Cestopis

Honička na hranicích a Koupákem v Malajsii (4. díl)

Jak jsem honil čas na singapursko-malajsijské hranici, navštívil Kuala Lumpur i Penang a na Langkawi se ze mě stal pravý koupák
Cestopis z výpravy „Šišatá cesta kolem světa aneb v Business class nejdelší linkou“ z roku 2019 napsal Kryštof Hájek

Deset večer... ani vlastně nevím jakého času. Jasně, hongkongského, ale nevím, jestli jsem v tomhle časovém pásmu během výletu už byl, nevím, jestli v něm budu a vlastně je mi to jedno. Sedím v překlimatizované hale letiště v Hongkongu, na sobě tričko a kraťasy, protože vše ostatní je v batohu kdesi v útrobách letiště. Od zástupce Air Niugini dostávám občerstvovací voucher na cca 200 Kč. Za rerouting a finální zpoždění 12 hodin. Nic moc. Do města to nestíhám, ve dvě ráno mi letí Cathay do Singapuru. 

No jo, stávají se horší věci než propadlá noc v hotelu a nevyspání. Vážně, v terminálu je snad 15 stupňů, klepu kosu a na chabé wifině se snažím zjistit, co mě čeká následující den. Původně jsem měl do Singapuru přiletět cca v 18:30, přejet hranici do malajsijského Johor Bahru, tam přespat v hotelu a po deváté hodině ranní pokračovat z místního letiště Senai na Subang, menší kuala-lumpurského letiště. Kvůli zrušení letu z Papui mám teď ale do Singu přiletět po šesté ranní, přesun na letiště Senai tak s největší pravděpodobností nestíhám. Ale co už, novou letenku budu řešit až ráno v Singapuru...

Celou dobu sedím u gatu 23 na začátku chodby a čekám, kdy se na tabuli objeví náš gate. Hodinku a půl před odletem naskakuje číslo 48, což je přesně na opačné straně terminálu. V momentě, kdy dorazím ke gatu 43, naskakuje "Gate Change". Boardovat budeme z čísla 23 :D Takže zase pěkně celou cestu zpět. Navíc naskakuje zpoždění půl hodiny. Nevypadá to dobře a já začínám být pekelně unavený. Je to poprvé, co kompletně zazdím skoro celý let včetně startu. Sednu, usnu a probouzím se až na finále v Singapuru.

Chyť mě, když to dokážeš

Zajíždíme na tu naprosto nejvzdálenější stojánku. Fajn, z letadla tedy vystřelím jako namydlený blesk. Překonávám všechny svoje sportovní rekordy (což, pravda, moc neznamená, když téměř nesportuji) a kompletně uřícený dobíhám na liduprázdnou pasovku. Vážný a společensky korektní pasovák nehne ani brvou, je ale znát, že je mu trošku do smíchu. Prima, tohle bylo rychlé, za půl minutku už jsem pryč a mezi prvními vyzvedávám kufr. Je půl sedmé ráno a z letiště Senai, které od toho singapurského dělí 67 km, dvojí hraniční kontrola a jedna velká ranní dopravní špička, mi Firefly do Kuala Lumpur letí přesně za 2 hodiny a 45 minut. Šance jsou mizivé, ale probouzí se ve mě soutěživý duch. Koneckonců nemám co ztratit. Nová letenka na dnešek ze Singapuru vyjde na 3800. Letenka z letiště Senai na 3700 Kč. Doprava mezi oběma letišti na nevím-kolik. Jestli zaplatím 3800 nebo 3700+nevím-kolik je ve finále tak trochu jedno. A když zvolím druhou variantu, stále tu existuje možnost, že původní let stihnu a zaplatím jen to "nevím-kolik". Je rozhodnuto.

Na MHD rezignuji, to už vím, že by nebylo stihnutelné ani za ideálních okolností. Ptám se taxikářů, jestli mě hodí až do Malajsie. Prý ne, jedině na Woodlands checkpoint. Fajn, lepší něco, než nic. Uvidíme dál. 

6:36 – taxi vyjíždí!

6:42 – na dálnici je kolona, sakra to jsou ti asiati tak pracovití, že makají takhle brzo? V Praze je před sedmou ještě pusto prázdno.

