Cestopis

Křížem krážem regionem Taranaki i po Wellingtonu (2. díl)

Pěší i silniční toulky po novozélandském Severním ostrově...
Cestopis z výpravy „Šišatá cesta kolem světa aneb v Business class nejdelší linkou“ z roku 2019 napsal Kryštof Hájek

Dost bylo létání, je čas na chvíli obout čtyři kola, dvě nohy a pobýt na zemi. Z Aucklandu se přesunu na skoro 5 dní do města New Plymouth, které je srdcem regionu Taranaki. Jak z názvu plyne, hlavním tahákem oblasti je 2.518 metrů vysoký stratovulkán Mount Taranaki, sopka s jedním z nejsouměrnějších sopečných kuželů na světě. Region Taranaki nicméně rozhodně není jen o hoře Taranaki, ale nepředbíhejme...

Trochu jsem kecal. Létání ještě dost nebylo. Musím se nějak do toho New Plymouthu dostat, ještě pořád jsem v nepěkném hotelu poblíž aucklandského letiště. Na letiště vyrážím na pohodu teprve hodinu a půl před odletem. Nečeká mě žádná bezpečnostní kontrola, letím vrtulovou Dášenou Jetstaru ranní linku. Vlastně takový meziměstský autobus. Hodinku dlouhá trasa se létá několikrát denně, letenky jsou za babku a mnozí místní využívají lety jako běžné šichťáky do práce. Tady na Zélandu je podobný styl dojíždění běžný asi jako když jedu šestadvácou z Vokovic na Žižkov. 

Miniterminál letiště New Plymouth
Dášena Jetstaru

Jak jsem se pokoušel vylézt na Taranaki

Ranní slunce začíná pěkně pálit, Severní ostrov čeká další parný den. Vystupuju na letišti v New Plymouth a rovnou mířím k Avisu pro auto. Půjčení trvá sotva tři minuty, fasuju Corollu s dvěma sty najetými kilometry a přemýšlím co teď. Bydlet budu v Airbnb kousek od letiště, ale paní domácí přijde domů až v pět odpoledne. No co to vlastně řeším, mám auto, udělám to tak, jako vždycky. Pojedu tam, kam se mi zrovna chce. A jelikož s prázdným žaludkem se nechce nikam, beru první motorest, což je... Burger King. Vážně, Nový Zéland je sice jedna z mých nejoblíbenějších destinací, ale jí se tady fakt hrozně. Na ty fast-foody musí mít nějaký fetiš. A jehněčí moc nemusím, mám to těžký!

U Indonésana v koloniálu ještě dokupuju zásoby "na hory" a konečně se vydávám na výlet. Je teprve 10 dopoledne, netřeba si dávat příliš malé cíle – mířím na Mount Taranaki. Trošku se peru s tou svojí Toyotou. Neustále to na mě mluví! Na padesátce jedeš 51? "Dodržuj pravidla a zpomal!" Předjíždíš kamion a dovolíš si jet o deset kilometrů víc? "Dodržuj pravidla a zpomal!" Blížíš se k železničnímu přejezdu? "Blíž se železniční přejezd a zpomal". No... a ty zase drž hubu! Na parkovišti zkoumám, jak se ten krám vypíná až docházím k závěru, že lze vypnout jedině dodržováním předpisů a vyhýbáním se železničním přejezdům. Ne vážně, jsem sice ročník 1990, ale s technikou si moc netykám, takže doteď nevím, jestli se to dalo vypnout nebo ne. No co, zvykneš si na všechno.

První zastávku si jako nadšenec do lyžování dávám u Manganui Ski Area. Jasně, je 30 nad nulou, ale i tak mě zajímá, jak to tu vypadá. No, pro někoho, kdo bydlí pár kilometrů odsud je to príma svah na lyžování. Dávám si kondiční procházku k vyschlým vodopádům a krátce po poledni přejíždím k hlavnímu návštěvnickému centru "North Egmont", které leží v necelých 1.000 metrech. Cedule mě straší, že parking je plný, ale nakonec to není tak horké a volných míst je hodně. Mimochodem za vjezd ani vstup do národního parku se nic neplatí. Ostatně je to tuším tak ve všech novozélandských NP.

