Lofoty půjčeným autem

Na Lofoty jsem se vydal s kamarádkou Verčou, která byla iniciátorkou tohoto nápadu. Já sám jsem o nich už něco málo slyšel, viděl a četl, takže když jsem se rozhodoval, jestli jet, tak i přes vyšší náklady byly tyhle krásné ostrovy jasná volba. (pozn. po zveřejnění - galerie tu nezobrazují víc než 6 fotek v kuse, ale v některých galeriích je fotek více! U fotek, kde je poznámka "pokračuj doprava" pokračuj dál v prohlížení, ať o nic nepřijdeš!)

Začneme ale ve vlaku Sobieski z Břeclavi do Gdaňsku, který jsme vybrali pro nižší cenu a trochu toho dobrodrůža na cestě. A dobrodrůžo jsme také dostali. Nevím, zda je to pravidlem, ale v srpnu 2022 se v Katovicích navalila do vlaku horda Poláků, která až do Gdaňsku nepovolila. Dostat se tak z kupé např. na záchod, nedejbože do jídelního vozu na oběd, byl nadlidský úkol pro nezkušeného parkouristu, jako jsem já. I díky tomu se pár pierogů, které jsem Verči nesl zpátky do kupé, ocitlo na zemi. Škoda, protože byly velmi chutné - polský jídelní vůz se na cestách už poněkolikáté velmi osvědčil kvalitou i cenou. Kdyby se ale někdo cítil jako flagelant, doporučuji koupit jízdenku s předstihem (jejich prodej začíná 60 dní před odjezdem) za nejvýhodnější cenu a 100% šanci rezervace nezbytného místa.

No a proč celé tohle martyrium do Gdaňsku? Protože odsud létá (i když podle aktuálních informací už nelétá) Wizz směr Harstad/Narvik, malé letiště na severovýchod od Lofot. (Ne)vyspíme se tedy v hostelu Universus poblíž centra (žádná klima, hluk pod okny) a další den je den D, kdy po půlročním plánování a jezení suchých rohlíků vyrážíme na snový trip.

Let trvá pod tři hodiny, výhledy jsou parádní a naladí nás na první den. Přicházíme na parkoviště u letiště k autu, které jsme zarezervovali přes aplikaci Getaround. Ta u nás nefunguje, zato v mentálně a sociálně rozvinutějších zemích ji lze využít k půjčení auta za opravdu výhodnou cenu. Auta zde nabízejí místní (ačkoli může jít i o půjčovny v převleku), ceny na náš termín byly více než dvakrát nižší, než v půjčovnách a půjčení probíhá bezkontaktně s majitelem, který pošle instrukce přes aplikaci a dá se i kontaktovat telefonicky. Lze zde půjčit i obytná auta. Kdo by měl zájem o více info o této aplikaci, registraci v ní a půjčování auta, rád poskytnu detaily v komentářích.

Každopádně auto je na parkovišti nezamčené, klíče jsou ve středovém panelu a vše je na svém místě. My opaření a v šoku, že auto tu je a nechybí v něm vůbec nic, dokončujeme půjčení přes appku a vyrážíme směr hotel Tjeldsundbrua u stejnojmenného mostu a ubytováváme se na místě s překrásným výhledem. To ještě netušíme, že jich každý den uvidíme asi tisíc. A protože je zde asi měsíc po konci polárního dne, tak vyjíždíme na výlet po okolí a první poznávání místní přírody. Jedeme po severu ostrova Hinnøya a na ostrůvek Kveøya. Na mostě na něj mají nahozeno místní rybáři a čekají na úlovek. Mosty (a nejen mosty, ale i silnice) zde často mají šířku pro jedno a půl auta, takže často jsou po stranách zálivy, do kterých jedno z míjejících se aut zajede a oba se tak můžou bezpečně vyhnout. Doporučuje se tedy obezřetnost při řízení a návyky z českých silnic nechat někde v letadle, ideálně doživotně.