6:46 – kolona uhýbá! Na hraniční přechod je cesta volná, šance žije.

6:48 – nová kolona :(

7:26 – vystupuji na hranicích. Taxík platím kartou, nemám u sebe ani cent hotovosti. 590 Kč, au. Ale za 33 km, to je 2x levnější než v Praze. V mnohonásobně dražší a vyspělejší zemi. Au, to taky bolí :D

7:36 – sakra... kdo to tady vymýšlel? Útrobami hraniční budovy nachodím snad dvacet kilometrů. Proč je tu všechno tak velké?

7:38 – singapurská část pasovky je opět rychlá a formální, naděje, že to stihnu, stále existuje!

7:40 – naděje umírá. Jsem vůl. Nedošlo mi, že Singapur je ostrov a singapurskou a malajsijskou celnici dělí 2km most bez chodníku. Myslel jsem, že projdu jednou hranicí, projdu druhou, vezmu další tágo a potáhnu pryč. 

7:43 – naděje umřela. Jsem v zemi nikoho. Jsem taky skoro na rovníku, takže propocený skrz na skrz. V zemi nikoho není žádný taxík, jedině zastávka autobusů přeshraniční MHD. To je super, jezdí často. Za autobus se ale platí. Singapur je sice moderní země, ale platby kartou v autobusu ještě neznají. Není tu jediný bankomat a já nemám ani jeden blbej kus místní měny. 

7:45 – odchytávám pohraničníka a ptám se, jestli mi umožní vrátit se zpátky, najít bankomat a projít ještě jednou. Aneb Hujer hadr. Dlouze to řeší s kolegou, ale moc přívětivě se netváří. 

7:50 – mého zoufalství a propoceného obličeje si všímá jeden cestující. Ten jeden dolar za jízdenku za mě prý rád zaplatí. Je mi studno a jsem rudý až za ušima, ale s díky přijímám! Pokud to tady náhodou čte, pak ještě jednou děkuji! Naděje opět žije.

8:00 – přicházím na liduprázdnou malajsijskou celnici. Bohudíky opět jen formalitka. Při pohledu na tisíce Malajců mířících ráno do práce do Singapuru si blahopřeji, že nespěchám v odpolední špičce, kdy všichni pojedou domů.

8:02 – copak v Asii nemají bankomaty?? Široko daleko okolo hlavního nádraží v Johor Bahru není jediný.

8:05 – taxíky neberou karty. Když si mě však taxikář pořádně prohlédne, pozná, že jsem s dechem v koncích. Pokyne, ať si nastoupím, cestou prý u nějakého bankomatu zastaví. Milí lidé tihle Malajci.

8:11 – vybírám peníze a míříme do megakolony na dálnici. Ale no tak...!

8:40 – platím 60 MYR a pádím na check-in. 

8:45 – Prakticky v poslední možné minutě mizí batoh v útrobách letiště a o 30 minut později nastupuji do oranžovo-žlutého ATRka společnosti Firefly. Jsem na sebe pyšný! Spíš bych měl být ale pyšný na hodného cestujícího z autobusu a taxikáře :)

První foto hektického rána... Stihl jsem svoje Firefly!
První foto hektického rána... Stihl jsem svoje Firefly!

Kuala Lumpur

Na letišti Subang přistáváme krátce po desáté hodině. Hned po výstupu dostávám pěstí od rovníkového slunce a vlhkosti, mizím do škaredého temného terminálu a rovnou hledám autobus. Na informaci mi paní povídá, že stačí přejít dálnici, dát se doprava a po 200 metrech narazím na zastávku. Přejdu dálnici a chodník vede jen doleva. Jdu tedy po něm a asi po 200 metrech skutečně dorazím na zastávku. Zbrusu nové železnice, která jede přímo do centra. Paní na informacích asi do práce jezdí autem a o novinkách neví zhola nic.