Mluvící Toyota
Lyžařský vlek Manganui

Z centra vede asi 5 různě dlouhých treků včetně hlavní výstupové trasy na vrchol. Tu si chci dát zítra, dnes jednak není čas a jednak bych rád provedl "aklimatizační výstup". Přeci jen v posledních letech je pohybu málo a fyzička ta tam. Vydávám se asi na dvouhodinový trek k Maketawa Hut. Cesty jsou tu příjemné a dobře značené, lidí málo, prostě pohoda. Trasa vede hustě zeleným lesem, čas od času se přitom otevře pohled do širokého rovného okolí, který dává jasně najevo, že Mount Taranaki je v kraji jediným pánem.

Cesta na Maketawa Hut
Hustá vegetace na úbočích Taranaki
Vrchol Taranki v oblacích

Na první horskou procházku prima. Nohy slouží, plíce už méně, ale pořád je neplivu ven, takže pohoda. Pro dnešek ale stačilo, jede se domů. 

Airbnb mám v pěkné čtvrti Bell Block mezi New Plymouth a letištěm a jen pár metrů od oceánu. Paní domácí je milá, vlastní koupelna a vchod do pokoje je skvělá věc. Ale hlavně ten oceán. Jo, jsem suchozemec se vším všudy. U moře jsem byl sice nesčetněkrát a mé srdce leží spíš v horách, ale ta masa vody a svěží voňavý vítr mě prostě vždycky uchvátí.

Další den vstávám v 5:30. Od návštěvnického centra má cesta na vrchol a zpět trvat 8 až 10 hodin. Počítám radši 12, v 7 bych chtěl vyrazit od Egmont Center. Víceméně se mi daří plnit plán, vládne krásný letní den, typická mraková čepička se drží jen na vrcholu. Ale do odpoledne by měla být pryč – jako každý den. Cesta ke kráteru nevyžaduje žádné horolezecké vybavení ani znalosti. Je dobře značená a docela komfortní. Tedy komfortní při pořádném obutí. V teniskách moc daleko nedojdete :) Jo a berte aspoň 4 litry vody, po cestě není možnost doplnění.

Cesta vzhůru....
... a cesta dolů s nádhernými výhledy

Až k Tahurangi Lodge to jde dobře. Tělo má radost, že se hýbe, oči se kochají krásnými výhledy a plíce jsou nadšené, že dýchají čerstvý vzduch. Pak to začne být horší. Z cesty se stává pěšina, stále ale schůdná bez větších problémů. Horší je, že začíná být ku*va do kopce. S tím jsem nepočítal :D Lidi, nebudu vám lhát. Krátce po poledni se vzdávám. Nejsem vlastně ani v půlce cesty (dle času) a už toho mám po krk. No nic, jsem bábovka, ale jdu dolů a jedu domů. V Inglewoodu se stavuji na poště pro pohledy a v Shoprite pro véču a těším se na své podvečerní posezení u Tasmanova moře. Ať tak či tak, výlet to byl super a na Mount Taranaki se vyřádíte klidně na několik dní, treků (i vícedenních) je tu dost.

Tasmanovo moře
Ulice, kde jsem bydlel
Tasmanovo moře

Three Sisters a toulky po zemi nikoho

Probouzím se celý rozbolavělý. Sakra, fakt nejsem v kondici, když mě zmůže jeden půldenní trek. Dnes to bude chtít volnější program. Na doporučení paní domácí padá volba na skalní formace Three Sisters, kusy útesů na pláži asi 50 km od New Plymouth, ke kterým se dá dostat pouze za odlivu. Ten začíná kolem půl deváté ráno, po snídani tedy rovnou vyrážím. Cestou se poťouchle posmívám školákům čekajícím na svůj autobus, fakt by se mi dneska do školy nechtělo. Karma přichází záhy, Toyota mě usměrňuje: "Dodržuj pravidla a zpomal!" Dobrý dobrý, vždyť už jedu 80. 

Do vesničky Tongaporutu dorážím chvilku po osmé ranní, přílivová předpověď nelže a pláž je krásně odhalená. A musím říct, že to je naprostá paráda. Po ztvrdlém písku se jde hezky, oceán v dálce duní, sluníčko už začíná hřát, ale hlavně... kromě dvou turistů a jednoho běžce mám celou 10 kilometrovou pláž jen pro sebe. 