Dojíždíme na nejzažší mys ostrova Kveøya, kde parkujeme a jdeme na krátkou procházku. Je příjemných 13 stupňů a přestože u nás už by se připozdívalo, tady je den. Slunce zapadalo před desátou a kolem jedenácté bylo ještě šero, přičemž ráno už bylo světlo mezi třetí a čtvrtou hodinou. Je zde MOKRO - neustálá vlhkost a mořské klima způsobují, že chůze po pěšině je jako chůze po nacucané kuchyňské houbě. Jev, který si jako malý pamatuju z našich lesů, je tady běžným. Hub je tu také dost, místní je prý nesbírají. Košíky ale raději nechte doma, protože se soukromými pozemky je to zde všelijak. Cestou zpátky to bereme přes město Harstad a se západem slunce dojíždíme na hotel. Ranní výhledy jsou pak stejně úžasné, jako ty večerní. Stejně taková je i snídaně, kterou máme v ceně. Kvalita norského jídla je někde jinde a zatím jsem nenašel v Česku stejně dobré ekvivalenty potravin, jako jsem měl tam (až na domácí džemy :) ). Vodě z kohoutku se pak nevyrovná ani minerálka z obchodu a stává se tak mým zdrojem číslo 1.

Druhý den je ve znamení přesunu do města Svolvaer, cca 150-200 km, podle trasy. My volíme vyhlídkovou trasu, cvakáme tuny fotek a videí (kterých jsou na konci cesty tisíce a tisíce), projíždíme i asi 50 kilometrovou zemí zdánlivě nikoho, kde jen občasné odbočky do zapadlých kempů a jediná benzinka dávají vědět, že i zde jsou lidé. Zkoušíme i první trek, který ale po asi 500 metrech vzdáváme, když zjistíme, že i navzdory prknům je cesta natolik podmáčená, že se po ní ani v membránových botách suchou nohou nebude dát jít.

Zkoušíme i namočit nohy do studeného moře na jedné z mini pláží a po dni na cestě dojíždíme odpoledne do Svolvaeru. Tohle hlavní městečko celého souostroví by velikostí a obyvatelstvem nepřekonalo ani Vizovice, ale je zde taky krásně. :) Ubytovaní jsme v Marina Hotel Lofoten s výhledem na benzinku, takže vidíme, že další den (pondělí) ráno jsou ceny znatelně nižší - nakupovat beznin se prý vyplatí v pondělky a čtvrtky. Do detailů, proč tomu tak je, nepůjdu, sám už nevím. Kdo hledá, najde. :) Pozor, spousta benzinek je samoobslužných. Po první platbě kartou se nám stalo, že si stanice stáhla několik tisíc korun, mnohem víc, než jsme natankovali. Je to běžné a po kontrole a zaúčtování se přeplatek automaticky vrátil na účet.

Protože je ještě čas, vyrážíme na procházku nad město, jen nějakých 100-150 výškových metrů, které se ale zdolají (jako téměř všude na Lofotech) na extrémně krátké vzdálenosti. Fyzička je zapotřebí. Oba to zvládáme a odměnou jsou nám krásné výhledy na město a jeho okolí. Teplota během dne byla i okolo 23 stupňů, což je prý vzácné, ale už ne tolik, jako dříve.

Po další vynikající hotelové snídani (i v chlebu je tu prý vitamin D, aby lidé v zimě nepropadali chmurám a fakt chutná jinak) se posouváme "o dům dále". První zastávkou je nedaleká rybářská vesnice Henningsvaer, rozkládající se na skalách u moře a kterou možná znáte díky fotce fotbalového hřiště na cípu katastru obce. A protože po včerejším počasí nejsou ani stopy, tak nejdřív v zamračeném, později i deštivém a chladném počasí procházíme vesnicí, nakupujeme suvenýry, pozorujeme místní skláře při práci a zahříváme a sušíme se, jak to jen jde.

Následuje přesun do osady Unstad, která je populární mezi surfaři. Nejsou ale vlny, takže nejsou ani surfaři, tak aspoň dáváme oběd. Otvírám svoji konzervu s tuňákovým salátem, kterých jsem si dovezl několik a které tvoří asi nejlowcostovější složku mého výletu a užívám si moře, které mě vždycky dostane do stavu absolutního klidu.

