme dorazili až kolem 21. hodiny a pak už jsme nikam nešli. Jen cestou z obchodu byla patrná změna klimatu oproti Mostaru, kde tady v Sarajevu bylo výrazně chladněji (v kraťasech by nám určitě byla zima). V Mostaru podle vegetace vládne ještě konec středomořského léta, kdežto tady v Sarajevu na chodnících mezi stromy se brodíme spadaným listím ze stromů a je ze jasný nekompromisní podzim.

Výlet k „pyramidám“ do Visoko

Je další den- úterý 28. října. Vyrážíme na další výlet vlakem na pyramidy u obce Visoko, který jede dnes o hodinu později než ten včerejší, takže vstáváme v 7 hodin. Vysvitává slunce a tady v Sarajevu to vypadá, že bude jasný den. Na silnicích jsou opět kolony aut a potkáváme lidi jak jdou pěšky do administrativních moderních budov nadnárodních firem v centru. Na nádraží jsme přišli s dřívějším časovým předstihem než včera, abychom si u pokladny koupili jízdenku. Tam nám ale pan pokladní říká, že na regionální vlaky, jako je ten do Visoko, se kupují přímo ve vlaku u průvodčího. Dobrá tedy. Na nástupišti stojí moderní elektrická jednotka chorvatského (vlastně bývalého jugoslávského) známého výrobce KONČAR z roku 2016. Kluci jsou zklamaní, čekali že pojedou výrazně starší elektrickou jednotkou od maďarského výrobce GANZ MÁVAG, které zde taky jezdí.

  Nastupujeme a tentokrát bude souprava skoro prázdná, většina lidí takhle ráno jezdí spíše sem do Sarajeva, nikoliv z něj. Tato jednotka je koupená z druhé ruky, původně jezdila v Chorvatsku a v jednom článku soupravy je také bufetový oddíl s pultem. Zřejmě jezdila původně na dálkových spojích (podobně jako u nás v ČR InterPanter). Vlak vyjíždí včas a průvodčí nám prodává trhací ručně psané jízdenky z bločků na kilometrické pásmo 31-35 km za cenu 3,5,- BAM za osobu. Jízdenky na podobném principu existovaly u nás u Českých drah před cca 28 lety. Jízda má trvat cca 40 minut. To se ale moc nepovede, opět má vlak zpoždění. Jedeme pomalu jako zastávkový vlak předměstími Sarajeva, zajímavé je, jak si zde poradili s málo využívanými zastávkami, které jsou zarostlé křovím. U kolejí je improvizovaná ocelová konstrukce nástupních schůdků do prvních dveří vlaku. Při zastavení se však odblokují dveře všechny. Jedeme okolo areálu depa, kde mají různorodé místní vlakové soupravy, samotné vozy a lokomotivy. Opravují zde i nákladní vozy. Slouží to tady ale i jako pohřebiště a brakoviště. Vidíme staré jugoslávské elektrické lokomotivy i dieselové amerického designu- zvané Kennedy.  Náš vlak zastaví asi na 18 minut v poslední stanici na kraji Sarajeva. Průvodčí je klidný a předpokládáme, že čeká a na křižování s protijedoucím dálkovým vlakem ze severu Bosny- z měst se srandovním názvem Zenica a Maglaj. Mají zde taky město Kananj. Vlak projede a tvoří jej jugoslávská elektrická lokomotiva a dva vozy označené jako 1. třída archaického vzhledu, nepřipomínající žádné původní ze zdejšího regionu. Taky na Balkáně je obvyklé, že zde jezdí vozy z druhé ruky- ojetiny ze všech možných států, často původní vozy první třídy jezdí jako třída druhá.

   Ale zpět k naší cestě. Dále do Visoka již jedeme údolím řeky Bosna okolí je čím dál méně osídlenější. U města Iliaš jedeme okolo bývalé rozsáhlé továrny, připomínající železárny. Ty fungují nyní jen částečně, čemuž napovídá původní rozsáhlé kolejiště zdejšího nádraží. Blížíme se k cíli do Visoko, ale co mě znepokojuje, je počasí. Zatímco v Sarajevu svítilo slunce, tady se čím dál více zatahuje a kopce jsou ukryté v mlze. Tak snad sluníčko dnes i tady zvítězí a mlha se rozplyne. Jízda vlaku není moc rychlá, občas se jede maximální rychlostí 70 km/h, často však vlak zpomaluje kvůli nechráněným nebo vypnutým železničním přejezdům, jsou tu i pomalé jízdy kvůli rozbitým kolejím. Jak jsme jeli včera po trati jiným směrem do Mostaru, tak ta byla ve výrazně lepším stavu.

  Dojeli jsme vlakem do Visoko. Náš vlak zde končí a vrací se zpět do Sarajeva. Končí tady významná příměstská oblast okolo Sarajeva a dále na sever jsou již méně významná sídla. Chci si zapsat podle papír s odjezdy, kdy jede případně vlak zpátky, ale průvodčí říká, že toto neplatí a píše nám na lístek papíru odjezd skutečný a ten je až pozdě odpoledne. Sice poděkuji, ale je to další důvod zpáteční cestu podniknout jiným způsobem a to autobusem. Jednak má být autobusák blíže k centru a jednak busy mají jezdit častěji. A pojedeme jinou trasou a poznáme zase něco dalšího. Visoko je takové menší město, které se rozprostírá v údolí u soutoku dvou řek a na okolních kopcích by měly být ty údajné „pyramidy“. Ty jsou nyní však zahaleny v mlze.