Three Sisters
Liduprázdné pobřeží regionu Taranaki
Three Sister a Sloní skála

Člověk by tu mohl trávit klidně celé dopoledne, ale příliv je neúprosný a dovolí maximálně 2,5 hodinky. Další bude někdy v noci. Na parkovišti poblíž kempu dávám brzký oběd a vymýšlím, co dál. Na velké chození to není, tak prostě jeď za nosem. Vidím hnědou turistickou odbočku na Mount Damper Falls, to by mohlo být pěkné. Odbočuju z hlavní a pomalu se dostávám do úžasné země nikoho. Nízké strmé kopce, mezi kterými se klikatí čím dál užší a čím dál méně asfaltová silnička, tu a tam farma nebo shluk domů, sytě zelená vegetace. Zkrátka Nový Zéland tak, jak jsem si ho vždycky představoval.

Krajina nikoho mezi Three Sisters a městem Ohura
Ovčí pastviny

Po pár minutách se asfalt ztrácí úplně, silnice je rozbitá od náklaďáků s dřívím, ale sjízdná a já nikam nespěchám. Jedu tzv. "na debila", tj. pomaleji než cyklisti, ale nechci to ničit a hlavně nikam nespěchám. S otevřeným oknem pomalu vykrajuju ostré serpentiny, užívám si vůni dřeva a často zastavuju na fotopauzy. To jsem takhle na vrcholu kochání se, loket frajersky vystrčený z okna, jedu dvacet za hodinu. Vedle cesty míjím pěkný barevný krmelec, ještě zvolňuji, protože co kdyby tam náhodou bylo nějaké zviřátko. Hájku, ty vole, ty jsi vůl. To je úl! A je v něm hned plno zviřátek, která se chtějí podívat otevřeným oknem dovnitř. Hážu cihlu na plyn, prokleju automat, protože z fofrklackem se umím rozjíždět svižněji a upaluju pryč. Teda, že největší nebezpečí novozélandských silnic bude spočívat v náletu včelího roje, to bych fakt nečekal :D

K Mount Damper Falls dorážím bez žihadla. Od silnice je to k vodopádu sotva kilometr a půl, má to být jeden z nejvyšších vodopádů na Severním ostrově. A je tu krásně. Sotva opustím pastviny se stovkami ovcí, vnořím se do hustého deštného pralesa, kde cikády řvou tak nahlas, že chvíli pochybuju, jestli ten zvuk není jen v mé hlavě. Po chvilce se otevře krásný pohled na vodopád a hustě zelené údolí:

Mount Damper Falls

Narážím tu taky na značený 8hodinový trek. Dneska už ho nestíhám, ale aspoň se vyřešil program na zítřek. Teď se vydávám zpět k autu a mířím k "Forgotten Highway", hlavní spojnici regionu Taranki s jezerem Taupo... po které projede jedno auto za půl hodiny. Jízda je to opravdu zábavná, tohle přesně mám rád, když se mi nechce chodit! Zastavuju, kde chci a kde se mi to zrovna líbím a pomaličku polehoučku se směřuju do 100 km vzdáleného New Plymouthu. Ještě jsem stále nebyl pořádně ve městě.

... a popravdě ani není o co stát. New Plymouth je typické provinční městečko. Pěkné, žije se tu asi dobře, ale kromě nákupáku, asi tak čtyř set fast-foodů všeho druhu a jednoho pěkného mostu na cyklostezce tu moc není. Nicméně jako základna pro výlety je New Plymouth ideálním místem.

Promenáda v New Plymouth
Most Te Rewa Rewa na cyklostezce poblíž New Plymout

Na druhý den jedu zpět k Mount Damper Falls. Nemám sice ve zvyku navštěvovat stejná místa, ale ta krajina mi tam naprosto učarovala a chci si projít ten 8hodinový trek. (Tentokrát už kolem úlu projíždím se zavřeným oknem :) ). Až když parkuju auto na malém parkovišti, uvědomím si, že nejsem zas tak chytrý jak si o sobě myslím. Vyrazit na trek je sice supr čupr nápad, ale když jedeš autem, je trochu nepraktické, když je to cesta z bodu A do 8 hodin vzdáleného bodu B. A ne okružní stezka. Co Kryštofe, chápeme?

