dvě v kosovu

Poprvé jsem se v Kosovu octla omylem. Psal se rok 2022 a ve skupině čtyř mladých žen a jednoho mladého muže jsme se vydali na cestu do Skopje. Když nám přímo na Apríla ve dvě ráno piloti oznámili, že pro nepřízeň počasí přistáváme v Prištině, brala jsem to jako odpovídající začátek dne všech žertíků. Když jsme ještě ve čtyři ráno seděli na prištinském letišti, už nám úsměvy trochu zkřečovitěly. Náhodně nalezený taxikář a jeho makedonský kontakt si nás nakonec předali na hranicích a pod sochou "jezdce na koni" jsme stáli za úsvitu. Moc si z toho dne nepamatuji.

AD 2026 si do Kosova jedu srovnat účty. A aby mi nebylo smutno, beru si s sebou i kamarádku.

Do Prištiny cesta, jako žádná ze sta

Jak se vlastně dostat do Kosova? Co se mi před čtyřmi lety podařilo, ani jsem nevěděla jak, se ukázalo být docela oříškem. Seznam letišť, ze kterých do Prištiny (jiné mezinárodní letiště v Kosovu není) létají přímé spoje, je dost omezený.

Mám to štěstí, že jsem pracovně usazená v Bruselu, z jehož letiště Zaventem létají do Prištiny přímé spoje. Nacházím spoj 14. srpna večer, o dané aerolinii jsem nikdy neslyšela a počítám, že už ani nikdy neuslyším. Italka Vanessa přímý spoj nenachází a letí tedy stejný den do Skopje. Moji aprílovou trasu jede naopak a za daleko klidnějších podmínek, než jsem tehdy měla já.

Priština airport. Kde se plní sny...

Nenechávám nic náhodě a kupuji si data přes Revolut už předem. Po příletu zapínám mobil... A nic. První sólovou noc mám zajištěný hotel i s osobním transferem (z místních taxikářů mám psotník) a zhruba do dvou ráno (podotýkám, ve stejné zóně jako je Česko) se snažím data nastavit, abych se dokázala alespoň potkat s Vanessou. Po neúspěchu s Revolut SIM si kupuji i tu od Saily. Jsem o dvacet eur chudší, a ani o megabyte bohatší. Odyssea pokračuje až do dalšího dne, kdy si žádám o refundaci obou. Díky Bohu za offline mapy.cz a za kamarády, kteří si nepohněvali datové Bohy. Vanessa žádný problém nemá a potkáváme se na prvním ze tří kosovských ubytování.

Nuda v Prištině (?)

"Priština mi přijde jako Ústí nad Labem, co se omylem stalo hlavním městem." Kolega T. má zvláštní dar dokonale úderně a přesně vystihnout situace, lidi i místa. Hlavní město jednoho z nejmladších států světa (mladší je zatím jenom Jižní Súdán), který kromě Srbska neuznává ani řada dalších zemí, působí na první pohled opravdu jako město, které se do role metropole dostalo spíš shodou náhod.

Bohužel máme tu smůlu, že v neděli těch několik místních muzeí zavírá brzy – nebo vůbec neotvírá. V pondělí už jsou zavřená všechna. Stejnou trasu, kterou nabízí Lonely Planet Western Balkans i několik webových stránek, máme prochozenou za půl dne i s obědem. NEWBORN monument, pocta mladé zemi stižené poslední válkou milénia, je zbarvený do bíla s pestrobarevnými motivy. Novorozencem mezi náboženskými stavbami je pak blízká katedrála Matky Terezy, které je teprve jedenáct let. Jedna z vitráží by mohla rovnou sloužit jako upoutávka k filmu Dva papežové. Dostat se do situace, že vidíte v katedrále na vitráži podobiznu dvou lidí, kteří žili ještě nedávno (a za vašeho života), je vlastně zvláštnější, než tady vůbec dokážu popsat. Za dvě eura se můžete dostat nahoru na věž a obdivovat prištinské panorama. Národní knihovna vypadá jako něco mezi vězením a vosím hnízdem.

Brzy i u vás na NETFLIXU.

Prištinské Karolinum.

Chcípl pes.

K čemu potřebuje jeptiška okenu?

Půldenní výlet z Gračanice do Prištiny je jistota. Jakožto jeden z ostrůvků srbské kultury tady v Kosovu je to tedy (na místní poměry) celkem oblíbené turistické místo. Autobusy z Prištiny jezdí několikrát denně, my do toho svého nastupujeme už za jízdy a platíme 1,5 eur. 

Stejně jako do všech kostelů a svatostánků, které jsme v Kosovu navštívily, je vstup zdarma. Areálem procházejí jeptišky zahalené v černé, s hadrem a lahví okeny v ruce. Pro nevěsty Kristovy je to trochu nezvyklý atribut, něčím však ty olíbané zasklené ikony čistit musí… Pravoslavné kostely jsou germafobovo peklo.

Okenový chrám.

Peja: balkánská realita bez filtru

Autobusem se z Prištiny vydáváme i do Peje, naší druhé velké zastávky na kosovské výpravě. Místní na první pohled ještě víc zchudli a vzrostl i počet toulavých psů. Co je o to nepříjemnější, většinu žebráků navíc tvoří malé děti. S jednou tak šestiletou holkou se při večeři v restauraci dělím o chleba a sýr, peníze se mi z principu dávat nechce. Dilema hodlám později vyřešit přispěním nějaké místní organizaci, která se věnuje boji proti chudobě a dalším sociálním problémům.