  Zmíním tedy něco těch pyramidách. Jedná se hlavně o aktivitu Američana bosenského původu Semira Osmanagiće, který hlásá, že zde jsou největší a nejstarší pyramidy na světě. Těžko posoudit, jak jeho tvrzení se zakládá na pravdě, ale spousta jiných osobností a vědců toto vyvrátila. Podle nich jsou kopce přirozeného původu, jejich pyramidový tvar a přesná orientace na světové strany je jen náhoda či optický klam (jsou porostlé různobarevnými stromy což vytváří iluze na hraných kopců) a to, co je pan Osmanagić považuje za člověkem vytvořený umělý beton, je údajně jen vápenec zvláštního složení. Posoudíme tedy sami. Možná cílem pana Osmanagiće je probudit turistický ruch v jinak neznámých oblastech Bosny a zvýšit povědomí a atraktivitu této balkánské země.

   Procházíme se tedy ulicemi Visoko a natrefili jsme na autobusák. Průchod na něj je volný, sice je obehnán zbytky plotů a mříží, ale nyní je pro veřejnost volně přístupno. Mají zde WC zdarma (sice jejich čistota tomu odpovídá a neštítí tu světla). Doplňujeme pitnou vodu do lahví. Je tady budka s pokladnou na jízdenky, ptám se paní, jak jezdí busy do Sarajeva a odkazuje mě na vyvěšený papír, tak si jej s klukama fotíme. Hned za autobusákem je most přes řeku Bosnu a za ním centrum Visoko. Na jedné z výrazných betonových a panelových budov je nápis Hotel Pyramida Slunce. Procházíme se zatím okolím, poznáváme, co tady vlastně je a chystáme se na výšlap nahoru do kopců- právě na tu pyramidu slunce. To však zatím svítí jen v dáli na horizontu na jihu. Je zde zatím docela chladno. Dáváme si teplé čerstvé pečivo v pekárně a stoupáme uličkami okolo rodinných domků do svahů pyramidy.

  Převýšení na vrchol pyramidy slunce (vrch Visočica) od úrovně řeky z obce má být 360 metrů.

Pyramida je zatím v mlze…

  Přicházíme k místu, jde je poslední ulička obce a dále je již jen hora a les. Na vrcholu má být možné dostat se po asfaltce, která má vést k několika obydlím a dále pak po pěšině louce a lesem. K muzeu pyramidy vedou prudké schody do kopce. Má tam být jakýsi malý baráček s expozicí historie zdejších pyramid a vykopávky a také kus štoly ve skále. To ale kluky nezajímá, navíc se má tam platit vstupné (ne zrovna zanedbatelné) a informační panely jsou i zde na místě, kam jsme došli. V jedné dřevěné boudě má být infocentrum s prodejem suvenýrů, to je ale zavřené, zřejmě funguje jen v letní sezóně. Je zde parkovací plocha pro asi 10 aut a vidíme pár cizích SPZetek. Rozhodně tady ale nehledejte rozsáhlou turistickou infrastrukturu. Mají zde ale fontánku s pitnou vodou, kterou doplňujeme. Zastavuje nám autem nějaký místní pán a nabízí nám ručně vyrobené suvenýry pyramidy, nemáme o ně zájem, pán říká, že nechce peníze, ale my jej i tak odmítáme.

  Plán je tedy vyšlápnout si na vrchol údajné pyramidy, což se klukům samozřejmě moc nelíbí kvůli fyzické náročnosti. Vydáváme se tedy zatím asfaltovou lesní cestou po úbočí nahoru. Naproti nám dolů kráčí mladý pár a batůžky, zřejmě již dnes vrchol dostihli. Za celou dobu chůze po asfaltce tady potkáváme jen jedno auto- SUV z rakouskou značkou.  Adam úplně nahoru jít nechce, tak mu nabízíme, že na nás může počkat, vyhlídli jsme jedno místo u zatáčky cesty, kde je rovná plocha a lze sedět na kamenech. Co je dobrá zpráva, tak mlha se postupně rozpouští, slunce se ujímá vlády a otepluje se. Adam tu tedy neumrzne.

  Se Štěpánem se tedy vydávám na vrchol. Odkládám svůj batoh, bereme do ruky  jenom nutné množství vody a svlékáme taky bundy. Cesta jde podle plánu, vyšlápli jsme na něco jako sedlo, kde je pár obytných baráčků se zahradami a loukami. Jsou zde v trávě kozí bobky. Oblačnost se postupně úplně rozpouští a v závěru výstupu lesem (je to spíše křovinatý porost) po štěrkové pěšince dostáváme na vrchol kopce Pyramida slunce a dopřáváme si klidu a úžasného výhledu na všechny strany. Údajně sem hodně lidí (především žen středního věku) chodí meditovat a cítí nějakou zvláštní energii. Já tedy za sebe necítím nic, ale to prostředí s nádherným výhledem a klidem určitě stojí za to si tady oddechnout, relaxovat a přemýšlet. Hluk z průmyslu a dálnice dole v údolí tady není slyšet. Jen mírný vánek, zvuky ptáků a štěkající psi z obydlí.

