Gran Canaria - konečně na plný plyn - díl 1.

Před 5 lety, v roce 2016, jsme navštívili třetí největší z Kanárských ostrovů – Gran Canarii. A už při této první návštěvě nás tento ostrov, podobně jako všechny ostatní doposud na Kanárech navštívené, nadchnul, a to především kvůli svému dechberoucímu vnitrozemí. A proto jsme se sem chtěli vrátit. Bohužel, vánoční návštěvu v roce 2020 nám zkomplikovaly dohady ostrovní vlády s tou centrální ohledně uznávání AG testů pro vstup na Kanáry (my jsme byli 2 týdny dopředu objednaní na AG, bez možnosti si v tehdejší hektické době operativně udělat PCR) a také vyhlášený lockdown na Tenerife, kam jsme měli přilétat, který byl vyhlášen bez dalších podrobností ohledně pobytu turistů, tranzitu apod.  To vše 2 dny před naší cestou, kterou jsme tímto raději zrušili a obětovali tak peníze za letenky.

Když jsem pak někdy v srpnu na GC foru dočetl, že Wizz zavádí novou linku do Las Palmas z pro nás Valachy rozumně dostupné Vídně a za velmi solidní ceny, neváhali jsme tudíž ani chvíli.  A za 90 EUR plus příplatky okamžitě vybíráme vhodný let přes listopadový svátek. Kdo mohl v té době tušit, že o několik týdnů či měsíců později se na této trase strhne pro zákazníky zajímavá cenová bitva s Ryanem, která ceny základních zpátečních letenek srazí až na neuvěřitelných 30 EUR za přímé lety. O pět let dříve jsme dali skoro 250 za let s přestupem, a to tehdy byla z Vídně dost dobrá cena.

Tak jak máme zvykem, okamžitě rezervuji i ubytování. Pobyt máme na 10 dní a jedno z ubytování, vyhlédnuté již o rok dříve na Playa del Inglés, je volné, a opět za zajímavou cenu. Pro zbylé tři noci tedy volíme ještě pobyt v Puerto de Mogán. Stejně tak ihned dopředu rezervuji auto. V té době ceny aut u CICARu a Plus Car ještě začínaly na rozumných 18 EUR na den včetně pojištění.

Jak se blížil termín našeho pobytu, průběžně jsem ze zájmu sledoval situaci na Kanárech. Našemu pobytu naštěstí nic nebránilo, jedinou podmínkou byl stále jen jejich vstupní formulář s QR kodem. Co ale bylo zajímavé, jak rychle se v následujích týdnech začal „brchat“ turistický ruch na Kanárech. A to se projevilo jak ve znatelném růstu cen ubytování, tak především v cenách autopůjčoven. Asi měsíc před naším pobytem byl CICAR kompletně vyprodaný (!), čehož okamžitě využila konkurence, kdy ve finále byli nejlevnější u Autoreisen (50 EUR/den). A běžně široko daleko nejlevnější Plus Car měl v té době Pandu za šílených 62 EUR na den …

Naši cestu na Kanáry začínáme ve Vídni již po několikáté na Panda Parking, protože se slevovými kartami cenově výhodný Parking Mazur je stále uzavřen kvůli nevytíženému letišti. Letadlo, ve kterém tvoří významnou část osazenstva cestující z bývalé federace je zaplněno zhruba z 85%, a to se jedná o prodlouženou verzi Airbusu pro 240 lidí. Z nějakého důvodu celkem nízkým letem přelétáme za jasného počasí nad zasněženými Alpami, poznávám Schladming, Dachstein … a pak se již ztrácím. Na GC přistáváme asi o půl hodiny dříve již skoro za tmy. Nervozně čekám, zda nebude problémem vstupní kontrola, neboť v sobotu o týden dřív přiletělo na ostrov během toho jediného dne 52.000 lidí a ani 8 přepážek nestíhalo. My jsme ale na vstupu jediné letadlo, takže i když jsou otevřeny přepážky pouze tři, během pár minut jsme za kontrolou.