"S-Bahn" z letiště Subang do centra
KL metro
Výhled z hotelového pokoje

Na KL Sentral vystupuji o necelých 40 později a jediná správná cesta vede na hotel. Resocializace je po ranní honičce zkrátka životně důležitá. Nevím, co mě to popadlo, ale při bookování hotelu jsem se rozhodl extra šetřit, přitom zrovna v Kuala Lumpur to je trochu zbytečné. Můj hotel za 350 Kč podle toho taky vypadá, ale voda tady teče a klimatizace funguje, na tu jednu noc už to řešit nebudu.

V 7Eleven doplňuji tekutiny a pěšky přes Čínskou čtvrť a mešitu Jamek mířím zpět na nádraží Central. Jsem trochu povrchní člověk, který hodně dá na první dojmy. A pokud jsou špatné, je obvykle dost těžké si získat kladné body. Kuala Lumpur je právě místem prvního špatného dojmu. Nesnesitelné horko v nepřehledné betonové džungli, otravný systém MHD... Neříkám, že je KL nezajímavým městem, ale... je tu to "ale" v podobě prvních dojmů :D

Rozhraní Čínské čtvrti
Mešita Jamek utopená mezi mrakodrapy
Meziměstský vlak do města Butterworth

Jedu rovnou k Batu Caves, což byla dobrá volba. 20 minut v pohodlném vlaku člověka aspoň příjemně zchladí a trochu uklidní. Čekám tu davy turistů, ale není to tak strašné. Ani opice na mě neútočí, dojem tak kazí jen všudypřítomné odpadky. Něco mi ale říká, že jsou tu jen proto, že je právě opice vytahaly z popelnic :) 

Ach, těch schodů do jeskyní je hooodně, ale statečně vydržím a musím říct, že snaha stála za to. Až doma mě zamrzí, že o většinu fotek počínaje Kuala Lumpur jsem přišel, jelikož jsem nezálohoval, a tak mi zůstaly jen mobilovky :(

V Batu Caves se zdržím asi hodinu a půl, ještě před odjezdem zpět do centra nakouknu do méně známé jeskyně Ramayana hned u výstupu z vlaku, která se mi díky absenci jakýchkoliv turistů líbí ještě víc než hlavní komplex Batu Caves.

Socha Murugana před vstupem do Batu Caves
Batu Caves
Opičkám chutná Fanta

Spletitou a ultra-nepřehlednou sítí místního metra se po nekonečně dlouhé době dostávám ke slavným Petronas Towers, kde s povděkem vítám příjemný a kupodivu liduprázdný parčík. Na vyhlídku nahoře rezignuji, protože padly nízké mraky a stejně by moc vidět nebylo. O slovo se ale konečně přihlásil hlad, a to pořádný. Další kroky tak automaticky vedou na Central Market, velkou tržnici v centru města s rozsáhlým "foodcourtem", který považuju za nejlepší místo v Kuala Lumpur. Jídla je tu hodně, je velmi dobré, je velmi levné a je rychle hotové. Zkrátka sen hladového člověka :)

Petronas Twin Towers
Parčík před Petronas

Zastávka na "čínském" Penangu

Necelý jeden den v KL je ale pro mě tak akorát. Další den mě čeká přesun na Langkawi, který si však okořením celodenní zastávkou na ostrově Penang. V 8 ráno mi letí Malindo z hlavního letiště KL International, k cestě volím výrazně levnější autobus, který zastavuje přímo před mým hotelem. Znamená to sice vstávat o skoro hodinu dřív, než kdybych jel vlakem, ale pokud jsem nucen vstát před 9 hodinou ranní, už je mi konkrétní hodina stejně buřt. Jestli v 5 nebo 5:45, stále je to pro mě stejná hluboká noc.

Je ale pravda, že cesta autobusem je extrémně otravně dlouhá a to jsou ještě úplně prázdné ulice. Ve špičce bych rozhodně jel vlakem. Hodinový skok na Penang s Malindem není vůbec ničím zajímavý, na ostrově dosedáme přesně v 9 a já mám celých 10,5 hodiny čistého času. Na mnoha webech jsem se dočetl, že přímo na letišti je úschovna, což se hodí. Kratičký skok na Langkawi totiž také poletím letadlem, ve 20:30 s Air Asiou. No... mnoho webů lhalo, na letišti žádná úschovna není (aneb věřte jen a pouze našemu infu: https://www.cestujlevne.com/letiste/penang :D ), výrazný problém to ale není. V Malajsii funguje mé oblíbené Bagbnb, což je vlastně obdoba Airbnb. Přes appku si zarezervujete úschovnu, zaplatíte online, najdete, odložíte, vyzvednete... Bagbnb jsou většinou v menších hotelech a hostelech, restauracích nebo třeba prádelnách. 