No nezdá se vám, že ten kopec na protější straně údolí má podezřele rovné tvary připomínající pyramidu??

Je tak teplo a jsme z výšlapu tolik prohřátí, že jsme jen v tričkách s krátkým rukávem. Potkáváme tam asi 6 lidí, mezi nimi ty turisty, kteří okolo nás projeli tím rakouským autem. Nahoře býval kdysi hrad a jsou zde patrné zbytky zdí a příkopů. Všímáme si, že jeden z kopců na protější straně údolí má nápadný tvar pyramidy s výraznými hranami, tak těchto záhadných kopců tady mají tedy více. Co je náhoda, po chvíli dorazí skupinka žen s dcerkami a mluví česky. Paní maminka však mluví balkánským přízvukem. Údajně pochází v Bosny a přivdala se kdysi do ČŘ. Do Bosny si jako my vyrazili na prodloužený víkend o podzimních prázdninách. Se Štěpánem děláme na vrcholu společné foto a chystáme se na cestu dolů. Možností sestupu tady moc není, takže jdeme toutéž cestou. Potkáváme čtveřici žen ze Slovinska, se kterými se plynulou angličtinou bavím, jak daleko je to na vrchol a že to tam určitě stojí za tu námahu. Cestou dolů slyšíme dole v obcích bimbání poledních zvonů z křesťanských kostelů a hned, jak ustanou, pak slyšíme zpěv muezzinů z mešit. A hned po nich vytí psů.

 Adama jsme vyzvedli u cesty, tím, jak se rozplynula oblačnost, je odtud krásný výhled do údolí i na vzdálenější hory. Kluci komentují, že architektura je zde podobná jako u nás (panelové bytovky, rodinné domky se šiknou střechou se zahrádkami), ale ty kopulovité mešity s minarety vypadají celkem nepřirozeně. Scházíme zpět dolů do města Visoko a rádi bychom si dali něco k obědu. Řeší to nakonec supermarket potravin a pultem teplých jídel, kde si každý něco vybere a potom si jdeme sednout do parku, kde v klidu poobědváme. Opět neunikneme pozornosti místní kočky, kterou přiláká zřejmě vůně našeho jídla. Klasický scénář- kočka mňouká, pomalu se k nám přibližuje, pak se o nás začne otírat. My sami se jí nedotýkáme, dáváme jí tučný kousek dalmatského pršutu, tím však pohrdne. Naopak kousek řízku z rybího filé ji chutná.

  Po jídle se přesouváme městem na autobusák, měli bychom stihnout spoj ve 14:00. Na ulicích potkáváme hodně studentů (a studentek) místní střední školy, zrovna končí vyučování. Procházíme přes most a kopec- pyramida je již celý krásně vidět a je dobře patrný jeho nápadně pravidelný tvar. Na autobusáku je v tuto dobu celkem „frmol“, studenti cestují ze škol domů. Za okénkem před budovou kupujeme jízdenky na náš spoj a každý z nás dostane 3 dokumenty z papíru. Jednak fiskální paragon- což je daňový doklad. Potom samotnou jízdenku a k ní  je úzkým pruhem připojen kontrolní ústřižek či kupón, který vám řidič odtrhne při nástupu a ponechá si jej. S jízdenkami s kupónem jsem se v autobusech již setkal kdysi ve Slovinsku i Chorvatsku. Údajně je to mimo jiné proto, že když si kupujete jízdenku na autobusáku v pokladně, platí u více dopravců a aby si pak správný dopravce nárokoval proplacení jízdného. Je zde více nástupišť, údajně náš autobus má odjíždět z toho číslo 1, ale je právě odpolední špička, autobusových spojů tady přijíždí hodně a tak se vše řeší improvizovaně, je potřeba se dívat kolem sebe na provoz a poptat se místních. Našli jsme ten správný bus a jedeme směr Sarajevo. Jízdenka na bus stála výrazně více a to 8,- BAM oproti 3,5,- BAM za vlak. Autobus ale není nikterak výrazně úžasnější než vlak. Není to žádná dálková linka, ale zastávkový příměstský bus, který zastavuje všude. Oproti 38 minutám jízdy vlaku (pokud je dodržen jízdní řád) má cesta busem trvat 1 hodinu. V malém městě Iliaš zajíždíme na autobusák, u kterého je patrné, že v minulosti prostory u nástupišť byly oplocené a přístup tam měli jen cestující s jízdenkou, nyní je to dostupné volně. Zřejmě původní jugoslávská praxe o znepřístupnění nástupišť se používá jen ve velkých městech.

   Pozorujeme způsob odbavení místních lidí. Většina z nich má jakési elektronické plastové karty a pípají si je u čtečky u řidiče. Kdo kartu nemá, kupuje si při nástupu na zastávce mimo autobusák jízdenku v hotovosti u řidiče. A na autobusácích jsme viděli okénka, kde prodávali či nabíjeli ty plastové karty pro pravidelné cestující (obdoba pražské Opencard či Lítačka či ostravské ODIS karty).