Autíčko by nebylo?

Před půjčovnou CICAR je fronta pár lidí, takže výpůjčka auta zabírá asi 15 minut. Za tu dobu se asi 5 zoufalců ptá u vedlejšího SIXTu na nějaké auto a my i z dálky rozumíme pobaveným úsměvům černovlasé Španělky za přepážkou, která vždy jen zakroutí hlavou … Měli jsme sice objednánu Astru, ale fasujeme auto o třídu jinde, crossover Crossland X, navíc v automatu. Vymotáváme se z letiště a okamžitě se zapoujejeme do rušného provozu na okružní dálnici GC1, která je v třech pruzích plná lidí směřujících v páteční večer z hlavního města na západ, a míříme až na konec dálnice, do Puerto de Mogán.

Jakmile dorazíme do městečka, posledního na jižním pobřeží GC, překvapivě bez problémů nacházíme přímo v centru, kousek od našeho ubytování, parkování. Několikrát se snažím dovolat majiteli apartmánu, nakonec dostávám SMS, že se máme ozvat za půl hodiny, až budeme u dveří. Jdeme si tedy zatím nakoupit základní proviant do nedalekého Sparu, kde mne překvapuje na Kanáry velmi široká nabídka různých pivních speciálů. Pak bereme naše kufříky a od dveří se opět marně několikrát snažím dovolat majiteli. Ozve se mi vždy jen španělská hlasová schránka. Zkouším SMS, bez odpovědi. Po půlhodin se konečně dovolám, majitel tu bude za 5 minut. Z těch je opět dalších 30 … holt jižanská mentalita, maňána. No nic, ještě že jsme si koupili nějakéty speciály.

Když se majitel konečně ukáže, ukazuje nám malý apartmánek přímo nad místním „Canale grande“. Puerto de Mogán je totiž nazýváno kanárskými Benátkami. Je to samozřejmě velmi nadnesené, protože veškerá paralela s Benátkami končí třemi klenutými mostky nad jedním hlavním (mořským) kanálem a dvěma umělými kanály v jednolitě vystavěné turistické čtvrti u přístavu. My okamžitě vyrážíme do víru maloměsta, pláž a centrální promenádu s restauracemi máme pouhý jeden blok daleko, na jedno a nějakou večeři. Bohužel, počty turistů již dosahují počtů před čínskou chřipkou, a tomu odpovídají i ceny. Ty tam jsou loňská piva za euro nebo euro a půl, už jsme zase na standardních 3 – 4 Eurech. I jídlo je o něco dražší, i když tam jak loňský pokles, tak letošní návrat na standardní úroveň nejsou tak markantní.

Jdu na sever ...

První den na GC začínáme akčně, vyrážíme na celodenní výlet po západním pobřeží. Sedáme do auta a vyrážíme po okresce na sever. Naší první krátkou zastávkou je malá vesnička El Molino de Viento, která těm, kteří ovládají jazyk španělský, napoví, že se jedná o větrný mlýn. Ten je zachovalý, zrekonstruovaný a přímo u cesty. Je zde ale i jiná, také velmi nápadná zajímavost. Někdo si zde dal práci a vyrobil asi třímetrové modely kávovaru, konvice, mlýnku a jiného kychyňského vybavení.

Pokračujem o kousek dál, do městečka Mogán, kde se do centra dostáváme po nějaké provizorní cestě – asfaltu položeném na hliněném podkladu a o sklonu, že to drtíme na jedničku. Jen se  krátce projdeme po centru se společenským „pařeništěm“ s parčíkem, ve kterém je i několik dračích stromů. Parkoviště hned vedle zdobí mozaiky s postavičkami v místních krojích. Za Mogánem už silnice stoupá do pro Gran Canarii typické divoké vnitrozemí. A jako na několika jiných místech, kde se hlavní silnice v serpentinách klikatí krajinou, vzdáleně připomínající americký středozápad, je i zde výrazná reflexní cedule, která připomíná dodržování rychloti a hlavně to, kolik se zde za posledních 5 let objevilo dárců orgánů na motorkách. Někde to jsou čtyři, jinde pět. A zde konkrétně dokonce devět.