Oukej, za blbost se platí, holt půjdu 4 hodiny tam a 4 hodiny zpět zase po stejné trase, i když to nemám rád. Nakonec mi stejná cesta zpět byla úplně jedno, protože jsem se zkrátka a dobře do té krajiny zamiloval a i kdybych tudy měl chodit denně do práce, neomrzí mi se mi to!

Cestou necestou...
...džunglí nedžunglí...
... pozor! Nejez zelené bonbónky!

V "zemi nikoho" jsem strávil i následující den, tentokrát touláním se kolem městečka Tahora. Nejlepší na tomhle kraji je fakt, že při svých cestách stěží potkáte živáčka. Za dva dny a téměř 15 hodin chůze po oficiálních turistických stezkách jsem potkal dva další turisty... 

Poslední večer jako obvykle trávím u Tasmanova moře a vůbec nikam se mi odsud nechce. Ale co už, aspoň mám záminku se sem vrátit (vracet)!

Krajina kolem Forgotten Highway
Hobití díra!
Bývalá trať k jezeru Taupo
Vápnění lesů
Pár desítek metrů od mého ubytování

Wellingtonská krize

Auto vracím až před odletem v 5 ráno (do boxu na klíče), za hodinku a čtvrt mi letí "šichťák" Air New Zeland do hlavního města. Naprostá většina cestujících prostě jen jede do práce. Ještě před koupí letenky jsem si zkušeným okem projel historii letů na Flightradar24 a s jistotou přikoupil "D-seat". Tedy místo u okna na pravé straně. Proč vlastně? Proto:

Mount Taranaki se mi navíc výjimečně ukázala bez své tradiční oblačné čepičky! 

„Při letu z New Plymouth směrem na jih vždy berte okno vpravo!“

Při pozorování té krásy jsem se jen pousmál nad reklamou na speciální vyhlídkové lety okolo Taranaki, kterou jsem zahlédl v info centru v New Plymouthu a která lákala na ceny "již od 250 NZD za 30 minut letu". Nuž, letenka do Wellingtonu i s přikoupením místa mě stála 40 babek :)

Ve Wellingtonu sedáme krátce po sedmé ranní. Mám tu 23 hodin času, vzhledem k rannímu odletu mám zabookované Airbnb asi 20 minut chůze od terminálu (ráno se totiž na letiště nedá dostat jinak než taxíkem a ten už se mi podruhé platit nechce). Majitelka bude doma až odpoledne, hážu tedy batoh do úschovny a vydávám se do města. 

Ranní špička ve Wellingtonu
Odletová hala letiště WLG

Přímo k terminálu sice jezdí letištní bus, ale jedna jízdenka je dražší než celodenní síťovka na běžné MHD, které staví asi půl kiláku od letiště. Je to jasné, musím ozkoušet, jestli to funguje. A jo, u řidiče kupuju lístek za 10 NZD a za půl hodinky už vystupuju u hlavního nádraží, ze kterého jsem před týdnem odjížděl autobusem. 

Jsem rád, že mám dlouhé kalhoty a triko s košilí, ráno je pěkná kosa a na mě poprvé za celou cestu začíná doléhat únava. V těchto případech mám ale oproti normálním turistům velkou výhodu. Kromě leteckého nadšence mám rád i MHD a navíc v cizích městech se vždycky kromě centra rád podívám i do běžných čtvrtí, kde žijí normální lidi. No a když už "mě bolí nožičky", prostě si sednu na autobus, tramvaj, vlak a jedu z konečné na konečnou :D Člověk si odpočine a aspoň vidí i něco jiného než vypulírovaná centra a památky.

Skáču na místní Esko, které se klikatí vysoko do kopců na sídliště Johnsonville, kde si dám pozdní snídani v jedné z mnoha kaváren a po krátké procházce pádím autobusem zpátky do centra. Okolo parlamentu pak procházím k jedné z hlavních atrakcí: lanové dráze na kopec, ze kterého je úžasná vyhlídka na město a zátoku.