  Před městem Vogošča se trasa autobusu odklání od údolí řeky Bosny, kudy vede i železniční trať a stoupáme městem do kopce. Tak přijedeme do Sarajeva tady severní stranou přes hory- to bude zajímavé. Na ulicích ve Vogošči nás překvapí trolejbusové dráty. Tak až sem je ze Sarajeva dotáhli, přitom je to nějakých 10 km z centra. Po chvíli potkáváme i kloubový trolejbus, jedna ze sarajevských linek je prodloužená až sem. Na hlavní silnici je silný provoz a místní samosprávy se domnívají, že vyženou lidi z osobních aut právě do moderních trolejbusů. Ty však taky v kolonách popojíždějí. Přímo centrem Vogošči vede železniční trať, je to vlečka bez elektrizace, podle zarostlosti kolejí a prohnilým pražcům však vypadá, že již není v provozu. Brzy se dozvíme, kam vede. Na okraji sídliště je teplárna, kam vedou „dráty“ vysokého napětí, je tam vysoký komín a válcové zásobníky s kopulemi. Tak ona je to teplárna s elektrárnou na kapalná paliva, která se dříve sem dováželo vlakem. Vyjíždíme na kopec nad Sarajevo, jsme blízko jedné z vysílacích věží, která je vidět z několika míst dole v Sarajevu. Okolo ní jsou luxusní rodinné domky. Údajně ale tato věž není veřejně přístupná ani okolo ní nejsou místa na rozhled a kochání se krajinou, slouží výhradně pro telekomunikační účely. Sjíždíme pak dolů z kopce do centra Sarajeva a silnice je stále více ucpanější a jede se stále pomaleji. Autobus jede přes centrum města, kde většina cestujících vystoupí  a pak dojede na konečnou na autobusáku u vlakového nádraží. Nás bus jel opravdu něco přes jednu hodinu.

  Vystupujeme, je po 15. hodině, svítí slunce a cestou do bytu se jako včera stavujeme na nákup v hypermarketu Bingo PLUS. Tentokrát za světla. Kluci si opět kupují dalmátský pršut, tentokrát jiný druh. Toto specifické místní lahůdkové jídlo je opravdu nakonec oba zaujalo. Na hlavní ulici se nám pak podaří úlovek- potkáváme československou kloubovou tramvaj K2 z Tatry Smíchov!!! Hned ji fotíme!! Tak přece jen tedy ještě jezdí a to ve špičkách pracovních dnů, kdy nedostačují moderní tramvaje STADLER.

   U řeky Miljačka na chodníku se pak zase brodíme spadaným listím ze zdejších stromů. Slunce postupně klesá k obzoru a citelně se ochlazuje. Ještě pak dnes se půjdeme projít ven po okolních ulicích po sídlišti a podél řeky.

Poslední den a návrat domů

   Je poslední den naší cesty- středa 29.října. Opět venku svítí slunce, ale ráno je chladno. Byt musíme opustit do 11 hodin a náš let odletí ve 14:50 (je to ten, kterým jsme sem přiletěli). Využíváme volního dopoledne a krásného počasí a jdeme se ještě dopoledne projít. Kolem jednoho kilometru na stráni kopců by měl být park s památníkem a vyhlídkou na město. Klukům se samozřejmě nechce chodit do kopců, ale nakonec jsou spokojeni. Jdeme velmi prudkými uličkami, po kterých jezdí i osobní auta. Vyhnuli jsme se hlavním ulicím s ruchem náklaďáků, které jezdí na stavby. Došli jsme k parku, kde je jakýsi komplex betonových a kamenných budov, podle zarostlosti a zchátralosti se to ale už moc nepoužívá. Má to být na památku padlých vojáků ve 2. světové válce. Jeden z pomníků- vysoký postavený kámen- je věnován prezidentu Titovi, který mimo jiné působil jako partyzán. Výhled na okolí a dolů na město je úžasný a jsme tady sami. Tedy krom jednoho pána, který zde hledá svoji kočku a hned na nás promlouvá anglicky. 

  Vracíme se na byt, balíme věci, třídíme vyprané a špinavé oblečení. V 11 hodin pak předáváme klíče majiteli bytu v sousedství. Loučíme se s ním a děkujeme za pohostinnost. Toto ubytování nám přišlo náramně vhod. Cestu na letiště nemusíme nikam spěchat. Trolejbusem se přesouváme na sídliště u letiště, kam je to pak jen pár minut chůze, a ještě utrácíme v supermarketu potravin poslední drobné peníze. Venku je teplo, je to zase přes den na krátký rukáv a posedáváme a svačíme na lavičkách u zeleně mezi místními lidmi. Je krásně modrá obloha a těšíme se, že během našeho letu bude krásná viditelnost.