Brzké ráno na letišti KLIA
Palmové plantáže... kam až oko dohlédne
Welcome to Penang!

Z letiště do centra jezdí každou chvíli autobusy za drobné (2,70, ale počítejte 3, protože řidič, resp. kasička, neumí vracet), cesta se sice trochu vleče, ale opravdu nemá cenu řešit taxíky. Autobus vás vysadí buď na hlavním autobusáku v centru nebo přímo v oblasti Jetties, hlavní turistické atrakci města George Town. Tam také mířím já. Jetties je vlastně městečko s dřevěnými domky na kůlech vybíhajících daleko do moře. Přes Chew Jetty projdu do slavné Arménské ulice plné street-artu a zajímavých maleb na zdech domů a dál pokračuju Chinatownem a Little Indií zpět do centra. 

Čínský Penang
Armenian Street
Chew Jetty
Centrum George Townu

George Town je opravdu pěkný a hodně zajímavý. Ve městě a obecně na Penangu je jedna z nejpočetnějších "čínských kolonií" v Asii, mísí se tu ale ještě i zbytky koloniální "britské doby" a dalších komunit od indických přes srílanské po indonéské. Bývalo by se mi tu opravdu líbilo nebýt spalujícího horka. Upřímně říkám, že pocitově jsem za celý svůj život nezažil větší horko. Vzduch se ani nehnul a tropické sluníčko se mi akorát vysmívalo do obličeje :) 

Ale vše má svoje řešení, aneb když už z vedra nemůžeš, nasedni do dopravního prostředku. Pěkně vychlazeným autobusem mířím k největšímu buddhistickému chrámu v Malajsii, Kek Lok Si. Za symbolický poplatek se dá navštívit i velká část interiérů a ani tady překvapivě není hlava na hlavě. Jen tedy ještěrka na ještěrce...

Kek Lok Si
Nějaký druh varana?

Ani nevím jak, ale den se přehoupl v pozdní odpoledne, lanovku na Penang Hill už nestíhám a pláže v Batu Ferringhi už vůbec ne. To mi ale tolik nevadí, plážování si užiju dost na Langkawi. Pomalu se přes zastávku na pozdní oběd vydávám zpět na letiště a musím říct, že Penang, resp. město George Town mě velmi mile překvapilo. Budete-li mít cestu kolem, určitě se aspoň na jeden celý den stavte!

Asijští orli se bouřek nebojí

Na letišti jsem hodinku a půl před odletem, na 5 dní nicnedělání už se vysloveně těším. Stejně jako na postel v resortu na pláži. Dnes byl dlouhý a úmorný den. Ostatně stejně jako uplynulé dva týdny :D Sotva ale projdu (nesmírně laxní) security, na okna začnou bubnovat první kapky deště a jak už to na rovníku bývá, za 5 vteřin se spustí pravá tropická bouře. S pořádnými blesky, hlasitými hromy a sprchou vody. Co sprchou... Prostě se otevřelo nebe a nad ním byla schovaná jedna velká přehrada. 

A jéje, takže postel se odkládá, tohle bude minimálně na hodinu, spíš víc. Otevírám Flightradar a nestačím se divit. Lítá se vesele dál, starty, přistání – přímo za okny, na která se dívám a přes která není vidět na 20 metrů, přistávají a startují letadla. Taková průtrž mračen by u nás v Evropě zcela jistě znamenala přerušení provozu. 

Na FR24 s obavami sleduju, kterak se má A320 neohroženě skrz bouřku blíží k Penangu. Na Langkawi mě čeká jen necelých 20 minut letu, což znamená jediné: bouřky nijak nenadletíme a ani k obletění nebude moc prostoru. Vzdor únavě se modlím za zpoždění. Lepší být v posteli o dvě hodiny později než být za dvě hodiny v rozlámaném Airbusu na dně moře! Ale kdepak, asijské letce nějaký mráček nevyděsí, a tak na odletové tabuli stále tvrdošíjně svítí "20:30 – On Time". 