Těžké je to i se psy. S jedním mladým psem se dělím o vodu z jednorázové lahve (a tu potom hned vyhazuju), i navzdory očkování proti vzteklině si ale držím odstup. A to přitom psy normálně zbožňuji. Jedno nádherné štěně nás později doprovodí až před brány Patriarchátu, kde vůbec poprvé v náboženské stavbě ukazuji pas místnímu vojákovi. Jakmile zjistí, že nejsme Srbky, začne být o poznání příjemnější.

V kosovských supermarketech najdete všude označení země původu i s vlajkou. Hledala jsem alespoň jednu srbskou. Nenašla.

Outdoorové vybavení: žabky stačí (až na to, že vůbec)

Na „pravém“ Balkánu mě láká i příroda, záhy však zjišťuji, že ztroskotám na vybavení. Většina cest kolem obsahuje via ferraty. S těmi je to jako s koňmi, čtyřkolkami i motorkou – nevím, jestli je nejlepší cesta se s nimi poprvé potkat právě na Balkáně. Jiní ale tenhle názor nesdílejí a cestou pod Kroni Mljus potkáváme skupinu turistek na koních. Na nohou mají žabky a v ruce mobily. Helmu nemá ani jedna. Svoji touhu po dobrodružství nakonec s Vanessou ukojíme na lanovém parku hned vedle ranče, obojím postaveným z eurofondů. Většina návštěvníků jsou kosovští občané prchnuvší před válkou do Německa. Děti už se spolu baví jen německy.

Ježíš má meč, Italové moji občanku

Do kláštera Visoki Dečani, ve kterém je mimo jiné i jediné vyobrazení Ježíše Krista s mečem (neseká s ním lidi, nýbrž hříchy), je možné si zajet na další půldenní výlet, tentokrát z Peje za 1,5 eur. Cesta vede částečně po silnici, v určitých částech je po krajnici spoustu zubožených a zablešených psů. Agresivní ale nejsou, ten pohled je spíš smutný.

Do samotného kláštera pouští návštěvníky italští vojáci, vezmou si nicméně občanku jako zástavu. Klášter je toho času vnitřkem pod lešením, včetně dalšího slavného Ježíšova obrazu. V obchodě se suvenýry se platí srbským dinárem, takže díky Bohu za Revolut… Tematika je jako vždycky „brutálně křesťanská“, mniši ale vyrábějí a prodávají také vlastní sýr nebo víno. Druhé jmenované si bereme i my, já k tomu přihazuju ještě pálenku a taky dřevěný magnet.

Jinak nejsem zrovna suvenýrový typ, nakonec mi to ale nedá a za deset eur si v Peje v malém obchůdku koupím i čepici plis. Hlava v tom vypadá jako vajíčko, na Balkáně se nosí hned několik různých variací.

VD

Průvodce i v těch nejboskurnějších jazycích!

Prizrenské kýče

První a snad i poslední skutečně krásné město v Kosovu je Prizren. Kdyby byl na břehu moře, může směle konkurovat černohorskému Kotoru. Jeho dominantou je tvrz opatřená znakem UÇK, který se samozřejmě vyjímá nejlépe na fotkách při západu slunce. Dole pod kopcem se kroutí mělká řeka, přes kterou vedou malé kamenné mosty, kolem jsou mešity, kostely, staré domy, kavárny a restaurace. V podniku Qebabtore Ura Gurit nacházíme úžasné čofty, kus za euro. Z dalších podniků nás nadchly také pivnice DestiLL a Café Mozambique, jehož majitel strávil několik let pracovně v Africe a přivezl si jí kousek s sebou.

Konečně se také dostáváme do muzea, Albanian League of Prizren totiž zavírá akorát v pondělky. Většina popisků je nicméně jen v albánštině, a místní kontext je už tak složitý, že neodcházím zrovna dvakrát chytřejší. Je to ale snad výmluvná pointa téhle i všech mých předchozích cest po Balkáně. Jeden může číst, poslouchat, ptát se a snažit se poskládat jednotlivé střípky dohromady... Ale stejně vlastně doopravdy nepochopí.

Nechápu a miluju.

.

Tldr / v bodech

Kde jsme spaly? - V Airbnb. Nejzajímavější byl Plis Room - Old Bazaar v Peje, skutečný starý obchod s čepicemi. V Prizreni jsem si na první noc o samotě zaplatila dobrý hotel, abych měla jistotu transferu z letiště.

Co jsme jedly? Trileçe. Třímlékový koláč. Piškot nacucaný třemi druhy mléka, navrch smetana a sladké cosi místo polevy. Taky maso. Hromady masa. Čofty, pljeskavicu, všechno silně okořeněné a s cibulí. Srdce mi z toho trochu krvácí, neberu živočišné výrobky jako samozřejmost, ale na Balkáně to snad jinak ani nejde.

Co jsme pily? Vodu z kohoutku, po které mi kupodivu nebylo špatně. Sypala jsem do sebe ale hromady cestovních probiotik a v Plis Room (viz nahoře) jsem si ji stejně radši převařila. Víno jsme měly dvakrát, jednou silnou pálenku od mnichů. Já jsem si vyzkoušela některá místní piva, Birra Peja v několika variacích je skoro v každé restauraci.

Jet nebo nejet do Kosova? Jasně, že jet! Ale je to už trochu pro znalce a balkánské konoséry. Náročné drahé polovičky a stále si stěžující a znuděné kamarádstvo vezměte radši do Chorvatska.