Nacvakáme tedy další fotky a jedeme na pláž Haukland, která nás jako první místo bezmezně uhrane. Lezeme do mrznoucí vody, já po kolena a užívám si to fakt moc, až se skoro stydím to přiznat. :D Najde se i paní, která si dá pár temp, ale do minuty je zpátky na břehu. Hladina je klidná, slunce svítí, teplota stoupla na hodnotu okolo 15°C, zátoka vypadá neskutečně fotogenicky. Procházíme se po cestě dále do zátoky, dáváme si v místní turistbudce výborné občerstvení (kdo by řekl, že horká čokoláda z prášku může být tak dobrá?) a prostě "zenujeme". :)

Poslední zastávka dne je další rybářská vesnice Nusfjord, která je ovšem jedním velkým muzeem. "Jedná se o zachovalou vesnici z konce 19. století, homogenní komplex původních budov chráněný jako pilotní projekt podle metodiky UNESCO pro ochranu původních dřevěných stavení. Nusfjord je považován za nejlépe zachovalou rybářskou vesnici v Norsku, která se rovněž pyšní archeologickými nálezy již z 5. století. Živoucí skanzen nabízí typické lofotské rybářské chaty rorbu (které dnes slouží pro ubytování hostů), starý obchod, rafinerii na tresčí olej, udírnu, přístavní doky, kovárnu a další budovy. Nalezneme zde rovněž nezbytné sušáky na tresky a sklady na již usušené ryby. " - citace z webu jedné CK, která vesnici vystihne lépe, než já. Je zde relativně dost parkovacích míst na vyhrazeném parkovišti, ačkoli už se připozdívá a po páté jsou budovy zavřené - v dřívější dobu může být situace jiná. Přesto je to krásné místo v krásném zasazení, kde bych ale kvůli náročnosti života asi sám nedokázal žít. Je to opravdu odlehlé místo.

Se stmíváním objíždíme zátoku Flakstadøy ke dřevěnému kostelíku, který je ovšem zavřený. Místo psa ho hlídá robotická sekačka na trávu, kterou zde má opravdu hodně lidí. I ta má svoji vlastní boudu. Jelikož ale padla mlha jako u rybníku Brčálníku, tak mělo místo správně seversky mystickou atmosféru, které už chyběl snad jenom masový vrah. Cestou zpět jsme ještě svědky krásného úkazu, kdy se mraky "přelévají" přes horu k vodě.

Vracíme se kousek zpátky do Ballstadu, kde přespáváme v ubytování Villa Ballstad - opravdu krásné vile na konci města s výhledem na město. Zde jsem našel další věc, která mi z Norska opravdu chybí a to vyhřívané podlahy, na které jsme narazili ještě několikrát. Po ubytování se jedeme na večeři do restaurace Solsiden Brygge, která navenek architektonicky nevyniká, zato vevnitř si v trekovém oblečení budete připadat skoro nepatřičně. Poprvé jíme jiné jídlo, než naše nebo ze supermarketu (i ta jsou ovšem velmi dobrá, už jsem to říkal?) a tu tisícovku Kč tady necháváme velmi rádi a ochotně (nejen z hladu, vaří se tu luxusně). Bohužel propásnu možnost ochutnat losa a tuším že i velrybu(?), které odmítám s tím, že příležitost ještě bude. Nebyla. :( Během večeře přijde i výpadek proudu, ale personál to zvládá s humorem a přehledem.

Další den ráno za mírného mrholení (které celý den neustane) a zimy vyšlápneme asi 250 výškových metrů nad Ballstad. Každý jdeme svým tempem, vždy se počkáme, vyhovíme si a cvakáme fotky. Krajina na kopci není výjimečně skalnatá, ale travnatá (a opět velmi nacucaná vodou). Výhledy jsou opět epické. Je to až dojemné. :)

Hlavním programem dne je ovšem výlet na proslulou pláž Kvalvika pod horou Ryten. O výhledech z ní na pláž jsem nevěděl, takže litovat toho, že jsme ji vynechali, jsem trochu mohl až doma. Nelitoval jsem ale na místě. Nejdříve bylo potřeba zaparkovat, což byl trochu problém, protože na jižněji položeném parkovišti už je dopoledne narváno. Naštěstí někdo odjíždí, takže asi 100 metrovým couvacím manévrem se vracím z improvizovaného místa u svodidla, Verča blokuje uvolněné místo a já do něj zpocený až na... zajíždím. S půjčeným autem v tak stísněných místech je to adrenalinový zážitek.