Jak stoupáme nahoru přes několik hřebínků, otevírá se nám pohled na skalní stěnu připomínající semafor. Vulkanická činnost zde totiž zbarvila skály do pestrých barev od červené, přes žlutou až do zelené. Z této hlavní cesty lze na několika místech sestoupat vedlejšími slepými cestami k moři k divokým a opuštěným kamenitým plažím. To letos vynecháváme, ale když jsme tak při první návštěvě před lety učinili, tak místní, kteří popíjeli na konci vesnice v garáži, kde končil asfalt a pokračovala jen polňačka, koukali vcelku překvapeně. Ale náš citrón kaktus tehdy i tuhle výzvu zvládl, i když pomalu a na jedničku.

Naší další zastávkou je Playa se San Nicolas, což je bývalá malá rybářská osad, dnes již čistě turistická. U moře je zde parčík, který slouží i jako piknikové místo. Za ním se nachází pouhý kousek od moře rybník, který se vždy v září stává dějištěm masově navštěvované rybářké slavnosti, jejíž historie sahá až k původním obyvatelům ostrova. Jde o velmi poklidné místo s opuštěnou kamenitou pláží, kde poprvé za našeho pobytu lehce smočíme nohy v chladném Atlantiku.

Pokračujeme na vyhlídku Mirador del Balcon kousek na západ, která nabízí výhled na divoké vysoké útesy. Proti naší návštěvě před pěti lety jsou zde ale dva zásadní rozdíly. Tím prvním je moderní rychlostní silnice GC2 místo zakroucené úzké okresky. Ta zůstala pouze jako slepá cesta k vyhlídce. A tím druhým je skleněná terasa na vyhlídce, kde nám bodrý našinec nabízí ve svém stánku nějakou jednohubku. My se pak vracíme na rychlostku a pokračujeme dál na západ.

Cesta ještě pár kilometrů pokračuje tunelem přes hory, aby se zhruba v polovině cesty do Agaete napojila na původní klikatou a pomalou GC200. Cestou po ní pozorujeme divoké severní pobřeží i masivní výstavbu tunelů po zbývající polovině trasy do Agaete. Bohužel je zde naprosté minimum možností k zastavení a pořízení záběrů z těchto úchvatných míst, která nám v mnohém připomínají severní pobřeží Madeiry (kde původní adrenalinové silničky také nahradila přehledná cesta tunely). Takže pokud se zde v dohledné době dostanete, určitě si tuto část ostrova po této staré cestě projeďte, než místní genius loci zmizí uvnitř tunelů v horách nové silnice.

 Naší další zastávkou je přístavní letovisko Puerto de las Nieves, které nejdříve marně projížďíme a hledáme parkování, zatímco nás x naháněčů láká na jejich soukromá parkovistě (á 2 EUR). Nakonec parkujeme až nad centrálním kruháčem a těch pár set metrů do přístavu dojdeme. Jde o modení, ale relativně útulný rezort, který plynule navazuje na starší zástavbu u pobřeží, centrální náměstí a kapli, nad kterou se ční fotogenický vrcholek Rogue de las Nieves. Při pobřeží u pláže je řada restaurací, dojem kazí jen to, že i když je zde několik pláží, tak výhled z nich máte na přístav, odkud trajekty Fred Olsen jezdí na Tenerife. Na promenádě ještě narážíme na pomník místním spisovatelům.