Ve 20:30 se skutečně za neutuchajícího deště vznášíme přímo do bouřkových mraků vstříc krátkému skoku na 130 km vzdálené Langkawi. Jsem bílý jako stěna, ruce se mi potí, jak říkám – létání miluju, ale jakékoliv odchylky od normálního průběhu letu nesnáším :D Asijští orli jsou ale asi fakt zkušení. Let sice připomíná kličkovanou mezi kužely na cvičném plácku u autoškoly, ale vždycky se najde skulinka mezi mraky, kudy bez větších turbulencí proklouzneme až ke zdárném a přistání "jako do peřin". Dokonce mi během letu stihne posádka předat občerstvení. Úhledně zabalený balíček, ve kterém je rýže s masem, pití a dvě sušenky. Dostanu ho jen já, a to aniž bych si ho objednal :D Doteď je mi to záhadou, nicméně nikomu jiném jsem ho určitě neukradl, steward mě oslovil přímo jménem. Hodně zvláštní, ale milé, navečeřet už bych se neměl kde...

Průtrž mračen na Penangu
Průtrž mračen na Penangu

Koupákem na Langkawi

Na nic nečekám a z letiště beru Grab rovnou na sever, kde mám ubytování v moc příjemném resortu Sunset Bay Cottage. Setkám se tu s kolegou letcem, který později se mnou poletí i nejdelší linku světa ze Singapuru do New Yorku.

Ubytování proběhne bez menších zádrhelů a další den dělám to, co jsem ještě nikdy v životě na cestách neprováděl. Totiž nic. Nedělám vůbec nic. A je to paráda! Ono totiž i nicnedělání má svůj program. To máte snídani u malajské babičky v malém bistru. Pak dopolední posezení pod palmami na pláži, polední odpočinek v klimatizované chatce. Odpolední poležení v houpací síti na pláži, podvečerní procházka po pláži, večeře u malajské babičky v malém bistru a večerní posezení se Skolem za jemného šumění moře. I když moře jako takové na Langkawi nestojí za nic (je dost kalné a odliv bývá velmi výrazný), já si nestěžuji! Poprvé v životě jsem pravým koupákem a líbí se mi to...

 

Jedna věc je na Langakwi, minimálně jeho severní části, skvělá. Absence turistů. Vlastně absence lidí. Oni tu jsou, ale je jich málo a rozprsknou se do okolí tak, že máte vždycky prakticky celé pobřeží sami pro sebe. Nemůžu si vynachválit ani jídlo. Doslova na každém rohu, v každé chajdě, najdete nějaké malé bistro, vývařovnu nebo restauraci, kde se za symbolický peníz dobře a hodně najíte. Jasně, není to žádná vysoká gastronomie, ale jednoduchá místní kuchyně a přesně to mám rád.

Po dvou a půl dnech už ale přeci jen začínám být trochu neklidný a potřebuju být v pohybu. U majitele hotelu si půjčujeme skútr. Být v Asii a nejezdit na skútru, to je jako mít po výplatě a nekoupit letenku. Možná jsem nezdůraznil, že jsem na tom nikdy neseděl a moje motorické schopnosti jsou dost často velmi omezené. Ale mírný provoz a dobré silnice mě přesvědčují, že právě tady je ideální místo, kde se můžu na tam bazmeku naučit jezdit. 

Jak už jistě mnozí z vás poznali, není to žádná věda. Prostě rychlejší a těžší kolo, jen se u toho nemusím namáhat. Jediný problém mi tak dělají zatáčky doprava při malé rychlosti. Proč ne doleva, nevím :) Kromě Kuahu jsme prakticky objeli Langkawi kolem dokola se zastávkami na všech zajímavých místech. Paradoxně tím nejméně zajímavým mi přišla největší atrakce, totiž lanovka a ikonický Sky Bridge. Výhledy jsou sice opravdu pěkné, ale co na plat... je to jen předražené turistické ghetto. 