I přes to, že bylo pocitově tak 5°C, velmi větrno a přehnalo se přes nás okolo 10 přeháněk, těch pár kilometrů a 200 výškových metrů v každém směru za to absolutně sálo. Doporučuji i dokument "Na sever od slunce", který vám o místě prozradí něco víc. Pro nás to byl nejsilnější zážitek z celého výletu i právě díky počasí, které nám dopřálo pár úžasných momentů. Víc za mě už ale řeknou fotky, na tohle slova nejsou.

Cestou zpátky vyplňuju v budce na tyči dotazník na téma "lidské exkrementy v přírodě". V místních supermarketech se kromě figurek trolů, rybářského a grilovacího náčiní a oblečení prodávají i sáčky, do kterých si můžete ulevit, zabalit a vyhodit v civilizaci. Zjevně se tu uvažuje o tom, že se tyto sáčky dají veřejně k dispozici, protože nával turistů musí dělat své. A to je na pláži kromě malého domku i latrína.

Zmožení absolutně úžasným zážitkem jedeme do Reine, kde máme ubytováni ve vile Sakrisøy. Jde o nejlepší ubytováni v třípatrové vile, kterou rodina dědí po generace a ubytování v ní, nakoupené s předstihem, bylo jedno z nejlevnějších. Jde samozřejmě o sdílené bydlení, na našem patře byly 3 pokoje, obrovská kuchyň, obývák, koupelna a samozřejmě i vyhřívané podlahy. :) Výhledy na hory okolo Reine pak zvlášť při západu slunce stály za to.

Ráno vyrážíme na výšlap, který tu musí absolvovat asi každý, kdo se zde nachází. Reinebringen po téměř 2000 schodech do výšky asi 450 metrů nad mořem, které jdete téměř z nuly a pozor, asi jen na jednom kilometru! Vyšlápnout sem nahoru na ikonickou vyhlídku je samo o sobě zážitek a vyhlídka je pak sladkou odměnou za to, co v předchozí cca hodině (podle kondice a tempa) na strmých schodech absolvujete. Naštěstí jsou po cestě i odpočívky s posezením na kamenných lavičkách. Schody zde nejsou tak dlouho, možná jen okolo 5-7 let, aby nával turistů nezatěžoval horskou a zdravotnickou službu více, než je třeba. I přesto se nedoporučuje výstup v zimních měsících.

Mě to ale nestačí, tak nechávám Verču užívat si výhled a vyrážím po hřebínku zdolat vrchol Reinebringen se 666 metry. Dostanu se ale jen asi do půlky cesty do cca 570 metrů, kde moje snažení ukončuje skála, po které bych se asi nahoru dostal, dolů už by mi ale pomohla asi jen gravitace přímo k mořské hladině. Obdivuju borce a děvčice, co to zvládají, na tohle už nemám a obracím to. Ostatně cestou nahoru jsem potkal chlapíka s manželkou. Chlap byl od bahna a trochu od krve. Prý se snažil tuhle skálu obejít po pěšině, která pod ní vede, ale utrhla se s ním a jen se štěstím nezaletěl do hloubky. Vše dobře dopadlo, žena vypadala naštvaně, ale zároveň z ní čišela úleva, že nemusí zařizovat parte. Cesta samotná však byla zajímavá a místy hodně exponovaná, takže o výhledy nebyla nouze. :)

Po sestupu dolů se jako lachtani vyvalíme u moře na skálu, dáváme konzervy a suchary k obědu a vyhříváme se na slunci. Je pocitově ke 20 stupňům, skoro bez větru, vyšlo to parádně. Asi po hodině jdeme k autu,které jsme nechali na rozlehlém placeném parkovišti u přístaviště, fotíme Reine a jedeme do Å - nejzažší vesnici na jihu Lofot. Jedná se o rybářskou vesnici a podobně, jako Nusfjord, je to i částečně muzeum rybářství. Tady už se ale počasí trochu kazí, ochlazuje se a fouká silný vítr, takže se dlouho nezdržíme a jedeme zpět do Reine vyspat tenhle skvělý den. Ještě předtím se stavíme na poslední ze dvou návštěv restaurací v nedaleké italské pizzerii.