Pokračujeme do nedalekého Agaete, které je v sobotním odpoledni typicky španělsky ospalé. Míříme do úzkých uliček okolo náměstíčka, kterému vévodí velký kostel, a poté si sedáme na dvě deci na sluníčku v jedné z restaurací. Dostáváme zde i vynikající pečenou rybu s kanárskými bramborami. Pak se už vracíme zpět do Puerta na ubytování, kde nás v Mogánu zaujme na hlavní cestě několik úzkých míst ve stylu - první jede ten, kdo nemá strach.

Večer se jdeme projít do kanárských Benátek, což je uměle postavená turistická čtvrť několika bloků a mnoha stovek apartmánů v typizovaných bílých domečcích, kde jsou úzké uličky, uzavřené automobilovému provozu, plné různobarevných květů a navozují tak skutečně romantické prostředí, které je v ostrém kontrastu s masovým turismem nedalekých „průmyslových“ rezortů. Součástí této přístavní čtvrti je i spousta spíše menších restaurací, dnes večer téměř do posledního místa plných, protože dle provozu se zde sjíždí návštěvníci z široka daleka. Ostatně třeba z nedalekého Maspalomas je to pouhých 20 minut po dálnici. My tak pokračujeme do centra s obchody, na promenádu u umělé pláže, kde jsou restaurace prázdnější, a s výhledem na moře si dáváme večeři a džbánek sangrie z cavy, čímž zakončujeme první a cestovatelsky nadprůměrě nabitý první den pobytu.

... a jdu na jih

Druhý den máme v plánu projet si jižní turisticky exponované pobřeží mezi Mogánem a Maspalomas. Proto nad Mogánem odbočujeme na pobřežní okresku do Taurita. Tam nás ale po pár stech metrech zastavuje betonový zátaras, cesta je už delší dobu zavřená kvůli skalním sesuvům. A místní za celou dobu nebyli schopni na směrových tabulích přeškrtnout příslušný směr a odbočku, jak je běžné jinde. Maňána.

Takže návrat na dálnici a až z ní sjíždíme na pobřežní okresku, po které se vracíme na západ do Taurita. To je typické místní středisko ve stylu turistického brutalismu, velké ubytovací komplexy rozlezlé po obou svazích úzkého údolí, na jehož dně jsou různá sportoviště a vodní park. Pokračujeme k pláži, která je malá a zalidněná, takže se otáčíme a pokračujeme v naší cestě po pobřeží. Podle map míjíme tři menší pláže, kdy ve dvou případech o smutné svědky místního stavitelského boomu a následné krize – od cesty dolů k pláži za závorou vede asfaltová cesta s pouličním osvětlením, ale k výstavbě ubytovacích komplexů už pak nikdy nedošlo.

Dalším místem je Tauro, rezort podobný, také ve svahu kopce, jen ne tak brutální. Protože se zde nedá nějak rozumně zaparkovat, pokračujeme jestě kousek dál, kde je krásná žlutá písková pláž, ke které se dostáváme kolem nefunkční odsolovací stanice či čeho. S parkováním je trošku problém, ale nakonec to řeší dva metry široká betonová krajnice na druhé straně cesty. Pláž je parádní, mírně zalidněná a i Atlantik je zde na jihu jakž takž koupatelný, zůstáváme tedy na pár hodin. Jak následně zjišťujeme na reklamním poutači, i tato pláž je zřejmě uměle navezená, je pohrobkem a první částí také nerealizovaného projektu rekultivace této části Taura. A je také naším tajným tipem na prvotřídní koupání na GC, kde pohledy z pláže na rezidence ve svahu a výtahové věže evokují osídlení na nějaké vzálené planetě ze sci-fi filmu.

Když se párkrát protáhneme studeným Atlantikem (prý okolo 22 stupňů), míříme do Playa Amadores. Opět komplexy ve svahu nad umělou a fotogenickou pláží, kterou najdete na spoustě snímků z GC. Pláž pěkná, ale vzhledem k ubytovací kapacitě a své velikosti také solidně přelidněná. Pouze projíždíme kolem a pokračujeme do Purto Rica, což je absolutní vrchol místního turistického porna. Rezorty rozlezlé po svazích, kam až to fyzicky jde a kam až údolí dovolí, to vše na pouhou a jedinou, snad 250 metrů širokou umělou písčitou pláží. Parkování poblíž moře bez šance, navíc všude placené. Valíme tedy dál.