  Cestou k letištní hale pak opět kličkujeme se zavazadly na kolečkách spolu s ostatními pěšími cestujícími kolem závory pro auta. Odbavení probíhá bez problémů, ve stejnou dobu má odlétat několik linek do Perského zálivu a do Turecka  a vidíme několik zcela zahalených muslimských žen jen s průzorem na oči a také muže v bílých „županech“ a sandálech s bosými nohami. Prostě arabští šejkové. Náš let má letět včas, kluci zjistili, že na místo vrtulovým ATRkem poletíme z provozních důvodů větším tryskovým Embreyerem 195. A to poletí rychleji. Ve větším letadle je hodně volných míst a tak sedíme u okna a vychutnáváme si nádherné výhledy na krajinu za ostré viditelnosti a krásného počasí. Letadlo dělá po vzletu oblouk nad Sarajevem a krásně je vidět celé město i s okolím, které jsme během těchto dnů navštívili. Pokouším se přes okénko udělat fotku a docela vyjde. Přelétáme nad horami, prozatím bez sněhu a krásně jsou vidět hluboká údolí, skály a rokle. U města Tuzla je vidět průmyslový komplex chemických závodů, zpracovávající nedaleko těžené soli. Je to jeden z největších zdejších funkčních průmyslových podniků a přepravců komodit po místních železnicích.

  A to již opouštíme hory, náš let se dostává nad území Srbska, kde začínají převládat roviny. Krásné slunečné počasí trvá dál a bezpečně přistáváme. Tím, že jsme přiletěli velkým letadlem, vystupujeme nikoliv na letištní plochu, ale skleněným tunelem. Ale dostaneme se do jiné čísti tranzitního prostoru, než při příletu z Prahy či tehdy z Řecka. Musíme projít znovu bezpečnostní kontrolou, není zde bohužel kam vylít vodu z lahví, tak narychlo improvizujeme a vodu dopíjíme, abychom měli prázdné láhve. Tentokrát jsme přijeli ze země mimo Schengenský prostor a tudíž jsou pravidla jiná. Na přestup na let domů do Prahy máme dost času, tak se procházíme tranzitním prostorem. Slunce postupně klesá k obzoru a při odletu už jsou jen červánky.

  Let do Prahy malým vrtulovým ATRkem proběhne bez problémů. Krásně je vidět Bratislava s osvětlenými mosty a ulicemi na nábřeží Dunaje. Před 8. hodinou večerní jsme na pražském ruzyňském letišti a před 10. pozdní večerní jsme doma. Cesta dopadla dobře, přebíráme si zážitky a dojmy, stejně tak fotky. Pohlednice příbuzným dojdou do 7 pracovních dnů. Tím končí vyprávění z naší cesty a jako obvykle uvádím soupis témat.  

Shrnující body

Životní úroveň, styl, pořádek, architektura, tříděný odpad. Pokud se porozhlédneme po sídlištích bosenských měst, podíváme se na rodinné domky v obcích a vidíme vozový park na silnicích, je to velmi podobné tomu u nás, ale tak před 20-30 lety. Bosna je evidentně chudší země, stejně tak viditelně zaostalejší než nedávno navštívené Slovinsko a Chorvatskem a vlastně i části Srbska v okolí Bělehradu. Většina paneláků je rekonstruovaných, zateplených s plastovými okny. Je zde patrný typický balkánský nepořádek (odpadky v přírodě, autovraky na zahradách u domů či dlouhodobě opuštěné budovy zarůstající vegetací. Viděli jsme také dost žebráků a bezdomovců. Nádoby na tříděný odpad zde jsou tak jako u nás, jen lidé je zjevně moc nepoužívají, často jsou odpadky poházené vedle kontejnerů.

 

Stavební boom, nové čtvrti. Toto je patrné hlavně V Sarajevu a okolí. Na místech bývalých průmyslových areálů rostou nové administrativní a obytné čtvrti, na předměstích se staví nové bytové domy. I na vesnicích je vidět, že přibývá novostaveb rodinných domů. Domnívám se, že většinou tyto domy staví lidé pracující nebo pracovali v zahraničí a odtamtud přinesli finance do zdejší ekonomiky.

 

Počasí, oblečení. Když vyhodnotíme naši cestu a absolvované výlety, vlastně jsme na počasí měli štěstí. Ráno a večer sice bylo chladno, ale přes den jsme si užili tepla a sluníčka. Kolem poledne by se hodily kraťasy, ale znamenalo by to brát je s sebou do batůžků, převlékat se a byli bychom omezeni při návštěvách kostelů, kam se vcházet v kraťasech nehodí. Pro tento účel by byly ideální kalhoty s odepínacími nohavicemi. V každém případě se ukázalo, že cestování na jih koncem října se osvědčilo. Nevýhodou je brzká tma večer. Mohli jsme dopadnou tak, že bychom měli sychravé deštivé chladné počasí či celodenní mlhy, což na výlety do hor se nehodí. Místo toho bychom chodili v Sarajevu po muzeích.

 

Bezbariérovost. V tomto je Bosna i celý Balkán hodně pozadu. Nepočítejte s nájezdovými plošinami ani s výtahy u schodů na nástupiště vlaků či u nadchodů. Všude budete muset tahat a přenášet těžké kufry na kolečkách či dětské kočárky po schodech.