 

Bistro u vody
Jedna z mnoha vývařoven u cesty
Jedna z nejstrmějších visutých lanovek na světě
Výhled na ostrov
SkyBridge

Síla Langkawi je v pohodovém ježdění po malých vesničkách. V pouličním jídle u silnice nebo na nočních trzích. V zastávkách na mangový džus u chajdy na venkově. Ve skákání na skútru po malých plážičkách na severu ostrova, kde často nenarazíte ani na živáčka. Zkrátka takhle nějak si představuji pravý malajsijský venkov a pokud vaší podmínkou není křišťálově průzračné moře, může být Langkawi zajímavou alternativou nebo párdenní pohodovou zastávkou během cesty po JV Asii.

Po 5 dnech je ale už přeci jen čas se přesunout dál. Loučím se s kamarádem, a polední linkou Malaysia Airlines letím do KL. Pětihodinový přestup uběhne jako voda na vyhlídkové terase a posledním večerním "Thajcem" opouštím Malajsii do Bangkoku. V Thajsku se nicméně nezdržím, budu tu vlastně jen jednu noc v hotelu na letišti. V 5:30 další den mě čeká nové dobrodružství. S exotickou aerolinkou do exotické destinace. O tom ale až zase v příštím díle...

 

 

 

 

Zážitky pro tebe sepsal Kryštof Hájek

29. 04. 2019, poslední aktualizace 2019-05-15T20:17:51+02:00

Kryštof Hájek žije v České republice a procestoval 59 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsal pro tebe 8 cestopisů a pomohl sepsat 43 průvodců .

1 komentář

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Jakub Langer

Tato malajska trasa mi dost pripomina tu nasi koncem ledna 2019. Myslim, ze pasovou kontrolou v Johor Bahru jsi prosel svizne, nebot jsi tam nebyl od patku do nedele, ze? To jsou tam nekonecne fronty i na par hodin. Na Penangu jsme byli prekvapeni roztahanym mestem, ale nakonec toulky pralesem okolo opici a zelvi plaze byly uzasne. A vidis, o tom obrim chramu Kek Lok Si jsme tenkrat ani neuvazovali, drobna skoda. Pro dalsi cestu Penang-Langkawi-Satun jsme zvolili ferry, i kdyz take radi letame. Rovnez diky za potvzeni, ze SkyBridge je pouhou proflanutou turistickou atrakci, nezbyl to cas. Oproti moznemu ubytovani na Cenang Beach jsme byli velmi spokojeni s jinym ubytovanim primo v Kuahu, kde byl clovek jaksi blize k realite malajskeho zivota vsedniho dne, kor kdyz na vsechy plaze lze dojet snadno skutrem. Prima pocteni, tesim se na dalsi. Salamat Datang!

Odpovědět
před 25 dny
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy, které napsal Kryštof Hájek

❤️ Oblíbené
Čtení na 23 minut
Putování po indických městech aneb od Kalkaty po Jaipur (5. díl)
Kryštof Hájek 2019-05-15T00:56:37+02:00 38 komentářů
Indie 2019

O tom, jak jsem se náhodou ocitl v Indii. Poprvé a nejspíš taky naposledy.

❤️ Oblíbené
Čtení na 18 minut
Na skok v Austrálii aneb Jak mě vypekli na Papue (3. díl)
Kryštof Hájek 2019-04-14T21:23:32+02:00 13 komentářů
Austrálie 2019

Povídání o tom, jak jsem se zamiloval do Sydney, nezamiloval do Canberry a málem nedoletěl do Singapuru

❤️ Oblíbené
Čtení na 16 minut
Křížem krážem regionem Taranaki i po Wellingtonu (2. díl)
Kryštof Hájek 2019-03-31T01:11:38+01:00 6 komentářů
Nový Zéland 2019

Pěší i silniční toulky po novozélandském Severním ostrově...

❤️ Oblíbené
Čtení na 10 minut
Na druhou stranu Země druhou stranou aneb Convair nepočká (1. díl)
Kryštof Hájek 2019-03-22T01:00:30+01:00 17 komentářů
Nový Zéland 2019

Pár slov o cestě na Nový Zéland západním směrem přes San Francisco a Sydney a jak jsem se proletěl 63 let starým letadlem.

Další cestopisy