V dalším údolí narážíme na rezort ANFI del Mar, který si jdeme ze zájmu projít. Obrovské ubytovací komplexy se stovkami pokojů kousek od vlastní umělé pláže, obchody a restaurace hned vedle, kdykoliv na dosah. Vlastní přístaviště, ostrůvek na „paření“, rozsáhlý minigolf. Místo, ze kterého nemusíte za svůj pobyt vytáhnout paty. Nic pro nás …

Poslední, co do večera stíháme, je ještě Arguineguín, konečně aspoň trochu normální přímořské a přiměřeně ospalé městečko, kde je na městké černé pláži pouhých pár desítek lidí. Proti turistickým rezortům, které jsme projeli před chvílí, úplný balzám na duši. Jdeme po téměř prázdné promenádě, kde jen vykuřují místní, pokud už tedy neposedávají a nepopíjejí v malých barech. Na západní části, kousek od další umělé pláže, nebo spíš rybníka, narážíme na pizzerii s výhledem na moře. Dáváme si jednu na chuť a přitom pozorujeme západ Slunce. A také starší dvojici, která si na paddleboardech vyrazila za lano ohraničující pláž až na otevřené moře. Pán to zvládal bravurně, ale zato paní padala do vody co chvíli jako hruška a pak se dlouho marně snažila vrátit do klidných vod pláže krytých molem. Myslím, že pán pak strávil klidný dovolenkový týden bez středy …

Po návratu do Puerta de Mogán, už za tmy, se jdeme opět projít, protože je to zde náš poslední večer. Tentokrát míříme po široké dlážděné promenádě, která se táhne od pláže a starého centra údolím podél velkých ubytovacích komplexů. Lidí zde moc není, takže nás nepřekvapuje, že ani velký a architektonicky zajímavý otevřený obchodní komplex s restauracemi není zrovna přeplněn, funguje s bídou z jedné pětiny. Venku slyšíme hrát živou hudbu, nějaký maník v baru válí pop-rockové hity z dob dávno minulých. Lidí jen pár, tak se přidáváme je podpořit a dáváme si pár perfekně vychlazených škopků (bodejť by ne, když je tahají z mrazáku), kdy i zde znamená cerveza grande pouze 4 deci. Bar se postupně plní, venku je teplo, takže zůstáváme téměř do konce, kdy naše kroky na apartmán doprovází poslední songy …

Z Benátek na Anglickou pláž

Následující den se už máme stěhovat do Playa del Inglés, kde máme strávit celý další týden. Balíme naše příručáky a jedeme opět na Playa del Tauro, kde se nám o den dříve tak líbilo. Dokonce je zde u cesty i mnohem více místa k parkování, nemusíme na krajnici. Když ale zaparkuji a beru naše standardní koupací vybavení, paní, která prochází kolem, na mne nějak divně kouká. A potom znovu a znovu. Co se děje, běží mi hlavou? Pak z jejích španělských slov chápu, že tady bychom asi parkovat neměli … A ukazuje nám na sklo vedlejšího auta. Tam je papírek – pokuta za 200 EUR za špatné parkování, protože celá řada aut parkuje na autobusové zastávce. Takže zpátečka a opět na již odzkoušené místo. A když procházíme kolem řady aut přes cestu, tak ten papírek tam mají až na poslední dvě auta všechna. Místní policie už asi zná ty metry od značky Bus nazpaměť.