 

Řidiči v Bosně, překvapivá ohleduplnost, absolutní přednost, dálnice, ceny paliv. Dopravní prostředky jsou zde sice starší, ale řidiči jsou překvapivě k chodcům na přechodech velmi ohleduplní. V tomto jsme si připadali jako v západní a severní Evropě, kde má absolutní přednost chodců na přechodech dlouhou tradici. Aut je v Bosně ale moc. Ve velkých městech počítejte s kolonami a zácpami, hlavně v době špiček pracovních dnů, s parkováním na sídlištích je také problém. V centrech velkých měst (Sarajevo, Mostar) jsou parkovací zóny. Dálniční síť je v Bosně zatím omezená, jen krátké nesouvislé úseky. Dálnice jsou placené, jsou tam platidla a údajně poplatky jsou vzhledem ke zdejší životní úrovni vysoké. Což je důvod, proč spousta osobních aut raději jede v kolonách po místních cestách. Ceny paliv české řidiče však potěší. Litr benzínu či nafty vyjde na 25-28,- CZK. Pro poznávání této země jednoznačně doporučuji vlastní auto. Do Bosny se dá dostat přes Maďarsko a Chorvatsko, kde je již dálniční síť vybudovaná. Se svým autem tak máte flexibilitu, kterou oceníte hlavně na venkově, kde je síť autobusových linek velmi omezená. Síť osobní železniční dopravy v Bosně je nesouvislá, nenavazující, krom spoje v letním období do chorvatského Ploče (kde však není návaznost na další železniční síť) nemá Bosna žádné vlakové spojení do zahraničí. Osobní auto si samozřejmě v Bosně také můžete půjčit, u sarajevského letiště je hodně autopůjčoven. Pokud do Bosny nechcete letět letadlem ani vlastním autem, alternativou jsou dálkové autobusové linky. Na autobusácích je hodně reklam na přímé spoje především do Rakouska, Německa, Švýcarska, ale dostanete se odtud třeba také do Bratislavy, Brna či Olomouce.

 

Kočky a psi. I podle tohoto se potvrzuje, že jste na Balkáně. Toulavých psů je tady hodně, evidentně podle jejich vzhledu nijak netrpí. Jsou to krásní velcí psi, kteří většinou polehávají na ulicích. Koček zde najdete také hodně, jsou to krásné výstavní kusy a potravy při zdejším mírném klimatu tady mají dostatek.

 

Automobily ŠKODA. Je jich tady velmi hodně, což mě příjemně překvapilo, jedná se prakticky o všechny typy, od Fabií přes Octavie (používá je mimo jiné četně i zdejší Policie, což svědčí o důvěře ve spolehlivost a robustnost tohoto modelu) až po luxusní Superby či modely Yeti. Viděli jsme spoustu autosalónů ŠKODA a podle mých dojmů bych řekl, že spolu s Volkswagenem je v Bosně ŠKODA nejvíce zastoupenou značkou aut. Údajně zde v Sarajevu měl kdysi Volkswagen dokonce svůj výrobní závod a vyráběl model Golf.

 

Bosenské ženy. Stejně jako v jiných cestopisech z jiných států, i nyní bych se chtěl zmínit o vzhledu místních žen. Ty mě příjemně překvapily, mají dost podobných rysů se srbskými ženami, jak jsem se mohl přesvědčit letos v únoru. Bosenské ženy mají většinou rovné a téměř vždy tmavé vlasy (blondýny jsou cizinky) a ženy jsou spíše vyšší než jiné Jihoevropanky (Řekyně, Italky). Styl oblékání mají velice elegantní. Bohužel vzhledem k ročnímu období zdejší ženy nechodily k letních šatech či kraťasech s krátkými rukávy, jejich oděvy byly vyloženě do chladnějšího počasí. Ráno jsem tak mohl vidět místní dámy cestou do práce do administrativně kancelářských budov, kdy měly na sobě dlouhé  sukně s černými punčochami, tmavé kabáty či delší bundy a kožené boty na podpatku. Samostatnou kapitolou jsou muslimské ženy s šátky, ke kterým se vyjadřovat nebudu.  Odpoledne pak jsem mohl vidět druhou generaci žen- dcerky těch maminek (které ráno šly do práce v elegantním oblečení) - středoškolské studentky s volnými vlajícími kalhotami, jako boty měly slečny tenisky a kratší často rozepnuté bundy s mikinami a s odhalenými bříšky. Některé slečny nosí do školy, stejně tak jako u nás, společenské tepláky. Piercingů jsem moc neviděl (zřejmě to tady tak není zvykem jako na západě Evropy) a ani vzhledem k oblečení jsem neviděl případná tetování. Nevšiml jsem si však, že by zdejší ženy měly tolik viditelných tetování např. na krku či na dlaních. Domnívám se tedy, Bosna jde zatím stylem východu (jak jsem měl možnost vidět o letních dovolených v Moldávii či Gruzii), kde obecně tetování na rozdíl od západní Evropy není tolik rozšířeno. Mi osobně se toto hyzdění přirozené krásy ženského těla vůbec nelíbí, nehledě na možná zdravotní rizika tohoto fenoménu a fakt, že nelze bez vážného zásahu odstranit. Zvláštně na nás mohou působit muslimské studentky, které se oblékají podobně jako ty nemuslimské (i když ne tolik barevně výrazně) a nosí šátek (AI mi vygenerovala tento realistický obrázek). Potkáte tak tady mladou slečnu v džínách a mikině se šedým šátkem. Ženy v legínách a šátku jsme tady neviděli, ani k krátkých sukních či šatech. Muslimské ženy se úplně přirozeně baví a jsou ve skupince s těmi nemuslimskými. V každém případě by stálo za to podívat se do tohoto regionu v letním období mimo s cílem mimo jiné poznat na vlastní oči krásu místních (nemuslimských) žen a dámskou módu.