Nový a starý parlament
Typický wellingtonský obrázek
Centrum Wellingtonu

Nahoře se ale začínají projevovat první známky krize. Zatímco ráno bylo sotva 15 stupňů, teď už teplota stačila vyšplhat skoro na 31 °C. Kraťasy a žabky spokojeně odpočívají v úschovně a já vedro nemám rád! No nic, u botanické zahrady je aspoň hezký parčík, lidi tu dělají pikniky na chladivé trávě, chvilku si dám voraz. Co vám budu bulíkovat, prostě jsem na té trávě na hodinu a půl usnul. Regulérně jsem spal venku na zemi. Ještě že...(!)... jsem si dnes vzal fajnové oblečení a nikdo si mě tak nemohl splést s bezdomovcem :D 

Ale spánek aspoň na chvilku splnil účel, čerstvý se vydávám na pěší průzkum malého, ale pěkného centra. Nicméně za hodinu už je mi zas horko až bych brečel. Vidím double-decker na lince 1, která má jet někam na jih k plážím a navíc má volné sedačky v první řadě nahoře! Ano, jako malé děcko, ale řekněte, kdo z vás si třeba v takovém Londýně nechce sednout nahoru! :D Pláže jsou tu sice super, dokonce i s výhledem na přistávající letadla, ale stejně se nemám v čem vykoupat. Plavky jsou na letišti. Připadám si jako naprostý jouda a člověk, co poprvé vyjel do ciziny bez cestovky. Jsem naštvaný, přehřátý, mám žízeň, hlad, prchám zpět do klimatizovaného autobusu.

Wellingtonská předměstí
Trocha spottingu nikdy neuškodí :)
Prázdní pláže na jihu města

V centru už se zase dostávám do lepší nálady, jdu se tedy podívat vyhlídku Mount Victoria, kde to je moc pěkné, a pak dolů k moři, kde je zase dost stínu. Nechci to nějak hrotit, je pět odpoledne, zítra brzy vstávám, jedu na letiště pro batoh a hurá do postele. Nasedl jsem však na špatnou linku, k letišti dojíždím z druhé strany. Sice tu mají podchod pro pěší pod dráhou, i tak si ale připravím pěknou 2km procházku po rozpáleném betonu. A to mě čeká ještě 20 minut chůze do Airbnbčka. Tohle jsem nějak nevymyslel. 

V terminálu mě navíc žere jedna taková nepěkná myšlenka. Asi dva měsíce před cestou jsem si na tuhle noc rezervoval hotel Rydges přímo na letišti za cca 2.700 Kč, což na Wellington vůbec nebyla špatná cena. V průběhu času jsem si ale řekl, že budu škrt, Rydges zruším a vezmu ono Airbnb za 7 stovek. Teď vážně přemýšlím, že na Airbnb se vykašlu a booknu si Rydges znova, i kdyby měl stát 4 litry. Koukám na booking, nemají ani jeden volný pokoj. No nic, aspoň nebudu vyhazovat jak blbec. Kdybych tak věděl...

Nutno říct, že můj pobyt v Airbnb měl jedno nesporné pozitivum. Domek se totiž nacházel na kopci nad letištěm a pár kroků od vchodu měl takovouhle vyhlídku. Pro člověka jako já hotové porno! 

Tohle můžu!
Páteřní linka do Aucklandu - ve všední den se létá až 4x do hodiny
Dášenka přistává po 20minutovém letu z Nelsonu
Směr Christchurch
Wellingtonská zátoka

V sedm večer usínám spánkem spravedlivých, budík mě vzbudí ve 4 ráno. Mažu pěšky na letiště, už vyspinkaný do růžova a zase v dobré náladě. Když snídám v Subwayi, pípne mi změna na účtu. Rozkliknu a... "Hotel Rydges Wellington Airport: -2.700 Kč". Já kretén tu rezervaci nezrušil, proto tedy nebyl včera ani jeden pokoj dostupný. Prostě jsem ho měl zaplacený já, nicméně jsem byl naprosto skálopevně přesvědčen, že jsem rezervaci zrušil :D Tak tohle se fakt nepovedlo. Ale co, jestli se má jednat o jedinou krizovou 24hodinovku na cestě, pak to čert vem! 