Na pláži se moc neohřejeme, protože za chvíli se z vnitrozemí, pokud se tomu tak dá na ostrově velikosti našeho okresu říkat, se přiženou mraky a je Slunce je fuč. Po pobřežní cestě pak pomalu jedeme do Maspalomas, kde se cheme projít po plážích okolo majáku. Bohužel, když zde vše obkroužíme a nemáme šanci zaparkovat, pokračujeme dál do Playa del Inglés, což je obrovský turistický rezort se spoustou velkých hotelů, rezortů a komplexů bungalovů. Jen to nepůsobí tak brutálně, jako ty západnější, na údolních svazích. Protože ubytování máme mít až ve tři, míříme na východní část – do San Augustinu.

Jdeme se projít po pobřežní promenádě a shora pozorujeme tři za moly skryté pláže, i když vítr moc ke koupání neláká. Cestou zpět ale neodoláme a u jedné strávíme hoďku koupáním, voda je vzhledem k větru překvapivě teplá. Až nás omrzí být hoblováni větrem a pískem, sedáme do auta a přesouváme se pár kilometrů na ubytování. To máme přímo nad hlavní dlouhou pláží spojující Playa del Inglés a Maspalomas, kousek od dun a řady restaurací, hned vedle hlavní promenády. A jde o budovu, která má pouhopouhých 15 apartmánů, s vyhřívaným bazénem. Poloha naprosto ideální, velikost také, parkování ve slepé ulici naprosto bez problémů.

A protože ve schránce s kodem vedle dveří zatím nenalézáme klíče od pokoje, jak mi psali do mailu, jdeme se projít dolů na pláž. Procházíme řadu restaurací, barů, pivnic a různých vietnamských obchůdků s globálními cetkami. Pak následuje další pokus se ubytovat, ale krabička stále prázdná. Až ve chvíli, kdy nás někdo pustí dovnitř, zjišťuji, že zde v odpoledních hodinách funguje normální recepce, sic ukrytá ve sklepě. No nic, stane se i zkušenějším cestovatelům.

Ubytování probíhá s drobnými zádrhely. Paní po mně chce opakovaně voucher. Až asi na čtvrtý pokus pochopí, že my jsme ti, co to mají přes Booking. Jde totiž o ubytování, které normálně spolehlivě vyprodá několik málo německých cestovek. A druhým je fakt, že nafasované naprogramované karty jaxi nefungují. Takže naprogramovat znova … ještě že jsme nepřišli po zavíračce recepce a neměli je v kastlíku, to bychom je museli zase nahánět.

Fasujeme standardní, rekonstruovaný a moderně zařízený přízemní apartmán, bazén máme přímo u terasy. A jak zjišťujeme, svou přítomností snižujeme věkový průměr ubytovaných asi tak o 15 let, protože všude okolo nás jsou němečtí důchodci. První úkol je zjistit, kde jsou v okolí nějaké obchody. O blok dál jsou dva supermarkety, takže přísun i pestrý výběr tekutin je dostatečně zajištěn. Vyrážíme opět k pláži a k místním dunám, které jsou chráněnou rezervací. Sedáme do baru Rockabella hned vedle dun, odkud duní poctivý rock.

Ostrava!!!

A muzikant, který už dohrál, si zrovna balí nářadíčko a fotí se s nějakým šedivým rockerem. Kurňa, toho přece odněkud znám, ale odkud? Manželka to nevydrží a vyráží na průzkum. Po chvíli na mne mává … oni se baví česky! Jde totiž o ostravského zpěváka Petra Němce, který se přijel za synem, který tu 2x týdně vystupuje, podívat na vnoučata. Pamět je fakt sviňa, vždyť jsme ho několikrát viděli vystupovat i u nás ve Valmezu … S mladým, Kubou, který zde už 13 let žije, krátce splkneme a domlouváme se, že se v pátek večer, kdy zde opět bude, přijdeme kouknout. Po dvou kouscích si vybíráme jednu z restaurací na večeři, místní konkurence zde drží ceny relativně nízko, polední menu jsou od 9 EUR, večer se najíte za ceny jen o něco vyšší, např. steaky od 13 EUR.

A zde  pokračování :  https://www.cestujlevne.com/cest...dil-2-2250