 

Pravý Dalmátský pršut. Konečně jsme jej ochutnali. Na to, jak zpočátku k této delikatesní lahůdce byli kluci zdrženliví, nakonec jej se zájmem snědli a v následujících dnech si kupovali jeho další druhy. Pršut je vlastně sušená dlouho zrající šunka vyráběná podle tradiční receptury na pobřeží Jadranu a výrobní proces trvá zpravidla rok. Pršut je relativně drahý, ale stojí rozhodně za to jej ochutnat.

 

MHD, vozidla. Prostředky hromadné dopravy v Sarajevu jsou překvapivě relativně moderní. Z trolejbusů převažují nová kloubová vozidla běloruského výrobce (zmáme je z moldavského Kišiněva), ve špičkách pracovních dnů jezdí i staré vozy švýcarského výrobce Hess (nepochybně se jedná o ojetiny ze západní Evropy). U autobusů tady jezdí moderní kloubové MANy a Mercedesy, viděli jsme i polské Solarisy. U tramvají jezdí především moderní nové článkové nízkopodlažní STADLERy, ve špičkách pracovních dnů je doplňují československé K2 z Tatry Smíchov (kvůli nim sem jezdí spousta fanoušků) a pak vozy od západoevropského výrobce (pamatujeme si je z rakouských, německých a švýcarských měst). Jízdní řády na většině zastávek nenajdete, musíte se inspirovat údajům z Internetu a nebo se zeptat místních. Jízdenky jsme kupovali jen jednorázové u řidiče, pro intenzivnější ježdění doporučuji koupit v předprodejních budkách u dopravních uzlů celodenní jízdenku (dnevna karta). Tato předprodejní místa ale fungují jen v pracovní dny do brzkého odpoledne a v sobou jen dopoledne.

 

Výměna peněz, ceny zboží. Cenová úroveň v Bosně je všeobecně nižší než u nás a turistu zdejší nízké ceny mile potěší. Placení kartou je zde rozšířené, ale ne tolik jako ve střední Evropě. Lze katrou zaplatit v obchodních řetězcích, v pokladnách na větších nádražích (Sarajevo, Mostar), v lepších restauracích či na lanovce Žičara. Kartou však nezaplatíte v menších obchodech, pekárnách nebo levnějších stravovacích zařízeních pro místní (čevápnice). Směnárny zde jsou, nejsou však tolik rozšířené jako např. v Moldavsku či na Ukrajině či Srbsku, kde jsou doslova na každém kroku (ve zlatnictvích, obchodech na psí jídlo, v cestovních kancelářích). České koruny zde neberou, vemte si EURa, jehož kurz je státem fixovaný a provize směnáren jsou regulované. Pokoušel jsem se na zkoušku vybrat peníze z bankomatu svoji bezpoplatkovou kartou z FIO banky, podle cestovatelských rad měly být bez místního poplatku (surcharge fee) a nejpřátelštější po stránce poplatků bankomaty Unicredit. Ale nebylo tomu tak. Bankomat po mě chtěl poplatek 8,5% a kurz byl nevýhodný, tak jsem transakci zamítnul. Foto displeje bankomatu jako důkaz mám k dispozici. Pokud nejste v nouzi, bankomatům se zde vyhněte.

 

Kouření. Bohužel toto je také fenomén Balkánu, právě na jihovýchodě Evropy je velké zastoupení kuřáků v populaci. Z toho pramení i tolerance k nim. Často se kouří např. v kavárnách a restauracích v obchodních centrech, v halách nádraží i v hotelových restauracích při podávání snídaně. To byl i jeden z důvodů, proč jsme zamítli ubytování v hotelu. Bohužel kouří i spousta výše zmíněných elegantních žen a mladé slečny hojně kouří elektronické cigarety. U muslimských obyvatel kouří výrazně větší podíl mužů (téměř všichni) na rozdíl od žen (ty spíše výjimečně).

 

Jazykové znalosti, ochota místních, Karma. S dorozuměním pro nás v Bosně vůbec nebyl problém. Jednak místnímu jihoslovanskému jazyku lze přibližně porozumět a jednak spousta místních obyvatel mluví plynně anglicky (i proto, že jich hodně pracuje v zahraničí) mladá generace pak potřebuje angličtinu ke komunikaci v zaměstnání. Kvůli jugoslávskému přízvuku je pro nás angličtina místních lidí velmi srozumitelná. S několika lidmi během naší cesty (většinou tedy mého věku a mladšími) jsem se plynně bavil anglicky.  Jazyk v Bosně je velice podobný tomu v Srbsku a Chorvatsku (naopak dost vzdálený tomu ve Slovinsku), takže pokud znáte pár základních srbochorvatských slovíček, dost vám to pomůže. Stejně tak jsem si osvěžil písně známé popové chorvatské skupiny Karma z přelomu tisíciletí, které jsem byl velkým fanouškem. Byť přízvuk v Bosně je trochu jiný. Také si připomínám řeč mých přátel pocházejících z Bosny, o kterých se výše zmiňuji.  Místní lidé byli velice ochotní. Pokud jsme potřebovali poradit, kdy jede autobus či kde je jaký obchod, vždy nám pomohli. Stejně tak jsou všeobecně tolerantní k turistům.