Další den nás totiž čeká přesun přes velkou část Lofot zpět do Svolvaeru. A protože jsem řidič, tak se na něj neteším, každopádně volíme cestu jižní částí, kudy jsme prvně nejeli. Jedná se o vyhlídkovou jízdu s pár malými zastávkami na zajímavých místech. Stavujeme se na úžasné pláži v Rambergu. Navštěvujeme i městečko Leknes a dáváme si v kavárně malou pauzu.  Dostáváme se do kostelíku, u kterého polák polsky mluví s norem. Nějak se domluvíme a i přesto, že je zavřeno, nás s výhradami pustí dovnitř. Poblíž se nachází i golfový resort, který díky povětrnostním podmínkám musí být jedním z těch náročnějších na hru i na údržbu. Nakonec navštěvujeme i kostel v obci Kabelvåg. Zajímavostí je, že všude, kde jsou nějaké služby, tak jsou i záchody. Takže i při návštěvě kostela si můžeme odskočit na (svaté) místo.

Ve Svolvaeru nás čeká předposlední noc ve stejném hotelu, jako prvně. Já pak vymýšlím, co by se dalo ještě stihnout a narážím na klenot, který jsem minul: Djevelporten. Ráno tedy vyrážíme na placené parkoviště na začátku další stezky, která vede částečně po schodech. Všímám si po cestě, že ji absolvují hlavně ženy, pánové asi mají takhle ráno ještě veget nebo těžkou práci na polnosti. :) Výjimečná je trasa díky kamenu, který je položený mezi dvěma skalami a dá se na něj vylézt. Díky optické iluzi pak fotky z něj vypadají velmi zajímavě. :)

Pokračuju ještě dál nahoru na horu Floya, dostávám se tak do výšky 550 metrů, které jsem zdolal na 2 kilometrech. I když vidím člověka, který je na vrcholu, tak já se nahoru po skále opět nedostanu, ale kvůli silným poryvům větru mi to ani nevadí a rychle se běžím schovat pod hřeben do závětří.

Ve městě jsme pak ještě okolo poledne svědky startu místního triatlonu, obědváme a následuje další náročný přesun do Harstadu. Tady na nás už doléha depka z toho, že všechno je téměř u konce. Já jdu na večeři a uvědomuju si, že jsem snad ani neopustil Polsko. Tolik poláků, kteří zde žijí, mají zde bydliště, jsem nečekal. Polština byla po norštině a angličtině snad třetím nejčastějším jazykem, který jsem tu slyšel. Čechů jsme též několik potkali, ale bylo to v rozumných mezích. :)

Poslední dopoledne trávíme objížděním okolí letiště, čistíme auto a vracíme jej na své místo. Zbytek výletu v Gdaňsku trávíme v depresi, nikdo z nás tu už nechce být, ale objednali jsme si tu ubytování na dva dny, tak si děláme program, který nás zdaleka tolik nenaplňuje, ale co už. :D Město je krásné, je letní sezona, výlet na kole na Helskou kosu byl příjemný, ale Lofotům se to prostě nerovná. :) Cestu vlakem zpět do ČR pak přetrpíme a až doma je čas na to utřídit myšlenky, vzpomínky a fotky, které nám budou připomínat tenhle parádní výlet. :)

Co se týká financí - rozpočet byl naplánovaný na 50 tisíc na osobu za 7 dní (sobota-sobota), tedy komplet s letenkami, vlakem, ubytováním, půjčovným auta, jídlem, benzinem. Tuto částku se nám podařilo srazit cca na 35 tisíc na osobu, takže v Gdaňsku byl důvod vyluftovat i 5 tisíc navíc za různé rozptýlení. :) Určitě se to dá i levněji, zvlášť při spaní na punk, nebo půjčení obytňáku a vaření si v něm i s tou výhodou, že můžete zaparkovat na libovolném k tomu vyhrazeném místě. My jsme ale šli cestou komfortu, tudíž tomu cena odpovídala. A taky to za to stálo. :)

Přikládám i mapu naší cesty s vyznačenými navštívenými místy. Najeli jsme cca 1000 km. https://mapy.cz/s/karacapala

Jo a nakonec respekt Verči, u které láska k horám překonala strach z výšek a všechno to zvládla na jedničku. :)