Za hodinku začíná nástup na "klokaní let" s Qantasem do Sydney. Tak vstříc novým místům a novým dobrodružstvím! Na ta se podíváme zase v dalších dílech, konkrétně v tom následujícím navštívíme "to město s Operou" a taky hlavní město Canberru. Moc turistů tam sice nezamíří, ale já jako geografický nadšenec si ji přece nemůžu nechat ujít...

A na závěr ještě mapka navštívených míst v regionu Taranaki:

Zážitky pro tebe sepsal Kryštof Hájek

31. 03. 2019, poslední aktualizace 2019-05-30T01:13:22+02:00

Kryštof Hájek žije v České republice a procestoval 61 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 3 roky, napsal pro tebe 10 cestopisů a pomohl sepsat 45 průvodců .

6 komentářů

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele tmx
tmx

Kdy bude další? :)

před 5 měs
Kryštof Hájek

Zrovna dopisuju, nejspíš zítra :)

Přidat odpověď
před 5 měs
Avatar uživatele Libor_S
Libor_S
  • Přidal se před 3 lety
  • Napsal 234 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-04-05T00:00:50+02:00)

Pekne ctive sepsano a chvalim navstevy neturistickych mist NZ. Jen drobnost. "...typická mraková čepička se drží jen na vrcholu. Ale do odpoledne by měla být pryč – jako každý den." Kdepak, je to 1 z nejdestivejsich mist uz tak dost destive zeme. Nemyslim, ze by byla (za dobreho pocasi) typicka jen rano a pak ne. Spis to byva u hor, kde casto a hodne fouka vlhky oceansky vzduch, naopak. Byl jsem tam 3x a nic takoveho nepozoroval. Na vrcholu jsem byl nad nizkymi mraky, jak je to na fotce z letadla. Hora se da videt i pri letu z Aucklandu do Christchurch, ale samozrejme z vyssi vysky. Nejlepe kdyz je zasnezena, jak jsem videl z okenka vlevo v listopadu.

Odpovědět
před 5 měs
Jakub Langer

Opět moc pěkné, poutavé, vtipné i praktické povídání o šišaté RTW. Jaká jsi si dopředu zařizoval víza, Kryštofe?

před 5 měs
Kryštof Hájek

Díky :) Víza nebyla třeba žádná, ona to vlastně byla taková cesta "pro začátečníky" co se destinací týká. Teda vyjme Indie, ale tam to jde online. Sice trochu vopruz, ale schválili mi za 24 hodin, takže v pohodě.

Přidat odpověď
před 5 měs
David Eiselt

Jak nejsi ve vzduchu, jsi zmatenější než lesní v čela v červené Toyotě :D

Odpovědět
před 5 měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy, které napsal Kryštof Hájek

❤️ Oblíbené
Čtení na 14 minut
Jak jsem chytal Jaka
Kryštof Hájek 2019-07-23T21:24:29+02:00 11 komentářů
Ukrajina 2019

...aneb co letecký nadšenec neudělá pro to, aby se proletěl 45 let starým Jakovlevem Jak-40

❤️ Oblíbené
Čtení na 18 minut
V business class nejdelší linkou světa (poslední díl)
Kryštof Hájek 2019-05-30T01:15:29+02:00 11 komentářů
Napříč světem 2019

Jak jsem se proletěl 18 hodin ze Singapuru do New Yorku letem Singapore Airlines SQ22 v business třídě...

❤️ Oblíbené
Čtení na 23 minut
Putování po indických městech aneb od Kalkaty po Jaipur (5. díl)
Kryštof Hájek 2019-05-15T00:56:37+02:00 38 komentářů
Indie 2019

O tom, jak jsem se náhodou ocitl v Indii. Poprvé a nejspíš taky naposledy.

❤️ Oblíbené
Čtení na 16 minut
Honička na hranicích a Koupákem v Malajsii (4. díl)
Kryštof Hájek 2019-04-29T16:01:48+02:00 1 komentář
Malajsie 2019

Jak jsem honil čas na singapursko-malajsijské hranici, navštívil Kuala Lumpur i Penang a na Langkawi se ze mě stal pravý koupák

Další cestopisy