 

Vliv Turecka a arabských států, investice do nemovitostí. Upřímně řečeno, překvapilo nás, jak moc je Bosna muslimskou zemí a jak silný je tady vliv z blízkého východu. Cestuje sem hodně Turků a Arabů za turistikou a obchodem, na letišti i v centru Sarajeva vidíte reklamy na koupi stavebních pozemků a nemovitostí v arabském písmu. Bosna je pro tyto země ideální příležitostí k investicím a to nejen do nemovitostí. Tím, že Bosna není v EU, jsou zde ceny nejen nemovitostí zatím relativně nízké.

 

Olympiáda. Na kolik jsem se tomuto tématu věnoval výše při prohlídce Sarajeva a okolí, kluci přišli se zajímavou únavou, za což je chválím. Proč se zimní olympiáda v roce 1984 (kterou si osobně jako tehdy devítiletý kluk pamatuji z televize a dost jsem ji nadšeně prožíval) konala v Jugoslávii právě zde v Bosně, kterážto je takto zaostalou zemí? Copak nebyly vhodné lokality v rozvinutějších částech Jugoslávie jako v Alpách ve Slovinsku či v Chorvatsku v Damátském pohoří? Vysvětlení může být několik. Buďto opravdu v těchto vyspělejších částech infrastruktura nebyla a prostě ji chtěli vybudovat právě tady v Sarajevu a okolí. A možná taky dříve byla Bosna vyspělou částí Jugoslávie a její současná zaostalost je právě důsledek intenzivní devastující války v 90. letech. A možná právě Sarajevo s rozsáhlými horami v okolí bylo právě tou vhodnou lokalitou pro zimní sporty. Tehdy v roce 1984 nebylo sportovních disciplín tolik. Nebylo tolik sportovců a podpůrného týmu. Kdysi olympiáda byla více o sportu, nebyla to taková komerce a propaganda jako nyní. Klobouk dolů před tehdejší Jugoslávií, že dokázala tak velkou akci jako je olympiáda zorganizovat. Pokud byste měli v Sarajevu více času a zajímáte se o sport, doporučuji navštívit i další lokality, kdy se tehdy olympiáda konala i to její muzeum.

 

Válka v Jugoslávii. Toto téma je i v Bosně stále aktuální. Je fakt, že přímo v Bosně byla válečná linie, bylo zde hodně obětí i mezi civilisty a válka byla neúprosná. Stále se na veřejných místech vyskytují nápisy z dob války a vzpomínky na ni. Když tady vidím ze směrových cedulí a turistických prospektů názvy jako Bihač, Srebrenica, Goražde, vzpomenu si na zprávy z války z těchto regionů. Stejně tak je zde poznat, že lidé řeší Paletinsko- Izraelský konflikt a že se hlásí k podpoře Palestiny. Na jednom místě v Mostaru byl grafiti nápis v angličtině s významem „Lekce byla Srebrenica a test je Gaza“. Letos v únoru v srbském Bělehradě na fasádě jedné velké budovy v centru města byl červenou barvou načmárán anglický text s významem: Jediným národem, na kterém byla za války v 90.letech v Jugoslávii páchaná genocida, byli Srbové. Je fakt, že psát po zdech může kdokoliv a cokoliv, ale podle těchto nápisů si cizinec uvědomí, že téma války je stále aktuální. A především válečné zločiny nesmí zůstat zapomenuty.

Stále více si všímám historických souvislostí války v Jugoslávii a té současné na Ukrajině. Dost jsem se tomuto tématu věnoval v předchozí cestopise o Slovinsku a Chorvatsku. I když v Jugoslávii byla situace jiná a k rozpoutání války nebylo potřeba mnoho (znesvářené národy a zásadní bylo také různé náboženství), vyprovokování války na Ukrajině trvalo déle a bylo mnohem složitější. Rysy obou válek jsou však podobné (nezájem o její ukončení a mírové řešení konfliktu, další vyprovokovávání znepřátelených stran, cenzura vojenského zpravodajství, zabíjení civilistů a ničení civilní infrastruktury, masivní uprchlické vlny, nikdo se místních občanů neptal, zda válku opravdu chtějí a o osudu země nerozhodují jejich občané, ale světové mocnosti). A také smutný fakt, že většina válečných zločinů v obou válkách zůstalo nepotrestaných.

Pamatuji si na válku z 90. let i při své činné službě v Armádě České republiky v té době, i když se mě to týkalo jen vzdáleně. V každém případě bych se po návštěvě Bosny chtěl ještě více dozvědět o tehdejší válce v Jugoslávii, vypůjčit si knihy, poslechnout si původní zprávy a videa z tehdejších médií a přečíst si mezi řádky původní novinové články. A porovnat více různých na sobě nezávislých názorů. 

 

Závěr:

Naše poznávací cesta dopadla úspěšně, období mimo sezónu bez úmorných veder na jihu Evropy se ukázalo jako velký výhoda a s brzkým stmíváním jsme si poradili. Naše dojmy a vzpomínky z této rozporuplné země bývalé Jugoslávie jsou velmi přínosné. Určitě bych chtěl v poznávání dalších oblastí tohoto regionu pokračovat. Zdravím také tímto mé bosenské přátele, rád si s vámi o této zemi někdy osobně popovídám.